PSYCHOSOMATICKÉ

fungování v zaměstnání i v privátním životě. To však nevede ke kýženému výsledku. Tato
problematika je sekundárně přenesena na tělo (jež ztratilo svoji původní životnost). Teprve
onemocnění, zprvu anorexií, posléze bolestmi, vedlo k dostatečné ohleduplnosti ze strany
okolí a starosti a péči o pacientku, která si nedovede představit, respektive nehodlá získávat
uznání a sympatii vlastní aktivitou. Tyto silné emocionální situace aktivují vegetativní
centra v hypothalamu, vyvolávajíce tělesné příznaky, (osa hypothalamus – hypofýza -
nadledvinky). Jedná se o obrannou reakci (útok, útěk, či strnutí - reflex smrti), jako je bušení
srdce, zvýšení krevního tlaku, nevolnost, svalové napětí, pocení. Časem může takováto
emocionálně zabarvená frustrační situace například v rozvodovém řízení chronifikovat.
Celá situace je určována tím, jak jí pacient vnímá a jaký význam jí dává; jinak je na tom
žena v domácnosti nežli samostatná výdělečně úspěšná lékařka, jinak reaguje jedinec,
který již negativně zažil podobnou situaci například při rozvodu svých rodičů, a jinak,
je-li rozvod kýženým cílem obou partnerů. To vysvětluje i absenci psychosomatických
chorob v koncentračních táborech či v chudých zemích třetího světa: tam je nejdůležitější
přežití. Na tomto pozadí hrají běžné mezilidské problémy méně významnou roli. Problém
je v tom, že problémy na dosažené úrovni aktuálně frustrovaných potřeb jsou subjektivně
stejně tíživé jako frustrace potřeb základních (Maslow).
Charakteristika živé hmoty je její reaktivita. Ať člověk chce či nikoliv, tak reaguje na vše,
nelze nereagovat. Častá reakce, například v onom průběhu opuštění partnerem, záleží ve
snaze vše (zlobu, pomstu, smutek) potlačit. Tuto „svobodu“ člověk opravdu má (na rozdíl
od zvířat) a mylně se domnívá, že se tím jeho zmíněné emočně tělesné reakce oslabí.
Bohužel – či bohudík – je opak pravdou, čím více se přirozené a spontánní reakci vyhýbáme,
tím silněji reaguje tělo. Zmíněná reaktibilita na lidské diferencované zvědoměné úrovni
je zároveň potřebou po výrazovosti a sebepůsobnosti; člověk je charakterizován tím, že je
intencionální bytost, že mu jde o ovlivnění – zde skrze tělesnou komunikaci - okolí (coby
sociální bytost). Proto často hovoříme o mluvě těla, jež hovoří k nám samotným i okolí,
kterou se obě strany vědomě i nevědomě řídí, jak dokazují jak nafilmované interakce
v průběhu psychoterapie, tak i zobrazovací metody mozkové činnosti. V psychosomatice
a psychoterapii hovoříme v této souvislosti o primárním zisku z nemocí: tělesné vyjádření,
jemuž je přisuzován status chorobného symptomu, je přece jen vyjádřením, respektive
zlomkovitým uskutečněním frustrovaných potřeb nesrozumitelnou formou nemoci, jejímž
významem se pacient nemusí zabývat,což znamená, že jeho vnitřní psychická rovnováha
není zpochybněna, narušena.
Co to je ona psychická rovnováha? Jde o rovnováhu mezi vlastními přáními a reálnými
možnostmi, jde o realistické, avšak přesto optimistické prožívání (smysluplného vedení)
života. Jedná se o udržení zdravého sebevědomí, že jsem schopen svoje problémy vyřešit
sám, eventuálně s pomocí, o kterou se postarám. Opakem by bylo selhání, připuštění
vlastní nedostačivosti. Jde tudíž o takovou regulaci sebehodnocení, kdy pozitivní sebeobraz
4
05_Psychosom_FINAL.indd 4
11/10/10 1:09:13 PM