PSYCHOSOMATICKÉ

okolí reagovalo. A tak pravidelně pozorujeme, že u pacientů, kteří jsou vytržení ze svého
dosavadního milieu a hospitalizováni na psychosomatické klinice, kde je jejich emoční
expresivita podporována a kde se setkávají s porozuměním, se jejich krevní tlak lepší bez
speciální medikamentózní léčby. Psychoterapie je samozřejmě důležitá, protože se pacient
vrátí zpět do svého zaměstnání, do své rodiny, kde se od něj automaticky očekává původní
chování. Proto se prostřednictvím nácviku rolí či psychodramatické psychoterapie pacienti
učí reagovat adekvátněji na autoritativní chování a zjišťují, že se po přechodném napětí
cítí lépe a že jejich spontánnější chování nemá za následek zvýšený tlak či nepřátelskost
okolí, naopak si jich okolí více váží. Opět je důležité, aby si každý lékař uvědomil, že je
pacientem vnímán jako autorita a že přirozeným přijímáním pacientova devotního chování
jeho postoj jenom cementuje. V terapii, jak ukazuje již citovaný experiment, se pacient
mimo jiné učí rozlišovat skutečné autoritativní chování od normálního realistického
či dokonce přátelského vztahu a konstruktivní kritiky. Tam, kde se jedná o tzv. psychologickou
hereditu, kde se tedy tyto postoje vytváří již od nejútlejšího dětství, a stávají se součástí
psychosomatických neuvědomělých reakcí, pomáhá zvláště tělesně orientovaná psychoterapie,
jejíž nejjednodušší a snadno praktikovatelnou formou je biofeedback. Pacienti mají na
paži přístroj, který ukazuje jejich krevní tlak a před sebou škálu, či dokonce obrazovku
s příjemnými či méně příjemnými obrazy a situacemi. Soustředěním se na vlastní tělo,
tělesné napětí či uvolnění a sledování oné škály či obrazu mohou zjišťovat, jak se mění jejich
krevní tlak, zda jsou ještě v nějakém napětí, které doposud jasně nevnímali. Samozřejmě
se má psycholog zabývat i ostatními oblastmi, jež souvisí s vysokým krevním tlakem,
například životosprávou, stravováním, možnosti pohybu a sportu, přiznáním si nemoci,
nutnosti brát pravidelně léky a podobně.
Hypotenze
Nízký krevní tlak, resp. tzv. synkopy (závratě, mdloby) se vyskytují i jako následek různých
tělesných onemocnění (krevní oběh, srdce, poruchy dýchání, mozkové činnosti, prosté
vyčerpání se ztrátou tekutiny či infekční choroby), psychosomatika se však spíše zabývá
psychogenními poruchami, jež bývají někdy spojeny s poruchami parasympatického
nervového systému (vazovagální synkopy) i s akutním stresem. Ony tzv. vazovagální
synkopy se vyskytují zvláště u osob, které se nachází v akutní úzkostné situaci, ze které
nemají možnost se vymanit. Oproti reakci na stres, jež je charakterizována protiútokem,
útěkem či podřízeností, se zde jedná o vzdálenou podobnost s reakcí strnutí, nehybností.
Příslušnými příznaky je svalová slabost, bledost a pocit nevolnosti. Tyto pacienti mají
tendenci jakoby zavřít oči nad úskostnou situací, dokonce jsou popisovány případy náhlé
psychogenní smrti. Jedná se tedy o jakousi paralýzu jakékoliv obrany i emoční odpovědi na
49
05_Psychosom_FINAL.indd 49
11/10/10 1:09:14 PM