PSYCHOSOMATICKÉ

Podobně jako například u psychosomatické hypersekrece žaludeční šťávy dochází k vývinu
dvanáctníkového vředu, reaguje i mozek u těžce traumatizovaných lidí funkční či dokonce
strukturální poruchou paměťové kodifikace. Na neurofyziologické rovině se jedná o to, že
veškeré vjemy stresové situace se zde dále nezpracovávají, což znamená, že se neorganizují
do smysluplného celku a zůstávají vzájemně od sebe izolovány jako kaménky rozbité
mozaiky nebo střepy roztříštěného zrcadla.
Jednotlivé části celkového vjemu – který však u traumatu právě onu jednolitost postrádá,
neboť ta vzniká již působením naší tendence smysluplně celostně vnímat – si zachovávají
jakýsi svůj vlastní, od ostatních smyslových počitků, oddělený život. Kromě pocitů
úzkosti a hrůzy se jedná o vegetativní doprovodné pocity (tachykardii, zrychlené dýchání
či nedostatek vzduchu, mdloby, pocity slabosti v nohách či v celém těle, třes atd.) různé
smyslové vjemy, (nejrůznější zrakové, sluchové i kožní vjemy, bolest, pocity napětí
či hnusu) a přecitlivělost na zevní kontext traumatu ( určitou denní dobu, osvětlení, prostor,
okolí). U traumatu se objevují nejrůznější afekty a myšlenky jež souvisí jak s implantací,
průnikem traumatické situace u nitra osobnosti, tak jsou i pokusem o ochranu proti jejímu
působení a plnému uvědomění. Toto neuspořádané, silně afektivní a pouze reflexně obranné
vnímání a zpracování traumatické situace je důsledkem skutečnosti, že se příslušné vjemy
dostaly jen do tzv. horkého subsystému zpracování stresu v mozkovém jádru amygdaly,
kde dochází pouze k fragmentárnímu uskupení vjemu, v tzv. implicitní paměti. Extrémním
vzrušením se uzavírá cesta k dalšímu zpracování do tzv. chladného paměťového subsystému
hypokampu, který si lze představit jako pečlivě seřazený archiv, jako narativní způsob
biografické, to znamená explicitní paměti. Stejně tak je uzavřena cesta ke zpracování
v mozkové kůře. Důvodem oné nemožnosti dalšího zpracování je masivní stres náhlou
hyperprodukci adrenalinu, nonadrenalinu a kortizolu. Kromě toho jde o neuronální inhibiční
působní vzruchů z amygdaly směrem k hypokampu a mozkové kůře.. V mozku nastává
zvýšená produkce opiátů (endorfínu a enkefalínu), což má za následek snížení úzkosti
a snížené vnímání bolesti. To pravděpodobně přispívá k neřešení celé traumatické situaci,
k pasivitě a odevzdání se, dokonce někdy i k obrácení se o pomoc na všemocně vnímaného
trýznitele. Vraťme se však ještě jednou k tomu, co se odehrává při tak zvané nekontrolované
či nekontrolovatelné situaci na biologické úrovni. Ta je charakterizována trvající či stále
se opakující aktivací kortikální a limbické struktury mozku jakož i centrálního periferního
nonadrenergního systému, jež se vzájemně potencují, takže dojde i k nadměrné aktivaci
osy hypotalamu – hypofýza – nadledvinky, k masivní stimulaci buněk vyrábějících
a vylučujících kortizol. Následné zvýšení hladiny glukokortikoidů se projevuje destabilizací
zaběhaných synoptických spojení mezi neurony v mozku. Následné vyčerpání a snížení
hladiny nonadrenalinu má za následek snížený mozkový metabolismus, sníženou produkci
neurotropních faktorů až po degeneraci nonadrenebních axenů v kůře mozkové a k zániku
pyramidových buněk v hypokampu. Tak bylo zjištěno u posttraumatického a stresového
32
05_Psychosom_FINAL.indd 32
11/10/10 1:09:14 PM