PSYCHOSOMATICKÉ

se reagovat na psychosociální zátěž tělesnými příznaky, které jaksi odjakživa patřily
k rodinnému životu. Podobný teoretický rámec poskyuje i emočně vztahový vazební
psychosomatický model, který vyzdvihuje nutnost a trvalost pozitivní emoční vazby coby
podmínku zdravého tělesného i psychického vývoje. Opičky odloučené v raném dětství
od matek byly často nemocné, navíc neschopné reprodukce. Nejinak to lze pozorovat
u hospitalizovaných dětí. Je třeba podtrhnout i pozitivní vztah k vlastnímu tělu coby
podmínku zdraví. Ten se vytváří dle motta: jak bylo jednáno se mnou, tak se chovám k sobě
samému včetně zacházení s vlastním tělem. Otázka je, zda může být člověk zdráv, když
své tělo odmítá či se k němu chová necitlivě, jak to vídáme u workholiků, toxikomanů,
obézních či anorektických pacientů a podobně.
Někdy potřebuje člověk symptomy spojené s bolestí či utrpením, jestliže cítí nutnost za něco
potrestat, zvláště když vědomé výčitky svědomí nestačí či je takovýto člověk neschopný
vědomé sebekritiky. Pak převezme tuto funkci symptom, především když příčiny, za které
se trestáme mají hluboké nevědomé kořeny. Jedná se například o ne zcela vědomé tendence
a přání někoho zcela vlastnit, o závist, o agresivní pohnutky, či zakázaná sexuální přání.
I zde by odstranění bolesti mohlo vést k pocitům paniky, úzkostem či depresím; tedy ke
znovu vynoření nesnesitelných pocitů viny.
Jiní pacienti mají tendenci k narcistickému obsazení utrpení, k mučednictví, zvlášť jednáli
se o tradiční hodnotu v původní rodině, například matka zdůrazňuje, jak se pro rodinu
obětuje, přes četné obtíže dále pracuje atd. Samozřejmě je zde často děláno z nouze ctnost,
jde zde z velké části o neschopnost či zábrany se prosadit, myslet na sebe a dokázat přitom
snést kritiku od druhých. Problém je v tom, že když člověk na něčem staví, potřebuje
se za něco cenit a když mu to vezmeme (zbavíme ho nemoci to znamená altruistického
pseudouspokojení) – musíme mu za to něco jiného dát, aby nedekompenzovala homeostáza
jeho vlastního sebehodnocení následnou depresí či novým somatickým onemocněním.
Přání trpět nemocí může být i spojeno s vřelým emocionálním kontaktem, podporou
a láskou, kdy se dítě dostalo při různých onemocněních v dětství. Poněkud komplikovanější
situace nastává u bolestivých stavů coby následků krutého zacházení v dětství. I tam jsou
tělesné tresty či zneužití jediným emočním kontaktem, lidským kontaktem, ke kterému
se pacient jakoby vrací. Vidí v něm jedinou jistotu, má zkušenost s tím, jak tuto bolest
snášet – umí si bolest nemoc přivodit („reprodukuje“) sám, stane se nezávislý. Důležité
jsou samozřejmě představy a fantazie, které jsou s bolestí spojeny, například naděje, že
ono utrpení povede konečně ke slitování se nad pacientem. Jinde se naopak nemůže svého
utrpení prostě vzdát, neboť by to znamenalo odpuštění těm, kteří to způsobili.
Za zmínku ještě stojí tzv. depresivní psychosomatický model. Jde zde o to, že určitý
neurotický postoj je vyjadřován i tělesně, resp. k tomu patří i tělesný postoj, který je však
nefyziologický (ohnutí záda, pokleslá ramena, předkloněná hlava – to vše může vést
k bolestem). Depresivní pacient je charakterizován emočním stažením se do sebe, rezignací
30
05_Psychosom_FINAL.indd 30
11/10/10 1:09:14 PM