PSYCHOSOMATICKÉ

či se prostě s ní nenaučil zacházet. Poněvadž člověk musí na vše reagovat, tak vyjádří
svou bolest tělesně, podvědomě tomu dává přednost před psychickým zpracováním. To
se projevuje i během psychoterapie: když povzbuzujeme pacienty, aby znovu prožili a tím
i odreagovali svoje trauma s tím, že jim dáme naději na zmírnění jejich tělesných bolestí,
tak to pravidelně odmítají, raději somatizují, i když jim vysvětlíme, že jejich snaha takovýto
zážitek zapomenout či potlačit vede spíše k nárůstu tenze a tendenci po vyjádření, to znamená
ke zvýšení napětí a jejich bolestivých stavů. V jistém slova smyslu tak pacient používá svoje
tělo k vyjádření něčeho, co patří spíše do duševní sféry. To vlastně znamená, že se chová ke
svému tělu necitlivě, macešsky. A opravdu mívají psychosomatičtí pacienti narušený vztah
k vlastnímu tělu, nepečují o něj. Navíc tu část těla, která reaguje psychosomaticky, v jejich
očích je nemocná – delegují na lékaře, takže tato část těla ztrácí spojení s jeho zdravou
částí a tím i se sebeúzdravnými zdroji. K tomu opět kazuistický zlomek: inženýr, který
předčasně odešel do důchodu, trpí od té doby bolestmi žaludku. Ty se objevují pravidelně brzy
odpoledne poté, co se postaral o vlastní zahradu a nemá co dělat. Během těchto posledních let
prodělal asi 50 různých vyšetření u nejrůznějších lékařských kapacit a přes negativní výsledky
se to stalo hlavní součástí jeho životního snažení. Mimo jiné sotva vnímal, že ho již ani jeho
žena nebere vážně, ba odstěhovala se do druhé části domu, a jeho jediný syn s ním přerušil
kontakt k nějakému finančnímu sporu. A tak si tento velmi racionální pacient nechce uvědomit,
že vlastně trpí nedostatkem práce a tím spojeného uznání na malém městě, jakož i odcizením
v rodině. Nebylo bez zajímavosti, že lékařka, která tento případ referovala, se též zaměřila na jeho
žaludek, nechtíce si přiznat neúspěch a nedostatečnou psychosomatickou kompetenci a raději
pacienta zesměšňovala. V tomto popření své bezmoci se chovala stejně jako její pacient a tím
mu nebyla vhodným příkladem ve vnímání neúspěchu a trápení. U psychogenních bolestivých
stavů se nemusí vždy jednat o somatizaci bolestivého zážitku. Někdy vede potlačení jiných emocí
k bolestem, snad nejčastěji jde o vytěsnění agresivních hnutí. Agrese, co by reakce na ohrožení,
aktivuje celý organismus : stoupá krevní tlak, zvyšuje se svalové napětí. Mnohé zábrany však
vedou k vyhýbání se agresivním reakcím: jak již zmíněno, je to strach z reakce okolí, někdy
i představa, že to ostatní nevydrží. To má za následek chronifikaci svalového napětí, trvá
dokonce i v noci, což vede ke svalovým a kloubním bolestem. K tomu se přidá i vyčerpání
a únava – jde o nejčastější psychosomatický syndrom.
Bolesti v kříži a podbřišku bývají často zapříčiněny konfliktem mezi erotickými impulsy
a jejich zábranami. Vznikají tudíž nejen opět výsledným napětím, nýbrž jsou často
i výrazem sebepotrestání za tato zakázaná přání. Tak byly dříve vykládány hysterické poruchy.
V dnešní době sexuální volnosti pozorujeme častěji konflikt mezi výše zmíněnými přáními
a strachem se podat, vzdát své těžce vydobyté emancipace, sebeurčení a nezávislosti. Vydání
se muži napospas může být dnes navíc i proto nebezpečné, že je zpochybněna věrnost
a právě ženy mají větší potřebu po jistotě ve vztahu i v zajištění rodiny.
Právě na místě potlačení impulsů a přání, na místě nežitého života vznikají příznaky. Je
24
05_Psychosom_FINAL.indd 24
11/10/10 1:09:13 PM