PSYCHOSOMATICKÉ

nesprávné. Streeck (2004) poukazuje na fakt, že může být již i rozmanitost interakčních forem
chování zredukována u dětí, které nejsou vedeny k tomu, aby se naučily získat uspokojení
svých potřeb samy. Zůstávají odkázány na druhé či na okamžité uspokojení, v opačném
případě vzniká neúnosné tělesné napětí, neboť nevytvořili sociálně akceptované příslušné
ego – kompetence (tato slabost „já“ je typická pro mnohé psychosomatózy a východiskem
speciálních psychoterapeutických postupů). Výsledné přerušení spojení mezi přirozenou
tělesnou senzomotorickou reakcí a emotivitou s jejím pravým spolulidským významem chybí
a má četné negativní důsledky. Místo toho, aby nás řídil náš emoční kompas, jsme odkázáni
na naše fyziologické reakce a na druhé straně na pouhou bezemoční racionalitu, klinicky
známou pod pojmem operantní či mechanistické myšlení , a poněvadž žijeme ve společnosti
charakterizované racionalitou a výkonností, hovoříme zde o hypernormalitě Kromě toho se
takový člověk snaží kompenzatorně řídit dle okolí na kterém se stane závislým.
U emocí je ve srovnání s kognicí ještě velmi dobře patrné spojení tělesných interakčních
schémat s psychickým prožíváním, s jejich mentální reprezentací. Například úzkost coby
psychosomatický fenomén je prožívána zároveň psychicky i tělesně co by tělesná úzkost
napětí, pocení, bušení srdce atd. a pohybová tendence se vzdálit od zdroje ohrožení. Úzkost
coby důležitá funkce signalizující nebezpečí může v určitých situacích chybět. Absence
psychické reprezentace úzkosti, ale i její potlačení coby důležitého signálu – například
z přemíry pracovních nároků – znamená nebezpečí zhroucení. Absence tohoto důležitého
signálu ohrožení může být jednou z příčin hypertenze či vzniku srdeční infarktu. Ještě
zřetelnější následky má deficit empatie, vnímání a nereagování na potřebu kontaktu.
Pakliže to chybí, nemůže se dle ní člověk v meziosobních kontaktech řídit, například
vycítit komu může důvěřovat a na koho se spolehnout. Jedná se o následek psychického
výchovného zanedbání (někdy i formou zhýčkání) či traumatického jednání s dítětem.
Výsledkem může být například kontaktní ekzém coby reakce na nežádoucí kontakt, jindy
opět alkoholismus, jímž člověk zvládá nediferencované tělesné napětí. Rozpojení, resp.
nespojení tělesného a emočně kognitivního aspektu prožívání má za následek to, že mnohé
tělesné reakce jsou nepochopitelně vnímané jako cizí, často příliš silné, jako symptomy,
což vede k vnímání vlastního těla jako objektu, který je člověku na obtíž a zároveň i ke
katastrofickým představám týkající se špatného fungování vlastního těla. Chybí ono původní
sebevnímání, sebeuvědomění, kdy člověk je svým tělem, jde o ztrátu jeho subjektivnosti,
jeho životnosti, vztahu k němu a samozřejmě i péče o něj. Většina psychosomatických
pacientů na otázku, zda-li se mají tělesně rádi, vyjmenovávají co vše jim na sobě vadí, co
vše odmítají. Dalším důsledkem objektivizace vlastního těla je jeho manipulovatelnost.
Mnoho lidí jde jednou za čas k lékaři na jakousi generálku nechat se prošetřit, zda-li vše
bezproblematicky funguje, starost o tělo a vnímání zdraví ohrožující signály přenáší na
lékaře. Na psychické rovině pak zneužívají tělo k zachování vlastní duševní rovnováhy,
například pomocí projekcí negativních emocí na tělesné orgány, jindy jim jde o optimalizaci
12
05_Psychosom_FINAL.indd 12
11/10/10 1:09:13 PM