PSYCHOSOMATICKÉ

Z uvedeného vyplývá i terapeutická strategie. Jde o tělesně emocionální odblokování,
o používání abreaktivních technik např. v bioenergetice, gestalt terapii nebo psychodramatu.
Emoce jsou totiž úzce spjaty s tělesností, jde o psychosomatické fenomény, o reakce, ale
současně i o motivace k určitým akcím, ať jde o útěk, útok či stažení se. Často se zde jedná
o afektivní reakce, které mohou být blokovány převážně činností prefrontální oblastí kůry
mozkové, což bylo neurofyziology dostatečně prokázáno. Na druhé straně má zklidňují,
tlumící účinek prefrontální kůry mozkové pozitivní vliv na mnohé emocionální poruchy,
takže jejich zvýšená aktivita bývá i výsledkem úspěšné psychoterapie, např. u hraniční
poruchy osobnosti. Jaký orgán či tělesný systém bude na určité situace reagovat souvisí
jednak s jeho fyziologickou funkcí a jednak se symbolickou podobností či biografickým
spojením s určitým afektem, určitou situací, resp. vzpomínkou. Tak může být na srdeční
činnost přenesena jak úzkost ze selhání (srdce coby orgán jež je životně naprosto nutný,
velmi výkonný, pracující ve dne i v noci, srdeční selhání ohrožuje život), tak i afekt týkající
se lásky, resp. zklamání. Zažívací ústrojí je fyziologicky spojeno s přijímáním (potravy)
i odmítáním, s vylučováním, tudíž i s příslušnou psychickou problematikou. Bolest břicha
může být spojena s individuální afektivní vzpomínkou na to, jak se maminka starala o své
dítě, když jej něco bolelo. Mechanismus konverze a somatizace lze charakterizovat jako
zneužití těla k vyjádření určité nepřijatelné situace,fantazie či afektu, symptomy jsou zde
produktivním výtvorem, když pacient nechce či není schopen určitou situaci psychicky
zvládnout v důsledku dosavadní výchovy a současného sebepojetí, někdy i ztráty schopnosti
symbolizace po traumatu.. Od této etiopatogeneze je nutno odlišit psychosomatozu vzniklou
coby následek vývojové poruchy, kde jde spíše o minusovou regresivní symptomatologii
a která vyžaduje odlišný terapeutický přístup. Jedná se o bazální poruchovou vztahovost
někdy označovanou jako bazální konflikt (Balint). Jde o konflikt mezi tendencí po symbióze,
po splynutí, resp. závislosti na jedné straně a individuací, osamostatněním a nezávislosti na
straně druhé, spojený zároveň s úzkostmi na obou stranách, to znamená v situaci symbiózy
jde nejenom o slastné spojení, nýbrž i o úzkost ze ztráty vlastní osobnosti, z rozpuštění
sebe sama v druhém, a na druhé straně při individuaci nejde jenom o uspokojivý pocit ze
samostatnosti a explorace okolí, nýbrž i o strach z osamění či odmítnutí druhou osobou.
Následkem určitých rodinných konstelací se tento konflikt nedostane do symbolické
uvědomělé oblasti prožívání a není možnost tudíž jej vyřešit. Obě tyto tendence, podle
psychoanalytiků pudová přání, jsou chápány jako výsledek preverbálních tělesně
interakčních forem dosahování uspokojení , a naopak dochází k narcistické frustraci,
když se mu tyto cíle nedaří realizovat. To se děje jak tehdy, převažuje-li dominance příliš
pečujícího (hyperprotektivního) rodiče, taky v případě odmítání či výchovného zanedbání.
Tím dochází k nedostatečnému učení nových interakčních forem dosahování uspokojení
(intencionálních cílů) a tím i propojení s afekty a k diferenciaci citového života. V obou
případech takovýto člověk zůstává závislý na někom, kdo jeho jáské funkce nahražuje.
10
05_Psychosom_FINAL.indd 10
11/10/10 1:09:13 PM