PSYCHOSOMATICKÉ

tělesně se bráníme vyjadřovat své pravé city. Tělesně prožíváme vztahy a reagujeme tím více
tělesnými příznaky čím více potlačujeme mentální složku, čím méně jsme ochotni si celou
situaci zvědomit. Samotně zvědomění však nemusí vést k úzdravě, jak ukázaly zkušenosti
s hypnózou a posthypnotickou sugescí. Důležitějším krokem je integrace dosud potlačovaného
do současného sebepojetí a chování. Prvotnost a důležitost tělesného vnímání a prožívání
potvrzuje jak zkušenost psychoterapeutů tak i neuropsychologické výzkumy. Tak Hájek ( 2009),
který pracuje s Gendlinovou metodou focusing zdůrazňuje, že kontakt navazuje mysl i tělo.
Prožívání určují somatická ohniska obsahující preverbální významy.
Dosavadní úvahy se týkaly převážně dvou psychodynamických modelů etiopatogeneze
tělesných psychogenních poruch: konverze a somatizace. Konverze je zvláště psychoanalytiky
považována za obranný mechanismus proti uvědomění si neúnosného konfliktu, jenž je
náhražkově odžit na „jevišti“ těla. Tato možnost výrazu, resp. abreakce je oním primárním
ziskem z nemoci. Zároveň se tím pacient vyhne rozluštění, to znamená porozumění významu
v této symptomatice. Je zřejmé, že je v terapii kladen důraz na uvědomění si příslušného
konfliktu ruku v ruce s větší tolerancí k tomu, co bylo v dosavadním sebepojetím tabuizováno.
Již pouhé uvědomění si vzniku a významu dosavadní problematiky a symptomatiky
v sobě skrývá léčivý faktor sebeporozumění. Za druhé uvědomění a sebeporozumění je
výchozí bod pro plánování toho, co je třeba změnit. Za třetí uvědomění si toho, jaký jsem
a akceptace svého „stínu“ (C.G.Jung) je novou výchozí pozicí při tvorbě nových zkušeností.
Člověk pak pochopí, proč na něj okolí jedná takovým či onakým způsobem, což v sobě
skrývá možnost změny. Za čtvrté z psychoanalytického hlediska dochází při uvědomování
si nevědomých obsahů k abreakci, to znamená ke zmírnění intrapsychické tenze tím,
že nemusíme nevědomé, odmítané části své osobnosti držet „na uzdě“ mechanismem
vytěsnění do nevědomí. Zde se dotýkáme tak zvaného energetického pojetí osobnosti, což
je zvláště rozšířené v tělesně orientované psychoterapii psychosomatických onemocnění.
Mnozí psychoterapeuti zastávají představu o spojitosti psychické a tělesné energie, aniž
by existovala shoda o tom, odkud se ta energie bere. Zda-li se jedná o tělesnou energii,
vycházející z metabolických procesů, jak to ostatně navrhuje i Alexander Lowen, o pudovou
energii, neuronální vzruchy nebo energii, která vzniká kontaktem s okolím, hlavně kontaktem
s lidmi. Následkem negativních reakcí v průběhu výchovy a socializace pak dochází u těchto
pacientů k zábranám (retroflexi) a blokádám v proudění této energie na cestě od impulsu
k emocionálnímu uvědomění a příslušnému chování na emocionální a behaviorální úrovni.
Zablokování určitých emočních reakcí, resp. aktivace psychických obranných mechanismů
(například i tělesnou aktivitou,strnulostí, podle W. Reicha tzv. tělesným pancířem) má
za následek i narušení funkce tělesných orgánů, jež mají buď málo energie, nebo naopak
mnoho. Nahromaděná energie vede ke zvýšení tělesného napětí, což má za následek poruchu
funkce například svalů (napětí, bolest a vyčerpání) či tělesných orgánů, kardiovaskulární
poruchy, vysoký krevní tlak a tak dále. Naopak málo energie je diagnostikováno u depresí.
9
05_Psychosom_FINAL.indd 9
11/10/10 1:09:13 PM