PSYCHOSOMATICKÉ

Sigmund Freud označil souvislost mezi psychickým prožíváním a tělesným symptomem
jako tajemný skok. Avšak dnes již disponujeme řadou poznatků, které tuto roušku tajemství
poodhalili. Například víme, že představované jednání aktivuje v mozku stejné neuronální
spoje jako dokonané jednání. Zejména naše afektivní prožitky, představy a fantazie se
automaticky spojí s tělesnými impulsy s naší tělesnou výrazovostí a motorikou. Ta výše
zmíněná tajemnost souvisí s tím, že ony představy jednání, jež vedou k reakci, resp.
k symptomu, byly nevědomé a navíc blokovány protichůdnými zábranami, takže se
v mozku i v těle aktivovaly protichůdné inervace. Teprve v této subjektivně přijatelné formě
byl umožněn (limbickým systémem v součinnosti s mozkovou kůrou dovolen) přístup
k motorice či citově vegetativnímu vyjádření, jež je však rozporuplné, tudíž nesrozumitelné..
Tělesně reagujeme zvláště v takové – zátěžové – situaci, kterou nedokážeme vyřešit ať již
v důsledku výše zmíněné konfliktní situace, či nedostatečné frustrační toleranci, kapacity,
týkající se schopnosti konstruktivního zacházení s problémy, tak i v objektivní neřešitelné
psychosociální situaci jako je ztráta zaměstnání, úmrtí partnera a podobně.
Porod dítěte do světa je charakterizován traumatem tělesného odloučení od matky a jeho křik
je prvním psychosomatickým příznakem. Opravdu se mnozí psychoterapeuti domnívají, že
typická anamnéza psychosomatických pacientů je charakterizována traumaty či separací,
anebo obojím (Ermann 2004). Jistě, záleží na tom, jak matka prodlouží kojenci předchozí
symbiózu s ním a postupně mu usnadní svou bezpečnou přítomností jeho individuační kroky.
Autoři zabývající se vývojovou psychologií zdůrazňují v této souvislosti regulací funkci
matky (jakýsi filtr), která svým chováním poskytuje dítěti ochranu proti nezvládnutelným
emočním reakcím například tím, že mu poskytuje útěchu či signalizuje bezpečí očním
kontaktem, když malé batole prozkoumává své okolí. Reaguje tak na vývojové potřeby
svého dítěte, které je – recipročně - vybaveno jednak vazebním motivačním systémem,
zajišťující jistotu, což je podmínkou fungování následného vrozeného exploračního
systému, z čehož vychází základní lidské motivace jako je vztahovost a jistota na jedné
straně a individuace, zvědavost a touha po svobodě na straně druhé (Nietsche 2002). Jde
o souhru akomodace (Piaget), přizpůsobení se a aktivní asimilace, přizpůsobení si okolí
vlastním potřebám.
Psychosomatika tudíž vychází z poznatku, že původní tělesné preverbální zacházení s realitou
i sebeprožívání je i nadále přítomno jak v procesu vnímání tak i v akcích a reakcích na vše,
co na nás působí. Merleau-Ponty poukazuje na základě podrobné fenomenologické analýzy
na fakt, že si autenticky osvojujeme svět právě tělem, což vyústilo v jeho tvrzení, že není svět
bez těla. Žák Wilhelma Reicha, představitel bioenergetiky, Alexander Lowen zdůrazňuje, že
každá zkušenost – v psychoterapii jde hlavně o nové zkušenosti – je, resp. musí být i tělesná,
aby nastala integrace do naší osobnosti, do našeho chování. Tělesná i psychologická paměť,
tělesné i psychické zkušenosti, tělesná i psychická aktivita jsou součástí našeho jáství, našeho já,
coby centrum naší aktivity i naší osobnosti. Tělesně se radujeme, trápíme, žárlíme, podvádíme,
8
05_Psychosom_FINAL.indd 8
11/10/10 1:09:13 PM