KVĚTENA SVĚTOVÝCH REGIONŮ II FLORA OF REGIONS OF THE WORLD

komunit, které lidé mohou dokonce v udržitelném rozsahu využívat, což přispěje i lidem, kteří
jsou závislí na službách či produktech spjatých s daným ekosystémem.
Puls Země – Obrazová zpráva o globálních trendech, National Geographic, Washington D.C. 2008
Souvislost lesa a vody z pozorování Kryštofa Kolumba:
„... Když jsme navštívili území, které bylo zalesněno, pršelo tam nejméně hodinu denně,“
„Když s postupem civilizace byly lesy vykáceny, dešťové srážky i výskyt mlh se podstatně snížil...“
(Gorshkov aj. 2001 - 2011)
Až v posledních letech byla tato pozorování teoreticky vysvětlena a potvrzena několika skupinami
fyziků (princip „bio pumpy“).
Přirozená obnova ekosystémů přírodními procesy je možná u dostatečně velkých přírodních
ekosystémů (větších než ČR). Obnova zkulturněných ekosystémů přírodními procesy je otázkou
tisíce let, u genetické struktury populací až 10 000 let. (ředitel genet. divize IUFRO Kanada)
Obnova přírodních lesů ze stejnověkých monokulturních lesů je možná jen jemnými metodami, pak
teprve pak je možná „samoregulace“, jinak u disturbovaných lesů dojde ke komplexní degradaci
lesů a desertifikaci ploch (odpověď na situaci Šumavy).
(odd.klimatologie Fyzikálního ústavu, Severní Rusko)
Domácí ideologové divočiny, kteří „namyšleně a bez společenské dohody“ (neboť starším je
známo, že s ideologií se nedá diskutovat, ať s hnědou, rudou nebo i se zelenou) vnucují
bezzásahovost v kulturních porostech Šumavy, by se měli zamyslet nad mementem Rapa Nui,
ale i mnoha dalšími varovnými zkušenostmi – např. ve Středozemí, Kubě, Barmě, Srí Lance,
kde po nastolení bezzásahovosti nedošlo k návratu žádoucích někdejších přírodních ekosystémů.
Zcela názorná je situace současné Kuby, kde po revolučním osvobození došlo k opuštění velké
části převládajících plantáží, kde se pěstovala zejména cukrová třtina. Tyto neohospodařované plochy
jsou „bezzásahově“ sukcesně měněny na degradovaná společenstva s dominantními invazními taxony -
zavlečenými trnitými kapinicemi (Akácia sp.), trnitými porosty marabu (Dichrostachys cinerea) a patogeny,
Vize divočiny, bez opodstatněných vědeckých podkladů, spočívá na dogmatu, že přírodní procesy
nám bezpracně nadělí přírodní ekosystémy, na Šumavě za pomoci vyhnojení skalnatých půd
mrtvými smrky. A to i přes závažnou skutečnost, že v průběhu posledních 300 let byla Šumava
postupně převážně 2-3x vykácena a 2-3x zalesněna. Pod jejich taktovkou, za pomoci polomových a
následně kůrovcových disturbancí, jsou programově ve velkém likvidovány naše horské smrčiny,
vč. pralesových torz (t.j. stromů starších 140 let).
Ideologové divočiny ani v tomto případě neuznávají nezbytnost asistenční ekosystémové pomoci,
např.:
- doplnění chybějících druhů – bez nichž nelze zajistit ekosystémově stabilnější porosty
- zajištění bezlesí extenzivní pastvou pro udržení biodiverzity - většina ohrožených druhů rostlin na
území Šumavy se blíží vyhynutí, nebo již vyhynula
- ochranu mladých dřevin před okusem vysokou zvěří – vzhledem k jejich nadměrným stavům
- ochranu porostů před škůdci atd.
Záviděníhodné je, že tito teoretičtí „vědečtí“ dogmatici nevidí žádná rizika.
Záviděníhodné je tvrzení ideologů „divočiny“ a přírodních procesů, že nově vzešlý „přírodní“
smrčák, resp. řídký smrkový chlum, bude výrazně lepší než předchozí disturbančně zlikvidovaný
les, resp. že bude ekologicky stabilizovaný.
18