Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

made the indicated journey. Stood up in the centre.Looked around at the rows of lines and remembered thehopeless passion I'd felt in toy shops as a child my fatherhad been an underpaid schoolmaster who had spent hismoney on books.The two enthusiasts showed me where the lines crossedand how the trains could be switched without crashing.Their voices were filled with contentment, their eyes shining,their faces intent."Built this lot up gradually, of course," the Duke said."Started when I was a boy. Then for years I never cameup her?. Not until young Matthew got old enough. Now, asI expect you can see, we have great times.""We're thinking of running a branch line right throughthat wall over there into the next attic," Matthew said."There isn't much room in here."The Duke nodded. "Next week, perhaps. For your birthday."Young Matthew gave him a huge grin and deftly let apullman cross three seconds in front of a chugging goods."It's getting dark," he observed. "Lighting up time.""So it is," agreed the Duke.Matthew with a flourish pressed a switch, and they bothwatched my face. All round the track, and on all the stationsand signal boxes and in the signals themselves, tinyelectric lights suddenly shone out. The effect, to my eyes,was enchanting."There you are," said the Duke. "He likes it.""Bound to," young Matthew said.They played with the trains for another whole hour, becausethey had worked out a timetable and they wantedto see if they could keep to it before they pinned it up onthe notice board in the terminal. The Duke apologized, notvery apologetically, for keeping me waiting, but it was, heexplained, Matthew's first evening out of school, and theyhad been waiting all through the term for this occasion.At twenty to eleven the last shuttle service stopped atthe buffers in the terminal and Matthew yawned. With thesatisfaction of a job well done the two railway-men unfoldedseveral large dustsheets and laid them carefullyover the silent tracks, and then we all three crawled backunder the table which held the level crossing.The Duke led the way down the first flight and along thetwo furlongs, and we were then, it appeared, in his livingquarters. "You'd better cut along to bed, now, Matthew,"he said to his nephew. "See you in the morning. Eighto'clock sharp, out in the stables.""Sure thing," Matthew said. "And after that, the races."He sighed with utter content. "Better than school," hesaid.který ukázal. Uprostřed jsem se postavil a rozhlédl se ponekonečných kolejích. Vzpomínal jsem na nesplněnoutouhu, kterou jsem vždy pociťoval v hračkářstvích. Můjotec byl učitel a svůj mizerný plat vždy utratil za knížky.Oba nadšenci mi ukázali, kde se kříží hlavní tratě a jakpřevádějí vlaky na vedlejší kolej, aby nedošlo ke srážce.Vypadali napjatě, spokojeně a oči jim oběma zářily."To jsem samozřejmě vybudoval postupně," vysvětlovalvévoda. "Začal jsem s tím jako chlapec. Pak jsem se semléta ani nepodíval, teprve když dorostl tady Matthew. Teďsi tu spolu ohromně užíváme, jak vidíte.""Uvažujeme o tom, že postavíme novou trať a povedemeji tamhle tou zdí do vedlejší místnosti," řekl Matt. "Tady užnení místo."Vévoda přikývl. "No možná, že se do toho pustíme příštítýden, až budeš mít narozeniny."Matt se na něho blaženě usmál a pustil přes křižovatkurychlík tři vteřiny před nákladním vlakem."Začíná být tma, nemyslíš, že bychom měli rozsvítit?""To bychom tedy měli," nadšeně souhlasil vévoda.Matt s velkorysým gestem stiskl páčku. Oba se na měnapjatě dívali. Podél kolejí, na všech stanicích asemaforech se najednou rozsvítila maličká elektrickásvětélka. Připadalo mi to nádherné."No vidíš," opakoval vévoda, "líbí se mu to.""Samozřejmě," dodal Matt.Hráli si s vláčky ještě hodinu, protože si vymyslelikomplikovaný jízdní řád a chtěli vyzkoušet, jestli klapne,aby ho mohli vyvěsit na tabuli u hlavního nádraží. Vévodase omlouval, že mě tak dlouho zdržel, ale netvářil se mockajícně. Vysvětloval, že Mattovi právě skončila škola atohle je první prázdninový večer, na který se oba uždlouho těšili.Za dvacet minut jedenáct projela poslední lokálka azastavila v depu. Matt zíval. Oba železničáři, naplněníuspokojením po dobře vykonané práci, prostřeli přes celoustavebnici plachtu a pak jsme všichni tři vylezli ven podstolem, na kterém byl ten silniční přejezd.Sešli jsme o patro níž, pak jsme zase kráčeli dlouhoucílovou rovinkou, než jsme došli k vévodovým soukromýmpokojům. "Tak, a teď běž do postele, Matte," obrátil sevévoda k chlapci. "Uvidíme se ráno. Nezapomeň, srazpřesně v osm hodin u stájí.""Samo," řekl Matt. "A potom pojedem na dostihy. Tohleje určitě lepší než škola."The Duke showed me into a smallish white-painted sitting-roomfurnished with Persian rugs, leather armchairs, obývacího pokoje. Byla tam rozestavena kožená křesla, naVévoda mě zavedl do menšího, bíle vymalovanéhoand endless sporting prints.zemi perské koberce a na zdech nepřeberné množstvírytin s loveckou tematikou."A drink?" he suggested, indicating a tray. "Co budete pít?" zeptal se a ukázal na tác s lahvemi.I looked at the bottles. "Whisky, please."He nodded, poured two, added water, gave me the glassand waved me to an armchair. "Now, my dear chap…" Itsuddenly seemed difficult, what I had come to ask him,and what to explain. He was so transparently honest, soincapable of double dealing I wondered if he could comprehendvillainy at all."I was talking to Annie Villars about your home Rudiments,"I said. A slight frown lowered his eyebrows. "Shewas annoyed with me for letting her friend Rupert Tydermanadvise me… I do so dislike upsetting Annie, but I'dpromised… Anyway, she has sorted it all out spice didly, Ibelieve, and now that her friend has turned out to be soextraordinary, with that bomb, I mean, I don expect hewill want to advise me about Rudiments an more."Prohlédl jsem si, co tam má. "Whisky prosím."Přikývl, nalil do dvou skleniček, doplnil je vodou, jednumi podal a pokynul mi, abych si sedl. "Tak příteli, comáte…" Najednou se mi to zdálo obtížné, nevěděl jsem,jak se ho mám zeptat na to, na co jsem se potřebovalzeptat, nevěděl jsem, jak mu to zdůvodnit. Byl takabsolutně poctivý, jakákoli faleš mu byla na milevzdálená, bál jsem se, že lidskou špatnost vůbecnepochopí."Mluvil jsem s Annie Villarsovou o vašem koni, oRudimentsovi," řekl jsem. Nepatrně se zamračil. "Zlobilase na mě, protože jsem dovolil, aby mi ten její přítel,Rupert Tyderman, radil… Já jsem Annu nechtěl rozzlobit,ale když už jsem to slíbil… Ostatně, ona to nakonecvýborně vyřešila, a taky když se teď ukázalo, že je ten jejípřítel takový podivín, myslím jako pokud jde o tu bombu,myslím, že mi už nebude chtít radit, co dělat s93