Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

whole, felt worse. Scrambled myself two eggs, ate themunenthusiastically on toast. Drank a dingy cup of driedcoffee, dried milk.Switched on the television. Old movie, circa 1950, pirates,cutlasses, heaving bosoms. Switched off.Sat and watched night arrive on the airfield. Tried to concentrateon what Annie Villars had told me, so as not tothink of night arriving over the fields and tents of Warwickshire.For a long time, had no success at all.Look at everything upside down. Take absolutely nothingfor granted.The middle of the night produced out of a shallow restlesssleep a singularly wild idea. Most sleep-spawnedrevelations from the subconscious wither and die of ridiculein the dawn, but this time it was different. At five,six, seven o'clock, it still looked possible. I traipsed in mymind through everything I had seen and heard since theday of the bomb, and added a satisfactory answer to whyto the answer to who.That Friday I had to set off early in the Aztec to Germanywith some television cameramen from Denham, wait whilethey took their shots, and bring them home again. Inspite of breaking Harley's ruling about speed into pinsizedfragments it was seven-thirty before I climbed stifflyout of the cockpit and helped Joe push the sturdy twininto the hangar."Need it for Sunday, don't you?" he asked."That's right. Colin Ross to France."I stretched and yawned, and picked up my heavy flightbag with all its charts and documents. "We're working Youhard.""What I'm here for." He put his hands in his overall pockets."You're light on those aeroplanes, I'll give you that.Larry, now, Larry was heavy-handed. Always needingthings repaired, we were, before you came."I gave him a sketch of an appreciative smile and walkedup to fill in the records in the office. Harley and Don wereboth still flying, Harley giving a lesson, and Don a sightseeingtrip in the Six, and Honey was still traffic-coppingup in the tower. I climbed up there to see her and ask hera considerable favour."Borrow my Mini?" she repeated in surprise."Do you mean now, this minute?"I nodded. "For the evening.""I suppose I could get Uncle to take me home," she reflected."If you'll fetch me in the morning?""Certainly.""Well… all fight. I don't really need it this evening. Just fillit up with petrol before you hand it back.""OK. And thanks a lot." She gave me a frankly vulgargrin. "Minis are too small for what you want." I managedto grin back. "Yeah…" Given the wheels, make the appointment.A pleasant male voice answered the telephone,polite and quiet."The Duke of Wessex? Yes, this is his house. Who isspeaking please?""Matthew Shore.""One moment, sir."The one moment stretched to four minutes, and I fed aweek's beer money into the greedy box. At last the receiverat the other end was picked up and with slightlyheavy breathing the Duke's unmistakable voice said,"Matt? My dear chap, what can I do for you?""If you are not busy this evening, sir, could I call in tosee you for a few minutes?"jsem skončil, vypadalo to tam líp, ale já se cítil hůř.Umíchal jsem si dvě vajíčka, namazal si je na topinky abez valného nadšení snědl. Večeři jsem zapil kávou sesušeným mlékem.Pak jsem zapnul televizi. Dávali nějaký prastarý film, takz roku 1950, obrazovka se hemžila piráty, šavlemi admoucími se ňadry krásných žen. Zase jsem to vypnul.Všechno to bylo k ničemu.Seděl jsem a díval se, jak na letiště padá noc. Snažiljsem se přemýšlet o tom, co mi řekla Annie Villarsová,abych se vyhnul představám, jak padá noc naWarwickshirská pole a tábořiště. Dlouho se mi to nedařilo.Všechno musím obrátit naruby, říkal jsem si, nic nesmímpokládat za samozřejmost.Uprostřed noci mě z lehkého, přerušovaného spánkuprobudil bláznivý nápad. Když člověku y noci v podvědomívykvete nějaká myšlenka, většinou ráno uvadne a vypadásměšná. Tentokrát tomu tak nebylo. V pět hodin ráno, všest i v sedm hodin mi ten noční nápad ještě stálepřipadal možný. Zopakoval jsem si v duchu všechno, cojsem viděl a slyšel ode dne, kdy došlo k té explozi.Nejenže jsem věděl kdo, věděl jsem najednou i odpovězna otázku proč.V pátek brzo ráno jsem vyrazil do Německa se skupinoukameramanů z Denhamu. Čekal jsem, zatímco filmovali, azase jsem s nimi letěl zpátky. Přestože jsem se vydatněprohřešil proti Harleyho nařízení o době letů, bylo už půlosmé, než jsem se dostal domů a pomohl Joemu zatlačitletadlo do hangáru."Budete ji zase potřebovat v neděli, že jo?" ptal se Joe."Ano, poletím s Colinem Rossem do Francie."Zívl jsem, protáhl se a zdvihl ze země těžkou brašnu, vekteré jsem měl všechny mapy a dokumenty. "Moc váshoníme.""Jsem tady od toho." Vstrčil ruce do kapes overalu."Zacházíte s mašinama dobře, to se vám musí nechat. Toteda Larry, že jo, Larry, ten měl těžkou ruku. To se pořádmuselo něco vopravovat, že jo, než jste sem přišel, to sepořád vopravovalo."Pokusil jsem se o vděčný úsměv a odešel jsem dokanceláře vyplnit záznamy. Harley a Don byli ještě vevzduchu, Harley lítal s žákem a Don byl na vyhlídkovémletu. Honey jako vždycky sloužila ve věži. Zašel jsem za nía požádal ji o velkou laskavost."Vy si chcete půjčit moje mini?" podivila se."To jako myslíte teď hned?"Přikývl jsem. "Ano, potřebuju je na celý večer."Zamyslila se. "No domů by mě mohl vzít strýc.Vyzvednete mě ráno?""Samozřejmě.""No… tak tedy dobře. Já vlastně auto dneska nepotřebuji.Ale prosím vás, natankujte, než mi je vrátíte.""Dobře. A mockrát děkuju." Pobaveně se ušklíbla."Takové mini se ale moc nehodí na to, na co vy jepotřebujete." Ušklíbl jsem se taky. "Jo…" Dopravníprostředek jsem měl, mohl jsem začít vyjednávat. Šeljsem telefonovat. Ozval se mi zdvořilý, příjemný, tichýmužský hlas."Vévoda z Wessexu, prosím? Ano, je doma. Kdo volá,prosím?""Matthew Shore.""Okamžik počkejte, prosím."Ten okamžik trval čtyři minuty a já mezitím muselnakrmit telefonní automat tolika mincemi, že by mi bylystačily na pivo na celý týden. Konečně někdo na druhémkonci zvedl sluchátko a ozval se vévodův udýchaný hlas."To jste vy, Matte? Co pro vás mohu udělat, příteli?""Chtěl jsem vás poprosit, jestli byste na mě měl dnesvečer chvíli čas, mohl bych se u vás zastavit, jestli nemátemoc práce?"91