Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

"Your aeroplane is here, Major," I said. "I'm Matt Shore…I'm flying you."He glanced over my shoulder, looking for someone else."Where's Larry?" he asked abruptly."He left," I said. "He got a job in Turkey."The Major's gaze came back from the search with a click."You're new," he said accusingly."Yes," I agreed."I hope you know the way." He meant it seriously. I saidpolitely, "I'll do my best." The second of the passengers,the woman on the Major's left, said flatly, "The last time Iflew to the races, the pilot got lost." I looked at her, givingher my best approximation to a confidence-boostingsmile. "The weather's good enough today not to have anyfear of it." It wasn't true. There were cu-nims forecast forthe June afternoon. And anyone can get lost any time ifenough goes wrong.The woman gave me a disillusioned stare and I stoppedwasting my confidence builder. She didn't need it. Shehad all the confidence in the world. She was fifty and fragilelooking, with greying hair cut in a straight-across fringeand a jaw-length bob. There were two mild brown eyesunder heavy dark eyebrows and a mouth that looked gentleyet she held herself and behaved with the easy authorityof a much higher command than the Major's. She wasthe only one of the group not outwardly ruffled.The Major had been looking at his watch."You're early," he said. "We've got time for the otherhaft." He turned to the barman and ordered refills, and asan afterthought said to me, "Something for you?"I shook my head. "No, thank you."The woman said indifferently, "No alcohol for eight hoursbefore a flight. Isn't that the rule?""More or less," I agreed.The third passenger, the large angry looking man, moroselywatched the barman push the measure up twice onthe Johnnie Walker. "Eight hours. Good God," he said. Helooked as if eight hours seldom passed for him withouttopping up. The bulbous nose, the purple thread veins onhis cheeks, the swelling paunch, they had all cost a lot inExcise duty.The atmosphere I had walked into slowly subsided.The jockey sipped his low calorie lemonade, and thebright pink flush faded from his cheek bones and cameout in fainter mottles on his neck. He seemed abouttwenty-one or two, reddish haired, with a naturally smallframe and a moist looking skin. Few weight problems, Ithought. No dehydration. Fortunate for him.The Major and his large friend drank rapidly, mutteredunintelligibly, and removed themselves to the Gents. Thewoman eyed the jockey and said in a voice which soundedmore friendly than her comment, "Are you out of yourmind, Kenny Bayst? If you go on antagonizing Major Tydermanyou'll be looking for another job."Kenny Bayst flicked his eyes to me and away again,compressing his rosebud mouth. He put the half finishedlemonade on the table and picked up one of the raincoatsand the racing saddle."Which plane?" he said to me. "I'll stow my gear."He had a strong Australian accent with a resentful bite toit. The woman watched him with what would have passedfor a smile but for the frost in her eyes. "The baggagedoor is locked," I said."I'll come over with you." To the woman I said, "Can Icarry your coat?""Thank you." She indicated the coat which was obviouslyhers, a shiny rust-coloured affair with copper buttons. Ipicked it up, and also the businesslike binoculars lying ontop, and followed Kenny Bayst out of the door. After tenfuming paces he said explosively, "It's too damn easy to"Máte zde letadlo, majore," řekl jsem. "Jsem váš pilot,Matt Shore."Podíval se mi přes rameno, jako by někoho hledal."Kde je Larry?" zeptal se úsečně."Odjel, dostal místo v Turecku."Rychle se na mě podíval."Vy jste nový," řekl vyčítavě."Doufám, že nezabloudíte." Myslel to vážně. "Vynasnažímse," řekl jsem zdvořile. "Když jsem naposledy letěla nadostihy, tak jsme se opravdu ztratili," poznamenala sušedáma, která stála vlevo od majora. Podíval jsem se na nia vyloudil na tváři úsměv budící důvěru. "Dnes je alepříznivé počasí, takže se nemáte čeho obávat." Nebyla topravda. Podle předpovědi měla být odpoledne kupovitáoblačnost a při troše smůly se v mracích snadno ztratíorientace.Dáma na mě vrhla otrávený pohled a já ihned přestalplýtvat důvěru budícími úsměvy. Nepotřebovalapovzbuzení, měla sebevědomí víc než dost. Bylo jí asipadesát, byla drobná, křehká, šedé vlasy ostříhané jakopáže. Měla mírné hnědé oči a jemná ústa, podle jejíhovýrazu a postoje však bylo jasné, že je zvyklá velet ivyšším šaržím, než byl major. Jediná z celé skupinyvypadala vyrovnaně a klidně.Major se podíval na hodinky."Je brzo, máme čas ještě na jednu." Zavolal barmana aobjednal další pití. Pak si vzpomněl na mne: "Dáte sitaky?""Děkuji, ne." Zavrtěl jsem hlavou."Osm hodin před startem žádný alkohol, to máte vpředpisech, že?" poznamenala žena."Tak nějak to je."Třetí cestující, ten veliký a rozzlobený, mrzutě přihlížel,jak mu barman nalévá dvojitou whisky. "Osm hodin, nonazdar." Z pohledu, kterým mě obšťastnil, bylo vidět, žese zřídka obejde celých dlouhých osm hodin bez pití. Mělbachratý nos, na tvářích modravé žilky a pěkné bříško. Zvody to jistě neměl.Napjatá atmosféra, kterou jsem cítil, když jsem přišel,zvolna vyprchávala.Žokej usrkával speciální limonádu s malým obsahemkalorií a ruměnec vzteku mu zvolna mizel z tváří. Mohlomu být asi tak dvaadvacet, měl nazrzlé vlasy, drobnoupostavu a bledou, navlhlou plet. S váhou asi nemá potíže,říka1 jsem si, a dehydratací zřejmě netrpí, má štěstí.Major se svým rozložitým přítelem rychle dopili, něco sitiše povídali a odešli do intimní místnosti pro pány. Ženase podívala na žokeje. "Vy jste se asi zbláznil, KennyBayste. Jestli budete majoru Tydermanovi pořád takhleodporovat, mohlo by se vám taky stát, že si budete musethledat jiné místo." Hovořila klamavě mírným, vlídnýmhlasem.Kenny Bayst se po mně podíval a stiskl hezké rty. Odložilnedopitou limonádu na stůl a vzal si jeden z plášťů dodeště a závodní sedlo."Které je to letadlo?" zeptal se. "Chci si uložit věci."Měl výrazný australský akcent a mluvil rozmrzele. Ženase mírně usmívala, ale na Kennyho se dívala mrazivýmpohledem. "Zavazadlový prostor je zamčený," řekl jsem."Půjdu s vámi." Obrátil jsem se k ženě. "Můžu vám takyněco vzít?"Ukázala mi svůj plášť, hnědočervený s mosaznýmiknoflíky. Hodil jsem si ho přes ruku a vzal jsem takédalekohled, který ležel na plášti. Vyšel jsem ven zaBaystem. Po deseti krocích vybuchl: "Je zatraceně snadnýházet všechno na hlavu jezdci."6