Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

oughly as I had, there was never any going back. Maybeone day soon I'd stop wanting to. Maybe one day I wouldaccept the unsatisfactory present not as a healing periodbut as all there ever was going to be. That would be apity, I thought. A pity to let the void take over for always.I had three pounds in my pocket and sixteen in the bank,but I had finally paid all my debts. The crippling fine, thedivorce, and the mountainous bills Susan had run up everywherein a cold orgy of hatred towards me in the lastweeks we were together everything had been settled. Thehouse had always been in her name because of the natureof my job, and she had clung on to that like a leech. Shewas still having in it, triumphant, collecting a quarter ofeverything I earned and writing sharp little letters if I didn'tpay on the nail.I didn't understand how love could curdle so abysmallooking back, I still couldn't understand. We had screamedat each other hit each other, intending to hurt. Yet whenwe married at nineteen we'd been entwined in tenderness,inseparable and sunny. When it started to go wrong shesaid it was because I was away so much, long ten-daytours to the West Indies all the time and all she had washer job as a doctor's secretary and the dull endlesshousework. In an uprush of affection and concern for her Iresigned from BOAC and joined Interport instead, where Iflew short-haul trips, and spent most of my nights athome. The pay was a shade less good, the prospects a lotless good, but for three months we were happier. Afterthat there was a long period in which we both tried tomake the best of it, and a last six months in which we hadtorn each other's nerves and emotions to shreds.Since then I had tried more or less deliberately not tofeel anything for anybody. Not to get involved. To be private,and apart, and cold. An ice-pack after the tempest.I hadn't done anything to improve the caravan, to stampanything of myself upon it. I didn't suppose I would, becauseI didn't feel the need. I didn't want to get involved,not even with a caravan.And certainly not with Tyderman, Goldenberg, Annie Villarsand Colin Ross.All of them except Goldenberg were on my next racingtrip.I had spent two more days in the Aztec, chauffeuringsome business executives on their regular monthly visit tosubsidiary factories in Germany and Luxembourg, but bySaturday Joe had tarted up the replacement Cherokee so Iset off in that. The fuel meter still resolutely pointed tonought, which was slightly optimistic, but the electricalfault had been cured no overload now on the generator.And if it still flew one wing low, at least the wing in questionsparkled with a new shine. The cabin smelt of soapand air freshener, and all the ash trays were empty.The passengers were to be collected that day at Cambridge,and although I flew into the aerodrome half anhour early, the Major was already there, waiting on a seatin a comer of the entrance hall.I saw him before he saw me, and as I walked towardshim he took the binoculars out of their case and put themon the low table beside him. The binoculars were smallerthan the case suggested. In went his hand again and outcame a silver and pigskin flask. The Major took a sixsecondswig and with a visible sigh screwed the cap backinto place.I slowed down and let him get the binoculars back on topof his courage before I came to a halt beside him and saidgood morning."Oh… Good morning," he said stiffly.He stood up, fastening the buckle of the case and givingto už nikdy spravit. Možná, že se brzy přestanu snažitněco spravovat a spokojím se tím, co mám. Nebudupotom už svůj nynější způsob života považovat zarekonvalescenci, za provizorní, ale za definitivní. To byovšem byla škoda, spokojit se s prázdným životem ješkoda.V kapse jsem měl tři libry a v bance jen šestnáct, zatojsem konečně vyrovnal dluhy. Zaplatil jsem vysokoupokutu, pak přišly výlohy s rozvodem a spláceníobrovských účtů, které Susan nasbírala v záchvatunenávisti v posledních týdnech našeho manželství.Všechno jsem už zaplatil. Dům byl vždycky na Susaninojméno, zařídil jsem to tak vzhledem ke svému zaměstnánía Susan se teď domu držela jako klíště. Žila tam,vítězoslavně se z toho radovala a pečlivě ode mnevybírala čtvrtinu mých výdělků. Jakmile jsem včasnezaplatil, psala mi kousavé, nepříjemné dopisy.Bylo neuvěřitelné, že se láska může tak pokazit, kdyžjsem o tom uvažoval, stále jsem to ještě nemohl pochopit.Křičeli jsme na sebe, dokonce jsme se i prali, chtěli jsmejeden druhému ublížit. Když jsme se v devatenácti brali,zaplavovala nás něha a štěstí a nedovedli jsme si životjeden bez druhého vůbec představit. Pak se to začalokazit. Susan myslela, že je to tím, že jsem tak málodoma. Lítal jsem často na desetidenní cesty doZápadoindického souostroví a jí nezbývalo nic než práceasistentky u zubaře a nudná, nekonečná práce vdomácnosti. V záchvatu starostlivosti a lásky k Susanjsem tehdy dal u BOAC výpověď a odešel jsem kInterportu, kde jsem lítal jen na krátké vzdálenosti a mohljsem trávit většinu nocí doma. Měl jsem tam menší plat amnohem menší vyhlídky na postup, tři měsíce jsme alebyli šťastnější. Pak přišlo dlouhé období, ve kterém jsmese oba poctivě snažili, a pak posledních šest měsíců, kdyjsme si už vzájemně drásali a ničili nervy.Od té doby jsem se snažil nemít k nikomu a k ničemužádný vztah. Nevázat se. Být nezávislý, osamocený anezúčastněný. Po bouřce se ze mě stal kus ledu.Maringotku jsem se vůbec nesnažil zútulnit, nechtěl jsemjí vtisknout svou osobnost. Nepotřeboval jsem to. Nechtěljsem se vázat na nic, dokonce ani na starou maringotku.A určitě jsem také nechtěl navázat vztah k Tydermanovi,Goldenbergovi, Annie Villarsové a Colinu Rossovi.Až na Goldenberga jsem je měl všechny na palubě přisvém příštím letu.Dva dny předtím jsem strávil s aztékem, vozil jsemnějaké obchodníky do filiálek jejich továren v Německu aLucembursku. V sobotu Joe skončil práci na náhradnímcherokee, a tak jsem s ním teď vyrazil. Průtokoměr palivasice ještě stále povzbudivě ukazoval na nulu, ale elektrikauž byla v pořádku, generátor nebyl přetížený. Je sicepravda, že se letadlo pořád ještě naklánělo na jednokřídlo, ale to křídlo se alespoň blyštělo jako zrcadlo,kabina voněla čistotou, i popelníčky byly vyčištěné.Cestující jsem měl vyzvednout v Cambridgi. Přestožejsem přistál půl hodiny před plánovaným časem, major užtam čekal. Našel jsem ho, jak sedí v rohu vstupní haly.Nezpozoroval mě hned. Když jsem se k němu blížil,vytáhl z pouzdra dalekohled a položil ho na stůl.Dalekohled se mi zdál malý na tak velké pouzdro. A šup,majorova ruka vjela znovu do pouzdra a vytáhla stříbrnoucestovní láhev v koženém pouzdru. Major se bleskurychlenapil, pak blaženě vzdychl a láhev zase rychlezašrouboval.Zvolnil jsem krok, aby stačil schovat svůj životabudič poddalekohled do pouzdra, než k němu dojdu. Pak jsem hopozdravil."Dobré jitro," řekl odměřeně.Vstal, zapnul pouzdro a přehodil si řemen přes rameno.34