Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

The next day I took five jockeys and trainers from Newmarketto Newcastle races and back in the Aztec and listenedto them grousing over the extra expense, and in theevening I tried out the replacement Cherokee, which flewpermanently left wing down on the auto pilot, had an unserviceablefuel flow meter, and an overload somewhereon the electrical circuit."It isn't very good," I told Harley. "It's old and noisy andii probably drinks fuel and I shouldn't think the battery'scharging properly."He interrupted me."It flies. And it's cheap. And Joe will fix it. I'm taking it.""Also it's orange and white, just like the Polyplanes."He gave me an irritable glare."I'm not blind. I know it is. And it's not surprising, consideringit used to belong to them."He waited for me to protest so that he could slap medown, so I didn't. I shrugged instead. If he wanted to admitto his bitterest rivals that his standards were down toone of their third hand clapped out old buggies, that washis business.He signed the lease on the spot and gave it to the pilotwho had brought the aeroplane to take back with him onthe train, and the pilot smiled a pitying smile and went offshaking his head.The orange and white Cherokee went down to the hangarfor Joe to wave his wand over, and I walked round theperimeter track to home sweet home.One caravan, pilots' for the use o pounds Larry had livedin it before me, and others before him Harley's taxi pilotsstayed, on average, eight months, and most of them settledfor the caravan because it was easiest. It stood on adusty square of concrete which had once been the floor ofa RAF hut, and it was connected to the mains electricity,water and drainage which had served the long departedairmen.As caravans go it must once have held up its head, butgenerations of beer drinking bachelors had left tiny teethmarks of bottle-caps along the edges of all the fitments,and circular greasy head marks on the wall above everyseat. Airport dirt had clogged the brown hair cord into agreyish cake, relieved here and there by darker irregularstains. Shabby pin-ups of superhuman mammalian developmentwere stuck to the walls with Sellotape, and a scatterof torn-off patches of paint showed where dozens ofothers had been stuck before. Droopy green curtains hadopened and shut on a thousand hangovers. The fly-blownmirror had stared back at a lot of disillusion, and the bedsprings sagged from the weight of a bored succession ofpilots with nothing to do except Honey.I had forgotten to get anything to eat. There was haft apacket of cornflakes in the kitchen and a jar of instantcoffee. Neither was much use, as yesterday's half pint ofmilk had gone sour in the heat. I damned it all andslouched on the two seat approximation to a sofa, andresignedly dragged out of my pocket the two letters whichhad lain unopened there since this morning.One was from a television rental firm who said they confirmedthat they were transferring the rental from Larry'sname to mine, as requested, and could I now be so goodas to pay immediately the six weeks for which he was inarrears. The other, from Susan, said briefly that I was latewith the alimony yet again.I put down both the letters and stared unseeinglythrough the opposite window towards the darkeningsummer sky. All the empty airfield stretched away into thedusk, calm, quiet, undemanding and shadowy, everythingI needed for a few repairs to the spirit. The only troublewas, the process was taking longer than I'd expected. Iwondered sometimes whether I'd ever get back to whereI'd once been. Maybe if you'd hashed up your life as thor-Příští den jsem letěl s pěti žokeji a trenéry z Newmarketuna dostihy do Newcastlu a zpět. Musel jsem vyslechnoutspoustu stížností na to, jak je cesta nákladná. Večer jsemvyzkoušel 'nového' cherokee. Na automatického pilota lítalvytrvale nakloněný na jedno křídlo, nefungovalprůtokoměr paliva a musel mít také někde přetíženýelektrický obvod."Není to nejlepší," hlásil jsem Harleymu, "mašina jestará, hlučná, určitě má velikou spotřebu a myslím, žetaky pořádně nedobíjí baterie."Přerušil mě."Ale lítá, a lítá lacino. Joe to spraví a já tu mašinu beru.""Je ale nastříkaná na oranžovobílo jako Polyplanc."Dopáleně se na mě podíval."To vidím, nejsem slepý. Dá rozum, že má tyhle barvy,když jim patřila."Čekal, že začnu odporovat a že mě pak okřikne. Tak jsemmlčel, jen jsem pokrčil rameny. Když byl ochoten přiznatsvým největším konkurentům, že je na tom tak špatně, žese nezmůže na nic lepšího než na jejich vyřazenouřehtačku z třetí ruky, tak je to jeho věc.Podepsal smlouvu a podal ji pilotovi, který s letadlempřiletěl a vracel se zpátky vlakem. Pilot se útrpně usmál, akdyž odcházel, vrtěl hlavou.Oranžovobílého cherokee odtáhli do hangáru, aby se doněho Joe mohl pustit, a já se vydal pěšinou kolem letištědo svého teplého domova.Maringotka pro piloty. Předtím v ní žil Larry a před nímmnoho jiných. Piloti vydrželi u Harleyho tak v průměruosm měsíců a většinou bydleli v maringotce, protože tobylo nejjednodušší. Maringotka stála na zaprášenémčtverci betonu, který kdysi tvořil podlahu vojenskéhopřístřešku. Měla elektrickou přípojku, tekoucí vodu aodpad. Tyhle vymoženosti před lety sloužily vojenskýmletcům.Kdysi to tam muselo být docela obstojné, ale zástupystarých mládenců, které maringotkou prošly a holdovalypivu, na ní zanechaly stopy. Všude byly vytlačené vroubkyod korunek od lahví, za každou židli byly na stěnáchtmavé, mastné skvrny od neumytých vlasů. Letištní špínazbarvila čalounění na tmavošedo, tu a tam s tmavšímiskvrnami. Na zdech byly přilepeny lepicí páskou otrhanévybledlé fotografie nahých slečen s obrovským poprsím.Světlejší, oloupané, tmavě orámované obdélníky nastěnách svědčily o tom, že se tam těch slečen vystřídalovíc. Zplihlé zelené záclony na oknech musely zastíratmnoho kocovin a od much zašpiněné zrcadlo muselo býtsvědkem mnoha zklamání. Prohnutá, proležená pohovkabyla znavená nudou desítek pilotů, kteří neměli po rucenic lepšího než Honey.Úplně jsem zapomněl, že nemám nic k jídlu. V kuchyňcebyly jen ovesné vločky a káva. Chvíli jsem nadával a pakjsem se rezignovaně usadil na krátké pohovce a vytáhl zkapsy dva neotevřené dopisy, které došly ráno.Jeden z dopisů byl od půjčovny televizorů. Půjčovnapotvrzovala, že převedla televizor z Larryho jména namoje, tak jak jsem žádal, a abych prý laskavě obratemvyrovnal dlužnou částku za minulé tři týdny. Druhý dopisbyl od Susan. Stručně mě upozorňovala, že jsem se zaseopozdil s placením alimentů.Odložil jsem dopisy a zahleděl se z okna na tmavnoucíletní nebe. Prázdná plocha letiště mizela v dálce v šeru,tichá, klidná, zastřená večerními stíny. Byl to pohled,který mě uklidňoval i povzbuzoval. Bohužel tahle morálnívzpruha působila pomalu a zdlouhavě. Někdy jsempochyboval o tom, že se ještě mohu úplně vzpamatovat,že budu takový, jako jsem býval kdysi. Možná, že když sičlověk jednou pokazí život tak důkladně jako já, nedá se33