Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

were stretched wide and their faces were stiff with shock.Annie Villars' mouth had dropped open and she was shakingfrom head to foot. I put my hand on her arm. Shelooked at me blankly and then made a small mewingsound and crumpled against me in a thoroughly un Napoleonicfaint. I caught her on the way down and lifted herup in my arms to save her falling on the shower-soakedtarmac. She weighed even less than she looked."God," said Goldenberg automatically. "God."His mind and tongue seemed to be stuck on the singleword. The Major's mouth was trembling and he was losingthe battle to keep it still with his teeth. Sweat stood out infine drops on his forehead and he was breathing in shortshocked gasps.Holding Annie Villars I stood beside them and watchedthe death throes of the aeroplane. The first explosion hadblown it apart and almost immediately the fuel tanks hadignited and finished the job. The wreckage lay strewn inburning twisted pieces over a radius of wet tarmac, theparts looking too small ever to have formed the whole.Rivers of burning petrol ran among them, and great curlingorange and yellow flames roared round the largestpiece, which looked like the front part of the cabin.My seat. My hot, hot seat. Trouble followed me aroundlike the rats of Hamelin.Colin Ross looked as shocked as the others but hisnerves were of sterner stuff pounds."Was that… a bomb?""Nothing but," I said flippantly.He looked at me sharply. "It's not funny.""It's not tragic, either," I said. "We're still here."A lot of the stiffness left his face and body. The beginningsof a smile appeared."So we are," he said.Someone in the control tower had pressed the panic button.Fire engines screamed up and foam poured out of thegiant hoses on to the pathetic scraps. The equipment wasdesigned to deal with jumbos. It took about ten secondsto reduce the Cherokee sized flames to black memories.Three or four airport cars buzzed around like gnats andone filled with agitated officials dashed in our direction."Are you the people who came in that aircraft?"The first of the question. By no means the last. I knewwhat I was in for. I had been taken apart before."Which is the pilot? Will you come with us, then, andyour passengers can go to the manager's office… Is thelady injured?""Fainted," I said."Oh…" he hesitated. "Can someone else take her?"He looked at the others. Goldenberg, large and flabby theMajor, elderly Colin, frail. His eyes passed over Colin andthen went back, widening, the incredulity fighting againstrecognition."Excuse me… are you?…""Ross," said Colin flatly. "Yes."They rolled out the red carpet, after that. They producedsmelling salts and a ground hostess for Annie Villars, stiffbrandies for the Major and Goldenberg, autograph booksfor Colin Ross. The manager himself took charge of them.And someone excitedly rang up the national press.The Board of Trade investigators were friendly and polite.As usual. And persistent, scrupulous, and ruthless. Asusual."Why did you land at East Midlands?"Friction."Had you any idea there was a bomb on board?"No."Had you made a thorough pre-flight investigation?"vytřeštěné a obličeje strnulé hrůzou. Annie Villarsová mělapootevřená ústa a třásla se od hlavy k patě. Když jsem jivzal za ruku, tupě se na mě podívala, pak tiše vzdychla,kolena se jí podlomila a dočista žensky a nevojenskyomdlela. Chytil jsem ji do náruče, abych ji ušetřil pádu navlhký beton. Vážila ještě méně, než jsem očekával."Bože," opakoval Goldenberg jako stroj. "Bože."Zdálo se, že jeho mozek i jeho ústa dokážou vybavit jento jediné slovo. Major marně svíral rty, které se munezadržitelně třásly. Na čele mu vystoupily drobnékapičky potu, dýchal rychle a přerývaně.Stál jsem vedle nich, Annii Villarsovou v náručí, a díval sena smrtelné křeče našeho letadla. Roztrhlo se již při prvníexplozi, pak chytily nádrže a oheň dovršil dílo zkázy.Zkroucené, hořící kusy vraku byly rozmetané po mokrémbetonu. Mezi troskami, které mi připadaly překvapivěmalé, tekly potoky hořícího paliva. Vysoké, oranžově žlutéplameny olizovaly největší trosku, asi přední část kabiny.Moje sedadlo. Moje pěkně zahřáté sedadlo. Smůla se mědržela jak krysy krysaře.Colin Ross se tvářil stejně zděšeně jako ostatní, měl alepřece jen lepší nervy."Co to bylo… byla to bomba?""Co jiného?"Vyčítavě se na mě podíval. "To není žádná legrace.""Taky to není žádná tragédie. Jsme naživu, ne?"Strnulost ho opustila a dokonce se usmál."To máte vlastně pravdu."V letištní věži někdo spustil poplašný signál. S kvílenímsirén se přiřítily protipožární vozy a na ubohé troskyzačaly chrlit proudy pěny z obrovských hadic. Stříkačkybyly konstruovány na hašení požárů velikých dopravníchletadel. Po plamenech, které šlehaly ze zbytků maléhocherokee, nebylo za deset vteřin ani památky.Tři nebo čtyři letištní vozy kroužily vzrušeně kolem jakovosy. Ten, ve kterém sedělo několik vedoucích ze správyletiště, se rychle rozjel k nám."To vy jste přiletěli tím letadlem?"Tak to byla první otázka. Určitě nebyla taky poslední.Věděl jsem, co mě čeká, v minulosti jsem to už zažil."Kdo z vás je pilot? Půjdete prosím za mnou, cestujícímohou odejít do kanceláře vedoucího… Stalo se něco tédámě?""Omdlela," odpověděl jsem."Ach tak…" zaváhal. "Nemohl by se jí ujmout někdo zostatních pánů?"Podíval se na obtloustlého Goldenberga, stárnoucíhomajora, na štíhlého, drobného Colina. Na Colinovi se jehopohled zarazil. Zatvářil se užasle, nechtěl uvěřit svýmočím."Promiňte, ale nejste snad… nejste…""Ano, Ross," odpověděl stručně Colin.Rázem se všechno změnilo a k mým cestujícím se začalichovat jako ke knížatům. Annii Villarsové poslali hosteskua přinesli kafr, majorovi a Goldenbergovi whisky a Colinovipředložili k podpisu pamětní knihu. Vzal si je všechny nastarost sám ředitel letiště. A kdosi samozřejmě podalvzrušeně zprávu tisku.Pánové z vyšetřovací komise ministerstva obchodu bylivelmi příjemní a zdvořilí. Jako obvykle. Byli také důkladní,vytrvali a tvrdí. Jako obvykle."Proč jste přistál v East Midlands?"Kvůli tření."Věděl jste o tom, že je na palubě bomba?"Ne."Prohlédl jste před startem letadlo pečlivě?"26