Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

Tyderman and Goldenberg returned together, still deep indiscussion. The Major's side mostly consisted of decisivenods, but it was pouring out of Goldenberg. Also he waspast worrying about what I overheard."I would be surprised if the little shit hasn't been doublecrossing us all the time and collecting from some bookmakeror other even more than he got from us. Makingfools of us, that's what he's been doing. I'll murder thelittle sod. I told him so, too.""What did he say?" the Major asked."Said I wouldn't get the chance. Cocky little bastard."They thrust their gear angrily into the baggage compartmentand stood talking by the rear door in voices rumblinglike the distant thunder.Colin Ross came last, slight and inconspicuous, still wearingthe faded jeans and the now crumpled sweat shirt.I went a few steps to meet him."Your sister Nancy asked me to cheek with you whetheryou had remembered to bring the present for Midge.""Oh damn…"More than irritation in his voice there was weariness. Hehad ridden six hard races, won three of them. He lookedas if a toddler could knock him down."I'll get it for you, if you like.""Would you?" He hesitated, then with a tired flap of hiswrist said, "Well, I'd be grateful. Go into the weighingroom and ask for my valet, Ginger Mundy. The parcel's onthe shelf over my peg. He'll get it for you."I nodded and went back across the track. The parcel,easily found, proved to be a little smaller than a shoe boxand was wrapped in pink and gold paper with a pink bow.I took it over to the aeroplane and Colin put it on KennyBayst's empty seat.The Major had already strapped himself in and wasdrumming with his fingers on his binocular case, whichwas as usual slung around him. His body was still stiffwith tension. I wondered if he ever relaxed.Goldenberg waited without a smile while I clamberedacross into my seat, and followed me in and clipped shutthe door in gloomy silence. I sighed, started the engine,and taxied down to the far end of the course. Ready fortake-off I turned round to my passengers and tried abright smile."All set?"I got three grudging nods for my pains. Colin Ross wasasleep. I took the hilarious party off the ground withoutenthusiasm, skirted the Manchester zone, and pointed thenose in the general direction of Newmarket. Once up inthe sky it was all too clear that the air had become highlyunstable. At lower levels, rising pockets of heat from thebuilt-up areas bumped the aeroplane about like a puppet,and to enormous heights great heaps of cumulo-nimbuscloud were boiling up all round the horizon.Airsick-making weather. I looked round to see if an issueof waterproof bags was going to be required. Needn'thave bothered. Colin was still asleep and the other threehad too much on their minds to worry about a fewlurches. I told Annie Villars where the bags were to befound if wanted, and she seemed to think I had insultedher.Although by four thousand feet the worst of the bumpswere below us, the flight was a bit like a bending race as Itracked left and right to avoid the dark towering cloudmasses. Mostly we stayed in the sunshine occasionallyraced through the small clouds which were dotted amongthe big ones. I wanted to avoid even the medium-sizedharmless ones, as these sometimes hid a dangerouswhopper just behind, and at a hundred and fifty miles anhour there was little chance to dodge. Inside every wellgrown cumulo-nimbus there were vertical rushing air currentswhich could lift and drop even an airliner like a yoyo.Also one could meet hailstones and freezing rain. No-Tyderman a Goldenberg se vrátili společně a zuřivě oněčem diskutovali. Hovořil hlavně Goldenberg, major jenenergicky přikyvoval. Tentokrát jim bylo jedno, jestli jeslyším, nebo ne."Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybychom zjistili, že tenmalý darebák bral víc peněz od bookmakerů než od nás.Dělá z nás hlupáky. Já toho uličníka zabiju. Taky jsem muto řekl.""A co on na to?" zeptal se major."On? Prosím vás, řekl, že bych to nedokázal, náfuka!"Vztekle naházeli věci do zavazadlového prostoru, zůstalistát u zadních dvířek a dohadovali se dál. Jejich hlasy kemně doléhaly jako vzdálené bouření hromu.Colin Ross přišel poslední. Opět měl na sobě vybledlédžínsy a pomačkanou bavlněnou košili, štíhlý, nenápadný.Šel jsem mu naproti."Vaše sestra mě požádala, abych vám připomenul, ženemáte zapomenout dárek pro Midge.""Sakra…"Nebyl popuzený, byl unavený. Jel šest těžkých dostihů atři z nich vyhrál. Měl jsem pocit, že by ho člověk porazil ipeříčkem."Jestli chcete, tak vám pro to skočím.""Opravdu byste byl tak hodný?" mávl unaveně rukou."No, byl bych vám moc vděčný. Když půjdete do vážnice anecháte si zavolat mého sluhu Gingera Mundyho, tak vámto dá. Balíček je na poličce nad mým věšákem."Přikývl jsem a šel zpátky přes trať k tribunám. Balíček sesnadno našel. Byl o něco menší než krabice od bot,zabalený v růžovozlatém papíře, převázaný růžovoupentlí. Donesl jsem baliček do letadla a Colin ho položil naprázdné místo, na kterém předtím seděl Kenny Bayst.Major se už připoutal a nervózně bubnoval prsty napouzdro s dalekohledem, které měl jako obvykle zavěšenépřes rameno. Seděl zpříma jako svíce. Napadlo mě, jestlisi vůbec dokáže dát pohov.Goldenberg bez úsměvu vyčkal, až nastoupím, a pak seteprve vyšplhal na své sedadlo a v zasmušilém tichuzabouchl dvířka. Vzdychl jsem, nahodil motor a odkodrcalna začátek vzletové dráhy. Před startem jsem se obrátilna cestující a obdařil je zářivým úsměvem."Všechno v pořádku?"Mrzutě přikývli. Colin Ross spal. Byla s nimi skutečněohromná legrace. Bez velikého nadšení jsem se s toutoroztomilou společností odlepil od země, obletělmanchesterskou oblast a namířil na Newmarket. Jakmilejsem byl nahoře, bylo jasné, že to bude pořádně házet. Vnižších polohách pohazovaly proudy stoupajícíhoteplejšího vzduchu letadlem jako hračkou a nad námi sedo obrovské výšky vzdouvaly kupovité mraky na všechstranách.Počasí jako stvořené pro mořskou nemoc. Ohlédl jsem sena své cestující, abych zjistil, jestli nebudou potřebovatnepromokavé pytlíky. Zbytečně jsem se staral. Colin Rossspal, a ostatní měli svých problémů dost. Nějaké todrncání a houpání už je rozházet nemohlo. Řekl jsem AnniiVillarsové, kde pytlíky v případě potřeby najde. Zatvářilase dotčeně.Když jsme se dostali do výšky pěti tisíc stop, přestalo tosice s námi házet, ale zato jsem musel letět jako veslalomu, jak jsem uhýbal doprava a doleva, abych sevyhnul obrovským tmavým mrakům. Letěli jsme většinouve slunci, jen občas jsme proklouzli průhlednýmimračnými závoji, které vlály mezi temnými velikány.Snažil jsem se vyhnout i středně velikým, neškodnýmmračnům, protože se za nimi mohl skrývat nebezpečnýobr, kterému bych se v rychlosti sto padesáti mil zahodinu nestačil vyhnout. Ve středu každého kupovitéhomraku byly vertikální vzdušné proudy, které si dovedly i svelkým dopravním letadlem pohrát jako s hračkou. Taky23