Dick Francis Rat Race en_cz.pdf
Dick Francis Rat Race en_cz.pdf Dick Francis Rat Race en_cz.pdf
get him there on time. And anyway, there are too manydays when the weather is beyond what I can do. Maybeone day, though…" She held out her hand and I shook it.A grip very like her brother's, and just as brie "See you,then," she said."I hope so." "Budu se těšit."She nodded with a faint smile and went away. I watchedher neat blue and white back view and stifled a suddenunexpected inclination to run after her and give her aChanter type farewell.When I walked across the track towards the aeroplane Imet Kenny Bayst coning back from it with his raincoatover his arm. His skin was blotched pink again with fury,clashing with his carroty hair."I'm not coming back with you," he said tightly. "You tellMiss. Annie Villars that I'm not coming back with you.There's no bloody pleasing her. Last time I nearly got thepush for winning and this time I nearly got the push fornot winning. You'd think that both times I'd had theslightest choice in the matter. I'll tell you straight, sport,I'm not coming back in your bloody little aeroplane havingthem gripe… gripe… gripe at me all the way back.""All right," I said. I didn't blame him."I've just been over to fetch my raincoat. I'll go home bytrain… or get a lift.""Raincoat… but the aircraft is locked.""No it isn't. I just got my raincoat out of the back. Nowyou tell them I've had enough, right?"I nodded, and while he hurried off I walked on towardsthe aeroplane puzzled and a bit annoyed.Major Tyderman had said he had locked up again after hehad fetched his Sporting Life, but apparently he hadn't.He hadn't. Both the doors on the port side were unlocked,the passenger door and the baggage locker. I wasn't toopleased because Derrydowns had told me explicitly neverto leave the aircraft open as they'd had damage done bysmall boys on several occasions but all looked well andthere were no signs of sticky fingers.I did all the external checks again and glanced over theflight plan for the return. If we had to avoid too manythunderclouds it might take a little longer to reach Newmarket,but unless there was one settled and active overthe landing field there should be no problem.The passengers of the two Polyplane aircraft assembledby ones and twos, shovelled themselves inside, shut thedoors, and were trundled down to the far end of thecourse. One after the other the two aeroplanes raced backover the grass and lifted away, wheeling like black dartsagainst the blue, grey and white patchwork of the sky.Annie Villars came first of my lot. Alone, composed, politegiving nothing away. She handed me her coat and binocularsand I stored them for her. She thanked me. The deceptivemild brown eyes held a certain blankness andevery few seconds a spasmodic tightening belied the gentleset of her mouth. A formidable lady, I thought. Whatwas more, she herself knew it. She was so conscious ofthe strength and range of her power that she deliberatelymanufactured the disarming exterior in order not exactlyto hide it, but to make it palatable. Made a nice change, Ithought ironically, from all those who put up a big toughfront to disguise their inner lack."Kenny Bayst asked me to tell you that he has got a lifthome to Newmarket and won't be coming back by air," Isaid.A tiny flash of fire in the brown eyes. The gentle voice,completely controlled, said "I'm not surprised."She climbed into the aeroplane and strapped herself intoher seat and sat there in silence, looking out over theemptying racecourse with eyes that weren't concentratingon the grass and the trees.nedoletíme včas. Ostatně, většinou je mizerné počasí, dokterého bych si ani netroufla. No, někdy snad, možná…"Potřásli jsme si rukou. Měla krátký a pevný stisk jako jejíbratr. "Tak na shledanou," řekla.S úsměvem přikývla a odešla. Díval jsem se za ní,vypadala od zadu v modrobílých šatech moc pěkně a jádostal najednou nehoráznou chuť se za ní rozběhnout arozloučit se s ní jako Chanter.Když jsem přecházel přes dráhu na cestě k letadlu, potkaljsem Kennyho Baysta, který se právě odtamtud vracel spláštěm přes ruku. Obličej pod zrzavou kšticí měl rudývzteky. Neslušelo mu to."Já s vámi zpátky nepoletím," vyštěkl. "Můžete říctmilostpaní Villarsové, že s vámi nepoletím zpátky. Jí sečlověk nezavděčí, kdyby se podělal. Minule jsem málemdostal padáka za to, že jsem vyhrál, a teď zase za to, žejsem nevyhrál. Jako kdybych si byl mohl vybrat. Říkámvám, kamaráde, že už zpátky v tom vašem malýmpodělaným éru nepoletím, vykašlu se na to, aby na mězase celou cestu štěkali.""Jak chcete." Ani jsem se mu nedivil."Došel jsem si jenom pro pršiplášť. Domů pojedu vlakemnebo stopem.""Ale letadlo je přece zamknuté.""Nebylo. Vyndal jsem si plášť zezadu. Tak jim vyřídíte, žeuž toho mám dost, jo?"Přikývl jsem. Kenny odklusal a já rychle došel k letadlu.Měl jsem trochu vztek. Major Tyderman přece říkal, žezamkl, když si předtím šel pro ty noviny. Nerozuměl jsemtomu.Major Tyderman nezamkl. Oboje dvířka na prvé straně,dvířka pro cestující a dvířka u zavazadlového prostoru,byla otevřená. To mě moc nepotěšilo. Šéf firmy mivýslovně nakázal, abych nikdy neopouštěl nezajištěnýstroj. Několikrát se totiž stalo, že nezamčené letadlopoškodili malí kluci. Tentokrát se ale zdálo být všechno vpořádku a nikde jsem nenašel stopy po umazanýchdětských tlapičkách.Udělal jsem běžnou prohlídku a podíval se na letový plánpro zpáteční cestu. Věděl jsem, že budeme-li se vyhýbatbouřkám, doletíme do Newmarketu o něco později. Pokudnebude větší bouřka přímo nad letištěm, bude to bezproblémů.Do obou letadel firmy Polyplane se pomalu po jednom apo dvou trousili cestující. Nastoupili, bouchla dvířka a oběletadla se odkolébala na konec dostihové dráhy. Pak sestroje jeden po druhém obrátily, prudce se rozjely potrávě zpět, vznesly se do vzduchu a zakroužily jak tmavéšipky po šedomodrobílém nebi.Z mých cestujících se první dostavila Annie Villarsová.Přišla sama, klidná a zdvořilá. Jestli v ní náhodou něcobouřilo, nedávala to najevo. Podala mi kabát a dalekohleda stručně poděkovala, když jsem její věci uložil. V mírnýchhnědých očích měla prázdný pohled a kolem jemných ústse jí chvílemi křečovitě stahovaly tvrdé vrásky. Vzbuzujerespekt, tahle paní, říkal jsem si, a co víc, je si toho velicedobře vědomá. Byla si vědomá své sily a moci, cožzakrývala maskou mírné vlídnosti ne proto, aby svou siluutajila, ale aby ji učinila přijatelnější. Ostatně, byla topříjemná změna. Většina lidí skrývá právě naopakslabošství pod maskou mužnosti a tvrdostí."Kenny Bayst mě požádal, abych vám vyřídil, že s námizpátky nepoletí, sveze se s někým do Newmarketu."V očích jí blýsklo. Odpověděla však zcela klidně aovládavě. "To mě nepřekvapujete."Nastoupila do letadla, mlčky se usadila a připoutala.Zadívala se na závodiště, které se rychle vyprazdňovalo,ale hleděla vlastně do neurčita.22
Tyderman and Goldenberg returned together, still deep indiscussion. The Major's side mostly consisted of decisivenods, but it was pouring out of Goldenberg. Also he waspast worrying about what I overheard."I would be surprised if the little shit hasn't been doublecrossing us all the time and collecting from some bookmakeror other even more than he got from us. Makingfools of us, that's what he's been doing. I'll murder thelittle sod. I told him so, too.""What did he say?" the Major asked."Said I wouldn't get the chance. Cocky little bastard."They thrust their gear angrily into the baggage compartmentand stood talking by the rear door in voices rumblinglike the distant thunder.Colin Ross came last, slight and inconspicuous, still wearingthe faded jeans and the now crumpled sweat shirt.I went a few steps to meet him."Your sister Nancy asked me to cheek with you whetheryou had remembered to bring the present for Midge.""Oh damn…"More than irritation in his voice there was weariness. Hehad ridden six hard races, won three of them. He lookedas if a toddler could knock him down."I'll get it for you, if you like.""Would you?" He hesitated, then with a tired flap of hiswrist said, "Well, I'd be grateful. Go into the weighingroom and ask for my valet, Ginger Mundy. The parcel's onthe shelf over my peg. He'll get it for you."I nodded and went back across the track. The parcel,easily found, proved to be a little smaller than a shoe boxand was wrapped in pink and gold paper with a pink bow.I took it over to the aeroplane and Colin put it on KennyBayst's empty seat.The Major had already strapped himself in and wasdrumming with his fingers on his binocular case, whichwas as usual slung around him. His body was still stiffwith tension. I wondered if he ever relaxed.Goldenberg waited without a smile while I clamberedacross into my seat, and followed me in and clipped shutthe door in gloomy silence. I sighed, started the engine,and taxied down to the far end of the course. Ready fortake-off I turned round to my passengers and tried abright smile."All set?"I got three grudging nods for my pains. Colin Ross wasasleep. I took the hilarious party off the ground withoutenthusiasm, skirted the Manchester zone, and pointed thenose in the general direction of Newmarket. Once up inthe sky it was all too clear that the air had become highlyunstable. At lower levels, rising pockets of heat from thebuilt-up areas bumped the aeroplane about like a puppet,and to enormous heights great heaps of cumulo-nimbuscloud were boiling up all round the horizon.Airsick-making weather. I looked round to see if an issueof waterproof bags was going to be required. Needn'thave bothered. Colin was still asleep and the other threehad too much on their minds to worry about a fewlurches. I told Annie Villars where the bags were to befound if wanted, and she seemed to think I had insultedher.Although by four thousand feet the worst of the bumpswere below us, the flight was a bit like a bending race as Itracked left and right to avoid the dark towering cloudmasses. Mostly we stayed in the sunshine occasionallyraced through the small clouds which were dotted amongthe big ones. I wanted to avoid even the medium-sizedharmless ones, as these sometimes hid a dangerouswhopper just behind, and at a hundred and fifty miles anhour there was little chance to dodge. Inside every wellgrown cumulo-nimbus there were vertical rushing air currentswhich could lift and drop even an airliner like a yoyo.Also one could meet hailstones and freezing rain. No-Tyderman a Goldenberg se vrátili společně a zuřivě oněčem diskutovali. Hovořil hlavně Goldenberg, major jenenergicky přikyvoval. Tentokrát jim bylo jedno, jestli jeslyším, nebo ne."Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybychom zjistili, že tenmalý darebák bral víc peněz od bookmakerů než od nás.Dělá z nás hlupáky. Já toho uličníka zabiju. Taky jsem muto řekl.""A co on na to?" zeptal se major."On? Prosím vás, řekl, že bych to nedokázal, náfuka!"Vztekle naházeli věci do zavazadlového prostoru, zůstalistát u zadních dvířek a dohadovali se dál. Jejich hlasy kemně doléhaly jako vzdálené bouření hromu.Colin Ross přišel poslední. Opět měl na sobě vybledlédžínsy a pomačkanou bavlněnou košili, štíhlý, nenápadný.Šel jsem mu naproti."Vaše sestra mě požádala, abych vám připomenul, ženemáte zapomenout dárek pro Midge.""Sakra…"Nebyl popuzený, byl unavený. Jel šest těžkých dostihů atři z nich vyhrál. Měl jsem pocit, že by ho člověk porazil ipeříčkem."Jestli chcete, tak vám pro to skočím.""Opravdu byste byl tak hodný?" mávl unaveně rukou."No, byl bych vám moc vděčný. Když půjdete do vážnice anecháte si zavolat mého sluhu Gingera Mundyho, tak vámto dá. Balíček je na poličce nad mým věšákem."Přikývl jsem a šel zpátky přes trať k tribunám. Balíček sesnadno našel. Byl o něco menší než krabice od bot,zabalený v růžovozlatém papíře, převázaný růžovoupentlí. Donesl jsem baliček do letadla a Colin ho položil naprázdné místo, na kterém předtím seděl Kenny Bayst.Major se už připoutal a nervózně bubnoval prsty napouzdro s dalekohledem, které měl jako obvykle zavěšenépřes rameno. Seděl zpříma jako svíce. Napadlo mě, jestlisi vůbec dokáže dát pohov.Goldenberg bez úsměvu vyčkal, až nastoupím, a pak seteprve vyšplhal na své sedadlo a v zasmušilém tichuzabouchl dvířka. Vzdychl jsem, nahodil motor a odkodrcalna začátek vzletové dráhy. Před startem jsem se obrátilna cestující a obdařil je zářivým úsměvem."Všechno v pořádku?"Mrzutě přikývli. Colin Ross spal. Byla s nimi skutečněohromná legrace. Bez velikého nadšení jsem se s toutoroztomilou společností odlepil od země, obletělmanchesterskou oblast a namířil na Newmarket. Jakmilejsem byl nahoře, bylo jasné, že to bude pořádně házet. Vnižších polohách pohazovaly proudy stoupajícíhoteplejšího vzduchu letadlem jako hračkou a nad námi sedo obrovské výšky vzdouvaly kupovité mraky na všechstranách.Počasí jako stvořené pro mořskou nemoc. Ohlédl jsem sena své cestující, abych zjistil, jestli nebudou potřebovatnepromokavé pytlíky. Zbytečně jsem se staral. Colin Rossspal, a ostatní měli svých problémů dost. Nějaké todrncání a houpání už je rozházet nemohlo. Řekl jsem AnniiVillarsové, kde pytlíky v případě potřeby najde. Zatvářilase dotčeně.Když jsme se dostali do výšky pěti tisíc stop, přestalo tosice s námi házet, ale zato jsem musel letět jako veslalomu, jak jsem uhýbal doprava a doleva, abych sevyhnul obrovským tmavým mrakům. Letěli jsme většinouve slunci, jen občas jsme proklouzli průhlednýmimračnými závoji, které vlály mezi temnými velikány.Snažil jsem se vyhnout i středně velikým, neškodnýmmračnům, protože se za nimi mohl skrývat nebezpečnýobr, kterému bych se v rychlosti sto padesáti mil zahodinu nestačil vyhnout. Ve středu každého kupovitéhomraku byly vertikální vzdušné proudy, které si dovedly i svelkým dopravním letadlem pohrát jako s hračkou. Taky23
- Page 3: Rat RaceDick Francis3
- Page 6 and 7: "Your aeroplane is here, Major," I
- Page 8 and 9: coming across the grass. Goldenberg
- Page 10 and 11: under the Amber One airway, navigat
- Page 12 and 13: job since I'd gone to learn flying
- Page 14: "Put that way," I agreed, "it's a l
- Page 17 and 18: a lot of tickets. Nancy looked as t
- Page 19 and 20: The horses were led away and the gr
- Page 21: Acey Jones."Aw, come on," he said t
- Page 25 and 26: "The pilot wants to land here and m
- Page 27 and 28: Yes."And no bomb?"No.Did I know tha
- Page 29 and 30: gross negligence, but they kept you
- Page 31 and 32: The tall investigator and his silen
- Page 33 and 34: The next day I took five jockeys an
- Page 35 and 36: it a pat as it swung into its usual
- Page 37 and 38: with Colin these days.""You don't a
- Page 39 and 40: and that deadly insult did nothing
- Page 41 and 42: CHAPTER SIX 6The pilot of the Polyp
- Page 43 and 44: "that two men just had a go at beat
- Page 45 and 46: and told myself to get on with it.
- Page 47 and 48: oard before he decided not to come.
- Page 49 and 50: "If Harley says so.""Harley will sa
- Page 51 and 52: you any money?"prachy?""Enough not
- Page 53 and 54: "What is it?""The remains," he said
- Page 55 and 56: his career." He let half a minute s
- Page 57 and 58: "All right," I said. "Thanks.""Than
- Page 59 and 60: me fine.""Will you be all fight?""N
- Page 61 and 62: dragonfly aeroplanes dart and go. T
- Page 63 and 64: "I've been thinking" I said, "about
- Page 65 and 66: with her and helped her all I could
- Page 67 and 68: things in fragments.""Huh?" Chanter
- Page 69 and 70: the nerve to let anyone see it.ruky
- Page 71 and 72: etween the clouds and the hills she
get him there on time. And anyway, there are too manydays wh<strong>en</strong> the weather is beyond what I can do. Maybeone day, though…" She held out her hand and I shook it.A grip very like her brother's, and just as brie "See you,th<strong>en</strong>," she said."I hope so." "Budu se těšit."She nodded with a faint smile and w<strong>en</strong>t away. I watchedher neat blue and white back view and stifled a sudd<strong>en</strong>unexpected inclination to run after her and give her aChanter type farewell.Wh<strong>en</strong> I walked across the track towards the aeroplane Imet K<strong>en</strong>ny Bayst coning back from it with his raincoatover his arm. His skin was blotched pink again with fury,clashing with his carroty hair."I'm not coming back with you," he said tightly. "You tellMiss. Annie Villars that I'm not coming back with you.There's no bloody pleasing her. Last time I nearly got thepush for winning and this time I nearly got the push fornot winning. You'd think that both times I'd had theslightest choice in the matter. I'll tell you straight, sport,I'm not coming back in your bloody little aeroplane havingthem gripe… gripe… gripe at me all the way back.""All right," I said. I didn't blame him."I've just be<strong>en</strong> over to fetch my raincoat. I'll go home bytrain… or get a lift.""Raincoat… but the aircraft is locked.""No it isn't. I just got my raincoat out of the back. Nowyou tell them I've had <strong>en</strong>ough, right?"I nodded, and while he hurried off I walked on towardsthe aeroplane puzzled and a bit annoyed.Major Tyderman had said he had locked up again after hehad fetched his Sporting Life, but appar<strong>en</strong>tly he hadn't.He hadn't. Both the doors on the port side were unlocked,the pass<strong>en</strong>ger door and the baggage locker. I wasn't toopleased because Derrydowns had told me explicitly neverto leave the aircraft op<strong>en</strong> as they'd had damage done bysmall boys on several occasions but all looked well andthere were no signs of sticky fingers.I did all the external checks again and glanced over theflight plan for the return. If we had to avoid too manythunderclouds it might take a little longer to reach Newmarket,but unless there was one settled and active overthe landing field there should be no problem.The pass<strong>en</strong>gers of the two Polyplane aircraft assembledby ones and twos, shovelled themselves inside, shut thedoors, and were trundled down to the far <strong>en</strong>d of thecourse. One after the other the two aeroplanes raced backover the grass and lifted away, wheeling like black dartsagainst the blue, grey and white patchwork of the sky.Annie Villars came first of my lot. Alone, composed, politegiving nothing away. She handed me her coat and binocularsand I stored them for her. She thanked me. The deceptivemild brown eyes held a certain blankness andevery few seconds a spasmodic tight<strong>en</strong>ing belied the g<strong>en</strong>tleset of her mouth. A formidable lady, I thought. Whatwas more, she herself knew it. She was so conscious ofthe str<strong>en</strong>gth and range of her power that she deliberatelymanufactured the disarming exterior in order not exactlyto hide it, but to make it palatable. Made a nice change, Ithought ironically, from all those who put up a big toughfront to disguise their inner lack."K<strong>en</strong>ny Bayst asked me to tell you that he has got a lifthome to Newmarket and won't be coming back by air," Isaid.A tiny flash of fire in the brown eyes. The g<strong>en</strong>tle voice,completely controlled, said "I'm not surprised."She climbed into the aeroplane and strapped herself intoher seat and sat there in sil<strong>en</strong>ce, looking out over theemptying racecourse with eyes that wer<strong>en</strong>'t conc<strong>en</strong>tratingon the grass and the trees.nedoletíme včas. Ostatně, většinou je mizerné počasí, dokterého bych si ani netroufla. No, někdy snad, možná…"Potřásli jsme si rukou. Měla krátký a pevný stisk jako jejíbratr. "Tak na shledanou," řekla.S úsměvem přikývla a odešla. Díval jsem se za ní,vypadala od zadu v modrobílých šatech moc pěkně a jádostal najednou nehoráznou chuť se za ní rozběhnout arozloučit se s ní jako Chanter.Když jsem přecházel přes dráhu na cestě k letadlu, potkaljsem K<strong>en</strong>nyho Baysta, který se právě odtamtud vracel spláštěm přes ruku. Obličej pod zrzavou kšticí měl rudývzteky. Neslušelo mu to."Já s vámi zpátky nepoletím," vyštěkl. "Můžete říctmilostpaní Villarsové, že s vámi nepoletím zpátky. Jí sečlověk nezavděčí, kdyby se podělal. Minule jsem málemdostal padáka za to, že jsem vyhrál, a teď zase za to, žejsem nevyhrál. Jako kdybych si byl mohl vybrat. Říkámvám, kamaráde, že už zpátky v tom vašem malýmpodělaným éru nepoletím, vykašlu se na to, aby na mězase celou cestu štěkali.""Jak chcete." Ani jsem se mu nedivil."Došel jsem si j<strong>en</strong>om pro pršiplášť. Domů pojedu vlakemnebo stopem.""Ale letadlo je přece zamknuté.""Nebylo. Vyndal jsem si plášť zezadu. Tak jim vyřídíte, žeuž toho mám dost, jo?"Přikývl jsem. K<strong>en</strong>ny odklusal a já rychle došel k letadlu.Měl jsem trochu vztek. Major Tyderman přece říkal, žezamkl, když si předtím šel pro ty noviny. Nerozuměl jsemtomu.Major Tyderman nezamkl. Oboje dvířka na prvé straně,dvířka pro cestující a dvířka u zavazadlového prostoru,byla otevř<strong>en</strong>á. To mě moc nepotěšilo. Šéf firmy mivýslovně nakázal, abych nikdy neopouštěl nezajištěnýstroj. Několikrát se totiž stalo, že nezamč<strong>en</strong>é letadlopoškodili malí kluci. T<strong>en</strong>tokrát se ale zdálo být všechno vpořádku a nikde jsem n<strong>en</strong>ašel stopy po umazanýchdětských tlapičkách.Udělal jsem běžnou prohlídku a podíval se na letový plánpro zpáteční cestu. Věděl jsem, že budeme-li se vyhýbatbouřkám, doletíme do Newmarketu o něco později. Pokudnebude větší bouřka přímo nad letištěm, bude to bezproblémů.Do obou letadel firmy Polyplane se pomalu po jednom apo dvou trousili cestující. Nastoupili, bouchla dvířka a oběletadla se odkolébala na konec dostihové dráhy. Pak sestroje jed<strong>en</strong> po druhém obrátily, prudce se rozjely potrávě zpět, vznesly se do vzduchu a zakroužily jak tmavéšipky po šedomodrobílém nebi.Z mých cestujících se první dostavila Annie Villarsová.Přišla sama, klidná a zdvořilá. Jestli v ní náhodou něcobouřilo, nedávala to najevo. Podala mi kabát a dalekohleda stručně poděkovala, když jsem její věci uložil. V mírnýchhnědých očích měla prázdný pohled a kolem jemných ústse jí chvílemi křečovitě stahovaly tvrdé vrásky. Vzbuzujerespekt, tahle paní, říkal jsem si, a co víc, je si toho velicedobře vědomá. Byla si vědomá své sily a moci, cožzakrývala maskou mírné vlídnosti ne proto, aby svou siluutajila, ale aby ji učinila přijatelnější. Ostatně, byla topříjemná změna. Většina lidí skrývá právě naopakslabošství pod maskou mužnosti a tvrdostí."K<strong>en</strong>ny Bayst mě požádal, abych vám vyřídil, že s námizpátky nepoletí, sveze se s někým do Newmarketu."V očích jí blýsklo. Odpověděla však zcela klidně aovládavě. "To mě nepřekvapujete."Nastoupila do letadla, mlčky se usadila a připoutala.Zadívala se na závodiště, které se rychle vyprazdňovalo,ale hleděla vlastně do neurčita.22
Change language