Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

nutcrackers and while they squeezed he couldn't get out.I became mildly curious to see what would happen in thethree-thirty. It would help to pass the afternoon.They straggled off towards the stands, Kenny in front,the Major and Goldenberg together, with Annie Villarsseveral paces behind. The Major kept stopping and lookingback and waiting for her, but every time just as shereached him he turned and went off again in front, so thatas a piece of courtesy, the whole thing was wasted. Hereminded me vividly of an aunt who had taken me forchildhood walks in just that way. I remembered quiteclearly that it had been infuriating.I sighed, shut the baggage doors and tidied up the aeroplane.Annie Villars had been smoking thin brown cigars.Goldenberg had been eating indigestion tablets, each froma square wrapper. The Major had left his Sporting Life in atumbled heap on the floor.While I was fiddling around with the debris, two moreaeroplanes flew in a four-seat high-winged Cessna and asix-seat twin-engined Aztec. I watched their touchdownswith an uncritical eye, though I wouldn't have given theAztec pilot a gold medal for his double bounce.Several small men disgorged themselves and made adart like a flock of star lings across the track towards thepaddock. They were followed by three or four larger andslower-moving people slung around with binoculars andwhat I later learned to be bags for carrying sets of racingcolours. Finally out of each aircraft popped the most leisurelyof all the inmates, a man dressed very much as Iwas, in dark trousers, white shirt, neat dark tie.They strolled towards each other and lit cigarettes. Aftera while, not wanting to seem unsociable, I wanderedacross to join them. They turned and watched me come,but with no welcome in unsmiling faces."Hello," I said moderately. "Nice day.""Perhaps," said one. "You think so." said the other.They offered me fish-eyed stares but no cigarette. I hadgrown hardened to that sort of thing. I turned half awayfrom them and read the names of the firms they flew for,which were painted on the tails of their aircraft. It was thesame name on both. Polyplane Services.How dreary of them, I thought, to be so antagonistic. Igave them the benefit of a very small doubt and madeone more approach."Have you come far."They didn't answer. Just gave me the stares, like twocod.I laughed at them as if I thought their behaviour pathetic,which in fact I did, and turned on my heel to goback to my own territory.When I'd gone ten steps one of them called after me,"Where's Larry Gedge…"He didn't sound as if he liked Larry any better than me.I decided not to hear if they really wanted to know, theycould come and ask nicely. It was their turn to cross thegrass.They didn't bother. I wasn't particularly sorry. I had longago learned that pilots were not all one great happybrotherhood. Pilots could be as bloody-minded to eachother as any group on earth.I climbed back into my seat in the Cherokee and sortedout my maps and flight plans for the return jour they. Ihad four hours to do it in and it took me ten ' minutes.After that I debated whether to go over to the stands andfind some lunch, and decided I wasn't hungry. After that Iyawned. It was a habit.I had been depressed for so long that it had become apermanent state of mind. Expectations might lift the edgeof the cloud every time one took a new job, but life neverturned out to be as good as the hopes. This was my sixthDostal se mezi mlýnské kameny a dokud se točily, nemohlven.Začalo mě zajímat, co se asi odehraje při dostihu v půlčtvrté. Aspoň mi odpoledne rychleji uběhne, říkal jsem si.Odcházeli k tribunám. První šel Kenny, za ním major sGoldenbergem a o několik kroků pozadu Annie Villarsová.Major se chvilkami zastavoval, otáčel se, čekal, až hodošla, a pak zase okamžitě vyrazil napřed. Moc se mu tozdvořilé chování nedařilo. Velice mi připomínal mou tetu,která mě v dětství přesně takhle vodila na procházku.Tehdy mě to moc zlobívalo.Vzdychl jsem, zavřel dvířka u obou zavazadlovýchprostorů a začal jsem poklízet v kabině. Annie Villarsovákouřila tenká cigára, Goldenberg odhazoval papírky, vekterých byly zabalené zažívací tabletky, major zahodil nazem zmuchlané noviny.Sbíral jsem ještě smetí, když přistála dvě další letadla,jedna čtyřsedadlová cessna a jeden šestisedadlovýdvoumotorový azték. Díval jsem se nezaujatě, jak sisedají. Pilot aztéka by si za svůj dvojitý přistávací skokzlatou medaili nezasloužil.Nejdřív vystoupila skupina drobných, štíhlých chlapů,kteří se rozběhli jako stádo jelínků přes trať k padoku. Zanimi vystoupili mohutnější pánové ověšení dalekohledy avelikými brašnami. Později jsem se dozvěděl, že vbrašnách nosí dresy. Nakonec z obou letadel vystoupiliklidně a beze spěchu muži oblečení podobně jako já, vtmavých kalhotách, bílých košilích, s tmavými, úhlednýmikravatami.Přešli zvolna k sobě a zapálili si cigaretu. Nechtěl jsembýt nespolečenský, a tak jsem se po chytli rozhodl za nimizajít. Dívali se, jak přicházím, bez přivítání a bez úsměvu."Dobrý den," pozdravil jsem. "Dnes je hezky, co?""Snad," řekl jeden a "Myslíte?" ozval se druhý.Cigaretu mi nenabídli, zato mě jen obdařili studenými,nevlídnými pohledy. Takové jednání jsem dobře znal.Pootočil jsem se a přečetl si jméno firmy na jejichletadlech. Oba stroje patřily stejnému podniku, aerotaxiPolyplane.Jsou to vrtáci, říkal jsem si, takhle pěstovat konkurenčnízášť. Pak jsem to s nimi ještě jednou zkusil."Přiletěli jste zdaleka?" zeptal jsem se.Neodpověděli. Jenom na mě civěli jako dvě sardinky.Zasmál jsem se jim do očí, ať vědí, jak jsou směšní. Bylisměšní. Otočil jsem se na patě a šel zpátky ke svémuletadlu.Když jsem ušel asi deset kroků, zavolal za mnou jeden znich: "Kde je Larry Gedge?"Podle jeho tónu bylo jasné, že Larryho neměl o nic radšinež mě.Rozhodl jsem se, že špatně slyším. Jestli opravdu chtějívědět, co je s Larrym, můžou přijít za mnou a slušně sezeptat. Mají to ke mně stejně daleko, jako já k nim.Neobtěžovali se a mně to nijak nevadilo. Věděl jsempřece už dávno, že piloti nejsou jedna jediná, velká,šťastná rodina, že se dovedou požírat a nenávidět jakokterákoli jiná skupina lidí.Posadil jsem se znovu na své sedadlo a začal studovatmapy a letový plán na zpáteční cestu. Měl jsem čtyřihodiny času a tahle práce mi zabrala tak dvě minuty.Uvažoval jsem o tom, že bych mohl zajít k tribunám aněčeho se najíst, ale pak jsem se rozhodl, že vlastněnemám hlad. Pak jsem začal zívat. Byl to zlozvyk.Už tak dlouho jsem žil ve stavu ustavičné deprese, žejsem pomalu ani jiné duševní rozpoložení neznal. Občas,když jsem nastupoval do nového místa, trochu mi svitlanaděje a zasmušilé mraky, které mi věčně visely nad11