Dick Francis Rat Race en_cz.pdf

Opened the cupboard door. It squeaked on its hinges,but I was too engrossed to notice.There he was. Mr. Acey Jones the crutches, leaningagainst the wall. The white plaster cast lying on the floor.I picked up the cast and looked at it. It had been slitneatly down the inside leg from the top to the ankle. Onecould put one's foot into it like a boot, with the bare toessticking out of the end and the metal walking support underthe arch. There were small grip-clips like those usedon bandages sticking into the plaster all down the opening.Put your foot into the cast, fasten the clips, andbingo, you had a broken ankle.Acey Jones, loudly drumming up business for the Fund.Acey Jones, Carthy-Todd. Confidence tricksters were thebest actors in the world.I didn't hear him come.I put the cast back on the floor just where it had been,and straightened up and started to shut the cupboarddoor, and saw him moving out of the corner of my eye ashe came into the room. I hadn't shut the office door behindme, when I'd gone back. I hadn't given myself anytime at all.His face went rigid with fury when he saw what I'd seen."Meddling pilot," he said. "When the Duke told me he'dgiven you the key…"He stopped, unable to speak for rage. His voice was different,neither the Eton of Carthy-Todd, nor the Australianof Acey Jones. Just ordinary uninflected English. I wonderedfleetingly where he came from, who he really was…a thousand different people, one for every crime.Unblinking behind the black-framed glasses the paleblue-grey eyes all but sizzled. The incongruous white eyelashes,which Matthew had noticed, gave him now a fiercefanatical ruthlessness. The decision he was coming towasn't going to be for my good.He put his hand into his trouser pocket and briefly pulledit out again. There was a sharp click. I found myself staringat the knife which had snapped out, and thought witha horrific shiver of Rupert Tyderman tumbling down deadbeside the railway line…He took a step sideways and kicked shut the office door.I twisted round towards the mantelshelf to pick up whateverI could find there… a photograph, a cigarette box…anything I could use as a weapon or a shield.I didn't even get as far as taking anything into my hand,because he didn't try to stab me with the knife. He threwit.Otevřel jsem přístěnek. Dveře zaskřípaly ve veřejích, alejá to ani nevnímal.Bylo to tam. Součástky pana Aceyho Jonese. Berle bylyopřené o zeď a na zemi ležela sádrová noha.Prohlédl jsem si ji. Byla na vnitřní straně rozříznutáodshora až dolů, takže si ji člověk mohl obout jakoholínku. Vpředu vykukovaly prsty a člověk našlapoval naželezný podpatek. Podél rozpolcených krajů byly záchytky,které na noze sádru sevřely. Stačilo si sádru obout,přidělat záchytky, a člověk měl zlomený kotník.Acey Jones dělal podniku halasnou reklamu.Acey Jones byl Carthy Todd. Podvodníci jsou nejlepšíherci na světě.Nezaslechl jsem, kdy přišel.Zahlédl jsem, jak vchází do místnosti, když jsem vrátilsádru tam, kde byla, a chystal se zavřít dveře přístěnku.Dveře kanceláře jsem předtím ve spěchu nestačil zavřít.Když viděl, co jsem našel, obličej se mu zkroutil vzteky."Zatracený čmuchale! Když mi vévoda řekl, že vám půjčilklíče…"Odmlčel se. Vzteky nemohl mluvit. Hlas měl cizí, nemluviluž jako vážený pan Carthy Todd ani jako Australan Jones,mluvil jako obyčejný Angličan. Blesklo mi hlavou, že bychrád věděl, odkud skutečně je, kdo je… byl tisíc lidí vjednom, na každý zločin volil jinou roli.Bledě modré oči za těžkými brýlemi planuly záští. Světléřasy, které neušly malému Mattovi, dodávaly tomučlověku vzezření šíleného fanatika. K něčemu serozhodoval. Neočekával jsem nic dobrého.Sáhl do kapsy a něco vytáhl. Uslyšel jsem cvaknutí azadíval se upřeně na otevřený nůž, který držel v ruce.Zamrazilo mě. Viděl jsem v duchu, jak se mrtvola RupertaTydermana valí dolů z železničního náspu…Udělal krok stranou a nohou zavřel dveře. Stočil jsem seke krbu a chtěl jsem po něčem sáhnout… po čemkoli… poobrázku, krabici na cigarety, po něčem, co by mi mohloposloužit jako zbraň nebo štít.Nestačil jsem to. Nechtěl mě bodnout. Nůž hodil.CHAPTER FIFTEEN 15It hit me below the left shoulder and the jolt threw meforward on my twisting legs so that I hit my forehead solidlyon the edge of the marble slab mantelshelf. Blackingout, falling, I put out a hand to stop myself but there wasnothing there, only the empty black hollow of the fireplace,and I went on, right down, smashing and crashingamongst the brass fire irons… but I heard them onlydimly… and then not at all. I woke up slowly, stiffly, painfully,after less than a quarter of an hour. Everything wassilent. No sound. No people. Nothing.I couldn't remember where I was or what had happened.Not until I tried to get up. Then the tearing soreness behindmy shoulder stung me straight back into awareness.Had a knife sticking in my back.Lying face down among the fire irons I felt gingerly roundwith my right hand. My fingers brushed like feathersagainst the hilt. I cried out at my own touch. It was frightful.Stupid the things you think of in moments of disaster. Ithought damn it, only three weeks and one day to mymedical. I'll never pass it…Zasáhl mě do levého ramene. Přepadl jsem dopředu anarazil čelem do mramorové římsy krbu. V hlavě se mizatmělo. Snažil jsem se něčeho zachytit, ale nepodařilo semi to, spadl jsem do prázdného topeniště mezi krbovénáčiní, které se s řinkotem sesypalo na zem… slyšel jsemto jako z dálky… pak už jsem neslyšel nic. Asi za čtvrthodiny jsem se začal pomalu probírat. Bylo ticho, nikdonikde. Nic.Nevěděl jsem hned, kde jsem a co se stalo.Teprve když jsem se pokusil vstát, vzbudila mě prudkábolest v rameni k plnému vědomí.Měl jsem v zádech nůž.Ležel jsem na břiše mezi krbovým náčiním a opatrnějsem nůž ohmatával. Dotýkal jsem se prsty rukojeti jakopeříčkem. Syčel jsem bolestí. Bylo to zlé.Je směšné, na jaké hlouposti člověk mysli v okamžikukrize. Napadlo mě, že už mi zbývají jen tři týdny a jedenden do povinné lékařské prohlídky. Asi neprojdu, říkaljsem si…107