CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

zaručené v mezinárodních dohodách platí v zemi jen na papíře. Prohlášení Charty bylo datovánok 1. lednu 1977 a jeho signatáři se deklarovali jako „neformální a otevřené společenství“zastánců lidských práv „v naší zemi i ve světě“.Charta, vydávající četná prohlášení, se stala nejvýznamnější opoziční platformou pro celénásledující období a zůstala jí až do pádu komunismu. V podstatě všechny další aktivitys ní byly nějakým způsobem svázány. Zároveň však mnoho odpůrců komunismu z normalizačníchčasů Chartu 77 z ideových důvodů nepodepsalo – měli výhrady například k požadavkuvést s režimem dialog. K disidentům „nesignatářům“ patřily i desítky lidí, kteří sedlouhá léta angažovali v samizdatu, v nezávislých iniciativách či v bytových seminářích.Chartu rovněž nepodepsali mnozí disidenti „nejmladší generace“ – prostě proto, že v osmdesátýchletech už to nepovažovali za podstatné.Dnes je velmi snadné „shazovat“ odvahu tehdejšího disentu například poukazem na to, žechartisté podstupovali ve srovnání s obdobím stalinismu minimální riziko. Není to pravda,protože přinejmenším na počátku své aktivní rezistence museli předpokládat, že režim jimodpoví tvrdě – a StB tak často skutečně učinila. Podepsat Chartu 77 v druhé nebo třetí vlně(tedy poté, co se spustila mohutná propagandistická kampaň proti „ztroskotancům a samozvancům“)pak rovněž vyžadovalo velkou dávku statečnosti. Znamenalo to učinit zcela zásadní,odvážné gesto solidární s pronásledovanými chartisty a vědomě si říkat o problémy.Minimální daní za podpis byl zájem tajné policie a opakované předvolávání k výslechům,nejvyšší pak vězení nebo donucení k odchodu ze země (viz akce Asanace, zaměřená na vyhnánídisidentů na Západ). Pokud šlo o věznění odpůrců komunismu v 70. a 80. letech,bylo v mnoha individuálních případech zcela srovnatelné s první dekádou komunismu.Těžko říct, kdo na tom byl hůř a kdo měl horší kriminál – zda průměrný mukl z 50. let, kterýv trestních táborech odseděl a odpracoval sedm osm let, anebo třeba básník a kunsthistorikIvan Martin Jirous, který byl za setrvalé úsilí o zachování svobodného kulturního projevuv 70. a 80. letech pětkrát vězněn, dohromady osm a půl roku.Výbor na obranu nespravedlivě stíhanýcha další občanské iniciativy, samizdatAktivní odpor proti totalitnímu režimu se v sedmdesátých a osmdesátých letech projevovalv řadě oblastí. K nejdůležitějším iniciativám patřil nepochybně Výbor na obranu nespravedlivěstíhaných (VONS), jehož členové od roku 1978 systematicky mapovali policejnía justiční zvůli a starali se o to, aby svobodný svět znal detailně poměry v komunistickémČeskoslovensku i jednotlivé případy bezpráví. Za svou činnost byli „odměněni“ dlouhýmitresty odnětí svobody (Petr Uhl byl odsouzen v roce 1979 na pět let, Václav Havel na čtyřia půl roku, Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dienstbier a Otta Bednářová na tři roky). VedleVONS byla aktivní řada občanských výborů za osvobození konkrétních vězněných nebotrestně stíhaných osob (např. Výbor pro propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a PavlaLandovského nebo Výbor na obranu Augustina Navrátila).Protirežimní aktivity se ale nezaměřovaly jen na obranu lidských práv. Zrodily se desítkysamizdatových edic, díky nimž se vedle oficiálně posvěcené literatury zpracované cenzuroušířily i texty napsané bez dozoru nebo „ideově nevyhovující“. Rozrůstala se opozicev církvích, konaly se bytové semináře, nepovolené koncerty, svou činnost rozvíjela Jazzovásekce Svazu hudebníků ČSR. Právě na příkladu Jazzové sekce je dobře vidět mnohotvárnostodporu proti totalitě. Vznikla roku 1971 a pořádala kulturní akce včetně známých Pražskýchjazzových dnů. Počátkem 80. let se věnovala především publikační činnosti, vydávalapostupně několik bulletinů a časopisů, edici výtvarných monografií, beletrii atd. Ve druhépolovině 80. let měla asi sedm tisíc členů. Nebyla to přímo disidentská organizace, ale„vymykala se kontrole“ a režim se ji prostřednictvím tlaku Státní bezpečnosti a administrativníchopatření opakovaně pokoušel rozpustit. Šikana nejaktivnějších členů vyvrcholilav roce 1986 zatčením vedení. Dodejme, že reakce StB na nezávislé a protirežimní aktivitynebyla pokaždé stejná, i když ve většině případů měla každá občanská iniciativa pro své„zakladatele“ nepříjemné následky, ať už domovní prohlídky, zatýkání na osmačtyřicet hodin,šikanu v zaměstnání či kriminál.V druhé polovině 80. let se objevilo (už mimo chartovní „establishment“) velké množsvínezávislých iniciativ. Vznikly České děti, Hnutí za občanskou svobodu, Český helsinský výbor,Polsko-československá solidarita, Mírový klub Johna Lennona, Demokratická iniciativa,Pražské matky, Společnost za veselejší současnost. Některé iniciativy se projevovaly jakozcela vážná politická sdružení (například Demokratická iniciativa se proměnila v Liberálně-demokratickoustranu a jako první požádala ještě před listopadem 1989 o řádnou registraci),jiné měly spíš povahu recesistických spolků; ovšem v atmosféře pozdního komunismuměla i recese politický dopad: všechny občanské aktivity narušovaly „pseudořád“ reálnéhosocialismu a StB také v jejich členech právem viděla „nepřátelské živly“.Odpůrci normalizačního komunismu se navíc často angažovali v mnoha oblastech najednou:nezávislé iniciativy, církevní rezistence, monitorování případů policejní a soudní persekuce,samizdat, to všechno se v činnosti jednotlivců prolínalo. Například ostravský spisovatelJaromír Šavrda byl kvůli podomácku vyráběným knihám přepisovaným na stroji soustavněšikanován a dvakrát vězněn, signatářem Charty 77 se stal v roce 1981, po návratu z prvníhokriminálu. Z toho druhého se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel předčasně v roce 1988.Jiří Gruntorád, vydavatel samizdatové edice Popelnice a rovněž signatář Charty, „seděl“ za samizdatv letech 1980–1984 (oficiálním důvodem bylo „podvracení republiky“) a v severočeskévěznici Minkovice se tak usilovně domáhal svých práv, že ho bachaři málem zabili. Jako dalšípříklad odvahy a odhodlané rezistence na různých frontách může sloužit katolický kněz,jezuita František Lízna: za normalizace už měl za sebou dva kriminály a jeho primiční mšesvaté se v roce 1974 zúčastnili estébáci. Lízna nedělal, že je nevidí, naopak k nim přistupovala žehnal jim: „Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, vejménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“ Pater Lízna si svou cestu do disentu vydláždil už jakomladík. I když byl vysvěcen na kněze, od režimu nikdy nedostal tzv. státní souhlas. Podepsalpak Chartu 77 a zapojil se do rozšiřování samizdatu, za což byl 28. září 1981 odsouzen na dvacetměsíců za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ a za „nedovolené podnikání“a v lednu 1982 za „poškozování státních zájmů v cizině“.Konec osmdesátých let: petice a demonstraceK typickým projevům odporu a nesouhlasu spojeným s poslední fází komunismu a s nezávislýmiiniciativami patřily petice. Nebylo to jen Několik vět, petice vypracovaná chartistyv červnu 1989, v níž se žádalo propuštění politických vězňů, svobodná činnost sdělovacích28 | 29