CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

jen ozbrojený boj. Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestuk svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU! Měli jsme dvě šance, a obě jsme zmarnili. Vytvářím šancitřetí. NEZAHAZUJTE JI! Jen tak budu žít dál.“Význam Palachovy a Zajícovy protestní sebevraždy byl nesmírný, ačkoli většina lidí jejichodkaz nedokázala naplnit. V jednom ze svých textů napsal politolog Bohumil Doležal: „Vyskytlyse hlasy, že Jan Palach ničeho nedosáhl. Opravdu, Rusové neodtáhli, tehdejší politické špičky nezměnilysvou kapitulantskou politiku a nezvedla se ani vlna lidového odporu. Veřejnost, zrazená politickoureprezentací, kterou si nezvolila a které jen z nezbytí dala svou důvěru, rezignovala. Přesto: Jan Palachudělal velmi mnoho pro to, aby věci byly i nadále jasně vidět tak, jak se staly – okupace jako okupace, zradaa kapitulantství jako zrada a kapitulantství, rezignace jako rezignace. Stovky svíček u hrobu nešťastnéstařenky, kterou estébáci přemístili na Olšanech na Palachovo místo (Palachův hrob měl být před veřejnostískryt, aby se u něj nekonaly pietní akce), byly výrazem jakéhosi tichého vzdoru (to si ještěmůžeme dovolit) a možná i podvědomou prosbou: Odpusť nám naši slabost… Dnes se zdá, že Palachovavýzva se vyčerpala…, ale lednové nepokoje v roce 1989 vypukly proto, že řada lidí znovu nabyla nadějea Palachův čin je oslovil.“Počátky disentuJak už bylo řečeno, Zajícově a Palachově výzvě dostál jen málokdo. V první polovině sedmdesátýchlet byla česká společnost v kritické situaci pozvolna se prohlubujícího úpadku.Ani pro toto období nicméně neplatí, že by národ bez výjimky sklonil hlavu a přijal statusquo (proběhly stovky politických soudních procesů, které jsou další dosud nedostatečnězmapovanou kapitolou české historie).Jako výmluvný příklad může sloužit příběh sociologa Rudolfa Battěka. Nikdy nebyl komunistou,nechodil k volbám, ale vystudoval a do roku 1968 pracoval střídavě jako dělníka odborný pracovník. V roce 1968 se stal spoluzakladatelem a funkcionářem Klubu angažovanýchnestraníků (KAN) a byl za něj kooptován jako poslanec do České národní rady. Napřelomu let 1968 a 1969 vyzval radu, aby projednala špatnou situaci v zemi. Záhy poté podepsal(spolu s Václavem Havlem a dalšími) výzvu Deset bodů, v níž mimo jiné stálo: „Nevěřímeujišťování, že napříště bude u nás dodržována zákonnost a že nedojde k opakování institucionalizovanézločinnosti z 50. let, jestliže nebude bezpečnost postavena pod účinnou a viditelnou kontrolu civilníchorgánů, hlavně zákonodárných sborů. Místo toho pozorujeme, že ochabuje nebo ustalo stíhání osob,které porušovaly zákonnost, a že takové osoby jsou stále ve funkcích a staly se nekritizovatelnými. ZákazSpolečnosti pro lidská práva považujeme za nedobrý příznak. Přejeme si, aby byl co nejdříve ratifikována uveden v život mezinárodní pakt o občanských právech a pakt o právech hospodářských, sociálnícha kulturních… Neuznáváme úlohu Komunistické strany jako mocenské organizace, její nadřazování nadstátní orgány odpovědné všemu lidu. Stavění kategorie stranictví nad kategorii občanství je nehoráznost.“V září 1969 byl Rudolf Battěk zbaven imunity a okamžitě zatčen, byl mu odebrán poslaneckýmandát a rok strávil ve vyšetřovací vazbě. V roce 1971 byl znovu zatčen za organizaciletákových akcí proti volbám a poté odsouzen na tři a půl roku žaláře. Navzdory dlouhémuvěznění se později stal signatářem Charty 77 a v roce 1978 zakládajícím členem Výboru naobranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Battěk, jeden z předních představitelů disentustrávil (respektive odpracoval) ve vězení téměř devět let.Velmi podobný byl i osud historika Jana Tesaře – poprvé se dostal do vězení v roce 1969,kdy strávil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě za účast na provolání Deset bodů. Podruhébyl zatčen v listopadu 1971 v souvislosti s letáky vyzývajícími k bojkotu voleb. Běhemprocesu v létě 1972 prohlásil, že smyslem jeho života je bojovat proti diktatuře – ve vězenípak prožil následující čtyři roky. Po návratu v říjnu 1976 se navzdory podlomenémuzdraví stal jedním z iniciátorů VONS a angažoval se v počátcích Charty 77. V květnu 1979byl znovu zatčen a teprve poté přijal „nabídku“ (rozuměj ustoupil estébáckému nátlaku)k vystěhování na Západ.Pro formování protikomunistické opozice v sedmdesátých letech bylo rozhodujících prvníchpět šest roků po okupaci. Především se během nich ukázalo, že společnost nebude – takjako po únoru 1948 – ovládána terorem, který by se týkal širokých mas, že znovu nevzniknoutrestanecké tábory a kriminály nezaplní tisíce obětí politických procesů. Situace by sespíš dala s potřebnou dávkou zjednodušení charakterizovat tak, že vedení KSČ učinilo (popočátečních masových čistkách a vyhazovech ze zaměstnání) společnosti jakousi nabídku:veřejný život se vrátí zcela pod kontrolu partajního aparátu, skončí krátkodobé víceméněvolné cestování na Západ a svoboda projevu. Nezačne plošný teror, „pouze“ se obnoví šikanav každodenním životě a soustavné „fízlování“. Kdo nebude příliš vyčnívat a půjde spořádaněs většinou (to znamená přijme podmínky), bude žít v klidu a v zásadě v dostatku. Kdo budedělat potíže (stěžovat si, kritizovat podmínky), přijde o práci, jeho děti nebudu moci studovat,jeho život budou provázet komplikace atd. Kdo se bude bouřit a otevřeně vystupovat protivládě a jejím příkazům, například ve spojení se „silami kapitalistického Západu“, toho mohoučekat ještě větší potíže, počínaje pozvánkami k výslechům na StB a konče vězením.Logicky se rovněž změnilo prostředí, z něhož mohlo nejspíš vzejít (a nakonec také vzešlo)jádro opozice: podrývání režimu se nedalo čekat od armády ani od obyčejných lidí postiženýchkomunismem kvůli třídnímu původu, ale mnohem víc od části intelektuální a uměleckéobce, která se v šedesátých letech nejviditelněji veřejně angažovala. Ti, kdo vydrželistát rovně do poloviny sedmdesátých let, tedy ti, kdo nepřijali čas od času přicházející korupčnínabídky (např. ve smyslu: projevíte režimu loajalitu a za to vám bude například dovolenopracovat ve vašem oboru), měli čím dál silnější pocit, že je zapotřebí se spojit a jednotnědemonstrovat nesouhlas, který dosud dávali najevo především jako jednotlivci. Právěz tohoto pocitu vznikla Charta 77.Charta 77Vzniku Charty 77, největší opoziční iniciativy z časů normalizace, předcházely soudní procesys undergroundovými hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe v roce1976. Tehdy se na jejich obranu propojily názorově různorodé skupiny lidí, od katolíkůa evangelíků přes zakázané liberálně nebo socialisticky smýšlející umělce a intelektuály ažpo bývalé reformní komunisty včetně exkomunistických politiků. Ukázalo se, že je možnéspojit se na obranu lidských práv – a opřít se při tom o mezinárodní pakty o „občanskýcha politických právech“ a „hospodářských, sociálních a kulturních právech“, k nimž ČSSRpřistoupila a které byly v roce 1976 zveřejněny ve sbírce zákonů. V prosinci téhož rokupodepsalo 242 občanů provolání Charty 77, v němž se konstatovalo, že práva a svobody26 | 27