CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

Demonstrace v ulicích v roce 1953 a vězeňské vzpouryV souvislosti s nejkrutější fází československého komunismu je třeba zaznamenat ještě alespoňdva příklady protestu proti režimu. První je masový: roku 1952 rozhodlo vedení KSČo měnové reformě. Rozhodnutí bylo přísně tajné – a nebylo divu, mělo vést ke zchudnutíveškerého obyvatelstva. Zprávu o reformě zveřejnili komunisté den před jejím vyhlášením,30. května 1953. Každý občan ČSR měl právo vyměnit staré koruny za tři sta nových v kurzu5 : 1, další částky bylo možno směnit v poměru 50 starých za 1 novou korunu. Dělnícizareagovali rychle a spontánně: od 1. do 5. června se stávkovalo ve sto dvaceti devíti továrnácha ve čtyřech velkých městech přerostla stávka v pouliční protivládní demonstrace.V Plzni se jich účastnilo dvacet tisíc lidí, kteří okupovali radnici a rozhlas, a potlačeni bylijen s pomocí narychlo povolaných jednotek armády a policie. Historik Karel Bartošek shrnuje,že podle údajů, které tehdy dostalo vedení KSČ, bylo zatčeno 472 stávkujících a pokynyvedení zasílané krajským výborům KSČ žádaly, aby byly okamžitě vypracovány seznamy„účastníků provokací“, kteří měli být „izolováni a umístěni do pracovních táborů“. Bartošek uzavírá:„V ‚klasických‘ západních schématech ‚dělnických revolt‘ má československý červen 1953 okrajovémísto... Omezenost našeho intelektuálního reformátorství má nemalou vinu na tom, že ‚nebojovnost dělnickétřídy‘ se stala jedním z českých… velkých mýtů… Kolik ulic či náměstí v Čechách a na Moravě sejmenuje 1. června 1953?“Druhým příkladem jsou vzpoury a protesty v pracovních lágrech a kriminálech. Podobnějako u „náboženské rezistence“ jde o samostatné téma, které ovšem rozhodně patří „na seznam“uvědomělých vystoupení proti komunistickému režimu. Bouřící se vězňové demonstrovali,že každý člověk si může zachovat důstojnost, dokonce i „třídní nepřítel“ a „reakcionář“,obklíčený ozbrojenými bachaři. V květnu 1954 drželo šedesát žen v pardubickévěznici hladovku jako výraz vzdoru proti podmínkám, v nichž musely žít. Další hladovkazačala v září 1955 a účastnilo se jí nejméně sto vězenkyň, protestujících proti špatné stravě,šikaně dozorců a špatným podmínkám na pracovištích. Ve stejné době se bouřili i vězniv táboře Vojna u Příbrami, v Leopoldově a v dalších kriminálech. V červnu 1956 napsalodvanáct statečných žen (mezi nimi Růžena Vacková a Dagmar Skálová) dopisy adresovanégenerálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, o jehož plánované návštěvě Československase dozvěděly z novin. Dopisy, v nichž ženy popisovaly své osudy po roce 1948i své postavení v kriminále, se k adresátovi pochopitelně nikdy nedostaly – a autorky jistěnepředpokládaly, že jejich „stížnost“ zůstane bez postihu. Projevily za mřížemi kriminálunesmírnou statečnost. Jak píše T. Bursík: „Vzepřely se bezpráví páchanému na nich samých i na tisícíchdalších občanech čs. státu. Bojovaly za ideu, vždyť mimo ni a naděje již neměly co ztratit.“Odpor ve věznicích a především v ulicích byl ve státě „dělníků a rolníků“ významný, alepřesto natolik menšinový, že nemohl poměry v zemi zvrátit a asi ani výrazně ovlivnit.V polovině padesátých let už byl navíc totalitní režim v Československu usazen tak pevně,že na povstání zřejmě nikdo nepomýšlel. Naděje na osvobození ze Západu pohasla, diverznískupiny buď rozbila tajná policie, nebo se přestaly projevovat. KSČ se podařilo zdecimovat„starou“ národní elitu – dokončila to, co začali nacisté. Ti, kdo měli odvahu ke vzpouře(nebo se u nich dala předpokládat), skončili z devadesáti procent v kriminálech, pracovníchtáborech, oddílech PTP, na popravištích nebo uprchli do ciziny. V roce 1956 došlok povstání v Maďarsku, které ovšem rozmetaly sovětské tanky. V ČSR k ničemu podobnémudojít nemohlo, a i když maďarské události daly mnoha lidem naději, odpor vůči zřízení seprojevoval pouze ojediněle a (pomineme-li třeba situaci ve věznicích) přesouval se čím dálvíc do intelektuální sféry.ŠEDESÁTÁ LÉTA – INTERMEZZODne 17. listopadu 1960 byl v Československu popraven poslední člověk, který se pustil doozbrojeného boje proti komunismu – i jeho činnost však spadala do první poloviny padesátýchlet. Někdejší skaut Vladivoj Tomek začal s různými protirežimními akcemi už jakogymnazista: s kamarády vyráběli a distribuovali letáky, shromažďovali zbraně a chtěli zaútočitna budovy KSČ. Roku 1952 přepadli dvoučlennou vojenskou hlídku. Došlo ke střelbě,vojáci byli zraněni a jeden později zemřel. Vladivoje Tomka a jeho přátele tehdy StB nevypátrala.Po roce 1956, inspirována maďarským povstáním, plánovala skupina kolem Tomkadalší akce, ale žádnou už nepodnikla. StB její členy pozatýkala 18. prosince 1959 a VladivojTomek byl odsouzen k trestu smrti. Generální prokuratura tehdy usoudila, že svým „postojempři vyšetřování celého případu i svou iniciativou při páchání protistátní trestné činnosti projevil se...jako nepřítel pracujícího lidu, jehož ponecháním v lidské společnosti by dále byly ohrožovány lidovědemokratickýspolečenský řád a životy lidí“, a proto je „v obecném zájmu, aby pachatel tak závažných trestnýchčinů a pachatel tak nebezpečný byl navždy z lidské společnosti odstraněn“.Ve stejném roce 1960 byla v Československu vyhlášena amnestie, po níž vyšlo z věznic téměřšest tisíc obětí politických procesů. Další amnestie roku 1962 vysvobodila dva a půl tisícelidí, zbývajících zhruba tři tisíce politických vězňů se dostávalo na svobodu až do roku1968. Poměry v zemi se z řady důvodů (od mezinárodních politických změn až po ekonomicképotíže) uvolňovaly a tisíce nekomunistů využívaly velmi pomalu se rozšiřující prostorsvobody. Ovšem termín pomalu je třeba brát doslova.Popisovat podrobně události šedesátých let a zejména tzv. Pražského jara 1968 na tomtomístě nebudeme. Připomeňme však několik věcí, na které se v reflexích této doby často zapomíná.Za prvé – aparát KSČ neměl nic společného s demokratickou (tedy demokracii respektující)organizací. Snad nikoho z reformních komunistů tehdy vážně nenapadlo uvažovatnad tím, že by se země mohla vrátit k demokracii a k volné soutěži politických strana že by „vedoucí úloha KSČ“ daná zákonem mohla být zrušena. K rehabilitaci politickýchvězňů z 50. let se přistoupilo teprve na jaře 1968 a dočkal se jí pouhý zlomek postižených.Vztah reformních komunistů k nekomunistům perzekuovaným v 50. letech dobře ukazujenásledující příklad. Když v roce 1968 vzniklo sdružení politických vězňů K-231, ZdeněkMlynář, jeden z čelných představitelů Pražského jara a reformního proudu ve vedeníKSČ, o něm 12. května 1968 příznačně prohlásil: „…to překračuje všechny meze. To je vlastněspolek lidí zčásti právoplatně odsouzených, kteří sami sebe prohlásili za odsouzené neprávoplatně. Nikdotam u jisté části z nich žádnou rehabilitaci neudělal a myslím, že ani neudělá…“ A za druhé – ve výčtuprotikomunistické opozice nesmějí chybět intelektuálové, kteří sice neshromažďovalizbraně a nepřepadali sekretariáty KSČ, ale využili uvolnění v šedesátých letech k tomu,aby v kulturní i politické sféře prosazovali neideologické svobodné myšlení (a kteří později,za tzv. husákovské normalizace, často patřili k důležitým postavám disentu). Tato kategorielidí se v žádném případě automaticky nekryje s „intelektuálními stoupenci komunistickéhoreformního procesu“. Jako příklad za všechny lze uvést okruh kolem časopisuTvář, v němž se setkali Emanuel Mandler, Václav Havel, Bohumil Doležal, Jan Lopatka, JiříNěmec, Zbyněk Hejda, Andrej Stankovič, Ladislav Hejdánek, Václav Klaus a mnozí další literárníkritici, filozofové, historici, spisovatelé, básníci, ekonomové atd. Časopis byl v roce1965 kvůli svobodnému nemarxistickému projevu a za podpory pozdějších reformistů defacto zakázán (na krátkou dobu byl obnoven o tři roky později).22 | 23