CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

K prozrazení skupiny došlo podobně jako v případě Černého lva 777 náhodou, která aleukazuje, že k ozbrojenému boji proti komunismu se na přelomu čtyřicátých a padesátýchlet chystalo víc Čechů, kteří na sobě byli nezávislí, respektive vůbec o sobě nevěděli. V záříroku 1950 zadrželi policisté ve vlaku v sovětské okupační zóně Rakouska čtyři mladíky vevěku sedmnáct až devatetnáct let. Byli to členové ilegální skupiny Marie, kteří si opatřovalizbraně a připravovali se na boj proti aparátu KSČ. Při cvičení se zbraněmi je ale překvapilhajný, kterého postřelili, a pak se pokusili o útěk. Po přestřelce se skrývali v bytě BoženyMajerové a seznámili se s Brejchou, jenž jim pomohl odejít za hranice. Mladíci po zatčenínevydrželi výslechy a prozradili StB všechno, co věděli.Spolupracovníků západních tajných služeb byly v té době v ČSR stovky. Zvláštní místomezi nimi zaujímají agenti-chodci (někdy se jim říká kurýři), jako byl například OtaRambousek. Po roce 1948 utekl na Západ, kde se stal agentem americké CIC. Vracel sepak pěšky do Československa a přenášel informace od československých zdrojů. Hranicepřešel celkem čtrnáctkrát, pak byl zatčen a roku 1950 odsouzen na doživotí. S americkoutajnou službou byl v pohraničí v kontaktu také již zmíněný František Zahrádka zeskupiny Za pravdu. S Francouzi spolupracovali například bratři Jiří a Josef Zenáhlíkovi– StB však zaměřila Josefovu vysílačku a oba bratři byli roku 1953 odsouzeni na doživotí.Prokop Tomek konstatuje, že akce ze zahraničí „vedly od léta 1948 především skupinky zpravodajskýchdůstojníků financovaných a organizovaných zpravodajskými službami USA, Velké Británie a Francie…Prakticky všichni navázali na odboj, který vedli v letech 1939–1945. Byli to plukovník Jaroslav Kašpar,generál František Moravec, plukovník Alois Šeda, Jaroslav Polach, Kurt Taub, mjr. Rudolf Drbohlava další. Skupiny pod vedením těchto mužů vysílaly do Československa kurýry zejména se zpravodajskýmiúkoly… Kurýři se rekrutovali zejména z mladých Čechoslováků získávaných v uprchlických táborecha jejich počet dosahoval stovek“. Agenti-chodci podstupovali obrovské riziko: československébezpečnostní složky totiž střežily hranice s čím dál větší profesionalitou a agenti byli odkázánina pomoc a spolupráci lidí, u nichž si nikdy nemohli být zcela jisti, zda je StB sledujenebo zda nejsou jejími konfidenty. Pravděpodobnost, že skončí na vyšetřovně tajné policie,hraničila s jistotou.Boj proti režimu jako boj za svobodnou víruPopsat celou aktivní protikomunistickou rezistenci z let 1948–1955 (od převratu až do doby,kdy byla většina odpůrců komunismu „zpacifikována“) není v tomto textu možné. Je nezbytnéuchýlit se k víceméně heslovitému záznamu aktivit a odvážných činů, které podtakový pojem spadají – a stručně zachytit diverzní skupinu jde pak samozřejmě snáz nežvylíčit odpor skládající se z tisíců individuálních rozhodnutí v rámci velkého společenství.Komunistickou diktaturu například odmítla přijmout už po únoru 1948 řada duchovních,zejména římských katolíků (a pochopitelně i katolických laiků). Mnozí bojovali v prvnířadě za svou víru, což ale znamenalo bojovat za princip svobody, a tudíž útočit na podstatutotalitního státu i komunistické ideologie.KSČ respektovala náboženskou svobodu jen formálně a katolická církev, k níž se po válcehlásilo mnoho milionů lidí, pro ni představovala nejsilnějšího „vnitřního nepřítele“ –kompaktní, vlivné a ideově silné společenství, svázané navíc přirozeně se Západem. KlementGottwald prohlásil už v červnu 1948, že je třeba „odpoutat katolickou církev od Vatikánu...Je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou, tak aby sloužila režimu“. Brzy tedy začalasystematická likvidace tradičního náboženského života a církevní hierarchie: církev jakocelek měla fungovat podle direktiv, které jí určil stát. Oficiální propaganda soustavně atakovalaVatikán, nejvýznamnější církevní představitele (internované nebo uvržené po několikaprocesech do kriminálů) postupně nahrazovali kolaboranti, perzekuováni byli členovéřádů, objevili se církevní tajemníci dozorující činnost duchovních, kterým byl takřka znemožněnstyk se zahraničím. Navíc byl zřízen tzv. státní souhlas s kněžskou činností, kterýstavěl kněze do neřešitelného dilematu: buď musel poslouchat příkazy režimu, i když bylyv rozporu s jeho svědomím, nebo přišel o souhlas, a tudíž nesměl své poslání vykonávat.Církev se od počátku bránila mnoha způsoby. V červnu 1949 například čeští a slovenští biskupovéschválili obsáhlý pastýřský list „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícímv hodině velké zkoušky“. V listu se mimo jiné vypočítávají předpoklady nutné k zachovánísvobody církve: právo rodiny na výchovu dětí, svobodná křesťanská výchova ve školácha dalších organizacích, právo na shromažďování ve svobodných sdruženích, potřebný početcírkevních škol… Biskupové konstatovali: „Vcelku možno říci, že mimo kostel je každá náboženskáčinnost již znemožněna a do kostelů se bojí leckde věřící veřejně vejít, aby nebyli obviňováni z reakcea nehrozila jim ztráta existence.“ Komunisté na pastýřský list zareagovali tím, že internovaliarcibiskupa Josefa Berana a spustili rozsáhlá restriktivní opatření. Estébáci chodili od faryk faře a pastýřský list zabavovali – šířil se do té doby tajně a kněží, kteří jej navzdory nebezpečíčetli v kostele, skončili za mřížemi. Od podzimu roku 1949 se biskupové, jimž hrozilozatčení, snažili zajistit za sebe náhradu a tajně světili biskupy i řadové kněze.Odpor proti omezování církve a náboženské svobody lze nejlépe ukázat na několika konkrétníchpříkladech. Teolog a kněz Oto Mádr se v roce 1949 vrátil do Československa zestudií v Římě. Odmítl učit na teologické fakultě ovládané komunisty a začal organizovatkroužky mladých křesťanů, na jejichž schůzkách se sloužily mše a diskutovalo se o situaciv církvi i ve společnosti. Státní bezpečnost začala Mádra coby narušitele pořádku sledovat.Ukryl se tedy v klášteře u řeholních sester svatého Karla Boromejského, a to díky odvazegenerální představené kongregace Bohumily Žofie Langrové. V klášteře Mádr napsal apel„Slovo o této době“, který navazoval na výše zmíněný pastýřský list (podobně se také šířilmezi věřícími) a vyzýval křesťany, aby v těžké době pozvedli hlavy a neklesali na duchu.V roce 1951 byl Mádr po neúspěšném pokusu o odchod ze země zatčen a o rok později odsouzenna doživotí. Bohumila Žofie Langrová, která „podrývala režim“ i v jiných případech(mimo jiné po rozpuštění mužských řádů zaměstnala v kotelně kláštera františkána RemigiaJanču, který pak tajně sloužil mše), byla roku 1952 odsouzena za velezradu k pětadvacetiletům vězení. Mádr se angažoval i po svém propuštění v roce 1966 a bojoval s režimempo celou dobu normalizace. Jiným knězem, který systematicky vzdoroval v zájmu svobodya ve prospěch bližních, byl biskup pozdější podzemní církve Felix Maria Davídek. Roku1945 ho vysvětili na kněze a v září nastoupil na faru v Horním Štěpánově poblíž Boskovic.Roku 1950 vznikla především díky olomouckým dominikánům ilegální filozofická fakulta,jejíž studenti oficiálně navštěvovali Komenského univerzitu, ale o jejich vzdělání se veskutečnosti staral právě páter Davídek ve Štěpánově. V dubnu 1950 byl kvůli nepovolenémuvyučování, odporujícímu „lidovědemokratickým požadavkům“, zatčen, ale uprchl, ukrývalse před policií a pak se pokusil o útěk na Západ. Znovu ho zatkli a za sérii „trestných činů“odsoudili ke čtyřiadvaceti letům vězení. Z kriminálů vyšel Davídek v roce 1964 a záhy začalbudovat tajnou paralelní církevní strukturu zcela nezávislou na komunistickém režimu,k níž se hlásily stovky lidí.20 | 21