CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

Sirotek, oba z katolických rolnických rodin. O málo později se k nim připojil i BohumilŠíma, syn majitelů pily, která byla posléze znárodněna. Začali shromažďovat zbraně a pustilise do drobných sabotáží: na jaře 1949 například přerušili elektrické vedení v Nechvalicích,kde se mělo zakládat zemědělské družstvo. Postupně ale přistoupili k tvrdším akcím.Nejdřív se pokusili zastrašit střelbou do vzduchu místního funkcionáře strany a v červenci1949 Řezáč se Sirotkem zaútočili na sekretariát KSČ v Sedlčanech (vhodili dovnitř oknemvýbušninu). Byli úspěšní – výbuch zdemoloval část objektu a StB začala rozsáhlé vyšetřování.Nic ale nezjistila, a tak Černý lev 777 provedl další bombový útok: v květnu 1950 nasekretariát KSČ v Milevsku. Výbuch byl velmi silný, zdemoloval část přízemí a smrtelnězranil příslušníka Sboru národní bezpečnosti, který sekretariát hlídal. Bursík píše, že akcezpůsobila všeobecný poprask a mezi funkcionáři KSČ v kraji se začal šířit strach. Nutno doplnit,že Řezáč a Sirotek (alespoň podle dnes dostupných informací) neměli v plánu nikohozabít, o přítomnosti příslušníka SNB v budově nevěděli a po tomto útoku Černý lev 777utlumil svou činnost. Jaroslav Sirotek se ještě pokusil vloupat se do budovy Místního národníhovýboru v Obděnicích, kde chtěl ukrást střelné zbraně, spolu se Šímou psal na silnicimezi Petrovicemi a Milevskem protikomunistická hesla a také se pokoušeli navázat kontaktse zahraničím. StB členy Černého lva 777 dopadla poměrně pozdě, a to kvůli neopatrnostijednoho z okrajových spolupracovníků. Řezáč, Šíma i Sirotek byli zatčeni, odsouzenik trestům smrti a 10. února 1955 popraveni.Skupina Černý lev 777 byla donedávna veřejnosti v podstatě neznámá, proto ji přibližujemepodrobněji. Vznikly ale i další. Největší diverzní skupina v ČSR působila na Valašsku:jmenovala se Světlana a postupně se do ní zapojovali rolníci, dělníci, úředníci, lesníci,vojáci, příslušníci SNB. Vyzbrojili se, ale nevěděli, že jsou od samého počátku kontrolovánitajnou policií. Skupinu do značné míry řídili agenti StB, někteří její členové padlianebo se zastřelili při zatýkání, desítky dalších se dostaly před soud a nakonec jich třináctputovalo na popraviště.Na Zlínsku vznikla o něco menší partyzánská organizace Hory Hostýnské, kterou také tvořilivětšinou obyčejní lidé. I ti skončili v roce 1951 před Státním soudem, čtyři z nich dostalitrest smrti. Vedle těchto případů je pak třeba zmínit i řadu diverzních skupin, kteréStB zničila takřka v zárodku, většinou kvůli naivitě a nezkušenosti jejich zakladatelů. Napříkladskaut Leopold Färber založil po únoru 1948 na Boskovicku skupinu s bratry Josefema Františkem Markovými. Vytiskli letáky s nápisem Pravda vítězí, opatřili si výbušninya chtěli zaútočit na školu SNB. V květnu 1950 byli zatčeni kvůli iniciativě dětí z tajného oddílu:Färber jim vyprávěl, jak za války šířil letáky s nápisem Smrt fašismu! – a děti, aniž tokomukoli řekly, natiskly a roznesly letáky s nápisem Smrt komunismu!*Z dnešního pohledu se přepadání sekretariátů či funkcionářů KSČ nebo policejních stanic(nemluvě o drobných sabotážích) může jevit jako nepodstatné, zbytečně provokujícíči přehnaně násilné jednání. V ČSR na počátku komunistického režimu ale mělo svůj* V letech 1950–1953 bylo za aktivní „nepřátelskou činnost proti ČSR“ odsouzeno celkem 14 809 osob, z toho 12980 členů 1979 odbojovýchskupin (viz Zpráva statisticko-evidenčního odboru hlavní správy StB z 8. 9. 1967). Podle zprávy ministra vnitra pro politickýsekretariát ÚV KSČ ze dne 18. 2. 1954 bylo jen za období 1. 10. 1953–31. 1. 1954 StB uvězněno 728 členů 87 odbojových skupin.Tyto údaje je ale nutno z pochopitelných důvodů brát s rezervou, už proto, že StB vytvářela „odbojové skupiny“ účelově sama(režim se neustále snažil demonstrovat, že je ohrožen) a odbojem nazývala jakoukoli činnost svých obětí.význam a své oprávnění: bratři Mašínové ani členové Černého lva 777 si nepředstavovali,že svrhnou vládu – chtěli jen zastrašovat komunistický aparát a různé udavače; byliodhodláni dát najevo, že ne každý se nechá zotročit a smíří se s násilím na bližních, usilovalio to, co nejvíc zkomplikovat praktické kroky KSČ. Mohli doufat, že funkcionáři budoupak o něco méně horliví, řadoví členové SNB o něco méně bdělí a že část obyvatelstva,bude-li mít pocit, že režim není stabilní, začne svou nespokojenost s poměry dávat výraznějinajevo. Znovu je třeba zdůraznit, že kupříkladu bratři Mašínové věřili ve válku meziVýchodem a Západem a že jejich akce měly být jen přípravou na „velký střet“. Navíc kdybyv Československu působilo mnohonásobně víc malých ozbrojených diverzních „buněk“,přinejmenším by to dlouhodobě zaměstnávalo pozornost velké části policie a působilo napětíve vedení strany. Státní bezpečnosti pak mohlo trvat o několik let déle, než by nadspolečností získala takřka absolutní kontrolu.Skupiny napojené na západní tajné služby, agenti-chodci, vyzvědačiČinnost zpravodajských a ozbrojených skupin se místy překrývala a těžko lze mezi nimivést ostrou dělicí čáru. Jejich členové měli i podobnou motivaci: nenávist vůči totalitarismua víru, že je třeba podporovat demokratický svět, který nakonec zničí sovětské impériumnebo aspoň osvobodí jeho kolonie. Významná vyzvědačská organizace napojená na Západvznikla například kolem Tomáše Olivy (pravým jménem Jana Brejchy).Narodil se roku 1925 v Berouně a jeho válečná minulost je poměrně nejasná – ví se pouze,že jako mladík utekl z totálního nasazení v Německu do Skandinávie a pak do VelkéBritánie, vstoupil do RAF a byl zařazen do kurzu navigátorů. Po válce se vrátil do vlasti,roku 1949 emigroval a v Československu se znovu objevil v roce 1950 jako agent britskérozvědky. O Brejchu ale v první řadě nejde, důležitá je síť spolupracovníků, kteroudokázal v ČSR vytvořit. Podle dokumentů StB dal v polovině roku 1950 v Praze a na jižníMoravě dohromady početný okruh lidí, kteří získávali informace pro Brity, ukrývalia podporovali jejich agenty v ČSR, provozovali a schovávali vysílačky a převáděli kurýryi uprchlíky přes hranice.K Brejchovým spolupracovníkům patřili obyčejní občané – živnostníci, rolníci, studenti,lékaři; svůj byt dávala k dispozici například švadlena Božena Majerová. StB skupinurozbila, ale stejně se jí nepodařilo zatknout všechny členy (Jiří Brejcha se prostřílelz obklíčení a zmizel za hranicemi, uprchl i jeho blízký spolupracovník Cyril Sláma).Jací lidé se na špionáži podíleli a co riskovali, je vidět na příkladu vrchního strážmistraSNB a člena KSČ Leopolda Doležala (o jeho motivaci se už asi nic nedozvíme, do skupinyho zapojil jeho známý). V červnu 1950 převážel Doležal spolu s dalším policistouTomášem Hradským vysílačku z jednoho úkrytu do druhého, čtrnáct dní schovával vesvém bytě britského agenta Josefa Kolíska, předával mu informace o SNB a pak mu vyhledalnový úkryt. V listopadu 1950 byl Leopold Doležal zatčen, ale při výsleších sesnažil dlouho zapírat, aby umožnil útěk do ciziny ostatním členům skupiny, kteří dosudzůstávali na svobodě. Doležal byl posléze odsouzen k trestu smrti a 30. srpna 1952popraven. Historik Prokop Tomek píše: „...případ sítě Jana Brejchy je rozsahem činnosti a mírouzapojení čs. občanů imponujícím příkladem protikomunistického odboje počátku 50. let. O rozsahučinnosti této sítě je známo jen tolik, kolik se StB podařilo zatčeným prokázat.“18 | 19