CESTA KE SVOBODĚ PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ - Euroskop.cz

Osamělý boj – Prokešův a Borkovcův pokus o převrat, Žatecká aféraPoměrně široce sdílené naděje protikomunisticky smýšlejícího obyvatelstva na státní převratnebyly úplně plané. Lidé měli v živé paměti Pražské povstání z května 1945 a doufali,že se o změnu režimu zaslouží část armádních velitelů. K pokusům o převrat vedeným vojákyskutečně došlo. Bylo jich několik a patřily k nejvýznamnějším a nejpropracovanějšímprojevům odporu. Na prvním místě jmenujme Prokešův a Borkovcův puč.Když v únoru 1948 komunisté v Československu převzali vládu, měl za sebou major KvětoslavProkeš dlouhou vojenskou kariéru. Na začátku nacistické okupace se pohyboval v podzemnímhnutí a v prosinci 1939 uprchl ze země, aby se zapojil do československé armádyv zahraničí. Působil pak na západní i východní frontě a na Středním východě. Velmi brzypo osvobození, už od roku 1946, byl z politických důvodů perzekuován, po únoru 1948 patřilk prvním důstojníkům vyloučeným z armády. Prokeš se zaobíral myšlenkou na svrženívlády KSČ poměrně dlouho – už na podzim 1948 začal plánovat puč se slovenským generálemSámem Korbelem. Pak se seznámil s pražským právníkem a předválečným politikemdr. Jaroslavem Borkovcem, který měl poměrně jasnou představu nového, skutečně demokratickéhouspořádání. Prokešovi se idea zamlouvala, a tak mu v únoru 1949 prozradil, žepatří ke skupině, která připravuje vojenský převrat. Borkovec se stal Prokešovým politickýmporadcem a začali spolu rozpracovávat detaily spiknutí: chtěli obsadit policejní centráluv Bartolomějské ulici (to měl být úkol dalšího člena jejich skupiny, někdejšího kriminálníhorady Rudolfa Hrbka), generální štáb armády, ÚV KSČ, ministerstva, pražský rozhlas,letiště v Praze-Ruzyni a Kbelích. Souběžně měli být osvobozeni političtí vězni, internovánprezident a členové vlády, rozehnány Lidové milice a zrušen Sbor národní bezpečnosti.Plánovalo se též rozpuštění komunistického parlamentu a národních výborů. Vedení zeměchtěli Prokeš s Borkovcem prozatím svěřit zvláštním vojenským skupinám, v jejichž čeleměl stanout (tehdy vězněný) generál a vůdce Pražského povstání Karel Kutlvašr.Do akce zapojili nebo se o to snažili důležité vojenské posádky po celé zemi. Prokeš dlouhoobjížděl své známé v menších městech a ve vojenských mimopražských posádkách a nakonecurčil datum a hodinu puče: 17. května 1949, tři hodiny po půlnoci. Zhruba měsíc předstanoveným datem se ale objevily první vážné komplikace. Generál Sámo Korbel, který mělpřipravovat převrat na Slovensku, uprchl do zahraničí a ukázalo se, že zřejmě nezařídil vůbecnic. Pár dní před převratem se navíc Prokeš s Borkovcem dozvěděli, že existuje i dalšískupina plánující puč, ovšem až v pozdější době (v červnu, po sjezdu KSČ). Sešli se s jejímzástupcem Milošem Vokurkou-Borovičkou, zřejmě spolupracovníkem StB, ale nenašli společnouřeč. Domluvili se na další schůzce, ale 16. května byli Prokeš, Borkovec a další členovéjejich skupiny pozatýkáni. Dva měsíce nato začal monstrproces – obžalováno bylo téměřšedesát lidí. Prokeš i Borkovec dostali trest smrti (stejně jako důstojník Vratislav Jandaa další tři lidé) a 5. listopadu 1949 byli popraveni. Hrbek odešel od soudu s doživotím (propuštěnbyl v roce 1963). Vokurka-Borovička byl zproštěn žaloby. Je třeba zdůraznit dvě věci:za prvé všichni hlavní pučisté ze skupiny majora Prokeše a dr. Borkovce už za války bojovaliproti nacismu nebo byli pronásledováni nacisty; za druhé se na puči podílela řada mladýchlidí, především skautů, které do akce zapojila jejich vedoucí Dagmar Skálová, která jepak při výsleších na StB úspěšně chránila. Sama byla vězněna celkem šestnáct let.K pokusům o státní převrat patřila i tzv. Žatecká aféra (nebo také „akce Žatec“ či „Praha–Žatec“). Důležitou roli v ní sehrál major Miroslav Jebavý, který strávil šestnáct let v cizině,z toho asi deset let v cizinecké legii. Jako důstojník britské armády se účastnil boje protinacistům a domů se vrátil až v roce 1946. Po únoru 1948 chtěl Jebavý Československo znovuopustit, ale nakonec se rozhodl zůstat. Spojil se s Karlem Sabelou, kapitánem tankistů zežatecké posádky, taktéž veteránem ze západní fronty, a s Bohuslavem Hubálkem, obchodníkema dekoračním malířem z Prahy. Navázali kontakty s důstojníky generálního štábua ministerstva národní obrany v Praze i s důstojníky vojenských útvarů v Milovicích, Kralovicích,Berouně, Pardubicích a Chomutově. Ve skupině tak nakonec bylo asi tři sta lidí.Převrat měl po několika odkladech vypuknout 8. března 1949, byl ale prozrazen a pučistépozatýkáni. Jebavého odsoudili k trestu smrti za velezradu a vyzvědačství, ve stejném procesubyli odsouzeni k trestu smrti i Bohuslav Hubálek, Vilém Sok (podplukovník hlavníhoštábu ministerstva národní obrany), Karel Sabela a Josef Gonic (podplukovník generálníhoštábu). Všichni byli popraveni v Praze 18. července 1949.Dodnes není zcela jasné, jak dlouho a do jaké míry byly popsané pokusy pod kontrolouStátní bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky (pokud třeba Žateckou aféru přímo neřídila).Je možné, že major Jebavý přímo spolupracoval s komunistickou policií. To ovšem nesnižujeodhodlání a úsilí obrovské spousty čestných lidí, kteří se prostě rozhodli k činu.Podobné je to s otázkou, zda měly pokusy o svržení vlády KSČ v roce 1949 vůbec nějakounaději na úspěch. Velitel žateckých tankistů Karel Sabela prý při soudním procesu prohlásil:„Kdybychom jednou vystřelili, všichni byste se posrali.“ Ukazuje to sice, že se Sabela nebál, alevzhledem k síle komunistického aparátu (včetně armády a StB) a k naprosté podřízenostiČeskoslovenska Moskvě by se pravděpodobně ani jeden z pokusů o puč nezdařil. A i kdybyse se tak stalo, stejně by se nepodařilo udržet zemi mimo sféru vlivu SSSR. „Neúspěch“ jevšak v této souvislosti velmi relativní pojem – kdyby byli Češi povstali, vládu KSČ svrhlinebo alespoň dali jasně a masově najevo, že si ji nepřejí, mohli tím spustit další projevyodporu a příští desetiletí mohla vypadat jinak.Ozbrojené skupiny – Černý lev 777, Světlana, Hory HostýnskéKromě skupin, které se pokusily o státní převrat, působily v ČSR i menší lokální ozbrojenéorganizace. Všeobecně známý a nejvíc diskutovaný je případ bratří Ctirada a Josefa Mašínovýcha spol., tudíž ho zaznamenáme jen stručně. Synové legendárního protinacistickéhoodbojáře, plukovníka Josefa Mašína popraveného gestapem, založili protikomunistickouskupinu, do níž patřili Milan Paumer, Vladimír Hradec, Zbyněk Janata, Ctibor Novák a VáclavŠvéda. Dlouho čekali, zda vypukne protikomunistické povstání, a nakonec se rozhodlibojovat na vlastní pěst. Na podzim roku 1951 přepadli Mašínové dvě policejní stanice, abysi opatřili zbraně, a při obou akcích zabili příslušníka Sboru národní bezpečnosti. V srpnu1952 se pokusili získat peníze na další odbojovou činnost: zaútočili na podnikové auto vezoucívýplaty a při potyčce zabili pokladníka. V roce 1953 se rozhodli uprchnout do západníhoBerlína a vstoupit do americké armády. Po dramatickém útěku a bojích s početnýmijednotkami východoněmecké policie se bratři spolu s Milanem Paumerem na Západ skutečnědostali. Janata a Švéda byli v Německu zatčeni, spolu s Novákem (který zůstal v ČSR)odsouzeni k trestu smrti a v květnu 1955 popraveni. Dnes se může někdy zdát, jako by veškerýboj s komunismem obstarávali právě Mašínové a spol. Mluví se o nich jistě právem, alevydávat je za jediný příklad by bylo zkreslující.Historik T. Bursík rekonstruoval například aktivity tajné skupiny Černý lev 777 operujícína Sedlčansku a Milevsku, kterou založili na přelomu let 1948–1949 Jiří Řezáč a Jaroslav16 | 17