Duch zakladatelů - Collegium Bohemicum

co nenačerpali v učebnicích, na něco, co jim otevře nový pohled a novou interpretaci známých
faktů a skutečností.
Jako příklad bych uvedl výstavu „Co nám doma chutnalo“, kterou jako hlavní kurátorka
připravila Eva Habel z Mnichova. Tato výstava byla instalována v Muzeu města Ústí nad Labem
před pěti lety jako na jediném místě v Česku. Výstava dokumentovala a prezentovala uchování
tradic české kuchyně v sudetském prostředí odsunutých Němců z českých zemí po
2. světové válce. Výstava byla velice dobře přijata návštěvníky našeho muzea, otevřela intimní
pohled do soukromí, do domácností a přiblížila tak naše bývalé německé spoluobčany
jako normální lidi, kteří jsou vlastně totožní s námi, jedí ze stejných hrnců, vaří podle stejných
receptů. Většina návštěvníků zjistila, že vlastně otázky typu, jak se liší kuchyně v Sudetech
od kuchyně středočeské nebo jihočeské, jsou v podstatě marné, protože ona se v podstatě
v ničem neliší, ono je to velice, velice blízké a samozřejmě vědomí blízkosti charakteru kultury
pak sbližuje konkrétní lidi. Ti si mohou uvědomit, že když se obecně mluví v politických
diskusích, tak se nebavíme o nějakých abstraktních nepřátelích nebo jakýchsi abstraktních
postavách z minulosti, ale bavíme se o konkrétních lidech, kteří mají stejné problémy nebo
hodně podobné zvyky, jako máme my sami.
Z dalších výstavních projektů mohu zmínit pokus aktualizovat místní regionální pověsti,
které ve starší etnografické literatuře jsou v drtivé většině zachyceny v německé jazykové
podobě a které v širší veřejnosti nebyly známy. Přitom Ústecko v českých národních pověstech
má bohaté zastoupení díky pověsti o Přemyslu Oráči z nedalekých Stadic, nebo
o zjevení sv. Václava v bitvě u Chlumce v roce 1126., K místním pověstem jsme vytvořili
expozici, ve které jsme „vědecky“ zpracovali výskyt strašidel a nadpřirozených bytostí
na Ústecku. Realizujeme k tomuto tématu řadu muzejních programů pro děti a mládež,
tím nabízíme možnost dětem, aby znovu objevovaly zmizelé tradice, se kterými je jejich
rodiny nemohou seznámit. Na to vlastně navázal i loňský Rok trpaslíka, který tady zmínil
pan Winter.
Z letošního roku bych zmínil dvě věci - výstavu, která by mohla být pojata klasicky, jako
bylo téma leteckého bombardování města Ústí nad Labem v letech 1944-1945. Tak tuto výstavu
a publikaci, která k tomu byla vydána, jsme nerealizovali pouze v muzeu, ale rozhodli
jsme se, že se pokusíme tímto důležitým tématem v letošním roce 60. výročí od konce
2. světové války oslovit co nejširší veřejnost. V ulicích centra města jsme rozmístili řadu stojanů,
kde byly fotografie, jak to konkrétní místo Ústí nad Labem vypadalo před 2. světovou
válkou a jak vypadalo těsně po bombardování. Naším cílem bylo, aby i lidé, kteří jinak do muzea
nepřijdou, aby o ty stojany přímo zakopávali. Chtěli jsme dát prostor k uvědomění si toho,
že žádná minulost není tak vzdálená, že všichni žijí v prostoru, který byl často vyprázdněn
právě těmi válečnými událostmi tady v centru města.
Samozřejmě děláme i klasické výstavy, představujeme projekty výtvarného umění, zase
bych z posledního období zmínil například projekt „Česky – Deutsch“, který jsme spolupořádali
s ústeckým Institutem pro středoevropské výtvarné umění. Zde se představili vedle sebe
89