Duch zakladatelů - Collegium Bohemicum

Hermann Hallwich, byl například úředníkem liberecké živnostenské komory a byl tím, kdo
se také snažil a podporoval vznik libereckého uměleckoprůmyslového muzea. Na Ústecku
se na přelomu 19. a 20. století v našem muzeu velice angažoval jeho spolužák, liberální politik
Julius Lippert, který byl mimo jiné činný v městské radě v Ústí nad Labem. V sedmdesátých
letech regionální muzea začínají ztrácet národnostně nevyhraněný charakter. Začíná proces
intenzivní nacionalizace kulturních institucí a muzea se mu nemohla vyhnout. Jedním z cílů
se stává muzeum jako centrum ochrany národních zájmů, centrum a chrám národní kultury.
Takovým nejbližším příkladem může být městečko Třebenice na Litoměřicku, které bylo
nacionálně rozděleno na dvě prakticky stejné části, ostatně leželo přímo na jazykové hranici.
Zde vedle sebe vzniklo české i německé muzeum a tato dvě muzea byla jednoznačně proklamována
s cíli prokázat převahu a prioritu Čechů nad Němci, respektive Němců nad Čechy
v tomto městečku. Nacionalismus v poslední čtvrtině 19. století z muzeí budoval v podstatě
chrámy jakéhosi nacionálního náboženství.
Dalším příkladem národní svatyně je budova Národního muzea v Praze na Václavském
náměstí z let 1886-1890, a v ní je to Pantheon - památník slavných předků českých. Tato
místnost byla opravdu považována za národní svatyni do té míry, že ji až do konce 50. let 20.
století nespravovalo ředitelství muzea, ale byla pod přímým řízením vlády českých zemí,
respektive vlády Československé republiky.
Pro reflexi toho, jak společnost vnímala muzeum je nutné si uvědomit, že tím, že se změnily
z chrámů rozumu a vědy spíše v chrámy národních tradic, tak společnost začala muzea
vnímat jako v podstatě určitým způsobem ukončené, definitivně uzavřené. Muzea jako by
obsahovala a ilustrovala odpovědi na otázky, které už nemusíme dále diskutovat, které jsou
vlastně tímto uzavřeny, což z jedné strany pro muzea znamenalo adoraci do svatyň národních
mýtů, na straně druhé samozřejmě to pro ně znamenalo, že ztrácela atraktivitu v oblasti
poznávání a nastolování nových otázek a jejich nových odpovědí.
Pro dnešní dobu a pro úvahy o budoucí koncepci rozvoje našeho muzea, které vzniklo
v roce 1876 a vyvinulo se do všeobecného muzea, které má rozsáhlé archeologické, umělecké,
přírodovědné sbírky, sbírky historické a muzejní knihovnu, se dnes musíme rozhodnout,
jakým způsobem s těmito sbírkami budeme nakládat, jakým způsobem využijeme pro nás
připravovanou rekonstrukci stávajícího objektu, kde samozřejmě počítáme s rozsáhlými službami
pro veřejnost, ale kde také budeme prezentovat dějiny Němců v českých zemích
v kontextu dějin našeho regionu.
Také se budeme muset vypořádat s něčím, co někteří kolegové muzeologové nazývají
metamuzeum, budeme totiž muset muzealizovat muzeum jako takové. Nějakým způsobem
musíme začít uvažovat, jak muzejní sbírky byly vytvářeny, co skutečně reprezentují, co nám
říkají, v čem nám naopak žádné odpovědi na naše otázky dát nemohou a v čem je musíme
nějakým způsobem nahradit. Také bude nutné hovořit o tom, jakým způsobem nově vizualizovat
muzejní expozice, jakým způsobem otevírat nová témata, jak se otevírat novým způsobům
komunikace s veřejností. Lidé jsou zvědaví na nové příběhy, lidé jsou zvědaví na něco,
88