Duch zakladatelů - Collegium Bohemicum

to, co to je vlastně pocit menšiny v krajině, kam patřila, ale kde třeba není vítaná, tak teď zase
se nám dějí další příjemné věci. My samozřejmě vedle standardního programu, takových
těch klasických repertoárových věcí, se snažíme mít tzv. offprogram, to znamená poslouchat
to, co lidi trápí nebo co chtějí, a tak máme třeba i každý měsíc třeba čtení současných českých
autorů, kteří zase znova reflektují to, kde žijí a vědí, že to tedy je krajina, jako asi všude
na světě, multikulturní, v tomto případě u nás tedy česko-německo-židovská. Dokonce se těším
na to, že teď někdy v listopadu to bude, krátce po, nebo hodně blízko kolem výročí Kristalnacht,
tak budeme s jedním místním autorem mít takové čtení, on se zase věnuje těm německým
opuštěným hřbitůvkům, takže vlastně píše o tom a tyhle věci. Krom toho například
zase se nám vrací i to téma, že teď jedna z posledních inscenací, aniž bychom se chtěli nějak
cyklicky vracet k tomuhle problému, jako že Němci v Ústí a na okolí, tak zase máme poměrně
úspěšnou, dokonce i v Praze teď slavila velké ovace, inscenačku Alois Nebel, který se zase
týká nějakým způsobem toho problému, jak se vnímá člověk v krajině, kde byli vyháněni,
jak nejprve Židé někam do vnitrozemí nebo jinam, potom Němci ven a potom zase někteří
ještě dousedlí Češi. Jmenuje se to Alois Möbel a samozřejmě doporučovat vám to nebudu,
protože divadlo si užijete každý podle svého gusta. Nevím taky, jestli jsem dobře postihl
vlastně, jestli nás i nějakým způsobem zajímá to, jak my ty orgánky a organizačky, které
vlastně se snaží žít tenhle svůj život a tvořit - každý člověk tvoří po svém a jinak a bez toho to
nejde, protože to je taková velká mozaika – vnímají v podstatě i to, co je nad nimi. To
znamená ty donátory, ty dárce a ty zřizovatele. A já teda musím říci, a jsem hrozně rád,
že jsem takhle narychlo sem přišel, a pevně doufám, že pokud jsem na něco zapomněl nebo
vás bude něco zajímat, tak že vám budu moci posloužit potom v té diskusní části, protože
otázky jsou vždycky lepší, než když někdo někoho zahrnuje dlouhými projevy. Já jsem strašně
rád jedné věci, že v podstatě mám možnost těsně před tím, než bude zítra zase takový jiný
pietní akt, poděkovat tomuhle městu za to, že v podstatě navzdory tomu, že třeba na své
ruce, na tom rukávu nosí pásku, která by to ne tak úplně přímo schvalovala, tak tuhle nedávno
se prostě připevnila bronzová deska na ten most kulatý tady k nám na Střekov, kde je
celkem jednoznačně řečeno, že bez ohledu na to, kolik kočárků přes to zábradlí přeletělo,
tak to svinstvo bylo, a toto město si to jaksi uvědomuje a nechce před tím mlčet. A stejně tak
prozíravé třeba je, a to teď si nehrnu nějaké pozitivní vlny na svůj vlastní mlýn, že město už
definitivně pochopilo, že aby ta krajina mohla vyprávět a aby ti mladí lidé, kteří chodí do těch
divadel, mohli zavnímat, o čem ta krajina vypráví, tak že navzdory tomu, že muzea, spolky
a divadla jsou neuvěřitelně prodělečné klenoty, přesto patří k rodinnému stříbru, které vytváří
právě ty krásné cenné náušnice po babičce, a hodlá tedy nějakým způsobem si to
hezké, co je v nás lidech, co z nás dělá víc než obyčejné organizované bílkovinné koacerváty,
to znamená hledání, kladení otázek a tvořivost, tak si to hodlá i v tom málu co má nějakým
způsobem piplat, a to je myslím jednak tedy na poděkování a jednak i pro vás inspirativní.
Víte, co je nejhorší? Já jsem vždycky přemýšlel o tom, proč Kain zabil Abela. A ono to je, já
jsem na to přišel, to není to, že on mu záviděl. Já mám pocit, že on byl demotivovaný, že byl
85