Zabytki Euroregionu Pradziad - dziedzictwo

ZABYTKI EUROREGIONU 

PRADZIAD – 

dziedzictwo historyczne pogranicza 

nysko-jesenickiego 

Památky Euroregionu Praděd – 

historické dědictví nisko-jesenického pohraničí 

Baudenkmäler der Altvater-Euroregion – 

historisches Erbe des Grenzgebiets Neiße-Freiwaldau

2 

Publikacja zrealizowana w ramach projektu “Zabytki Euroregionu Pradziad - dziedzictwo 

historyczne pogranicza nysko-jesenickiego” współfinansowanego ze środków Europejskiego 

Funduszu Rozwoju Regionalnego w ramach Programu INTERREG III A Czechy-Polska 

Fundusz Mikroprojektów w Euroregionie Pradziad oraz ze środków budżetu państwa. 

Projekt zrealizowany przez Wydział Promocji, Rozwoju Gospodarczego i Programów 

Europejskich Starostwa Powiatowego w Nysie pod kierownictwem Anatola Bukały. 

Autorzy zdjęć: 

Wiesław Chabasiński 

Robert Kubal 

Krzysztof Miśniakiewicz 

Janusz Skop 

Kazimierz Staszków 

Marcel Šos – Jesenická rozvojová o.p.s. 

Autorzy tekstów: 

Piotr Chrobak 

Paweł Szymkowicz 

Redakcja tekstów: 

Yoostyna Sardej 

Korekta: 

Agata Janiszewska, Tomasz Grabiński 

Tłumaczenie na język niemiecki: 

Agata Janiszewska 

Tłumaczenie na język czeski: 

Jana Wojtucka, www.anoano.pl 

Opracowanie graficzne, skład: 

Andrzej Krzyśków, www.mcamedia.pl 

Wydawca: 

Media Consulting Agency, Wrocław 2007 

Wybrana literatura: 

1. J. Bogdanowski, Z. Holcer, M. Kornecki, Słownik terminologiczny architektury, t. II. 

Architektura obronna, Warszawa 1994 

2. T. Broniewski, Historia architektury dla wszystkich, Wrocław 1990 

3. T. Chrzanowski, M. Kornecki, Powiat nyski, (w:) Katalog zabytków sztuki w Polsce, 

województwo opolskie, t. 7, z.12, Warszawa 1963 

4. B. Czechowicz, Śląskie Castell Gandolfo – zamek świętego Jana w Jaworniku, (w:) „Sudety” 

nr 9/2005 

5. B. Czechowicz, Zimny Kamień – zamek biskupich zesłańców, (w:) „Sudety” nr 8/2005. 

6. B. Galantowicz, Rozwiązania urbanistyczne barokowych zespołów budowli jezuickich na 

Śląsku a problem akomodacji w działalności misyjnej Jezuitów, Wrocław 1997 

7. J. Kębłowski, Nysa, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk1972 

8. K. Krajewski, Mała encyklopedia architektury i wnętrz, Wrocław 1999 

9. P. Kutzer, Kirchengeschichte von Ziegenhals, Ziegenhals 1932 

10. P. Pískovný, 700 let Bělé pod Pradědem, Bělá pod Pradědem 1984 

11. M. Przyłęcki, Ewolucja i modernizacja fortyfikacji na Śląsku od XIII do XVII w., praca 

w maszynopisie, Wrocław1993 

12. M. Sikorki, Nysa. Skarby sztuki i osobliwości, Opole 1999 

13. P. Konečný; Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník, Olomouc 1999 

Projekt współfinansowany ze środków Europejskiego Funduszu Rozwoju Regionalnego w ramach Programu INTERREG III A 

Czechy-Polska Fundusz Mikroprojektów w Euroregionie Pradziad oraz ze środków budżetu państwa. 

ISBN 978-83-926197-8-9

Wprowadzenie 

Úvod 

Einführung 

Zabytki powiatu nyskiego 

Památky okresu Nisa 

Denkmäler im Bezirk Neiße 

Krzyże pokutne i kamienie graniczne 

Smírčí kříže a hraniční kameny 

Sühnekreuze und Grenzsteine 

Zabytki regionu jesenickiego 

Památky Jesenicka 

Denkmäler in der Region Freiwaldau 

Spis treści: 

Obsah: 

Inhaltsverzeichnis: 

4 

39 

111 

119 

3

4 

Historia księstwa nyskiego zabytkami pisana 

Dzisiejsze pogranicze nysko-jesenickie przez ponad 250 lat oddzielało szereg państw: 

najpierw Prusy i Austrię, następnie Niemcy i Austro-Węgry, później Niemcy i Czechosłowację, 

po II wojnie światowej Polskę i Czechosłowację, by wreszcie od 1993 roku rozgraniczyć 

Rzeczpospolitą Polską i Republikę Czeską. Tym wszystkim politycznym i społecznym przemianom 

towarzyszyły liczne, dotrwałe do naszych czasów, budowle i pomniki. Wiele z nich 

pamięta jednak czasy jeszcze starsze, kiedy to przez blisko 600 lat te dwa regiony tworzyły 

własny organizm państwowy, jakim było Księstwo Nyskie. Chcąc prześledzić zmiany w architekturze 

i sztuce, zachodzące na tym pograniczu, warto kilka zdań poświęcić genezie i zasięgowi 

tego nietypowego księstwa. Nietypowego, gdyż w odróżnieniu od innych tutaj nigdy 

nie było problemu dziedziczenia, księciem zostawał każdorazowo biskup diecezji wrocławskiej, 

unikając w ten sposób naturalnego w ościennych księstwach rozbicia. 

Dějiny niského knížectví napsané historickými 

památkami 

Dnešní nisko-jesenické pohraničí rozdělovalo po dobu více než 250 let řadu států: nejprve 

Prusko a Rakousko, následně Německo a Rakousko-Uhersko, později Německo a Československo, 

po druhé světové válce Polsko a Československo a nakonec od roku 1993 Polskou 

a Českou republiku. Svědky těchto všech politických a společenských změn jsou početné, 

dodnes zachované stavby a pomníky. Mnohé z nich však pamatují dobu ještě mnohem starší, 

kdy tato dvě území tvořila – téměř 600 let – jednotný státní celek, kterým bylo niské knížectví. 

Chceme-li sledovat změny, k jakým v této oblasti docházelo v architektuře a umění, stojí 

za to věnovat pár slov genezi a územnímu rozsahu tohoto netypického knížectví. Netypického, 

poněvadž zde nikdy nevystoupil problém s jeho dědictvím, neboť se knížetem pokaždé 

stával biskup vratislavské diecéze. Díky tomu nedocházelo k neustálému rozdělování území, 

tak jako tomu bylo v případě sousedních knížectví. 

Die Geschichte des Fürstentums Neiße 

mit Denkmälern geschrieben 

Das heutige Grenzgebiet Neiße-Freiwaldau trennte mehr als 250 Jahre lang eine Reihe 

von Staaten: zuerst Preußen von Österreich, dann Deutschland von der k.u.k.-Monarchie, 

später Deutschland von der Tschechoslowakei, nach dem Zweiten Weltkrieg Polen von der 

Tschechoslowakei und schließlich, seit 1993, Republik Polen von der Tschechischen Republik. 

All diese politische und sozialen Umwandlungen wurden durch zahlreiche, bis in unsere 

Zeiten erhalten gebliebene Bauwerke und Denkmäler begleitet. Viele von ihnen können sich 

an die noch früheren Zeiten erinnern, als beinahe 600 Jahre lang diese zwei Regionen einen 

eigenen Staat – Fürstentum Neiße – bildeten. Um die in diesem Grenzgebiet auftretenden 

Veränderungen in der Architektur und der Kunst zu verfolgen, sollte man einige Sätze dem 

Ursprung und dem Umfang dieses einzigartigen Fürstentums gewidmet haben. Einzigartigen, 

denn im Gegensatz zu anderen gab es hier das typische Erbproblem nie. Zum Fürsten 

wurde jeweils der Breslauer Bischof ernannt. Auf die Art und Weise konnte der Staat die in 

benachbarten Fürsten- und Herzogtümern typische Spaltung vermeiden.

Geneza i rozwój 

Zalążkiem księstwa nyskiego była 

kasztelania otmuchowska, po raz pierwszy 

pojawiająca się w dokumentach 

w roku 1155, kiedy to papież Hadrian IV 

w jednej ze swych bulli wymienił 15 śląskich 

grodów kasztelańskich, chroniących 

granic śląskiej diecezji. Pozwala to 

sądzić, że były to biskupie dobra fundacyjne, 

darowane w chwili ich założenia 

przez Bolesława Chrobrego w 1000 roku, 

lub przez jego wnuka Kazimierza przy 

odnowieniu diecezji, blisko pół wieku 

później. Z treści bulli wywnioskować 

możemy również, iż kasztelania otmuchowska, 

w odróżnieniu od pozostałych 

kasztelanii, stanowiła bezpośrednie uposażenie 

biskupa. 

Pierwotnie terytorium kasztelanii skupione 

było wokół Otmuchowa i ciągnęło 

się szerokim pasem z północy na południe. 

Na północy sięgało późniejszych 

Szklar, zasięg południowy był mniej 

więcej równoległy do Rychlebskich Hor, 

granicę wytyczała w przybliżeniu linia 

pomiędzy Ratnowicami a Nadziejowem. 

Ku wschodowi pas ten rozciągał 

się wzdłuż linii od Nadziejowa do ujścia 

Białej Głuchołaskiej, następnie biegiem 

Nysy Kłodzkiej do miejsca, gdzie później 

lokowane zostało miasto Nysa, stąd zaś 

do wsi Czarnolas. W końcu XII wieku 

obszar ten znacznie poszerzył biskup Jarosław, 

przekazując diecezji ziemię nyską, 

która do tej pory wchodziła, obok 

Opola, w skład jego majątku książęcego. 

Biskup był bowiem najstarszym synem 

księcia Bolesława Wysokiego, który wydzielił 

mu w dożywocie dzielnicę opolską. 

Jarosław potraktował to jednak jako 

wydziedziczenie. Sprzymierzył się ze 

swym stryjem Mieszkiem Raciborskim, 

a ten, na skutek przedwczesnej śmierci 

Jarosława w 1201 roku przejął część jego 

dzielnicy z Opolem. Ziemia nyska, jak 

już wspomniano, przypadła biskupstwu. 

Okazją do nadania terytorium nyskie- 

Geneze a rozvoj 

Zárodkem niského knížectví bylo 

otmuchovské kastelánství, poprvé zmiňované 

v listinách z roku 1155, kdy 

papež Hadrián IV. – v jedné ze svých 

bul – vyjmenovával patnáct slezských 

kastelánských hradů, jež chrání hranice 

slezské diecéze. Je z toho možné usuzovat, 

že šlo o biskupské fundační jmění, 

jež bylo biskupům darováno v době jeho 

založení Boleslavem Chrabrým v roce 

1000 nebo jeho vnukem Kazimírem 

o téměř půl století později při obnovování 

diecéze. Z obsahu buly se dá soudit, 

že otmuchovské kastelánství bylo – na 

rozdíl od ostatních kastelánství – bezprostředním 

biskupským majetkem. 

Území kastelánství se původně rozkládalo 

v okolí Otmuchova a táhlo se širokým 

pásmem ze severu na jih. Na severu 

sahalo až k pozdějším Szklarám, jižní 

hranice byla téměř souběžná s Rychlebskými 

horami, hranici tvořila přibližně 

linie mezi Ratnowicemi a Nadziejowem. 

Na východě tento pás vedl vzdušnou 

čarou od Nadziejowa po ústí řeky Bílé 

Jesenické, následně po proudu Kladské 

Nisy až do místa, kde bylo později 

založeno město Nisa, odtud dále do vesnice 

Czarnolas. Koncem 12. století rozšířil 

toto území významným způsobem 

biskup Jaroslav, který k diecézi připojil 

Nisko, jež bylo dosud – kromě Opolí 

– součástí jeho knížecího majetku. Biskup 

byl totiž nejstarším synem Boleslava 

Vysokého, jenž mu opolské knížectví 

udělil v doživotí. Jaroslav však tento čin 

vnímal spíše jako vydědění. Spojil se 

proto se svým strýcem Měškem Ratibořským 

a ten, po předčasné Jaroslavově 

smrti v roce 1201, převzal část jeho 

území s Opolí. Nisko, jak již bylo zmíněno, 

připadlo biskupství. Příležitostí, při 

které se území Niska dostalo do přímého 

vlastnictví biskupů, se zřejmě stalo 

vysvěcení kostela sv. Jakuba v Nise, které 

v roce 1198 provedl právě Jaroslav. 

Ursprung und Entwicklung 

Keim des Fürstentums Neiße war Ottmachauer 

Kastellanei, die zum ersten 

Mal in den Urkunden 1155 auftaucht, 

als Papst Hadrian IV. in einer seiner Bullen 

15 schlesische Kastellaneien nannte, 

die die Grenzen des Bistums Breslau beschützten. 

Dies lässt die Vermutung zu, 

dass es sich um bischöfliche Stiftsgüter 

handelte, die zum Zeitpunkt der Grundüng 

des Bistums durch Boleslaus den 

Tapferen im Jahre 1000 bzw. durch seinen 

Enkel Kasimir bei der Erneuerung 

des Bistums Breslau fast ein halbes Jahrhundert 

später geschenkt wurden. Aus 

dem Inhalt der Bulle können wir auch 

schließen, dass die Ottmachauer Kastellanei, 

im Gegensatz zu anderen Kastellaneien, 

unmittelbare Ausstattung des 

Bischofs darstellte. 

Ursprünglich konzentrierte sich das 

Gebiet der Kastellanei um Ottmachau 

und verlief in einem breiten Landstreifen 

vom Norden nach Süden. Im Norden 

reichte es bis zum späteren Glasergrund, 

die südliche Grenze verlief mehr 

oder weniger parallel zu Reichensteiner 

Gebirge etwa entlang der Linie zwischen 

Rathmannsdorf und Naasdorf. Richtung 

Osten erstreckte sich dieser Streifen entlang 

der Linie zwischen Naasdorf und 

Biele-Mündung und dann mit dem Lauf 

der Glatzer Neiße bis zum Standort, an 

dem später die Stadt Neiße gegründet 

wurde, und von hier aus bis zum Dorf 

Petersheide. Gegen Ende des 12. Jahrhunderts 

erweiterte Fürstbischof Jaroslaw 

weitgehend dieses Gebiet, indem 

er das Land Neiße, das bis dahin neben 

Oppeln zu seinem fürstlichen Vermögen 

gehörte, an das Bistum übergab. Der Bischof 

war nämlich der älteste Sohn des 

Fürsten Boleslaus des Hohen, der ihm 

lebenslänglich das Regierungsbezirk 

Oppeln zuwies. Jaroslaw betrachtete es 

aber als Enterbung. Er verbündete sich 

mit seinem Onkel Mieszko von Rati- 

5

go pod bezpośrednie zwierzchnictwo 

biskupów, była zapewne konsekracja 

kościoła św. Jakuba w Nysie, dokonana 

właśnie przez Jarosława w 1198 roku. 

Rozpoczęta jeszcze w drugiej połowie 

XII wieku akcja kolonizacyjna, miała na 

celu powiększenie zasiedlonego terytorium. 

Początkowo skierowana była najprawdopodobniej 

w kierunku wschodnim, 

natomiast w swym szczytowym 

okresie, za rządów biskupa Wawrzyńca 

(1207–1232), w kierunku dolnego biegu 

Białej Głuchołaskiej. Dalsze nasilenie 

akcji osadniczej miało miejsce w czasach 

następcy Wawrzyńca– biskupa Tomasza I 

(1232 –1268). W pierwszej kolejności zasiedlił 

on szeroki pas na północy swego 

terytorium, w dalszej obszar na wschód 

od Białej Głuchołaskiej. W tym samym 

też czasie kolonizował zachodnią rubież 

terytorium kasztelani otmuchowskiej, 

lokując tam m.in. Lipniki, Lubiatów, 

a przede wszystkim Paczków. W kierunku 

południowo-zachodnim kolonizacja 

oparła się o stoki Gór Złotych, obszar 

dzisiejszego Javornika i Złotego Stoku. 

U schyłku swego życia Tomasz I skolonizował 

też tereny przesieki na południe 

od Otmuchowa, zakładając tam dzisiejszą 

Vidnavę z okolicznymi wsiami oraz 

Jesenik. W ten sposób za czasów Toma- 

6 

V druhé polovině 12. století byla zahájena 

kolonizace, jejímž cílem bylo rozšířit 

již osídlené území. Ze začátku se pravděpodobně 

soustředila především směrem 

na východ, avšak v době svého vrcholu, 

za správy biskupa Vavřince (1207–1232), 

směřovala k dolnímu toku Bílé Jesenické. 

K dalšímu zesílení osídlovací akce 

došlo v době Vavřincova nástupce, biskupa 

Tomáše I. (1232–1268). Ten nechal 

nejprve osídlit široký pás na severu jeho 

země, následně potom oblast na východ 

od Bílé Jesenické. V téže době kolonizoval 

i západní pohraniční pásmo 

otmuchovského kastelánství, kde mj. 

založil Lipniki, Lubiatów a především 

Paczków. Na jihozápadě dosáhla kolonizace 

svahů Rychlebských hor, oblasti 

dnešního Javorníka a Zlatého Stoku. Ke 

konci svého života nechal Tomáš osídlit 

ještě území průseku na jih od Otmuchova, 

kde založil dnešní Vidnavu se sousedními 

vesnicemi a Jeseník. Díky tomu 

dosáhlo území otmuchovského kastelánství 

v době Tomášovy správy svého 

vrcholu. Jeho následovník biskup Tomáš 

II. (1270–1292) se již soustředil v posled 

ním čtvrtstoletí 13. století především na 

vnitřní kolonizaci. 

Území kastelánství nezůstávalo samozřejmě 

nezměněné. Nejprve odpadly 

bor, der infolge des Frühtods Jaroslaus 

im Jahre 1201 seinen Teil des Bezirks 

samt Oppeln übernahm. Das Land Neiße 

Land fiel, wie erwähnt, dem Bistum 

zu. Den Anlass zur Übergabe des Landes 

Neiße unter direkte Landeshoheit 

der Bischöfe lieferte wahrscheinlich die 

Einweihung der Jakobuskirche in Neiße, 

1198 eben durch Jaroslaw vollzogen. 

Die bereits in der 2. Hälfte des 12. 

Jahrhunderts begonnene Ansiedlung 

hatte die Erweiterung des besiedelten 

Territoriums zum Zwecke. Am Anfang 

richtete sie sich wahrscheinlich nach 

Osten und bei ihrem Höhepunkt, zu der 

Amtszeit des Fürstbischofs Laurentius 

(1207–1232) in Richtung des unteren 

Biele-Laufs. Weitere Verstärkung der 

Ansiedlungsaktion fand zu den Zeiten 

des Nachfolgers von Laurentius – Fürstbischofs 

Thomas I. (1232–1268) statt. In 

erster Linie ließ er einen breiten Landstreifen 

im Norden seiner Territorien 

und anschließend das Gebiet östlich der 

Biele besiedeln. Zur gleichen Zeit kolonisierte 

er das westliche Grenzgebiet 

der Ottmachauer Kastellanei, indem er 

dort unter anderem Lindenau, Lobedau 

und vor allem Patschkau gründen 

ließ. In südwestlicher Richtung lehnte 

sich die Stadtgründung an die Abhänge 

des Reichensteiner Gebirges an, das 

Gebiet von Jauernig und Reichenstein. 

An seinem Lebensabend ließ Thomas 

ebenso das Gebiet der Schneise südlich 

von Ottmachau kolonisieren. Es wurden 

dort Weidenau mit Nachbardörfern 

und Freiwaldau gegründet. Auf die Art 

und Weise erreichte Ottmachauer Kastellanei 

während der Amtszeit Fürstbischofs 

Thomas I. ihren Höhepunkt. Sein 

Nachfolger Fürstbischof Thomas II. 

(1270–1292) konzentrierte sich im letzten 

Viertel des 13. Jahrhunderts grundsätzlich 

auf die interne Kolonisierung. 

Das Gebiet der Kastellanei blieb 

selbstverständlich nicht unverändert. 

Zuerst ist Reichensteiner Gebirge weggefallen, 

das in den 60er Jahren des 15. 

Jahrhunderts wieder eingemeindet wurde. 

Mitte des 13. Jahrhunderts gehörte 

die Gegend von Steinau kurzfristig zu 

Kastellanei. Von den wichtigen territorialen 

Errungenschaften sind das 1344 

als Lehen vom böhmischen König angefallene 

Grottkauer Weichbild und 1416 

ein am linken Ufer der Glatzer Neiße in 

de Nähe von Patschkau gelegenes Dorf-

sza I terytorium kasztelani otmuchowskiej 

osiągnęło swoje apogeum. Jego 

następca biskup Tomasz II (1270–1292) 

w ostatnim ćwierćwieczu XIII stulecia, 

skupił się głównie na kolonizacji wewnętrznej. 

Obszar kasztelanii nie pozostawał 

oczywiście bez zmian. Najpierw odpadły 

Zlaté Hory, które w latach 60. XV wieku 

ponownie powróciły w jej granice. 

W połowie XIII wieku przez krótki 

czas w skład kasztelanii wchodziły natomiast 

okolice Ścinawy. Z najważniejszych 

nabytków terytorialnych należy 

wymienić przypadły w 1344 roku jako 

lenno od króla czeskiego Weichbild 

grodkowski, a w roku 1416 kompleks 

wsi położonych na lewym brzegu Nysy 

Kłodzkiej w okolicy Paczkowa. 

Problem pozostawał jedynie z ustaleniem 

oficjalnej nazwy tych ziem. Nazywano 

je bowiem, już nie kasztelanią otmuchowską 

czy też nysko-otmuchowską, 

lecz: krajem biskupim, księstwem nys- 

kim, a później nawet księstwem grodkowskim. 

Należy jednak podkreślić, że 

od drugiej połowy XVII wieku zaczęła 

przeważać nazwa „Księstwo Nyskie”. 

Romanizm – zatarte ślady 

początków księstwa 

Zabytkowymi pozostałościami po 

XIII-wiecznej akcji kolonizacyjnej pogranicza 

nysko-jesenickiego są zachowane 

po dziś dzień pierwotne układy 

urbanistyczne lokowanych w tym czasie 

miast. Dzięki temu można prześledzić 

podstawowe cechy ich rozplanowania. 

W nowo zakładanych miastach osadnicy 

wytyczali rynek wraz z otaczającymi go 

ulicami oraz wyznaczali parcele budowlane. 

Średniowieczne układy miejskie 

możemy obserwować na starówkach 

Nysy, Paczkowa, Głuchołaz, Otmuchowa, 

Jesenika i Vidnavy. 

Sama architektura romańska, z oczywistych 

względów, jest najskromniej 

reprezentowana na nysko-jesenickim 

pograniczu. Pierwsze, powstające na 

przełomie XII i XIII wieku, budowle, 

twierdze czy całe miasta budowane 

były głównie z drewna. Wyraźne ślady 

tego pierwszego na terenie księstwa stylu 

architektonicznego noszą, stawiane 

z kamienia, świątynie. Sztandarowym 

przykładem jest kościół, pierwotnie p.w. 

Narodzenia Najświętszej Marii Panny, 

Zlaté Hory, které se však vrátily v šedesátých 

letech 15. století zpět. V polovině 

13. století se součástí kastelánství stalo 

na krátkou dobu okolí Ścinawy. Mezi 

nejvýznamnější územní zisky je nutné 

započíst grodkowský obvod (weichbild), 

jenž byl získán roku 1344 jako léno od 

českého krále, a skupina vsí, ležících 

na levém břehu Kladské Nisy v okolí 

Paczkowa, získaná v roce 1416. 

Jediným problémem bylo ustálení 

oficiálního názvu tohoto území. 

Nehovořilo se totiž o něm již jako 

o otmuchovském či nisko-otmuchovském 

kastelánství, ale jako o biskupově 

zemi, niském knížectví, později dokonce 

jako o grodkowském knížectví. 

Je však nutné zdůraznit, že od druhé 

poloviny 17. století začal převažovat 

název knížectví niské. 

Románský sloh – zahlazené 

stopy počátků knížectví 

Historické stopy, svědčící o kolonizaci 

nisko-jesenického pohraničí ve 13. 

století, představují dodnes zachovaná 

původní urbanistická uspořádání měst, 

jež byla tehdy založena. Díky tomu je 

možné sledovat základní rysy, podle 

kterých byla města plánována. Osadníci 

obvykle vytyčili v nově zakládaných 

městech náměstí společně s ulicemi, které 

ho měly obklopovat, a také stavební 

pozemky. Městskou středověkou urbanistiku 

můžeme pozorovat na Starém 

Městě v Nise, Paczkowě, Głuchołazech, 

Otmuchově, Jeseníku a Vidnavě. 

Samotná románská architektura je na 

nisko-jesenickém pohraničí z pochopitelných 

důvodů zastoupena nejméně. 

První stavby, tvrze nebo celá města, 

jež vznikaly na přelomu 12. a 13. století, 

byly stavěny především ze dřeva. 

Výrazné stopy tohoto prvního architektonického 

slohu nesou svatyně, stavěné 

z kamene. Typickým příkladem je kostel, 

původně zvaný Narození Nejsvětější 

Panny Marie, později sv. Jiřího v Kałkowě 

u Otmuchova. Kałkowský kostel byl 

postaven v době, kdy se v Evropě již plně 

rozvíjel gotický sloh, jenž měl do Slezska 

teprve proniknout. Za dobu, kdy měla 

stavba vzniknout, jsou považována léta 

1240–1260, avšak první písemná zmínka 

pochází teprve z roku 1295. Původně 

mělo zřejmě jít o typickou románskou 

baziliku. Po nájezdu Tatarů v roce 1241 

komplex zu nennen. Problematisch blieb 

nur die Ermittlung des offiziellen Namens 

dieses Landes. Es wurde nämlich 

nicht mehr Ottmachauer bzw. Neiße-Ottmachauer 

Kastellanei, sondern Bischofsstaat, 

Fürstentum Neiße oder sogar Fürstentum 

Grottkau genannt. Es sei jedoch 

hervorzuheben, dass seit der 2. Hälfte des 

17. Jahrhunderts der Name „Fürstentum 

Neiße” zu überwiegen begann. 

Die Romanik – verwischte 

Spuren der Anfänge 

des Fürstentums 

Übrig gebliebene Denkmäler aus der 

Besiedlung des Grenzgebiets Neiße- 

-Freiwaldau im 13. Jahrhundert sind die 

bis heute existierenden städtebaulichen 

Anordnungen der damals gegründeten 

Städte. So können grundlegende Merkmale 

ihrer Verplanung verfolgt werden. 

In den neu gegründeten Städten steckten 

die Ansiedler einen Marktplatz samt 

den ihn umgebenden Straßen aus und 

legten Bauparzellen fest. Dem mittelalterlichen 

Städtebau begegnen wir in den 

Altstädten von Neiße, Patschkau, Ziegenhals, 

Gräfenberg und Weidenau. 

Die romanische Architektur selbst 

ist aus selbstverständlichen Gründen 

im Grenzgebiet Neiße-Freiwaldau nur 

sehr mäßig vertreten. Die ersten, um 

die Wende des 12. und 13. Jahrhunderts 

entstandenen Bauobjekte, Festungen 

oder gar ganze Städte wurden hauptsächlich 

aus Holz errichtet. Deutliche 

Spuren dieser auf dem Gebiet des Furstentums 

ersten architektonischen Stilrichtung 

tragen die aus Stein erbauten 

Kirchbauten. Ein Paradebeispiel dafür 

ist die Kirche St. Georg in Kalkau bei 

Ottmachau, ursprünglich Marienkirche. 

Die Kalkauer Kirche entstand zu 

der Zeit, als in Westeuropa Gotik, die 

erst später Schlesien erreichen haben 

sollte, bereits ihre Blütezeit erlebte. Als 

Baujahr gelten förmlich die Jahre 1240– 

–1260; zum ersten Mal wurde die Kirche 

1295 schriftlich erwähnt. Ursprünglich 

sollte es höchstwahrscheinlich eine typische 

romanische Basilika werden, ihr 

Entwurf wurde aber anscheinend nach 

dem Überfall der Tataren im Jahre 1241 

zugunsten eines Bergfrieds abgeändert, 

der heute einen Bestandteil des Schiffes 

darstellt. Trotz mehrfachen Umbauten 

steht die romanische Herkunft des 

7

później św. Jerzego w Kałkowie koło 

Otmuchowa. Kałkowska świątynia powstała 

w momencie, gdy w Europie Zachodniej 

kwitł już w najlepsze styl gotycki, 

który na Śląsk dopiero miał dotrzeć. 

Za datę budowy przyjmuje się umownie 

lata 1240–1260, a pierwsza pisemna 

wzmianka zachowała się z roku 1295. 

Pierwotnie miała to być najprawdopodobniej 

typowa romańska bazylika, jednak 

jak się wydaje, po najeździe tatarskim 

w 1241 roku, zmieniono projekt na 

obronną wieżę, która dzisiaj jest częścią 

nawy. Pomimo częstych przebudowań 

romański rodowód wieży jest pewny, co 

potwierdza m.in. budulec – potłuczony 

kamień spojony zaprawą wapienną, 

otoczony w późniejszych czasach zarówno 

od wewnątrz, jak i z zewnątrz cegłą. 

Obecny kształt kościoła jest efektem 

jego rozbudowy w latach 30. XX wieku. 

Wyburzono wówczas m.in. całą ścianę 

zamykającą stare prezbiterium, niszcząc 

przy okazji gotyckie polichromie zachowane 

do dzisiaj jedynie w szczątkowej 

formie. Na szczęście podczas tej przebudowy 

zrekonstruowano okna w bocznych 

nawach, tak aby przypominały 

romańskie otwory okienne z początków 

świątyni. Do najciekawszych elementów 

architektonicznych kościoła należy częś- 

8 

byl projekt změněn na obrannou věž, 

která je dnes součástí lodě. Přestože 

docházelo k častým přestavbám, románský 

původ věže je jistý, což potvrzuje mj. 

stavební materiál – roztlučený kámen 

stmelený vápennou maltou, jenž byl 

později zevnitř i zevně obložen cihlami. 

Současná podoba kostela je výsledkem 

jeho rozšíření ve třicátých letech 20. 

století. Tehdy byla vybourána mj. celá 

stěna starého presbytáře, přičemž byly 

zničeny gotické polychromie, zachované 

dodnes pouze ve fragmentech. Naštěstí 

byla během této rekonstrukce zrestaurována 

okna v bočních lodích, tak aby 

připomínala románské okenní otvory 

z období počátků svatyně. Mezi nejcennější 

architektonické prvky kostela 

patří částečně zrekonstruovaný portál 

ve štítové zdi jižního ramene transeptu 

(příčné lodě) z období přechodu románského 

a gotického slohu z poloviny 13. 

století. Má cihelnou zárubeň se dvěma 

záklenky a s kamennými sloupky, 

podepřenými na podstavcích. Sloupky 

mají kalichové hlavice, které se spojují 

s hlavicemi zárubně na konci záklenků. 

Celek je zakončen gotickou archivoltou 

se třemi vnitřními záklenky, zdobenými 

rostlinnými a závitkovými motivy. 

Původně byla zakryta ostrým kamen- 

Turmes fest, wofür unter anderem der 

Baustoff spricht – Bruchstein mit Kalkmörtel 

gemauert, anschließend sowohl 

innen als auch außen mit Ziegelsteinen 

verkleidet. Die heutige Form der Kirche 

stellt Ergebnis ihres Ausbaus in der 

30er Jahren des 20. Jahrhunderts dar. 

Damals wurde unter anderem die den 

ganzen Chorraum abschließende Wand 

abgerissen und dabei die gotischen 

Wandmalereien, die sich bis heute nur in 

Bruchstücken erhalten haben, zerstört. 

Glücklicherweise wurden bei diesem 

Umbau die Fenster in den Seitenschiffen 

rekonstruiert, sodass sie an romanische 

Fensteröffnungen aus den Anfängen der 

Kirche erinnern. Zu den interessantesten 

architektonischen Elementen der Kirche 

gehört das teilweise rekonstruierte 

Portal in der Giebelwand des südlichen 

Flügels des Querschiffes (Transept) aus 

der Wende des romanischen und des gotischen 

Stils Mitte des 13. Jahrhunderts. 

Es hat Leibungen aus Ziegelsteinen mit 

zwei Vorsprüngen mit Steinsäulen. Die 

Säulen haben Kelchkapitelln, die sich mit 

den die Vorsprünge abkrönenden Kapitelln 

verbinden. Das Ganze krönt eine 

spitzbogige Archivolte mit drei inneren 

Vorsprüngen, die mit stilisierten Pflanzen- 

und Wickelmotiven geschmückt 

sind, ab. Ursprünglich umfasste sie eine 

spitze Giebelwand, von derer jedoch nur 

ein Fragment übrig blieb. Das zweite 

Baudenkmal dieser Art befindet sich in 

der Pfarrkirche St. Laurentius in Ziegenhals. 

Die erste Pfarrkirche in Ziegenhals 

wurde bereits 1285 erwähnt. Über 

ihr Aussehen ist uns nichts Näheres bekannt. 

Anhand erhalten gebliebener Unterlagen 

und architektonischer Untersuchungen 

können wir nur annähernd das 

Aussehen der ersten Pfarrkirche wiederherstellen. 

Sie bestand aus einem dreijochigen 

Schiffskörper, Chorraum mit 

Sakristei sowie aus dem bis heute erhaltenen 

zweitürmigen Westwerk, das noch 

an die romanische Tradition anknüpft. 

Den einschiffigen Körper beleuchteten 

zwei hoch platzierte halbrunde Fenster. 

Über dem Innenraum erhoben sich die 

Decke sowie das hohe Giebeldach. 

An der Achse zwischen den Türmen 

befindet sich der Haupteingang, durch 

das leicht vor die Mauerflucht vorgeschobene 

frühgotische Granitportal, 

das noch einige Merkmale romanischer 

Architektur aufweist, eingeschlossen.

ciowo zrekonstruowany portal w ścianie 

szczytowej południowego ramienia 

transeptu (nawy poprzecznej) z przełomu 

stylów romańskiego i gotyckiego 

z połowy XIII wieku. Posiada on ceglane 

ościeża o dwóch uskokach z kamiennymi 

kolumienkami, wspartymi na bazach. 

Kolumny posiadają kielichowe kapitele, 

które łączą się z kapitelami wieńczącymi 

uskoki ościeży. Całość zwieńcza ostrołukowa 

archiwolta o trzech wewnętrznych 

uskokach, pokrytych dekoracją o stylizowanych 

motywach roślinnych i zwojowych. 

Pierwotnie była ona objęta ostrą 

szczytnicą kamienną, z której zachował 

się tylko fragment. 

Drugi tego typu zabytek znajduje się 

w kościele św. Wawrzyńca w Głuchołazach. 

Pierwsza głuchołaska fara wzmiankowana 

była już w 1285 roku. Nie znamy 

dokładnego wyglądu tamtej świątyni. 

Na podstawie zachowanych dokumentów 

i badań architektonicznych możemy 

tylko w przybliżeniu odtworzyć wygląd 

pierwszego kościoła parafialnego. Składał 

się on z trójprzęsłowego korpusu nawowego, 

prezbiterium z zakrystią oraz 

– zachowanego do dziś – dwuwieżowego 

masywu zachodniej elewacji (tzw. westwerku), 

nawiązującego jeszcze do tradycji 

romańskiej. Jednonawowy korpus 

oświetlały wysoko umieszczone półkoliste 

okna. Wnętrze nakryte było stropem 

oraz wysokim dwuspadowym dachem. 

Na osi między wieżami umieszczono 

wejście główne ujęte w lekko wysunięty 

przed lico muru granitowy wczesnogotycki 

portal, zawierający jeszcze pewne 

cechy architektury romańskiej. Charakteryzuje 

się on pięcioskokowymi 

ościeżami, między którymi ustawiono 

kolumienki. Uskokowy układ ościeży 

powtarza, znajdujące się nad nimi, sklepiające 

portal spiętrzenie łuków, zwane 

archiwoltą, które jednak w przeciwieństwie 

do półokrągłych archiwolt romańskich 

zamknięte jest ostro w sposób 

charakterystyczny dla gotyku. Głębokie 

cofnięcie drzwi w stosunku do lica muru 

i schodkowy układ ościeży powodują, 

że otwór drzwiowy rozszerza się na zewnątrz, 

tworząc rozglifienie. Nad portalem 

wznosi się stroma, ostro zakończona 

szczytnica, zwana wimpergą. Oba te 

elementy są bardzo charakterystyczne 

dla stylu gotyckiego i nie występowały 

w okresie romańskim. Do tradycji romańskiej 

nawiązują rozmieszczone po 

ným štítem, z něhož se však zachoval 

pouze fragment. Druhá památka tohoto 

typu se nachází v kostele sv. Vavřince 

v Głuchołazech. První farní kostel 

v Głuchołazech byl zmiňován již v roce 

1285. Přesný vzhled tehdejšího kostela 

však neznáme. Jeho první podobu 

můžeme přibližně rekonstruovat pouze 

na základě dochovaných dokumentů 

a architektonických výzkumů. Kostel 

tvořila loď se třemi oblouky, presbytář se 

zákristií a masív západního průčelí (tzv. 

westwerk) se dvěma věžemi, jenž ještě 

navazoval na tradice románského slohu. 

Loď byla osvětlována vysoko umístěnými 

půlkruhovými okny. Vnitřní prostory 

byly zastřešeny stropem a vysokou 

sedlovou střechou. Hlavní vchod, ozdobený 

žulovým raně gotickým portálem, 

lehce vysunutým před vlastní zeď, s rysy 

románské architektury, se nacházel na 

ose mezi věžemi. Jsou pro něho charakteristické 

zárubně s pěti záklenky, mezi 

které byly postaveny sloupky. Vnitřní 

a vnější článkování záklenku je nazýváno 

archivoltou, která je v případě gotického 

slohu ostře lomená, čímž se liší od polokruhové 

archivolty románské. Hluboké 

zasunutí dveří vzhledem k vlastní zdi 

a stupňovitý systém zárubní působí, že 

se dveřní otvor navenek rozšiřuje. Portál 

je zakončen strmým trojúhelníkovým 

štítem, zvaným vimperk. Oba tyto rysy 

jsou charakteristické pro gotický sloh 

a nevyskytovaly se ve slohu románském. 

Na románskou tradici navazují sloupky, 

rozmístěné po čtyřech v záklencích po 

obou stranách portálu. Jejich kapitály 

(hlavice) byly ozdobeny maskami mnichů, 

jejichž přátelský úsměv měl pobízet 

k návštěvě svatostánku. Na zárubních 

dveří byly použity – místo masek mnichů 

– kapitály s rostlinnou výzdobou 

v podobě lístků a poupat, jež byla typická 

pro období rané gotiky. V roce 2005 

byl portál restaurován. Díky snížení 

úrovně povrchu země před vchodem 

byla odhalena jeho dolní část a portál 

tak získal původní proporce. 

Třetí portál s rysy charakteristickými 

pro přechodné období mezi románským 

a gotickým slohem se nachází v bočním 

vchodu kostela sv. Kříže v Javorníku. 

Kostelík, jenž plní v současné době 

funkci hřbitovní kaple, je datován do 

konce šedesátých let 13. století. Byl by 

tedy jednou z nejstarších staveb niskojesenického 

pohraničí, kdyby ovšem 

Es zeichnet sich durch Fünf-Vorsprung- 

-Türöffnungen, zwischen denen Säulen 

stehen, aus. Die Anordnung der Vorsprünge 

wird in der darüber liegenden 

Bogenstauung, Archivolte genannt, wiederholt, 

die jedoch im Gegensatz zu den 

halbrunden romanischen Archivolten 

auf die für Gotik typische Art spitz ausläuft. 

Wegen der gegenüber der Mauerflucht 

tief zurückgestellten Tür und der 

treppenartig angeordneten Türöffnungen 

breitet sich die Türöffnung nach außen 

aus und bildet eine Ausschrägung. 

Über dem Portal erhebt sich eine steile, 

spitz auslaufende Giebelwand, Wimperg 

genannt. Diese beiden Elemente sind 

typisch für die Gotik und traten in der 

Romanik nicht auf. An die romanische 

Tradition knüpfen die in den Mauervorsprüngen 

an beiden Portalseiten jeweils 

zu viert angeordneten Säulen an. Ihre 

Knäufe verzieren Mönchmasken, derer 

freundliches Lächeln zum Besuch im 

Haus Gottes einladen sollte. Im Falle der 

eigentlichen Türleibung wurden anstatt 

der Mönchmasken Knäufe mit dem für 

Frühgotik typischen Motiv der Pflanzendekoration 

in Form von Blättern und 

Knospen eingesetzt. Das Portal wurde 

2005 erneuert und es wurden, infolge 

der Bodensenkung vor dem Eingang, 

sein unterer Teil freigelegt und richtige 

Proportionen wiederhergestellt. 

Das dritte Portal mit den Merkmalen 

aus der Wende der Stile der Romanik und 

der Gotik befindet sich am Nebeneingang 

zur Kreuzkirche in Jauernig. Die Kirche, 

die heutzutage die Rolle einer Friedhofskapelle 

erfüllt, wird auf die ausgehenden 

60er Jahre des 13. Jahrhunderts datiert. 

Sie wäre also eines der ältesten Bauwerke 

des Grenzgebiets Neiße-Freiwaldau gewesen, 

wenn ihre zahlreichen ursprünglichen 

romanischen Merkmale nicht verwischt 

worden wären. 

Die Gotik – Höhepunkte und 

Niederlagen des Bistumsstaates 

Nach den ältesten Denkmälern der 

gotischen Architektur sollten wir im 

Ottmachauer Schloss suchen. Hier blieb 

jedoch nach den zahlreichen Wieder- 

und Umbauten nicht viel übrig. Im Jahre 

1245 wurde das Schloss als „castrum”, 

das heißt befestige Burg einer mittelalterlichen 

Stadt, durch Wassergraben 

getrennt und vom Innengürtel der 

9

cztery w uskokach, po obu stronach portalu, 

kolumienki. Ich kapitele (głowice) 

ozdobione zostały maskami mnichów, 

których przyjazny uśmiech miał zachęcać 

do odwiedzenia świętego przybytku. 

W przypadku właściwego ościeża 

drzwiowego zamiast masek mnichów 

zastosowano kapitele o typowej dla 

wczesnego gotyku dekoracji roślinnej 

w postaci liści i pączków. W 2005 roku 

portal został odnowiony, a przez obniżenie 

terenu przed wejściem, odsłonięto 

jego dolną część, przywracając mu pierwotne 

proporcje. Trzeci portal z cechami 

przełomu stylów romańskiego i gotyckiego 

znajduje się w bocznym wejściu 

kościoła św. Krzyża w Javorniku. Kościółek, 

pełniący obecnie funkcję kaplicy 

cmentarnej, datowany jest na koniec lat 

60. XIII wieku. Byłby on zatem jedną 

z najstarszych budowli nysko-jesenickiego 

pogranicza, gdyby wiele jego 

pierwotnych romańskich cech nie uległo 

zatarciu. 

Gotyk – wzloty i upadki 

biskupiego państwa 

Najstarszych zabytków architektury 

gotyckiej powinniśmy szukać na otmuchowskim 

zamku. Tych jednak, po 

10 

řada z jeho původních románských rysů 

nepodlehla zkáze. 

Gotický sloh – vzlety a pády 

biskupského státu 

Nejstarší historické památky gotické 

architektury bychom měli hledat na 

otmuchovském hradě. Po početných 

renovacích a přestavbách jich tu ovšem 

nezůstalo příliš mnoho. V roce 1245 se 

o hradu hovořilo jako o „castrum”, čili 

pevnosti středověkého města, oddělené 

příkopem a vnitřním pásem obranných 

hradeb. Hrad tehdy tvořila tři křídla, 

obklopující nádvoří ve tvaru lichoběžníku. 

Jeho tvar byl způsoben návrším, 

na kterém bylo postaveno. Roku 1285 

se zde ukryl biskup Tomáš II., jenž byl 

v konfliktu se slezským knížetem Jindřichem 

Probusem. Kníže však tvrz dobyl 

a nechal ji zplenit a příkop zasypat. Po 

dvou letech ji vrátil legitimním majitelům. 

Hrad byl obnoven v roce 1295. Znovu 

byl dobýván a ničen, a to dokonce až 

dvakrát, v době husitských válek. K nejkrvavějšímu 

nájezdu husitů do Slezska 

došlo v roce 1428. Začátek tohoto roku 

nevěstil nic zlého, neboť právě tehdy se 

ve Zlatých Horách setkali vratislavský 

biskup Konrád, opavský kníže Přemysl 

a velmistr řádu křížovníků Ruprecht. 

Výsledkem jejich jednání měla být protihusitská 

koalice, která by zabránila 

nájezdu husitů do Slezska. Stalo se však 

jinak a čeští raubíři zaútočili na biskupovy 

země a důsledně ničili všechna 

dobytá města a vesnice, mj.: Jeseník, 

Mikulovice, Javorník či Głuchołazy. 

Biskup Olešnický se pokoušel jejich 

pochod zastavit u bran Nisy, avšak jím 

shromážděné vojsko se záhy rozprchlo, 

jakmile se dozvědělo o blížící se nepřátelské 

armádě. Město se však nájezdníkům 

ubránilo. Naopak v Otmuchově, 

podobně jako ve Střelíně nebo Břehu, 

otevřela posádka městské brány dobrovolně 

a vpustila oddíly táboritů dovnitř. 

Přistoupil na to velitel hradu, německý 

rytíř Mikuláš Halzenau, který byl po 

svém zajetí Vratislavany v roce 1431 za 

svůj čin popraven. 

Od poloviny 14. století začala nad 

Otmuchovem – především z důvodu 

lepšího obchodního postavení – dominovat 

Nisa. Avšak ještě za správy biskupa 

Václava (1383–1417) došlo v diecézi 

k založení posledních kolegiátních 

Wehrmauer umgeben, erwähnt. Damals 

umfasste das Schloss in Ottmachau drei 

Flügel um den trapezförmigen Hof herum, 

dessen Form durch den Hügel, auf 

dem das Schloss errichtet ist, erzwungen 

wurde. Im Jahre 1285 fand hier Fürstbischof 

Thomas II., der sich im Streit 

mit dem schlesischen Fürsten Heinrich 

Probus befand, Zuflucht. Der Fürst eroberte 

jedoch das Schloss, plünderte es 

gründlich und ließ den Schutzgraben 

zuschütten. Nach zwei Jahren gab er das 

Schloss seinen legitimen Besitzern zurück. 

Das Schloss in Ottmachau wurde 

dann noch, sogar zweimal, erobert und 

zerstört, und zwar während der Hussitenkriege. 

Zu dem blutigsten Zug der 

Hussiten durch Schlesien kam im Jahre 

1428. Der Anfang des Jahres kündigte 

noch nichts Übles an, denn eben damals 

trafen in Zuckmantel Breslauer Fürstbischof 

Konrad, Herzog von Troppau 

Przemysl und Hochmeister des Deutschen 

Ordens Ruprecht zusammen. Ergebnis 

ihrer Zusammenkunft sollte eine 

Koalition gegen Hussiten werden, die 

dem Überfall Schlesiens durch Hussiten 

hätte Stirn bieten sollen. Die Geschichte 

nahm aber einen anderen Lauf. Aufständische 

aus Böhmen überfielen den 

Bischofsstaat und zerstörten völlig alle 

eroberten Städte und Dörfer, unter anderem 

Freiwaldau, Niklasdorf, Jauernig 

und Ziegenhals. Der Bischof von Oels 

versuchte ihren Aufmarsch vor Neißer 

Stadttoren zu stoppen, die von ihm zusammengestellten 

Truppen Heeren rissen 

aber sofort aus, als sich die Nachricht 

von dem heranrückenden Feind verbreitete. 

Die Verteidigung der Stadt selbst 

war jedoch erfolgreich. In Ottmachau 

dagegen, ähnlich wie in Strehlen oder 

in Brieg, öffnete die Besatzung selbst die 

Stadttore und ließ Taboriten ein. Dies 

belastet den Burgkommandanten, den 

deutschen Ritter Nikolai Halzenau, der 

nach seiner Festnahme durch Breslauer 

im Jahre 1431 geköpft wurde. 

Seit der Mitte des 14. Jahrhunderts, 

hauptsächlich wegen seiner günstigeren 

Handelslage, begann Neiße über Ottmachau 

zu dominieren. Noch zu den 

Zeiten des Fürstbischofs Wenzel (1383– 

–1417) jedoch entstanden in der Diözese 

letzte Stiftskirchen, darunter, im Jahre 

1386, als die einzige vom Bischof selbst 

gestiftet, die Stiftskirche St. Nikolai in 

Ottmachau. Wenzel verbrachte dort sei-

licznych odbudowach i przebudowach, 

pozostało tu niewiele. W roku 1245 

wzmiankowany był zamek jako „castrum”, 

czyli warownia średniowiecznego 

miasta, oddzielona fosą i wewnętrznym 

obwodem murów obronnych. 

Wówczas zamek w Otmuchowie składał 

się z trzech skrzydeł usytuowanych wokół 

trapezowatego dziedzińca, którego 

kształt wymuszało wzgórze, na którym 

go postawiono. W 1285 roku schronił 

się tu biskup Tomasz II, toczący spór ze 

śląskim księciem Henrykiem Probusem. 

Książę twierdzę jednak zdobył, dokładnie 

ją plądrując i każąc zasypać fosę. Po 

dwóch latach oddał ją prawowitym właścicielom. 

Zamek został odbudowany 

w 1295 roku. Kolejny raz zamek otmuchowski 

zdobywany i niszczony był, i to 

aż dwukrotnie, w czasach wojen husyckich. 

Do najbardziej krwawego rajdu 

husytów po Śląsku doszło w 1428 roku. 

Początek tego roku jeszcze niczego złego 

nie zapowiadał, gdyż właśnie wówczas, 

w Zlatych Horach, spotkali się biskup 

wrocławski Konrad, książę opawski 

Przemysław i wielki mistrz krzyżacki 

Ruprecht. Owocem ich spotkania miała 

być antyhusycka koalicja, która powstrzymałaby 

najazd husytów na Śląsk. 

Stało się jednak inaczej i czescy powstańcy 

najechali ziemie biskupie, niszcząc 

dokumentnie wszystkie zdobywane 

miasta i wsie, m.in.: Jesenik, Mikulovice, 

Javornik czy Głuchołazy. Biskup oleśnicki 

próbował u bram Nysy powstrzymać 

ich pochód, lecz zgromadzone przez 

niego wojska rozpierzchły się na samą 

wieść o zbliżaniu się nieprzyjaciela. 

Miasto jednak oparło się najeźdźcom. 

Natomiast w Otmuchowie, podobnie jak 

w Strzelinie czy Brzegu, załoga sama otworzyła 

bramy miasta, wpuszczając do 

środka oddziały taborytów. Dopuścił się 

tego dowódca zamku, niemiecki rycerz 

Mikołaj Halzenau, który po pojmaniu 

w 1431 roku przez wrocławian został za 

swój czyn ścięty. 

Od połowy XIV wieku, głównie ze 

względu na swe lepsze położenie handlowe, 

nad Otmuchowem zaczęła dominować 

Nysa. Jednak jeszcze za czasów 

biskupa Wacława (1383–1417) powstały 

w diecezji ostatnie kapituły kolegiackie, 

w tym, w 1386 roku ufundowana jako 

jedyna przez samego biskupa kolegiata 

św. Mikołaja w Otmuchowie. Wacław 

spędził tam ostatnie miesiące swego 

kapitul, mj. kolegiáty sv. Mikuláše 

v Otmuchově, jež byla zřízena roku 1386 

– jako jediná – přímo biskupem. Václav, 

poté co svěřil biskupské povinnosti 

Konrádovi Olešnickému, zde strávil 

poslední měsíce svého života. Zemřel na 

otmuchovském hradě 6. října 1419. Když 

byla v roce 1477 kolegiáta přenesena do 

kostela sv. Jakuba v Nise, byly převezeny 

rovněž pozůstatky biskupa Václava. 

Ještě předtím však byl v otmuchovském 

kolegiátním kostele vysvěcen na biskupa 

již zmiňovaný Konrád Olešnický, který – 

podobně jak jeho předchůdce – zakončil 

svůj život v Otmuchově 9. srpna 1447. 

Posledním z vratislavských biskupů, 

kteří v Otmuchově skonali, byl Petr 

Novák (v únoru 1456). 

V roce 1254 založil biskup Tomáš I. 

na tzv. „zeleném drnu” město Paczków. 

Hrad plnil funkci pohraniční pevnosti 

a byl opevněn pravděpodobně již 

v době své lokace. V polovině 14. století 

za správy biskupa Přeclava z Pogarella 

(1341–1376), zvaného „fortifikátorem” 

niského knížectví, bylo město obehnáno 

obrannými kamennými hradbami. 

Toto první kamenné opevnění bylo 

částečně zničeno v roce 1429 v důsledku 

nájezdu husitů. Neblahé zkušenosti 

z období husitských válek vedly k tomu, 

že v době, kdy byly fortifikace obnovovány, 

byl obranný systém rozšířen 

o 21 půlkruhových bašt ze strany města 

a 3 bašty pravoúhlé. Celé opevnění bylo 

doplněno bránovými věžemi – Kladskou, 

Vratislavskou a Ziębickou. Obvod 

městských hradeb činil přibližně 1200 m 

a jejich výška dosahovala 9 m. Avšak 

v druhé polovině 15. století, kdy došlo 

k obecnému rozšíření střelných zbraní, 

musel být existující obranný systém 

města nutně modernizován. Tehdy byl 

postaven před hradbami druhý prstenec 

opevnění. Tento vnější obvod, umístěný 

za příkopem, byl nižší a umožňoval 

obráncům rozestavět střelné zbraně. 

Dodnes se zachovalo 19 z 24 bašt a také 

bránové věže, ozdobené v 16. století 

atikami – Kladská, Vratislavská a Ziębická 

a pozdější renesanční Niská brána. 

Tyto stavby zdobí slepá okna. Věž Vratislavské 

brány je navíc ozdobena pěkným 

cimbuřím, které však již vzniklo v době 

renesanční přestavby. 

Součástí městského opevnění byl také 

farní kostel sv. Jana Evangelisty z první 

poloviny 14. století. V roce 1529, kdy 

ne letzten Lebensjahre, nachdem er sei- 

ne bischöflichen Aufgaben an Konrad 

von Oels übergab. Er starb im Schloss in 

Ottmachau am 6. Oktober 1419. Als 1477 

der Kollegiatsstift nach Neiße verlegt 

wurde, wurden dorthin, in die Jakobuskirche, 

auch Wenzels sterbliche Überreste 

überführt. Früher wurde jedoch in 

der Stiftskirche in Ottmachau im Jahre 

1418 der bereits erwähnte Konrad von 

Oels zum Bischof geweiht, der ähnlich 

wie sein Vorgänger in Ottmachau am 

9. August 1447 ablebte. Der letzte in 

Ottmachau verstorbene Fürstbischof 

war Peter Nowak, der im Februar 1456 

verschied. 

Im Jahre 1254 gründete Fürstbischof 

Thomas I. die Stadt Patschkau auf er 

grünen Wiese. Die Burg erfüllte die 

Rolle einer Grenzfestung und war seit 

der Gründung vermutlich mit Holz und 

Erdwällen befestigt. Mitte des 14. Jahrhunderts, 

zu der Amtszeit von Bischof 

Preczlaw von Pogarell, „Befestiger” des 

Fürstentums Neiße genannt, wurde die 

Stadt durch Befestigungsmauer umgeben. 

Diese ersten gemauerten Befestigungen 

wurden 1429 während des Überfalls der 

Hussiten teilweise zerstört. Nach den Erfahrungen 

der Hussitenkriege wurde das 

Abwehrsystem beim Wiederaufbau durch 

21 stadtseits halbrund offene und 3 rechteckige 

Basteien vervollständigt. Das Ganze 

ergänzten Tortürme – Glatzer, Breslauer 

und Münsterberger. Der Umfang der 

Stadtmauer betrug ca. 1200 m und die 

Höhe bis 9 m. Wegen dem allgemeinen 

Einsatz von Belagerungsschusswaffen in 

der 2. Hälfte des 15. Jahrhunderts war jedoch 

Modernisierung des vorhandenen 

Abwehrsystems der Stadt notwendig. Damals 

wurde vor der Mauer ein zweiter Befestigungsgürtel 

errichtet. Dieser äußere, 

vor dem Stadtgraben erbaute Gürtel war 

kleiner und ermöglichte den Verteidigern 

Schusswaffen aufzustellen. 

Bis heute haben sich 19 von den ursprünglich 

24 Basteien, wie auch die im 

16. Jahrhundert mit Attika geschmückten 

Tortürme der Glatzer, Breslauer und 

Münsterberger Türme sowie das jüngere 

Neißer Tor im Renaissance-Stil erhalten. 

Diese Bauwerke sind mit Blenden 

verziert. Den Turm des Breslauer Tores 

schmücken zusätzlich schöne Schießscharten, 

die allerdings erst während des 

Umbaus im Stil der Renaissance entstanden 

sind. 

11

życia, przekazując wcześniej biskupie 

obowiązki Konradowi Oleśnickiemu. 

Zmarł na zamku otmuchowskim 6 października 

1419 roku. Kiedy w 1477 roku 

kolegiata została przeniesiona do Nysy, 

tam również, do kościoła św. Jakuba, 

przeniesiono szczątki biskupa Wacława. 

Wcześniej jednak w kolegiacie 

otmuchowskiej w 1418 roku sakrę biskupią 

przyjął wspomniany już Konrad 

Oleśnicki, który podobnie jak jego 

poprzednik dokonał żywota w Otmuchowie, 

9 sierpnia 1447 roku. Ostatnim 

z biskupów wrocławskich, którzy zmarli 

w Otmuchowie był Piotr Nowak, zmarły 

w lutym 1456 roku. 

W 1254 roku biskup Tomasz I dokonał 

na tzw. surowym korzeniu lokacji Paczkowa. 

Gród pełnił funkcję granicznej 

warowni i prawdopodobnie już od czasów 

lokacji był ufortyfikowany, zapewne 

umocnieniami drewniano-ziemnymi. 

W połowie XIV wieku za panowania biskupa 

Przecława z Pogorzeli (1341–1376), 

zwanego „fortyfikatorem” nyskiego księstwa, 

miasto otoczono kamiennym murem 

obronnym. Te pierwsze fortyfikacje 

murowane zostały częściowo zniszczone 

w 1429 roku w wyniku najazdu husyckiego. 

Doświadczenia wojen husyckich spowodowały, 

że w czasie odbudowy obwa- 

rowań system obronny uzupełniono 21 

basztami otwartymi półkoliście od strony 

miasta i 3 basztami prostokątnymi. Całość 

uzupełniały wieże bramne – Kłodzka, 

Wrocławska i Ziębicka. Obwód murów 

miejskich wynosił ok. 1200 m, a ich 

wysokość sięgała 9 m. Jednak powszechne 

zastosowanie palnej broni oblężniczej 

w drugiej połowie XV stulecia spowodowało 

konieczność modernizacji istniejącego 

sytemu obronnego miasta. Wówczas 

to wzniesiono przed murami drugi pierścień 

umocnień. Ten zewnętrzny obwód, 

umieszczony za fosą, był niższy i umożliwiał 

obrońcom ustawienie broni palnej. 

Do dziś zachowało się 19 z 24 baszt, 

a także ozdobione w XVI wieku attykami 

wieże budynków bramnych – Bramy 

Kłodzkiej, Wrocławskiej i Ziębickiej 

oraz późniejsza, renesansowa Brama 

Nyska. Budowle te pokryte są dekoracją 

blendową. Wieżę Bramy Wrocławskiej 

zdobi dodatkowo piękny krenelaż, powstały 

już jednak w okresie renesansowej 

przebudowy. 

W zespół fortyfikacji miejskich włączony 

był także kościół parafialny 

12 

Slezsko zachvátil strach z nájezdu Turků, 

byl kostel přestavěn tak, aby mohl 

plnit obrannou funkci. Vysoká gotická 

střecha byla nahrazena střechou vpadlou, 

obehnanou vysokou zdí, na níž byla 

umístěna atika s půl- a čtvrtkruhovými 

prvky. Dovnitř kostela vedl okázalý portál 

ve tvaru „oslího hřbetu”, v gotických 

interiérech se nacházela mj. legendou 

opředená studna, zvaná „Tatarská”, jež 

splnila svou roli při obléhání města. 

Pozůstatky městských opevnění ze 14. 

století, přestože ne v tak dobře zachovaném 

stavu jako v Paczkowě, je možné 

prohlédnout si také v jiných měs- 

In die städtische Wehranlage wurde 

auch die Pfarrkirche St. Johann aus der 

1. Hälfte des 14. Jahrhunderts eingebunden. 

Im Jahre 1529, als Schlesien durch 

Panik vor dem türkischen Überfall beherrscht 

war, wurde die Kirche zum 

Wehrbau umgebaut. Das hohe gotische 

Dach wurde durch das mit hoher Mauer 

mit Attika mit halb- und viertelrunden 

Elementen umgebene hohlgewölbte 

Dach ersetzt. Zur Kirche führte ansehnliches 

Portal in Eselsrückenform und 

in gotischen Innenräumen befand sich 

unter anderem der legendenumwobene 

sog. Tatarenbrunnen, der seine Nützlichkeit 

während der Stadtbelagerungen 

bewies. Überreste der Stadtbefestigungen 

aus dem 14. Jahrhundert, wenn 

auch nicht so gut wie in Patschkau erhalten, 

finden wir auch in anderen Städten 

des ehemaligen Bischofsstaates. Von 

den alten Mauern in Neiße haben sich 

nur Fragmente mit dem Münsterberger 

und dem Breslauer Torturm erhalten. 

Sie wurden durch Bischof Preczlaw von 

Pogarell gestiftet, aus Ziegelsteinen um 

1350 gemauert und in der 2. Hälfte des 

16. Jahrhunderts umgebaut. Der mittelalterliche 

Mauerumfang umfasste 4 Tore 

und 28 Basteien. Relikt der Stadtbefestigungen 

in Ottmachau ist der bis heute 

erhalten gebliebene Torturm, Neißer 

bzw. Sperlingsturm genannt, ehemaliges 

Stadtgefängnis. In Ziegenhals haben 

sich von den Stadtbefestigungen aus 

dem 14. Jahrhundert lediglich der Turm 

des Obertores und kleine Fragmente der 

aus Bruchstein errichteten Ringmauer 

erhalten. 

Neben befestigten Städten umfasste 

das Abwehrsystem des ehemaligen Fürstentums 

eine Reihe von Ritterburgen, 

die die Handelswege im Land Neiße, 

vor allen in den Bergregionen, schützen 

sollten. Zu den wichtigsten zählten: 

Leuchtenstein an den Abhängen der Bischofskoppe, 

Edelstein bei Zuckmantel, 

die ursprünglich vor allem anliegende 

Goldgruben verteidigte, sowie die 

Burgen in Adolfsdorf, Friedeberg, Reichenstein 

bei Jauernig und schließlich 

Johannesberg. Die Letztgenannte sollte 

im Jahre 1307 vom Herzog von Schweidnitz 

und Jauer Bolko I. errichtet worden 

sein. 40 Jahre später verkaufte sein Enkel 

Bolko II. die Burg an Breslauer Bischöfe. 

Nachdem die Burg durch Hussiten 

im Jahre 1428 erobert und durch das

św. Jana Ewangelisty z pierwszej połowy 

XIV wieku. W 1529 roku, kiedy Śląsk 

ogarnięty był paniką przed najazdem 

Turków, kościół przebudowano, nadając 

mu funkcje obronne. W miejsce wysokiego 

gotyckiego dachu wprowadzono 

dach wklęsły, osłonięty wysokim murem, 

na którym umieszczona została attyka 

z pół- i ćwierćkolistymi elementami. Do 

środka kościoła prowadził okazały portal 

w formie oślego grzbietu, a gotyckie 

wnętrza zawierały m.in. owianą legendą 

studnię zwaną Tatarską, która okazała 

się przydatna podczas oblężeń miasta. 

Pozostałości XIV-wiecznych obwarowań 

miejskich, choć nie tak dobrze zachowane 

jak w Paczkowie, możemy obejrzeć 

także w innych miastach dawnego 

księstwa biskupiego. Z dawnych murów 

nyskich zachowały się tylko fragmenty 

wraz z wieżami bramnymi: Ziębicką 

i Wrocławską. Zostały one wzniesione 

z cegły ok. 1350 roku z fundacji biskupa 

Przecława z Pogorzeli i przebudowane 

w drugiej połowie XVI wieku. Średniowieczny 

obwód murów obejmował 

4 bramy i 28 baszt. 

Reliktem fortyfikacji miejskich w Otmuchowie 

jest zachowana do naszych 

czasów gotycka wieża bramna zwana 

Bramą Nyską lub Bramą Wróblą – niegdyś 

miejskie więzienie. W Głuchołazach 

do dzisiaj z XIV-wiecznych obwarowań 

zachowała się tylko wieża Bramy 

Górnej i niewielkie fragmenty zbudowanego 

z kamienia łamanego muru obwodowego. 

Obok ufortyfikowanych 

miast w system obronny dawnego księstwa 

wchodziło szereg rycerskich warowni, 

które miały za zadanie ochronę 

szlaków handlowych na terenie ziemi 

nyskiej, szczególnie w górskim regionie. 

Do najważniejszych należały: Leuch- 

tenstein na stokach Kopy Biskupiej, 

Edelstein nad Zlatymi Horami, który 

pierwotnie strzegł głównie okolicznych 

kopalń złota, a także zamki w: Adolfovicach, 

Friedebergu (Žulova), Rychleby 

koło Javornika, wreszcie Johannesberg 

nad Javornikiem. Ten ostatni w roku 

1307 miał wybudować książę świdnicko-jaworski 

Bolko I. 40 lat później jego 

wnuk Bolko II odsprzedał warownię biskupom 

wrocławskim. Po zdobyciu jej 

przez husytów w 1428 roku i odkupieniu 

przez diecezje zamieniona została na 

letnią rezydencję, tracąc cechy obronne. 

Prace na znacznie szerszą skalę pro- 

tech bývalého biskupského knížectví. 

Z někdejších niských hradeb se zachovaly 

pouze fragmenty s Ziębickou a Vratislavskou 

věží. Byly postaveny z cihel 

kolem roku 1350 z iniciativy a na náklady 

biskupa Přeclava z Pogarella. K přestavbě 

došlo v druhé polovině 16. století. 

Součástí středověkých hradeb byly 

4 brány a 28 bašt. 

Zbytky městského opevnění v Otmuchově 

tvoří gotická bránová věž, 

zachovaná do dnešní doby, zvaná Niskou 

nebo Vrabčí bránou – kdysi městské 

vězení. V Głuchołazech se z opevnění 

zachovala pouze věž Horní brány ze 14. 

století a neveliké pásmo obvodových hradeb, 

zbudovaných z lomového kamene. 

Obranný systém bývalého knížectví 

tvořila kromě opevněných měst rovněž 

celá řada rytířských pevností, jejichž 

úkolem bylo chránit obchodní cesty na 

území Niska, zvláště v horském prostředí. 

Mezi nejdůležitější patřily: Leuchtenstein 

na svazích Biskupské kopy, 

Edelstein u Zlatých Hor, který původně 

střežil především okolní zlaté doly 

a také hrady v Adolfovicích, Friedebergu 

(Žulová), Rychleby u Javorníka a Jánský 

vrch (Johannesberg) nad Javorníkem. 

Poslední zmiňovaný hrad měl být postaven 

z iniciativy svídnicko-javorského 

knížete Bolka I. O čtyřicet let později 

jeho vnuk Bolek II. prodal pevnost vratislavským 

biskupům. Poté co byla dobyta 

v roce 1428 husity a vykoupena diecézí, 

ztratila svou někdejší obrannou funkci 

a měla již pouze sloužit jako letní rezidence. 

Hlavní práce zde proběhly za 

správy biskupa Jana V. Turza, kterému 

hrad vděčil za svůj renesanční vzhled. 

Stavební materiál získal z demolice nedalekého 

hradu Kaltenštejnu. Byl použit 

na stavbu nových křídel poblíž bývalých 

vnějších hradeb, čímž došlo k rozdělení 

pevnosti na dvě části se stejným počtem 

nádvoří. Hradby byly obehnány obranným, 

vysunutým přístřeškem, částečně 

ještě zachovaným na západní straně. 

Z tohoto období pochází několik kamenických 

detailů, arkýř na severním 

nádvoří a dvě desky: erbovní na nádvoří 

z roku 1509, která je důležitým dílem 

slezské rané renesance a reliéfová z roku 

1513, jež se dnes nachází u východního 

průčelí hradu. 

Velmi zajímavé jsou dějiny hradu 

Kaltenštejn. V jedné ze zachovaných 

zmínek o hradu z roku 1345 se hovoří 

Bistum abgekauft worden war, wurde 

sie in eine Sommerresidenz verwandelt 

und ihrer Abwehrmerkmale beraubt. 

Bauarbeiten von wesentlich breiterem 

Umfang führte hier Fürstbischof Johannes 

V. Thurzo durch, dem die Burg den 

Renaissance-Charakter zu verdanken 

hat. Unter Verwendung des Abbruchsmaterials 

aus dem benachbarten Schloss 

Kaltenstein errichtete man an der alten 

Außenmauer neue Flügel und teilte die 

Burg in zwei Teile mit zwei Innenhöfen 

auf. Die Mauer wurde mit einem von der 

westlichen Seite noch zum Teil erhalten 

gebliebenen Wehrgang umgeben. Aus 

damaliger Zeit stammen einige Steinmetz-Details 

sowie zwei Schilder: das 

Wappenschild am Hof aus dem Jahre 

1509, das ein wichtiges Werk der frühen 

schlesischen Renaissance darstellt, sowie 

das Reliefschild aus dem Jahre 1513, das 

heute an der Ostwand der Burg steht. 

Die Geschichte der Burg Kaltenstein 

ist äußerst interessant. Einer von den erhaltenen 

Vermerken erwähnt starke Befestigungen 

der Burg, ihre große Nützlichkeit 

und hohe Gründung über dem 

Land Neiße. Vermutlich haben die Hussiten 

während ihrer Offensive im Jahre 

1428 die Burg nicht erobert. Das taten 

aber im Jahre 1441 die Truppen des Bischofs 

und zugleich Herzogs von Oels 

und Cosel Konrad II. und töteten dabei 

den Anführer der Verteidiger Sigismund 

Rahn, der sich mit den Entführung der 

Tochter des königlichen Starosten Puta 

von Tschastolowitsch den Ruhm machte. 

In den ausgehenden 40er Jahren 

des 15. Jahrhunderts wurde die Burg 

zusätzlich befestigt, indem man zwei 

kleinere Mauerringe zusätzlich errichtete. 

Sie hatte insgesamt drei Tore, derer 

Standtort heute einfach zu ermitteln ist. 

Knapp ein halbes Jahrhundert später 

verlor sie zugunsten des Johannesbergs 

völlig an Bedeutung, für den sie, wie bereits 

erwähnt, als Baustoffquelle diente. 

Aus der Gotikzeit haben sich nur vereinzelte 

Zeugnisse gemauerter Wohnhäuser 

erhalten. Spätgotische architektonische 

Relikte befinden sich in zwei Bürgerhäusern 

in Patschkau. Das erste von ihnen 

ist im Haus Nr. 33 an der Ringostseite 

zu sehen. Das Haus selbst stammt aus 

der Wende des 15. und 16. Jahrhunderts 

und wurde im 19. Jahrhundert gründlich 

umgebaut, in einem Raum im Erdgeschoß 

hat sich jedoch spätgotisches 

13

wadził tu biskup Jan V Turzo, któremu 

zamek zawdzięcza renesansowy charakter. 

Pozyskując materiał rozbiórkowy 

z pobliskiego zamku Kaltenstein, wzniesiono 

przy dawnych murach zewnętrznych 

nowe skrzydła, dzieląc warownię 

na dwie części z tylomaż dziedzińcami. 

Mur obwiedziono obronnym, nadwieszonym 

gankiem, częściowo jeszcze zachowanym 

od strony zachodniej. Z tego 

czasu pochodzi kilka detali kamieniarskich, 

wykusz na dziedzińcu północnym 

oraz dwie tablice: herbowa na dziedzińcu 

z 1509 roku, będąca ważnym dziełem 

wczesnego śląskiego renesansu oraz 

reliefowa z 1513 roku, stojąca dziś przy 

elewacji wschodniej zamku. 

Bardzo interesująca jest historia zamku 

Kaltenstein. Z zachowanych wzmianek 

jedna, z 1345 roku, mówi o silnych 

obwarowaniach zamku, jego wielkiej 

przydatności i wysokim posadowieniu 

nad ziemią nyską. Przypuszcza się, że w 

czasie ofensywy w 1428 roku husyci nie 

zdobyli warowni. Uczyniły to natomiast 

w 1441 roku wojska biskupa, a zarazem 

księcia oleśnicko-kozielskiego – Konrada, 

zabijając jednocześnie dowodzącego 

obroną Zygmunta Rahna, który wsławił 

się porwaniem córki starosty królewskiego 

Puty z Častolovic. Pod koniec lat 

40. XV wieku dodatkowo wzmocniono 

zamek, budując dwa niższe obwody murów. 

W sumie miał on trzy bramy, których 

lokalizacje jeszcze dziś nietrudno 

ustalić. Niecałe pół wieku później całkowicie 

stracił znaczenie na rzecz zamku 

w Javorniku, dla którego też, jak już 

wspomniano, posłużył jako budulec. 

Z okresu gotyku zachowały się tylko 

pojedyncze świadectwa murowanego 

budownictwa mieszkalnego. Późnogotyckie 

relikty architektoniczne znajdują 

się w dwóch kamienicach w Paczkowie. 

Pierwszy z nich usytuowany jest w domu 

nr 33 w pierzei wschodniej Rynku. Sam 

budynek pochodzący z przełomu XV 

i XVI wieku został gruntownie przebudowany 

w XIX wieku, jednak w sali na 

parterze zachowało się późnogotyckie 

sklepienie gwiaździste z profilowanymi 

żebrami. Innym zachowanym reliktem 

późnogotyckiego budownictwa mieszczańskiego 

jest pomieszczenie w całkowicie 

odbudowanej w latach 60. XX 

wieku kamienicy, nakryte sklepieniem 

sieciowym datowanym na pierwszą połowę 

XVI wieku. 

14 

o jeho mocném opevnění, úspěšné obranyschopnosti 

a vysoké poloze, v níž 

se v Nisku nachází. Soudí se, že se pevnost 

nepodařilo dobít ani husitům 

během jejich útoku v roce 1428. Podařilo 

se to však vojsku biskupa Konráda, jenž 

byl současně knížetem olešnicko-kozelským. 

Byl tehdy zabit i velitel obrany 

hradu Zikmund Rahn, proslulý tím, že 

unesl dceru královského hejtmana Půty 

z Častolovic. Koncem čtyřicátých let 

15. století byl hrad dodatečně opevněn, 

byly dostavěny dva nižší pásy hradeb. 

Měl celkem tři brány, s jejichž lokalizací 

dnes nejsou problémy. O necelé půlstoletí 

později ztratil hrad svůj význam na 

úkor hradu v Javorníku, pro nějž – jak 

již bylo zmiňováno – posloužil jako stavební 

materiál. 

Z období gotiky se zachovalo pouze 

několik jednotlivých příkladů měšťanského 

stavitelství. Pozdně gotické architektonické 

relikty se nacházejí ve dvou 

měšťanských domech v Paczkowě. První 

z nich se nachází v domě č. 33 ve východním 

průčelí náměstí. Vlastní budova, 

pocházející z přelomu 15. a 16. století, 

byla sice zcela přestavěna v 19. století, 

avšak v sále v patře se zachovala pozdně 

gotická hvězdicová klenba s žebrovým 

opěrným systémem. Jiným zachovaným 

reliktem pozdně gotického měšťanského 

stavitelství je místnost se síťovou 

klenbou, datovanou do první poloviny 

16. století, která se nachází v měšťanském 

domě, jenž byl zcela nově restaurován 

v šedesátých letech 20. století. 

Sterngewölbe mit profilierten Rippen 

erhalten. Das andere erhaltene Relikt 

des spätgotischen Bürgerhausbaus ist 

der Raum in dem in den 60er Jahren 

vollständig wieder aufgebauten Haus, 

mit dem auf die 1. Hälfte des 16. Jahrhundert 

datierten Netzgewölbe. 

Das bekannteste gotische Bauwerk, 

allgemein, wenn auch falsch Kathedrale 

genannt, ist die Jakobuskirche in Neiße, 

die nach lokaler Überlieferung bereits 

im 11. Jahrhundert existierte. Mit dem 

Bau der ersten romanischen Kirche wurde 

allerdings vor 1198 begonnen, denn 

dieses Datum trägt die Urkunde, in der 

ihre Einweihung durch Bischof Jaroslaw 

Piast erwähnt wird. Diese Kirche wurde 

Mitte des 13. Jahrhunderts zerstört, 

vermutlich während des Mongolenüberfalls. 

In den Kellerräumen der heutigen 

Kirche sind noch Überreste dieses spätromanischen 

Bauwerks zu sehen. Anhand 

dieser Reste wurde ermittelt, dass 

es sich um eine dreischiffige Kirche ohne 

Querschiff handelte. Erhalten geblieben 

sind unter anderem Fragmente von 

Streifenfundamenten, Pfeilern, Stein- 

und Dienstsäulen sowie Ziegelpflastern. 

Die Kirche wurde wiederaufgebaut, wovon 

der Vermerk aus dem Jahre 1298 

über die Stiftung der St. Laurentius-Kapelle 

zeugt. Nach einem weiteren Brand 

im Jahre 1401 wurde sie fünf Jahre später 

provisorisch wiederaufgebaut. Mit dem 

Bau der heutigen Kirche wurde 1423 

begonnen. Der Stadtrat beauftragte den

Najbardziej znaną budowlą gotycką, 

powszechnie, choć błędnie nazywaną 

katedrą, jest nyski kościół św. Jakuba 

i św. Agnieszki, który istniał wg miejscowej 

tradycji już w XI wieku. Jednak 

budowę pierwszej romańskiej świątyni 

rozpoczęto przed rokiem 1198, gdyż 

tak datowany jest dokument mówiący 

o jej konsekracji przez biskupa Jarosława 

Piasta. Świątynia ta została zniszczona 

w połowie XIII wieku, przypuszczalnie 

w czasie najazdu Mongołów. 

W podziemiach dzisiejszego kościoła 

można jeszcze oglądać resztki owej 

późnoromańskiej budowli. Na ich podstawie 

określono, iż był to kościół trójnawowy 

bez transeptu. Zachowały się 

m.in. fragmenty ław fundamentowych, 

filarów międzynawowych, kamiennych 

kolumn i służek oraz ceglanej posadzki. 

Świątynia została odbudowana, o czym 

świadczy wzmianka z 1298 roku o fundacji 

kaplicy św. Wawrzyńca. Po kolejnym 

pożarze w 1401 roku odbudowano 

ją prowizorycznie 5 lat później. Obecną 

świątynię zaczęto wznosić w 1423 roku. 

Rada Miejska powierzyła kierowanie 

pracami budowniczemu Piotrowi 

z Ząbkowic. Jako pierwsze powstało 

do 1425 roku prezbiterium wraz z obej- 

ściem. W 1430 roku budowę zakończono. 

Dalsze burzliwe dzieje kościoła znaczone 

były licznymi pożarami, zniszczeniami 

i modernizacjami. Po pożarze 

w 1542 roku przeprowadzono prace naprawcze, 

obejmujące m.in. nowe sklepienia 

sieciowe, nową więźbę oraz pokrycie 

łupkiem dachu. W takim stanie 

kościół doczekał czasów baroku, kiedy 

to, jak w wielu innych świątyniach gotyckich, 

dokonano barokizacji jego wnętrza. 

Jednak charakterystyczna sylwetka 

budowli pozostała niezmieniona do 

dnia dzisiejszego. 

Przy kościele św. Jakuba znajduje 

się czterokondygnacyjna dzwonnica, 

wzniesiona w latach 1474–1516 za panowania 

trzech biskupów – Rudolfa von 

Rüdesheim, Jana IV Rotha i Jana Turzo. 

Pierwotnie zaplanowano ją jako wyższą, 

jednak nigdy jej nie ukończono. Dzwonnica, 

podobnie jak kościół, przechodziła 

liczne pożary, z których ostatni miał 

miejsce podczas działań wojennych 

1945 roku. Zbudowana została na planie 

kwadratu, z cegły obłożonej kamienną 

okładziną. W narożnikach opinają ją 

pary wydatnych uskokowych skarp. 

Nejznámější gotickou stavbou, všeobecně, 

avšak chybně označovanou za 

„katedrálu”, je niský kostel sv. Jakuba 

a sv. Anežky, který podle místní tradice 

existoval již v 11. století. Stavba prvního 

románského svatostánku byla ovšem 

zahájena před rokem 1198, neboť tak je 

datována listina, jež hovoří o jeho vysvěcení 

biskupem Jaroslavem Piastem. Kostel 

byl zničen v polovině 13. století, pravděpodobně 

v době nájezdu Mongolů. 

V podzemí dnešního kostela si můžeme 

ještě dnes prohlédnout zbytky této pozdně 

románské budovy. Na jejich základě 

bylo stanoveno, že šlo o trojlodní kostel 

bez transeptu. Zachovaly se mj. fragmenty 

základových vrstev, mezilodních pilířů, 

kamenných sloupů a patek a cihlové 

podlahy. Kostel byl později nově postaven, 

o čemž svědčí zmínka z roku 1298, 

týkající se fundace kaple sv. Vavřince. 

V roce 1401 postihl kostel požár a o pět 

let později byl znovu provizorně obnoven. 

Se stavbou současného kostela se 

začalo v roce 1423. Stavební práce pověřila 

městská rada Petrovi z Frankensteinu 

(dnešní Ząbkowice Śląskie). Jako 

první byl vystavěn presbytář s ochozem. 

V roce 1430 byla stavba dokončena. 

Další bouřlivé osudy kostela byly poznamenány 

početnými požáry, škodami 

a modernizací. Po požáru v roce 1542 

proběhly další restaurační práce, jež se 

týkaly mj. i nové síťové klenby, nové vazby 

a pokrytí střechy břidlicí. V takové 

podobě kostel setrval až do období baroka, 

kdy došlo – podobně jako i v jiných 

gotických kostelích – k barokizaci jeho 

interiérů. Avšak charakteristická silueta 

stavby zůstala dodnes nezměněna. 

Vedle kostela sv. Jakuba se nachází 

čtyřpodlažní zvonice, postavená v letech 

1474-1516 za správy tří biskupů – Rudolfa 

z Rüdesheimu, Jana IV. Rotha a Jana 

Turza. Podle původních plánů měla být 

ještě vyšší, ale k realizaci tohoto záměru 

nikdy nedošlo. Zvonice podobně jako 

kostel podlehla řadě požárů. K poslednímu 

z nich došlo během válečných událostí 

v roce 1945. Zvonice byla postavena 

na půdorysu čtverce s kamennými a cihlovými 

obklady. V rozích je podepřena 

mohutnými lomenými příporami. Jednotlivá 

podloží jsou oddělena římsami. 

Stavbu zdobí hezká sochařská dekorace. 

Vnitřek zvonice byl zastavěn dřevěnou 

konstrukcí, na jednotlivých patrech 

visely zvony. Do první světové války 

Baumeister Peter aus Frankenstein mit 

der Bauleitung. Als erstes entstand bis 

1425 der Chorraum mit dem Chorumgang. 

1430 wurde der Bau abgeschlossen. 

Weitere stürmische Geschichte 

der Kirche prägten zahlreiche Brände, 

Zerstörungen und Modernisierungen. 

Nach dem Brand im Jahre 1542 wurden 

Reparaturarbeiten durchgeführt, 

die unter anderem neue Netzgewölben, 

neues Dachgebinde und neues Schieferdach 

umfassten. In dem Zustand blieb 

die Kirche bis zu der Barockzeit, als, wie 

in zahlreichen anderen gotischen Gotteshäusern, 

ihr Innenraum barockisiert 

wurde. Der auffallende Baukörper blieb 

jedoch bis heute unverändert. 

An der Jakobuskirche steht der vierstockige 

Glockenturm, 1474–1516 zu 

Amtszeiten von drei Fürstbischöfen 

– Rudolf von Rüdesheim, Johannes 

IV. Roth und Johannes V. Thurzo – errichtet. 

Ursprünglich sollte er größer 

werden, wurde aber nie vollendet. Der 

Glockenturm, ähnlich wie die Kirche, 

brannte mehrmals ab. Der letzte Brand 

fand während des Kriegsgeschehens 

1945 statt. Er wurde auf quadratischem 

Grundriss aus Ziegelsteinen gemauert 

und mit Steinplatten verkleidet. In den 

Ecken bestecken ihn paarweise vorstehende 

Abhänge. Einzelne Stockwerke 

werden durch Gesimse getrennt. Das 

Bauwerk schmücken reizvolle Plastiken. 

Das Innere des Glockenturms wurde 

mit Holz bebaut, in den einzelnen 

Stockwerken hingen Glocken. Vor dem 

1. Weltkrieg waren es acht. Die größte 

von ihnen, 8200 kg schwere Jakobsglokke, 

wurde im Jahre 1494 durch den Neißer 

Glockengießer Bartholomäus Lindenradt 

geschaffen. 

Ein interessantes Beispiel gotischer 

Kunst, das sich im Biele-Tal erhalten 

hat, ist die Wasserburg („Vodní Tvrz”) in 

Freiwaldau. Über die Freiwaldauer Burg 

erfahren wir aus einer Urkunde aus dem 

Jahre 1374, in der sie als „fortalicium 

Freyenwalde” bezeichnet wird. Die heutige 

Burg ist mit Schutzgraben umgeben, 

aber ohne Wasser, worauf der Name 

„Vodní Tvrz” hinweisen könnte. Die in 

den Jahren 1975–1976 durchgeführten 

umfassenden archäologischen Untersuchungen 

brachten Informationen zu 

dem an der Stelle zuvor existierenden 

Wehrbau. Er bestand aus einem 15 x 17 m 

großen Bergfried. Die Mauerstärke 

15

Poszczególne kondygnacje rozdzielone 

są gzymsami. Budowlę zdobi piękna 

dekoracja rzeźbiarska. Wnętrze dzwonnicy 

zabudowane było drewnianą więźbą, 

na poszczególnych piętrach wisiały 

dzwony. Do pierwszej wojny światowej 

było ich osiem. Wśród nich największy 

św. Jakub, ważący 8200 kg, który został 

odlany w 1494 roku przez nyskiego ludwisarza 

Bartłomieja Lindenradta. 

Ciekawym przykładem sztuki gotyckiej, 

jaki zachował się w dolinie Białej 

Głuchołaskiej jest zamek „Vodní Tvrz” 

w Jeseníku. O istnieniu twierdzy jesenickiej 

dowiadujemy się z dokumentu, 

z 1374 roku, w którym nazywana jest 

„fortalicium Freyenwalde”. Dzisiejszy 

zamek otoczony jest fosą, która jednak 

nie jest wypełniona wodą, na co mogłaby 

wskazywać nazwa Vodní Tvrz. 

Rozległe badania archeologiczne, prze- 

prowadzone w latach 1975–1976, przyniosły 

informacje na temat istniejącej 

tam wcześniej budowli obronnej. Tworzyła 

ją kamienna wieża o rozmiarach 

15 na 17 m. Grubość murów wynosiła 

dokładnie 1,9 m. Wejście do niej, o szerokości 

1,3 m, znajdowało się od strony 

północnej na poziomie około półtora 

metra od ziemi. Wówczas teren wokół 

budowli znajdował się około 3 metrów 

niżej niż obecnie. Nie znamy układu 

wnętrza wieży, prawdopodobnie składało 

się z dwóch pomieszczeń. Nie znamy 

też jej wysokości, jednak przyjmując, 

że nie różniła się od innych podobnych 

budowli tego okresu, mogła wynosić 

około 15–18 m. Duża ilość odnalezionych 

podczas prac archeologicznych 

gwoździ świadczy, że górna część wieży 

była drewniana. Od wschodniej strony 

wieży, w odległości około 8 metrów 

od budowli, rozpoczynał się wykopany 

wówczas rów. Dziś trudno przesądzać 

o jego przeznaczeniu, najprawdopodobniej 

jednak wykorzystano go w późniejszym 

okresie do budowy fosy. Budowla 

funkcjonowała do końca XIV wieku, 

kiedy to, ze względu na swe niewielkie 

rozmiary, nie tylko straciła charakter 

obronny – bardziej niż wieża obronną rolę 

w tym przypadku pełniła płynąca obok 

rzeka Biała – ale również przestała wystarczać 

właścicielom Jesenika. Po przejęciu 

miasta w roku 1379 przez ród Mušcin 

wieża została rozebrana, a kamienne 

fundamenty zasypane. Pogłębiono również 

pobliski rów, zmieniając go w fosę 

16 

jich bylo osm. Největším z nich byl „sv. 

Jakub”, vážící 8200 kg, který byl odlit 

v roce 1494 niským zvonařem Bartolomějem 

Lindenradtem. 

Zajímavým příkladem gotického 

umění, jaký se zachoval v údolí řeky 

Bílé Jesenické, je Vodní tvrz v Jeseníku. 

O existenci jesenické tvrze se dozvídáme 

z listiny z roku 1374, ve které je 

označována jako “fortalicium Freyenwalde”. 

Dnešní hrad je obklopen příkopem, 

který však není naplněn vodou, 

tak jak tomu zřejmě kdysi bývalo, na což 

poukazuje název Vodní tvrz. Rozsáhlé 

archeologické výzkumy, jež zde proběhly 

v letech 1975–1976, nás informují, že se 

v tomto místě původně nacházela stavba, 

jež plnila obrannou funkci. Tvořila 

ji kamenná věž o rozměrech 15 x 17 m. 

Tloušťka zdi byla přesně 1,9 m. Vchod 

o šířce 1,3 m se nacházel na severní straně 

na úrovni asi 1,5 m nad zemí. Tehdejší 

povrch země kolem stavby byl asi 

o 3 m níže než v současné době. Neznáme 

vnitřní prostory věže, pravděpodobně 

je však tvořily dvě místnosti. Není 

známa ani výška věže, vezmeme-li však 

v úvahu, že se nemohla příliš lišit od 

jiných podobných staveb tohoto období, 

mohla dosahovat asi 15–18 m. Během 

archeologického výzkumu byl nalezen 

velký počet hřebů, což nasvědčuje tomu, 

že horní část věže byla dřevěná. Na 

betrug genau 1,9 m. Der 1,3 m breite 

Eingang befand sich an der nördlichen 

Seite auf ca. 1,4-m-Höhe. Damals reichte 

das Gelände um das Bauwerk herum 

ca. 3 m tiefer als heute. Das Innere des 

Turmes kennen wir nicht, wahrscheinlich 

umfasste es zwei Räume. Über seine 

Höhe ist uns nichts Näheres bekannt, 

angenommen jedoch, dass er sich von 

ähnlichen Bauwerken aus damaliger 

Zeit nicht unterschied, könnte der Turm 

ca. 15–18 m hoch sein. An der östlichen 

Turmseite, in Entfernung von ca. 8 m, 

fing der damals ausgehöhlte Graben an. 

Zahlreiche während der Ausgrabungsarbeiten 

gefundene Nägel zeugen davon, 

dass das Bauwerk aus Holz errichtet 

wurde. Heute fällt es schwer, über 

seine Bestimmung auszusagen, höchstwahrscheinlich 

wurde es später bei der 

Einrichtung des Wassergrabens genutzt. 

Das Bauwerk funktionierte bis zum 

Ende des 14. Jahrhunderts, als es wegen 

der geringen Ausmäße seinen Verteidigungscharakter 

verlor. Die Abwehrrolle 

spielte mehr als der Bergfried der daneben 

verlaufende Fluss Biele, der sich 

aber für die Besitzer von Freiwaldau als 

nicht mehr ausreichend erwies. Nach der 

Übernahme der Stadt durch die Familie 

Mušcin im Jahre 1379 wurden der Turm 

abgerissen und die Steinfundamente zugeschüttet. 

Der nahe gelegene Graben 

wurde vertieft und in einen ellipsenförmigen 

Schutzgraben umgewandelt, der 

die so entstandene kleine Insel umgab. 

Darauf wurde ein einstöckiges, rechtekkiges, 

30 x 20 m großes Bauwerk errichtet. 

Es wurde durch die 8 m hohe Mauer 

umgeben, in der sich schmale Schießöffnungen 

befinden. Das spätgotische 

Objekt wurde vor allem aus dem hauptsächlich 

vom Westabhang der Goldkoppe 

stammenden Bruchstein erbaut. 

Die Mauer wurde zum großen Teil aus 

Stein vom Kreuzberg angefertigt. Beim 

Bau wurde auch das bei Ausgrabung des 

Schutzgrabens gewonnene Geröll eingesetzt. 

Anfänglich hatte die neue Festung 

keinen Turm. Der Eingang befand sich 

an der südlichen, also im Vergleich zum 

heutigen Stand gegenüberliegenden Seite. 

Daneben, an der Westseite existierte 

wahrscheinlich ein kleines rondellähnliches 

Bauwerk. In den darauf folgenden 

Jahrzehnten wurde die Burg mehrmals 

um- und ausgebaut. Dem ältesten, südlichen 

Teil wurden der Ost- und der

w kształcie elipsy, która otaczała powstałą 

w ten sposób niewielką wysepkę. 

Na niej pobudowano jednopiętrową 

– prostokątną budowlę o rozmiarach 

30 na 20 m. Otoczono ją wysokim na 8 m 

murem, w którym umieszczono wąskie 

otwory strzelnicze. Późnogotycka budowla 

wykonana została przede wszystkim 

z łamanego kamienia, pochodzącego 

głównie z zachodniego zbocza Zlateho 

Chlumu. Mur w większości wykonano 

z kamienia z Křížového Vrchu. Do budowy 

wykorzystano także otoczaki wydobyte 

podczas kopania fosy. Początkowo 

nowa twierdza nie posiadała wieży, 

a wejście do niej znajdowało się od południowej, 

czyli przeciwnej niż obecnie, 

strony. Obok niej, od strony zachodniej, 

istniała najprawdopodobniej niewielka 

budowla o charakterze barbakanu. Przez 

kilka następnych dekad twierdza była 

wielokrotnie przebudowywana i roz- 

budowywana. Do najstarszej, południowej 

części dobudowano wschodnie i zachodnie 

skrzydło, połączone później od 

strony północnej tzw. murem kurtynowym. 

Każde z pomieszczeń posiadało 

niezależne wejście z okólnej galerii, którą 

pobudowano na powstałym dziedzińcu. 

Wówczas też, na początku XV wieku, wejście 

do twierdzy przeniesiono ze strony 

południowej na północną, dokładnie 

zamurowując wcześniejszą bramę. Przyczyną 

takiej decyzji była rozbudowa 

Jesenika w kierunku północnym. Przed 

nowym wejściem wybudowano zwodzony 

most, przy którym postawiono 

w odległości ok. 1,5 m od murów zamku 

kamienno-drewnianą wieżę. 

Zabytkami średniowiecznej jurysdykcji 

są krzyże pokutne, zwane też krzyżami 

pojednania. To monolityczne, proste 

i surowe kamienne formy w kształcie 

krzyża wznoszone przez zabójców jako 

trwały element umowy pojednawczej 

z rodziną zamordowanego. Pomnik 

taki miał upamiętnić tragiczne zajście, 

skłaniać do modlitwy za duszę zabitego, 

a przede wszystkim być dowodem wypełnienia 

wszystkich zobowiązań ugodowych. 

Krzyż pokutny mógł być wystawiony 

w miejscu popełnienia zbrodni 

lub w jej bliskim sąsiedztwie. Często decyzje 

w sprawie wyboru miejsca, na którym 

ów pomnik miał zostać postawiony, 

pozostawiano rodzinie zamordowanego. 

Mogło to być skrzyżowanie traktów, 

wiejska droga, polna miedza. Szczegól- 

východ od věže, ve vzdálenosti asi 8 m 

od stavby, se začínal táhnout tehdy vykopaný 

rov. Dnes je obtížné říci, jakou měl 

plnit funkci, nejpravděpodobněji však 

byl využit v pozdějším období při hloubení 

příkopu. Stavba sloužila do konce 

14. století, kdy – vzhledem ke svým ne 

příliš velikým rozměrům – ztratila svůj 

obranný charakter (obrannou funkci 

plnila již tehdy v mnohem větší míře 

řeka Bílá než místní věž) a rovněž přestala 

vyhovovat majitelům Jeseníku. 

Poté co se v roce 1379 město dostalo do 

rukou rodu Mušcin, byla věž zbořena 

a kamenné základy byly zasypány. Došlo 

rovněž k prohloubení nedalekého rovu, 

který byl změněn na příkop ve tvaru 

elipsy, jenž obklopoval neveliký, takto 

vzniklý ostrůvek. Na něm byla postavena 

jednopatrová obdélníková budova 

o rozměrech 30 x 20 m. Byla obehnána 

osmimetrovou zdí s úzkými střeleckými 

otvory. Pozdně gotická stavba byla 

postavena především z lomového kamene, 

jenž pocházel hlavně ze západní stráně 

Zlatého Chlumu. Zeď byla vykonána 

z kamene z Křížového Vrchu. Při stavbě 

byly využity rovněž oblázky, vykopané 

během hloubení příkopu. Nová tvrz 

neměla původně věž, vchod se nacházel 

na jižní, čili opačné straně než dnes. Na 

západ od tvrze stála pravděpodobně 

neveliká stavba, jež měla charakter barbakánu. 

V průběhu několika následujících 

desetiletí byla pevnost mnohokrát 

přestavována a rozšiřována. K nejstarší 

jižní části bylo přistavěno východní 

a západní křídlo, později spojené na 

severní straně tzv. plášťovou zdí. Každá 

místnost měla svůj vlastní vchod 

z okolní galerie, která byla postavena na 

vzniklém nádvoří. Na začátku 15. století 

byl přenesen vchod do tvrze z jižní 

strany na stranu severní. Dřívější brána 

byla důkladně zazděna. Důvodem tohoto 

rozhodnutí bylo rozrůstání Jeseníku 

na severní straně. Před novým vchodem 

byl postaven padací most, u kterého 

byla vybudována – ve vzdálenosti asi 

1,5 m od hradní zdi – napůl kamenná 

a dřevěná věž. Zajímavými památkami 

středověkého soudnictví jsou kamenné 

kříže, zvané rovněž smírčími kříži. Jedná 

se o monolitické jednoduché a surové 

kamenné formy ve tvaru kříže, jež musel 

vrah postavit na základě smírčí smlouvy, 

kterou uzavřel s rodinou zavražděného. 

Takový kříž měl být připomínkou tra- 

Westflügel angebaut, die nachträglich 

von der nördlichen Seite durch die sog. 

Vorhangmauer verbunden wurden. Jeder 

Raum hatte einen unabhängigen 

Eingang aus der Rundgalerie, die auf 

dem entstandenen Hof erbaut wurde. 

Damals, Anfang des 15. Jahrhunderts, 

wurden der Eingang von der südlichen 

auf die nördliche Seite verlegt und das 

alte Tor genau zugemauert. Grund für 

diese Entscheidung war Ausbau von 

Freiwaldau in nördlicher Richtung. Vor 

dem neuen Eingang wurde eine Zugbrücke 

errichtet, an der, ca. 1,5 m von 

der Burgmauer entfernt, ein Turm aus 

Stein und Holz erbaut wurde. 

Baudenkmäler mittelalterlicher Jurisdiktion 

sind Sühnekreuze, auch Versöhnungskreuze 

genannt. Es sind monolithische, 

einfache und grobe Objekte in 

Kreuzform, die durch Mörder als festes 

Element eines Versöhnungsvertrags mit 

der Familie eines Ermordeten errichtet 

wurden. Ein Denkmal dieser Art sollte 

vor allem das tragische Geschehen 

verewigen, zum Gebet für die Seele des 

Ermordeten bewegen und vor allem Beweis 

für die Erfüllung sämtlicher Versöhnungsverpflichtungen 

darstellen. 

Das Sühnekreuz konnte am Tatort oder 

in seiner nächsten Nachbarschaft aufgestellt 

werden. Oftmals überließ man der 

Familie der Opfer die Wahl des Standortes 

für das Kreuz. Es konnte eine Kreuzung 

sein, ein Dorfweg, ein Feldrain. 

Besonders gern entschied man sich, das 

Denkmal der Versöhnung direkt an oder 

in der Mauer des Kirchenhofs zu platzieren. 

Der Standort sollte Passanten zum 

Nachsinnen und kurzen Gebet für die 

Seele des Ermordeten provozieren. 

Die Renaissance – Architektur 

für den Menschen wieder 

geboren 

Bei Betrachtung der erhalten gebliebenen 

Baudenkmäler der Renaissance 

bemerken wir, dass es wesentlich mehr 

profane als kirchliche Bauten gibt. Die 

Gotik und das gesamte Mittelalter gewöhnten 

uns daran, dass herausragende 

Architekturbeispiele eben Kirchen waren. 

In der Renaissance sind es dagegen 

Schlösser, Paläste, Adelshöfe, Rat- und 

Bürgerhäuser. Es wurden nur wenige 

Kirchen errichtet, zumal die bereits bestehenden 

gotischen Kirchen die Be- 

17

nie chętnie decydowano się jednak na 

lokalizowanie pomnika pojednania bezpośrednio 

przy lub w murze cmentarza 

przykościelnego. Miejsce takie miało 

prowokować przechodniów do zadumy 

i krótkiej modlitwy za duszę zabitego. 

Renesans – architektura 

odrodzona dla ludzi 

Przyglądając się zachowanym zabytkom 

renesansowym zauważymy, że 

budowli świeckich jest znacznie więcej 

aniżeli kościelnych. Gotyk i całe średniowiecze 

przyzwyczaiły nas, że najwybitniejszymi 

przykładami architektury 

były głównie kościoły. W renesansie 

stały się nimi: zamki, pałace, dwory, 

ratusze i kamienice. Budowano bardzo 

niewiele kościołów, zwłaszcza że istotne 

potrzeby wiernych z powodzeniem zaspokajały 

istniejące już świątynie gotyckie. 

Jedynymi budowlami kościelnymi, 

powstającymi w renesansie, były boczne 

kaplice kościołów, w większości pełniące 

funkcję mauzoleów rodzin fundatorów. 

18 

gické události, měl naklonit kolemjdoucí 

k modlitbě za duši zabitého a především 

být důkazem, že došlo ke splnění 

všech povinností, obsažených ve smírčí 

smlouvě. Smírčí kříž mohl být postaven 

na místě vraždy nebo v jejím nejbližším 

okolí. Rozhodnutí o místu, kde se měl 

tento kříž nacházet, připadlo většinou 

rodině zavražděného. Mohlo to být na 

křižovatce, na cestě, jež vedla vesnicí 

nebo na polní mezi. Často bývalo vybíráno 

místo u zdi kostela nebo přímo ve 

hřbitovní zdi. Kříž na tomto místě měl 

kolemjdoucí pobízet k zamyšlení a krátké 

modlitbě za zabitého. 

Renesance – architektura 

vzkříšená pro lidi 

Budeme-li sledovat zachované historické 

památky z období renesance, všimneme 

si, že počet světských staveb převažuje 

nad církevními. Zvykli jsme si, 

že v období středověku a rozkvětu gotického 

slohu patřily mezi nejvýznamnější 

příklady architektury především kostely. 

V období renesance se jimi naopak staly 

zámky, paláce, dvory, radnice a měšťanské 

domy. Kostely byly stavěny zřídka, 

tím spíše že základní potřeby věřících 

již úspěšně splňovaly existující gotické 

svatyně. Jedinými církevními stavbami, 

které vznikaly v období renesance, byly 

boční kaple kostelů, jež plnily většinou 

funkci mauzolea rodiny zakladatele. 

Přesto paradoxně zřejmě právě v této 

době získala Nisa přívlastek – „Slezský 

Řím”. Přispěli k tomu jistě zde sídlí- 

cí biskupové – Jan Turzo (1506–1520), 

Jakub de Salza (1520–1538), Baltazar 

z Promnic (1540–1562), Kašpar z Logau 

(1562–1574) a Martin Gerstmann (1574 

–1585). Poslední čtyři jmenovaní a k tomu 

biskup Jan Sitsch (1600-1608) jsou 

pochováni v kryptě kostela sv. Jakuba 

a jejich překrásné renesanční náhrobní 

desky mohly věřícím připomínat baziliku 

sv. Petra v Římě. Kromě toho biskupský 

zámek, přestavěný po požáru v roce 

1524, dodnes však nedochovaný, byl 

zřejmě díky svému reprezentativnímu 

vzhledu významnou konkurencí renesančním 

rezidencím jiných slezských 

knížat. Renesanční perlou Nisy zůstává 

tzv. Dům staré váhy, a to přesto, že ztratil 

svůj původní půvab, který se nepodařilo 

znovu získat během – ne příliš úspěšné 

– renovace, jež probíhala po válečných 

dürfnisse der Glaubensgemeinschaften 

völlig befriedigten. Einzige kirchliche 

Objekte, die in der Zeit der Renaissance 

entstanden, waren Nebenkapellen, die 

meistens die Rolle von Mausoleen für 

ihre Stifterfamilien erfüllten. Paradoxerweise 

erhielt Neiße eben damals 

den Beinamen „schlesisches Rom”. Das 

hat die Stadt sicherlich den damaligen 

Fürstbischöfen zu verdanken: Johannes 

Thurzo (1506–1520), Jakob von Salza 

(1520–1538), Balthasar von Promnitz 

(1540–1562), Kaspar von Logau (1562– 

–1574) und Martin Gerstman (1574– 

–1585). Die vier Letztgenannten wie auch 

Bischof Johannes Sitsch (1600–1608) 

sind in der St. Jakob-Krypta bestattet. 

Ihre wunderschönen Grabplatten im 

Renaissancestil konnten an den Petersdom 

in Rom erinnern. Zusätzlich konkurrierte 

das nach dem Brand im Jahre 

1524 wieder aufgebaute Bischofspalais, 

das sich jedoch bis zu unseren Zeiten 

nicht erhalten hat, sicherlich mit Erfolg 

gegen die Renaissance-Residenzen anderer 

schlesischer Herzöge. 

Die Perle der Renaissance in Neiße 

bleibt die sog. Kämmerei und das trotz 

beständiger Verwischung ihrer Reize 

während des nach Kriegszerstörungen 

ungekonnt durchgeführten Wiederaufbaus. 

Nur die vorhandenen Spuren der 

Wandmalereien legten ihre alte Pracht 

nahe. In der Kämmerei befand sich Verwaltung 

des Bischofsstaates sowie das 

Maß- und Gewichtsamt. Vor der Kämmerei 

stand eine Waage, mithilfe derer 

die Menge der von den durch Neiße reisenden 

Kaufleuten transportierten Ware 

ermittelt wurde. Ideengeber und Hauptbauherr 

der Kämmerei war Bischof Johannes 

Sitsch. Den Grundstein wurde 

1602 gelegt und der Bau wurde zwei Jahre 

später abgeschlossen. Die prächtige 

Architektur dieses Baudenkmals im Stil 

der Spätrenaissance betonte reichhaltige 

Außendekoration. Die Kämmerei wurde 

durch eine Reihe allegorischer Figuren 

der Tugenden und der Frömmigkeit 

geschmückt. Um 1700 wurden sie durch 

die die Allegorie der Macht darstellende 

Freskomalerei vervollständigt. 

Ein anderes Beispiel für die profane 

Architektur der Zeit der Renaissance 

stellen Rathäuser dar. Bis heute behielten, 

trotz nachträglicher Umbauten 

im 19. Jahrhundert, Bauwerke in Ottmachau 

und Patschkau Elemente die-

Ale paradoksalnie to najprawdopodobniej 

wówczas Nysa zyskała miano „śląskiego 

Rzymu”. Stało się tak zapewne 

dzięki panującym wtedy biskupom: 

Janowi Thurzo (1506–1520), Jakubowi 

von Salza (1520–1538), Baltazarowi von 

Promnitz (1540–1562), Kacprowi von 

Logau (1562–1574) i Martinowi Gerstmanowi 

(1574–1585). Czterej ostatni 

oraz biskup Jan Sitsch (1600–1608) pochowani 

są w krypcie kościoła św. Jakuba 

a ich przepiękne renesansowe płyty 

nagrobne mogły przypominać wiernym 

XVI-wieczną bazylikę św. Piotra w Rzymie. 

Dodatkowo, przebudowany po pożarze 

w 1524 roku, zamek biskupi, który 

jednak nie zachował się do naszych czasów, 

napewno skutecznie rywalizował 

z renesansowymi rezydencjami innych 

książąt śląskich. 

Perełką renesansu w Nysie pozostaje 

tzw. Dom Starej Wagi, i to pomimo 

trwałego zatarcia jego uroku podczas 

nieudolnie prowadzonej po zniszczeniach 

wojennych odbudowy. Jedynie 

zachowane ślady polichromii sugerują 

dawne bogactwo. W Domu Starej Wagi 

znajdował się zarząd administracyjny 

księstwa biskupiego oraz urząd miar 

i wag. Nazwa budowli pochodzi od stojącej 

na zewnątrz wagi, którą określano 

ilość towarów sprzedawanych przez 

przejeżdżających przez Nysę kupców. 

Inicjatorem budowy domu i głównym 

inwestorem Starej Wagi był biskup 

Jan Sitsch. Kamień węgielny położono 

w 1602 roku, a prace zakończono dwa 

lata później. Jest to zabytek zaliczany do 

stylu późnorenesansowego. Jego wspaniałą 

architekturę podkreślała bogata 

dekoracja zewnętrzna. Dom Starej Wagi 

zdobił szereg alegorycznych rzeźb cnót 

oraz wiary. Około 1700 roku dodano do 

tego malarską dekorację przedstawiającą 

alegorię władzy. 

Innym przykładem świeckiej architektury 

epoki renesansu są ratusze miejskie. 

Do czasów dzisiejszych elementy tego 

stylu, mimo późniejszych XIX-wiecznych 

przebudów, zachowały budowle 

w Otmuchowie i Paczkowie. Ratusz 

w Otmuchowie został prawdopodobnie 

zbudowany około 1538 roku. Znajdujący 

się na ścianie zachodniej kartusz herbowy 

biskupa wrocławskiego Jakuba Salzy 

z datą 1538 roku, opatrzony inskrypcją 

w języku łacińskim wskazuje na niego 

jako fundatora ratusza. W roku 1604 wy- 

škodách. Pouze zachované známky 

polychromie jsou důkazem někdejšího 

bohatství. V Domě staré váhy se nacházel 

správní úřad biskupského knížectví 

a úřad měr a vah. Název budovy byl 

odvozen od váhy, jež stála venku a na 

níž bylo váženo zboží, prodávané kupci, 

kteří projížděli přes Nisu. Iniciátorem 

stavby domu a hlavním investorem Staré 

váhy byl biskup Jan Sitsch. Základní 

kámen byl položen v roce 1602, práce 

byly ukončeny o dva roky později. Jde 

o pozdně renesanční památku. Její nádhernou 

architekturu zdůrazňuje bohatá 

vnější dekorace. Dům staré váhy byl 

ozdoben řadou alegorických soch, představujících 

ctnosti a víru. Kolem roku 

1700 k nim přibyla malířská dekorace, 

zobrazující alegorii moci. 

Jiným příkladem světské architektury 

období renesance jsou městské radnice. 

Prvky tohoto slohu si do dnešní doby 

zachovaly, i přes pozdější přestavby 

v 19. století, stavby v Otmuchově a Paczkowě. 

Otmuchovská radnice byla pravděpodobně 

postavena kolem roku 1538. 

Kartuš vratislavského biskupa Jakuba 

Salzy, nacházející se na západní stěně, 

s datem 1538 a s inskripcí v latinském 

jazyce, připomíná biskupa jako jejího 

zakladatele. V roce 1604 byla postavena 

na náklady vratislavského biskupa 

Jana Sitscha radniční věž s kruhovými 

hodinami. Z architektonického hlediska 

se jedná o nejzajímavější část radnice 

– dole je čtyřboká, v horní části osmiboká, 

zakončená barokní kopulí. Svůj současný 

vzhled získala po renovaci v roce 

1817. V jejím jihovýchodním nároží 

se nacházejí sluneční hodiny se dvěma 

ciferníky, pořízené v roce 1575 na náklady 

biskupa Martina Gerstmanna. Tyto 

hodiny představují oboustranný štukový 

basreliéf značných rozměrů, polychromovaný 

a místy zlacený. V horní části 

se nachází kartuš biskupa Gerstmanna, 

který přidržují dva heroldi, po stranách 

jsou symetricky rozmístěny dvě desky 

s latinskými inskripcemi. V ústřední části 

jsou umístěny dva ciferníky s číslicemi 

na stuze s kanelovými (žlábkovými) 

pilastry. Na stěnách radnice se nachází 

sgrafitová výzdoba, restaurovaná 

v 19. století. Paczkowská radnice vznikla 

v polovině 16. století jako fundace 

Baltazara z Promnic. V průběhu staletí 

byla mnohokrát přestavována a renovována. 

V letech 1821–1822 získala pozdně 

ser Stilrichtung. Die an der Westwand 

befindliche Wappenkartusche des Breslauer 

Bischofs Jakob Salza aus dem Jahre 

1538, mit einer lateinischen Inschrift 

versehen, weist auf ihn als Rathausstifter 

hin. Im Jahre 1604 wurde der durch 

den Breslauer Bischof Johannes Sitsch 

gestiftete Ratsturm mit der Runduhr 

errichtet. Architektonisch stellt er den 

interessantesten Teil des Rathauses dar 

– unten viereckig, darüber achteckig, 

mit einem kuppelförmigen Helm bedeckt. 

Seine heutige Form verdankt er 

dem Wiederaufbau im Jahre 1817. In 

seiner südwestlichen Ecke befindet sich 

die Sonnenuhr mit zwei Zifferblättern, 

1575 durch Bischof Martin Gerstmann 

gestiftet. Diese Uhr stellt ein zweiseitiges 

Stuckrelief von beträchtlichen Ausmäßen, 

ausgemalt bzw. stellenweise vergoldet, 

dar. Im oberen Teil befindet sich die 

Wappenkartusche Bischof Gerstmanns, 

durch zwei Herolden gestützt, seitlich 

zwei symmetrisch aufgestellte Tafeln 

mit lateinischen Inschriften. Im zentralen 

Teil befinden sich zwei Zifferblätter 

mit Ziffern auf Band, mit kannelierten 

Pilastern versehen. Die Wände des Rathauses 

schmückt die im 19. Jahrhundert 

erneuerte Sgraffito-Verzierung. Das 

Rathaus in Patschkau entstand Mitte 

des 16. Jahrhunderts und wurde durch 

Fürstbischof Balthasar Promnitz gestiftet. 

Während der Jahrhunderte wurde es 

mehrmals umgebaut und renoviert. In 

den Jahren 1821–1822 wurde ihm spätklassizistischer 

Stil verliehen. Die originelle 

Renaissance-Architektur behielt 

nur der 45 m hohe Turm, unten quadratisch, 

oben achteckig, der zu den besterhaltenen 

Renaissance-Türmen in Schlesien 

gehört. Leichtigkeit verleihen ihm 

die Verzierungen sowie die die oberen 

Stockwerke schmückenden Brüstungen 

und Attika. An einer Wand über dem 

Haupteingang befinden sich der Stadtwappen 

sowie eine Kartusche mit dem 

Wappen des Fürstbischofs Promnitz aus 

dem Jahre 1550. 

Betrachtet man die Renaissance-Architektur 

des Fürstentums Neiße, dann 

sollte man die erhalten gebliebenen 

Bürgerhäuser am Patschkauer Markt erwähnen. 

Sie wurden zum Teil während 

der Modernisierung im 19. Jahrhundert 

gründlich umgebaut, aber das Haus 

Nr. 25 an der Südseite und das Haus 

Nr. 35 an der Ostseite behielten die bis heute 

19

udowano wieżę ratuszową z zegarem 

kołowym, ufundowaną przez biskupa 

wrocławskiego Jana Sitscha. Architektonicznie 

jest ona najciekawszą częścią 

ratusza – u dołu czworoboczna, wyżej 

ośmioboczna, nakryta barokowym baniastym 

hełmem. Swój obecny wygląd 

zawdzięcza odbudowie z 1817 roku. 

W jej południowo-wschodnim narożu 

znajduje się dwutarczowy zegar słoneczny 

ufundowany w 1575 roku przez 

biskupa Marcina Gerstmana. Zegar ten 

jest dwustronną, dużych rozmiarów płaskorzeźbą 

stiukową, polichromowaną, 

a miejscami złoconą. 

W górnej części znajduje się kartusz 

herbowy biskupa Gerstmanna, podtrzymywany 

przez dwóch heroldów, po bokach 

są symetrycznie rozstawione dwie 

tablice z łacińskimi inskrypcjami. 

W centralnej części umieszczone są 

dwie tarcze zegarowe z cyframi na wstędze, 

opatrzone kanelowanymi (żłobkowanymi) 

pilastrami. Ściany ratusza 

zdobi sgraffitowa dekoracja, odnowiona 

w XIX wieku. Ratusz paczkowski powstał 

w połowie XVI wieku z fundacji 

biskupa Baltazara Promnitza. W ciągu 

wieków był wielokrotnie przebudowywany 

i odnawiany. W latach 1821–1822 

nadano mu styl późnoklasycystyczny. 

Oryginalną renesansową architekturę 

zachowała jedynie 45-metrowa wieża, 

u dołu kwadratowa, w wyższych partiach 

ośmioboczna, będąca jedną z najlepiej 

zachowanych wież renesansowych 

na Śląsku. Lekkości dodają jej zdobienia 

oraz balustrada i attyka, wieńczące najwyższe 

kondygnacje. Na jednej ze ścian, 

nad wejściem głównym, znajduje się 

herb miasta oraz kartusz z herbem biskupa 

Promnitza z 1550 roku. 

Omawiając renesansową architekturę 

księstwa nyskiego warto przypomnieć 

o zachowanych kamienicach w zabu- 

dowie paczkowskiego rynku. 

Część z nich została gruntownie przekszałcona 

w wyniku XIX-wiecznych mo- 

dernizacji, jednak budynki nr 25 w pie- 

rzei południowej i nr 35 w pierzei 

wschodniej zachowały do dziś renesansowe 

elewacje frontowe. 

Barok – przez olśnienie 

i oszołomienie bliżej Boga 

Sztuka baroku powstała w ściśle określonym 

czasie kontrreformacji religij- 

20 

klasicistickou podobu. Rysy původního 

renesančního slohu si zachovala pouze 

věž, dosahující výšky 45 m. U základů 

má čtvercový půdorys, ve vyšších partiích 

je osmistěnná. Jedná se o jednu 

z nejlépe zachovaných renesančních věží 

ve Slezsku. Výzdoba, zábradlí a atika 

na nejvyšším podlaží jí dodávají výraz 

lehkosti. Na jedné ze stěn nad hlavním 

vchodem se nachází erb města a kartuš 

biskupa z Promnic z roku 1550. 

Hovoříme-li o renesanční architektuře 

niského knížectví, stojí za to zmínit 

ještě měšťanské domy na paczkowském 

náměstí. Část z nich byla zásadně 

přestavěna v důsledku modernizace 

19. století, avšak budova č. 25 na jižní 

straně a budova č. 35 na východní straně 

si dodnes zachovaly renesanční průčelí. 

Baroko – oslňováním 

a mámením blíže Bohu 

Barokní umění vznikalo v těsné souvislosti 

s náboženskou protireformací. 

Architektura měla především oslňovat 

a mámit diváka svým bohatstvím a velikostí. 

Katolická církev, jejíž postavení 

bylo díky Lutherovi a Kalvínovi otřeseno 

v základech, se snažila prostřednictvím 

svých nových staveb dokázat, že nedošlo 

k žádnému úpadku, ba právě naopak, že 

se cítí být ještě silnější a úchvatnější než 

kdykoliv předtím. Tento trend ideově 

podporoval nový řád – Tovaryšstvo Ježí- 

erhalten gebliebenen Fassaden im Stil 

der Renaissance. 

Der Barock – über Verblenden 

und Ergötzen dem Gott näher 

Die Kunst der Barockzeit entstand zu 

der genau bestimmten Zeit der konfessionellen 

Gegenreformation. Die Barockarchitektur 

wurde so konzipiert, 

dass sie Zuschauer verblendet, mit ihrer 

Üppigkeit und Größe berauscht. 

Die durch Luther und Calvin in ihrer 

Grundlagen erschütterte katholische 

Kirche schien durch ihre neue Bauten 

zu behaupten, dass es von ihrem Niedergang 

keine Rede sei, im Gegenteil, sie sei 

noch pracht- und machtvoller denn je. 

In die Richtung trug sich mit ihren Ideen 

die 1534 durch Ignatius von Loyola 

gegründete Gesellschaft Jesu ein. 

Die ersten Jesuiten erschienen in Neiße 

1610 und gründeten hier eine Mis- 

sionsstation. Vier Jahre später mussten 

sie jedoch unter dem Druck der reformierten 

Bevölkerung die Stadt verlassen 

und kehrten erst während des Dreißigjährigen 

Krieges zurück, als sie im 

Jahre 1622 offiziell durch Fürstbischof 

Karol Habsburg gerufen wurden. Zwei 

Jahre später gründete Bischof ein Kolleg 

für sie. Die neue Einrichtung hat er 

sehr großzügig ausgestattet, er belehnte 

sie nicht nur mit der Kirche mit dem 

alten Kloster des Deutschen Ordens in 

Neiße und einer Reihe benachbarter 

bürgerlicher Parzellen, sondern auch 

mit der Erbvogtei in Ziegenhals, einem 

Teil des benachbarten Langendorf mit 

dem dortigen Vorwerk Rothfest, dem 

Schultheißenamt Oppersdorf sowie mit 

dem kleinen, in der südlichen Neißer 

Vorstadt befindlichen Dorf Karlshof. 

Später vermachte er das Kolleg mit dem 

weiträumigen Gut auf dem Gebiet des 

heutigen tschechischen Teil Schlesiens 

um die Ortschaft Stadt Olbersdorf. Die 

ganze Stiftung wurde am 4. November 

1623 bestätigt. Das vom Kolleg angesammelte 

Land bildete im Jahre 1773 

ein Gut mit insgesamt 7429 Hektaren 

Acker und 2878 Einwohnern. 

Das an die Gesellschaft Jesu übergebene 

Land stimmte hervorragend mit 

ihrem Programm überein. Gewisse 

räumliche Einschränkungen glich der 

Standort aus. Die ehemalige Kirche 

spielte eine wichtige Rolle im Leben

nej. Architektura baroku była obliczona 

na olśnienie widza, na oszołomienie 

go bogactwem i wielkością. Zachwiany 

w posadach przez Lutra i Kalwina kościół 

katolicki zdawał się przez swe nowe 

budowle mówić, że nie ma mowy o jego 

upadku, wręcz przeciwnie, jest jeszcze 

wspanialszy i potężniejszy aniżeli kiedykolwiek. 

W ten nurt doskonale wpisało się 

ze swymi ideami, założone w 1534 roku 

przez św. Ignacego Loyolę Towarzystwo 

Jezusowe. Pierwsi jezuici pojawili się 

w Nysie w 1610 roku tworząc tu stację 

misyjną. Jednak cztery lata później, pod 

naciskiem protestanckiej ludności, musieli 

opuścić miasto, powracając tu dopiero 

podczas wojny trzydziestoletniej, 

kiedy to w 1622 roku oficjalnie zostali 

sprowadzeni przez biskupa Karola Habsburga. 

Dwa lata później biskup stworzył 

dla nich kolegium. Nowej placówki nie 

omieszkał bogato uposażyć, nadając zakonowi 

nie tylko kościół wraz z dawnym 

klasztorem krzyżowców w Nysie i szeregiem 

sąsiednich mieszczańskich parceli, 

ale również dziedziczne wójtostwo 

w Głuchołazach, część sąsiedniego Bodzanowa 

wraz z tamtejszym folwarkiem 

Rudawą, sołectwo Wierzbięcice oraz 

małą wioskę Karlshof, leżącą na południowych 

przedmieściach Nysy. Później 

na rzecz kolegium nyskiego zapisał także 

rozległe dobra ziemskie położone na 

terenie obecnej czeskiej części Śląska 

wokół miejscowości Město Albrechtice. 

Całość fundacji została zatwierdzona 

4 listopada 1623 roku. Zgromadzone 

przez kolegium dobra ziemskie tworzyły 

w 1773 roku majątek, w skład którego 

wchodziło łącznie 7429 ha z 2878 mieszkańcami. 

Teren przekazany w Nysie Towarzystwu 

Jezusowemu doskonale komponował 

się z jego programem. Pewne ograniczenia 

przestrzenne rekompensowała 

ranga miejsca. Dawny kościół odgrywał 

ważną rolę w życiu miasta, w dodatku 

sąsiadował z dworem biskupim, a niedługo 

potem postawionym od podstaw 

pałacem. Plac Solny, a w zasadzie cały ten 

kwartał miasta stał się jakby dzielnicą 

kościelną, tworząc w niedalekiej przyszłości 

spójną całość, zarówno ideową 

jak i przestrzenną. Kościół był dwukrotnie 

plądrowany i niszczony podczas wojny 

w 1632 i 1642 roku. Powojenną odbudowę 

rozpoczęto w latach 1656–1658 od 

budowy seminarium. Projekt wykonał 

šovo, založené v roce 1534 sv. Ignácem 

z Loyoly. První jezuité se v Nise objevili 

v roce 1610, kdy zde utvořili misijní 

stanici. Avšak po čtyřech letech museli 

město pod nátlakem protestantů opustit. 

Vrátili se tam teprve v době třicetileté 

války po oficiálním pozvání biskupa 

Karla Habsburského v roce 1622. O dva 

roky později založil biskup pro jezuity 

kolej. Nezapomněl ji přitom bohatě 

hmotně vybavit. Řádu udělil nejen kostel 

společně s bývalým klášterem křížovníků 

v Nise a s celou řadou sousedních 

a měšťanských pozemků, ale i dědičné 

fojtství v Głuchołazech, část sousedního 

Bodzanowa s tamním statkem Rudavou, 

úřad starosty ve Wierzbięcicích a malou 

vesnici Karlshof, ležící na jižním předměstí 

Nisy. Později připsal niské koleji 

ještě rozsáhlé velkostatky, nacházející 

se v dnešní době na území českého Slezska 

kolem města Albrechtice. Veškeré 

jmění bylo potvrzeno 4. listopadu 1623. 

Shromážděné velkostatky, patřící jezuitské 

koleji, tvořily v roce 1773 majetek 

o velikosti 7429 ha s 2878 obyvateli. 

Území s objekty, které jezuité v Nise 

dostali, dokonale odpovídalo jejich 

ideovému programu. Jistá prostorová 

stísněnost a omezení byly vykompenzovány 

významným postavením této 

městské čtvrti. Starý kostel hrál v životě 

města důležitou roli, navíc se nacházel 

v sousedství biskupského dvora a paláce, 

který byl krátce poté postaven. Solné 

náměstí a v podstatě celá tato městská 

část se stala jakýmsi církevním prostorem, 

jenž tvořil uzavřený celek, a to jak 

z hlediska ideového, tak z hlediska prostorového. 

Kostel byl dvakrát pustošen 

v době války v roce 1632 a 1642. 

Poválečná obnova byla zahájena 

v letech 1656–1658 stavbou semináře. 

Projekt připravil zřejmě Melchior Werner, 

který rovněž řídil stavbu. Mnohem 

déle – více než dvacet let (1669–1690) 

– trvala výstavba niské koleje. Koncem 

tohoto období (1688–1692) pak 

jezuité začali stavět v místě dosavadního 

gotického kostela novou svatyni, 

kostel Nanebevzetí Nejsvětější Panny 

Marie. Jistě si přáli, aby nová budova 

s prostornými interiéry a dvouvěžovým 

průčelím byla dobře viditelná již z dálky. 

Dnes je obtížné říci, kdo byl hlavním 

architektem kostela, neboť vzniklo 

hned několik projektů. První vykonal 

Petr Schuller z Olomouce, druhý blíže 

der Stadt, zusätzlich grenzte sie an den 

Bischofshof und anschließend an den 

vom Anfang an erbauten Palast. Der 

Salzring und im Grunde genommen das 

ganze Stadtviertel wurden zu einer Art 

Kirchenviertel und bildeten bald eine 

homogene Einheit, sowohl in gedanklicher 

als auch in räumlicher Hinsicht. 

Die Kirche wurde während des Krieges 

zweimal – 1632 und 1642 – geplündert 

und zerstört. Mit dem nachkriegszeitlichen 

Wiederaufbau wurde in den Jahren 

1656–1658 begonnen; damals errichtete 

man das Seminar. Sein Entwurf stammte 

höchstwahrscheinlich von Melchior 

Werner, der auch die Bauleitung übernahm. 

Wesentlich länger, und zwar mehr 

als zwanzig Jahre lang, (1669–1690) dauerte 

der Bau des Jesuitenkollegs. Gegen 

Ende dieses Zeitraums (1688–1692) an 

Stelle der bisherigen gotischen Kirche 

begannen Jesuiten ein neues Gotteshaus 

zu errichten – die Jesuitenkirche St. Marien. 

Den Grund für die Entscheidung 

lieferte wahrscheinlich die Absicht, einen 

von weiter Entfernung sichtbare 

zweitürmige Fassade und ein innen geräumiges 

Bauwerk zu errichten. Es fällt 

heute schwer, den direkten Architekten 

der Kirche zu nennen, denn es sind dafür 

mehrere Entwürfe entstanden. Den 

ersten schuf Peter Schuller aus Öllmütz, 

den uns näher nicht bekannten zweiten 

Entwurf fertigte der in Prag tätige Italiener 

Quadro. Man kann nicht ausschließen, 

dass der mit dem Bau beginnende 

Matthias Kirchberg aus Heinrichsdorf 

diese beiden Projekte vereinigte. Den 

Bau setzte später Michael Klein fort. 

1690 wurden der Bau eingewölbt und die 

Türme vollendet. Höchstwahrscheinlich 

zu der Zeit wurde mit der Ausmalung 

des Innenraums begonnen. Prachtstükke 

waren hier die illusionistischen Malereien 

am Gewölbe, von dem durch 

Wandmalereien in der Basilika auf Heller 

Berg berühmt gewordenen schwedischen 

Maler Karl Dankwart geschaffen. 

Die Kirche wurde durch Bischof Franz 

Ludwig Neuburg im Juni 1692 eingeweiht. 

Das letzte in der Kirche geschaffene 

Kunstwerk war die 1695 von Kaspar 

Herberger angebaute Torhalle. Im Jahre 

1720 nach Abtragung mittelalterlicher 

Stadtmauer begann man mit dem Bau 

des Gymnasiums. Ähnlich wie im Falle 

des Seminars war hier M. Klein der Baumeister. 

Im Jahre 1725 wurden beide 

21

najprawdopodobniej Melchior Werner, 

który kierował też budową. Znacznie 

dłużej, bo ponad dwadzieścia lat (1669– 

–1690), trwała budowa nyskiego kolegium. 

Pod koniec tego okresu (1688– 

–1692) w miejscu dotychczasowego 

gotyckiego kościoła jezuici rozpoczęli 

budowę nowej świątyni – kościoła p.w. 

Wniebowzięcia Najświętszej Marii Panny. 

Przyczyną decyzji była zapewne chęć 

wzniesienia widocznej z oddali dwuwieżowej 

fasady i budynku o przestronnym 

wnętrzu. Trudno dzisiaj wskazać bezpośredniego 

architekta świątyni, gdyż 

powstało kilka jej projektów. Pierwszy 

wykonał Piotr Schuller z Ołomuńca, 

drugi, nieznany nam bliżej, pracujący 

w Pradze Włoch Quadro. Niewykluczone 

również, że rozpoczynający budowę Mateusz 

Kirchberg z Henrykowic połączył 

oba te projekty, co później kontynuował 

Michał Klein. W 1690 roku budowla 

została przesklepiona i ukończono budowę 

wież. Najprawdopodobniej w tym 

samym czasie rozpoczęto dekorację 

wnętrz, których największą ozdobą były 

iluzjonistyczne polichromie na sklepieniach, 

wykonane przez Karola Dankwarta, 

szwedzkiego malarza znanego 

z autorstwa polichromii bazyliki na Jasnej 

Górze. Świątynia została konsekrowana 

przez biskupa Franciszka Ludwika Neuburga 

w czerwcu 1692 roku. Ostatnim 

dziełem wykonanym w kościele był ka- 

mienny portyk dobudowany w 1695 roku 

przez Kacpra Herbergera. W 1720 roku 

po rozbiórce średniowiecznych murów 

miejskich, rozpoczęto wznoszenie gimnazjum. 

Podobnie jak w przypadku seminarium, 

głównym budowniczym był 

M. Klein. W 1725 roku obie budowle połączono 

barokową murowaną bramą. 

W tym samym czasie powstały w Nysie 

również inne wybitne budowle barokowe, 

przede wszystkim pałac biskupi, 

ukończony w 1729 roku, oraz nowy 

klasztor i kościół bożogrobców, zapro- 

jektowane przez M.Kleina. Po jego 

śmierci budowę kościoła dokończył 

F.A. Hammerschmidt ze Świdnicy. 

Pałac biskupów wrocławskich w Nysie, 

choć należy do największych i najokazalszych 

barokowych rezydencji miejskich 

Śląska, nie doczekał się wyczerpującego 

monograficznego opracowania. Brak jakichkolwiek 

materiałów archiwalnych 

powoduje zasadnicze trudności w kwestii 

datowania budowli. Czteroskrzydło- 

22 

neznámý Ital Quadro, pracující v Praze. 

Není vyloučeno, že Matouš Kirchberg 

z Henrykowic, který stavbu zahájil, spojil 

oba tyto projekty, v čemž později pokračoval 

Michal Klein. V roce 1690 byla 

budova překlenuta a dokončena stavba 

věže. Pravděpodobně v tomto období 

byla zahájena rovněž výzdoba interiérů, 

jejichž největší pýchou byly iluzionistické 

polychromie na klenbách, vykonané 

Karlem Dankwartem, švédským malířem, 

známým jako autorem polychromie 

baziliky na Jasné Hoře. 

Kostel byl vysvěcen biskupem Františkem 

Ludvíkem Neuburgem v červnu 1692. 

Posledním dílem, vykonaným v kostele, 

bylo kamenné sloupoví, které bylo dostavěno 

v roce 1695 Kacprem Herbergerem. 

V roce 1720, poté co byly demolovány 

středověké městské hradby, se začalo se 

stavbou gymnázia. Podobně jako v případě 

semináře byl hlavním stavitelem M. 

Klein. V roce 1725 byly o bě budovy spojeny 

barokní zděnou bránou. 

Ve stejné době byly v Nise postaveny 

rovněž jiné vynikající barokní stavby, 

především biskupský palác, dokončený 

Bauwerke durch ein barockes Mauertor 

verbunden. 

Zu der gleichen Zeit entstanden in Neiße 

auch andere hervorragende barokke 

Bauwerke, vor allem das 1729 fertig 

gebaute Bischofspalais sowie die vom 

M. Klein entworfenen: neues Kloster 

und Stiftskirche der Kreuzherren zum 

Heiligen Grab. Nach seinem Tode vollendete 

den Bau der Kirche F.A. Hammerschmidt 

aus Schweidnitz. 

Zum Bischofspalais in Neiße, obwohl 

es zu den größten und prächtigsten barocken 

Stadtresidenzen in Schlesien gehört, 

entstand bis jetzt keine eingehende 

Einzelstudie. Angesichts fehlender 

jeglicher Archivstoffe ist das Bauwerk 

grundsätzlich schwer zu datieren. Das 

vier Flügel umfassende, um den rechteckigen 

Innenhof verplante Palais erstreckt 

sich auf weiträumiger Parzelle 

zwischen den heutigen Straßen Biskupa 

Jarosława, Grodzka und Wałowa. Mit 

seinen Anfängen reicht das Bauwerk in 

die Zeiten Karl Habsburgs zurück, es 

war jedoch erst Bischof Franz Ludwig 

Neuburg, der das von M. Klein entworfene 

Werk vollendete. Nach Übernahme 

Schlesiens durch Preußen im Jahre 1742 

ging die Bischofsresidenz in das Eigentum 

der preußischen Regierung über, 

die sie der militärischen Hoheit zum Gebrauch 

überließ. Im Jahre 1796 erlangte 

sie Bischof Hohenlohe wieder und sie 

blieb bis zur Säkularisierung im Jahre 

1810 Residenz der Geistlichen. Nach 

1796 wurde der Innenraum erneuert. 

Aus damaliger Zeit stammen Fragmente 

von Empirebildern im 3. Stockwerk 

mit Konsolenmotiven mit Blumentöpfen 

und Medaillons in den Farben Gelb 

und Rot. 1823 übernahm das königliche 

Militärgericht einen Teil des Palais. 

In den Jahren 1850–1852 diente das 

2. Stockwerk dem Herzog Karl Anton von 

Hohenzollern – Kommandant der Brigade 

Neiße–als Dienstwohnung. Er ließ 

die meisten Räume renovieren. Im Jahre 

1881 wurde das gesamte Gebäude durch 

Gerichtsbehörden übernommen. Weitere 

Renovierungen führte man in den 

Jahren 1911–1912 sowie 1927 und 1934 

durch. In den Jahren 1947–1948 begann 

man das für Museenzwecke bestimmte 

Objekt von Kriegszerstörungen allmählich 

wiederaufzubauen. Erzählt man 

über das Bischofspalast in Neiße so muss 

man ein historisches Ereignis erwähnt

wy, rozplanowany wokół prostokątnego 

wewnętrznego dziedzińca pałac zajmuje 

obszerną posesję pomiędzy ulicami 

Biskupa Jarosława, Grodzką i Wałową. 

Swymi początkami budowla sięga czasów 

biskupa Karola Habsburga, jednak dopiero 

biskup Franciszek Ludwik Neuburg 

dokończył dzieło zaprojektowane przez 

M. Kleina. Po przejęciu Śląska przez Prusy 

w 1742 roku rezydencja biskupia przeszła 

w posiadanie rządu pruskiego, który 

przekazał ją w użytkowanie władzom 

wojskowym. Po odzyskaniu jej przez 

biskupa Hohenlohe w 1796 roku pozostawała 

rezydencją duchownych aż do 

sekularyzacji w 1810 roku. Po 1796 roku 

wnętrze poddano renowacji. Z tego czasu 

pochodzą fragmenty malowideł empirowych 

w III kondygnacji o motywach konsol 

z wazonami kwiatów i medalionów 

w kolorach czerwono-żółtych. W 1823 

roku część pałacu przejął królewski 

sąd wojskowy. W latach 1850–1852 

II kondygnację skrzydła zachodniego 

zajmował, jako mieszkanie służbowe, 

książę Karol Antoni Hohen- 

zollern – komendant nyskiej brygady, 

który przeprowadził remont większości 

pomieszczeń. W 1881 roku cały budynek 

przejęty został przez władze sądowe. 

Kolejne renowacje podejmowano 

w latach 1911–1912 oraz w roku 1927 

i 1934. Po zniszczeniach wojennych 

w latach 1947–1948 przystąpiono do sukcesywnego 

odbudowywania obiektu przeznaczonego 

na cele muzealne. Mówiąc 

o pałacu biskupim w Nysie, nie sposób pominąć 

historycznego wydarzenia, jakim 

w 1769 roku było spotkanie w jego wnętrzach 

cesarza Józefa II i króla pruskiego 

Fryderyka II Wielkiego. Powitanie dwóch 

największych ówczesnych władców środkowej 

Europy utrwalił dla potomnych 

niemiecki malarz Adolph Menzel. 

W okresie baroku w latach 1929-1934 

miała miejsce największa przebudowa 

głuchołaskiej fary, z częściowym tylko 

wykorzystaniem jej starszych murów. 

Inicjatorem przebudowy był znany 

z licznych fundacji książę biskup Franciszek 

Ludwik von Neuburg. Pracami 

kierowali prawdopodobnie Krzysztof 

Tausch lub Jan Innocenty Töpper. 

W pierwszym etapie wykonano część 

kapłańską z zakrystią, w drugim przebudowano 

korpus i masyw wieżowy 

z kruchtą. W miejsce rozebranego gotyckiego 

prezbiterium wzniesiono dwu- 

v roce 1729 nebo nový klášter a kostel 

Křížovníků s červeným křížem (Strážců 

Božího hrobu), které vznikly na základě 

projektu M. Kleina. Po jeho smrti 

dokončil stavbu kostela F. A. Hammerschmidt 

ze Svídnice. 

Palác vratislavských biskupů v Nise, 

přestože patří k největším a nejokázalejším 

barokním městským rezidencím 

ve Slezsku, se dosud nedočkal vyčerpávající 

monografie. Fakt, že chybí jakékoliv 

archívní materiály, vede k zásadním 

obtížím v otázce datace stavby. Čtyřkřídlový 

palác, jenž se rozkládá kolem 

pravoúhlého nádvoří, se nachází na rozlehlém 

pozemku mezi ulicemi Biskupa 

Jarosława, Grodzkou a Wałowou. Počátky 

budovy sahají do doby správy biskupa 

Karla Habsburského, avšak teprve František 

Ludvík Neuburg dokončil dílo, 

které projektoval M. Klein. Po přechodu 

Slezska k Prusku v roce 1742 se biskupská 

rezidence dostala do rukou pruské 

vlády, která ji věnovala armádě na užitkové 

prostory. V roce 1796 se ji podařilo 

získat zpět biskupovi Hohenlohe a od 

té doby sloužila jako rezidence duchovních 

až do sekularizace v roce 1810. Po 

roce 1796 byly interiéry restaurovány. 

Z tohoto období pocházejí fragmenty 

empírových maleb ve třetím podlaží 

s motivy konzol s vázami květů a medailónů 

v červených a žlutých barvách. 

V roce 1823 převzal část paláce královský 

vojenský soud. V letech 1850–1852 

užíval druhé podlaží západního křídla 

jako služební byt kníže Karel Antonín 

Hohenzollern, velitel niské brigády, který 

provedl renovaci většiny místností. 

V roce 1881 se celá budova dostala pod 

správu soudu. K dalším restauracím 

došlo v letech 1911–1912 a v roce 1927 

a 1934. Po válečných škodách se přistou- 

pilo v letech 1947–1948 k úspěšné obnově 

a nové výstavbě objektu, jenž měl sloužit 

jako muzeum. Hovoříme-li o biskupském 

paláci v Nise, nemůžeme zapomenout 

na historickou událost, jakou bylo 

setkání císaře Josefa II. a pruského krále 

Fridricha II. Velikého v roce 1769 v jeho 

interiérech. Přivítání dvou tehdejších 

největších vládců střední Evropy zachytil 

německý malíř Adolph Menzel. 

V období baroka v letech 1729–1734 

došlo k největší přestavbě farního kostela 

v Głuchołazech. Při renovaci bylo 

využito jen částečně jeho starších zdí. 

Iniciátorem přestavby byl kníže biskup 

haben, das heißt die Zusammenkunft 

von Kaiser Josef II. und König Preußens 

Friedrich dem Großen, die in seinen 

Räumen 1769 stattfand. Die Begrüßung 

der zwei mächtigsten Herrscher Mitteleuropas 

verewigte für Nachkommen der 

deutsche Maler Adolf Menzel. 

In der Barockzeit wurde in den Jahren 

1729–1734 der umfassendste Umbau der 

Pfarrkirche in Ziegenhals durchgeführt, 

unter der nur teilweisen Verwendung 

ihrer älteren Mauer. Ideengeber für den 

Umbau war der für zahlreiche Stiftungen 

bekannte Bischof Franz Ludwig von 

Neuburg. Baumeister war wahrscheinlich 

Christoph Tausch oder Johannes 

Innozenz Töpper. 

In der ersten Etappe wurde der Priesterteil 

mit der Sakristei geschaffen, in 

der zweiten baute man den Körper und 

das Westwerk mit dem Kreuzgang um. 

Anstelle des abgerissenen gotischen 

Chorraums wurde der zweijochige, 

rechteckige, vom Osten dreiseitig abgeschlossene 

Chorraum erbaut. Das weitere 

Joch wurde durch Arkaden mit zwei 

Anhängen mit Emporen verbunden. Der 

Teil des Bauwerks wurde mit der halbrunden 

Regenbogenarkade abgeschlossen. 

Das Hauptschiff ist unwesentlich 

breiter und größer als der Chorraum 

und größer als die Emporen, dreijochig, 

mit dem schmaleren vierten Joch, das 

den Chor enthält. Das Innere wurde mit 

Tonnengewölbe mit Lünetten bedeckt, 

in den auf Gurten gestützten Schiffen. 

In den Kreuzgängen setzte man Segelgewölbe 

ein und in der Vorhalle unter 

den Türmen – Kuppelgewölbe. Der Innenraum 

wurde mit abwechslungsreicher 

Stuckverzierung geschmückt. Die 

Regenbogenarkade wurde in Pilastern 

eingefasst und halbrund abgeschlossen. 

Schiffseits befindet sich das Wappen des 

Breslauer Bischofs Franz Ludwig von 

Neuburg und Chronogramm Inschrift: 

„ANNO, QVO FRANCISCO, LVDO- 

VICO NEOBVRGO, ELECTORATVS 

SANCTAE SEDIS CESSIT”. 

Das Innere des Hauptschiffes wird 

durch die in Emporen und Seitenschiffen 

befindlichen Fenster zusätzlich 

beleuchtet. Während dieses Umbaus 

wurde auch Kreuzrippengewölbe des 

Westwerks abgeschafft und an Stelle der 

Kapellen wurden Treppenhäuser und 

am Eingang zwei Verliese errichtet. Zu 

der gleichen Zeit wurde das zum Schiff 

23

przęsłowe, prostokątne prezbiterium, 

trójbocznie zamknięte od wschodu. 

Kolejne przęsło połączono arkadami 

z dwoma aneksami z emporami. Wznoszenie 

tej części zakończono półkolistą 

arkadą tęczową. Nawa główna była nieznacznie 

szersza i wyższa od prezbiterium 

oraz wyższa od empor, trójprzęsłowa, 

z czwartym przęsłem węższym, mieszczącym 

chór. Wnętrze nakryto sklepieniem 

kolebkowym z lunetami, w nawach 

opartych na gurtach. W kruchtach zastosowano 

sklepienia żaglaste, w przeds- 

ionku pod wieżami – kopulaste. Wnętrze 

ozdobiono urozmaiconą dekoracją stiukową. 

Arkadę tęczową opięto pilastrami 

i zamknięto półkoliście. Od strony nawy 

umieszczono herb biskupa wrocławskiego 

księcia Franciszka Ludwika von 

Neuburga i inskrypcje chronostychem 

„ANNO, QVO FRANCISCO, LVDO- 

VICO NEOBVRGO, ELECTORATVS 

SANCTAE SEDIS CESSIT” 

Wnętrze nawy głównej doświetlono 

przez okna umieszczone w emporach 

i nawach bocznych. W czasie tej przebudowy 

rozebrano także sklepienia krzyżowo-żebrowe 

westwerku, a w miejsce 

kaplic wzniesiono klatki schodowe oraz 

przy wejściu – dwie ciemnice. W tym samym 

czasie rozebrano prowadzący do 

nawy portal. Kościół przykryto nowym 

dachem, dwuspadowym nad korpusem 

i wielospadowym nad prezbiterium. 

Między wieżami westwerku wprowadzono 

ścianę z oknem o wykroju czworolistnym, 

nakrytą dachem pulpitowym. 

Elewację kościoła ukształtowano skromniej. 

Nadano jej proste podziały ramowe 

o zaokrąglonych narożach, różnicując 

je fakturowo i prawdopodobnie kolorystycznie. 

Prostokątne okna dolne i półkoliście 

zamknięte górne ujęto w profilowane 

opaski z uszkami. Wieloboczne 

zamknięcie prezbiterium ozdobiono na 

ścianie wschodniej owalnym okulusem 

oraz tablicą kamienną z płaskorzeźbą 

Ukrzyżowania i inskrypcją z XVIII 

wieku dotyczącą konsekracji kościoła 

w 1472 i 1734 roku. 

Z interesującymi przykładami sztuki 

barokowej spotykamy się również na 

ziemi jesenickiej. Po wojnie trzydziestoletniej 

przebudowano zamek w Jeseniku. 

W 1641 roku twierdzę bezskutecznie 

próbował zająć niewielki oddział Szwedów. 

Co się im nie udało, zniszczył w 

1727 roku pożar, który ogarnął całe mia- 

24 

František Ludvík z Neuburgu, známý 

svými početnými fundacemi. Práce řídil 

pravděpodobně Kryštof Tausch nebo 

Jan Innocenty Töpper. V první fázi bylo 

upravováno kněžiště se zákristií, v druhé 

fázi byla přestavěna hlavní loď a věže 

s kruchtou. Na místě zbouraného gotického 

presbytáře byl postaven pravoúhlý 

presbytář, zaklenutý dvěma oblouky, 

orientovaný na východ. Další oblouk 

byl spojen arkádami se dvěma přístavky 

s tribunami. Tato část byla zakončena 

půlkruhovou slepou arkádou. Hlavní 

loď byla jen trochu širší a vyšší než 

presbytář a vyšší než tribuny, měla tři 

oblouky a čtvrtý užší oblouk, ve kterém 

se nacházel kůr. Vnitřní prostory byly 

zaklenuty valenou klenbou s lunetami, 

které byly v lodích opřeny na nosných 

pilířích. V kruchtách se nacházela česká 

klenba, v předsíňce pod věžemi klenba 

kopulovitá. Vnitřní prostory byly ozdobený 

rozmanitou štukovou dekorací. 

Slepá arkáda byla podepřena pilastry 

a zakončena půlkruhem. Od strany lodě 

byl umístěn erb vratislavského biskupa, 

knížete Františka Ludvíka z Neuburgu 

a inskripce s chronogramem „ANNO, 

QVO FRANCISCO, LVDOVICO NE- 

OBVRGO, ELECTORATVS SANCTAE 

SEDIS CESSIT”. 

Vnitřní prostory hlavní lodě byly osvětleny 

okny, jež se nacházela na tribunách 

a v bočních lodích. V době této přestavby 

byla rovněž stržena křížová žebrová 

führende Portal abgetragen. Die Kirche 

wurde neu überdacht – mit Giebeldach 

über dem Körper und Zeltdach über 

dem Chorraum. Zwischen den Türmen 

des Westwerks wurde eine Wand mit 

vierblattförmigem Fenster gezogen und 

mit Pultdach bedeckt. Die Fassaden der 

Kirche wurden bescheidener gestaltet. 

Es wurden ihnen einfache Rahmengliederungen 

mit abgerundeten Ecken 

verliehen, die in Hinsicht auf ihre Oberfläche 

und wahrscheinlich Farbgebung 

unterschiedlich waren. Die rechteckigen 

unteren und die halbrund abgeschlossenen 

oberen Fenster wurden in 

profilierte Ohrenverkleidung eingefasst. 

Der mehrseitige Chorraumabschluss 

wurde an der Ostwand mit einem ovalen 

Oculus und einer Steintafel mit dem 

die Kreuzigung darstellenden Relief geschmückt 

sowie und mit einer Inschrift 

aus dem 18. Jahrhundert versehen, die 

sich auf die Einweihung der Kirche in 

den Jahren 1472 und 1734 bezog. 

Interessanten Beispielen barocker 

Kunst begegnen wir auch im Freiwaldauer 

Land. Nach dem Dreißigjährigen 

Krieg wurde die Burg in Freiwaldau 

umgebaut. 1641 versuchte eine kleine 

schwedische Truppe erfolglos, die Burg 

zu erobern. Was ihnen nicht gelungen ist, 

zerstörte 1727 der Brand, der die ganze 

Stadt verwüstete. Der damalige Breslauer 

Fürstbischof ließ die Burg gründlich 

zu einer palastartigen Residenz umbauen. 

Andenken vom letzten Umbau 

der Burg ist die bischöfliche Kartusche, 

die sich am nordöstlichen Strebepfeiler 

befindet. Den Kartuschen von Franz 

Ludwig Neuburg begegnen wir im Biele-Tal 

noch mehrmals, unter anderem 

in Ziegenhals und Grunau. Die Freiwaldauer 

Tafel hat unregelmäßige Umrisse, 

die sich wahrscheinlich aus ihrer nicht 

besonders glücklichen Geschichte ergeben. 

Die Seitenlänge beträgt 135 bzw. 

130 cm, der obere ist 108 und der untere 

Rand 90 cm lang. Die Gravierung von 

12–18 cm Tiefe bildet ein Beispiel wahren 

Kunststückes aus der Barockzeit. An 

zentraler Stelle des bischöflichen Wappens 

befindet sich das lateinische Kreuz, 

das Symbol der Rittermönche des Deutschen 

Ordens darstellt. Das Kreuz teilt 

das Wappen in vier Teile auf, in denen 

sich sowohl die mit der Familiengeschichte 

Franz Josefs als auch mit den 

von ihnen ausgeübten Funktionen ver-

sto. Ówczesny biskup wrocławski Franz 

Ludwik Neuburg przebudował gruntownie 

twierdzę, nadając jej bardziej rezydencyjny 

i pałacowy charakter. Pamiątką 

po ostatniej przebudowie zamku jest kartusz 

biskupa, znajdujący się na północno-wschodniej 

przyporze. Z kartuszami 

Franza Ludwika Neuburga spotkamy się 

w dolinie Białej jeszcze kilkakrotnie, m.in. 

w Głuchołazach i Siestrzechowicach. Jesenicka 

tablica ma nieregularne kształty, co 

najprawdopodobniej wynika z jej niezbyt 

szczęśliwej historii. Długość bocznych 

krawędzi wynosi 135 i 130 cm, krawędź 

górna ma 108 cm a dolna 90. Rzeźbiarski 

ryt na głębokość od 12 do 18 cm 

i jest przykładem prawdziwego kunsztu 

kamieniarskiego epoki baroku. W centralnym 

miejscu biskupiego herbu znajduje 

się łaciński krzyż będący symbolem 

rycerzy zakonnych NMP. Krzyż dzieli 

pole herbu na cztery części, w których 

znajdują się znaki związane zarówno 

z historią rodową Franciszka Ludwika, 

jak i pełnionymi przez niego funkcjami. 

Tablica nie jest datowana, jednak 

ze względu na zakonny krzyż możemy 

przyjąć, że powstała nie wcześniej niż 

w 1694 roku, gdyż właśnie wówczas 

Neuburg stanął na czele zakonu krzyżackiego. 

Początkowo tablica znajdowała 

się na murze suszarni jęczmienia 

miejscowego browaru, którego pozostałości 

jeszcze na początku lat 60. znajdowały 

się w pobliżu Wodnej Twierdzy, 

w miejscu położonego po drugiej stronie 

ulicy pawilonu „Jesenka”. Według innej 

wersji płyta ozdabiała biskupi majątek, 

który po raz kolejny spłonął w 1696 roku. 

Jej XIX-wieczne losy nie są znane. Dopiero 

w 1915 roku została znaleziona w mule 

naniesionym przez płynącą w pobliżu zamku 

Białą. Od tego czasu znalazła swoje 

miejsce na Wodnej Twierdzy. Również 

wojny śląskie szczęśliwie ominęły Wodną 

Twierdzę, jedynie w marcu 1741 roku został 

tutaj internowany biskup wrocławski 

kard. Sinzendorf. Pod koniec XVIII wieku 

w latach 1794–1798 burgrabią zamku 

był pracujący na dworze biskupa Schaffgotscha, 

znany kompozytor Carl Dieters 

von Dieterdorf, uważany za twórcę operetki 

niemieckiej. Postać muzyka upamiętnia 

marmurowa tablica, znajdująca 

się po prawej stronie bramy wejściowej. 

W połowie XIX wieku zamek zamieniono 

na siedzibę urzędu biskupiego majątku 

po austriackiej stronie Śląska. 

klenba westwerku, na místě kaple bylo 

postaveno schodiště a při vchodu dvě 

temnice. Současně byl zbořen i portál, 

který vedl do lodě. Kostel dostal novou 

sedlovou střechu nad hlavní lodí a mnohospádovou 

nad presbytářem. Mezi věže 

westwerku byla postavena stěna s oknem 

ve tvaru čtyřlístku, která byla zastřešena 

jednospádovou střechou. Průčelí kostela 

bylo skromnější. Bylo jednoduše 

členěno rámci se zaoblenými pilastry, 

které se vzájemně lišily povrchem a zřejmě 

i barvou. Dolní obdélníková okna 

a horní půlkruhově zakončená okna byla 

ozdobena profilovanými pásky s ušima. 

Presbytář, uzavřený z mnoha stran, byl 

na východní stěně ozdoben oválným 

okénkem (oculusem) a kamennou deskou 

s basreliéfem Ukřižování a inskripcí 

z 18. století, týkající se vysvěcení kostela 

v roce 1472 a 1734. 

Se zajímavými příklady barokního 

umění se setkáváme rovněž na Jesenicku. 

Po třicetileté válce byl přestavěn 

hrad v Jeseníku. Roku 1641 se ho pokoušel 

neúspěšně dobýt neveliký oddíl Švédů. 

Co se jim nepodařilo, zničil v roce 

1727 požár, který zachvátil celé město. 

Tehdejší vratislavský biskup František 

Ludvík z Neuburgu nechal pevnost od 

základů přestavět. Díky tomu stavba 

získala mnohem okázalejší rezidenční 

a zámecký ráz. Poslední přestavbu 

hradu připomíná kartuš biskupa, jež 

se nachází na severovýchodní podpěře. 

S kartušemi Františka Ludvíka se setkáme 

v údolí Bílé Jesenické ještě několikrát, 

mj. v Głuchołazech a Siestrzechowicích. 

Jesenická deska má nepravidelné 

tvary, na čemž se zřejmě podepsala její 

nepříliš šťastná historie. Délka bočních 

hran činí 135 a 130 cm, horní hrana má 

108 cm a dolní 90 cm. Sochařská vrytá 

kresba v hloubce 8–12 cm je dokladem 

opravdového barokního kamenického 

umění. Uprostřed biskupského erbu se 

nachází latinský kříž, jenž je symbolem 

řádových rytířů Nejsvětější Panny 

Marie. Kříž dělí pole erbu na čtyři části, 

ve kterých vidíme symboly, které souvisí 

s dějinami rodu Františka Ludvíka 

a s funkcemi, které zastával. Deska není 

datována, avšak vzhledem k řádovému 

kříži je možné usuzovat, že nevznikla 

dříve než v roce 1694, neboť právě tehdy 

Neuburg stanul v čele křižáckého 

řádu. Původně se deska nacházela na 

zdi sušárny ječmene místního pivovaru, 

bundenen Zeichen befinden. Die Tafel 

ist nicht datiert, jedoch wegen dem Ordenskreuz 

können wir annehmen, dass 

sie nicht vor 1694 entstanden ist, denn 

neben damals übernahm Neuburg die 

Führung im Deutschen Orden. Anfänglich 

befand sich die Tafel an der Mauer 

der Gerstendarre der lokalen Brauerei, 

derer Überreste noch Anfang 60er Jahre 

in der Nähe der Wasserburg zu finden 

waren, an der Stelle des an der anderen 

Straßenseite stehenden Pavillons „Jesenka”. 

Nach anderen Überlieferungen sollte 

die Tafel das Bischofsgut geschmückt 

haben, das wieder im Jahre 1696 abbrannte. 

Ihr Schicksal im 19. Jahrhundert 

ist nicht bekannt. Sie wurde erst 

1915 in der durch den unweit der Burg 

fließenden Biele getragenen Schlamm 

gefunden. Seit der Zeit hat sie auf der 

Wasserburg ihren festen Platz. Auch die 

schlesischen Kriege haben glücklicherweise 

die Wasserburg verschont, nur 

im März 1741 wurde hier der Breslauer 

Bischof, Kardinal Sinzendorf interniert. 

Im ausgehenden 18. Jahrhundert, in den 

Jahren 1794–1798 war der am Hof von 

Bischof Schaffgotsch tätige bekannte 

Komponist, der als Gründer der deutschen 

Operette gilt, Burgherr. Seiner 

Person gedenkt eine Marmortafel rechts 

vom Eingangstor. Mitte des 19. Jahrhunderts 

wurde die Burg zum Sitz der Verwaltung 

des Bischofsvermögens an der 

österreichischen Seite Schlesiens. 

Gleich nach der Teilung Schlesien 

zwischen Preußen und Österreich ließ 

der Breslauer Bischof die Burg in Jauernig 

gründlich umbauen, indem ihr der 

bis heute erhaltene barocke Stil verliehen 

wurde. Die Zusammenarbeit des 

Bischofs mit dem bereits erwähnten 

Dietersdorf bewog ihn dazu, den gotischen 

Bergfried in einen Konzertsaal 

umzuwandeln. Das Umbauwerk setzte 

Bischof Hohenlohe fort. Zu seinen Zeiten 

entstanden der Burggarten und die 

Wirtschaftsbauten, bereits in dem zum 

Klassizismus gerechneten Empirestil. 

In der Gegend von Freiwaldau, wo 

Bauherren-Bischöfe M. Klein und 

Ch. Tausch tätig waren, gehören zwei 

Kirchen in Thomasdorf zu den interessantesten 

Beispielen barocker Architektur 

im Biele-Tal – Thomaskirche und Johannes-der-Täufer-Kirche. 

Thomasdorf 

gehörte bis 1730 zur Freiwaldauer Pfarrgemeinde. 

Beträchtliche Entfernung von 

25

Tuż po podziale Śląska między Prusy 

i Austrię biskup wrocławski dokonał 

gruntownej przebudowy zamku w Javorniku, 

nadając mu zachowany do dnia 

dzisiejszego barokowy styl. Współpraca 

biskupa ze wspomnianym już Dietersdorfem 

skłoniła go do przebudowy 

gotyckiej wieży obronnej na salę koncertową. 

Dzieło przebudowy kontynuował 

biskup Hohenlohe, za jego czasów powstał 

ogród zamkowy i budynki gospodarcze, 

już w stylu empirowym, zaliczanym 

do klasycyzmu. 

W rejonie Jesenika, gdzie działali 

budowniczowie-biskupi: M.Klein i Ch. 

Tausch, do najciekawszych przykładów 

baroku w dolinie Białej należą dwa kościoły 

w Domašovie: kościół św. Toma- 

sza i kościół św. Jana Chrzciciela. Do 1730 

roku Domašov należał do parafii jesenickiej. 

Znaczna odległość od Jesenika, 

skłoniła jednak wrocławskiego kanonika 

Karla Maksymiliana von Fragstein do starań 

o utworzenie w dolnej części Domašova 

nowej parafii. Uzyskawszy pozwolenie, 

jeszcze w tym samym roku von Fragstein 

przystąpił do wznoszenia, z własnych 

funduszy, świątyni oraz jej wyposażenia. 

Według legendy na odlanie największego 

kościelnego dzwonu poświęcił swą ostatnią 

srebrną łyżeczkę. Kościół konsekrowany 

8 października 1730 roku poświęcony 

został św. Tomaszowi Apostołowi. 

Był to pierwszy przypadek, kiedy to patron 

kościoła wybrany został według nazwy 

miejscowości, w której kościół został 

wybudowany. Kościół został zaprojekto- 

26 

jehož pozůstatky bylo možné najít ještě 

na začátku šedesátých let poblíž Vodní 

tvrze, na místě, jež leží na druhé straně 

ulice pavilonu „Jesenka”. Podle jiné 

verze zdobila deska biskupův majetek, 

který shořel – již poněkolikáté – v roce 

1696. Její osudy v 19. století nejsou známy. 

Teprve v roce 1915 byla objevena 

v nánose řeky Bílé Jesenické, která teče 

poblíž hradu. Od té doby našla své místo 

na Vodní tvrzi. Slezské války se Vodní 

tvrzi vyhnuly, jedině v březnu 1741 zde 

byl internován vratislavský biskup kard. 

Sinzendorf. Koncem 18. století v letech 

1794–1798 působil jako purkrabí hradu 

známý skladatel, pracující na dvoře 

biskupa Schaffgotscha, Karel Dietters 

z Dietersdorfu, jenž je považován za 

tvůrce německé operetky. Hudebního 

skladatele připomíná mramorová deska, 

která se nachází po pravé straně vstupní 

brány. V polovině 19. století se hrad 

stal sídlem úřadu biskupského majetku 

rakouského Slezska. 

Krátce po rozdělení Slezska mezi 

Prusko a Rakousko provedl vratislavský 

biskup zásadní přestavbu hradu 

v Javorníku, který si dodnes zachoval 

rysy barokního slohu. Spolupráce biskupa 

s již zmiňovaným Dietersdorfem 

ho přiměla k přestavbě gotické obranné 

věže na koncertní sál. V přestavbě 

pokračoval i biskup Hohenlohe. Za jeho 

správy byla zřízena zámecká zahrada 

a hospodářské budovy, postavené v empírovém 

slohu. 

V jesenickém regionu, kde působili 

biskupští stavitelé M. Klein a Ch. Tausch, 

patřily k nejzajímavějším příkladům 

barokní architektury (v údolí Bílé 

Jesenické) dva kostely v Domašově: kostel 

sv. Tomáše a kostel sv. Jana Křtitele. 

Do roku 1730 náležel Domašov k jesenické 

farnosti. Avšak značná vzdálenost 

od Jeseníku podnítila vratislavského 

kanovníka Karla Maxmiliána z Fragsteinu 

k myšlence, aby byla v dolní části 

Domašova utvořena nová farnost. Poté 

co získal souhlas, zahájil ještě v témže 

roce na vlastní náklady stavbu nového 

kostela a jeho vnitřního vybavení. Na 

odlití největšího kostelního zvonu prý – 

podle legendy – obětoval svou poslední 

stříbrnou lžičku. Kostel konsekrovaný 

8. prosince 1730 byl zasvěcen sv. Tomáši 

Apoštolovi. Byl to první případ, kdy 

byl patron kostela vybrán podle názvu 

městečka, ve kterém byl kostel postaven. 

Freiwaldau bewog jedoch den Breslauer 

Kanoniker Karl Maximilian von Fragstein 

zum Streben nach Gründung einer 

neuen Pfarrgemeinde im unteren Teil 

von Thomasdorf. Nach Einholen der Genehmigung 

begann von Fragstein noch 

in demselben Jahr die Kirche, aus eigenen 

Mitteln finanziert, zu errichten und 

dann auszustatten. Für den Abguss der 

Kirchenglocke – so die Legende – hätte 

er sein letztes Silberlöffelchen geopfert. 

De Kirche wurde am 8. Oktober 1730 

dem heiligen Apostel Thomas geweiht. 

Es war der erste Fall, dass der Schutzheilige 

einer Kirche nach dem Namen 

der Ortschaft, in der sie errichtet wurde, 

gewählt worden ist. Die Kirche entwarf 

Tausch und baute der bereits aus Neiße 

bekannte bischöfliche Baumeister F.A. 

Hammerschmidt. Tausch werden auch 

Entwürfe der drei Altäre und der Kanzel 

im Inneren der Kirche zugeschrieben, 

und darüber hinaus das Bild im Hauptaltar, 

das den Schutzheiligen der Kirche 

– den Heiligen Thomas, der die Wunden 

Jesu berührt, darstellt. Das Bauwerk hat 

einen vierjochigen Körper, von östlicher 

Seite schmaleren Chorraum mit dem 

Turm. Im Inneren fällt der Hauptaltar 

auf, der in seinem westlichen Teil steht. 

Ursprünglich wurde es durch das heute 

zugemauerte Fenster in der Westwand 

beleuchtet. Mit seiner Form erinnert er 

an die Altäre in der Breslauer Marienkathedrale. 

Das interessanteste Denkmal, 

das sich in der Thomaskirche erhalten 

hat, ist die in Breslau gegossene Glokke, 

an der die Inschrift in lateinischer 

Sprache sichtbar ist: „Karl Maximilian 

von Fragstein und Nimsdorf, Prälat, 

Kanzler, Kanoniker und Beamter des 

Breslauer Bischofs, zur Glorie des in der 

Dreifaltigkeit einzigen Gottes, Johannes 

des Täufers und Apostel Thomas”. In 

dieser Inschrift steht ein Chronogramm 

mit dem Datum 1727 eingeschrieben. 

Im Jahre 1766 wurde neben der Kirche 

ein einstöckiges, mit Mansardendach 

bedecktes Pfarrhaus errichtet. 

Eine andere Kategorie der Denkmäler 

kirchlicher Kunst bilden freistehende 

Skulpturen und Figuren, die von der 

schlesischen Landschaft nicht wegzudenken 

sind. In der Barockzeit wurden 

oft Säulen errichtet. Diese Denkmäler 

wurden aus Votivgründen erbaut, wie 

Pest, Brand oder andere Katastrophen. 

An den Säulen versammelten sich Pil-

wany przez Tauscha, a wzniesiony przez 

znanego już z Nysy biskupiego budowniczego 

F. A. Hammerschmidta. Tauschowi 

przypisuje się też zaprojektowanie 

trzech ołtarzy i ambony we wnętrzu kościoła, 

a ponadto namalowanie obrazu 

w ołtarzu głównym, przedstawiającego 

patrona kościoła – św. Tomasza dotykającego 

ran Chrystusa. Budowla ma czteroprzęsłowy 

korpus, od wschodu węższe 

prezbiterium z wieżą. We wnętrzu uwagę 

zwraca ołtarz główny, który znajduje 

się w jego zachodniej części. Pierwotnie 

był on podświetlony przez zamurowane 

dziś okno w ścianie zachodniej. Swoim 

kształtem przypomina ołtarze w kaplicy 

mariackiej katedry wrocławskiej. Najciekawszym 

zabytkiem, jaki zachował się 

w kościele św. Tomasza, jest dzwon odlany 

we Wrocławiu, na którym widnieje 

napis w języku łacińskim „Karol Maksymilian 

z Fragsteinu i Nimsdorf prałat, 

kanclerz, kanonik i oficjał biskupa 

wrocławskiego, ku chwale Boga w Trójcy 

Jedynego, Jana Chrzciciela i apostoła 

Tomasza”. W napis ten wkomponowany 

jest chronogram z datą 1727. W 1766 

roku obok kościoła wybudowano piętrową 

plebanię, przykrytą mansardowym 

dachem. 

Inną kategorią zabytków sztuki sakralnej 

są wolnostojące pomniki i figury, 

które stanowią nieodłączny składnik 

śląskiego pejzażu. W okresie baroku 

w miastach często budowano kolumny. 

Pomniki te wystawiano z powodów wotywnych, 

takich jak zaraza, pożary czy inne 

katastrofy. Przy kolumnach skupiały się 

pielgrzymki, przy nich składano publiczne 

ślubowania związane z uwolnieniem się 

od nieszczęść. Sytuowano je w eksponowa- 

nych publicznych miejscach, takich jak place 

kościelne, rynki miejskie czy też skrzyżowania 

głównych dróg. Z obszaru księstwa nyskiego 

rzeźby tego typu znamy z Otmucho- 

wa i Jesenika. 

Kolumna maryjna w Otmuchowie 

została wykonana w 1734 roku w piaskowcu. 

Jej autorem był prawdopodobnie 

Antoni Joerg. Pomnik ten w pew- 

nym sensie zastąpił pręgierz rynkowy, 

istniejący jeszcze w latach 30. XVIII 

wieku, który jednak już w 1717 roku 

groził zawaleniem. Postać Maryi w aureoli 

składającej się z dwunastu gwiazd 

apokaliptycznych posadowiona jest tu na 

czworobocznym profilowanym cokole, 

na którego bokach znajdują się płasko- 

Stavba vznikla podle projektu Tausche 

a vznikla pod dohledem biskupova stavitele 

F. A. Hammerschmiedta, známého 

již z Nisy. Tauschovi je připisován 

rovněž projekt tří oltářů a kazatelny 

uvnitř kostela a kromě toho i namalování 

obrazu ve hlavním oltáři, jenž představuje 

patrona kostela – sv. Tomáše, 

dotýkajícího se Kristových ran. Stavba 

má loď se čtyřmi oblouky a na východní 

straně užší presbytář s věží. Uvnitř nás 

zaujme hlavní oltář, který se nachází 

v jeho západní části. Původně byl osvětlen 

oknem v západní stěně, které je dnes 

již zazděno. Svou formou připomíná 

oltáře v mariánské kapli ve vratislavské 

katedrále. Nejzajímavější památkou, 

jaká se v kostele sv. Tomáše zachovala, 

je zvon odlitý ve Vratislavi, na kterém je 

viditelný nápis v latinském jazyce „Karel 

Maxmilián z Fragsteinu a Nimsdorfu, 

prelát, kancléř, kanovník a oficiál vratislavského 

biskupa, ku chvále Boha 

Trojjediného, Jana Křtitele a apoštola 

Tomáše”. Součástí nápisu je chronogram 

s datem 1727. V roce 1766 byla vedle 

kostela postavena patrová fara s mansardovou 

střechou. 

Jinou kategorií uměleckých sakrálních 

památek jsou volně stojící pomníky 

a sochy, jež tvoří neoddělitelnou součást 

slezské krajiny. V období baroka byly 

ve městech často stavěny sloupy. Byly 

chápány jako votivní, podnětem k jejich 

stavbě byla většinou taková neštěstí, jako 

např. mor, požáry nebo jiné katastrofy. 

Ke sloupům mířily celé zástupy poutníků, 

byly u nich skládány veřejné přísahy, 

týkající se ochrany před neštěstím. Byly 

umisťovány na exponovaných veřejných 

místech, jakými byly např. prostory 

u kostela, městská náměstí nebo křižovatky 

hlavních cest. Z území niského 

knížectví známe památky tohoto typu 

z Otmuchova a Jeseníku. 

Mariánský sloup v Otmuchově byl 

vykonán z pískovce v roce 1734. Jeho 

autorem byl pravděpodobně Antonín 

Joerg. Tento pomník v jistém slova smyslu 

nahradil pranýř na náměstí, jenž existoval 

ještě ve třicátých letech 18. století, 

kterému však hrozilo již v roce 1717, že 

se zavalí. Postava Marie v aureole, tvořené 

dvanácti apokalyptickými hvězdami, 

sedí na čtyřbokém profilovaném 

podstavci, na jehož bocích se nacházejí 

basreliéfy, představující biblické scény 

(Zvěstování, Navštívení, Pokušení Ada- 

gergruppen, man legte hier öffentlich 

Eid ab im Zusammenhang mit Befreiung 

von Unglück. Man platzierte sie 

an exponierten öffentlichen Standorten 

wie Kirchenhöfe, städtische Marktplätze 

oder große Straßenkreuzungen. 

Auf dem Gebiet des Fürstentums Neiße 

finden wir derartige Skulpturen in Ottmachau 

und Freiwaldau. 

Die Mariensäule in Ottmachau wurde 

1734 im Sandstein wahrscheinlich von 

Anton Joerg gehauen. Die Säule ersetzte 

im gewissen Sinne den noch in den 

30er Jahren existierenden Pranger, der 

aber bereits 1717 einzustürzen drohte. 

Die Gestalt Marias in der aus zwölf 

Apokalypse-Sternen bestehenden Aureole 

steht hier auf einem quadratischen 

profilierten Sockel, an dessen Seiten 

sich die biblische Szenen darstellenden 

Reliefs (Verkündigung, Heimsuchung, 

Versuchung Adams und Evas) befinden. 

Die Figur Marias steht an einer großen, 

die Erde verkörpernden Kugel, die vom 

Ungeheuer mit offenem Maul und der 

daraus herausgestreckten Feuerzunge 

umschlungen ist. Maria trägt das Jesuskind, 

das mit dem in Hand gehaltenem 

Speer den Kopf des Ungeheuers durchsticht. 

Es ist eine Darstellung der Siegreichen 

Mutter Gottes. 

Barocke Dreifaltigkeitssäule in Freiwaldau 

befindet sich in einer kleinen 

Parkanlage gegenüber dem Eingang zum 

Museum. Die ovale Sandsteinsäule steht 

auf einem viereckigen, mit Reliefs von 

vier Heiligen, die vor der Pest schützen 

– Sebastian, Rochus, Carl Borromäus 

und Franz Xavier, geschmückten Sokkel. 

Auf die Säule wurde die Figur der 

Dreifaltigkeit – der sog. Gnadenthron 

– aufgesetzt. Im hinteren Teil trägt die 

Säule die Signatur I.F.A.P/1721. In der 

Stadtchronik wurde dieses Denkmal als 

Pestsäule ein Jahr zuvor erwähnt. Ursprünglich 

stand die Säule am östlichen 

Stadtrand, vor der Brücke über die Biele, 

nicht weit von dem heutigen Kino. 

Vor dem Vodni Trzw tauchte sie erst 

1993 auf an der Stelle des hier bis 1945 

befindlichen Mahnmals für Opfer des 

1. Weltkrieges. 

Weitere typische Beispiele freistehender 

sakraler Kunst sind die Figuren 

heiligen Nepomuks. Das erste Denkmal 

für diesen Heiligen wurde 1683 auf der 

Karlsbrücke in Prag aufgestellt. Dank Jesuiten 

verbreitete sich sein Märtyrerkult 

27

zeźby przedstawiające sceny biblijne 

(Zwiastowanie, Nawiedzenie, Kuszenie 

Adama i Ewy). Figura Maryi stoi na 

obszernej, symbolizującej Ziemię, kuli, 

którą oplata potwór z otwartą paszczą, 

z wydobywającym się z niej ognistym językiem. 

Maryja podtrzymuje Dzieciątko 

Jezus, które trzymaną w ręku włócznią 

przebija głowę potwora. Jest to przedstawienie 

Matki Boskiej Zwycięskiej. 

Barokowa kolumna św. Trójcy w Jeseniku 

znajduje się w niewielkim parku 

naprzeciw wejścia do muzeum. Owalna, 

piaskowcowa kolumna osadzona jest na 

czworobocznym cokole, ozdobionym 

reliefami czterech świętych patronów 

chroniących przed zarazą: świętych Sebastiana, 

Rocha, Karola Boromeusza 

i Franciszka Ksawerego. Na kolumnie 

osadzona jest rzeźba Trójcy Świętej 

– tzw. Tron Łaski. W tylnej części kolumna 

posiada sygnaturę: I.F.A.P/1721. 

W kronice miejskiej pomnik ten, 

jako kolumna morowa, wzmiankowany 

był już rok wcześniej. Pierwotnie 

kolumna stała na wschodnim skraju 

miasta przed mostem na Białej, niedaleko 

dzisiejszego kina. Przed Wodną 

Twierdzę trafiła dopiero w 1993 roku, 

kiedy to postawiono ją w miejscu stojącego 

do 1945 roku pomnika poległych 

w I wojnie światowej. 

Kolejnym charakterystycznym przykładem 

wolnostojącej rzeźby sakralnej 

są figury św. Jana Nepomucena. Pierwszy 

pomnik tego świętego stanął w 1683 

roku na moście Karola w Pradze. Za sprawą 

jezuitów kult tego męczennika rozprzestrzenił 

się na Śląsku, a potem w in- 

nych regionach. Św. Jan Nepomucen był 

patronem mostów, przepraw, opiekunem 

życia rodzinnego, orędownikiem dobrej 

spowiedzi, sławy i honoru. Według tradycji 

ludowej chronił także pola i zasiewy przed 

powodzią i suszą. Wszystko to sprawiło, że 

Nepomucen zyskał popularność, jakiej nie 

osiągnął żaden inny święty. Jego figury stawiano 

przy drogach w sąsiedztwie mostów, 

rzek, na placach publicznych i kościelnych 

oraz skrzyżowaniach dróg. Większość zachowanych 

pomników św. Jana Nepomucena 

pochodzi właśnie z okresu największej 

potęgi jezuitów – baroku. 

Styl barokowy w budownictwie świeckim 

możemy zaobserwować w zachowanych 

do dziś kamienicach mieszczańskich. 

Doskonałym przykładem jest tzw. 

Stara Poczta w Zlatych Horach. Ta naj- 

28 

ma a Evy). Socha Marie stojí na kouli, 

symbolizující Zemi, kolem níž se vine 

nestvůra s otevřenou tlamou, ze které 

šlehá ohnivý jazyk. Marie drží Děťátko 

Ježíška, probodávající hlavu nestvůry 

kopím. Jedná se o zobrazení Panny 

Marie Vítězné. 

Barokní sloup sv. Trojice v Jeseníku 

se nachází v nevelikém parku naproti 

vchodu do muzea. Oválný pískovcový 

sloup stojí na čtyřbokém podstavci, 

ozdobeném reliéfy čtyř svatých patronů, 

kteří mají chránit před morem, čili 

sv. Sebastiána, Rocha, Karla Boromea 

in Schlesien und anschließend auch in 

anderen Regionen. Der heilige Johannes 

Nepomuk war Schutzpatron von Brükken, 

Flussübergängen, Beschützer des 

Familienlebens, Befürworter der guten 

Beichte, des Ruhmes und der Ehre. Er 

sollte auch – so der Volksmund – Acker 

und Saaten vor Hochwasser und Dürre 

schützen. Deshalb gewann Nepomuk 

Beliebtheit, die keinem anderen Heiligen 

zuteil wurde. Seine Figuren stellte 

man an Straßenrändern in der Nachbarschaft 

von Brücken und Flüssen, auf 

öffentlichen und kirchlichen Plätzen 

sowie an Straßenkreuzungen auf. Die 

meisten erhaltenen Figuren heiligen 

Nepomuks stammen eben aus der Zeit 

der größten Macht der Jesuiten – aus der 

Barockzeit. 

Den Barockstil im profanen Bauwesen 

beobachten wir in den bis heute erhaltenen 

Bürgerhäusern. Hervorragendes 

Beispiel dafür liefert die sog. Alte 

Post in Zuckmantel. Dieses prächtigste 

Haus am Markt wurde 1698 erbaut. 

Sein herrlicher Giebel knüpft mit seiner 

Ausschmückung an den niederländischen 

Barock an. Die Merkmale dieses 

Stils finden wir darüber hinaus in einigen 

Häusern in Neiße und Patschkau 

wieder. 

Von der Blüte und wirtschaftlicher 

Pracht Neißes um die Wende des 17. und 

18. Jahrhunderts scheinen zwei Bestandteile 

der Stadtverzierung zu zeugen: Tritonbrunnen 

und Schöner Brunnen. Der 

Tritonbrunnen stellt eines der schönsten 

Elemente der kleinen Architektur der 

Stadt dar. Er steht an der Bracka Straße 

und wurde in den Jahren 1700–1701 

aus Kunzendorfer Marmor errichtet. 

Sein Vorbild war der römische Brunnen 

Fontanna del Tritone (um 1637 durch 

Giovanni Lorenzo Bernini für Papst 

Urban VIII. geschaffen). Er besitzt zwei 

Becken. In der Mitte des Hauptbeckens 

steht der Brunnen mit dem Fußsockel 

in Form von vier Delphinen mit der 

Wappenkartusche von Neiße und dem 

Datum 1701. Darüber befindet sich eine 

muschelförmige Schale, in der eine mit 

Muschel musizierende Tritonfigur steht. 

Von allen Neißer Denkmälern begründet 

eben der Tritonbrunnen den einst 

der Stadt verliehenen Beinamen „schlesisches 

Rom”. 

Schöner Brunnen wurde 1686 durch 

den bischöflichen Hofklempner Wilhelm

okazalsza kamienica rynkowa została 

wybudowana w 1698 roku. Jej wspaniały 

szczyt dekoracją nawiązuje do baroku 

holenderskiego. Cechy tego stylu odnajdujemy 

ponadto w niektórych kamienicach 

Nysy i Paczkowa. 

O rozkwicie i bogactwie gospodarczym 

Nysy przełomu XVII i XVIII wieku zdają 

się świadczyć dwa elementy dekoracyjne 

miasta – Fontanna Trytona i Piękna 

Studnia. Fontanna Trytona to jeden z naj- 

piękniejszych elementów małej architektury 

miasta. Usytuowano ją przy ul. Brackiej, 

a wzniesiono w latach 1700–1701 

roku ze sławniowickiego marmuru. Jej 

pierwowzorem była rzymska Fontanna 

del Tritone (wykonana około 1637 roku 

przez Giowanniego Lorenzo Berniniego 

dla papieża Urbana VIII). Posiada ona 

dwa baseny. Pośrodku głównego usytuowano 

fontannę z podstawą w kształcie 

4 delfinów z kartuszem herbowym Nysy 

i datą 1701. Powyżej znajduje się czara 

w kształcie muszli, na której usytuowano 

figurę trytona grającego na muszli. 

Pośród wszystkich nyskich zabytków to 

właśnie Fontanna Trytona najbardziej 

uzasadnia nadane niegdyś Nysie określenie 

„śląski Rzym”. 

Piękna Studnia została wykonana 

w 1686 roku przez Wilhelma Hellewega, 

nadwornego ślusarza biskupiego, z fundacji 

rajcy nyskiego Kaspra Naasa. Jest 

jednym z najbardziej znanych dzieł sztuki 

kowalskiej na Śląsku, z piękną, ornamentalną, 

kopulastą nadbudową ujmującą, 

a jednocześnie zabezpieczającą 

studnię. Została wykonana z kutej kraty 

żelaznej o bogatej dekoracji wicią roślinną, 

z główkami aniołków, ptakami, smokami 

i postaciami groteskowymi. Studnię 

opasuje fryz z inskrypcją erekcyjną 

i ozdobną sterczyną w zwieńczeniu. 

Okres baroku to nie tylko architektura 

sakralna i budownictwo mieszczańskie. 

W XVII wieku rozpoczęto w Nysie inwestycje 

fortyfikacyjne, które uczyniły 

z miasta jedną z najpotężniejszych 

twierdz, a ich zachowane fragmenty są 

zabytkiem inżynierii wojskowej tamtych 

czasów. Najstarsze nowożytne fortyfikacje 

Nysy zostały zaprojektowane przez 

Schneidera von Lindau w 1594 roku za 

sprawą ówczesnego biskupa wrocławskiego 

Andrzeja Jerina. Realizowano je 

do początku XVII wieku, a następnie 

przebudowano – już w zarysach szkoły 

staroholenderskiej i nowowłoskiej 

a Františka Xaverského. Na sloupu stojí 

socha Sv. Trojice – tzv. Trůn milosti. 

Zezadu sloupu se nachází signatura: 

I.F.A.P/1721. V městské kronice byl 

tento sloup zmiňován jako morový již 

o rok dříve. Původně stál na východním 

okraji města před mostem nad řekou 

Bílá Jesenická nedaleko dnešního kina. 

Před Vodní tvrz se dostal teprve v roce 

1993, kdy byl postaven na místě pomníku 

padlých za první světové války, který 

zde stál do roku 1945. 

Dalším charakteristickým příkladem 

volně stojících sakrálních soch jsou figury 

sv. Jana Nepomuckého. První pomník 

tohoto světce byl postaven v roce 1683 

na Karlově mostě v Praze. Díky působení 

jezuitů se kult tohoto mučedníka 

rozšířil v celém Slezsku a potom 

i v jiných regionech. Sv. Jan Nepomucký 

byl patronem mostů, přeprav, ochráncem 

rodinného života, uchování zpovědního 

tajemství, slávy a cti. Podle 

lidové tradice chránil rovněž pole a setbu 

před povodní a suchem. To vše vedlo 

k jeho neobyčejné popularitě, jaké nedosáhl 

žádný jiný světec. Jeho sochy byly 

stavěny při cestách poblíž mostů, řek, 

na veřejných i církevních prostranstvích 

nebo na křižovatce cest. Většina zachovaných 

pomníků sv. Jana Nepomuckého 

pochází právě z období největšího rozmachu 

činnosti jezuitů, z doby baroka. 

Barokní sloh můžeme sledovat rovněž 

u světských staveb, především na dodnes 

zachovaných měšťanských domech. 

Dokonalým příkladem je tzv. Stará 

pošta ve Zlatých Horách. Tento nejokázalejší 

měšťanský dům byl postaven 

v roce 1698. Jeho nádherný štít navazuje 

svou výzdobou na holandské baroko. 

Rysy tohoto slohu nacházíme rovněž 

u některých měšťanských domů v Nise 

a Paczkowě. 

O rozkvětu a hospodářském bohatství 

Nisy na přelomu 17. a 18. století 

svědčí dva významné objekty – kašna se 

sochou Tritona a Krásná studna. Kašna 

se sochou Tritona je jedním z nejhezčích 

příkladů „malé architektury” ve městě. 

Nacházela se na ulici Bracka, byla postavena 

v letech 1700-1701 ze sławniowického 

mramoru. Jejím vzorem se stala 

římská kašna del Tritone (postavená 

kolem roku 1637 Giovannim Lorenzem 

Berninim pro papeže Urbana VIII.). 

Tvoří ji dva bazénky. Uprostřed prvního 

se nachází fontánka s podstavcem ve 

Helleweg geschaffen und vom Stadtrat 

Kaspar Naas gestiftet. Er gehört zu den 

bekanntesten Werken der Schmiedekunst 

in Schlesien, mit dem schönen, 

ornamentalen, kuppelförmigen Oberbau, 

der den Brunnen einfasst und zugleich 

schützt. Er wurde aus Schmiedeeisengitter 

angefertigt, mit reichhaltiger 

Pflanzenrankenverzierung, mit Engelsköpfchen, 

Vögeln, Drachen und grotesken 

Gestalten. Den Brunnen umschließt 

ein Fries mit der Gründungsinschrift 

und Zierpinakeln im Abschluss. 

Der Beginn der Barockzeit steht nicht 

nur für Kirchenarchitektur und Bürgerbau. 

Im 17. Jahrhundert begann man 

in Neiße mit Befestigungsinvestitionen, 

die die Stadt in eine der mächtigsten Festung 

verwandelt haben. Ihre erhaltenen 

Fragmente sind Denkmäler des Inge- 

nieurbauwesens aus damaliger Zeit. Die 

frühesten neuzeitlichen Fortifikationen 

in Neiße wurden von Schneider von Lindau 

im Jahre 1594 auf Veranlassung des 

Breslauer Fürstbischofs Andreas Jerin 

entworfen. Umgesetzt wurden die Entwürfe 

bis zu den Anfängen des 17. Jahrhunderts. 

Die Befestigungen wurden anschließend 

– bereits in den Umrissen der 

altniederländischen und der neuitalienischen 

Schule – von 1643 bis zu den Anfängen 

des 18. Jahrhunderts umgebaut. 

Der zehn Bastionen umfassende Befestigungsring 

mit dem Wallschild vor dem 

Breslauer Tor war durch einen einfachen 

Schutzgraben und einen hinter Böschung 

verlaufenden Weg umgeben. Von diesen 

Objekten hat sich bis zu unseren Zeiten 

die mehrfach modernisierte St. Hedwig 

Bastion an der Piastowska Str. erhalten. 

Diese erste Befestigungsanlage hatte 

viele Schwächen und wurde 1741 durch 

preußische Truppen erobert. Friedrich II. 

wusste strategische Lage der Stadt und 

die bereits bestehenden Befestigungen 

zu schätzen und beschloss, Neiße in 

eine Festung umzuwandeln. Im Jahre 

1741 unter Leitung des niederländischen 

Ingenieurs Cornelius von Warlawe 

wurden die die Stadt umschließenden 

Befestigungen, Unterer Damm 

genannt, umgebaut. Dadurch entstand 

eine neue Stadt – Friedrichsstadt, eher 

eine Art Kaserne oder Militärlager 

(heute Stadtteil Nysa Radoszyn). An den 

beiden Flussufern wurden Redouten 

errichtet – die Kardinal-Redoute und 

die Kapuziner-Redoute. Damals wurde 

29

– w okresie od 1643 roku do początków 

XVIII wieku. Dziesięciobastionowy 

pierścień fortyfikacji z rawelinem przed 

Bramą Wrocławską otoczony był pojedynczą 

fosą i ukrytą, biegnącą naprzeciw 

skarpą drogą. Z tych obiektów do 

dzisiejszych czasów zachował się – wielokrotnie 

modernizowany – bastion 

św. Jadwigi przy ul. Piastowskiej. 

Ten pierwszy system umocnień miał 

wiele słabych stron i został zdobyty 

w 1741 roku przez armię pruską. Fryderyk 

II, doceniając strategiczne położenie 

miasta oraz istniejące już fortyfikacje, 

postanowił uczynić z Nysy twierdzę. 

Dlatego po 1741 roku, pod kierownictwem 

holenderskiego inżyniera gen. 

Corneliusa von Warlawe, przebudowano 

otaczające miasto fortyfikacje nazwane 

Obwałowaniami Dolnymi. Równocześnie 

na drugim brzegu rzeki zbudowano 

Forty Górne. Powstało tym samym 

nowe miasto Friedrichsstadt, będące 

raczej rodzajem koszar lub obozu wojskowego 

(obecnie jest to dzielnica Nysa 

Radoszyn). Po obu brzegach rzeki zostały 

wzniesione reduty – Kardynalska 

i Kapucyńska. Wtedy zbudowano także 

m.in. Fort Prusy wraz z pasami promieniście 

rozchodzących się w kierunku 

rzeki obwałowań, zwanymi Jerozolimskimi. 

Fort ten był samodzielną cytadelą 

w Fortyfikacjach Górnych. Oprócz 

wspomnianych już obwałowań od Fortu 

30 

tvaru čtyř delfínů s kartuší Nisy a datem 

1701. Výše se nachází číše ve tvaru mušle, 

na které stojí socha Tritona, jenž hraje 

na mušli. Ze všech niských památek 

může být právě kašna se sochou Tritona 

nejpádnějším důvodem, proč bylo Nise 

kdysi přiznáno označení „Slezský Řím”. 

Krásná studna byla postavena v roce 

1686 Wilhelmem Hellewegem, dvorským 

zámečníkem, na náklady niského 

radního Kaspra Naase. Jedná se o jedno 

z nejznámějších děl kovářského umění 

ve Slezsku s pěknou ornamentální 

kopulovitou nástavbou, která zastřešuje 

a současně chrání studnu. Je vykonána 

z kované železné mříže s bohatou 

výzdobou, zobrazující pnoucí rostliny, 

hlavičky andílků, ptáky, draky a bizarní 

postavy. Studnu lemuje nápis s erekční 

inskripcí a na vrcholu zdobí fiály. 

Barokní architekturu nereprezentovaly 

pouze sakrální a měšťanské stavby. 

Od začátku 17. století začalo být 

v Nise investováno do opevnění, které 

z města učinilo jednu z nejmocnějších 

pevností a jejich zachované fragmenty 

dodnes představují památky vojenského 

inženýrství tehdejší doby. Nejnovější 

novodobé opevnění Nisy vzniklo na 

základě projektu Schneidera z Lindau 

v roce 1594 z iniciativy vratislavského 

biskupa Ondřeje Jerina. Plán byl realizován 

od začátku 17. století, později došlo 

k další přestavbě – již pod vlivem staré 

holandské a nové italské školy – v období 

od roku 1643 do začátku 18. století. 

Prstenec deseti bašt pevnosti s ravelínem 

před Vratislavskou bránou byl obehnán 

jediným příkopem a skrytou cestou, 

vedoucí podél protějšího náspu. Z těchto 

objektů se zachovala do dnešní doby 

– mnohokrát modernizovaná – bašta sv. 

Hedviky u ulice Piastowska. 

Tento první systém opevnění měl mnoho 

slabých stran. Pevnost byla v roce 1742 

dobyta pruským vojskem. Fridrich II. si 

uvědomoval význam postavení města a 

již existujícího opevnění a rozhodl se, že 

z Nisy učiní tvrz. Proto byly po roce 1741 

pod vedením holandského inženýra gen. 

Cornelia von Warlave přestavěny fortifikace, 

obehnané kolem města, zvané Dolním 

valem. Současně na druhém břehu řeky 

byly postaveny Horní pevnůstky. Vzniklo 

tím nové město Friedrichsstadt, jež bylo 

spíše typem vojenských kasáren nebo 

vojenského tábora (v současné době je to 

čtvrť Radoszyn). Po obou březích řeky byly 

auch das Fort Preußen samt der sich der 

strahlenförmig in Richtung Fluss verzweigenden 

Erdwallstreifen, Jerusalemer 

Umwallungen genannt, errichtet. 

Das Fort stellte eine selbständige Zitadelle 

in den Oberen Befestigungen dar. 

Neben der bereits erwähnten Umwallungen 

verlief vom Fort Preußen fast bis 

zur Eisenbahnlinie (an der Grodkowska 

Str.) ein trockener Graben, Hoher Wall 

genannt. Die hier eingesetzten architektonischen 

Lösungen der Befestigungen 

gingen ihrer Zeit mindestens einige 

Dutzend Jahre voraus. In den folgenden 

Jahren bis zum 19. Jahrhundert wurde 

das Bastionsystem weiter ausgebaut. 

Daher galt Neiße als eine der stärksten 

und modernsten Festungen im damaligen 

Europa. Diese Ansicht bestätigt die 

Tatsache, dass die Truppen Napoleons 

im Jahre 1807 einhundertvierzehn Tage 

lang unter ständigem Beschuss schwerer 

Artilleriewaffen Neiße belagerten. 

Die Schlagkraft des Artilleriebeschusses 

war dermaßen groß, dass in der ganzen 

Stadt lediglich fünf Häuser verschont 

blieben. Erst ausstehender Entsatz mit 

Munition und Lebensmitteln zwang 

Neiße zur Kapitulation. Die sich mit der 

Zeit verändernden Kriegstechniken und 

der Einsatz von Kanonen mit Gewinderohren 

im 19. Jahrhundert entzogen der 

Festung ihre militärische Bedeutung. Ab 

1871 begann die Auflösung der Festung. 

Infolge der Abrissarbeiten sind lediglich 

ca. 50–60% des Befestigungsbestandes 

im unterschiedlichen Erhaltungszustand 

erhalten geblieben. Die heutzutage 

vorhandenen Werke und Anlagen 

bestehen aus den Überresten des „Festungslagers” 

aus dem 18. Jahrhundert, 

dem Hohen Wall mit der teilweise zerstörten 

Grottkauer Bastion, dem äußeren 

Jerusalemer Wall mit dem Hohen 

Redan und der Hohen Batterie sowie 

der Kaninchen-Redoute, eine fünf Forte 

umfassende Anlage, Hochwasserdamm 

mit der Kardinal-Redoute sowie den 

Eisenbahndamm. Trotz weitgehender 

Verluste ist es eine der am besten erhaltenen 

neuzeitlichen Festungen in Schlesien. 

Zusammen mit den gut erhaltenen 

Festungen in Glatz und Silberberg, mit 

der Befestigungsanlage Warthaer Berge 

und Vorgebirgsland bilden sie Reste 

neuzeitlicher preußischer Fortifizierungen 

des nördlichen Sudetenteils. Diese 

Befestigungen stellen zusammen mit

Prusy biegła, niemal do torów kolejowych 

(przy ul. Grodkowskiej), sucha 

fosa zwana Obwałowaniami Wysokimi. 

Zastosowane tu rozwiązania architektoniczne 

fortyfikacji o dobre kilkadziesiąt 

lat wyprzedzały swoje czasy. W późniejszych 

latach miały miejsce dalsze rozbudowy 

systemu bastionowego, trwające 

aż do XIX wieku. Dzięki temu Nysa była 

uważana za jedną z najsilniejszych i najnowocześniejszych 

twierdz w ówczesnej 

Europie. Opinię tę potwierdza fakt, 

że wojska napoleońskie w 1807 roku 

aż 114 dni oblegały Nysę, nieustannie 

ją ostrzeliwując ciężką artylerią. Siła 

rażenia artyleryjskiego była tak wielka, 

że w mieście ocalało tylko pięć domów. 

Dopiero brak odsieczy z amunicją 

i żywnością zmusił Nysę do kapitulacji. 

Zmieniające się z czasem techniki wojenne 

oraz zastosowanie w XIX wieku 

dział z gwintowanymi lufami spowodowały 

utratę militarnego znaczenia 

fortyfikacji. Od 1871 roku rozpoczęła 

się likwidacja twierdzy. W wyniku prac 

wyburzeniowych do chwili obecnej 

przetrwało około 50–60% stanu fortyfikacji 

w różnym stanie zachowania. Na 

istniejące obecnie dzieła i zespoły składają 

się pozostałości XVIII-wiecznego 

obozu warownego, obwałowań wysokich 

z częściowo zniszczonym Bastionem 

Grodkowskim, Obwałowań Jerozolimskich 

zewnętrznych z Wysokim Redanem 

i Wysoką Baterią oraz Redutą Króliczą, 

zespół pięciu fortów, obwałowania 

Powodziowe z Redutą Kardynalską oraz 

obwałowania Kolejowe. Mimo znacznych 

strat jest to jedna z najlepiej zachowanych 

nowożytnych twierdz na Śląsku. 

Wraz z dobrze zachowanymi twierdzami 

Kłodzką i Srebrnogórską, zespołem 

fortyfikacji Przedgórza i Gór Bardzkich 

stanowi ona pozostałości nowożytnych 

pruskich fortyfikacji północnej części gór 

Sudeckich. Umocnienia te wraz z twierdzami 

w Czechach to jeden z najcenniejszych 

europejskich systemów obronnych, 

obfitujący w unikatowe dzieła 

i nowatorskie XVIII- i XIX-wieczne rozwiązania 

techniczne. 

Klasycyzm – powrót 

do antycznych wzorców 

Cechy tego stylu można odnaleźć 

w nielicznych budowlach sakralnych 

i świeckich na obszarze księstwa ny- 

postaveny reduty – Kardinálská a Kapucínská. 

Tehdy byla rovněž vybudována mj. 

pevnůstka Prusko společně s pásy valů, 

které se radiálně rozcházely směrem k řece 

a jimž se říkalo Jeruzalémské. Tato pevnůstka 

představovala samostatnou citadelu 

mezi Horními pevnůstkami. Kromě již 

zmiňovaných valů se od Pevnůstky Prusko 

táhl – téměř až k železničním kolejím 

(ul. Grodkowska) – příkop, zvaný Vysokými 

valy. Architektonická řešení opevnění, která 

zde byla uplatněna, předběhla svou dobu 

o několik desetiletí. V pozdějších letech 

došlo k dalšímu rozšiřování systému bašt, 

které trvalo až do 19. století. Díky tomu byla 

Nisa považována za jednu z nejmocnějších 

a nejmodernějších pevností v tehdejší 

Evropě. To potvrzuje i situace z roku 1807, 

kdy napoleonská vojska musela Nisu obléhat 

až 114 dní a ostřelovat těžkým dělostřelectvem. 

Síla dělostřeleckého útoku byla 

tak silná, že se ve městě zachovalo pouze 

pět domů. Teprve nedostávající se vojenská 

pomoc s municí a potravinami při- 

měla Nisu ke kapitulaci. Postupem doby, 

kdy se měnila válečná technika a začala být 

používána děla se závitovými hlavněmi, 

ztrácela pevnost svůj militární význam. 

Od roku 1871 byla zahájena likvidace tvrze. 

Po demolici zbylo do dnešního dne asi 

jen 50–60 % z původního stavu pevnosti, 

a to v různém stupni zachování. Celek dnes 

tvoří pozůstatky „opevněného tábora” 

z 18. století, vysokých valů s částečně zničenou 

Grodkowskou baštou, pozůstatky 

vnějších Jeruzalémských valů s Vysokým 

redanem a Vysokým dělem a Králičí reduta, 

komplet pěti pevnůstek, Povodňové 

valy s Kardinálskou redutou a Železniční 

valy. Přes značné škody se jedná o jednu 

z nejlépe zachovaných novověkých pevností 

ve Slezsku. Společně s dobře zachovanými 

pevnostmi v Kladsku, Stříbrné 

Hoře a skupinou opevnění v Předhůří 

a Bardských horách tvoří pozůstatky novodobých 

pruských fortifikací v severní části 

Sudet. Tato opevnění spolu s tvrzemi 

v Čechách představují jeden z nejcennějších 

evropských obranných systémů, jenž 

stkví unikátními díly a novátorskými technickými 

řešeními 18. a 19. století. 

Klasicismus – návrat 

k antickým vzorům 

Rysy tohoto slohu je možné najít na 

některých církevních a světských stavbách, 

nacházejících se na území niského 

den tschechischen Festungen eine der 

wertvollsten Abwehrsysteme dar, die 

zahlreiche einmalige Kunstwerke und 

kühne technische Lösungen aus dem 18. 

und 19. Jahrhundert enthalten. 

Der Klassizismus – zurück 

zu den klassischen Vorbildern 

Die Merkmale dieser Stilrichtung 

sind in wenigen sakralen und profanen 

Bauten auf dem Gebiet des Fürstentums 

Neiße zu finden. Zu den klassischen 

Vorbildern griff man unter anderem 

während des Anfang des 19. Jahrhunderts 

durchgeführten Umbaus der barocken 

Kirche St. Josephs in Langendorf 

(Gemeinde Ziegenhals). Ein Beispiel 

für die in dem Stil erbaute Kirche ist 

die 1797 errichtete Johannes-der-Täufer-Kirche 

in Ober Thomasdorf. Das 

Innere wurde mit Bildern und Skulpturen 

aus den bereits damals nicht mehr 

existierenden Kirchen geschmückt, unter 

anderem aus der Franziskaner-Kirche 

und-kloster in Troppau. Von dort 

stammte auch die Glocke aus dem Jahre 

1690. Die Nebenaltäre schuf der lokale 

Tischler Joseph Pompe. Am interessantesten 

waren jedoch die Werke des im 

gesamten Grenzgebiet berühmten Bildhauers 

und Malers Bernard Kutzer aus 

Niedergrund bei Zuckmantel. Er schuf 

die Figur Jesu auf dem Ölberg und das 

Bild „Herz Gottes”, das bei ihm die sich 

seit 1842 in Gräfenberg aufhaltende polnische 

Gräfin Lubińska bestellte. In der 

2. Hälfte des 19. Jahrhunderts wurde der 

Chorraum erbaut. Über dem Haupteingang 

in die Kirche, unterhalb des Turmes, 

befindet sich ein Relief mit dem 

Datum der Kirchweihe. Es war das letzte 

Sakralbauwerk des geteilten und langsam 

absterbenden Fürstentums Neiße. 

Im Jahre 1810 wurde es auf dem Gebiet 

Preußens säkularisiert und das einzige 

Überbleibsel des Herzogtums war der 

herzogliche Ehrentitel, den Breslauer 

Bischöfe trugen. Der letzte, der sich so 

betiteln ließ, war Fürstbischof Bertram. 

Der klassizistische Stil zeichnet auch 

Profanbauten aus: vor allem das Rathaus 

in Patschkau, dessen Renaissance- 

-Körper in den Jahren 1821–1822 im Stil 

des späten Klassizismus umgebaut wurde. 

Klassizistische Dekoration finden 

wir auch an Fassaden zahlreicher Bürgerhäuser 

aus dem 19. Jahrhundert. 

31

skiego. Do klasycznych wzorców sięgnięto 

m.in. w trakcie przebudowy 

w pocz. XIX wieku barokowego kościoła 

św. Józefa w Bodzanowie (gm. Głuchołazy). 

Przykładem świątyni w tym stylu 

jest, zbudowany w 1797 roku, kościół 

św. Jana Chrzciciela w Górnym Domašovie. 

Wnętrze ozdobiono obrazami 

i rzeźbami pochodzącymi z kilku nieistniejących 

już wówczas świątyń, m.in. 

z kościoła i klasztoru franciszkanów 

w Opawie. Stamtąd pochodził również 

dzwon z 1690 roku. Ołtarze boczne wykonał 

miejscowy stolarz Joseph Pompe. 

Najciekawsze były jednak prace znanego 

na całym pograniczu rzeźbiarza i malarza 

z Horní Údolí – Bernarda Kutzera. 

Był on autorem rzeźby Chrystusa na 

Górze Oliwnej i obrazu „Boże Serce”, 

który zamówiła u niego przebywająca 

w 1842 roku w Gräfenbergu Polka hrabina 

Lublińska. W drugiej połowie XIX 

wieku dobudowano chór. Nad głównym 

wejściem do świątyni, znajdującym się 

pod wieżą, umieszczony jest relief z datą 

konsekracji kościoła. Była to ostatnia budowla 

sakralna podzielonego i dożywającego 

końca swych dni księstwa nyskiego. 

W 1810 roku dokonano jego sekularyzacji 

na obszarze pruskim, a jedyną 

pozostałością po księstwie był honorowy 

tytuł książęcy noszony przez biskupów 

wrocławskich. Ostatnim, który 

się tytułował w ten sposób, był biskup 

Bertram. 

Styl klasycystyczny charakteryzuje również 

budowle świeckie, przede wszystkim 

ratusz w Paczkowie, którego renesansowa 

bryła została przebudowana w latach 1821– 

–1822 w stylu późnego klasycyzmu. Dekoracje 

klasycystyczne odnajdujemy także na 

elewacjach wielu XIX-wiecznych kamienic. 

Klasycyzm pod koniec I połowy XIX 

wieku powoli „rozpływał się” się w następującym 

po nim eklektyzmie i występował już 

tylko jako jeden z wielu stylów historycznych. 

Neoromanizm, neogotyk, 

neobarok – historyzujący 

przełom wieków 

Architekturę sakralną końca XIX wieku 

i początku XX wieku charakteryzują 

neogotyk i neoromanizm. Świątynie celowo 

budowano w neostylach dla podkreślenia 

historycznych treści oraz dla 

wyrażenia ciągłości i tradycji Kościoła. 

Neoromanizm nieco późniejszy od neo- 

32 

knížectví. Klasickými vzory se inspirovali 

stavitelé mj. během přestavby 

barokního kostela sv. Jozefa v Bodzanowě 

(obec Głuchołazy) na začátku 

19. století. Příkladem stavby, postavené 

v tomto slohu, je kostel sv. Jana Křtitele 

v Horním Domašově z roku 1797. Interiéry 

byly ozdobeny obrazy a sochami, 

jež pocházely z několika, dnes již neexistujících 

svatyní, mj. z kostela a kláštera 

františkánů v Opavě. Odtud pocházel 

rovněž zvon z roku 1690. Boční oltáře 

vykonal místní truhlář Joseph Pompe. 

Nejzajímavější však byly práce sochaře 

a malíře z Horního Údolí, známého 

v celém pohraničí, Bernarda Kutzera. 

Byl autorem sochy Kristus na Olivové 

hoře a obrazu „Božího srdce”, jenž 

si u něj objednala Polka, hraběnka Lublińska, 

pobývající v roce 1842 v Gräfenbergu. 

V druhé polovině 19. století byla 

dostavěna kruchta. Nad hlavním vchodem 

do kostela pod věží se nachází reliéf 

s datem jeho vysvěcení. Byla to poslední 

sakrální stavba rozděleného a své dny 

dožívajícího niského knížectví. V roce 

1810 proběhla v pruském záboru jeho 

sekularizace a jedinou vzpomínkou na 

knížectví byl čestný titul, jenž užívali 

vratislavští biskupové. Posledním, který 

se tímto titulem honosil, byl biskup 

Bertram. Klasicistický sloh se promítl 

rovněž v architektuře světských budov. 

Především na radnici v Paczkowě, jehož 

renesanční silueta byla v letech 1821- 

1822 přestavěna v pozdně klasicistickém 

slohu. Klasicistickou výzdobu nacházíme 

rovněž na průčelích mnoha měšťanských 

domů z 19. století. 

Klasicismus koncem první poloviny 

19. století se pomalu „rozplýval” v následujícím 

ho eklektismu a vystupoval již 

jen jako jeden z mnoha „historických 

slohů”. 

Novorománský, novogotický 

a novobarokní sloh – 

historizující přelom století 

Pro sakrální architekturu konce 19. 

století a začátku 20. století je charakteristický 

novogotický a novorománský 

sloh. Kostely byly záměrně stavěny 

v těchto novoslozích, aby byla zdůrazněna 

kontinuita a tradice církve. Novorománský 

sloh nastoupil o něco později než sloh 

novogotický a svůj rozkvět prožíval po 

sjednocení Německa, kde oživoval a připomínal 

legendu první německé říše Ottonů. 

Der Klassizismus löste sich gegen Ende 

der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts langsam 

in dem ihm folgenden Eklektizismus 

auf und trat später nur als eine der 

zahlreichen historischen Stilrichtungen 

auf. 

Neoromanik, Neugotik, 

Neobarock – historisierende 

Jahrhun-dertwende 

Sakrale Architektur des ausgehenden 

19. und des beginnenden 20. Jahrhunderts 

prägen Neugotik und Neoromanik. 

Kirchen wurden gezielt in historischen 

Stilen erbaut, um historische Inhalte 

hervorzuheben sowie Kontinuität und 

Tradition der Kirche auszudrücken. Die 

als Neugotik etwas jüngere Neoromanik 

erlebte ihre Blüte nach der Vereinigung 

Deutschlands, wo sie Anknüpfung an 

die Legende des Ersten Deutschen Reiches 

darstellte. 

In Neiße befinden sich zwei ansehnliche 

Architekturobjekte, derer Ausmäße 

in Bewunderung versetzen. Es handelt 

sich um das Franziskanerkloster an der 

ehemaligen Hl. Rochus-Allee (heute 

Wojska Polskiego Allee) sowie das Kloster 

der Steyler Missionare an Rodzie-

gotyku przeżywał swój rozkwit po zjednoczeniu 

Niemiec, gdzie stanowił przywołanie 

legendy I Rzeszy Niemieckiej. 

W Nysie znajdują się dwa okazałe 

obiekty architektoniczne, których rozmiary 

wprawiają w podziw. Chodzi tu 

o klasztor franciszkanów przy dawnej 

alei św. Rocha (dziś aleja Wojska Polskiego) 

oraz klasztor werbistów przy 

ul. Rodziewiczówny. W 1900 roku franciszkanie 

osiedlili się przy obecnej Alei 

Wojska Polskiego i dwa lata później 

rozpoczęli budowę kościoła i klasztoru. 

Architektura zespołu franciszkańskiego 

nawiązuje wyraźnie do historycznej 

formy architektury romańskiej. Mamy 

tu do czynienia ze stylem typowym dla 

budowli sakralnych dawnych terenów 

państwa pruskiego. Drugi nyski monumentalny 

obiekt to klasztor zakonu misyjnego 

werbistów przy ulicy Rodziewiczówny, 

reprezentujący styl neogotycki. 

Ze względu na wielkość tego założenia 

architektonicznego, składającego się 

z kościoła, klasztoru oraz zabudowań 

gospodarczych, nie ma ono sobie równego 

na terenie miasta, a nawet całej 

Opolszczyzny. Fundację tego kompleksu 

rozpoczęto w 1892 roku, a rok później 

obiekt był już prawie gotowy do za- 

mieszkania. Kościół poświęcono dopie- 

ro w 1907 roku. Jest to budowla nawiązująca 

w swoich architektonicznych 

formach do typowo gotyckich katedr. 

Architektura kościoła należącego do 

licznych śląskich przykładów kościołów 

neogotyckich wyróżnia się jednak wśród 

nich imponującą wielkością. Zespół architektoniczny 

werbistów przeznaczony 

był na cele szkolne i takim służy do dnia 

dzisiejszego. 

W latach 1889–1895 w duchu neogotyckim 

zmodernizowano również kościół 

św. Jakuba i św. Agnieszki w Nysie. 

Założono wtedy nowe sklepienia w nawie 

głównej, położono posadzkę i dobudowano 

kruchtę zachodnią (dzisiejsze 

wejście główne). Wejście wzniesione 

z kamienia, jest bogato dekorowane neogotyckimi 

laskowaniami, maswerkami, 

sterczynami i rzeźbami. Pracami modernizacyjnymi 

kierował Józef Eberts. 

Inny obiekt, tym razem neoromański, 

możemy zobaczyć w przygranicznych 

Mikulovicach. W 1897 roku tutejsza parafia 

liczyła 5534 wiernych. W związku 

z tym podjęto decyzję o budowie nowego, 

znacznie większego kościoła. Ostat- 

V Nise se nacházejí dva okázalé architektonické 

objekty, jejichž rozměry budí 

obdiv. Jde o františkánský klášter poblíž 

bývalé aleje sv. Rocha (dnes alej Wojska 

Polskiego) a klášter verbistů na ul. Rodziewiczówny. 

Františkáni se usadili 

po-blíž současné aleje Wojska Polskiego 

v roce 1900 a o dva roky později zahájili 

stavbu kostela a kláštera. Architektura 

františkánského komplexu výrazně 

navazuje na historické rysy románského 

slohu. Máme zde do činění se slohem 

typickým pro sakrální stavby bývalého 

území pruského státu. Druhým niským 

monumentálním objektem je klášter 

misijního řádu verbistů na ul. Rodziewiczówny, 

jenž reprezentuje neogotický 

sloh. Vzhledem k rozlehlosti tohoto 

architektonického komplexu, jenž tvoří 

kostel, klášter a hospodářské budovy, 

nenajdeme na území města a dokonce 

ani v celém Opolsku druhý takový, který 

by se mu mohl vyrovnat. Stavba byla 

zahájena v roce 1892 a o rok později již 

bylo možné začít komplex obývat. Kostel 

byl vysvěcen teprve v roce 1907. Jedná se 

o stavbu, která svými architektonickými 

rysy navazuje na typické gotické katedrály. 

Architektura kostela, jenž patří 

k početným slezským příkladům novogotického 

slohu, se však od ostatních liší 

svými imponujícími rozměry. Architektonický 

komplex verbistů byl určen pro 

školní účely a těm slouží dodnes. 

V letech 1889–1895 byl modernizován 

v novogotickém slohu rovněž kostel sv. 

Jakuba a sv. Anežky v Nise. Tehdy byla 

postavena nová klenba v hlavní lodi, 

položena podlaha a dostavěna západní 

kruchta (dnešní hlavní vchod). Kamenný 

vchod je bohatě zdoben novogotickými 

kružbami, fiálami a sochami. Modernizaci 

řídil Jozef Eberts. 

Jiný objekt, tentokrát v novorománském 

slohu, můžeme uvidět v pohraničních 

Mikulovicích. V roce 1897 tvořilo 

zdejší farnost 5534 věřících. V souvislosti 

s tím bylo rozhodnuto, že by měl 

být postaven nový, mnohem větší kostel. 

Poslední mše ve starém kostele proběhla 

21. března 1903 a 11. června byl již 

položen základní kámen nové svatyně, 

kterou projektoval brněnský architekt 

Richard Völkel. Novorománská silueta 

kostela tvoří dodnes hlavní dominantu 

vesnice. Uvnitř se nachází renesanční 

náhrobní deska z roku 1605 majitele 

vesnice Wolfa Bibritschého a basreliéf, 

wiczówny Str. Im Jahre 1900 ließen sich 

Franziskaner an der heutigen Wojska 

Polskiego Allee nieder und zwei Jahre 

später begannen sie mit dem Bau der 

Kirche und des Klosters. Wir haben hier 

mit einem für Sakralbauten der ehemaligen 

preußischen Gebiete typischen 

Stil zu tun. Das zweite monumentale 

Objekt ist das Kloster des Ordens der 

Steyler Missionare an Rodziewiczówny 

Str. die den Stil der Neugotik vertritt. 

Wegen der Ausmäße dieser architektonischen 

Anlage, die aus einer Kirche, 

einem Kloster und Wirtschaftsbauten 

besteht, ist sie auf dem Stadtgebiet und 

sogar im ganzen Oppelner Land ohnegleichen. 

Mit der Stiftung dieser Anlage 

wurde 1892 begonnen, ein Jahr später 

stand die Anlage fast fertig zum Einziehen. 

Die Kirche wurde erst 1907 eingeweiht. 

Dieses Bauwerk knüpft in seinen 

architektonischen Formen an typisch 

gotische Dombauten an. Die zur zahlreichen 

schlesischen Beispielen neugotischer 

Kirchen zählende Architektur der 

Kirche zeichnet sich ihnen gegenüber 

durch ihre imponierende Größe aus. 

Die architektonische Anlage der Steyler 

Missionare wurde für Schulzwecke konzipiert 

und diesem Zweck dient sie bis 

heute. 

In den Jahren 1889–1895 wurde im Geiste 

der Neugotik auch die Jakobuskirche 

umgebaut. Es wurden damals neue Gewölben 

im Hauptschiff eingesetzt, neue 

Fußböden verlegt und der Westkreuzgang 

(heutiger Haupteingang) dazu gebaut. Der 

aus Stein gemauerte Eingang ist reichlich 

mit neugotischem Stabwerk, Maßwerk, 

Vorsprüngen und figürlichen Darstellungen 

geschmückt. Die Modernisierungsarbeiten 

leitete Josef Eberts. Ein anderes, 

in dem Fall neoromanisches Objekt können 

wir in der Grenzortschaft Niklasdorf 

besichtigen. Die hiesige Pfarrgemeinde 

zählte 5534 Mitglieder. Im Zausammenhang 

damit beschloss man eine neue, wesentlich 

größere Kirche zu errichten. Die 

letzte Messe wurde in der alten Kirche am 

21. März 1903 abgehalten und am 11. Juni 

wurde der Grundstein für die neue Kirche, 

entworfen durch den Architekten aus 

Brünn Richard Völkel, gelegt. Der neoromanische 

Körper der Kirche beherrscht 

bis heute die Dorflandschaft. Im Inneren 

befinden sich eine Grabplatte aus dem 

Jahre 1605 für den Dorfeigentümer Wolf 

Bibritsche sowie das die Kreuzigung und 

33

nia msza w starej świątyni odbyła się 

21 marca 1903 r., a 11 czerwca poświęcono 

kamień węgielny pod nowy kościół, 

zaprojektowany przez brneńskiego architekta 

Richarda Völkela. Neoromańska 

bryła kościoła do dzisiaj dominuje nad 

wsią. Wewnątrz znajduje się renesansowa 

płyta nagrobna właściciela wsi Wolfa 

Bibritsche z 1605 roku oraz płaskorzeźba 

przedstawiająca ukrzyżowanie 

i czterech ewangelistów. Drugi zabytek 

neoromański, niestety prawie zupełnie 

nieznany, znajduje się w Jeseniku na terenie 

byłego klasztoru urszulanek. To 

kaplica p.w. Panny Marii, sfinansowana 

przez biskupa wrocławskiego, kardynała 

Georga Koppa, wybudowana w 1897 

roku. W podziękowaniu fundatorowi, 

siostry umieściły na ścianie kaplicznej 

absydy wizerunek św. Jerzego, patrona 

kardynała. Kaplica swą architekturą 

przypomina wczesnochrześcijańską bazylikę 

romańską. Obecnie odbywają się 

w niej koncerty i wystawy malarskie. 

Kolejnym obiektem neoromańskim 

położonym w dolinie Białej Głuchołaskiej 

jest, nazywany jej perłą, kościół 

parafialny w Českej Vsi. Od samego 

początku wioska należała do parafii Jesenik, 

dokąd też uczęszczano na msze. 

We wsi stała jedynie drewniana kaplica 

p.w. św. Dominika, datowana na 

rok 1695. W 1910 roku powołano stowarzyszenie 

katolickie, którego celem 

miała być budowa nowej świątyni. Niestety 

wybuch I wojny światowej opóźnił 

i skomplikował te zamierzenia. W latach 

20. gmina musiała zakupić od miejscowych 

zakładów nowy teren. Kościół 

w Českej Vsi zaprojektował w 1925 roku 

Anton Schneider z Marianskich Lazni. 

Jego koncepcję zaaprobował biskup 

wrocławski Adolf Bertram, który jednocześnie 

wsparł inwestycję finansowo. 

Biskup dokonał też konsekracji kościoła 

26 września 1928 roku, nadając mu wezwanie 

św. Józefa. 

Innym, położonym w Jeseniku, XIX- 

-wiecznym zabytkiem nawiązującym do 

przeszłości jest neogotycki kościół ewangelicki, 

znajdujący się przy wyjeździe 

z miasta w kierunku Głuchołaz. Świątynia 

ufundowana została przez Mariannę 

Orańską, żonę królewicza pruskiego Albrechta 

Hohenzollerna, syna Fryderyka 

Wilhelma III. Królewna, mieszkająca 

przez pewien czas w swym pałacyku 

w Bilej Vodzie koło Javornika, odwiedzi- 

34 

představující Ukřižování a čtyři evangelisty. 

Druhá novorománská památka, 

bohužel téměř zcela neznámá, se nachází 

v Jeseníku na území bývalého kláštera 

voršilek. Jedná se o kapli Panny Marie, 

kterou nechal na své náklady postavit 

vratislavský biskup kard. Georg Kopp 

v roce 1897. Jako výraz díku zakladateli 

umístily sestry na stěně apsidy v kapli 

obraz sv. Jiřího, kardinálova patrona. 

Kaple připomínala svou architekturou 

raně křesťanskou románskou baziliku. 

V současné době se zde konají koncerty 

a malířské výstavy. 

Dalším novorománským objektem, 

nacházejícím se v údolí Bílé Jesenické, 

který je považován za její perlu, je farní 

kostel v České Vsi. Původně vesnice 

patřila k farnosti v Jeseníku, kam se také 

chodilo na mše. Ve vsi se nacházela pouze 

dřevěná kaple sv. Dominika, datovaná 

do roku 1695. V roce 1910 se sešel 

katolický spolek, jehož cílem bylo iniciovat 

stavbu nového kostela. Bohužel 

vypuknutí první světové války zpozdilo 

a zkomplikovalo tyto snahy. Ve dvacátých 

letech musela obec odkoupit od 

místních podniků nové území. Kostel 

v České Vsi vznikl podle projektu Anto- 

die vier Evangelisten darstellende Relief. 

Das zweite neoromanische Denkmal, 

leider fast völlig unbekannt, befindet 

sich in Freiwaldau, auf dem Gebiet 

des ehemaligen Ursulinenklosters. Es 

ist die Marienkapelle, gestiftet durch 

den Breslauer Bischof Kardinal Georg 

Kopp, im Jahre 1897 erbaut. Als Dank 

an den Stifter brachten die Nonnen an 

die Wand der Kapellenapsis das Bild des 

Schutzheiligen des Kardinals Georg an. 

Mit seiner Architektur erinnert die Kapelle 

an eine frühchristliche romanische 

Basilika. Heutzutage finden dort Konzerte 

und Ausstellungen statt. 

Ein weiteres neoromanisches Objekt 

im Biele-Tal ist die als seine Perle 

bezeichnete Pfarrkirche in Böhmischdorf. 

Vom Anfang an gehörte das Dorf 

zur Gemeinde Freiwaldau, wohin man 

auch zu Messen ging. Im Dorf stand 

nur eine auf 1695 datierte St. Dominikus-Holzkapelle. 

Im Jahre 1910 wurde 

ein katholischer Verband gegründet, 

dessen Ziel der Bau des neuen Gotteshauses 

sein sollte. Leider zögerte der 

Ausbruch des 1. Weltkriegs dieses Vorhaben 

hinaus und machte die Dinge 

schwieriger. In den 20er Jahren musste 

die Gemeinde ein neues Grundstück 

von lokalen Betrieben erwerben. Die 

Kirche in Böhmischdorf wurde 1925 

durch Anton Schneider aus Marienbad 

entworfen. Ihr Konzept genehmigte 

Breslauer Fürstbischof Adolf Bertram, 

der gleichzeitig den Bau finanziell unterstützte. 

Der Bischof weihte auch die 

Kirche am 26. September 1928 dem heiligen 

Josef ein. Ein anderes in Freiwaldau 

befindliches Baudenkmal aus dem 

19. Jahrhundert, das an die Vergangenheit 

anknüpft, ist die neugotische evangelische 

Kirche, die sich am Stadtausgang 

in Richtung Ziegenhals befindet. 

Die Kirche wurde durch Marianne der 

Niederlande, Ehefrau des preußischen 

Königssohnes Albrecht Hohenzollern, 

Sohnes Friedrich Wilhelms III. gestiftet. 

Die Königstochter, die eine Zeit lang in 

ihrem Schlösschen in Weißwasser bei 

Jauernig verweilte, besuchte Freiwaldau 

im September 1880 zum Anlass der 

Konfirmation zwei einheimischer evangelischer 

Jugendlichen. Der Grundstein 

wurde am 13. Oktober 1881 gelegt. Das 

Grundstück selbst wurde ein halbes Jahr 

zuvor durch die evangelische Gemeinde 

in Freiwaldau erworben. Die Bauarbei-

ła Jesenik we wrześniu 1880 roku, przy 

okazji konfirmacji, czyli bierzmowania 

dwójki młodych miejscowych ewangelików. 

Kamień węgielny pod budowę 

położono 13 października 1881 roku. 

Sama działka została wykupiona przez 

ewangelicki zbór w Jeseniku pół roku 

wcześniej. Prace budowlane zakończono 

już w 1882 roku, a w roku następnym 

wykończono wnętrze kościoła, zawieszono 

dzwon i zakupiono organy. Już 

wówczas jeseniccy protestanci posiadali 

własną parafię. 

Doskonałym przykładem architektury 

neobarokowej są hełmy wież głuchołaskiej 

fary. Ich budowę wraz z wzniesieniem 

przylegających do nich klatek 

schodowych rozpoczęto na początku 

XX wieku. Projekt nowych zwieńczeń 

opracował w 1905 roku Hans Poelzig 

– profesor Szkoły Rzemiosł Budowlanych 

we Wrocławiu. Nawiązał w nim do 

formy znanej z kościoła parafialnego 

w Złotoryi. Zaprojektował neobarokowe 

trzyprześwitowe hełmy, których dolna 

partia na rzucie kwadratu przechodzi 

w formę ośmioboczną. Obie wieże zostały 

połączone przejściem-galerią na 

wysokości pierwszego prześwitu. Jako 

zwieńczenie wykorzystano, zachowane 

z poprzedniej konstrukcji, gałki z krzyżami. 

Poelzig był również autorem 

dwóch symetrycznych klatek schodowych, 

nakrytych dachami pulpitowymi, 

wystrojem nawiązującymi do elewacji 

barokowego korpusu. 

Architektura uzdrowiskowa 

– malownicze tło wyjazdów 

po zdrowie i wypoczynek. 

W rozwijających się od połowy XIX 

wieku uzdrowiskach na terenie Jesenika 

i Lipovych Lazni, a później także 

Głuchołaz, powstawały budowle związane 

ściśle z tym rodzajem działalności. 

Zbudowane w XIX i na początku XX 

wieku sanatoria, domy zdrojowe, wille, 

pensjonaty, a nawet dworce kolejowe, 

nie tylko świadczą o tradycjach lecznictwa 

uzdrowiskowego na tym obszarze, 

ale także stanowią specyficzną kategorię 

architektury uzdrowiskowej. Wille 

i pensjonaty naśladowały w formie, 

bądź tylko detalu dekoracyjnym popularny 

dla architektury europejskich 

uzdrowisk styl szwajcarski, zwany też 

tyrolskim. Są to budowle z licznymi 

nína Schneidera z Mariánských Lázní 

v roce 1925. Jeho koncepci schválil vratislavský 

biskup Adolf Bertram, který 

investici finančně podpořil. Biskup 

zasvětil kostel sv. Jozefovi 26. září 1928. 

Jinou historickou památkou z 19. století 

v Jeseníku, jež navazuje na minulost, 

je novogotický evangelický kostel, který 

se nachází při výjezdu z města směrem 

do Głuchołaz. Kostel byl postaven na 

náklady Marianny Oranžské, manželky 

pruského prince Albrechta Hohenzollerna, 

syna Fridricha Viléma III. Královna, 

jež žila po určitou dobu ve svém 

zámečku v Bílé Vodě poblíž Javorníku, 

navštívila v září 1880 Jeseník při příležitosti 

konfirmace, čili biřmování 

dvou místních mladých evangelíků. 

Základní kámen byl položen 13. října 

1881. Samotný pozemek byl vykoupen 

o půl roku dříve evangelickým sborem 

v Jeseníku. Stavební práce byly ukončeny 

již v roce 1882 a následujícího roku 

byly dokončeny interiéry, pověšen zvon 

a zakoupeny varhany. Jeseničtí protestanti 

tak získali veliký farní kostel. 

Dokonalým příkladem novobarokní 

architektury jsou kopule věže głuchołazského 

kostela. Jejich stavba společně 

se schodištěm, které k nim vede, byla 

zahájena na začátku 20. století. Projekt 

nových kopulí připravil v roce 1905 Hans 

Poelzig, profesor stavebního učiliště ve 

Vratislavi. Navázal v něm na formy, jež 

byly známy z farního kostela ve městě 

Złotoryja. Navrhl novobarokní kopule 

se třemi okenními otvory, jejichž dolní 

čtvercový profil přechází v osmistěnný. 

Obě věže byly spojeny přechodem-galerií 

na úrovni prvního okenního otvoru. 

Na vrcholu kopule byla umístěna koule 

s kříži, zachovaná z předchozí konstrukce. 

Poelzig byl rovněž autorem dvou 

symetrických schodišť, jež byla zastřešena 

jednospádovými střechami, ozdobou 

navazující na průčelí barokního celku. 

Lázeňská architektura – 

malebné pozadí výjezdů 

za zdravím a odpočinkem 

V lázních na území Jeseníku, Lipových 

Lázní a později i Głuchołaz, 

k jejichž rozvoji docházelo od poloviny 

19. století, vznikaly stavby, jež byly úzce 

spjaty s tímto typem aktivit. Postavená 

v 19. století a na začátku 20. století sana- 

ten wurden bereits 1882 abgeschlossen 

und in dem darauf folgenden Jahr vollendete 

man das Innere der Kirche, hing 

die Glocke auf und erwarb die Orgel. 

Schon damals besaßen Reformierte in 

Freiwaldau ihre eigene Pfarrgemeinde. 

Hervorragendes Beispiel für die neobarocke 

Architektur sind die Turmhelme 

der Pfarrkirche in Ziegenhals. Mit ihrem 

Bau samt Errichtung der anliegenden 

Treppenhäuser wurde Anfang des 

20. Jahrhunderts begonnen. Den Entwurf 

neuer Abschlüsse erarbeitete 1905 

Hans Poelzig – Professor an der Schule 

für Bauhandwerk in Breslau. Er entwarf 

neubarocke Dreilichthelme, derer untere 

Partie auf dem quadratischen Grundriss 

in eine achteckige Form überging. 

Beide Türme wurden mit einer Galerie 

auf der Höhe des ersten Lichtes verbunden. 

Als Abschluss wurden die aus der 

älteren Konstruktion erhalten gebliebene 

Knöpfe mit Kreuzen eingesetzt. Poelzig 

entwarf auch zwei symmetrische, mit 

Pultdächern bedeckte Treppenhäuser, 

die mit ihrer Ausstattung an die Fassade 

des barocken Körpers anknüpften. 

Die Kurort-Architektur 

– schöner Hintergrund 

für Gesundheits- 

und Erholungsreisen 

In den sich seit der Mitte des 19. Jahrhunderts 

entwickelnden Bädern auf 

dem Gebiet von Freiwaldau und Nieder 

Lindenwiese und später auch Ziegenhals, 

entstanden Bauwerke, die eng mit 

diesem Tätigkeitsbereich verbunden 

waren. Die im 19. Jahrhundert erbauten 

Sanatorien, Kurhäuser, Villen, Pensionen 

und sogar Eisenbahnstationen 

zeugen nicht nur von den Traditionen 

der Kurbehandlung auf diesem Gebiet, 

sondern sie stellen auch eine besondere 

Kategorie der Kurort-Architektur dar. 

Villen und Pensionen ahmten in ihrer 

Form beziehungsweise nur in dekorativen 

Details den in der Architektur europäischer 

Kurorte beliebten Schweizer 

Stil, auch Tiroler Stil genannt, nach. Die 

Bauwerke sind mit zahlreichen Türmchen, 

Windfängen und Veranden, mit 

Überdachungen bedeckt, versehen. Charakteristisches 

Merkmal ist die reichhaltige 

Schnitzerei-Verzierung. 

Das interessanteste Beispiel für die 

Kurort-Architektur ist das Kurhaus 

35

wieżyczkami oraz gankami i werandami, 

osłoniętymi zadaszeniami. Cechą 

charakterystyczną jest bogata, ażurowa 

dekoracja snycerska. Najciekawszym za- 

bytkiem architektury zdrojowej jest 

sanatorium „Priessnitz”, górujące nad 

uzdrowiskiem Gräfenberg w Jeseniku. 

Ten rozległy trzypiętrowy budynek 

z poddaszem został zbudowany w roku 

1910 według projektu wiedeńskiego 

architekta Leopolda Bauera. Front budynku 

ożywiono ryzalitem, w którym 

umieszczono reprezentacyjne wejście 

i loggie. Ryzality z loggiami usytuowano 

symetrycznie także w narożach budowli. 

Loggie, tarasy i wieżyczki stanowią doskonałe 

miejsca widokowe, pozwalające 

podziwiać panoramę Jeseników. Bryła 

budynku nawiązuje do neobaroku, zaś 

w detalu architektonicznym reprezentuje 

secesję. 

Drugim przykładem budownictwa 

zdrojowego jest dawny dom zdrojowy 

„Ferdinadsbad” (od 1919 roku - „Marienfried”), 

obecnie Ośrodek Caritas 

Diecezji Opolskiej „Skowronek” w Głuchołazach. 

Zbudowano go w 1882 roku. 

Eklektyczna architektura budynku wykorzystuje 

formy nawiązujące zarówno 

do baroku, jak i secesji (dekoracja 

elewacji frontowej). Ponadto snycersko 

opracowane detale: ażurowe osłony 

szczytów elewacji i lambrekin na krawędzi 

zadaszenia tarasu elewacji frontowej 

stanowią motywy charakterystyczne dla 

stylu szwajcarskiego. 

Z działalnością uzdrowiskową związane 

są także wolnostojące rzeźby upa- 

36 

toria, lázeňské domy, vily, penzionáty 

a dokonce i železniční nádraží svědčí 

nejen o lázeňských tradicích na tomto 

území, ale představují rovněž specifickou 

kategorii lázeňské architektury. Vily 

a penzionáty napodobovaly, přestože jen 

v ozdobných detailech, „švýcarský sloh”, 

zvaný též „tyrolským”, jenž byl tehdy velmi 

oblíbený v architektuře evropských 

lázní. Jde o stavby s početnými věžičkami, 

balkóny a verandami s přístřešky. 

Charakteristickým rysem tohoto slohu 

je bohatá ažurová řezbářská výzdoba. 

Nejzajímavější památkou lázeňské 

architektury je sanatorium „Priessnitz”, 

jež se tyčí nad lázněmi v Jeseníku. Tato 

rozsáhlá třípatrová budova s podkrovím 

byla postavena v roce 1910 podle 

projektu vídeňského architekta Leopolda 

Bauera. Průčelí budovy je oživeno 

rizalitem, v němž se nachází reprezentativní 

vchod a lodžie. Rizality s lodžiemi 

byly symetricky rozmístěny rovněž na 

nárožích budovy. Lodžie, terasy a věžičky 

jsou dokonalým vyhlídkovým místem, 

odkud je možné obdivovat panorama 

Jeseníků. Silueta budovy navazuje na 

novobaroko, avšak v architektonických 

detailech reprezentuje secesi. 

Druhým příkladem lázeňského stavitelství 

je bývalý lázeňský dům „Ferdinadsbad” 

(od roku 1919 „Marienfried”), 

v současné době Centrum charity Opolské 

diecéze „Skowronek” v Głuchołazech. 

Byl postaven v roce 1882. V eklektické 

architektuře budovy se uplatňují 

formy, jež navazují na baroko i na secesi 

(dekorace průčelí). Řezbářské detai- 

„Priessnitz”, das den Kurort Gräfenberg- 

-Freiwaldau beherrscht. Das geräumige 

dreistöckige Haus mit Dachgeschoss 

wurde im Jahre 1910 nach dem Entwurf 

des Wiener Architekten Leopold Bauer 

erbaut. Die Frontfassade des Hauses 

wurde mit einem Vorsprung belebt, in 

dem der repräsentative Eingang und 

Loggien platziert sind. Loggien, Terrassen 

und Türmchen bilden hervorragende 

Aussichtspunkte, die das Panorama 

von Altvatergebirge bewundern lassen. 

Der Baukörper knüpft an Neubarock an 

und im architektonischen Detail vertritt 

er den Jugendstil. 

Ein zweites Beispiel für den Kurbau 

ist die alte Kurhalle „Ferdinadsbad” (seit 

1919 „Marienfried”), heute Caritas- 

-Zentrum der Diözese Oppeln „Skowronek” 

(„Lerche”) in Ziegenhals. Sie 

wurde 1882 erbaut. Die eklektische Architektur 

des Hauses nutzt die Formen, 

die sowohl an Barock als auch an den 

Jugendstil anknüpfen (Dekoration der 

Frontfassade). Darüber hinaus stellen 

die schnitzerisch bearbeiteten Details: 

Durchbruchsverkleidungen der Fassadengiebel 

und Schabracke am Rand der 

Überdachung der Terrasse der Frontfassade 

die für den Schweizer Stil typischen 

Motive dar. 

Mit dem Kurbetrieb sind auch freistehende 

Figuren verbunden, die die Person 

des Begründers der Wasserbehandlung 

und des Gründers des Kurortes in 

Freiwaldau Vincenz Prießnitz verewigen. 

Am bekanntesten ist die 1909 enthüllte 

Skulptur von Josef Obeth. Sie gilt

miętniające postać twórcy wodolecznictwa 

i założyciela uzdrowiska w Jeseniku 

Vincenza Priessnitza. 

Najbardziej znaną jest rzeźba Josefa 

Obetha, odsłonięta w 1909 roku. Uchodzi 

ona za dzieło wybitne i jedno z oryginalniejszych, 

jakie powstały w tym czasie 

na terenie całej monarchii habsburskiej. 

Pomnik będący tzw. rzeźbą grupową 

ma 10 metrów szerokości, 5 metrów wy- 

sokości i 6 metrów głębokości. W centralnym 

miejscu usytuowana jest postać 

Priessnitza o wysokości 2,85 m. Po 

jego prawej stronie alegoria choroby, 

przedstawiająca trzy nienaturalnie powykrzywiane 

ludzkie postacie oraz kontuzjowane 

zwierzęta. Wszystkie wydają 

się być wpatrzone w jesenickiego twórcę 

wodolecznictwa. Natomiast po stronie 

lewej przedstawione są, pełne siły witalnej, 

postacie mężczyzny i kobiety z dzieckiem, 

symbolizujące zbawienne efekty 

kuracji Priesssnitza. 

Innym pomnikiem poświęconym 

Priessnitzowi jest tzw. Pomnik Czeski 

ustawiony w 1874 roku na początku kolonady 

zdrojowej na Gräfenbergu. Jego 

twórcą był najwybitniejszy czeski rzeźbiarz 

przełomu XIX i XX wieku – Josef 

Vaclav Myslbek. Dolną część pomnika 

stanowi masywny, bogato profilowany 

granitowy cokół. Na górnej, wykonanej 

z piaskowca i zwieńczonej czworokątną 

podstawą, posadowiono metalową rzeźbę 

Higiei – greckiej bogini zdrowia. 

Na cokole umieszczono okrągły medalion 

z portretem Priesssnitza. Pomnik 

ten jest jedynym dziełem J.V. Myslbeka 

na Śląsku. 

Architektura zdrojowa towarzyszyła 

rozwojowi uzdrowisk w ich najlepszym 

okresie, będąc malowniczym tłem wyjazdów 

do wód po zdrowie i wypoczynek, 

wyjazdów, o których dziś czytamy 

w dawnych pamiętnikach. 

Po wojennej pożodze 

Działania wojenne szczęśliwie ominęły 

samo pogranicze. Rosjanie po wykrwawieniu 

się w 1944 roku na Przełęczy 

Dukielskiej omijali wszelkie tereny 

górskie posuwając się jak najszybciej na 

zachód. Tego szczęścia nie miała niestety 

stolica byłego księstwa – Nysa – pod 

koniec 1944 roku ogłoszona twierdzą. 

Oblegana od połowy marca 1945 

roku, pomimo opuszczenia jej po kilku 

ly – ažurování na průčelí a lambrekýn 

na okraji zastřešení terasy na průčelí 

– představují naopak motivy, charakteristické 

pro „švýcarský sloh”. 

S lázeňskou činností souvisí rovněž 

volně stojící sochy, jež připomínají zakladatele 

vodoléčby a lázní v Jeseníku, Vincenta 

Priessnitze. Nejznámější je socha 

Josefa Obetha, odhalená v roce 1909. 

Je považována za jedno z vynikajících 

a originálnějších děl, jež tehdy vzniklo 

na území celé habsburské monarchie. 

Pomník, jenž je sousoším, dosahuje šířky 

10 m, výšky 5 m a hloubky 6 m. Uprostřed 

je umístěna postava Priessnitze 

o výšce 2,85 m. Po jeho pravé straně se 

nachází alegorie nemoci: představuje tři 

nepřirozeně pokroucené lidské postavy 

a postižená zvířata. Zdá se, že všechny 

sochy hledí na jesenického zakladatele 

vodoléčby. Naopak po jeho levé straně 

jsou představeny postavy muže a ženy 

s dítětem, plné síly a vitality, jež symbolizují 

spásné účinky Priesssnitzovy léčby. 

Jiným pomníkem, věnovaným Priessnitzovi, 

je tzv. „Český pomník”, postavený 

v roce 1874 na začátku lázeňské 

kolonády na Gräfenbergu. Autorem je 

nejvýznamnější český sochař přelomu 

19. a 20. století Josef Václav Myslbek. 

Dolní část pomníku tvoří masivní, 

bohatě profilovaný žulový podstavec. 

Na horní části, vykonané z pískovce 

a zakončené čtyřstěnným podstavcem, 

je posazena kovová socha Hygiei – řecké 

bohyně zdraví. Na hlavním podstavci se 

nachází kulatý medailón s Priesssnitzovým 

portrétem. Tento pomník je jediným 

Myslbekovým dílem ve Slezsku. 

Lázeňská architektura doprovázela rozvoj 

lázní v období jejich největšího rozkvětu 

a tvořila malebné pozadí „výjezdů 

k vodě” za zdravím a odpočinkem, 

výjezdů, o kterých ještě dnes můžeme 

číst v někdejších denících. 

Po válečných požárech 

Samotnému pohraničí se válečné akce 

úspěšně vyhnuly. Rusové po vykrvácení 

v Dukelském průsmyku v roce 1944 

nechtěli procházet horskými terény 

a postupovali co nejrychleji na západ. 

Takové štěstí však nepotkalo hlavní 

město bývalého knížectví Nisu, jež byla 

koncem roku 1944 prohlášena za „město 

pevnost”. Nisa, která byla od poloviny 

března obléhána, přestože ji němec- 

als hervorragendes Werk und eines der 

originellsten, die zu der Zeit auf dem 

Gebiet der gesamten habsburgischen 

Monarchie entstanden sind. Das Denkmal, 

die sog. Gruppenskulptur, ist 10 m 

breit, 5 m hoch und 6 m tief. An zentraler 

Stelle befindet sich die 2,85 m große 

Figur von Prießnitz. An seiner rechten 

Seite steht die Allegorie der Krankheit: 

drei unnatürlich verkrümmte menschliche 

Gestalten sowie verwundete Tiere. 

Alle scheinen zum Freiwaldauer 

Begründer der Wasserkurbehandlung 

zu blicken. An der linken Seite dagegen 

sind lebensstarke Gestalten – eines 

Mannes und einer Frau mit Kind – dargestellt, 

die die heilbringende Ergebnisse 

der Prießnitz-Kur verkörpern. 

Ein anderes, Prießnitz gewidmetes 

Denkmal ist das sog. Böhmische Denkmal, 

das 1874 am Beginn des Kursäulengangs 

auf Gräfenberg aufgestellt wurde. 

Sein Schöpfer ist der herausragende 

tschechische Bildhauer der Wende des 

19. und des 20. Jahrhunderts – Josef 

Vaclav Myslbek. Den unteren Teil des 

Denkmals bildet der massive, reichhaltig 

profilierte Granitsockel. Auf dem oberen, 

aus Sandstein gehauenen und mit 

der viereckigen Basis abgekrönten Teil 

wurde die Metallfigur von Hygea – griechischer 

Göttin der Gesundheit aufgestellt. 

Am Sockel wurde ein rundes Medaillon 

mit einem Porträt von Prießnitz 

angebracht. Das Denkmal ist das einzige 

Werk von J.V. Myslbek in Schlesien. 

Die Kurarchitektur begleitete die Entwicklung 

der Kurorte in ihrer besten 

Zeit, indem sie reizvollen Hintergrund 

für die Kurreisen, von denen wir heute 

in alten Memoiren lesen, bildete. 

Nach dem Kriegsbrand 

Das Grenzgebiet selbst blieb vom 

Kriegsgeschehen glücklicherweise verschont. 

Die Russen, nachdem sie 1944 

am Dukla–Gebirgsspaß viel Blut vergossen 

haben, mieden nämlich Gebirgsregionen 

und drangen nach Westen vor. 

Die Hauptstadt des ehemaligen Fürstentums 

hatte weniger Glück. Neiße wurde 

Ende 1944 zur Festung erklärt. Seit Mitte 

März belagert, obwohl es nach einigen 

Tagen von seiner deutschen Besatzung 

verlassen wurde, wurde Neiße zu 80% 

zerstört. Ihre Tragödie hat die Stadt 

jedoch nicht nur den Frontkämpfen zu 

37

dniach przez niemiecką załogę, uległa 

zniszczeniom w ponad 80%. Miasto jednak 

zawdzięcza swą tragedię nie tylko 

walkom frontowym. Proces niszczenia 

Nysy był wynikiem m.in. bombardowań 

lotniczych podczas operacji opolskiej, 

wysadzania zakładów przemysłowych 

przez wycofujące się wojska niemieckie 

oraz ostrzałów artyleryjskich prowadzonych 

głównie w kierunku górującej nad 

miastem „katedry” i ratusza. Niestety, rychłe 

zajęcie przez Rosjan „Festung Neisse” 

nie zapobiegło niszczeniu miasta. 

Rozpoczęły się grabieże i dokonywane 

przez żołnierzy dla zatarcia śladów 

szabrownictwa, podpalenia. Tak 

naprawdę ostateczny wyrok na „śląski 

Rzym” zapadł jednak pięć lat po wojnie. 

W kwietniu 1950 roku, kiedy rozebrano 

wszystkie nadające się do rozbiórki 

budynki, zapadła decyzja Zarządu Miejskiego 

o likwidacji większości ocalałych 

z pożogi kamienic. 

Totalne burzenie śródmieścia rozpoczęło 

się, co prawda, za zgodą władz 

miejskich, ale przede wszystkim z inicjatywy 

ministerstw i urzędów centralnych. 

Dzisiaj o dawnej świetności Nysy świadczą 

jedynie pojedyncze obiekty lub zachowane 

niewielkie fragmenty dzielnic, 

na przykład Plac Solny. 

Podobna historia spotkała również jesenicki 

rynek. Renesansowo-barokową 

zabudowę rynku miejscowa Rada Narodowa 

postanowiła w 1970 roku zastąpić 

socrealistycznymi, bezstylowymi blokami, 

pozostawiając jedynie ratusz, budynek 

drogerii i dwa hotele. 

38 

ká posádka opustila již po několika 

dnech, byla zničena ve více než 80%. 

Město přitom „vděčí” za své škody 

nejen postupující frontě. Na válečných 

škodách Nisy se podepsaly mj. letecké 

bombardování během opolské operace, 

vyhazování průmyslových podniků 

do vzduchu ustupující německou 

armádou a dělostřelecké ostřelování, 

zaměřené především na „katedrálu”, 

tyčící se nad městem, a na radnici. 

Bohužel rychlé získání „Festung Neisse” 

Rusy nezabránilo dalším škodám 

ve městě. Ruští vojáci začali s rabováním 

a následným podpalováním, 

aby zahladili stopy po svém loupení. 

Ve skutečnosti byl však konečný rozsudek 

nad „Slezským Římem” vynesen 

pět let po válce. V dubnu roku 1950, 

kdy byly zbourány všechny budovy 

určené k demolici, rozhodly městské 

orgány o odstranění většiny měšťanských 

domů, zachovaných po válečných 

událostech. 

K úplnému bourání centra města 

sice došlo se souhlasem městské samosprávy, 

ale hlavní iniciativa připadla 

ministerstvu a ústředním úřadům. 

O někdejší slávě Nisy dnes svědčí pouze 

jednotlivé objekty nebo neveliké úseky 

některých čtvrtí, např. Solné náměstí. 

Podobný osud potkal i jesenické 

náměstí. Místní Městský Národní 

výbor se v roce 1970 rozhodl nahradit 

renesančně-barokní zástavbu náměstí 

socrealistickými, nestylovými paneláky. 

Zachovala se pouze radnice, budova 

drogerie a dva hotely. 

verdanken. Die Zerstörung Neißes resultierte 

unter anderem aus Luftangriffen 

während der Aktion Oppeln, Sprengen 

der Industriebetriebe durch die zurückziehenden 

deutschen Truppen sowie 

Artilleriebeschuss, hauptsächlich in 

Richtung der die Stadt beherrschenden 

„Kathedrale” und des Rathauses. Leider 

konnte baldige Eroberung der Festung 

Neiße durch die Russen ihre Zerstörung 

nicht verhindern. Es begannen Plünderungen 

und Brände, die durch Soldaten 

entfacht wurden, um Spuren der Diebstähle 

zu verwischen. Das endgültige 

Urteil für das „schlesische Rom” wurde 

jedoch fünf Jahre nach dem Kriege gefällt. 

Im April 1950, als sämtliche baufällige 

Objekte abgerissen worden sind, 

beschloß der Stadtrat, die meisten vom 

Kriegsbrand verschonten Bauten zu beseitigen. 

Die totale Abbruchsaktion in der Innenstadt 

begann zwar mit Genehmigung 

der Stadtbehörden, jedoch auf Veranlassung 

der Ministerien und Zentralämter. 

Heute zeugen vereinzelte Bauwerke und 

erhaltene kleine Fragmente von Stadtvierteln, 

wie der Salzmarkt, von der alten 

Pracht der Stadt Neiße. 

Ähnliches Schicksal wurde auch dem 

Freiwaldauer Markt zuteil. Der lokale 

Nationalrat beschloss 1970, die Bauwerke 

im Stil der Renaissance und des 

Barock durch stillose Blockhäuser im 

Geiste des sozialistischen Realismus zu 

ersetzen. Übrig geblieben sind lediglich 

das Rathaus, der Drogeriemarkt und 

zwei Hotels.

ZABYTKI POWIATU NYSKIEGO 

PAMÁTKY OKRESU NISA 

DENKMÄLER IM LANDKREIS NEISSE

40 

fot. Kazimierz Staszków 

Kościół św. Piotra i Pawła w Nysie 

Kostel sv. Petra a Pavla v Nise 

St. Peter-und Paul-Kirche in Neiße


Klasztor Bożogrobców w Nysie 

Klášter křížovníků s červeným křížem v Nise 

Kloster der Ritter zum Heiligen Grab in Neiße 

41

42 


Rynek Solny w Nysie – widok na Klasztor sióstr Elżbietanek 

Solné náměstí v Nise – pohled na klášter alžbětinek 

Salzmarkt in Neiße – Aussicht zum Kloster der Grauen Schwester von der hl. Elisabeth


Kościół Wniebowzięcia Najświętszej Marii Panny na Rynku Solnym w Nysie 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Solném nám. v Nise 

Maria-Himmelfahrtskirche auf dem Salzmarkt in Neiße 


Fragment fasady 

Detail fasády 

Fassadenfragment 

43

44 


Kościół św. Jakuba i Agnieszki w Nysie 

Kostel sv. Jakuba a sv. Anežky v Nise 

Jakobuskirche in Neiße


Ołtarz 

Oltář 

Altar 


Epitafium biskupa Wacława z Legnicy 

Náhrobní deska biskupa Václava z Legnice 

Epitaph für Bischof Wenzel von Liegnitz 

45

46 


Piękna Studnia w Nysie 

Krásna studna v Nise 

Schöner Brunnen in Neiße


Piękna Studnia w Nysie 

Krásna studna v Nise 

Schöner Brunnen in Neiße 

47

48 


Fontanna Trytona w Nysie 

Tritonova kašna v Nise 

Tritonbrunnen in Neiße 



Tritonbrunnen in Neiße 





Tritonbrunnen in Neiße

fot. Krzysztof Miśniakiewicz 

Brama Carolinum w Nysie 

Brána Carolinum v Nise 

Tor zum Carolinum in Neiße 

49

50 


Pałac Biskupi (obecnie siedziba Muzeum) w Nysie 

Biskupský palác (dnes sídlo muzea) v Nise 

Bischofspalais in Neiße (heute Museumssitz)

Zabytki Euroregionu Pradziad - dziedzictwo

Erfolgreiche ePaper selbst erstellen

Template löschen?

Als Template speichern?