MATERIAŁY POKONFERENCYJNE Zabytki Sakralne - Starostwo ...

DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ
126
jekt a umělecký dohled provádějí umělci
rozumějící odlišnosti vitrážového umění
– relativně skromná škála barev, agresivní
linie olova a optické jevy vytvářené světlem
procházejícím skrze vitráž.
3. KONZERVÁTORSKÁ
PROBLEMATIKA
Oba prvky vitráže – sklo a olovo podléhají
destrukci vyplývající z jejich fyzikálních
a chemických vlastností. Hlavními
příčinami destrukce skla jsou:
1. Náchylnost skla na reakci s vodou,
jejíž důsledkem je podpovrchová koroze
skla. Tato koroze se objevuje v závislosti
na stupni pokročilosti takových jevů
jako: duhový povlak na povrchu, jeho
zmatnění, bílé nánosy a dokonce důlky.
Navíc na povrch skla působí znečištění
vzduchu: plynové, reagující s iontovými
složkami skla a pevné, trvale se spojující
s povrchem skla poškozeným vodou.
Tyto jevy se obvykle vyskytují na vnější straně vystavené přímému působení srážkových
vod. Na vnitřní straně, kde se voda vyskytuje v kondenzační formě, nejčastěji
koroduje malířská vrstva (je to také druh látky ve sklovitém stavu), ale i základní sklo
podléhá takové korozi. Na starém skle se koroze obvykle projevuje důlky.
2. Při vysoké tvrdosti a tuhosti je sklo křehké a lehce praská. Tato popraskání mohou
vznikat jak spontánně, následkem např. chvění způsobeného náporem větru, tak i následkem
vandalismu. Výsledkem jsou nejen popraskané výplně, ale také jejich chybění
nebo výměna.
Druhý prvek vitráže – olovo je známé na jedné straně svou chemickou odolností,
koroze na něm vzniká ve výjimečných případech při vysoké vlhkosti a přítomnosti
výparů organických kyselin, ale na druhé straně se vyznačuje nízkou mechanickou
pevností, časem se snižující. Takže v důsledku se může vitrážový díl deformovat,
prohnout a dokonce v krajních případech mohou jednotlivá skla vypadnout. Proto se
zřídka stává, aby starší vitráže měly zachovanou originální olověnou mřížku.