MATERIAŁY POKONFERENCYJNE Zabytki Sakralne - Starostwo ...

Zabytki 

Sakralne 

pogranicza nysko - jesenickiego 

MATERIAŁY 

POKONFERENCYJNE 

Starostwo Powiatowe w Nysie 

Nysa 2009

Niniejsza publikacja wydana została w ramach projektu „Zabytki sakralne pogranicza 

nysko - jesenickiego”. Projekt zrealizowany przez Wydział Promocji, Sportu i Turystyki 

Starostwa Powiatowego w Nysie pod kierownictwem Anatola Bukały. 

Powiat Nyski 

PROJEKT JEST WSPÓŁFINANSOWANY ZE ŚRODKÓW EUROPEJSKIEGO FUNDUSZU 

ROZWOJU REGIONALNEGO ORAZ ZE ŚRODKÓW BUDŻETU PAŃSTWA 

PRZEKRACZAMY GRANICE 

Starostwo Powiatowe w Nysie 

ul. Moniuszki 9-10 

48-300 Nysa 

tel. 77 408 50 00 

fax 77 408 50 70 

e-mail: starostwo@powiat.nysa.pl 

www.powiat.nysa.pl 

PARTNER PROJEKTU 

Jesenická rozvojová o.p.s. 

Palackého 2/1341 

790 01 Jeseník 

info@jesenicko.eu 

tel.: +420-584 459 531 

www.jesenicko.eu 

ISBN 978-83-929877-1-0 

TLUMACZENIE NIEMIECKIE: 

Biuro Tłumaczeń BEST 

TŁUMACZENIE CZESKIE: 

Biuro Tłumaczeń BEST 

ZDJĘCIA: 

B. Budziaszek, A. Bukała, J. Kowal, M. Mařaková, K Miśniakiewicz, M. Neubauerová, M. Rychlý, 

J. Skop, I. Solisz, K. Staszków, M. Šos 

Wydawca: 

Drukarnia SADY (Krapkowice os. Sady 2) na zlecenie Starostwa Powiatowego w Nysie 

Copyright by Starostwo Powiatowe w Nysie

SPIS TREŚCI: 

5. Wprowadzenie 

9. Anatol Bukała 

Zabytki sakralne jako element wspólnego dziedzictwa historycznego 

w kontekście turystyki kulturowej na pograniczu polsko-czeskim 

w rejonie nysko - jesenickim 

43. Izabela Kicak 

Nysa „Śląskim Rzymem”? 

59. Mgr. Květoslav Growka 

Miejsce odpustowe Křížový Vrch nad Jesenikiem 

81. Mgr. Michaela Neubauerová 

Klasztory żeńskie na Jeseniku 

105. Iwona Solisz 

Finansowanie konserwacji zabytków sakralnych 

119. dr Paweł Karaszkiewicz 

Problemy konserwacji witraży 

137. inż. Jerzy Siwek 

Przyczyny zawilgoceń budowli 

149. dr Katarzyna Słyk 

Laboratoria badawcze i konserwatorskie w centrum badawczo-edukacyjnym 

konserwacji zabytków PWSZ w Nysie 

159. Grażyna Grabowska 

Maria Luiza Merkert - błogosławiona z Nysy 

192. Paweł Sekieta 

Zabytki sakralne powiatu nyskiego wpisane do rejestru zabytków 

województwa opolskiego

Serdeczne podziękowania dla osób i instytucji zaangażowanych w realizację 

projektu „Zabytki sakralne pogranicza nysko – jesenickiego”. Wśród nich są 

Kazimierz Staszków, Grażyna Grabowska, Krzysztof Miśniakiewicz, ks. prałat 

Mikołaj Mróz, Marcel Šos, Martina Mařáková, Květoslav Growka, Michaela 

Neubauerová, dr Paweł Karaszkiewicz, Iwona Solisz, Jerzy Siwek, dr Katarzyna 

Słyk, dr Paweł Szymkowicz, Michał Kaczmarzyk, Paweł Sekieta, Anna Opałka, 

Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie oraz 

Jesenická rozvojová o.p.s.

Niniejsza publikacja jest zbiorem wykładów wygłoszonych podczas zorganizowanej 

przez Starostwo Powiatowe w Nysie we współpracy z Centrum Badawczo 

- Edukacyjnym Konserwacji Zabytków przy Państwowej Wyższej Szkole Zawodowej 

w Nysie międzynarodowej konferencji pn. „Zabytki sakralne pogranicza nysko 

– jesenickiego”, która odbyła się 6 listopada 2009 r. w Collegium Artium PWSZ 

w Nysie. Konferencja ta była częścią realizowanego przez Wydział Promocji, Sportu 

i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie projektu pn. „Zabytki sakralne pogranicza 

nysko – jesenickiego” współfi nansowanego ze środków Europejskiego Funduszu 

Rozwoju Regionalnego oraz ze środków budżetu państwa w ramach Programu 

Operacyjnego Współpracy Transgranicznej Republika Czeska – Rzeczpospolita 

Polska 2007 – 2013 Fundusz Mikroprojektów Euroregionu Pradziad. 

W ramach niniejszego projektu Starostwo Powiatowe w Nysie wydało album 

ze zdjęciami oraz opisem najbardziej znanych zabytków architektury sakralnej pogranicza 

nysko – jesenickiego a także historycznym wstępem napisanym przez krajoznawcę 

i pasjonata lokalnej historii – Kazimierza Staszkowa. Szczególne miejsce 

w publikacji zajmuje przedstawiona w sposób niezwykle ciekawy przez Grażynę 

Grabowską postać Marii Luizy Merkert – Błogosławionej z Nysy. Dodatkowym 

elementem projektu była wystawa fotografi czna ilustrująca perły architektury sakralnej 

pogranicza nysko – jesenickiego. Wystawa ta prezentowana była we wszystkich 

dziewięciu gminach powiatu nyskiego oraz w Jeseniku. 

Z zawartych w niniejszej publikacji artykułów dowiedzą się Państwo m.in. dlaczego 

Nysa nazywana jest „śląskim Rzymem” i czy słusznie, przeczytają o historii 

klasztorów w regionie jesenickim oraz o szczególnym dla naszych południowych 

sąsiadów miejscu, jakim jest Křížový vrch. Wśród wykładów znalazły się także te 

podejmujące temat konserwacji witraży czy problematykę zawilgoceń budowli oraz 

fi nansowania konserwacji zabytków. 

Szanowni Państwo, warto sięgnąć po tą publikację i spojrzeć na nasze zabytki, 

nie tylko sakralne, oczami innych, oczami historyków ale także fascynatów historii 

lokalnej czy konserwatorów zabytków. 

Serdecznie zapraszam do lektury, 

Adam Fujarczuk 

Starosta Nyski

Tato publikace je sbírkou přednesených přednášek na mezinárodní konferenci 

pod názvem „Sakrální památky nysko-jesenického pohraničí”, kterou uspořádalo 

Starostwo Powiatowe v Nyse ve spolupráci se Vzdělávacím a výzkumným centrem 

konzervace památek při Státní vysoké odborné škole (Państwowej Wyższej Szkole 

Zawodowej PWSZ) v Nyse, která proběhla 6. listopadu 2009 v Collegium Artium 

SVOS v Nyse. Tato konference byla částí projektu pod názvem „Sakrální památky 

nysko-jesenického pohraničí”, realizovaného Odborem propagace, sportu a turistiky 

Starostwa Powiatowego v Nyse, spolufi nancovaného z prostředků Evropského fondu 

pro regionální rozvoj a z prostředků státního rozpočtu v rámci Operačního programu 

přeshraniční spolupráce Česká republika – Rzeczpospolita Polska 2007–2013 Fond 

Mikroprojektů Euroregionu Praděd. 

V rámci tohoto projektu Starostwo Powiatowe v Nyse vydalo album s fotografi emi 

a popisem nejznámějších památek sakrální architektury nysko-jesenického pohraničí 

a také s historickým úvodem napsaným národopiscem a nadšencem místní historie 

– Kazimierzem Staszkowem. Výjimečné místo v publikaci zaujímá postava Marie 

Luizy Merkert – Blahořečené z Nysy, prezentována neobvykle zajímavým způsobem 

Grażyną Grabowską. Dodatečným prvkem projektu byla fotografi cká výstava 

ilustrující perly sakrální architektury nysko-jesenického pohraničí. Tato výstava byla 

prezentována ve všech devíti obcích nyského okresu a v Jeseníku. 

V obsažených článcích této publikace se čtenáři dozvědí mimo jiné, proč je 

Nysa nazývána „slezským Římem” a zda oprávněně, přečtou si o historii klášterů 

v jesenickém regionu a také o neobvyklém místě, jakým je pro naše jižní sousedy 

Křížový vrch. Mezi přednáškami se rovněž nalezly takové, které vyzdvihují téma 

konzervace vitráží nebo problematiku zavlhnutí staveb a fi nancování konzervace 

památek. 

Vážení čtenáři, stojí za to sáhnout po této publikaci a podívat se na naše památky, 

nejenom sakrální, očima jiných, očima historiků, ale také milovníků místní historie 

nebo konzervátorů památek. 

Srdečně Vás zvu k četbě, 


Nyský starosta

Die vorliegende Publikation ist eine Zusammenfassung von Vorträgen, 

die während der durch den Landrat in Nysa in Zusammenarbeit mit dem 

Denkmalschutz Prüf- und Ausbildungszentrum der staatlichen Fachhochschule 

Nysa organisierten Konferenz, gehalten wurden. Die Konferenz unter dem Namen 

„Sakrale Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik“, fand am 6. November 2009 

im PWSZ Collegium Atrium in Nysa statt, und war Teil eines von der Werbe- 

, Sport- und Tourismusabteilung des Landrats Nysa unter dem Namen „Sakrale 

Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik“ geleiteten Projekts, das aus Mitteln des 

Europäischen Regionalentwicklungsfonds sowie des Staatsbudgets im Rahmen 

des Fonds des Operativen Programms zur Grenzübergreifenden Zusammenarbeit 

zwischen den Republiken Tschechien und Polen 2007 – 2013 fi nanziert wurde. 

Im Rahmen des vorliegenden Projekts gab der Landrat Nysa ein Bilderalbum 

sowie Beschreibungen der bekanntesten sakralen Baudenkmäler der Grenzregion 

Nysa-Jesenik, mit einem von Kazimierz Staszków mit Geschichtskenntnis und 

Passion geschriebenem Vorwort heraus. Einen besonderen Platz in der Publikation 

nimmt die von Grażyna Grabowska auf außergewöhnlich interessante Weise 

vorgestellte, seliggesprochene Marie Luise Merkert aus Nysa ein. Die Ausstellung 

der fotographischen Illustrationen der Perlen sakraler Architektur im Grenzgebiet 

Nysa-Jesenik, war ein zusätzliches Element des Projekts. Diese Ausstellung wurde 

in Jesenik und in allen neun Gemeinden des Landkreises Nysa präsentiert. 

In den Artikeln der vorliegenden Publikation erfahren Sie unter anderem 

weshalb Nysa das „Schlesische Rom“ genannt wird, und ob dies zu recht so ist, sowie 

eine Präsentation der Geschichte der Klöster in der Region Jesenik, insbesondere 

den für unsere südlichen Nachbarn so wichtigen Ort wie Křížový vrch. Unter den 

Vorträgen befanden sich auch solche, die sich mit Th emen wie der Konservierung von 

Bleiglasfenstern, dem Feuchtigkeitsproblem in Bauwerken sowie der Finanzierung 

der Denkmalpfl ege befassten. 

Nehmen Sie sich die Zeit, und sehen Sie sich unsere nicht nur sakralen 

Sehenswürdigkeiten aus anderer Perspektive, wie zum Beispiel von Historikern, 

aber auch Kennern der lokalen Geschichte oder Denkmalpfl egern an. 

Ich lade Sie herzlich zur Lektüre ein, 


Landrat Nysa

Anatol Bukała 

Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie 

ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO 

DZIEDZICTWA HISTORYCZNEGO W KONTEKŚCIE 

TURYSTYKI KULTUROWEJ NA POGRANICZU 

POLSKO-CZESKIM W REJONIE NYSKO - JESENICKIM 

Zabytki, czyli nieruchomości lub rzeczy ruchome, ich części lub zespoły, będące 

dziełem człowieka lub związane z jego działalnością i stanowiące świadectwo 

minionej epoki bądź zdarzenia, których zachowanie leży w interesie społecznym 

ze względu na posiadaną wartość historyczną, artystyczną lub naukową 1 (zgodnie 

z defi nicją wskazaną w art. 3 ust. 1 ustawy o ochronie zabytków i opiece nad zabytkami), 

stanowią jeden z ważniejszych elementów dziedzictwa kulturowego pogranicza 

nysko - jesenickiego. Wśród nich niezwykle ważną rolę w tym rejonie odgrywają 

zabytki sakralne. Niezwykłe ich bogactwo i historia sprawiają, że teren powiatu nyskiego 

ma ogromne znaczenie dla turystyki kulturowej województwa opolskiego 

oraz całego pogranicza polsko-czeskiego. Oczywiście jednym z najistotniejszych 

etapów w historii tego regionu jest fakt funkcjonowania na tym terenie suwerennego 

biskupiego Księstwa Nyskiego biskupów wrocławskich. Ponad pięćsetletnia historia 

Księstwa, funkcjonującego do 1810 roku, pozostawiła na tym terenie najcenniejsze 

„ślady” po Księstwie w postaci wspaniałych zabytków, głównie sakralnych. 

Zabytki te stanowią dzisiaj istotny element turystyki dziedzictwa kulturowego 

oraz turystyki religijno – pielgrzymkowej. Te dwa rodzaje turystyki są elementami 

szeroko rozumianej turystyki kulturowej, która zgodnie z podziałem proponowanym 

przez Armina Mikos von Rohrscheidt turystykę dziedzictwa kulturowego zalicza 

do turystyki kultury wysokiej, natomiast turystykę religijną i pielgrzymkową 

do powszechnej turystyki kulturowej 2 . Autor ten defi niuje turystykę dziedzictwa 

kulturowego jako podróże, których głównym celem jest zetknięcie się uczestników 

z zabytkami, zespołami i miejscami uznanymi ofi cjalnie i powszechnie za dziedzictwo 

kulturowe świata, kraju lub regionu 3 . Zgodnie z tą defi nicją stwierdzić należy, 

że w Powiecie Nyskim (głównie w Nysie) jednym z wiodących rodzajów turystyki 

jest właśnie turystyka dziedzictwa kulturowego, gdzie przyjazdy zorientowane 

1 Ustawa z dnia 23 lipca 2003 r. o ochronie zabytków i opiece nad zabytkami - Dz.U. Nr 162, poz. 1568, z późniejszymi zmianami 

2 Armin Mikos von Rohrscheidt, „Turystyka kulturowa. Fenomen, potencjał, perspektywy”, GWSHM Milenium w Gnieźnie, 

Gniezno 2008, s. 52 

3 Ibidem, s. 53 

9

ANATOL BUKAŁA 

ZLATÉ HORY. Miejsce odpustowe Marii Panny Pomocnej 

NYSA . Kościół pątniczy MB Wspomożenia Wiernych 

10 

są głównie na zabytki (w tym sakralne) 

tutaj się znajdujące. Najważniejsze 

obiekty sakralne z punktu widzenia 

tego rodzaju turystyki przedstawione 

są w dalszej części referatu. 

Natomiast turystyka pielgrzymkowa 

i religijna defi niowana jako podróże podejmowane 

z motywów religijnych lub 

poznawczych, których głównym celem 

są miejsca związane z historią religii, 

miejsca kultu religijnego, wydarzenia 

o charakterze religijnym oraz obiekty 

sakralne 4 , na terenie pogranicza nysko 

– jesenickiego nabiera nowego wymiaru. 

W związku z wyniesieniem na ołtarze 

30 września 2007 Błogosławionej 

Marii Luizy Merkert Nysa staje się 

4 Ibidem, s. 147

ZABYTKI SAKRALNE JAKO ELEMENT WSPÓLNEGO DZIEDZICTWA... 

Kaplica pątnicza pw. Matki Boskiej Bolesnej na „Szwedzkiej Górce” wzniesiona w XVII w. W tym miejscu podczas 

wojny trzydziestoletniej znajdował się obóz wojsk szwedzkich. 

ważnym miejscem na mapie turystyki 

pielgrzymkowej, obok innych miejsc 

typowych dla tej turystyki istniejących 

tu wcześniej. 

Niewątpliwie najbardziej znanym 

obiektem sakralnym kultu maryjnego 

na pograniczu nysko – jesenickim 

jest sanktuarium Maria Hilf w Zlatych 

Horach. Burzliwa historia tego miejsca 

sprawia, że nabiera ono szczególnego znaczenia 

dla wiernych. Tutaj odbywają się 

np. coroczne pielgrzymki „Trzech Narodów”. 

Kościoły pod wezwaniem Matki 

Bożej Wspomożenia Wiernych występują 

również po polskiej stronie granicy. Przykładem 

jest kościółek MB Wspomożenia 

Wiernych w Nysie. Do ciekawych miejsc 

pielgrzymkowych należy również sanktu- 

GŁUCHOŁAZY 

Kaplica św. Anny na Górze Chrobrego z XIX w. 

11


NYSA. Bazylika Mniejsza św. Jakuba i św. Agnieszki zwana przez współczesnych nyską Katedrą 

12


arium maryjne „Szwedzka Górka” w Przydrożu 

Małym w gminie Korfantów, gdzie 

przybywają pielgrzymki z całego województwa 

opolskiego, m.in. coroczna pielgrzymka 

rolników. 

Innymi miejscami generującymi pielgrzymkowy 

ruch turystyczny są kaplice 

i kościoły św. Anny. Przykładem może być 

kościółek św. Anny na Kriżovym Vrchu 

k. Jesenika czy kaplica św. Anny na Górze 

Parkowej w Głuchołazach. Miejscom 

tym towarzyszą również zabytkowe kapliczki 

stacji drogi krzyżowej. 

Pogranicze nysko – jesenickie ze względu 

na ilość i wartość zabytkowych obiektów 

sakralnych niewątpliwie stanowi cel 

dla turystów zorientowanych na poznawanie 

dziedzictwa kulturowego regionu. 

Do najistotniejszych obiektów sakralnych 

niewątpliwie należy Bazylika pod 

wezwaniem św. Jakuba i św. Agnieszki 

w Nysie (kościół zwany także „katedrą”). 

Jeden z największych kościołów na Śląsku 

z charakterystycznym stromym dachem 

(podobno najbardziej stromym 

w Europie). Skrywa w swoim wnętrzu 

wiele cennych z punktu widzenia historii 

i sztuki zabytków ruchomych, m.in.: 

- znajdujący się w kaplicy św. Józefa 

obraz “Matka Boska i Czternastu 

Wspomożycieli“, pędzla Hansa 

Dürera, brata słynnego Albrechta, 

- późnogotycki tryptyk, pełniący 

obecnie funkcję ołtarza głównego, 

pochodzący z 1506 r., na którym 

przedstawione są sceny Męki 

Chrystusa, 

NYSA 

Kościół Wniebowzięcia Najświętszej Panny Marii 

NYSA 

Dom Macierzysty Zgromadzenia Sióstr św. Elżbiety 

13


NYSA. Kościół św. Apostołów Piotra i Pawła 

14


- barokowe Baptysterium (kaplicę zmarłych) z lat 1648-51, z arcyciekawym 

wystrojem, późnogotycką chrzcielnicą otoczoną renesansową kratą, 

- późnobarokowy, wykonany ze srebra, ołtarz z pocz. XVIII w., w którym umieszczona 

jest późnogotycka fi gura św. Anny Samotrzeć, pochodząca z pocz.1500 r. 

- znajdujący się w kaplicy św. Jakuba obraz “Męczeństwo św. Bartłomieja”, 

pędzla Michała Willmana 5 . 

W Bazylice spoczywa kilku biskupów wrocławskich, książąt nyskich oraz szczątki 

błogosławionej Marii Luizy Merkert. Dlatego też nyska bazylika nabiera nowego 

znaczenia w rozumieniu turystyki pielgrzymkowej. 

Nieodłącznym elementem kościoła św. Jakuba i św. Agnieszki jest wolnostojąca 

gotycka dzwonnica, powstała w latach 1473-1516, zaliczana do unikatowych 

zabytków tego typu na ziemiach polskich, skrywająca w swoim wnętrzu niezwykły 

Skarbiec św. Jakuba czyli zbiór cennych wyrobów nyskich złotników. 

Drugim wyjątkowym obiektem jest barokowy kościół Wniebowzięcia Najświętszej 

Panny Marii wzniesiony w latach 1688-82. Jest pierwszą jezuicką budowlą sakralną 

na Śląsku. Niezwykle interesujące jest wnętrze kościoła ozdobione wspaniałymi 

polichromiami wykonanymi przez Karola Dankwarta, nadwornego malarza króla 

polskiego a od 1689 r. malarza bpa Franciszka Ludwika Neuburga. Jego dzieła możemy 

zobaczyć między innymi w kościołach Otmuchowa, Kłodzka, Wrocławia, Krakowa, 

Poznania oraz w jasnogórskiej bazylice w Częstochowie. Niezwykłym dziełem 

są również drewniane posągi Karola Boromeusza, Franciszka Ksawerego, Ignacego 

Loyoli i Ferdynanda Kastylijskiego umieszczone we wnękach fasady kościoła. 

Warto w tym miejscu zwrócić uwagę na lokalizację tego kościoła. Rynek Solny 

na którym się znajduje to wyjątkowe miejsce w Nysie , gdzie jak mówi powiedzenie 

czas stanął w miejscu. Cały Rynek otoczony jest kompleksem pojezuickich 

budowli (dawne seminarium św. Anny – obecnie szkoła muzyczna, czy dawne 

kolegium jezuickie – dziś Liceum Ogólnokształcące „Carolinum”), które nadają 

temu miejscu niepowtarzalnej atmosfery. Ważnym obiektem z punktu widzenia 

turystyki pielgrzymkowej, który się tutaj znajduje jest Dom Macierzysty Sióstr 

Elżbietanek wybudowany w latach 1863-1865 przez założycielkę zgromadzenia 

Błogosławioną Marię Luizę Merkert. Tutaj bierze swój początek oznakowany niedawno 

nyski szlak Marii Merkert. 

Kolejnym obiektem sakralnym, jest barokowy kościół św. Apostołów Piotra 

i Pawła, wzniesiony w latach w 1720-27 r.. Kościół ten znany jest również jako kościół 

bożogrobców. W latach 1730-31 bracia Feliks i Tomasz Scheffl erowie stworzyli 

5 K. Staszków, Rys historyczny w „Zabytki Sakralne pogranicza nysko – jesenickiego”, Starostwo Powiatowe w Nysie, Nysa 2009, s. 11 

15


OTMUCHÓW. Kościół św. Mikołaja i św. Franciszka Ksawerego 

16

PACZKÓW. Kościół św. Jana Ewangelisty 


17


KAŁKÓW. Romańsko gotycki kościół Narodzenia 

NMP, wcześniej św. Jerzego 

18 

tu niezwykłe polichromie, arcydzieło iluzjonistycznego 

malarstwa barokowego. 

W latach 1708-13 został wybudowany, 

stojący obok, gmach klasztorny. 

Niezwykłe zabytkowe obiekty sakralne 

znajdują się również w innych miastach 

powiatu nyskiego. Przykładem jest 

barokowy kościół św. Mikołaja i św. Franciszka 

Ksawerego w Otmuchowie, budowany 

w latach 1690 r. - 1701 r. Prace budowlane 

nadzorował tutaj nyski architekt 

Jan Piotr Dobler. Kościół ten zachwyca 

wspaniałymi polichromiami wykonanymi 

przez wspomnianego już nyskiego 

malarza Karola Dankwarta oraz obrazami 

spod pędzla Michała Willmanna. 

Kolejny przykład interesującego zabytku 

sakralnego na terenie powiatu nyskiego 

to kościół św. Jana Ewangelisty 

w Paczkowie, którego budowę rozpo- 

częto już w 1361 r. W związku z tzw. „zagrożeniem tureckim” kościół na początku 

XVI wieku przebudowano nadając mu charakter obronny przez dodanie murów 

zwieńczonych attyką. Z tego czasu też pochodzi zabytkowa studnia zwana „Tatarską”. 

Wewnątrz kościoła zachwyca ołtarz główny wykonany przez czeskiego 

rzeźbiarza Seweryna Kutzera. Niezwykłym zabytkiem i jednocześnie przykładem 

późnorenesansowej rzeźby śląskiej jest znajdujący się w kaplicy mariackiej ołtarz 

ufundowany przez braci Jana i Alberta Maltitzów w 1588 r.. Ciekawostką były 

tu do niedawna dwie gotyckie fi gury – Madonna z Dzieciątkiem i św. Wawrzyniec 

z 1496 r., których autorstwo przypisywane jest Witowi Stwoszowi, który w tym 

czasie przebywał w Paczkowie. Rzeźby te zostały zabrane do muzeum diecezjalnego 

w Opolu. 

Ślady romańskiego kościoła św. Wawrzyńca w Głuchołazach zachowały się 

w pięknym, późnoromańskim lub jak piszą inni autorzy wczesnogotyckim portalu 

głównym. Portal ten posiada zarówno cechy typowe dla epoki romańskiej jak i gotyku. 

Pierwsze wzmianki o tym kościele pochodzą z 1285 r.. W latach 1729-31 przebudowano 

kościół nadając mu piękne barokowe wyposażenie.


GŁUCHOŁAZY. Barokowy kościół św. Wawrzyńca 

19


KORFANTÓW. Neobarokowy kościół Świętej Trójcy 

20


Do niezwykłych kościołów należy 

również romańsko-gotycki kościół pw. 

Narodzenia NMP w Kałkowie, wybudowany 

przypuszczalnie w latach 1240 – 

1260, a wzmiankowany po raz pierwszy 

w 1295 r.. Do dziś zachował się wspaniały 

wczesnogotycki portal z XIII w. W latach 

1930-31 podczas prac budowlanych 

odkryte zostały wspaniałe gotyckie polichromie, 

które pieczołowicie odsłonił 

Lukas Mrzeglod. Jak głoszą podania, kościół 

mieli wybudować Templariusze. 

Niezwykle pięknym obiektem sakralnym 

jest również neobarokowy kościół 

pw. Świętej Trójcy w Korfantowie wybudowany 

w latach 1903-09. 

Oczywiście zabytkowych obiektów 

sakralnych na terenie powiatu nyskiego 

jest znacznie więcej. Wg zestawienia 

przygotowanego przez powiatowego 

Krzyż pokutny - jedyny ślad po wsi Wechczewicz 

konserwatora zabytków, rejestrowych 

nieruchomości sakralnych pojedynczych 

lub w zespołach jest ponad sto na obszarze powiatu nyskiego. 

Nieco mniej zabytkowych obiektów sakralnych jest po czeskiej stronie. Jednak 

i tutaj możemy znaleźć kilka niezwykle interesujących. Pięknym obiektem sakralnym 

jest kościół p.w. Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny w Bilej Vodzie, posiadający 

bogate barokowe wyposażenie wnętrza. Na szczególną uwagę zasługuje ołtarz 

główny z rzeźbą Madonny z ok. 1510 r. pochodzącą prawdopodobnie z warsztatu 

Wita Stwosza. Z kościołem sąsiaduje klasztor pijarów – barokowy kompleks budynków 

dawnego kolegium wybudowanego w latach 1724-1733. 

Do ciekawych obiektów należy również barokowy kościół parafi alny Św. Trójcy 

w Javorniku z 1781r., leżący u podnóża Zamku Janski Vrch , letniej rezydencji 

biskupów wrocławskich. W Javorniku znajduje się również kościółek św. Krzyża 

z portalem pochodzącym z przełomu stylu romańskiego i gotyckiego stanowiącym 

jeden z trzech przykładów najstarszych elementów budowli sakralnych na terenie 

pogranicza nysko – jesenickiego. 

21

Interesujące, również ze względu na swoje położenie, są takie obiekty jak kościół 

parafi alny z 1614 pod wezwaniem Michała Archanioła w Brannej (nawiązujący 

do architektury sąsiadujących obiektów zamku oraz wójtostwa) oraz kościół św. Józefa 

w Żulovej nawiązujący do istniejącego tu wcześniej gotyckiego grodu. 

Region pogranicza nysko- jesenickiego pełen jest również tzw. małej architektury 

sakralnej. Przydrożne lub polne kapliczki, fi gury świętych czy krzyże są stałym elementem 

krajobrazu Ziemi Nyskiej i Jesenickiej. Warto więc zwrócić uwagę również 

i na te, często zabytkowe, obiekty. Do najstarszych i niewątpliwie najbardziej intrygujących 

należą tzw. krzyże pokutne, będące śladami średniowiecznej jurysdykcji. 

Na terenie pogranicza nysko – jesenickiego znaleźć można jeszcze około 30 takich 

obiektów. 

Literatura: 

1. Atlas turystyczno-geografi czny atrakcji pogranicza nysko-jesenickiego, Starostwo powiatowe w Nysie/Studio 

Wydawnicze Plan, Nysa 2007 

2. Mikos von Rohrscheid A.,Turystyka kulturowa. Fenomen. Potencjał. Perspektywy., podręcznik akademicki 

GWSHM Milenium w Gnieźnie, Gniezno 2008 

3. Problemy dziedzictwa kulturowego w architekturze, red. drewniak T. i Szuba B., Ofi cyna Wydawnicza 

PWSZ w Nysie, Nysa 2005 

4. Wspólne dziedzictwo pogranicza nysko-jesenickiego. Zabytki, DV Projekt/ Starostwo Powiatowe w Nysie, 

Nysa 2008 

5. Współczesne formy turystyki kulturowej, red. Buczkowska K. i Mikos von Rohrscheidt A. , AWF Poznań, 

Poznań 2009 

6. Zabytki sakralne pogranicza nysko-jesenickiego, Starostwo Powiatowe w Nysie, Nysa 2009 

22


Odbor propagace, sportu a turistiky Starostwa Powiatowego v Nyse 

SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO 

HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ V KONTEXTU KULTURNÍ 

TURISTIKY NA POLSKO-ČESKÉM POHRANIČÍ 

V NYSKO-JESENICKÉM REGIONU 

Památky neboli nemovitosti nebo movité věci, jejich části nebo komplexy, které 

jsou dílem člověka nebo jsou spojeny s jeho činností a vytvářejí svědectví minulé 

epochy nebo události, jejichž zachování je ve společenském zájmu z hlediska historické, 

umělecké nebo vědecké hodnoty 1 (shodně s defi nicí určenou v čl. 3 odst. 

1 Zákona o ochraně památek a péče o ně) jsou jedním z nejdůležitějších prvků 

kulturního dědictví nysko-jesenického pohraničí. Z nich neobvykle důležitou roli 

v tomto regionu sehrávají sakrální památky. Jejich mimořádné bohatství a historie 

způsobují, že území nyského okresu má obrovský význam pro kulturní turistiku 

v Opolském vojevodství a celém polsko-českém pohraničí. Samozřejmě jednou 

z nejdůležitějších etap historie tohoto regionu je skutečnost existence suverénního 

Nyského knížectví wroclawských biskupů na tomto území. Více než pětisetletá 

historie knížectví, existujícího do roku 1810, zanechala na tomto území nejcennější 

„stopy” po knížectví v podobě nádherných památek, hlavně sakrálních. 

Tyto památky tvoří v dnešní době základní prvek cestování za kulturním dědictvím 

a nábožensko-poutní turistiky. Tyto dva druhy turistiky jsou prvky široce 

chápané kulturní turistiky, která v souladu s dělením, které navrhl Armin Mikos von 

Rohrscheidt, řadí cestování za kulturním dědictvím do vysoké kulturní turistiky, naopak 

nábožensko-poutní turistiku do obecné kulturní turistiky 2 . Tento autor defi nuje 

cestování za kulturním dědictvím jako cestování, jehož hlavním cílem je seznámení 

se účastníků s památkami, komplexy a místy ofi ciálně a všeobecně uznávanými jako 

světové, celostátní nebo regionální kulturní dědictví 3 . Shodně s touto defi nicí je třeba 

konstatovat, že v Nyském okrese (hlavně v Nyse) jedním z vedoucích druhů turistiky 

je právě cestování za kulturním dědictvím, kde zájezdy jsou hlavně orientovány na 

památky (včetně sakrálních) zde se nacházející. Nejdůležitější sakrální objekty z hlediska 

tohoto druhu turistiky jsou prezentovány v další části referátu. 

1 Zákon ze dne 23. června 2003 o ochraně památek a péče o ně - č. 162 Sbírky, částka 1568, s pozdějšími změnami 

2 Armin Mikos von Rohrscheidt, „Kulturní turistika. Fenomén, potenciál, perspektivy”, GWSHM Milenium v Gnieźnie, Gniezno 2008, s. 52 

3 Ibidem, s. 53 

23


ZLATÉ HORY. Poutní místo Panny Marie Pomocné 

NYSA. Poutní kostel Matky Boží Pomoci Věřícím 

24 

Naopak nábožensko-poutní turistika 

defi nována jako cestování podnikané 

z poznávacích nebo náboženských pohnutek, 

jehož hlavním cílem jsou místa 

spojená s historií náboženství, místa náboženského 

kultu, události náboženského 

charakteru a sakrální objekty 4 , získává 

na území nysko-jesenického pohraničí 

nový rozměr. V souvislosti s blahořečením 

Blahoslavené Marie Luizy Merkert 

dne 30. září 2007 se Nysa stává důležitým 

místem na mapě poutní turistiky 

vedle dříve zde existujících jiných míst 

typických pro tuto turistiku. 

Bezpochyby nejznámějším sakrálním 

objektem mariánského kultu na nysko-jesenickém 

pohraničí je svatostánek 

4 Ibidem, s. 147

SAKRÁLNÍ PAMÁTKY JAKO PRVEK SPOLEČNÉHO HISTORICKÉHO DĚDICTVÍ ... 

Poutní kaple na počest Matky Boží Bolestné na „Švédské hůrce”, postavena v XVII. stol. Na tomto místě se během 

třicetileté války nacházel tábor švédských vojsk. 

Maria Hilf ve Zlatých Horách. Bouřlivá 

historie tohoto místa způsobuje, že 

toto místo nabývá zvláštního významu 

pro věřící. Zde probíhá např. každoroční 

Pouť tří národů. Kostely zasvěcené 

Matce Boží Pomocné se vyskytují také 

na polské straně hranice. Příkladem je 

kostelík Matky Boží Pomocné v Nyse. 

K zajímavým poutním místům rovněž 

patří mariánský svatostánek „Švédská 

hůrka” v Przydrożu Małym v obci Korfantów, 

kam přicházejí poutníci z celého 

opolského vojevodství, mj. každoroční 

pouť rolníků. 

Jinými místy vyvolávajícími poutní 

turistický ruch jsou kaple a kostely sv. 

Anny. Příkladem může být kostelík sv. 

Anny na Křížovém vrchu u Jeseníku 

GŁUCHOŁAZY 

Kaple sv. Anny na hoře Chrobrego z XIX. stol. 

25


NYSA. Bazilika Minor sv. Jakuba a sv. Anežky, současnými Nysany nazývána Katedrou 

26


nebo kaple sv. Anny na Górze Parkowej 

v Głuchołazach. Tato místa doprovázejí 

rovněž památkové kapličky zobrazení 

křížové cesty. 

Nysko-jesenické pohraničí z hlediska 

počtu a hodnoty památkových sakrálních 

objektů je nepochybně cílem pro 

turisty orientované na poznávání kulturního 

dědictví regionu. 

K nejdůležitějším sakrálním objektům 

bezpochyby patří bazilika zasvěcená sv. 

Jakubovi a sv. Anežce v Nyse (kostel také 

nazýván „katedrálou“). Jeden z největších 

kostelů ve Slezsku s charakteristickou 

strmou střechou (údajně nejstrmější v 

Evropě). Ve svém vnitřku skrývá mnoho 

cenných movitých památek z hlediska 

historie a umění, mj.: 

- obraz “Matka Boží a čtrnáct pomocníků“ 

malíře Hansa Dürera, 

bratra slavného Albrechta, nacházející 

se v kapli sv. Josefa, 

- pozdněgotický triptych, nyní plnící 

funkci hlavního oltáře, pocházející 

z roku 1506, na kterém jsou představeny 

scény Kristova utrpení, 

- barokní Baptisterium (kaple zemřelých) 

z let 1648–1651, s neobyčejně 

zajímavou výzdobou, 

pozdněgotickou křtitelnicí obklopenou 

renesanční mříží, 

- pozdněbarokní oltář z počátku 

XVIII. století, zhotovený ze stříbra, 

na němž je umístěna pozdněgotická 

socha sv. Anny Samotrzeć, 

pocházející z počátku roku 1500, 

NYSA. Kostel Nanebevzetí Nejsvatější Panny Marie 

NYSA. Mateřský dům Kongregace Sester sv. Alžběty 

27


NYSA. Kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla 

OTMUCHÓW. 

Kostel sv. Mikuláše a Franciszka Ksawerego 

28 

- obraz “Utrpení sv. Bartoloměje” 

malíře Michała Willmana 5 , nacházející 

se v kapli sv. Jakuba. 

V bazilice je pohřbeno několik wroclawských 

biskupů, nyských knížat a ostatky 

blahořečené Marie Luizy Merkert. 

Proto také nyská bazilika nabývá nového 

významu ve smyslu poutní turistiky. 

Neodlučitelným prvkem kostela sv. 

Jakuba a sv. Anežky je volně stojící gotická 

zvonice, postavená v letech 1473– 

1516, zařazená do unikátních památek 

tohoto typu na polském území, skrývající 

ve svém nitru neobvyklou Klenotnici 

sv. Jakuba neboli sbírku drahocenných 

výrobků nyských zlatníků. 

Druhým výjimečným objektem je 

barokní kostel Nanebevzetí Nejsvatější 

Panny Marie postavený v letech 1688– 

1692. Je první jezuitskou sakrální stavbou 

ve Slezsku. Neobvykle zajímavý je vnitřek 

kostela zdobený nádhernými polychromiemi, 

které zhotovil Karol Dankwart, 

dvorní malíř polského krále a od roku 

1689 malíř biskupa Franciszka Ludwika 

Neuburga. Jeho díla můžeme vidět mimo 

jiné v kostelech v Otmuchowie, Kłodzku, 

Wrocławiu, Krakowie, Poznaniu a v 

Jasnohorské bazilice v Częstochowie. K 

mimořádným dílům patří také dřevěné 

sochy Karola Boromeusza, Franciszka 

Ksawerego, Ignáce Loyoli a Ferdinanda 

Kastilského umístěné ve výklencích fasády 

kostela. 

5 K. Staszków, Historický nástin v „Sakrální památky nyskojesenického 

pohraničí”, Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 

2009, s. 11


Na tomto místě stojí za povšimnutí 

lokalizace tohoto kostela. Rynek Solny, 

na němž se nachází toto výjimečné místo 

v Nyse, kde jak říká rčení, se zastavil čas. 

Celý rynek je obklopen komplexem jezuitských 

budov (dřívější seminář sv. Anny 

– nyní hudební škola, nebo bývalé jezuitské 

kolegium – nyní všeobecně vzdělávací 

gymnázium „Carolinum”), které na 

tomto místě vytvářejí neopakovatelnou 

atmosféru. Důležitým objektem, který se 

zde nachází z hlediska poutní turistiky, 

je Matiční dům sester Alžbětinek, vybudován 

v letech 1863–1865 zakladatelkou 

kongregace blahoslavenou Marií Luizou 

Merkert. Zde začíná nedávno vytyčená 

nyská trasa Marie Merkert. 

Dalším sakrálním objektem je barokní 

kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla, postavený 

v letech 1720–1727. Tento kostel 

je známý rovněž jako Kostel johanitů. 

V letech 1730–1731 bratři Feliks a Tomasz 

Scheffl erovi zde vytvořili neobvyklé 

polychromie, veledílo iluzionistického 

barokního malířství. V letech 1708–1713 

byla vybudována velká klášterní budova, 

stojící vedle kostela. 

Neobvyklé památkové sakrální objekty 

se také nacházejí v jiných obcích 

nyského okresu. Příkladem je barokní 

kostel sv. Mikuláše a sv. Franciszka 

Ksawerego v Otmuchowie, postavený v 

letech 1690–1701. Na stavební práce zde 

dohlížel nyský architekt Jan Piotr Dobler. 

Tento kostel uchvacuje nádhernými 

polychromiemi zhotovenými již zmiňo- 

PACZKÓW. Kostel sv. Jana Evangelisty 

KAŁKÓW. Románsko - gotický kostel Narození Nejsvatější 

Panny Marie, dříve sv. Jiří 

29


vaným nyským malířem Karolem Dankwartem 

a také obrazy malíře Michała 

Willmanna. 

Dalším příkladem zajímavé sakrální 

památky na území nyského okresu je 

kostel sv. Jana Evangelisty v Paczkowie, 

jehož stavba byla zahájena již v roce 

1361. V souvislosti s tzv. „tureckým 

ohrožením” byl kostel na počátku XVI. 

století přestavěn a získal obranný charakter, 

a to dostavbou kruhových zdí 

zakončených atikou. Z tohoto období 

rovněž pochází památková studna 

nazývána „Tatarska”. Uvnitř kostela 

uchvacuje hlavní oltář, který zhotovil 

český řezbář Severin Kutzer. Neob- 

KORFANTÓW. Neobarokní kostel Svaté Trojice 

vyklou památkou a zároveň příkladem 

pozdněrenesanční slezské řezby je oltář 

nacházející se v mariánské kapli, který fi nancovali Jan a Albert Maltitzovi v roce 

1588. Zajímavostí zde byly donedávna dvě gotické sochy – Madona s děťátkem 

a sv. Vavřinec z roku 1496, jejichž zhotovení je připisováno Witowi Stwoszowi, 

který se v této době zdržoval v Paczkowie. Tyto sochy byly přemístěny do diecézního 

muzea v Opole. 

Stopy po románském kostele sv. Vavřince v Głuchołazach se dochovaly v krásném, 

pozdněrománském nebo jak popisují jiní autoři v raněgotickém hlavním portálu. 

Tento portál má vlastnosti typické pro románskou epochu a také gotiku. První 

zmínky o tomto kostele pocházejí z roku 1285. V letech 1729–1731 byl kostel přestavěn 

a získal krásnou barokní výzdobu. 

K neobyčejným kostelům patří také románsko-gotický kostel zasvěcený narození 

Nejsvatější Panny Marie v Kałkowie, postavený pravděpodobně v letech 1240–1260 

a poprvé zmiňován v roce 1295. Do dnešních dnů se dochoval nádherný raněgotický 

portál z XIII. století. V letech 1930–1931 byly během stavebních prací objeveny 

krásné gotické polychromie, které pečlivě odkryl Lukas Mrzeglod. Jak uvádějí legendy, 

kostel měli postavit Templáři. 

Neobyčejně krásným sakrálním objektem je také neobarokní kostel zasvěcený 

Svaté Trojici v Korfantowie postavený v letech 1903–1909. 

30


Samozřejmě památkových sakrálních 

objektů na území nyského okresu je mnohem 

více. Podle přehledu připraveného 

okresním konzervátorem památek je na 

území nyského okresu více než sto zaregistrovaných 

sakrálních nemovitostí samostatně 

stojících nebo v zástavbě. 

O něco méně památkových sakrálních 

objektů se nachází na české straně. Avšak 

i zde můžeme najít několik mimořádně 

zajímavých. Krásným sakrálním objektem 

je kostel zasvěcený Navštívení Nejsvatější 

Panny Marie v Bílé Vodě, který má bohatou 

barokní výzdobu vnitřku. Zvláštní 

pozornosti se těší hlavní oltář s plastikou 

Madony asi z roku 1510 pocházející pravděpodobně 

z dílny Wita Stwosza. S kostelem 

sousedí piaristický klášter – barokní GŁUCHOŁAZY. Barokní kostel sv. Vavřince 

komplex budov dřívějšího kolegiátu postaveného 

v letech 1724–1733. 

K zajímavým objektům patří rovněž 

barokní farní kostel sv. Trojice v Javorníku 

z roku 1781, který se rozprostírá na úpatí 

zámku Jánský Vrch, letní rezidence wroclawských 

biskupů. V Javorníku se rovněž 

nachází kostelík sv. Kříže s portálem pocházejícím 

z průlomu románského a gotického 

slohu, který je jedním ze tří příkladů 

nejstarších prvků sakrálních staveb 

na území nysko-jesenického pohraničí. 

Zajímavými, rovněž z hlediska svého 

umístění, jsou takové objekty jako farní 

kostel z roku 1614 zasvěcený Michalu 

Archandělovi v Brannej (navazující na 

architekturu sousedících objektů zámku a 

staroství) a kostel sv. Josefa v Žulové navazující 

na dříve zde existující gotický hrad. Kajícný kříž – jediná stopa po vesnici Wechczewicz 

31

Region nysko-jesenického pohraničí je rovněž zaplněn tzv. malou sakrální architekturou. 

Kapličky u cesty nebo polní kapličky, sochy svatých či kříže jsou trvalým 

krajinným prvkem Země nyské a Jesenicka. Proto stojí za to obrátit pozornost i 

k těmto, často památkovým objektům. K nejstarším a bezpochyby nejzajímavějším 

patří tzv. kajícné kříže, které jsou stopami po středověkém soudnictví. Na území 

nysko-jesenického pohraničí lze ještě najít asi 30 takových objektů. 

Literatura: 

1. Turistický a zeměpisný atlas zajímavostí nysko-jesenického pohraničí, Starostwo powiatowe v Nyse/Studio 

Wydawnicze Plan, Nysa 2007 

2. Mikos von Rohrscheid A.,Kulturní turistika. Fenomén. Potenciál. Perspektivy., akademická příručka GW- 

SHM Milenium v Gnieźnie, Gniezno 2008 

3. Problémy kulturního dědictví v architektuře, red. drewniak T. a Szuba B., Ofi cyna Wydawnicza PWSZ 

v Nyse, Nysa 2005 

4. Společné dědictví nysko-jesenického pohraničí. Památky, DV Projekt/ Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 

2008 

5. Moderní formy kulturní turistiky, red. Buczkowska K. a Mikos von Rohrscheidt A., AWF Poznań, Poznań 

2009 

6. Sakrální památky nysko-jesenického pohraničí, Starostwo Powiatowe v Nyse, Nysa 2009 

32


Sport- und Fremdenverkehrswerbung des Landrats in Nysa 

SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT 

GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES IM 

KONTEXT MIT DEM KULTURTOURISMUS IN DER 

POLNISCH-TSCHECHISCHEN GRENZREGION 

NYSA – JESENIK (Neisse-Freiwaldau) 

Denkmäler, also Immobilien oder Mobilien, die teilweise oder gänzlich aus 

menschlicher Schaff enskraft stammen und Zeugnis über vergangene Epochen oder 

Ereignisse ablegen, deren Erhaltung wegen ihres historischen, künstlerischen oder 

wissenschaftlichen 1 Werts im allgemeinen Interesse liegt (gemäß der im Art. 3 Abs. 

1 des Denkmalschutzgesetzes angeführten Defi nition), bilden eines der wichtigsten 

Elemente des kulturellen Erbes der Nysa-Jesenik Grenzregion. In dieser Region spielen 

Sakraldenkmäler eine ungewöhnlich wichtige Rolle, deren ungeheurer Reichtum 

und Geschichte dafür verantwortlich sind, dass der Landkreis Nysa im Kulturtourismus 

der Woiwodschaft Opolskie enorme Bedeutung hat. Dass das Gebiet Nysa als 

souveränes Fürstentum der Bischöfe Wrocławs fungierte, ist selbstverständlich eine 

der wesentlichsten Etappen in der Geschichte der Region. Die bis 1810 andauernde, 

über fünfhundertjährige Geschichte des Fürstentums, hinterließ auf diesem Terrain 

„Spuren“ in Form von hervorragenden, hauptsächlich sakralen Denkmälern. 

Diese Denkmäler stellen heute wesentliche Elemente im Kultur-, Religions- und Pilgertourismus 

dar, die im weitesten Sinne als Kulturtourismus zusammenzufassen sind. 

Gemäß der durch Armin Mikos von Rohrscheidt vorgeschlagenen Unterteilung, nach 

der der Kulturtourismus zum Hochkulturtourismus zu zählen ist, während Religions- 

und Pilgertourismus zum allgemeinen Kulturtourismus 2 zählen. Dieser Autor defi niert 

Kulturtourismus als Reisen, deren Hauptzweck es ist, die Teilnehmer mit Denkmälern 

und Orten vertraut zu machen, die als Welt-, Landes- oder Regionskulturerbe 3 allgemein 

und offi ziell anerkannt sind. Gemäß dieser Defi nition ist festzustellen, dass im 

Landkreis Nysa (hauptsächlich in Nysa) eben der Kulturtourismus vorwiegt, weil sich 

die Reisetätigkeiten hauptsächlich nach Denkmälern (darunter sakrale) orientieren. Aus 

1 Denkmalschutzgesetz vom 23. Juli 2003 – Dz. U. (Gesetzblatt) Nr. 162, Pos. 1568, mit späteren Änderungen 

2 Armin Mikos von Rohrscheidt, „Kulturtourismus. Phänomen, Potential, Perspektive“ GWSHM Milenium in Gniezno, Gniezno 2008, S.52 

3 Ibidem, S. 53 

33


ZLATÉ HORY. Ablassplatz der Kirche zur Hilfsleistende Maria 

NYSA. Pilgerkirche der Mutter Gottes Unterstützung 

der Gläubigen 

34 

dieser Perspektive stehen sakrale Objekte 

im Vordergrund, die im weiteren Teil des 

Referats vorgestellt werden. 

Der in der Grenzregion Nysa-Jesenik 

eine neue Dimension annehmende 

Pilger- und Religionstourismus ist hingegen 

als religiös motiviertes Reisen zu 

defi nieren, dessen Hauptziele mit Religion, 

religiösen Kultstätten, Ereignissen 

mit religiösem Charakter sowie sakralen 

Objekten 4 in Verbindung steht. 

In Verbindung mit der Seligsprechung 

Marie Luise Merkerts am 30. 

September 2007, entwickelte sich Nysa, 

neben anderen schon früher für den Pilgertourismus 

wichtigen Orten, zu einem 

wichtigen Ort auf der Pilgerlandkarte. 

4 Ibidem, S. 147

SAKRALE DENKMÄLER ALS ELEMENT GEMEINSAMEN HISTORISCHEN ERBES... 

Pilgerkapelle zur schmerzhaften Muter Gottes auf dem Schwedischen Hügel („Szwedzka Górka”) gebaut im XVII. 

Jahrhundert. Auf diesem Platz befand sich während des 30 jährigen Krieges der Lager von der schwedischen Armee 

Das Sanktuarium Maria Hilf in Zlaty 

Hory ist zweifellos eines der bekanntesten 

Sakralobjekte des Marienkults 

in der Grenzregion Nysa – Jesenik. Die 

bewegte Geschichte dieses Orts ist für 

Gläubige von besonderer Bedeutung. 

Hier fi ndet zum Beispiel die jährliche 

„Drei Nationen“ Pilgerfahrt statt, in die 

auch Marienkirchen auf der polnischen 

Seite der Grenze eingebunden sind, 

wie zum Beispiel die Marienkirche in 

Nysa. Zu den interessantesten Pilgerorten 

zählt auch das Mariensanktuarium 

„Szwedzka Górka“ (Schwedischer Hügel) 

in der Gemeinde Korfantów, wo 

Pilger aus der ganzen Woiwodschaft, 

unter anderem zur jährlichen Bauernpilgerfahrt, 

anreisen. 

GŁUCHOŁAZY 

Die Annakapelle aus dem XIX. Jh. auf dem Holz-Berg 

35


NYSA. Basilika des Hl. Jakobus und der Hl. Agnes, auch Dom genannt 

36


Andere Orte die den Pilgertourismus 

anregen sind Kapellen und Kirchen wie 

der Hl. Anna, wie zum Beispiel die Hl. 

Anna Kirche am Kreuzhügel bei Jesenik, 

oder die Hl. Anna Kapelle auf dem 

Parkhügel in Głuchołazy, die auch von 

historischen Kreuzwegen umgeben sind. 

Für Touristen, die das Kulturerbe 

der Region kennen lernen möchten, 

ist die Grenzregion Nysa – Jesenik im 

Hinblick auf die Anzahl und den historischen 

Wert der sakralen Objekte 

zweifellos ein Ziel. 

Die dem Hl. Jakub und der Hl. 

Agnieszka geweihte Basilika in Nysa 

(auch „Kathedrale“ genannt), ist zweifellos 

das wichtigste sakrale Objekt, 

eine der größten Kirchen Schlesiens 

mit ihrem charakteristisch steilem Dach 

(wahrscheinlich das steilste in Europa). 

Sie birgt viele historisch und künstlerisch 

wertvolle Sehenswürdigkeiten, unter 

anderem befi ndet sich in der Kapelle 

des Hl. Josefs: 

- das Gemälde „Mutter Gottes und 

die vierzehn Nothelfer“ von Hans 

Dürer, dem Bruder des berühmten 

Albrechts, 

- das spätgotische Triptychon, 

das bis heute die Funktion eines 

Hauptaltars erfüllt, und aus dem 

Jahr 1506 stammt, 

- das barocke Babtisterium (Totenkapelle), 

in den Jahren 1648 – 51 erbaut, 

mit hochinteressanter Verzierung, 

mit spätgotischem Taufbecken, 

NYSA. Kirche der Maria Himmelfahrt 

NYSA. Mutterhaus des Ordens der Schwestern 

der Hl. Elisabeth 

37


NYSA. Kirche der Hl. Apostel Peter und Paulus 

OTMUCHÓW. 

Kirche des Hl. Nikolaus und Franciszek Ksawery 

38 

- der spätbarocke Altar aus Silber, 

aus dem XVIII. Jahrhundert, in 

dem sich die spätgotische Figur 

der Hl. Anna Selbdritt aus dem 

Jahr 1500 befi ndet, 

- das Gemälde „Das Martyrium des 

Hl. Bartholomäus“ von Michał 

Willmann 5 . 

Ein unzertrennliches Element der 

Hl. Jakub und Hl. Anna Kirche ist der 

in den Jahren 1473 – 1516 entstandene, 

freistehende gotische Glockenturm, der 

zu den in Polen einmaligen Denkmälern 

dieser Art zählt, und den Schatz des Hl. 

Jakobs, also eine Sammlung wertvoller 

Goldschmiedekunst aus Nysa birgt. 

Das zweite außergewöhnliche Objekt 

ist die der Hl. Jungfrau Maria geweihte, 

in den Jahren 1688 – 82 erbaute Kirche. 

Es war der erste jesuitische Sakralbau 

in Schlesien. Außerordentlich interessant 

ist die vielfärbige Verzierung des 

Kircheninneren von Karol Dankwart, 

dem Hofmaler des polnischen Königs, 

und ab 1689 Maler des Bischofs Franciszek 

Ludwik Neuburg. Seine Werke 

können in den Kirchen von Otmuchów, 

Kłodzko, Wrocław, Kraków, Poznań und 

in der Basilika von Częstochowa besichtigt 

werden. Außergewöhnliche Werke 

sind auch die Holzstatuetten von Karol 

Boromeusz, Franciszek Ksawery, Ignacy 

Loyola und Ferdynand Kastylijski, die 

sich in den Nischen der Kirchenfassade 

befi nden. 

5 K. Staszków, Historische Reise „Sakraldenkmäler der 

Grenzregion Nysa – Jesenik“, Landrat in Nysa, Nysa 2009, S. 11


An dieser Stelle ist auch auf den 

Standort dieser Kirche hinzuweisen, 

dem Salzmarkt, auf dem laut Legende 

die Zeit still steht. Der gesamte Markt 

ist von einem jesuitischen Gebäudekomplex 

umgeben (das frühere Hl. Anna Seminar 

– gegenwärtig die Musikschule, 

das frühere Jesuitenkollegium – heute 

das Allgemeinbildende Lyzeum „Carolinum“), 

der dem Platz eine unvergleichliche 

Atmosphäre verleiht. Aus Sicht des 

Pilgertourismus ist das in den Jahren 

1863 – 1865 von der Ordensgründerin 

Marie Luise Merkert erbaute Mutterhaus 

der Elisabeth Schwestern ein wichtiges 

Objekt. Hier nimmt der unlängst 

gekennzeichnete Marie Merkert Pfad 

seinen Anfang. 

Ein weiteres Sakralobjekt ist die in 

den Jahren 1720 – 27 erbaute Hl. Apostel 

Peter und Paul Barockkirche, die 

auch als Kirche des Ritterordens vom 

Heiligen Grab zu Jerusalem bekannt ist. 

Die Brüder Felix und Tomas Scheffl er 

schufen hier eine außergewöhnliche Polychromie, 

ein Werk der illusionistischen 

Barockmalerei. Nebenan entstand in den 

Jahren 1708 – 13 ein Kloster. 

Auch in anderen Stäten des Landkreises 

Nysa befi nden sich außergewöhnlich 

wertvolle Sakralobjekte, von 

denen die in den Jahren 1690 – 1701 

erbaute Hl. Mikolaj und Hl. Franciszek 

Ksawery Barockkirche in Otmuchów 

ein Beispiel ist. Die Bauarbeiten beaufsichtigte 

der Architekt Jan Piotr Dobler 

PACZKÓW. Johann-Evangelist-Kirche 

KAŁKÓW. Romanisch-gotische Kirche Maria 

Geburt, früher St. Georg 

39


aus Nysa. Die Kirche beeindruckt mit 

ihrer durch die schon erwähnten Maler 

Karol Dankwart geschaff enen Polychromie, 

und Gemälden von Michał 

Willmann. 

Als weiteres Beispiel eines interessanten 

Sakraldenkmals im Landkreis Nysa 

ist die Kirche zum Hl. Evangelisten Jan 

( Johannes) zu nennen, deren Bau schon 

1361 begonnen wurde. Im Zusammenhang 

mit der s.g. „Türkischen Bedrohung“, 

wurde die Kirche am Beginn des 

XVI. Jahrhunderts umgebaut, und erhielt 

durch die zusätzlichen Mauern ihren 

Wehrcharakter. Aus dieser Zeit stammt 

auch der „Tatarska“ genannte historische 

KORFANTÓW. Neubarocke Dreifaltigkeitskirche 

Brunnen. Ein außergewöhnlich sehenswertes 

und gleichzeitig beispielhaftes 

Werk schlesischer Bildhauerei befi ndet sich im Altar der durch die Brüder Jan und 

Albert Matitz 1588 gestifteten Marienkapelle. Zwei gotische Figuren - Madonna 

mit dem Kinde, und der Hl. Lorenz – aus 1496, deren Schaff ung Wit Stwosz zugeschrieben 

werden, und sich in dieser Zeit in Paczków aufhielt, waren bis vor kurzem 

die Attraktion. Die Skulpturen wurden in das Museum der Erzdiözese Opole 

übersiedelt. 

Die romanischen Spuren des Hl. Lorenz in Głuchołazy sind im schönen, spätromanischen, 

oder wie andere Autoren schreiben, frühgotischem Hauptportal erhalten. 

Dieses Portal verfügt sowohl über für die romanische, als auch für die gotische 

Epoche typische Merkmale. Erste Erwähnungen dieser Kirche stammen aus 1285. 

In den Jahren 1729 – 31 wurde die Kirche umgebaut, woher ihre schöne barocke 

Ausstattung stammt. 

Auch die in den Jahren 1240 – 1260 erbaute, und 1295 erstmals erwähnte romanisch-gotische 

Kirche in Kałków zählt zu den außergewöhnlichen Gotteshäusern. 

Bis heute ist das hervorragende frühgotische Portal aus dem XIII. Jahrhundert 

erhalten. Bei Bauarbeiten in den Jahren 1930-31 wurde eine wunderbaregotische 

Polychromie entdeckt, die Lukas Mrzeglod sorgfältig freilegte. Man erzählt, die 

Kirche sei von Tempelrittern erbaut worden. 

40


Zu den außergewöhnlich schönen Sakralobjekten 

zählt auch die in den Jahren 

1903 – 09 erbaute Dreifaltigkeitskirche 

in Korfantów. 

Selbstverständlich gibt es im Landkreis 

Nysa wesentlich mehr historische 

Sakraldenkmäler. Laut einer Aufl istung 

des zuständigen Denkmalpfl egeamts, 

sind im Gebiet des Landkreises Nysa über 

hundert sakrale Immobilien registriert. 

Etwas weniger historische Sakraldenkmäler 

sind auf tschechischer Seite, 

wobei hier einige außergewöhnlich interessante 

zu fi nden sind. Ein schönes 

Sakralobjekt ist die Kirche der Hl. Jungfrau 

Maria in Bila Voda, die über eine 

reichliche barocke Inneneinrichtung 

verfügt. Der Hauptaltar mit der Madonnenstatue 

aus ca. 1510, die wahrscheinlich 

aus der Werkstatt Wit Stwosz’s 

stammt, ist ein schönes Sakralobjekt. In 

der Nachbarschaft der Kirche befi ndet 

sich das Piaristen Kloster – ein barocker 

Gebäudekomplex des früheren Kollegiums, 

in den Jahren 1724 – 1733 erbaut. 

Auch die am Fuße des Schlossbergs 

Janski Vrch, der Sommerresidenz der 

wrocławer Bischöfe liegende Dreifaltigkeit 

Pfarrkirche aus 1781 in Javornik, gehört 

zu den interessanten Objekten. In 

Javornik befi ndet sich auch die Hl. Kreuz 

Kirche, mit einem Portal aus der Zeit der 

Wende des romanischen und gotischen 

Stils, das eines der drei Beispiele ältester 

sakraler Bauelemente im Grenzgebiet 

Nysa – Jesenik darstellt. 

GŁUCHOŁAZY. Barockkirche des Hl. Wawrzyniec 

Das Büßerkreuz – die einzig verbliebene Spur 

des Dorfes Wechczewicz 

41

Auch im Hinblick auf deren Lage, sind die dem Erzengel Michael geweihte 

Pfarrkirche in Branná (mit Bezug auf die Architektur des Benachbarten Schlosses), 

und die Kirche des Hl. Josef in Žulová, mit Bezug auf die frühere gotische Burg 

interessant. 

Die Grenzregion Nysa-Jesenik ist auch voll von s.g. sakraler Kleinarchitektur, 

Weg- oder Feldkapellen, Heiligenfi guren und Kreuze, die fester Landschaftsbestandteil 

in der Region sind. Deshalb ist es wert, auch diese, häufi g sehenswerte 

Objekte zu beachten. Zu den ältesten, und zweifellos interessantesten gehören die 

s.g. Bußkreuze, Zeugen mittelalterlicher Judikatur. Im Grenzgebiet Nysa-Jesenik 

sind noch ca. 30 solcher Objekte vorhanden. 

Literatur: 

1. Attraktionen im Grenzgebiet Nysa-Jesenik, touristisch-geographischer Atlas, Landrat in Nysa/Verlagsstudio 

Plan, Nysa 2007 

2. Mikos von Rohrscheidt „Kulturtourismus. Phänomen, Potential, Perspektive. Akademisches Handbuch 

GWSHM Milenium in Gniezno, Gniezno 2008 

3. Probleme des kulturellen Erbes in der Architektur, Red. Drewniak T. und Szuba B., Offi zieller Herausgeber 

PWSZ in Nysa, Nysa 2005 

4. Gemeinsames Erbe in der Grenzregion Nysa-Jesenik. Denkmäler, DV Projekt/Landrat in Nysa, Nysa 2008 

5. Moderne Formen des Kulturtourismus, Red. Buczkowska K. und Mikos von Rohrscheidt, AWF Poznań, 

Poznań 

6. Sakrale Denkmäler der Grenzregion Nysa-Jesenik, Landrat in Nysa, Nysa 2009 

42

Izabela Kicak 

Wydział Promocji, Sportu i Turystyki Starostwa Powiatowego w Nysie 

NYSA „ŚLĄSKIM RZYMEM”? 

Nysa (do 1945 roku Neisse) to miasto szczycące się niezwykle bogatą historią, licznymi 

zabytkami architektury, które do dziś kuszą swoim pięknem, zaskakują przepychem 

zdobień i sprawiają, że czujemy się jakbyśmy cofnęli się w czasie. Banał, sztandarowe 

zdanie każdego folderu promocyjnego, który z kałuży czyni jezioro a z ruiny 

najwspanialszy zamek na świecie. Zdanie, które czytamy z lekkim przymrużeniem 

oka zdając sobie sprawę, że przecież każdy region, każde miejsce na ziemi ma swoją 

historię, zabytki i dlaczego akurat to ma być tak niezwykłe i dlaczego np. kościół 

w Nysie jest tym, który koniecznie trzeba zobaczyć, bo jak nie, to nasze życie będzie 

uboższe o jakże cudowne duchowe doznania. To prawda, że łatwo jest pisać slogany, 

wszystko czyli właściwie nic nie znaczące, puste słowa. Zawsze przecież znajdzie się 

ktoś, kto uwierzy, że nasz region jest wyjątkowy i że właśnie tu warto przyjechać. 

Ale pisząc o Nysie nie trzeba uciekać się do promocyjnych sztuczek, zawoalowanych 

historii bez odniesienia do rzeczywistości. To miasto potrafi się przed tym obronić, 

to miasto ma bowiem „kilka asów w rękawie”. Oto jeden z nich. 

W każdym dzisiejszym materiale promocyjnym określa się Nysę mianem „śląskiego 

Rzymu”, lecz nie jest to wcale hasło wymyślone przez współczesnych strategów 

promocji regionu. Określenie to bowiem pojawia się już w dużo wcześniejszych opracowaniach 

historycznych, np. w publikacji z 1925 roku pt. „Monographien deutscher 

Städte” (Band XIV) wydanej w Berlinie pod redakcją Erwina Steina. Przeczytamy 

tam m.in. o tym, że duża liczba kościołów a także klasztorów i szpitali przyczyniła się 

do nadania miastu Nysa miana „śląskiego Rzymu“. Całe to „kościelne bogactwo” zawdzięcza 

Nysa swoim władcom, którymi byli wrocławscy biskupi. Jednym z największych 

„architektów” nie tylko zresztą Nysy ale także innych miast (np. Otmuchowa 

czy Wrocławia) był książę biskup Franciszek Ludwik von Neuburg. Co to jednak 

znaczy „duża liczba kościołów”? Wydany przez magistrat w 1922 roku przewodnik 

po Nysie wymienia ich trzynaście, w tym nie istniejącą już dziś synagogę oraz ewangelicki 

kościół garnizonowy (rozebrany po 1945 r.). 

Na określenie Nysy mianem „śląskiego Rzymu” składa się jednak więcej elementów. 

Oprócz wspomnianego już bogactwa kościołów, miasto to było także siedzibą 

wielu zakonów. Musolff w swoim artykule pt. „Klöster” wydanym w publikacji 

„Neisse einst und jetzt” (publikacja ta wydana została z okazji 46. Zgromadzenia 

Generalnego Niemieckich Katolików) wymienia ich aż sześć – bożogrobcy, fran- 

43

IZABELA KICAK 

ciszkanie, jezuici, kapucyni, dominikanie 

oraz siostry magdalenki. Ich ślady znajdziemy 

dziś w tzw. kościołach poklasztornych 

– śś. Piotra i Pawła, św. Barbary, 

Wniebowzięcia NMP, św. Franciszka 

oraz św. Dominika. Tylko po magdalenkach 

nie pozostał dziś żaden „architektoniczny” 

ślad. 

Ważnym wydarzeniem w historii 

miasta i życiu jego mieszkańców była organizacja 

w Nysie 46. Zgromadzenia Generalnego 

Niemieckich Katolików, które 

odbyło się w dniach 27 – 31 sierpnia 

1899 roku. Przez pięć dni oczy wszystkich 

niemieckich katolików skierowane 

były na Nysę. Miasto zostało wówczas 

nazwane „przedmieściami niemieckiego 

katolicyzmu w XX wieku”. Przygotowa- 

Kościół śś. Piotra i Pawła 

nie i przebieg „nyskiego” 46. Zgromadzenia 

zostały bardzo wysoko ocenione. 

Jednak, co należy wyraźnie podkreślić, nie był to sukces czysto „komercyjny”, bowiem 

podczas tych pięciu dni poruszono wiele ważnych tematów, niekoniecznie związanych 

stricte z kościołem i religią. Dyskutowano np. o konieczności polepszenia warunków 

mieszkaniowych robotników, zwrócono uwagę na brak równouprawnienia 

kobiet i mężczyzn. Kardynał Georg Kopp, w swoim wystąpieniu na zakończenie 46. 

Generalnego Zgromadzenia Niemieckich Katolików, wyraził dumę ze swojego starego 

biskupiego miasta Nysa, którego mieszkańcy swoją gościnnością ukazali jego 

najjaśniejszy i najpiękniejszy obraz. 

Dzisiaj określenie Nysy mianem „śląskiego Rzymu” nabiera szczególnego znaczenia, 

a to za sprawą podniesienia kościoła św. Jakuba i św. Agnieszki powszechnie 

zwanego katedrą do rangi Bazyliki Mniejszej oraz beatyfi kacji mieszkanki Nysy, jednej 

z założycielek istniejącego tu do dziś Zgromadzenia Sióstr św. Elżbiety – Marii 

Luizy Merkert zwanej „Śląską Samarytanką”. 

Nysa będąca siedzibą biskupów wrocławskich niejako naturalnie pozostawała 

pod silnym wpływem kościoła, który związany był właściwie z każdą sferą życia 

jej mieszkańców. Oczywiście na przestrzeni lat sytuacja ta ulegała pewnym 

44

Kościół św. Jakuba i św. Agnieszki - od 2009 r. Bazylika Mniejsza 


45

IZABELA KICAK 

modyfi kacjom związanym z różnymi 

wydarzeniami w dziejach miasta, był 

przecież czas, kiedy Nysę postrzegano 

jako obiekt militarny. Jednak zawsze 

gdzieś ta wiara mieszkańców odgrywała 

istotną rolę i była siłą napędową wielu 

działań. Warto w tym kontekście zwrócić 

uwagę na utworzenie w Nysie tzw. 

Heimgarten, nazwanego przez Marcina 

Worbsa „kulturalno – religijnym wydarzeniem 

na Górnym Śląsku”. Początek 

Heimgarten, który z czasem okazał się 

niezwykle ważnym ośrodkiem kulturalno 

– oświatowym, związany był z dynamicznie 

rozwijającą się grupą katholische 

Kreuzbündnis. Twórcy nyskiego 

Heimgarten Ernst Laslowski, Bernhard 

Strehler, Hermann Hoff mann oraz 

Klemens Neumann zamierzali stwo- 

Ewangelicki kościół garnizonowy - 1956 r. 

rzyć miejsce, w którym mieszkańcy 

Nysy i okolic mogliby się spotykać, aby 

wspólnie potańczyć, pośpiewać czy po prostu porozmawiać. Wkrótce jednak Ernst 

Laslowski dostrzegł w Heimgarten coś więcej, a mianowicie narzędzie które można 

wykorzystać do celów edukacyjnych. I z tym zamiarem rozpoczął Laslowski 

starania o stworzenie centrum edukacyjnego. Laslowski uzyskał na to pozwolenie 

zarządcy i właściciela pod warunkiem zachowania bezalkoholowego charakteru 

centrum. Miejsce szczególne w Heimgarten zajmowała muzyka. Od 1925 roku 

odbywały się tam tygodnie śpiewu a także weekendowe spotkania muzyczne. Zorganizowano 

również grupę teatralną, która w okresie od 1 marca 1924 do 30 września 

1926 roku wystąpiła około 400 razy w ponad 120 miejscach na terenie Górnego 

Śląska. Grupa teatralna z Heimgarten gościła także ze swoimi spektaklami 

za granicą – w Holandii, Austrii oraz Prusach Wschodnich. Przedstawienia nyskich 

artystów cieszyły się zawsze dużym zainteresowaniem i osiągały ogromny 

sukces. Potwierdzeniem tego jest artykuł w praskiej prasie opisujący wystawioną 

przez nyską grupę z Heimgarten sztukę „Der Reiter des Kaisers”, którą nasi artyści 

wprost porwali licznie zgromadzoną publiczność, sprawiając że przeżywa- 

46


li oni każde słowo, każdą zagraną nutę równie mocno jak sami artyści. Ważną 

działalnością nyskiego Heimgarten była także organizacja tzw. Hochschulwochen, 

podczas których prezentowano kulturalne osiągnięcia miasta i w których mógł 

uczestniczyć każdy mieszkaniec Nysy, jeśli tylko wyrażał zainteresowanie. Zimą 

natomiast odbywały się kursy dla rolników, którzy uczyli się jak prowadzić księgowość 

czy poznawali historię rolnictwa. Heimgarten okazał się wielkim sukcesem 

miasta i szybko stał się magnesem przyciągającym grupy studentów i naukowców. 

Prawie każdy wyjazd studyjny na Śląsk miał w swoim programie wizytę w nyskim 

Heimgarten. 

Może jednak warto dać się czasem skusić tym jakże barwnym „folderowym” opowieściom? 

Może nie zawsze są to tylko puste słowa, bowiem prawdą jest, że Nysa to miasto 

szczycące się niezwykle bogatą historią, licznymi zabytkami architektury, które do dziś 

kuszą swoim pięknem, zaskakują przepychem zdobień i sprawiają, że czujemy się jakbyśmy 

cofnęli się w czasie. A kto nie wierzy, niech sam się przekona. 

Ewangelicki kościół garnizonowy przed zburzeniem 

Literatura: 

Musolff , Klöster, w: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 

Neisser Heimatblatt, nr 229, 232 

Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, w: Monographien deutscher Städte (Band XIV), 

Berlin – Friedenau 1925 

Worbs, Marcin, Quickborn und Heimgarten als ein kulturell – religiöses Ereignis in Oberschlesien (1909 – 1939), 

Opole 1999 

47

48 

Izabela Kicak 

Odbor propagace, sportu a turistiky Starostwa Powiatowego v Nyse 

NYSA „SLEZSKÝM ŘÍMEM”? 

Nysa (do roku 1945 Neisse) je město pyšnící se neobvykle bohatou historií, mnohými 

architektonickými památkami, které do dnešních dnů lákají svou krásou, 

překvapují přepychovou výzdobou a vyvolávají dojem, že se cítíme, jako bychom 

se vrátili v čase. Banalita, okřídlená věta z každého propagačního prospektu, která 

promění louži v jezero a ruinu v nejkrásnější zámek na světě. Věta, kterou čteme 

s lehkým přimhouřením očí a uvědomujeme si, že přece každý region, každé místo 

na zemi má svou historii, památky a proč právě to má být takové neobvyklé a proč 

např. kostel v Nyse je tím, jehož je třeba za každou cenu zhlédnout, protože když 

ne, bude náš život ochuzen o překrásné duchovní prožitky. Pravdou je, že se lehce 

vymýšlejí slogany, všechno nebo vlastně nic neznamenající, prázdná slova. Vždy se 

přece někdo najde, kdo uvěří, že náš region je výjimečný a že právě tady stojí za 

to přijet. Ale když se píše o Nyse, není třeba se uchylovat k propagačním trikům, 

zahaleným historkám bez vztahu k současnosti. Toto město se tomu umí ubránit, 

protože toto město má „několik trumfů v rukávu”. Zde je jeden z nich. 

V každém současném propagačním materiálu je Nysa označována jako „slezský 

Řím”, ale toto heslo není vůbec vymyšlené současnými stratégy propagace regionu. 

Tento pojem se totiž objevuje již v mnoha dřívějších historických pracích, např. 

v publikaci z roku 1925 pod názvem „Monographien deutscher Städte” (Band XIV), 

vydané v Berlíně pod redakcí Erwina Steina. Přečteme si tam mj. o tom, že velký 

počet kostelů a také klášterů i nemocnic přispěl k pojmenování města Nysa názvem 

„slezský Řím“. Za celé toto „kostelní bohatství” vděčí Nysa svým vládcům, jimiž byli 

wroclavští biskupové. Jedním z největších „architektů” nejen Nysy, ale také jiných 

měst (např. Otmuchowa nebo Wrocławi) byl kníže biskup Franciszek Ludwik von 

Neuburg. Co ale znamená „velký počet kostelů”? Průvodce Nysou vydaný magistrátem 

v roce 1922 jich uvádí třináct, včetně dnes již neexistující synagogy a posádkového 

evangelického kostela (rozebrán po roce 1945). 

Označení Nysy názvem „slezský Řím” se přece jen skládá z více prvků. Kromě již 

zmiňovaného bohatství kostelů bylo toto město rovněž sídlem mnoha řádů. Musolff 

ve svém článku pod názvem „Klöster” zveřejněném v publikaci „Neisse einst und 

jetzt” (tato publikace byla vydána u příležitosti 46. Generálního shromáždění německých 

katolíků) jich uvádí dokonce šest – johanité, františkáni, jezuité, kapucíni, 

dominikáni a sestry magdalenitky. Stopy po nich nyní najdeme v bývalých kláš-

terních kostelech – sv. Petra a Pavla, sv. 

Barbary, Nanebevzetí Nejsvatější Panny 

Marie, sv. Františka a sv. Dominika. 

Pouze po magdalenitkách nezůstala dnes 

žádná „architektonická” stopa. 

Důležitou událostí v historii města a 

životě jeho obyvatel bylo uspořádání 46. 

Generálního shromáždění německých 

katolíků v Nyse, které proběhlo ve dnech 

27. – 31. srpna roku 1899. Pět dnů oči 

všech německých katolíků byly upřeny na 

Nysu. Město tehdy získalo název „předměstí 

německého katolicismu ve XX. 

století”. Příprava a průběh „nyského” 46. 

Shromáždění byly velmi vysoce oceněny. 

Avšak, co je třeba důrazně podtrhnout, 

nebyl to úspěch čistě „komerční”, protože 

během těchto pěti dnů bylo zmíněno 

mnoho důležitých témat, ne pouze těsně Kostel sv. Apoštolů Petra a Pavla 

spojených s církví a náboženstvím. Projednávala 

se např. nutnost zlepšení bytových podmínek dělníků, poukazováno na 

chybějící rovnoprávnost žen a mužů. Kardinál Georg Kopp ve svém závěrečném 

vystoupení na 46. Generálním shromáždění německých katolíků projevil hrdost na 

své staré biskupské město Nysu, jejíž obyvatelé svou pohostinností ukázali její nejsvětlejší 

a nejkrásnější obraz. 

Současné označení Nysy názvem „slezský Řím” nabývá mimořádného významu, 

a to díky povýšení kostela sv. Jakuba a sv. Anežky obecně nazývaného katedrálou do 

hodnosti baziliky minor a blahořečení obyvatelky Nysy Marie Luizy Merkert nazývané 

„Slezskou Samaritánkou”, jedné ze zakladatelek Kongregace Sester sv. Alžběty 

– existující zde do dnešních dnů. 

Nysa, která byla sídlem wroclawských biskupů, byla jaksi přirozeně pod silným 

vlivem církve, která byla spojena prakticky s každou oblastí života jejích obyvatel. 

Samozřejmě během let se tato situace měnila podle různých událostí v dějinách 

města, přece jen byla doba, kdy Nysa byla vnímána jako militární objekt. Ale vždy 

někde tato víra obyvatel sehrávala hlavní roli a byla hnací sílou mnoha činností. 

V tomto kontextu stojí za to si povšimnout vytvoření tzv. Heimgarten v Nyse, nazvaného 

podle Marcina Worbse „kulturně-náboženskou událostí Horního Slezska”. 

Začátek Heimgarten, který se časem ukázal mimořádně důležitým kulturně-osvě- 

49

IZABELA KICAK 

Kostel sv. Jakuba a sv. Anežky – od r. 2009 Bazilika minor 

50

NYSA „SLEZSKÝM ŘÍMEM”? 

tovým centrem, byl spojen s dynamicky 

se rozvíjející skupinou katholische Kreuzbündnis. 

Tvůrci nyského Heimgarten 

Ernst Laslowski, Bernhard Strehler, 

Hermann Hoff mann a Klemens Neumann 

zamýšleli vytvořit místo, na kterém 

by se mohli obyvatelé Nysy a okolí 

scházet, aby si mohli společně zatančit, 

zazpívat nebo prostě pohovořit. Avšak 

zanedlouho Ernst Laslowski postřehl v 

Heimgarten něco víc, a to nástroj, který 

lze využít pro vzdělávací cíle. S tímto 

záměrem Laslowski vyvinul úsilí o vytvoření 

vzdělávacího centra. Laslowski 

k tomuto získal povolení od správce a 

majitele pod podmínkou zachování nealkoholického 

rázu centra. Mimořádné 

místo v Heimgarten zaujímala hudba. 

Od roku 1925 tam probíhaly týdny 

zpěvu a víkendová hudební setkání. Evangelický posádkový kostel – r. 1956 

Byla rovněž vytvořena divadelní skupina, 

která v období od 1. března 1924 do 30. září 1926 vystoupila asi 400krát na 

více než 120 místech na území Horního Slezska. Divadelní skupina z Heimgarten 

rovněž hostovala se svými představeními v zahraničí – v Holandsku, Rakousku a 

Východním Prusku. Představení nyských umělců se těšila vždy velkému zájmu a 

dosahovala obrovského úspěchu. Důkazem toho je článek v pražském tisku popisující 

hru předvedenou nyskou skupinou z Heimgarten – „Der Reiter des Kaisers”, 

kterou naši umělci přímo uchvátili početně shromážděné obecenstvo a způsobili, 

že publikum prožívalo každé slovo, každý zahraný tón stejně silně jako samotní 

umělci. Důležitou činností nyského Heimgarten bylo rovněž pořádání tzv. Hochschulwochen, 

během nichž byly prezentovány kulturní úspěchy města a jichž se 

mohl zúčastnit každý obyvatel Nysy, pokud jen projevil zájem. V zimě zase probíhaly 

kursy pro rolníky, kteří se učili, jak mají vést účetnictví nebo poznávali historii 

zemědělství. Heimgarten byl velkým úspěchem města a rychle se stal magnetem 

přitahujícím skupiny studentů a vědců. Skoro každá studijní cesta do Slezska měla 

ve svém programu návštěvu nyského Heimgarten. 

51

Možná by stálo za to nechat se občas zlákat těmito jakoby barevnými „prospektovými” 

povídačkami? Možná, že ne vždy jsou to jen prázdná slova, protože je pravdou, 

že Nysa je městem chlubícím se neobvykle bohatou historií, mnohými architektonickými 

památkami, které do dnešní doby lákají svou krásou, překvapují okázalostí 

výzdoby a způsobují, že se cítíme, jako bychom se vrátili v čase. A kdo nevěří, ať se 

sám přesvědčí. 

Evangelický posádkový kostel před demolicí 

Literatura: 

Musolff , Klöster, v: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 

Neisser Heimatblatt, č. 229, 232 

Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, v: Monographien deutscher Städte (Band XIV), 



Opole 1999 

52

Izabela Kicak 

Sport- und Fremdenverkehrswerbung des Landrats in Nysa 

NYSA, „ROM SCHLESIENS”? 

Die Stadt Nysa (bis 1945 Neisse) rühmt sich einer außergewöhnlich reichen 

Geschichte und zahlreicher Baudenkmäler, die bis heute mit ihren schönen, überraschend 

prächtigen Verzierungen locken, und bewirken, dass wir uns in der Zeit 

zurückversetzt fühlen. Banale Standardsätze wie in jedem Werbeprospekt, die aus 

einem Tümpel einen See, und aus Ruinen die tollsten Schlösser der Welt machen. 

Sätze, die wir mit leichtem Augenzwinkern lesen machen uns bewusst, dass doch 

jede Region, jeder Ort der Welt seine Geschichte und Sehenswürdigkeiten hat, und 

weshalb soll ausgerechnet das außergewöhnlich sein, und warum ist z.B. die Kirche 

in Nysa die unbedingt sehenswert, weil wenn nicht, dann ist unser Leben um eine 

solch zauberhafte Geisteserfahrung ärmer. Es stimmt, dass es leicht ist Slogans zu 

schreiben, nichts Bestimmtes und nichts von Bedeutung, leere Worte eben. Es fi ndet 

sich immer jemand der glaubt, dass unsere Region außergewöhnlich ist, und es wert 

fi ndet eben hierher zu fahren. Aber um über Nysa zu schreiben ist es nicht notwendig 

sich in Werbetricks, oder geschichtsverschleiernde Geschichten ohne Bezug zur 

Realität zu fl üchten. Diese Stadt kann sich dagegen wehren, weil diese Stadt „einige 

Assen im Ärmel“ hat. Und hier ist eines davon. 

Heute wird Nysa in allen Werbematerialien als das „Rom Schlesiens“ bezeichnet, 

was jedoch kein gänzlich durch zeitgenössische Werbestrategen der Region erfundenes 

Stichwort ist. Diese Bezeichnung erschien in historischen Ausarbeitungen 

schon wesentlich früher, z.B. in einer 1925 in Berlin unter der Redaktion von Erwin 

Stein erschienen Publikation mit dem Titel „Monographien deutscher Städte“. 

Dort steht unter anderem zu lesen, dass die große Anzahl von Kirchen, Klöstern 

und Spitälern der Stadt Nysa die Bezeichnung „Rom Schlesiens“ einbrachte. Diesen 

„Kirchenreichtum“ verdankt Nysa seinen Herrschern, den Bischöfen aus Wrocław 

(Breslau). Einer der größten „Architekten“ war Bischof Franciszek Ludwik von 

Neuburg, nicht nur in Nysa, sondern auch in anderen Städten (z.B. in Otmuchów 

und Wrocław). Was ist jedoch eine „große Anzahl von Kirchen“? In einem 1922 

durch das Magistrat ausgegebener Nysa Reiseführer sind dreizehn erwähnt, von 

denen heute die Synagoge und die evangelische Garnisonskirche (nach 1945 abgerissen) 

nicht mehr existieren. 

Der Begriff „Rom Schlesiens“ setzt sich jedoch aus mehreren Elementen zusammen. 

Außer dem schon erwähnten Kirchenreichtum, beherbergte die Stadt auch vie- 

53

IZABELA KICAK 

le Orden. Musolff erwähnt in seinem in 

der Publikation „Neisse einst und jetzt“ 

(diese Publikation wurde aus Anlass der 

46. Generalversammlung deutscher Katholiken 

ausgegeben) veröff entlichten 

Artikel mit dem Titel „Klöster“ sogar 

sechs - Ritterorden vom Heiligen Grab 

zu Jerusalem, Franziskaner, Jesuiten, Kapuziner, 

Dominikaner und die unbarmherzigen 

Schwestern. Heute fi nden wir 

ihre Spuren in s.g. Klosterkirchen – Hl. 

Petrus und Paulus, Hl. Barbara, Mariä 

Aufnahme in den Himmel, Hl. Franziskus 

und Hl. Dominik. Nur von den 

unbarmherzigen Schwestern verblieben 

keine „architektonischen“ Spuren. 

Die 46. Generalversammlung deutscher 

Katholiken, die vom 27. – 31. Au- 

Kirche der Hl. Apostel Peter und Paulus 

gust 1899 stattfand, war ein wichtiges 

Ereignis für die Geschichte der Stadt 

und ihre Einwohner. Über fünf Tage hinweg, richteten sich die Augen aller deutschen 

Katholiken auf Nysa. Damals wurde die Stadt als „Vorstadt des deutschen 

Katholizismus im XX. Jahrhundert“ bezeichnet. Vorbereitung und Verlauf der 46. 

Versammlung wurden sehr hoch bewertet, wobei jedoch anzumerken ist, dass es 

kein rein „kommerzieller“ Erfolg war, weil die behandelten Th emen nicht unbedingt 

strikt mit der Kirche und Religion verbunden waren. Zum Beispiel wurde die notwendige 

Verbesserung der Wohnbedingungen von Arbeitern diskutiert, und auf die 

fehlende Gleichberechtigung zwischen Frauen und Männern hingewiesen. Bei seinem 

Auftritt bei der Generalversammlung deutscher Katholiken, drückte Kardinal 

Georg Kopp seinen Stolz über seine alte Bischofsstadt Nysa aus, deren Einwohner 

sich von ihrer besten Seite zeigten. 

Die Erhebung der allgemein als Kathedrale bezeichneten Kirche des Hl. Jakub und 

der Hl. Agnieszka in den Rang einer Basilica minor, und die Seligsprechung einer der 

Gründerinnen der bis heute ansässigen Vereinigung der Hl. Elisabeth Schwestern, 

Marie Luise Merkert, die auch die „Schlesische Samariterin“ genannt wird, geben 

heute der Bezeichnung Nysas als „Rom Schlesiens“ eine besondere Bedeutung. 

54

Kirche des Hl. Jakub und der Hl Agnieszka – seit 2009 Basilica minor 


55

IZABELA KICAK 

Als Sitz der Bischöfe Wrocławs, stand 

Nysa natürlich unter starkem Einfl uss der 

Kirche, die eben auch mit jeder Lebenssphäre 

der Einwohner verbunden war. 

Selbstverständlich unterlag die Situation 

im Zuge verschiedener Ereignisse im 

Stadtgeschehen einer gewissen Änderung, 

weil es auch eine Zeit gab, in der Nysa als 

Militärobjekt wahrgenommen wurde. Jedoch 

spielte der Glaube der Einwohner 

immer eine Rolle, und war Antrieb für 

viele Handlungen. In diesem Zusammenhang 

ist die Schaff ung des s.g. Heimgartens 

zu erwähnen, den Marcin Worbs als 

„Religionskulturelles Ereignis in Oberschlesien“ 

bezeichnete. Die Anfänge des 

Heimgartens, der sich mittlerweile zu einem 

außerordentlich wichtigen Kulturund 

Bildungszentrum entwickelte, waren 

Evangelische Garnisonskirche – 1956 

mit dem sich dynamisch entwickelnden 

katholischen Kreuzbündnis verbunden. Die 

Gründer des Heimgartens in Nysa, Ernst Laslowski, Bernhard Strehler, Herrmann 

Hoff mann und Klemens Neumann, nahmen sich vor einen Ort zu schaff en, in dem 

sich die Bewohner Nysas und Umgebung zum Tanzen und Singen, oder einfach zum 

Plaudern treff en können. Ernst Laslowski erkannte im Heimgarten jedoch sehr rasch 

etwas mehr, nämlich ein Werkzeug, das zu Bildungszwecken verwendet werden kann, 

und begann mit dem Vorhaben, ein Bildungszentrum zu schaff en. Die Genehmigung 

der Verwaltung und des Eigentümers erhielt Laslowski unter der Voraussetzung, den 

alkoholfreien Charakter des Zentrums zu wahren. Insbesondere die Musik fasste im 

Heimgarten Fuß, und seit 1925 fi nden Gesangswochen und auch Musikalische Wochenendtreff 

en statt. Es wurde auch eine Th eatergruppe organisiert, die im Zeitraum vom 1. 

März bis 30. September 1926 zirka 400 Mal in über 120 Orten in Oberschlesien auftrat. 

Mit seinen Auff ührungen gastierte die Th eatergruppe aus dem Heimgarten auch 

im Ausland – in Holland, Österreich und Ostpreußen. Die Vorstellungen der Künstler 

aus Nysa erfreuten sich immer großem Interesse, und erreichten enormen Erfolg. 

Dies ist durch einen Zeitungsartikel belegt, der über das durch die Gruppe aus dem 

56


Heimgarten vorgetragene Stück „Der Reiter des Kaisers“ berichtet, bei dem das zahlreich 

erschienene Publikum jedes Wort, und jede gespielte Note, genauso miterlebten 

wie unsere Künstler selbst. Die Organisation der s.g. Hochschulwochen war ebenfalls 

eine wichtige Tätigkeit des Heimgartens, bei denen die kulturellen Errungenschaften 

der Stadt präsentiert wurden, und an denen jeder interessierte Einwohner Nysas teilnehmen 

konnte. Im Winter hingegen fanden Kurse für Bauern statt, die die Buchhaltungsführung 

oder die Geschichte der Landwirtschaft erlernten. Der Heimgarten 

erwies sich als großer Erfolg der Stadt, und wurde sehr schnell zum Anziehungspunkt 

für Studenten und Lehrer. Praktisch jede Studienreise nach Schlesien hatte einen Besuch 

des Heimgartens Nysa im Programm. 

Vielleicht macht es doch Sinn, sich von den bunten „Foldersprüchen“ verleiten zu 

lassen? Vielleicht sind es nicht immer leere Worte, weil es stimmt, dass Nysa eine Stadt 

mit ungewöhnlich reicher Geschichte und zahlreichen Baudenkmälern ist, die bis heute 

mit ihren schönen, überraschend prächtigen Verzierungen locken, und bewirken, 

dass wir uns in der Zeit zurückversetzt fühlen. Und wer’s nicht glaubt, soll sich selbst 

davon überzeugen. 

Evangelische Garnisonskirche vor ihrer Zerstörung 

Literatur: 

Musolff , Klöster, in: Neisse einst und jetzt, Neisse 1899 

Neisser Heimatblatt, Nr. 229, 232 

Wawra, Religiöses Leben der katholischen Pfarrgemeinde, in: Monographien deutscher Städte (Band XIV), 



Opole 1999 

57

Mgr. Květoslav Growka 

Państwowe Powiatowe Archiwum, Jeseník 

MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH 

NAD JESENIKIEM 

Rok 1848 uczynił z Jeseníka oprócz centrum uzdrowiskowego (Vincenz 

Priessnitz, Gräfenberk), centrum przemysłowego (fabryka włókiennicza fi rmy 

Regenhart & Raymann) również centrum administracyjne. Zostały tu przeniesione 

wszystkie urzędy nowo utworzonego powiatu politycznego, w skład którego wchodziły 

powiaty sądowe Jeseník, Zlaté Hory, Javorník i Vidnava. 

Dlatego Jeseník stał się w 2 połowie XIX wieku modnym ośrodkiem nie tylko 

w całej Monarchii Habsburskiej. Przypływ pacjentów, którzy przebywali na leczeniu 

w uzdrowisku Gräfenberk trwającym długie miesiące czy lata wraz z własną liczną 

świtą, miał bezpośredni wpływ na rozwój miasta. Zostały zbudowane: miejski kurort, 

wieża ciśnień, wodociąg, kanalizacja, ale również szpital (1891), utworzono kilka instytucji 

socjalnych (zakład dla ubogich, sierociniec) oraz rozwijało się szkolnictwo 

(konwent i ośrodek kształcenia Urszulanek, które nawet założyły prywatną szkołę 

handlową i rodzinną; powstało niemieckie Reformacyjne Gimnazjum Realne itd.). 

Koniunktura budowlana w mieście była spowodowana także rozkwitem turystyki. 

Zięć Priessnitza Johann Ripper założył w 1881 roku w Jeseníku Morawsko- 

Śląskie Sudeckie Towarzystwo Górskie (Moravsko-slezský sudetský horský spolek), 

które w Jeseníkách (Altvatergebirge) znakowało trasy turystyczne, budowało schrony, 

schroniska i wieże widokowe. W 1888 roku linia kolejowa Hanušovice - Jeseník - 

Gluchołazy połączyła Jesenicko z Morawami oraz Niemcami. Turystyka zagraniczna 

spowodowała rosnące zapotrzebowanie na zakwaterowanie w mieście - wprost 

w centrum budowano nowe hotele, do zabawy zapraszały kawiarnie, sale koncertowe, 

miejscowa strzelnica. Już w 1905 roku zostało założone Muzeum Miejskie, zaś 

w 1914 roku w mieście pojawiło się pierwsze kino. 

Rok 1848 przyniósł w porównaniu z dawniejszymi czasami jeszcze jedną dużą 

zmianę, a mianowicie żywy ruch społeczny. Wkrótce było można znaleźć w miastach 

i wsiach setki różnych stowarzyszeń począwszy od społecznych aż do religijnych. 

Duży udział w ich zakładaniu mieli również księża katoliccy. Na przykład 

w 1855 roku jesenicki wikary Jan Göttlicher założył w mieście Katolickie 

Stowarzyszenie Czeladników. Z drugiej strony rozwój produkcji przemysłowej 

spowodował wzmożoną ruchliwość ludności we wszystkich kierunkach. Do miasta 

przybywali fachowcy, zwłaszcza przybysze z Saksonii, którzy znajdowali pracę 

59

MGR. KVĚTOSLAV GROWKA 

w fi rmie dziewiarskiej Regenhart & Raymann. Oczywiście byli ewangelikami. Tym 

silniej była przeżywana walka o los katolicyzmu. 

Klimat przed wybuchem I wojny światowej był na Jesenicku przesycony polityczno-religijnymi 

konfl iktami podobnie jak w całej Monarchii Habsburskiej. 

W 1887 roku rozpętały protestanckie Prusy ruch Precz od Rzymu (Los von Rom) 

oraz propagandę o powstaniu Rzeszy Niemieckiej pod przywództwem Prus. Nawet 

w samej Austrii zaogniały się sprzeczności społeczne wraz z dążeniami narodów słowiańskich 

do uzyskania więcej praw w austriacko- węgierskim dualistycznym państwie, 

powstałym w 1867 roku. W kręgach katolickich powoli przebijał się do świadomości 

pogląd, iż według encykliki Rerum novarum z 1891 roku trzeba przynajmniej 

trochę złagodzić niedostateczne zainteresowanie kościoła kwestią robotniczą. 

Z tego powodu księża starali się nie tylko poprzez intensywne przywództwo duchowe, 

ale także liczne organizacje znowu odzyskać grunt w warstwie robotniczej. 

Do społeczno-politycznych przemian należy także urbanistyczne wkomponowanie 

Křížového vrchu, jednego z kopców górującego nad Jeseníkem (671 m n.p.m.) 

po wschodniej stronie. Miasto Jeseník leży między dwoma pasmami górskimi i w ten 

sposób tworzy symboliczny trójkąt: 

• miasto – strefa zamieszkania i pracy, 

• uzdrowisko Gräfenberk, 

• trzeci wierzchołek trójkąta – Křížový vrch i Zlatý chlum, na którym została 

w 1899 roku zbudowana wieża widokowa, zmienił się w strefę odpoczynku. 

W przeszłości Křížový vrch nie był zarośnięty drzewami i już w XVII wieku stała 

tu na tzw. Krowiej łące drewniania kapliczka. Tu na początku XIX wieku gospodarz 

Franz Neugebauer z Štreitovej zbudował nową kaplicę i kazał w niej umieścić obraz 

Matki Boskiej z ołomunieckiego Svatého Kopečka. Ponieważ jednak na Křížový 

vrch dla porywających widoków na miasto i otaczające góry docierało coraz więcej 

wierzących oraz pacjentów z niedalekiego uzdrowiska im. Priessnitza, wkrótce mała 

kapliczka z prostym wystrojem wnętrza wzbudzała pośmiewisko. 

Z inicjatywy Gottharda Saxa wikarego z Vidnavy, który został autorem i fundatorem 

Drogi Krzyżowej na Křížovém vrchu, powstała idea zbudowania nowej murowanej 

kaplicy. Budowę kapliczki zainicjował spisywacz biskupski urzędu zwierzchniego 

w Jeseníku Willibald Fischer, trzecim współtwórcą został gospodarz kościelny z Jeseníka 

Josef Weese, który troszczył się o fi nansowe zabezpieczenie budowy i organizował 

liczne kwesty. Parcelę pod kaplicę darował mieszczanin jesenicki Franz Neugebauer, 

także wszystkie prace budowlane jak również transport budulca zapewnili wierzący 

z okolicznych wsi począwszy od Písečna aż do Domašova nieodpłatnie, samopomocą. 

60

Křížový vrch - kaplica św. Anny (2008) 

MIEJSCE ODPUSTOWE KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENIKIEM 

Najpierw na szczyt Křížového vrchu została zbudowana droga, fundamenty 

zostały wykopane 23. 6. 1845 roku i jeszcze w tym dniu uroczyście położono kamień 

węgielny. Budową kapliczki kierował mistrz murarski Josef Schroth z Jeseníka 

i mistrz ciesielski Franz Priessnitz. 

61


Według kroniki więźba dachu została ukończona już w sierpniu a 17. 8. 1846 roku 

na wieży została osadzona blaszana kopuła. W kaplicy został ustawiony pierwotny 

ołtarz z obrazem Matki Boskiej, który później zamieniono na obraz Św. Anny. 

Cała budowa kosztowała 1100 złotych i spośród fundatorów tej kwoty wyodrębniały 

się nazwiska znanych szlacheckich rodów z Polski, Anglii, Węgier oraz Niemiec. 

Nie brakowało nawet nazwisk pacjentów z Ameryki. Do grona fundatorów należał 

także jezuita Belg Petr Jan Beckx (1795-1887), ówczesny spowiednik księżny z Anhalt-Köthen, 

która leczyła się w Gräfenberku. 

Prośba o pozwolenie odprawiania nabożeństw została jednak odrzucona przez urzędy 

i kaplica mogła służyć tylko do celów prywatnych. Na wieży mógł być przynajmniej zawieszony 

dzwon, który w październiku w 1847 roku biskup Schaff gotsch wyświęcił pod 

wezwaniem Św. Anny, a który w tymże roku odlał brnieński ludwisarz Karl Stecher. 

Na początku września 1861 roku kaplicę odwiedził biskup wrocławski Heinrich 

Förster i wydał zgodę na jej wyświęcenie. Uroczystość odbyła się 22 października 

1861 roku i jesenicki kapłan i dostojnik kościelny Josef Lichtblau tu także celebrował 

pierwszą mszę. 

Na początku lat 80 wieża groziła zawaleniem, którą kazał naprawić jesenicki wikary 

Josef Peiker. W 1899 roku ofi arował do kapliczki nowy obraz ołtarzowy pro- 

62


Projekt budowlany kaplicy św. Anny Renowacja kaplicy św. Anny 

fesor teologii w Vidnavie Adalbert Weese (1842-1911), syn mistrza bednarskiego 

Josefa Weese z Jeseníka, który również zasłużył się budową kaplicy. 

Kościółek na Křížovém vrchu stał się ulubionym celem spacerowym mieszkańców 

Jeseníka oraz kuracjuszy, zwłaszcza gdy w miesiącach letnich odbywała się w nim raz 

w tygodniu msza święta. Dla odwiedzających zbudował F. Hoff mann ze Štreitovej 

obok kaplicy restaurację, którą jeszcze w 1902 roku rozbudował. Aż do wybuchu II 

wojny światowej Křížový vrch rozkwitał. Wysiedlenie niemieckich obywateli i kolejnych 

40 lat panowania komunistycznego z towarzyszącą antywyznaniową polityką 

oznaczało zagładę genius loci. Droga Krzyżowa została zniszczona i na jej miejscu 

powstał tor saneczkowy. Nabożeństwa w kaplicy tłamszono, aż je przestano odprawiać. 

Kaplica przez okres długich dziesięcioleci nie była remontowana. Tylko restauracja 

turystyczna była licznie odwiedzana. Dopiero po upadku reżimu komunistycznego 

rozpoczął się powolny proces odbudowy. 

Gdy na początku kwietnia 2008 roku protokolarnie zdejmowano hełm z kopuły 

kaplicy Św. Anny na Křížovém vrchu, panowało pełne napięcia oczekiwanie, 

jaki skarb czy ewentualnie przekaz zawiera kasetka, którą się zazwyczaj wkładało 

do hełmów na wieżach kościelnych lub ratuszowych. Jednak wszyscy uczestnicy 

byli zawiedzieni, ponieważ na dół zniesiono zardzewiały i przestrzelony na wylot 

63


Druk z modlitwą z okazji wyświęcenia kaplicy (1861) 

Projekt budowlany kaplicy Św. Anny (1845) 

64 

hełm, w którym obecni znaleźli tylko 

ptasie gniazdo. Trafi enia – widocznie 

z sąsiadującego schroniska poczynione 

przez pijanych strzelców ery socjalizmu, 

kiedy dla ludzi nic nie było święte 

- spowodowały, iż wieża zaczęła przeciekać 

i nośne belki spróchniały. Ukoronowaniem 

ich wymiany było osadzenie 

nowego hełmu z krzyżem we wtorek 

29 kwietnia. 

Z udziałem przedstawicieli miasta 

oraz archiwum do hełmu został włożony 

cylinder z pamiątkowym aktem, wykonany 

z miedzi i zalutowany cyną, który 

przypomina, iż chyba od 1861 roku 

hełm nie został zdjęty i nie był do niego 

włożony żaden akt. Jednak taki został 

sporządzony do księgi pamiątkowej 

w kaplicy Św. Anny, która obecnie znajduje 

się w Państwowym Powiatowym 

archiwum w Jeseníku. Treść dokumentu 

włożonego do cylindra ocenia zmiany 

w ubiegłym XX wieku i nawiązuje 

do przyszłości: „Na początku nowego 

tysiąclecia można wyrazić życzenie, żeby 

już się nigdy nie powtórzył tak potworny 

i chciwy wojny wiek” z prośbą o pomoc 

do Św. Wacława i Św. Anny „Nie pozwólcie 

zginąć nam i potomnym!” 

Wraz z aktem włożono metalową 

laurkę życzeń noworocznych 2000 miasta 

Jeseníka i parę obiegowych monet. 

Mistrz blacharski, który cylinder zalutował 

a następnie włożył do hełmu, 

wsunął do niego łuskę z karpia na szczęście. 

Chyba nasi potomni będą go mieli 

nadmiar.

Kaplica Św. Anny, widokówka dla zwiedzających (1907) 

Widok ogólny na Jeseník z Křížovým vrchem w tle (1914) 


65

Mgr. Květoslav Growka 

Státní okresní archiv Jeseník 

POUTNÍ MÍSTO KŘÍŽOVÝ VRCH NAD JESENÍKEM 

Rok 1848 učinil z Jeseníku vedle lázeňského centra (Vincenz Priessnitz, 

Gräfenberk), průmyslového centra (textilka fi rmy Regenhart & Raymann) i centrum 

správní. Byly zde umístěny všechny úřady nově vytvořeného politického okresu, 

do jehož obvodu patřily soudní okresy Jeseník, Zlaté Hory, Javorník a Vidnava. 

Jeseník se proto v 2. polovině 19. století stal módním střediskem nejen celé habsburské 

monarchie. Příliv pacientů, kteří setrvávali v lázních Gräfenberk na léčení 

i dlouhé měsíce či roky včetně svého početného doprovodu, měl přímý dopad na 

rozvoj města. Byla vystavěna plynárna, městské lázně, vodárna, vodovod, kanalizace, 

ale též nemocnice (1891), bylo zřízeno několik sociálních ústavů (chudinský ústav, 

sirotčinec) a rozvíjelo se i školství (konvent a vzdělávací ústav voršilek, které založily 

i soukromou školu obchodní a rodinnou; vzniklo německé reformní reálné gymnázium 

apod.). 

Stavební boom ve městě byl zapříčiněn též rozmachem turistiky. Priessnitzův zeť 

Johann Ripper založil v r. 1881 v Jeseníku Moravsko-slezský sudetský horský spolek 

(Morawsko-Ślaskie Sudeckie Towarzystwo Górskie), který značil v Jeseníkách 

(Altvatergebirge) turistické trasy, stavěl útulny, chaty a rozhledny. V r. 1888 propojila 

Jesenicko s Moravou a Německem železnice Hanušovice - Jeseník - Glucholazy. 

Cizinecký ruch vyvolal ve městě zvýšenou poptávku po ubytování - přímo v centru 

se stavěly nové hotely, k zábavě vybízely kavárny, koncertní sál, místní střelnice. 

Již v r. 1905 bylo založeno městské muzeum a v r. 1914 se ve městě objevilo první 

kino. 

Rok 1848 přinesl proti dřívějšku ještě jednu velkou změnu, a to čilý spolkový 

ruch. Brzy bylo možné najít ve městech i na venkově stovky různých spolků od společenských 

až po náboženské. Velký podíl na jejich vzniku měli rovněž katoličtí kněží. 

Např. r. 1855 založil jesenický kaplan Jan Göttlicher ve městě spolek katolických 

tovaryšů. Na druhé straně rozvojem průmyslové výroby nastal i větší pohyb obyvatelstva 

ve všech směrech. Do města přicházeli odborníci, zejména přistěhovalci ze 

Saska, nacházející uplatnění u tkalcovské fi rmy Regenhart & Raymann. Přirozeně 

byli evangelíky. O to silněji byl prožíván zápas o osud katolictví. 

Ovzduší před první světovou válkou bylo na Jesenicku přesyceno politicko-náboženskými 

spory podobně jako v celé habsburské monarchii. Roku 1887 rozpoutalo 

protestantské Prusko hnutí Pryč od Říma (Los von Rom) i propagandu o vznik 

67


jednotného Velkoněmecka pod pruským velením. I v Rakousku samém se vyhrocovaly 

sociální rozpory současně se snahami slovanských národů získat více práv v 

rakousko-uherském dvojstátí, vzniklém r. 1867. V katolických kruzích se pomalu 

prosazovalo vědomí, že je třeba v duchu encykliky Rerum novarum z r. 1891 aspoň 

trochu zmírnit následky nedostatečného zájmu církve o dělnickou otázku. Proto se 

kněží snažili nejen intenzivní duchovní správou, ale i četnými organizacemi získat 

opět půdu v dělnických vrstvách. 

Do těchto společensko-politických změn spadá i urbanistické zakomponování 

Křížového vrchu, jednoho z kopců tyčícího se východně nad Jeseníkem (671 m n.m.). 

Město Jeseník leží mezi dvěma pásmy hor a tvoří tak symbolický trojúhelník: 

• město – zóna bydlení a práce, 

• lázně Gräfenberk, 

• třetí vrchol trojúhelníku – Křížový vrch a Zlatý chlum, na němž byla r. 1899 

postavena rozhledna, se proměnil na zónu odpočinku. 

V minulosti nebyl Křížový vrch zarostlý stromy a již v 17. století tady stávala 

na tzv. Kravské louce dřevěná kaplička. Na počátku 19. století zde sedlák Franz 

Neugebauer ze Štreitové postavil kapli novou a nechal do ní z olomouckého Svatého 

Kopečku umístit obraz Matky Boží. Protože však na Křížový vrch přicházelo stále 

více věřících a rovněž pacienti z nedalekých Priessnitzových lázní sem stále častěji 

zacházeli, aby se jim naskytl úchvatný pohled na město a okolní hory, začala malá a 

prostě vybavená kaplička brzy vzbuzovat posměch. 

Na popud kaplana Gottharda Saxe z Vidnavy, jenž se stal iniciátorem a donátorem 

vzniku křížové cesty na Křížovém vrchu, tedy vznikla myšlenka postavit novou zděnou 

kapli. Stavbu kapličky inicioval biskupský registrátor vrchnostenského úřadu v Jeseníku 

Willibald Fischer, třetím spolutvůrcem byl kostelní hospodář z Jeseníku Josef 

Weese, který se staral o fi nanční zajištění stavby a organizoval četné sbírky. Pozemek 

pro kapli věnoval jesenický měšťan Franz Neugebauer, také všechny stavební práce, 

jakož i dopravu materiálu si zajistili věřící z okolních vesnic od Písečné až po Domašov 

bezplatně, svépomocí. 

Na vrchol Křížového vrchu byla nejprve postavena cesta, 23. 6. 1845 byly vyhloubeny 

základy a ještě týž den slavnostně položen základní kámen. Stavbu kapličky 

vedl zednický mistr Josef Schroth z Jeseníku a tesařský mistr Franz Priessnitz. 

Dle kroniky byl již v srpnu zhotoven krov a 17. 6. 1846 byla na věž nasazena 

plechová kopule. V kapli byl postaven původní oltář s obrazem Matky Boží, jenž 

byl ale později nahrazen obrazem sv. Anny. Celá stavba stála 1100 zlatých a mezi 

dárci této sumy se stkvěla jména známých šlechtických rodů z Polska, Anglie, Uher a 

68


Německa. Nechyběla ani jména pacientů 

z Ameriky. Mezi dárci byl i jezuita Belgičan 

Petr Jan Beckx (1795-1887), tehdy 

zpovědník kněžny z Anhalt-Köthen, 

která se léčila na Gräfenberku. 

Žádost o povolení konání bohoslužeb 

však byla úřady zamítnuta a kaple 

mohla sloužit jen k soukromým účelům. 

Do věže směl být alespoň zavěšen zvon, 

jenž v říjnu 1847 posvětil biskup Schaff - 

gotsch ku jménu sv. Anny, a který téhož 

roku odlil brněnský zvonař Karl Stecher. 

Na počátku září 1861 navštívil kapli 

vratislavský biskup Heinrich Förster a 

vydal souhlas s jejím vysvěcením. Obřad 

se konal 22. října 1861 a jesenický farář a 

děkan Josef Lichtblau zde také odsloužil 

první mši. Křížový vrch - kaple sv. Anny (2008) 

69


Stavební projekt kaple sv. Anny Renovace kaple sv. Anny 

Počátkem 80. let hrozilo zřícení věže, kterou nechal opravit jesenický farář Josef 

Peiker. V r. 1899 věnoval kapličce nový oltářní obraz profesor náboženství ve Vidnavě 

Adalbert Weese (1842-1911), syn bednářského mistra Josefa Weeseho z Jeseníku, 

jenž se o stavbu kaple rovněž zasloužil. 

Kostelík na Křížovém vrchu se stal milovaným místem vycházek obyvatelů 

Jeseníku i lázeňských hostů, zejména když se v něm v letních měsících sloužila jednou 

týdně mše svatá. Pro návštěvníky zbudoval F. Hoff mann ze Štreitové vedle kaple 

restauraci, kterou r. 1902 ještě rozšířil. Až do 2. světové války Křížový vrch vzkvétal. 

Odsun německého obyvatelstva a pak 40leté komunistické panství provázené protináboženskou 

politikou znamenaly zánik genia loci. Křížová cesta byla zničena, na 

jejím místě vznikla sáňkařská dráha. Bohoslužby v kapli byly utlumeny, až zanikly. 

Kaple nebyla po dlouhá desetiletí opravována. Hojně navštěvována byla jen výletní 

restaurace. Teprve po pádu komunistického režimu začal pozvolný proces obnovy. 

Když se počátkem dubna 2008 protokolárně snímala makovice z kopule kaple sv. 

Anny na Křížovém vrchu, vládlo rozechvělé očekávání, jaký poklad, či respektive jaké 

poselství obsahuje schránka, která se obvykle do makovic kostelních a radničních věží 

dávala. Všichni účastníci akce však byli zklamáni, protože dolů byla snesena zrezivělá 

a prostřílená makovice, v níž zúčastnění našli jen ptačí hnízdo. Zásahy - zřejmě z 

70


Tisk s modlitbou k vysvěcení kaple (1861) Stavební plán kaple sv. Anny (1845) 

Kaple sv. Anny, pohlednice pro náštěvníky (1907) 

71

Celkový pohled na Jeseník s Křížovým vrchem v pozadí (1914) 

vedlejší chaty alkoholem rozkurážených střelců éry socialismu, kdy nic svaté nebylo 

lidem svaté - způsobily, že do věže začalo zatékat a nosné trámy ztrouchnivěly. Jejich 

výměna byla v úterý 29. dubna završena osazením nové makovice s křížem. 

Za účasti zástupců města a archivu byl do makovice uložen měděný, cínem zaletovaný 

tubus s pamětním zápisem, v němž se připomíná, že od r. 1861 nebyla 

makovice zřejmě sňata a nebyl do ní vložen žádný zápis. Ten však byl vyhotoven 

do pamětní knihy kaple sv. Anny, která se dnes nalézá v Státním okresním archivu 

Jeseník. Text dokumentu vloženého do tubusu hodnotí změny za uplynulé 20. století 

a obrací se i do budoucnosti : „Na počátku nového tisíciletí lze vyslovit přání, aby se již 

nikdy neopakovalo tak hrůzné a válkychtivé století“ s prosbou ku sv. Václavu a sv. Anně o 

pomoc „Nedejte zahynouti nám i budoucím!“ 

Text doprovází kovová novoročenka na rok 2000 města Jeseníku a několik oběžných 

mincí. Mistr klempíř, který tubus zaletoval a následně osadil v makovici, do něj 

vložil kapří šupinku pro štěstí. Snad ho naši potomci budou mít vrchovatě. 

72

Mag. Květoslav Growka 

Staatliches Kreisarchiv Jesenik 

KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, 

EIN ORT DER BESINNUNG 

Außer dem Kurzentrum (Vinzenz Prießnitz, Gräfenberk) und dem Industriezentrum 

(Textilfabrik Regenhart & Raymann), wurde 1848 in Jesenik auch das 

Verwaltungszentrum eingerichtet, indem sämtliche Ämter des neuerrichteten politischen 

Landkreises, der sich aus den Gerichtskreisen Jesenik, Zlaté Hory, Javorník 

und Vidnava zusammensetzte, hierher übersiedelten. 

Deshalb entwickelte sich Jesenik in der zweiten Hälfte des XIX. Jahrhunderts 

nicht nur in der gesamten Habsburgermonarchie zu einem modernen Zentrum. Der 

zum mehrmonatigen oder mehrjährigen Aufenthalt in die Heilanstalt Gräfenberk, 

inklusive zahlreichem Gefolge anreisende Patientenstrom, hatte direkten Einfl uss auf 

die Entwicklung der Stadt. Die städtische Kureinrichtung, der Wasserturm, Wasserleitung 

und Kanalisation, Spital (1891), sowie einige Sozialeinrichtungen (Armen- 

und Waisenhaus) wurden errichtet. Auch das Schulwesen entwickelte sich, und es 

entstanden z.B. das Ursulinen Konvent und Bildungszentrum, das sogar eine private 

Handelsschule einrichtete, oder das reformierte deutsche Realgymnasium, usw. 

Die örtliche Baukonjunktur wurde auch durch den aufblühenden Tourismus belebt. 

1881 gründete Preßnitz’s Schwiegersohn Johann Ripper den Mährisch-Schlesischen 

Sudetengebirgsverein, der im Altvatergebirge Wanderwege kennzeichnete, sowie 

Herbergen und Aussichtstürme baute. 1888 verband die Bahnlinie Hanušovice - 

Jeseník – Gluchołazy Mähren mit Deutschland. Der Zustrom ausländischer Touristen 

erforderte steigenden Quartierbedarf in der Stadt, weshalb neue Hotels entstanden, 

und Kaff ehäuser, Konzertsäle und ein Schießstand zur Unterhaltung einluden. Schon 

1905 wurde das Stadtmuseum gegründet, und 1914 das erste Kino der Stadt. 

1848 brachte im Vergleich zu früheren Zeiten noch eine große Änderung mit sich, 

nämlich eine lebhafte soziale Bewegung. In kürzester Zeit entstanden in Städten 

und Dörfern verschiedene soziale und religiöse Verbände, an deren Gründungen auch 

katholische Priester großen Einfl uss hatten. Zum Beispiel gründete der Vikar Jeseniks 

Jan Göttlicher 1855 den Katholischen Gesellenverband in der Stadt. Andererseits 

verursachte die industrielle Entwicklung von der Bevölkerung Flexibilität in alle 

Richtungen. In der Stadt siedelten sich Fachleute an, darunter auch Neuankömmlinge 

aus Sachsen, die in der Textilfabrik Regenhart & Raymann Arbeit fanden. Sie waren 

selbstverständlich evangelisch, weshalb ein Kampf um den Katholizismus stattfand. 

73


Das Klima in Jesenik war, wie auch in der ganzen Habsburgermonarchie vor dem 

I. Weltkrieg, von politisch-religiösen Konfl ikten geprägt. 1887 gründeten protestantische 

Preußen die Los von Rom Bewegung, und propagierten ein Deutsches Reich 

unter preußischer Führung. Selbst in Österreich regte sich gesellschaftlicher Widerstand, 

gemeinsam mit den Bestrebungen slawischer Völker um mehr Rechte im 

dualistischen österreichisch-ungarischen Staat, der 1867 entstand. In katholischen 

Kreisen setzte sich langsam das Bewusstsein fest, dass gemäß der Enzyklika Rerum 

Novarum von 1891, das nicht ausreichende Interesse der Kirche für die Probleme 

der Arbeiterschaft ein Wenig zu lockern sei. Aus diesem Grund bemühten sich 

Priester nicht nur um die geistliche Führung, sondern versuchten in zahlreichen 

Organisationen in der Arbeiterschicht Boden zurückzugewinnen. 

Aus der Zeit des gesellschaftlich-politischen Umbruchs stammt auch die urbane 

Einbindung des Křížový vrch (Kalvarienberg), eine der Erhebungen über Jesenik 

(671 m ü. d. M.) an der Ostseite der Stadt. Jesenik liegt zwischen zwei Gebirgszügen, 

wodurch ein symbolisches Dreieck entsteht: 

• Stadt – Wohn- und Arbeitsbereich. 

• Kurort Gräfenberk, 

• Die dritte Seite des Dreiecks - Křížový vrch und Zlatý chlum, auf dem 1899 ein 

Aussichtsturm errichtet wurde, wurde in ein Erholungsgebiet umgewandelt. 

74

KŘÍŽOVÝ VRCH (KREUZWEG) IN JESENIK, EIN ORT DER BESINNUNG 

Bauprojekt der Hl. Anna Kapelle Renovierung der Hl. Anna Kapelle 

Křížový vrch war in der Vergangenheit 

nicht von Bäumen bewachsen, und schon 

im XVII. Jahrhundert entstand hier eine 

Holzkapelle. Am Anfang des XIX. Jahrhundert 

errichtete der Bauer Franz Neugebauer 

aus Štreitov eine neue Kapelle 

und ordnete an, darin das Gemälde der 

Gottesmutter aus dem Olmützer Svatého 

Kopečka aufzuhängen. Weil wegen des 

reizenden Ausblicks vom Křížový vrch 

auf die Stadt und die umliegenden Berge 

immer mehr Gläubige und Patienten 

aus den nahe gelegenen Kureinrichtungen 

hier her wanderten, wurde die kleine 

schmucklose Kapelle mit ihrem einfachen 

Inneren zum Gespött. 

Aus einer Initiative des Vikars Gotthard 

Sax aus Vidnava, der den Kreuzweg 

auf den Křížový vrch stiftete, entstand die 

Křížovy vrch - Hl. Anna Kapelle (2008) 

75


Druck vom Gebet anlässlich der Kapellweihe (1861) Bauprojekt für die Hl. Anna Kapelle (1845) 

Idee zum Bau einer neuen, gemauerten Kapelle. Den Bau der Kapelle initiierten der 

Schreiber des Bischofsamts in Jesenik Willibald Fischer, und der Kirchendiener Josef 

Weese, die sich um die Sicherung der Finanzierung für den Bau kümmerten, und zahlreiche 

Probleme lösten. Das Grundstück zum Bau der Kapelle war ein Geschenk von 

Franz Neugebauer aus Jesenik, und die Bauarbeiten sowie den Transport der Baumaterialien, 

führten Gläubige aus den umliegenden Dörfern, von Písečno bis nach Domašov, 

eigenständig und unentgeltlich durch. 

Zuerst wurde ein Weg auf den Křížový vrch gebaut, das Fundament am 23.6.1845 

ausgehoben, und noch am gleichen Tag erfolgte die feierliche Grundsteinlegung. 

Den Bau der Kapelle leiteten der Baumeister Josef Schroth, und der Zimmermeister 

Franz Prießnitz aus Jesenik. 

Laut Chronik erfolgte die Fertigstellung des Dachs schon am 17.8.1846, und auf 

dem Turm wurde eine Blechkuppel aufgesetzt. In der Kapelle wurde ursprünglich 

ein Altar mit dem Bildnis der Mutter Gottes aufgestellt, das später durch ein Gemälde 

der Hl. Anna ersetzt wurde. Die Gesamtkosten für den Bau betrugen 1100 

Złoty, und unter den Spendern dieser Summe befanden sich Namen der vornehm- 

76


Hl. Anna Kapelle, Ansichtskarte für Besucher (1907) 

sten Familien aus Polen, England, Ungarn und Deutschland. Es schienen sogar Namen 

von Patienten aus Amerika auf. Zu den Spendern gehörte auch der belgische 

Jesuit Peter Jan Beckx (1795 – 1887), damals Beichtvater der Fürsten aus Anhalt- 

Köthen, die sich zur Kur in Gräfenberk aufhielten. 

Der Antrag zur Abhaltung von Gottesdiensten wurde jedoch amtlich abgelehnt, weshalb 

die Kapelle nur privaten Zwecken dienen konnte. Im Turm konnten mindestens 

zwei Glocken aufgehängt werden, die im Oktober 1847 durch Bischof Schaff gotsch der 

Hl. Anna geweiht wurden, und von Karl Stecher aus Brno gegossen wurden. 

Anfang der 80-er Jahre drohte der Turm zusammenzubrechen, worauf hin der 

Vikar Josef Peiker aus Jesenik dessen Reparatur anordnete. 1899 spendete der Th eologieprofessor 

Adalbert Weese aus Vidnava, Sohn des Küfermeisters Josef Weese 

aus Jesenik der auch beim Bau der Kapelle diente, eine neues Altarbild. 

Das Kirchlein auf dem Křížový vrch wurde zum beliebten Wanderziel für Einwohner 

und Kurgäste aus Jesenik, und in den Sommermonaten fand einmal wöchentlich 

eine Hl. Messe statt. F. Hoff mann aus Štreitov baute neben der Kapelle 

ein Restaurant für die Besucher, das er 1902 noch ausbaute, und bis zum II. Welt- 

77


Gesamtansicht auf Jesenik mit dem Křížový vrch im Hintergrund (1914) 

krieg fl orierte. Die Aussiedlung deutscher Staatsbürger sowie die 40-jährige kommunistische 

Herrschaft, bedeuteten das Ende des Genius loci. Der Kreuzweg wurde 

zerstört und durch eine Rodelbahn ersetzt. Die Gottesdienste in der Kapelle wurden 

weniger, bis zu ihrer gänzlichen Einstellung. Die Kapelle wurde Jahrzehnte hindurch 

nicht renoviert, und nur das Restaurant zahlreich besucht. Erst nach dem Zusammenbruch 

des kommunistischen Systems begann ein langsamer Aufbauprozess. 

Als im April 2008 die Kuppel vom Turm der Hl. Anna Kapelle abgenommen 

wurde, herrschte gespannte Erwartung was für ein Schatz sich in der Kassette befi 

nden mag, die für gewöhnlich in Kirchen- oder Rathauskuppeln versteckt wurden. 

Jedoch waren alle Teilnehmenden sehr enttäuscht, als sich herausstellte, dass sich in 

der Kuppel nur Vogelnester befanden. Sichtbare Treff er - von betrunkenen Schützen 

aus der benachbarten Herberge, die aus der Zeit der sozialistischen Ära stammen, 

als den Leuten nichts heilig war – bewirkten, dass die Dachkuppel undicht 

wurde, und tragende Balken brachen. Am Dienstag, dem 29. April, wurde eine neue 

Dachkuppel mit Kreuz aufgesetzt. 

Im Beisein von Stadtvertretern, wurde in der Dachkuppel ein verlöteter Messingzylinder 

mit einer Gedenkurkunde versteckt, die daran erinnern soll, dass die 

78


Dachkuppel seit 1861 nicht abgenommen wurde, und sich darin keine Urkunde 

befand. Jedoch wurde ein Eintrag ins Stammbuch der Hl. Anna Kapelle eingetragen, 

das sich gegenwärtig im Staatlichen Kreisarchiv in Jesenik befi ndet. Der 

Inhalt des in den Zylinder eingelegten Dokuments bezieht sich auf das vergangene 

XX. Jahrhundert und auf die Zukunft: „Am Beginn des neuen Jahrtausends kommt der 

Wunsch zum Ausdruck, dass sich ein solch schrecklich kriegerisches Zeitalter nicht wiederholen 

möge“ und die Bitte um Hilfe an den Hl. Waclaw und die Hl. Anna: „Lasst uns und 

unsere Nachkommen nicht umkommen!“ 

Der Urkunde wurden eine metallene Glückwunschkarte mit Neujahrsgrüßen 

2000 der Stadt Jesenik und einige Münzen beigelegt. Der Spengler der den Zylinder 

verlötete und in der Dachkuppel versteckte, legte als Glücksbringer noch eine 

Karpfenschuppe bei. Wahrscheinlich werden unsere Nachkommen Glück im Überfl 

uss haben. 

79

Mgr. Michaela Neubauerová 

Muzeum Krajoznawcze Regionu Jesenickiego 

KLASZTORY ŻEŃSKIE NA JESENIKU 

Zakony męskie i żeńskie były ważnymi ośrodkami duchowymi i kulturalnymi 

całego obszaru Jeseników. Przynosiły do tych stron wykształcenie oraz spirytualizm 

i w znaczący sposób przyczyniały się do rozwoju duchowego ludzi w całym regionie. 

Ponadto zakony żeńskie zajmujące się prowadzeniem sierocińców i opieką nad chorymi 

były najbardziej znaczącymi instytucjami w dziedzinie miłosierdzia. 

JESENÍK 

Klasztor Zakonu Św. Urszuli w Jeseníku założył biskup wrocławski Heinrich 

Förster w 1881 roku w zamian za skasowany konwent we Wrocławiu. Głównym 

ośrodkiem nowo powstałego klasztoru była prywatna szkoła dla dziewcząt, która 

funkcjonowała aż do 1939 roku. Do lat 30 XX wieku przy klasztorze powstało łącznie 

sześć placówek pedagogiczno-opiekuńczych – ośmioletnia szkoła powszechna, 

zakład opiekuńczy dla małych dzieci, szkoła mieszczańska, szkoła gospodarstwa 

domowego, dwuletnia szkoła handlowa dla dziewcząt oraz szkoła rzemieślnicza 

dla żeńskich profesji. Wychowanki wywodziły się głównie ze średnich i wyższych 

warstw a pensja należała do prestiżowych placówek w kraju. Główny nacisk kładziono 

na naukę języków i ogólne wykształcenie humanistyczne, następnie później 

na prace domowe. Tutaj także funkcjonowały równolegle klasy dla biednych dziewcząt 

(tzw. St. Angela Schule). Po zakończeniu II wojny światowej wszystkie szkoły 

zostały zamknięte, zaś siostry wyjechały w końcu z własnej woli albo zostały wysiedlone 

w marcu 1948 roku wpierw do Insbrucku a później do Feldkirch w Austrii 

na granicy ze Szwajcarią. 

Ostatecznie w 1951 roku wszystkie budynki klasztorne przejęła Miejscowa 

Rada Narodowa w Jeseníku, która potem sprzedała wyposażenie klasztoru placówkom 

szkolnym na Jesenicku. W 1957 roku została w klasztorze rozpoczęta nauka 

w ośmioletniej szkole narodowej i do dziś mieści się tu I stopień szkoły podstawowej. 

W minionych latach przeprowadzono remont budynków oraz gruntowną 

rekonstrukcję kaplicy, dawnej szkoły rzemieślniczej oraz sali gimnastycznej. 

Zespołem całego konwentu urszulanek była pierwotnie kamienica mieszczańska 

nr hip. 154 na obecnym Rynku Masaryka, która została zakupiona w 1881 roku 

(fundatorem był biskup Heinrich Förster, architektem Jan Gröger). Dom ten, który 

posiadał wejście od strony rynku, został przebudowany na potrzeby konwentu oraz 

kształcenia. 

81

MGR. MICHAELA NEUBAUEROVÁ 

Klasztor Zakonu Św. Urszuli w Jeseníku, około roku 1920, oryginał: Powiatowe Archiwum Państwowe w Jeseníku 

Fotografi a klasztoru Urszulanek w Jeseníku, widok na konwent oraz Kaplicę Serca Jezusowego, obecnie znajduje 

się tam szkoła podstawowa 

82


Widok na Klasztor Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame w Javorníku, około roku 1910, 

oryginał: Państwowe Archiwum Powiatowe w Jeseníku 

Dom poszerzono dzięki wynajmowi powierzchni w sąsiednim domu nr hip. 

153 (dobudowano sypialnie, pokój gościnny i kaplicę Marii Panny). W skutek 

wzrostu liczby zakonnic oraz wychowanek konwent się rozrósł - budowniczy 

Schwarzer zbudował budynek szkolny z ośmioma klasami dla powszechnej 

i mieszczańskiej szkoły w kierunku rzeki Bělej, w latach 1884-1888 zostały odkupione 

kamienice na rynku nr hip. 155 oraz 150 i przebudowane na potrzeby 

zakwaterowania oraz kształcenia. W latach 1896-1897 została zbudowana kaplica 

Serca Jezusowego i ostatecznie w 1912 roku na miejscu byłej bielarni fi rmy 

Regenhart-Raymann zbudowano budynek nr hip. 246 dla szkoły gospodarstwa 

domowego. Ostatnim obiektem jest trzypiętrowy budynek szkoły rzemieślniczej 

– nr hip. 373 z 1927 roku. 

Częścią integralną był ogród klasztorny z opalanymi szklarniami. 

Projekt Kaplicy Serca Jezusowego z polecenia kardynała Koppa opracował architekt 

diecezji Ebers, zrealizował architekt z Jeseníka Jan Gröger. 

Kaplica jest zbudowana w stylu neoromańskim z arkaturą, apsydą od wschodniej 

strony, bocznymi nawami oraz krużgankami. Wnętrze kaplicy było bogato zdobione 

ornamentalnymi malowidłami, rzeźbami oraz kolorowymi witrażami w oknach. 

83


Fotografi a głównego budynku byłego Klasztoru Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame w Javorníku, 

obecnie dom seniora 

JAVORNÍK 

Klasztory Ubogich Sióstr Szkolnych de Notre Dame były założone na Jesenicku 

w 2 połowie XIX wieku jako fi lie śląskiej prowincji kongregacji z głównym domem 

we Wrocławiu. 

Klasztor Ubogich Sióstr Szkolnych w Javorníku powstał w 1856 roku na podstawie 

decyzji biskupa wrocławskiego Heinricha Förstera, który także poprzez budowę 

klasztoru i szkoły w pobliżu jawornickiego kościoła zapewnił siostrom zakwaterowanie 

oraz zabezpieczył pracę. Główna działalność zakonnic była nastawiona na czynność 

pedagogiczną i wychowawczą, którą siostry szkolne rozpoczęły w przedszkolu i szkole 

powszechnej dla dziewcząt, później do klasztoru została dobudowana nowa pięcioklasowa 

szkoła mieszczańska z pensją oraz sala gimnastyczna. Zespół klasztoru tworzy 

dawny główny budynek konwentu i pensji (internatu) – nr hip. 44 i 44a – w historyzującym, 

romantycznym stylu z wyrazistymi elementami dekoracyjnymi – fryzem, 

pilastrami i wieżyczkami, dalej to był jednopiętrowy wolno stojący budynek szkolny 

nr hip. 47 (dziś 1 stopień szkoły podstawowej) oraz sala gimnastyczna nr hip. 55. 

W 1939 roku siostry pozbawiono prawa wykonywania czynności wychowawczej, 

jednakże nie musiały odejść z klasztoru. Część budynków została odebrana klaszto- 

84


Fotografi a obecnego stanu byłego klasztoru w Bílé Vodě, który obecnie nie jest wykorzystany 

rowi lub wynajęta, jednakże podczas wojny nie zostały one wywłaszczone i po zakończeniu 

budynki zostały zwrócone. W kwietniu 1947 roku siostry otrzymały pozwolenie 

na otwarcie dwóch domów dziecka – dla dzieci do lat 6 oraz dla dziewcząt 

na ulicy Školní nr hip. 44 na wprost budynku klasztoru. Jesienią 1949 roku administracja 

polityczna zdecydowała o przekazaniu budynków szkolnych oraz klasztornych 

do dyspozycji jawornickiej administracji politycznej. W 1956 roku w budynku 

opuszczonego klasztoru otwarto dom seniora, który mieści się tu do dzisiaj. 

BÍLÁ VODA 

W 1876 roku w wyniku skasowania fi lii w Prusach powstał Dom Zakonny Biednych 

Sióstr Szkolnych w Bílé Vodě. Najpierw siostry znalazły zakwaterowanie w pomieszczeniach 

dawnej bursy szkoły pijarów, później zakupiły budynek nr hip. 60 stojący 

na wprost bursy, tzw. hospicjum z 1724 roku, do którego dobudowały na potrzeby 

społeczne i kształcenia budynek nr hip. 74. Ten został do pierwotnego budynku dobudowany 

symetrycznie, w duchu późnego klasycyzmu. Do 1917 roku siostry w Bílé 

Vodě prowadziły szkołę powszechną, mieszczańską oraz gospodarstwa domowego, 

potem do końca lat 30 XX wieku opiekowały się klasami przedszkolnymi a tak- 

85


Klasztor pijarów (z lewej) z Kościołem Nawiedzenia Marii Panny w Bílé Vodě, z prawej Klasztor Ubogich Sióstr 

Szkolnych de Notre Dame z kompleksem szkolnym, przełom XIX i XX wieku, oryginał: archiwum autora 

Widok na główny budynek Klasztoru Zakonu Sióstr 

Miłosiernych Św. Karola Boromeusza w Vidnavie, 

około roku 1910, oryginał: Państwowe Powiatowe Archiwum 

w Jeseníku 

86 

że klasami szkoły powszechnej, pensją 

dla dziewcząt oraz prowadziły kurs prac 

domowych. Kongregacja również zarządzała 

instytucją społeczną, która służyła 

jako dom dziecka, dom wypoczynkowy 

oraz dom dla zestarzałych i niezdolnych 

do pracy sióstr zakonnych. Wydarzenia 

wojenne a zwłaszcza powojenne dotkliwie 

dotknęły klasztor: w 1940 roku jeden 

z domów został zmieniony na schronisko 

dla imigrantów, następnie w styczniu 

1945 roku dla uchodźców, aż do sierpnia 

1946 roku siostry troszczyły się o wysiedlane 

matki z dziećmi. Po kasacji szkół 

klasztornych przez komunistyczny reżim 

w 1948 roku pensję dla dziewcząt zmieniono 

na zakład dla umysłowo upośle-


Fotografi a obecnego stanu byłego Klasztoru Zakonu Boromeuszek w Vidnavie, obecnie ośrodek wychowawczy 

dla młodzieży 

dzonych mężczyzn. Oba budynki konwentu oraz pomieszczenia dawnego klasztoru 

pijarów zostały w 1950 roku przeznaczone na ośrodek internacyjny zakonnic z różnych 

zakonów i kongregacji. Następnie od 1951 roku budynki klasztorne ofi cjalnie 

służyły za jeden z budynków tzw. Domu charytatywnego dla zakonnic. W listopadzie 

1996 roku Ubogie Siostry Szkolne de Notre Dame wyjechały do głównego 

domu w miejscowości Slavkov koło Brna. Obecnie pomieszczenia są puste i rozważa 

się ich dalsze wykorzystanie. 

VIDNAVA 

Siostry Miłosierdzia Zgromadzenia Św. Karola Boromeusza przybyły do Vidnavy 

z Nysy w październiku 1868 roku na zaproszenie miejscowego księdza Dr. Karla 

Wache. Katecheta ten zakupił w Vidnavie parcelę przy obecnej ulicy Klášterní i ufundował 

konwent (dom nr hip. 107) z ogrodem, żeby siostry mogły tu już w 1868 roku 

otworzyć szkołę dla dziewcząt. W 1887 roku do klasztoru został dobudowany dwupiętrowy 

budynek szkolny (nr hip. 251). Oba budynki poddano szeregowi przebudowań 

i zabiegom, które w całości zmieniły ich pierwotny wygląd. Między dwoma 

obiektami stoi była kaplica klasztorna (jednonawowa), która została ostatecznie prze- 

87

udowana na salę gimnastyczną. Około 1930 roku klasztor liczył 20 sióstr zakonnych, 

które poświęcały się ambulatoryjnej opiece, prowadziły pensję dla dziewcząt, 

pięcioletnią szkołę powszechną, trzyletnią szkołę mieszczańską, dwuletnią szkołę 

rzemieślniczą dla żeńskich profesji oraz przedszkole. Okupacja niemiecka zamknęła 

szkoły i pensję, stopniowo wszystkie szkoły zlikwidowano. Dwa budynki klasztorne 

były zwolnione dla widnawskich kaznodziei ze skasowanego seminarium dla księży, 

siostry im prowadziły dom i gospodarstwo aż do 1946 roku. W tym okresie wysiedlenie 

z Czechosłowacji dotyczyło większości sióstr (zarówno kaznodziei) oraz 

osób z niemiecką narodowością. Po ich odejściu budynki klasztorne pozostały puste, 

z tym, iż szkoła służyła jako magazyn dla potrzeb miejscowego zarządu. 

We wrześniu 1950 roku zostało skasowanych siedem klasztorów boromeuszek w całym 

państwie i do Vidnavy zostały internowane siostry z wszystkich szkół oraz zakładów 

– boromeuszki i inne kongregacje. Od 1951 roku pierwotny klasztor boromeuszek służył 

jako dom charytatywny dla sióstr seniorek, które były chore lub niezdolne do pracy. 

Jednakże sióstr przybywało i dlatego część z nich została w 1966 roku przeprowadzona 

do budynku byłego sądu na rynku w Vidnavie (nr hip. 68). Po wymianie 

majątkowej między boromeuszkami i nowo założoną Zasadniczą Szkołą Miejscowego 

Gospodarstwa w Vidnavie siostry przeprowadziły się do kamienic nr hip. 

64 i 66 na widnawskim rynku (dawniej hotele Loibl i Menzel), zaś praktykanci 

do budynków internatowych i szkolnych klasztoru. W wyniku naturalnego ubytku 

zakonnic w 1955 roku został skasowany Zakład Charytatywny i obiekty zostały 

przekazane do dyspozycji Oblastní charity Jeseník. Wymieniona tu obecnie prowadzi 

Jadłodajnię Charytatywną AVE, warsztaty chronione i Dom spokojnej starości 

Św. Henryki. Od 1998 roku byłe budynki klasztorne wykorzystuje Zakład wychowawczy 

dla młodzieży – dla chłopców w wieku od 15 do 18 lat. 

88

Mgr. Michaela Neubauerová 

Vlastivědné muzeum Jesenicka 

ŽENSKÉ KLÁŠTERY NA JESENICKU 

Mužské a ženské řády byly důležitými duchovními a kulturními středisky celé 

oblasti Jeseníků. Do těchto končin přinášely vzdělání a spiritualitu, a tak významně 

přispívaly k duchovnímu rozvoji celého regionu. Ženské řehole navíc svým vedením 

sirotčinců a péčí o nemocné patřily k nejvýznamnějším institucím v oblasti charity. 

JESENÍK 

Klášter Řádu sv. Voršily v Jeseníku byl založen vratislavským biskupem Jindřichem 

Försterem v roce 1881 jako náhrada za zrušený konvent ve Vratislavi. Hlavním zařízením 

nově vzniklého kláštera bylo privátní centrum pro vzdělávání dívek, které fungovalo až 

do roku 1939. Do 30. let 20. století bylo při klášteře zřízeno celkem šest pedagogických 

a opatrovacích zařízení – osmiletá obecná škola, opatrovací ústav pro malé děti, měšťanská 

škola, hospodyňská škola, dvouletá obchodní škola pro dívky a živnostenská škola pro 

ženská povolání. Chovanky pocházely hlavně ze středních a vyšších vrstev a penzionát 

patřil k prominentním ústavům v zemi. Hlavní důraz byl kladen na vyučování jazyků 

a obecnou humanitní výchovu, dále pak na domácí práce. Paralelně zde také působily 

třídy pro chudé dívky (tzv. St. Angela Schule). Po 2. světové válce byly všechny 

školy zavřeny a sestry nakonec odešly buď dobrovolně, nebo byly odsunuty v březnu 

1948 nejprve do Insbrucku, následně pak do Feldkirchu v Rakousku u hranic se 

Švýcarskem. 

V roce 1951 defi nitivně převzal všechny budovy kláštera Místní národní výbor v Jeseníku, 

který následně rozprodal zařízení kláštera školským institucím Jesenicka. V roce 

1957 byla v klášteře zahájena výuka v osmileté národní škole a dodnes je zde umístěn 

I. stupeň základní školy. V minulých letech došlo k opravám budov a k rozsáhlé rekonstrukci 

kaple, bývalé živnostenské školy a tělocvičny. 

Základem celého konventu voršilek byl původní měšťanský dům čp. 154 na dnešním 

Masarykově náměstí, který byl zakoupen v roce 1881 (donátorem byl biskup 

Jindřich Förster, stavitelem Jan Gröger). Tento dům, který měl vchod ze strany náměstí, 

byl přestavěn pro potřeby konventu a výuky. 

K rozšíření došlo díky nájmu prostor sousedního domu čp. 153 (byly přistavěny 

ložnice, obývací místnost a kaple P. Marie). V důsledku nárůstu řeholnic i chovanek 

se konvent rozrostl - stavitelem Schwarzerem byla postavena školní budova s osmi 

třídami pro obecnou a měšťanskou školu směrem k řece Bělé, v letech 1884-1888 

89


Klášter řádu sv. Voršily v Jeseníku, kolem roku 1920, originál: Státní okresní archív v Jeseníku 

Fotografi e kláštera voršilek v Jeseníku, pohled na konvent a kapli Srdce Ježíšova, dnes je zde základní škola 

90


Pohled na klášter Chudých školských sester de Notre Dame v Javorníku, kolem roku 1910, 

originál: Státní okresní archív v Jeseníku 

byly odkoupeny domy na náměstí čp. 155 a 150 a přestavěny k ubytovacím a vyučovacím 

potřebám. V letech 1896-1897 byla vybudována kaple Srdce Ježíšova a konečně 

v roce 1912 byla na místě bývalého bělidla fy Regenhart-Raymann postavena 

budova čp. 246 pro hospodyňskou školu. Posledním objektem je třípatrová budova 

odborné školy živnostenské – čp. 373 z roku 1927. 

Nedílnou součástí byla klášterní zahrada s vytápěnými skleníky. 

Plány kaple Srdce Ježíšova vypracovala z pověření kardinála Koppa diecézní stavitel 

Ebers, realizována byla jesenickým stavitelem Janem Grögerem. 

Kaple je postavena v novorománském slohu, obloučkovým vlysem, apsidou na 

východní straně, bočními loděmi a ochozy. Interiér byl bohatě zdoben ornamentální 

výmalbou, plastikami a barevnými vitrážemi v oknech. 

JAVORNÍK 

Kláštery Chudých školských sester de Notre Dame byly na Jesenicku založeny 

v průběhu 2. poloviny 19. století jako fi liálky slezské provincie kongregace s mateřincem 

ve Vratislavi. 

Klášter Chudých školských sester v Javorníku vznikl na základě rozhodnutí vratislavského 

biskupa Jindřicha Förstera v roce 1856, který sestrám rovněž zajistil stav- 

91


Fotografi e hlavní budovy bývalého kláštera Chudých školských sester de Notre Dame v Javorníku, v současné době 

Domov důchodců 

bou kláštera se školou poblíž javornického kostela ubytování i pracovní zajištění. 

Hlavní činnost řeholnic byla zaměřena na výchovnou a pedagogickou činnost, kterou 

začaly školské sestry v mateřské školce a v obecné škole pro dívky, později byla 

ke klášteru přistavena nová pětitřídní měšťanská škola s penzionátem a tělocvičnou. 

Základem kláštera je bývalá hlavní budova konventu a penzionátu (internátu) - čp. 

44 a 44a – v historizujícím romantickém slohu, s výraznými dekorativními prvky 

– vlysem, pilastry a věžičkami, dále to byla samotná jednopatrová školská budova čp. 

47 (dnes I. stupeň ZŠ) a tělocvična čp. 55. 

V roce 1939 byly sestry zbaveny své výchovné činnosti, klášter však nemusely 

opustit. Část budov byla klášteru odňata nebo pronajata, nebyla však za války vyvlastněna 

a po jejím skončení byly domy opět vráceny. V květnu 1947 dostaly sestry 

povolení ke zřízení dvou dětských domovů – pro děti do 6 let a pro děvčata na 

Školní ulici čp. 44 přímo v budově kláštera. Na podzim roku 1949 bylo politickou 

správou rozhodnuto o předání klášterních a školských budov javornické politické 

správě. V roce 1956 byl v budově vyprázdněného kláštera zřízen Domov důchodců, 

který je zde dodnes. 

92

Fotografi e současného stavu bývalého kláštera v Bílé Vodě, který nyní není využíván 


BÍLÁ VODA 

V roce 1876 vznikly ze zrušené fi liálky v Prusku řeholní dům Chudých školských 

sester i v Bílé Vodě. Nejprve si sestry našly ubytování v prostorách bývalé piaristické 

koleje, později si koupily budovu čp. 60 naproti koleji, tzv. hospic z roku 1724, k němuž 

přistavily pro sociální a školní účely budovu čp. 74. Ta byla k původnímu domu 

přistavěna symetricky, v duchu pozdního klasicismu. Do roku 1917 sestry v Bílé 

Vodě vedly obecnou, měšťanskou a hospodyňskou školu, do konce 30. let 20. století 

pak pečovaly o třídy mateřské a obecné školy, dívčí penzionát a vedly kurz domácích 

prací. Kongregace rovněž spravovala sociální ústav, který sloužil jako dětský domov, 

zotavovna a domov pro přestárlé a práce neschopné řeholní sestry. Kláštera se citelně 

dotkly válečné a hlavně poválečné události: v roce 1940 byl jeden dům přeměněn na 

útulek pro přistěhovalce, v lednu roku 1945 pak pro běžence, až do srpna roku 1946 

se sestry staraly o odsunované matky s dětmi. Po zrušení klášterních škol komunistickým 

režimem v roce 1948 byl dívčí internát přeměněn na ústav pro mentálně postižené 

muže. Obě budovy konventu a prostory bývalého piaristického kláštera byly 

použity v roce 1950 jako internační středisko řeholnic z různých řádů a kongregací. 

Od roku 1951 pak budovy kláštera ofi ciálně sloužily jako jeden z domů tzv. Charit- 

93


Piaristický klášter (vlevo) s kostelem Navštívení Panny 

Marie v Bílé Vodě, vpravo klášter Chudých školských 

sester de Notre Dame se školským komplexem, na přelomu 

XIX. a XX. století, originál: archív autorky 

Pohled na hlavní budovu kláštera řádu Milosrdných 

sester sv. Karla Boromejského ve Vidnavě, kolem roku 

1910, originál: Státní okresní archív v Jeseníku 

94 

ního domova pro řeholnice. V listopadu 

roku 1996 odešly Chudé školské sestry 

de Notre Dame do svého mateřince ve 

Slavkově u Brna. V současné době jsou 

místnosti prázdné, uvažuje se o jeho dalším 

využití. 

VIDNAVA 

Milosrdné sestry řádu sv. Karla Boromejského 

přišly do Vidnavy z Nisy 

v říjnu roku 1868 na pozvání místního 

faráře Dr. Karla Wache. Tento duchovní 

ve Vidnavě zakoupil pozemek na 

dnešní Klášterní ulici a nechal vystavět 

konvent (dům čp. 107) se zahradou, aby 

zde sestry již v roce 1868 mohly otevřít 

dívčí školu. V roce 1887 byla ke klášteru 

dobudována dvoupatrová školní budova 

(čp. 251). Obě stavby prošly řadou přestaveb 

a zásahů, které zcela pozměnily 

jejich původní vzhled. Mezi oběma objekty 

stojí bývalá klášterní (jednolodní) 

kaple, která byla nakonec přestavěna na 

tělocvičnu. Kolem roku 1930 měl klášter 

20 řádových sester, které se věnovaly 

ambulatní ošetřovatelské péči, dívčímu 

penzionátu, pětileté obecné škole, tříleté 

měšťanské škole, dvouleté Odborné škole 

pro ženská povolání a mateřské školce. 

Německá okupace znamenala konec pro 

školu i penzionát, postupně byly všechny 

školy zrušeny. Dvě budovy kláštera byly 

uvolněny pro vidnavské bohoslovce ze 

zrušeného kněžského semináře, sestry 

jim až do roku 1946 vedly domácnost a 

hospodářství. V té době se většiny sester


Fotografi e současného stavu bývalého kláštera řádu boromejek ve Vidnavě, dnes výchovný ústav pro mládež 

(stejně jako bohoslovců) týkal jako osob německé národnosti odsun z československého 

území. Po jejich odchodu zůstaly budovy kláštera prázdné, s tím, že školu 

začala využívat místní správa jako skladiště. 

V září 1950 bylo zrušeno sedm klášterů boromejek v celé republice a do Vidnavy 

byly internovány sestry ze škol a ústavů z celé republiky - boromejek i ostatních 

kongregací. Od roku 1951 sloužil původní klášter boromejek výhradně jako charitní 

dům sester důchodkyň, které byly staré, nemocné nebo práce neschopné. Sester 

ovšem přibývalo, a proto byla v roce 1966 jejich část přestěhována do budovy bývalého 

soudu na náměstí ve Vidnavě (čp. 68). Po majetkové výměně mezi boromejkami 

a nově zřízenou Učňovskou školou místního hospodářství ve Vidnavě se sestry 

přestěhovaly do budov čp. 64 a 66 na vidnavském náměstí (někdejší hotely Loibl a 

Menzel), učni pak do internátních a školních budov kláštera. Přirozeným úbytkem 

vidnavských řeholnic došlo v roce 1995 ke zrušení Charitního ústavu a objekty byly 

předány do užívání Oblastní charitě Jeseník. Ta zde dnes vede Charitní vývařovnu 

AVE, chráněnou dílnu a Domov pokojného stáří sv. Hedviky. Od roku 1998 jsou 

bývalé budovy kláštera využívány Výchovným ústavem pro mládež - pro chlapce ve 

věku od 15 do 18 let. 

95

96 

Mag. Michaela Neubauer 

Landeskundemuseum der Region Jesenik 

FRAUENKLÖSTER IN JESENIK 

Männer- und Frauenorden waren in der gesamten Region Jesenik geistige und 

kulturelle Zentren. Sie trugen wesentlich zur geistigen Entwicklung der Einwohner 

in der ganzen Region bei, und brachten Bildung und Spiritualismus in diese 

Gegend. Darüber hinaus waren Frauenorden die wichtigsten Einrichtungen im Bereich 

der Barmherzigkeit, in dem sie sich mit der Waisen annahmen und die Kranken 

pfl egten. 

JESENIK (FREIWALDAU) 

Im Gegenzug zur Aufl ösung des Konvents in Wrocław, gründete Heinrich Förster 

1881 das Ordenskloster der Hl. Urszula in Jesenik. Die bis 1939 funktionierende, 

private Mädchenschule war das Hauptinteresse des neu entstandenen Klosters. Bis 

in die 30-er Jahre des XX. Jahrhunderts entstanden insgesamt sechs pädagogische 

Betreuungseinrichtungen – eine achtjährige allgemein bildende Schule, Betreuungsstätte 

für Kleinkinder, Volksschule, Haushaltsschule, zweijährige Handelsschule für 

Mädchen, sowie eine Schule für handwerkliche Frauenberufe. Die Erzieherinnen 

stammten vorwiegend aus der Mittel- und Oberschicht, und das Pensionat gehörte 

zu den prestigeträchtigen Einrichtungen im Land. Das Hauptaugenmerk lag auf der 

Sprachenausbildung und der humanistischen Allgemeinbildung, und später auch 

auf der Hausarbeit. Parallel dazu funktionierten hier auch Klassen für arme Mädchen 

(St. Angela Schule). Nach dem Ende des II. Weltkriegs wurde die Schule 

geschlossen, worauf hin die Schwestern im März 1948 zunächst nach Innsbruck, 

und später nach Feldkirch in der Nähe der österreichisch-schweizerischen Grenze 

freiwillig ausreisten, oder ausgesiedelt wurden. 

1951 übernahm der örtliche Nationalrat in Jesenik endgültig alle Klostergebäude, 

und verkaufte die Klostereinrichtung an Schulstätten in Jesenik. 1957 begann der 

Unterricht in der achtjährigen Nationalschule, und bis heute befi ndet sich hier eine 

Grundschule. In den vergangenen Jahren wurden die Gebäude renoviert, und die 

Kapelle, die frühere Handwerksschule und der Turnsaal gründlich rekonstruiert. 

Ursprünglich befand sich das Ursulinenkonvent im Wohnhaus Nr. 154 am heutigen 

Rynek Masaryka, das 1881 gekauft wurde (Stiftung von Bischof Heinrich 

Förster und Architekt Jan Gröger). Dieses Haus wurde für den Bedarf des Konvents 

adaptiert, und hatte einen Eingang von Seite des Ryneks (Markt).

Ordenskloster der Hl. Urszula in Jesenik, ca. 1920, Original: Staatsarchiv des Landkreises Jesenik 

Foto des Ursulinenklosters in Jesenik, Blick auf das Konvent und die Herz Jesu Kirche, gegenwärtig befi ndet sich 

dort eine Volksschule 

97

MAG. MICHAELA NEUBAUER 

Blick auf das Kloster der Barmherzigen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in Javornik, ca. 1910, 

Original: Staatsarchiv des Landkreises Jesenik 

Dank Anmietung von Flächen des Nachbarhauses Nr. 153 konnte das Haus erweitert 

werden (es wurden Schlaf- und Gästezimmer sowie die Jungfrau Maria Kapelle 

zugebaut). Infolge der steigenden Zahl von Ordensschwestern und Erzieherinnen 

wuchs der Konvent – der Baumeister Schwarzer errichtete ein Schulgebäude 

mit acht Klassen für die Allgemein- und Volksschule in Richtung Bela Fluss, und in 

den Jahren 1884 – 1888 wurden die Wohnhäuser Nr. 155 und 150 am Rynek zugekauft, 

und für den Unterbringungs- und Unterrichtsbedarf umgebaut. 1896 – 1897 

wurde die Herz Jesu Kapelle errichtet, und 1912 an Stelle der ehemaligen Firma 

Regenhart-Raymann das Gebäude Nr. 246 für die Haushaltsschule zugebaut. Das 

letzte Objekt ist das dreistöckige Gebäude Nr. 373 der Handwerksschule von 1927. 

Der Klostergarten mit der Glasbrennerei war integrierter Bestandteil. 

Die Planung der Herz Jesu Kapelle arbeitete der Architekt der Diözese Ebers 

unter Anleitung von Kardinal Kopp aus, die der Architekt Jan Gröger aus Jesenik 

ausführte. 

Die Kapelle ist im neuromansischen Stil erbaut, mit Arkaden und Apsis an der 

Ostseite, sowie seitlichen Kirchenschiff en und Kreuzgängen. Das Innere der Kapelle 

wurde mit Ornamenten, Figuren und bunten Bleiglasfenstern reichlich verziert. 

98


Foto des Hauptgebäudes des Klosters der Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in Javornik, 

gegenwärtig ein Seniorenheim 

JAVORNIK ( JAUERNIG) 

Die Klöster der Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau, wurden in 

der zweiten Hälfte des XIX. Jahrhunderts als schlesische Filialen des Haupthauses 

in Wrocław gegründet. Auf Grundlage einer Entscheidung des wrocławer Bischofs 

Heinrich Förster, wurde 1856 das Kloster der Armen Schulschwestern Unserer Lieben 

Frau gegründet, das auch durch den Bau des Klosters und einer Schule in der 

Nähe der Kirche in Javornik, den Schwestern Quartier und Arbeit bot. Hauptsächliches 

Anliegen des Ordens waren Lehr- und Erziehungstätigkeiten, die die Schwestern 

in der Grund- und Allgemeinschule ausübten. Später wurden zum Kloster 

eine neue Volksschule mit fünf Klassen, ein Pensionat sowie ein Turnsaal zugebaut. 

Das Kloster wurde aus den früheren Konvents- und Internatsgebäuden – Nr. 44 und 

44a – gebildet, Bauten im romanischen Stil, mit markanten Dekorationselementen 

wie Friesen, Säulen und Türmchen, und einem weiteren einstöckigen Schulgebäude 

Nr. 47 (heute eine Volksschule) sowie der Turnsaal im Haus Nr. 55. 

1939 wurde den Schwestern das Recht auf Erziehungstätigkeiten entzogen, jedoch 

mussten sie das Kloster nicht verlassen. Ein Teil der Gebäude wurde dem Kloster weggenommen 

oder vermietet, jedoch im Krieg nicht enteignet, und nach dem Kriegsen- 

99


Foto vom gegenwärtigen Zustand des ehemaligen Klosters in Bila Voda, das derzeit nicht benützt wird 

de wieder zurückgegeben. Im April 1947 erhielten die Schwestern die Genehmigung 

zur Eröff nung zweier Kinderheime gegenüber dem Kloster in der Ul. Školni Nr. 44 

– für Kinder bis 6 Jahre und für Mädchen. Im Herbst 1949 entschied die politische 

Administration die Schul- und Klostergebäude der politischen Verwaltung in Javornik 

zur Verfügung zu stellen. 1956 wurde im verlassenen Kloster ein Seniorenheim 

eingerichtet, das bis heute in Betrieb ist. 

BILA VODA (WEISSWASSER) 

Wegen der Aufl ösung der Filialen in Preußen, entstand im Jahr 1876 sogar in 

Bila Voda ein Haus des Ordens der Armen Schulschwestern. Zunächst fanden die 

Schwestern in den Räumlichkeiten der früheren Piaristenschule Quartier, später 

kauften sie das Haus Nr. 60 gegenüber der Schule, das s.g. Hospiz von 1724, zu dem 

sie das Haus Nr. 74 für den Gemeinschafts- und Unterrichtsbedarf zubauten, das 

in Symmetrie zum ursprünglichen Gebäude, mit einem spätklassizistischen Dach 

entstand. In Bila Voda führten die Schwestern bis 1917 eine Allgemein-, Volks- und 

Haushaltsschule, danach bis Ender der 30-er Jahre des XX. Jahrhunderts Volksschul- 

und auch Gesamtschulklassen, ein Mädchenpensionat, und führten Hausarbeitskur- 

100


Piaristenkloster (links) mit der Jungfrau Maria Kirche in Bila Voda, links das Kloster der Armen Schulschwestern 

von Unserer Lieben Frau mit dem Schulkomplex, an der Wende vom XIX. zum XX. Jahrhundert, 

Original: Archiv des Autors 

se. Die Vereinigung verwaltete auch eine 

Sozialeinrichtung, die als Kinder- und 

Erholungsheim, sowie als Heim für alte 

und arbeitsunfähige Schwestern diente. 

Die Kriegs- und insbesondere die Nachkriegsereignisse 

trafen das Kloster empfi 

ndlich: 1940 wurde eines der Häuser 

in ein Immigrantenlager umgewandelt, 

1945 in ein Flüchtlingslager. Bis 1946 

kümmerten sich die Schwestern um ausgesiedelte 

Mütter mit Kindern. Nach der 

Aufl ösung der Klosterschule durch das 

kommunistische Regime, wurde 1948 

das Mädchenpensionat in eine Anstalt 

für geistig behinderte Männer umfunktioniert. 

Beide Gebäude des Konvents, 

sowie die Räumlichkeiten des früheren 

Blick auf das Hauptgebäude des Ordensklosters der 

Barherzigen Schwestern des Hl. Borromäus in Vidnava, 

ca. 1910, Original: Staatsarchiv des Landkreises 

Jesenik 

101


Foto vom gegenwärtigen Zustand des ehemaligen Borromäerinnen Ordensklosters in Vidnava, derzeit ein Jugenderziehungsheim 

Piaristenklosters wurden 1950 in ein Internierungszentrum für Ordensschwestern 

aus verschiedenen Orden bestimmt, und ab 1951 diente eines der Klostergebäude 

als s.g. Fürsorgeheim für Ordensschwestern. Im November 1996 übersiedelten die 

Armen Schulschwestern von Unserer Lieben Frau in den Ort Slavkov bei Brno. In 

Erwartung ihrer weiteren Bestimmung stehen die Räumlichkeiten heute leer. 

VIDNAVA (WEIDENAU) 

Die Barmherzigen Schwestern vom Hl. Karl Borromäus (Borromäerinnen) aus 

Nysa, trafen auf Einladung des Ortspfarrers Dr. Karl Wache im Oktober 1868 in 

Vidnava ein. Dieser Katechet kaufte in Vidnava eine Parzelle in der heutigen Ul. 

Klasterni, und stiftete sie dem Konvent (Haus Nr. 107), was den Schwestern schon 

1868 die Eröff nung einer Mädchenschule ermöglichte. 1887 wurde an das Kloster 

ein zweistöckiges Schulgebäude zugebaut (Nr. 251). Beide Gebäude wurden 

umfangreichen Umbauten unterzogen, die ihr ursprüngliches Aussehen grundlegend 

veränderten. Zwischen den Beiden Gebäuden stand eine Kapelle, die in einen 

Turnsaal umgebaut wurde. Um 1930 zählte das Kloster 20 Ordensschwestern, die 

sich der ambulatorischen Pfl ege widmeten, ein Mädchenpensionat, eine fünfj ähri- 

102


ge Gesamtschule, eine dreijährige Volksschule, eine zweijährige Handwerksschule 

für Frauenberufe, sowie eine Vorschule führten. Die deutschen Eroberer schlossen 

schrittweise die Schulen und das Pensionat. Zwei Klostergebäude wurden Predigern 

aus dem aufgelösten Priesterseminar zur Verfügung gestellt, denen die Schwestern 

den Haushalt bis 1946 führten. In dieser Zeit war ein Großteil der Schwestern und 

deutschstämmige Personen von der Aussiedlung aus der Tschechoslowakei betroffen. 

Nach ihrer Auswanderung stand das Kloster leer, und die Schule diente als 

Lager für den Bedarf der Ortsverwaltung. 

Im April 1950 wurden sieben Klöster der Borromäerinnen im ganzen Land aufgelöst, 

und die Schwestern aus allen Schulen und Anstalten der Borromäerinnen 

und anderen Orden in Vidnava interniert. Ab 1951 diente das ursprüngliche Borromäerinnen 

Kloster als Fürsorgeheim für kranke, gebrechliche und alte Schwestern. 

Jedoch stieg die Anzahl der Schwestern an, weshalb ein Teil von ihnen 1966 

in das ehemalige Gerichtsgebäude (Haus Nr. 68) am Rynek in Vidnava übersiedelt 

wurde. Nach dem Eigentumsaustausch zwischen den Borromäerinnen und der neu 

geründeten Landwirtschaftsfachschule Vidnava, übersiedelten die Schwestern in 

die Wohnhäuser Nr. 64 und 66 am Rynek in Vidnava (früher die Hotels Loibl 

und Menzel), die Praktikantinnen hingegen in die Internats- und Schulgebäude des 

Klosters. In Folge natürlichen Verlusts an Schwestern, wurde die Fürsorgeanstalt 

1955 aufgelöst, und die Gebäude der Caritas Jesenik zur Verfügung gestellt, die 

hier gegenwärtig eine AVE caritative Küche, geschützte Werkstätten und das Hl. 

Henryk Altenpfl egeheim führt. Seit 1998 werden die ehemaligen Klostergebäude 

als Erziehungsheim für Knaben im Alter von 15 bis 18 Jahren genutzt. 

103

104

Iwona Solisz 

Opolski Wojewódzki Konserwator Zabytków 

FINANSOWANIE 

KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH 

Analizując system udzielania dotacji na prace w obiektach zabytkowych zauważalne 

jest, że najczęściej fundusze otrzymują związki wyznaniowe z przeznaczeniem 

na zabezpieczanie i konserwację obiektów sakralnych. Potwierdza to między innymi 

dokument podsumowujący realizację Programu opieki nad zabytkamiwojewództwa 

opolskiego na lata 2007-2010, w którym jednoznacznie stwierdzono, iż największym 

benefi cjentem dotacji gminnych jest Kościół katolicki – większość prac 

dotyczyła budynków bądź wyposażenia wnętrz kościelnych. Wynika to nie tylko 

z mobilności parafi i w pozyskiwaniu środków fi nansowych, ale przede wszystkim 

z ogromnego zasobu zachowanego dziedzictwa kulturowego, należącego do związków 

wyznaniowych. Mimo ogromnych nakładów fi nansowych należy wskazać, iż 

potrzeby są zdecydowanie większe, stąd z pewnością istotne jest, poznanie wszelkich 

źródeł fi nansowania prac w sakralnych obiektach zabytkowych, jak też znajomość 

obowiązujących w tym zakresie przepisów i procedur. 

System fi nansowania zabytków został określony w Ustawie o ochronie zabytków 

i opiece nad zabytkami, zwanej dalej Ustawą o ochronie zabytków (Dz.U. z 2003r. 

Nr 162, poz. 1568 z późn. zm.). Podstawowym wyróżnikiem Ustawy o ochronie zabytków 

jest rozdzielenie pojęcia „ochrony zabytków” i „opieki nad zabytkami”. Do ochrony 

odnoszą się wszelkie czynności władcze podejmowane w tym zakresie przez organy 

administracji publicznej, natomiast zadania należące do właścicieli i użytkowników 

zabytków, polegające na ich utrzymaniu we właściwym stanie technicznymto opieka 

nad zabytkami. Tak więc zgodnie z Ustawą o ochronie zabytkówna właścicielu spoczywa 

obowiązek właściwego zabezpieczenia i utrzymania obiektu zabytkowego oraz prowadzenia 

prac konserwatorskich, restauratorskich i robót budowlanych przy zabytku. 

Biorąc pod uwagę specyfi kę prac remontowych i konserwatorskich przy zabytkach 

fi nansowanie opieki nad zabytkami zostało wpisane w ogólny system fi nansów publicznych. 

Dzięki temu właściciel lub posiadacz zabytku tzn. osoba fi zyczna, jednostka 

samorządu terytorialnego lub inna jednostka organizacyjna posiadająca tytuł prawny 

do zabytku wpisanego do rejestru zabytków może ubiegać się o przyznanie dotacji 

celowej z budżetu państwa. W tym wypadku dotacja może być udzielona przez: 

1) ministra kultury i dziedzictwa narodowego, 

2) wojewódzkiego konserwatora zabytków. 

105

IWONA SOLISZ 

Sposób i zakres udzielanych dotacji został szczegółowo opisany w Ustawie o ochronie 

zabytków. Do najważniejszych zapisów należy określenie na jakie prace można 

uzyskać wsparcie fi nansowe, i tak dotacja może m.in. obejmować nakłady konieczne 

na (art. 77 Ustawy o ochronie zabytków): ekspertyzy i badania, dokumentację i opracowanie 

programu prac, wykonanie projektu budowlanego, zabezpieczenie, zachowanie 

i utrwalenie substancji zabytku, stabilizację konstrukcyjną części składowych 

zabytku, odnowienie lub uzupełnienie tynków i okładzin architektonicznych albo 

ich całkowite odtworzenie, z uwzględnieniem charakterystycznej dla tego zabytku 

kolorystyki czy też odnowienie lub całkowite odtworzenie okien, w tym ościeżnic 

i okiennic, zewnętrznych odrzwi i drzwi, więźby dachowej, pokrycia dachowego, rynien 

i rur spustowych. 

Szczegóły techniczne dotyczące m.in. warunków udzielania dotacji z budżetu 

państwa, terminów naborów czy wzorów wniosków określa Rozporządzenie Ministra 

Kultury z dnia 6 czerwca 2005 r. w sprawie udzielania dotacji celowej na prace 

konserwatorskie, restauratorskie i roboty budowlane przy zabytku wpisanym do rejestru 

zabytków (Dz.U. Nr 112, poz. 940), 

Oprócz dotacji udzielanych przez urzędy związane bezpośrednio z ochroną 

zabytków, należy zwrócić uwagę na działania jednostek samorządu terytorialnego. 

W ustawach o samorządzie gminnym, powiatowym i wojewódzkim, ochrona 

zabytków i opieka nad zabytkami jest uznana za jedno z zadań własnych samorządu 

w ramach zaspokajania zbiorowych potrzeb wspólnoty. Dzięki tym zapisom 

coraz popularniejszą formą działalności samorządów w zakresie ochrony zabytków 

jest wspieranie fi nansowe właścicieli obiektów zabytkowych przy remontach i konserwacji 

obiektów. Nie jest to oczywiście stały element budżetów jednostek samorządu 

terytorialnego, jest to uzależnione od możliwości fi nansowych, choć należy 

podkreślić, że także od świadomości władz. Gminy i powiaty, które uznały, że dobry 

stan zachowania dziedzictwa, w połączeniu z innymi walorami środowiskowymi 

może być elementem przynoszącym wymierne korzyści, szczególnie w rozwoju turystyki, 

od lat wspierają prace remontowe w najcenniejszych obiektach zabytkowych. 

Dotowanie prac w takich przypadkach odbywa się poprzez uchwały radnych w sprawie 

określenia zasad udzielania dotacji z budżetu gminy (powiatu) na prace konserwatorskie, 

restauratorskie lub roboty budowlane przy zabytku wpisanym do rejestru 

zabytków. 

Obecnie najaktywniej zasadę ochrony zabytków w sensie przeznaczania środków fi - 

nansowych na ten cel, realizuje samorząd wojewódzki.Najbardziej powszechną metodą 

dotowania prac przy zabytkach jest ogłaszany corocznie Konkurs ofert na realizację za- 

106

FINANSOWANIE KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH 

dań publicznych w zakresie prac konserwatorskich, restauratorskich lub robót budowlanych; 

w roku 2009 dotyczył on Konserwacji, renowacji i ochrony zabytków nieruchomych 

i ruchomych oraz Konserwacji, renowacji i ochrony oraz przygotowania dokumentacji 

techniczno – konserwatorskiej dla zabytkowych obiektów drewnianych. 

Warto również zwrócić uwagę na fi nansowanie prac ze środków Unii Europejskiej. 

Dzięki dofi nansowaniu w ramach Regionalnego Programu Operacyjnego 

Województwa Opolskiego na lata 2007 – 2013 rozpoczyna się m.in. realizacja 

konserwacji niezwykle cennych gotyckich polichromii w kościele w Małujowicach, 

w sumie zaś program dotyczący dziedzictwa kulturowego i ochrony zabytków, ujęto 

w następujących działaniach: 

Działanie 5.3: Rozwój kultury oraz ochrona dziedzictwa kulturowego (oś priorytetowa 

5: Infrastruktura społeczna i szkolnictwo wyższe). 

Działanie 6.1: Rewitalizacja obszarów miejskich (oś priorytetowa 6: Aktywizacja 

obszarów miejskich i zdegradowanych). 

Dodatkowo tematyka związana z ochroną zabytków pojawia się także w innych 

działaniach, szczególnie dotyczących rozwoju wsi, np. 

Odnowa i rozwój wsi (oś priorytetowa 3: Jakość życia na obszarach wiejskich 

i różnicowanie gospodarki wiejskiej): 

a) Rewitalizacja budynków wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką 

ewidencją zabytków, użytkowanych na cele publiczne oraz obiektów 

małej architektury, odnawianie lub konserwacja lokalnych pomników historycznych 

i miejsc pamięci; 

b) Zakup i odnawianie obiektów charakterystycznych dla danego regionu lub 

tradycji budownictwa wiejskiego i ich adaptacja na cele publiczne; 

c) Odnawianie elewacji zewnętrznych i dachów w budynkach architektury sakralnej 

wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją 

zabytków i odnawianie cmentarzy wpisanych do rejestru zabytków. 

Wdrażanie lokalnych strategii rozwoju (oś priorytetowa 4: Leader). Zachowanie 

lokalnego dziedzictwa kulturowego i historycznego przez: 

• odbudowę albo odnowienie lub oznakowanie budowli lub obiektów małej architektury 

wpisanych do rejestru zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją 

zabytków; 

• odnowienie dachów lub elewacji zewnętrznych budynków wpisanych do rejestru 

zabytków lub objętych wojewódzką ewidencją zabytków. 

W ramach tych projektów uprawnionymi podmiotami są osoby prawne: gmina, 

instytucja kultury, dla której organizatorem jest jednostka samorządu terytorialnego, 

107

IWONA SOLISZ 

kościół lub inny związek wyznaniowy, organizacja 

pozarządowa mająca status organizacji 

pożytku publicznego. W chwili 

obecnej w większości I nabory zostały 

zakończone i trwa realizacja umów. 

Kościoły i związki wyznaniowe mogą 

ubiegać się także o udzielanie dotacji 

ze środków pozostających w dyspozycji 

Ministra Spraw Wewnętrznych i Administracji; 

w ramach tego ministerstwa 

został wydzielony Fundusz Kościelny. 

Należy podkreślić, żedotacje z Funduszu 

Kościelnego są udzielane wyłącznie 

na remonty i konserwację zabytkowych 

obiektów o charakterze sakralnym 

i to tylko na wykonywanie podstawowych 

prac zabezpieczających sam obiekt, 

w szczególności remonty dachów, stropów, 

ścian i elewacji, osuszanie i odgrzybianie, 

izolację, remonty i wymianę 

zużytej stolarki okiennej i drzwiowej, instalacji 

elektrycznej, odgromowej, prze- 

ciwwłamaniowej i przeciwpożarowej itp. Dotacje te mają charakter celowy i mogą 

być udzielane i wykorzystywane wyłącznie na zadania przyszłe (nie ma refundacji). 

Wnioski składa się na urzędowym formularzu przez cały rok – wnioski rozpatrywane 

są w kolejności zgłoszenia. 

Na zakończenie należy zwrócić uwagę na wymagania stawiane benefi cjentom, na etapie 

składania wniosków o udzielenie dotacji, oczywiście są one zróżnicowane w zależności 

od instytucji, jednak najczęściej wymagane są następujące dokumenty i załączniki: 

1) poświadczenie wpisu obiektu do rejestru zabytków, 

2) dokument potwierdzający posiadanie przez wnioskodawcę tytułu prawnego 

do zabytku, 

3) harmonogram i kosztorys przewidywanych prac lub robót, 

4) pozwolenie konserwatora zabytków na prowadzenie prac, 

5) pozwolenie na budowę lub zgłoszenie robót (jeżeli jest wymagane), 

6) informacja o źródłach fi nansowania, 

7) inne … (np. zdjęcia). 

108 

Konserwacja Św. Anny Samotrzeć z Kraskowa (ze 

zbiorów Muzeum Diecezjalnego w Opolu) – w trakcie 

prac, 2008. Prace fi nansowane ze środków Opolskiego 

Wojewódzkiego Konserwatora Zabytków.

FINANSOWANIE KONSERWACJI ZABYTKÓW SAKRALNYCH 

Konserwacja dzwonnicy przy kościele św. Jakuba i św. Agnieszki w Nysie – w trakcie 

prac remontowych przypory południowej, 2009. Prace fi nansowane ze środków Ministerstwa 

Kultury i Dziedzictwa Narodowego. 

109

110 

Iwona Solisz 

Opolský vojevodský konzervátor památek 

FINANCOVÁNÍ KONZERVACE SAKRÁLNÍCH 

PAMÁTEK 

Při analýze systému poskytování dotací na práce při obnově památkových objektů 

je možné si všimnout, že prostředky určené na zabezpečení a konzervaci sakrálních 

objektů nejčastěji získávají náboženské společnosti. Dokazuje to mimo jiné dokument 

vyhodnocující realizaci Programu péče o památky Opolského vojevodství na 

léta 2007–2010, ve kterém bylo jednoznačně konstatováno, že největším příjemcem 

obecních dotací je Katolická církev – většina prací se týkala budov nebo vybavení 

kostelních interiérů. Vyplývá to nejen z pružnosti farnosti při získávání fi nančních 

prostředků, ale především z obrovského fondu zachovaného kulturního dědictví, 

náležejícího náboženským organizacím. Je třeba poznamenat, že i přes obrovské fi - 

nanční náklady jsou potřeby mnohem větší, proto je zajisté důležité poznání veškerých 

zdrojů fi nancování prací na sakrálních památkových objektech, jakož i znalost 

platných předpisů a postupů v tomto rozsahu. 

Systém fi nancování památek je zakotven v Zákoně o ochraně památek a péče o ně, 

dále jen Zákon o ochraně památek (č. 162/2003 Sb., částka 1568 s pozdějšími změnami). 

Základním rysem Zákona o ochraně památek je rozdělení pojmu „ochrana památek” a 

„péče o ně”. K ochraně se vztahují veškeré správní činnosti prováděné v tomto rozsahu 

orgány veřejné správy, kdežto péče o ně je závazkem majitelů a uživatelů památek spočívajícím 

v udržování náležitého technického stavu. Takže podle Zákona o ochraně památek 

majitel má povinnost náležitě zabezpečit a udržovat památkový objekt a provádět konzervátorské, 

restaurátorské a stavební práce na památce. Z hlediska specifi ky údržbových 

a konzervátorských prací na památkách bylo fi nancování péče o památky zapracováno 

do rozpočtové soustavy veřejných fi nancí. Díky tomu majitel nebo vlastník památky tzn. 

fyzická osoba, jednotka územní samosprávy nebo jiná organizační jednotka s vlastnickým 

titulem k památce zapsané do seznamu památek se může ucházet o poskytnutí 

účelové dotace ze státního rozpočtu. V tomto případě dotaci může poskytnout: 

1) ministr kultury a národního dědictví, 

2) vojevodský konzervátor památek. 

Způsob a rozsah poskytovaných dotací byl podrobně popsán v Zákoně o ochraně 

památek. Nejdůležitějším zápisem je stanovení, pro jaké práce lze získat fi nanční 

podporu, a dotace tak může mj. zahrnovat nutné náklady na (čl. 77 Zákona o ochraně 

památek): znalecké posudky a zkoušky, dokumentaci a vypracování harmonogramu

prací, zhotovení stavebního projektu, zabezpečení, zachování a konzervaci substance 

památky, konstrukční stabilizaci součástí památky, renovaci nebo doplnění omítek a 

architektonických obkladů nebo jejich úplnou rekonstrukci se zohledněním charakteristické 

barevnosti pro tuto památku nebo také renovaci či celkovou renovaci oken, 

včetně rámů a okenic, vnitřních zárubní a dveří, střešního krovu, střešní krytiny, okapů 

a dešťových svodů. 

Technické detaily týkající se mj. pravidel pro poskytování dotací ze státního 

rozpočtu, podávacích lhůt nebo vzorů žádostí stanoví Nařízení ministra kultury 

ze dne 6. června 2005 ve věci poskytování účelové dotace na konzervátorské, restaurátorské 

a stavební práce na památce zapsané do seznamu památek (Sb. zák. č. 

112, částka 940). 

Kromě poskytovaných státních dotací spojených přímo s ochranou památek 

je třeba si všimnout činností jednotek územní samosprávy. V zákonech o obecní, 

okresní a vojevodské samosprávě je ochrana památek a péče o ně uznána za jeden 

z vlastních úkolů samosprávy v rámci uspokojování potřeb společnosti. Díky těmto 

zápisům čím dál více populárnější formou činnosti samospráv v rozsahu ochrany 

památek je fi nanční podporování majitelů památkových objektů při opravách a konzervaci 

objektů. Samozřejmě není to trvalá položka v rozpočtech jednotek územní 

samosprávy, je závislá na fi nančních možnostech, i když je třeba zdůraznit, že také na 

svědomitosti daného úřadu. Obce a okresy, které usoudily, že dobrý stav zachování 

dědictví ve spojení s jinými přednostmi prostředí může být prvkem přinášejícím 

měřitelný prospěch, zejména v rozvoji turistiky, mnoho let podporují renovační práce 

na nejcennějších památkových objektech. V takových případech dotování prací 

probíhá na základě usnesení radních ve věci stanovení zásad pro poskytování dotací 

z obecního rozpočtu (okresního) na konzervátorské, restaurátorské nebo stavební 

práce na památce zapsané do seznamu památek. 

V současnosti zásadu ochrany památek ve smyslu poskytování fi nančních prostředků 

pro tento účel nejaktivněji realizuje vojevodská samospráva. Nejběžnějším způsobem 

dotování prací na památkách je každoročně vyhlašované nabídkové řízení na realizaci 

veřejných zakázek v rozsahu konzervátorských, restaurátorských nebo stavebních prací; 

v roce 2009 se týkalo Konzervace, renovace a ochrany nemovitých a movitých památek 

a Konzervace, renovace, ochrany a přípravy technické konzervátorské dokumentace pro 

památkové dřevěné objekty. 

Za povšimnutí stojí rovněž fi nancování prací z prostředků Evropské unie. Díky 

dofi nancování v rámci Regionálního operačního programu Opolského vojevodství 

na léta 2007–2013 se mj. začíná realizovat konzervace neobvykle vzácných gotických 

polychromií v kostele v Małujowicach, komplexně zase program týkající se kulturního 

dědictví a ochrany památek byl zahrnut do následujících činností: 

111

IWONA SOLISZ 

Činnost 5.3: Rozvoj kultury a ochrana kulturního dědictví (prioritní osa 5: Veřejná 

infrastruktura a vysoké učení). 

Činnost 6.1: Revitalizace městských prostranství (prioritní osa 6: Aktivizace prostranství 

městských i degradovaných). 

Navíc tematika spojená s ochranou památek se rovněž objevuje v jiných činnostech, 

zejména týkajících se rozvoje venkova, např. 

Obnova a rozvoj venkova (prioritní osa 3: Kvalita života ve venkovských oblastech 

a diferenciace venkovského hospodářství): 

a) revitalizace budov zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské 

evidence památek využívaných pro veřejné účely a objektů malé architektury, 

renovace nebo konzervace místních historických památníků a pamětních 

míst; 

b) zakoupení a rekonstrukce objektů charakteristických pro daný region nebo 

tradici venkovské výstavby a jejich adaptace pro veřejné účely; 

c) renovace vnějších fasád a střech v budovách sakrální architektury zapsaných 

do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek a renovace 

hřbitovů zapsaných do registru památek. 

Zavádění lokálních strategií rozvoje (prioritní osa 4: Leader). Zachování lokálního 

kulturního a historického dědictví prostřednictvím: 

• rekonstrukce nebo renovace či označení budov nebo objektů malé architektury 

zapsaných do seznamu památek nebo zahrnutých do vojevodské evidence 

památek; 

• renovace střech nebo vnějších fasád budov zapsaných do seznamu památek 

nebo zahrnutých do vojevodské evidence památek. 

V rámci těchto projektů jsou oprávněnými subjekty právnické osoby: obec, kulturní 

instituce, jejímž zakladatelem je jednotka územní samosprávy, církev nebo jiná 

náboženská společnost, mimovládní organizace mající statut veřejně prospěšné organizace. 

Nyní bylo z větší části ukončeno I. kolo výběru a trvá realizace smluv. 

Církve a náboženské organizace se mohou rovněž ucházet o poskytnutí dotací 

z prostředků, kterými disponuje Ministr vnitřních věcí a administrace; v rámci tohoto 

ministerstva byl vyčleněn Církevní fond. Je třeba zdůraznit, že dotace z Církevního 

fondu jsou poskytovány pouze na opravy a konzervaci památkových objektů 

sakrální povahy, a to výlučně na provedení základních zabezpečovacích prací samotného 

objektu, zejména opravy střech, stropů, stěn a fasád, vysušování a zbavení plísně, 

zaizolování, renovaci a výměnu opotřebovaného stavebního stolařství, elektrické, 

hromosvodové, bezpečnostní a požární instalace atp. Tyto dotace mají účelový ráz 

112

FINANCOVÁNÍ KONZERVACE SAKRÁLNÍCH PAMÁTEK 

a mohou být poskytovány a využívány pouze pro budoucí úkoly (není refundace). 

Žádosti se podávají na úředním formuláři po celý rok – žádosti se posuzují podle 

pořadí podání. 

Na závěr je třeba si všimnout požadavků kladených příjemcům v etapě podávání 

žádostí o poskytnutí dotací, samozřejmě jsou odlišné v závislosti na instituci, ale 

nejčastěji jsou vyžadovány následující dokumenty a přílohy: 

1) potvrzení o zapsání objektu do seznamu památek, 

2) dokument potvrzující vlastnický titul žadatele k památce, 

3) harmonogram a rozpočet předpokládaných prací, 

4) povolení konzervátora památek na provedení prací, 

5) stavební povolení nebo nahlášení prací (pokud je vyžadováno), 

6) informace o zdrojích fi nancování, 

7) jiné … (např. fotografi e). 

Konzervace sv. Anny Samotrzeć z Kraskowa (ze sbírek 

Diecesálního muzea v Opole) – v průběhu realizace prací, 

2008. Práce fi nancovány z prostředků Opolského vojevodského 

konzervátora památek. 

Konzervace zvonice u kostela sv. Jakuba a sv. Anežky v 

Nyse – v průběhu opravných prací jižního pilíře, 2009. 

Práce fi nancovány z prostředků Ministerstva kultury a 

národního dědictví. 

113

114 

Iwona Solisz 

Denkmalpfl egerin in der Woiwodschaft Opolskie (Verwaltungsbezirk Oppeln) 

FINANZIERUNG DER PFLEGE SAKRALER 

DENKMÄLER 

Bei der Analyse des Vergabesystems von Zuschüssen für Arbeiten an Sehenswürdigkeiten 

fällt auf, dass jenen Verbänden am häufi gsten Fonds zuerkannt werden, 

die mit der Erhaltung und Pfl ege sakraler Objekte betraut sind. Dies geht unter 

anderem aus den zusammenfassenden Unterlagen über die Realisierung des Denkmalpfl 

egeprogramms der Woiwodschaft Opolskie für die Jahre 2007 – 2010 hervor, 

in denen festgestellt wird, dass die katholische Kirche er größte Nutznießer von 

Gemeindezuschüssen ist – der Großteil der Arbeiten betraf Kirchen, beziehungsweise 

Kircheninnenausstattungen. Dies resultiert nicht nur aus der Mobilität der 

Kirchengemeinden bei der Einnahme von Finanzmittel, sondern vor allem durch 

die enorme Ansammlung von Kulturgütern im Eigentum der Glaubensverbände. 

Trotz der enormen fi nanziellen Aufwendungen ist von einem wesentlich größeren 

Bedarf auszugehen, weshalb das Ausschöpfen sämtlicher Finanzierungsquellen für 

Arbeiten an sakralen Sehenswürdigkeiten, sowie auch die Kenntnis der in diesem 

Bereich geltenden Vorschriften und Verfahren mit Sicherheit wesentlich ist. 

Das Finanzierungssystem für Denkmäler wurde im Gesetz zum Schutz und 

zur Pfl ege von Denkmälern, im Weiteren Denkmalschutzgesetz (Dz. U. [Gesetzblatt] 

aus 2003 Nr. 162, Pos. 1568, mit späteren Änderungen), festgelegt. Hervorstechendes 

Merkmal des Denkmalschutzgesetzes ist die Unterteilung in „Denkmalschutz“ 

und „Denkmalpfl ege“. Zum Schutz gehören sämtliche behördlichen 

Tätigkeiten, die in diesem Bereich von den öff entlichen Verwaltungsorganen aufgenommen 

werden, während die Pfl ege und Erhaltung des technischen Zustands, 

zu den Aufgaben der Eigentümer und Benutzer der Denkmäler gehören. Also 

fallen gemäß Denkmalschutzgesetz, die Verpfl ichtungen zum Schutz und Erhalt, 

sowie die Instandhaltungs-, Restaurierungs- und Bauarbeiten an Denkmälern, 

den Eigentümern zu. Mit Rücksicht auf die durch die Arbeitsspezifi ka bei der 

Renovierung und Instandhaltung von Denkmälern anfallenden Kosten, wurden 

sie in das allgemeine, öff entliche Finanzierungssystem aufgenommen. Deshalb 

haben Eigentümer, ob es nun physische Personen, Selbstverwaltungseinheiten, 

oder sonstige Organisationseinheiten sind, das Recht, sich um die Zuerkennung 

zweckgebundener Zuschüsse zu bewerben. Diese Zuschüsse können durch folgende 

Institutionen zuerkannt werden:

1) Ministerium für Kultur und Nationales Erbe, 

2) Denkmalamt der Woiwodschaft. 

Art und Umfang der Zuschüsse sind im Denkmalschutzgesetz detailliert beschrieben. 

Zu den wichtigsten Eintragungen zählt die Bestimmung, für welche Arbeiten 

Finanzhilfe beantragt werden kann, und welche erforderlichen Aufwendungen 

ein Zuschuss unter anderem umfassen kann (Art. 77 Denkmalschutzgesetz). Zum 

Beispiel: Gutachten und Untersuchungen, Dokumentierung und Ausarbeitung von 

Arbeitsprogrammen, Planung zum Bau, Sicherung, Erhaltung und Konservierung 

der Denkmalsubstanz, konstruktive Stabilisierung von Bestandteilen des Denkmals, 

Erneuerung und Ergänzung von Fassaden und Bauverzierungen, oder ihrer gänzlichen 

Rekonstruktion unter Berücksichtigung der für dieses Denkmal eigentümlichen 

Farbgebung, Erneuerung oder Austausch der Fenster und Türen sowie deren 

Rahmen und Beschläge, Dachstühle, Dachdeckungen, Rinnen und Auslässe. 

Technische Details im Bezug auf die Vergabebedingungen von Zuschüssen aus 

dem Staatsbudget, Annahmetermine sowie Antragsmusterformulare, sind in der 

Anordnung des Kulturministers vom 6. Juni 2005, über zweckgebundene Zuschüsse 

für Instandhaltungs-, Renovierungs- und Bauarbeiten an im Denkmalregister verzeichneten 

Denkmälern (Dz. U. Nr. 112 Pos. 940) festgelegt. 

Außer den gewährten Zuschüssen von direkt für den Denkmalschutz zuständigen 

Ämtern, sind auch die Tätigkeiten der regionalen Verwaltungseinheiten zu 

beachten. In den Selbstverwaltungsgesetzen für Gemeinden, Landkreise und Woiwodschaften, 

sind Schutz und Pfl ege von Denkmälern als eine der Aufgaben des 

gemeinschaftlichen Bedarfs festgelegt. Dank dieser Vorschriften wird die fi nanzielle 

Unterstützung von Eigentümern bei der Erhaltung und Renovierung sehenswürdiger 

Objekte, eine immer populärere Tätigkeitsform in der Selbstverwaltung. 

Selbstverständlich handelt es sich dabei nicht um fi xe Budgetelemente, sondern 

ist von den fi nanziellen Möglichkeiten sowie auch vom Bewusstsein der Behörden 

abhängig, was besonders unterstrichen werden muss. Gemeinden und Landkreise 

die erkannten, dass ein guter Erhaltungszustand des Kulturerbes in Verbindung 

mit landschaftlichen Vorzügen insbesondere bei der Entwicklung des Tourismus 

messbare Erfolge bringen kann, unterstützen seit Jahren Renovierungsarbeiten an 

den wertvollsten Denkmalobjekten. In diesen Fällen erfolgt die Subventionierung 

von Erhaltungs-, Restaurierungs-, oder Bauarbeiten an im Denkmalregister verzeichneten 

Sehenswürdigkeiten durch Ratsbeschlüsse, mit denen die Grundlagen 

zur Erteilung der Zuschüsse aus den Gemeinde- oder Landkreisbudgets festgelegt 

werden. 

In der Frage der Zuerkennung von Finanzmitteln zum Denkmalschutz, ist gegenwärtig 

die Selbstverwaltung der Woiwodschaft am aktivsten. Ein jährlich aus- 

115

IWONA SOLISZ 

geschriebener Wettbewerb zur Durchführung öff entlicher Aufgaben im Bereich 

Erhaltungs-, Renovierungs- und Bauarbeiten an Denkmälern, ist gegenwärtig die 

am Weitesten verbreitete Subventionierungsmethode, und erfasste 2009 die Instandhaltung, 

Renovierung und den Schutz von mobilen und immobilen Denkmälern 

sowie die Instandhaltung, Renovierung, Schutz und planungstechnische Vorbereitung für 

sehenswürdige Objekte aus Holz. 

Auch die Finanzierung dieser Arbeiten aus EU Mitteln ist beachtlich. Dank der 

Mitfi nanzierung im Rahmen des „Operativen Regionalprogramms der Woiwodschaft 

Opolskie für die Jahre 2007 – 2013“, begannen unter anderem die Erhaltungsarbeiten 

an der außergewöhnlich wertvollen Polychromie in der Kirche von 

Małujowice. Insgesamt betriff t das Programm auch Kulturerbe und Denkmalschutz, 

die in folgenden Handlungsbereichen umfasst sind: 

Handlungsbereich 5.3: Kulturelle Entwicklung und Schutz des Kulturerbes 

(Prioritätsachse 5: Gesellschaftliche Infrastruktur und Hochschulwesen). 

Handlungsbereich 6.1: Revitalisierung städtischer Bereiche (Prioritätsachse 6: 

Aktivierung städtischer und degradierter Bereiche). 

Auch in anderen Tätigkeitsbereichen zeigen sich mit dem Denkmalschutz verbundene 

Th emen, insbesondere im Bezug auf die dörfl iche Entwicklung, wie z.B.: 

Dorferneuerung und Entwicklung (Prioritätenachse 3: Lebensqualität in dörfl ichen 

Bereichen und Diff erenzierung der Landwirtschaft): 

a) Revitalisierung von im Denkmalregister oder im Denkmalverzeichnis der 

Woiwodschaft erfassten, öff entlich genutzter Denkmäler und Kleinarchitekturobjekte, 

sowie die Renovierung oder Instandhaltung lokalhistorischer 

Denkmäler und Gedenkstätten; 

b) Ankauf und Renovierung von für die gegebene Region oder ländliche Bautradition 

charakteristischer Objekte, und deren Adaptierung für öff entliche Zwecke; 

c) Renovierung von Fassaden und Dächern sakraler Bauwerke die im Denkmalregister 

oder Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfasst sind, und darin 

verzeichneter Friedhöfe. 

Einführung regionaler Entwicklungsstrategien (Prioritätenachse 4: Leader). Erhaltung 

des lokalen Geschichts- und Kulturerbes durch: 

• Aufbau oder Renovierung und Kennzeichnung von im Denkmalregister oder 

Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft erfassten Bauwerke oder Kleinarchitekturobjekte; 

• Renovierung von im Denkmalregister oder Denkmalverzeichnis der Woiwodschaft 

erfassten Dächern oder Gebäudefassaden; 

116

FINANZIERUNG DER PFLEGE SAKRALER DENKMÄLER 

Die im Rahmen dieser Projekte berechtigten Rechtssubjekte, sind von lokalen 

Selbstverwaltungseinheiten, Kulturinstitutionen, Gemeinden, der Kirche oder sonstigen 

Glaubensgemeinschaften, sowie öff entlich rechtlichen Organisationen bevollmächtigte 

Rechtspersonen. Zum gegenwärtigen Zeitpunkt sind die Aufnahmen 

größtenteils abgeschlossen, und die Verträge in der Realisierungsphase. 

Kirchen und Glaubensgemeinschaften können sich auch um Zuschüsse aus verfügbaren 

Mitteln des Ministeriums für Inneres und Verwaltung bewerben, das einen 

Kirchenfonds einrichtete. Hier ist anzumerken, dass Zuschüsse aus dem Kirchenfonds 

ausschließlich zur Renovierung und Erhaltung von sakralen Denkmälern vergeben 

werden, und nur zur Durchführung von Arbeiten zum alleinigen Schutz des 

Objekts, insbesondere zur Renovierung von Dächern, Decken, Wänden und Fassaden, 

sowie Trockenlegung und Pilzbeseitigung, Isolierung, Renovierung und Austausch 

von Fenstern und Türen, Elektroinstallationen, Einzäunungen, Einbruchs- 

und Brandschutzeinrichtungen, etc. Die Zuschüsse haben einen zweckgebundenen 

Charakter, und dürfen ausschließlich für künftige Aufgaben genutzt werden (keine 

Refundierung). Anträge können ganzjährig auf einem Amtsformular gestellt werden 

– die Anträge werden in der Reihenfolge ihrer Vorlage bearbeitet. 

Während der Konservierungsarbeiten 2008, Hl. Anna 

Selbtritt aus Krasków (aus der Sammlung des Museums 

der Diözese Opole). Die Arbeiten wurden aus 

Mitteln des Denkmalpfl egeamts der Woiwodschaft 

Opolskie fi nanziert 

Konservierungsarbeiten am Glockenturm der Kirche 

des Hl. Jakub und der Hl. Agnieszka in Nysa – während 

der Renovierungsarbeiten der Strebebogen an der 

Südseite, 2009. Die Arbeiten wurden aus Mitteln des 

Ministeriums für Kultur und Nationalerbe fi nanziert. 

117

Abschließend ist auf die an die Antragsteller bei der Einreichung des Antrags 

um Zuschüsse gestellten Anforderungen hinzuweisen, die selbstverständlich in Abhängigkeit 

von der Institution diff erenziert sind, jedoch sind folgende Unterlagen 

und Anhänge meistens erforderlich: 

1) Bestätigung über die Eintragung des Objekts im Denkmalregister, 

2) Ein den Rechtsanspruch des Antragstellers auf das Denkmal bestätigendes 

Dokument, 

3) Zeitplan und Kostenvoranschlag für die vorgesehenen Arbeiten, 

4) Genehmigung des Denkmalamts zur Durchführung der Arbeiten, 

5) Baugenehmigung oder Anmeldung der Arbeiten (falls erforderlich), 

6) Informationen über Finanzierungsquellen, 

7) Sonstige .... (z.B. Fotos). 

118

1. WSTĘP 

Witraże (fot.1) – przeszklenia okienne 

wytwarzane przez połączenie przy pomocy 

lutowanych dwuteowników ołowiananych 

kolorowych i malowanych płytek 

szkła – są powszechnie spotykaną dekoracją 

wnętrz sakralnych. Zaliczane do sztuki 

monumentalnej wywierają przemożny 

wpływ na wygląd i charakter wnętrza 

a także wnoszą istotny przekaz religijny 

i historyczny. Sztuka wytwarzania witrażu 

nieodłącznie wiąże się z chrześcijaństwem, 

przede wszystkim z jego zachodnią 

odmianą. Jako dzieła sztuki witraże 

podlegają ochronie konserwatorskiej. 

Okna witrażowe nie są jednak tylko 

czystą sztuką – zapewniają one oświetlenie 

wnętrza a także, jako przegroda 

budowlana, chronią wnętrza budowli 

przed czynnikami zewnętrz mymi. 

Dlatego ochrona okien witrażowych 

to nie tylko problem konserwacji artystycznej 

ale także technicznej w pełnym 

znaczeniu tego słowa. 

dr Paweł Karaszkiewicz 

Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków w Nysie 

PROBLEMY KONSERWACJI WITRAŻY 

2. CO TO JEST WITRAŻ 

Klasyczny witraż składa się w zasadzie z dwóch głównych elementów: odpowiednio 

dociętych szybek szklanych i łączących je dwuteowników wykonanych z ołowiu 

które po zlutowaniu tworzą siatkę utrzymującą witraż w całości. Ze względu na ciężar 

takiego zestawu i wytrzymałość ołowiu wymiary pojedynczych witraży – pól (kwater) 

witrażowych - w zasadzie nie przekraczają wymiarów 1x1m i takimi polami 

unoszonymi przez odpowiednie konstrukcje nośne, zapełnia się większe okna. Ar- 

119

DR PAWEŁ KARASZKIEWICZ 

120 

tystyczny wyraz witrażu osiąga się przez 

dobór kształtów i kolorów szkła, jego malowanie, 

oraz układ i grubość linii ołowiu. 

Sztuka witrażu związana jest nieodłącznie 

z rzemiosłem witrażowym – cięcie szkła, 

składanie witrażu, nawet malowanie, wykonują 

wyspecjalizowani rzemieślnicy, 

natomiast projekt i nadzór artystyczny 

wykonują artyści rozumiejący odmienność 

sztuki witrażowej – relatywnie skromna 

paleta barw, agresywna linia ołowiu 

a także zjawiska optyczne tworzone przez 

światło przechodzące przez witraż. 

3. PROBLEMY 

KONSERWATORSKIE 

Obydwa elementy witrażu: szkło 

i ołów podatne są na zniszczenia wynikające 

z ich własności fi zycznych i chemicznych. 

Dla szkła główne przyczyny 

zniszczeń to: 

1. Podatność szkła do reakcji z wodą, 

której konsekwencją jest powierzchniowa korozja szkła. Korozja ta objawia się, w zależności 

od stopnia zaawansowania zjawiskami takimi ja: tęczowe zabarwienie powierzchni, 

jej zmatowienie, białe naloty a nawet wżery. Dodatkowo na powierzchnię 

szkła oddziaływują zanieczyszczenia powietrza: gazowe, reagujące z jonowym składnikami 

szkła oraz stałe, trwale łączące się z uszkodzoną przez wodę powierzchnią 

szkła. Zjawiska te występują zwykle od strony zewnętrznej narażonej bezpośrednio 

na działanie wód opadowych. Od strony wewnętrznej, gdzie woda występuje 

w postaci kondensacyjnej koroduje najczęściej warstwa malarska (to również rodzaj 

substancji w stanie szklistym) ale i szkło podstawowe również takiej korozji ulega. 

W starych szkłach objawia się ona zwykle wżerami. 

2. Przy wysokiej twardości i sztywności szkło jest kruche i łatwo pęka. Pęknięcia 

te powstawać mogą zarówno spontanicznie, wskutek np. drgań spowodowanych 

parciem wiatru jak i mogą być skutkiem wandalizmu. Konsekwencją są nie tylko 

pęknięte szkła ale również ich brak, lub wymiana.


Drugi składnik witraża – ołów znany jest z jednej strony ze swojej odporności 

chemicznej, jego więc korozja zachodzi w szczególnych przypadkach wysokiej wilgotności 

i obecności par kwasów organicznych, z drugiej strony jednak charakteryzuje 

się niską wytrzymałością mechaniczną, zmniejszającą się z czasem. W konsekwencji 

więc kwatera witrażowa może się odkształcić, wygiąć a nawet w skrajnych 

przypadkach poszczególne szkła mogą wypaść. Dlatego rzadko się zdarza, aby witraże 

starsze miały zachowaną oryginalną siatkę ołowiową. 

Opisane wyżej cechy witraży powodują, że działania konserwatorskie obejmują 

zróżnicowane zagadnienia od poznania historii witrażu, poprzez opracowanie 

metod oczyszczania szkła, ewentualnego uzupełniania warstw malarskich naprawy 

siatki ołowiowej i zabezpieczenia witrażu przed dalszymi zniszczeniami. Konserwator 

witraży więc musi dysponować wiedzą zarówno rzemieślnika-witrażysty jak 

i umiejętnościami artysty-witrażownika. Trzeba też pamiętać, że witraż jest ściśle 

związany architektonicznie i konstrukcyjnie z budowlą w której się znajduje gdyż 

okno z witrażem jest integralną częścią elewacji budowli i jednocześnie ważnym elementem 

wystroju wnętrza, wpływającym na jego barwę i charakter. Ponadto witraż 

pełni funkcję zwykłego okna a więc wpływa i na klimat wnętrza. Te współzależności 

121


122 

powodują, że świadoma konserwacja witraży 

wymaga od konserwatora współpracy 

ze specjalistami z wielu dziedzin: 

architektem, historykiem sztuki, chemikiem 

czy konstruktorem. 

4. PODSTAWOWE 

ZASADY POSTĘPOWANIA 

KONSERWATORSKIEGO 

Ze względu na wielorakie funkcje 

pełnione przez witraż okienny, różne 

są też drogi jego konserwacji. Podstawowa 

zasada jednak, dotycząca zresztą 

innych dziedzin konserwacji to zasada 

minimalnej interwencji w oryginalną 

strukturę obiektu. Zwykle, przede 

wszystkim przy witrażach dawno nie odnawianych, wymontowuje się pola z okien. 

Nie jest to działanie łatwe, a ponadto niebezpieczne dla szkieł przy krawędziach pól 

witrażowych i dlatego tę pracę powinni wykonywać wykwalifi kowani witrażownicy. 

Pełną konserwację pół wykonuje się w pracowni. Tam wykonuje się pełną dokumentację 

fotografi czną, rysunkową i opisową witraży a także podejmuje decyzje 

co do dalszego postępowania. Wiele decyzji, kiedyś rutynowych, teraz podejmuje się 

z wielką ostrożnością. Na przykład wymianę siatki ołowiowej powinno się wykonywać 

tylko wtedy, gdy już rzeczywiście nie jest wstanie spełniać swej funkcji, ale nawet 

i wtedy nie rozbiera się całego witraża, a tylko te części które wymagają wymiany. 

Podobnie traktuje się oczyszczanie szkieł – dawno już odstąpiono od ich powtórnego 

wypalania (większość zanieczyszczeń spalała się lub ulatniała, część jednak 

reagowała ze szkłem tworząc trwałe, widoczne, zwykle tęczowe powłoki, zmieniające 

wygląd szkieł). Zanieczyszczenia usuwa się rozpuszczalnikami, detergentami 

wspomaganymi działaniem mechanicznym, unikając jednak twardych materiałów 

– np. pędzli z włókna szklanego czy z drutu metalowego. Nie powinno się również 

stosować aktywnych odczynników chemicznych (kwasy, zasady) ani długotrwałego 

moczenia pól witrażowych w wodzie. Uszkodzoną warstwę malarską utrwala się 

technikami stosowanym w konserwacji malarstwa a brakujące fragmenty, tylko wtedy 

gdy jest to niezbędne ze względów estetycznych, uzupełnia się „na zimno”, bez 

ponownego wypalania.


Ważnym działaniem witrażowniczym 

jest „kitowanie” – uszczelnienie kitem 

szklarskim szczelin między szkłem 

a ołowiem. Kitowanie nie tylko uszczelnia 

witraż, ale wybitnie wzmacnia go, 

dlatego zawsze powinno być stosowane. 

W przypadku witraży zabytkowych jednak 

kitowanie powinno być wykonywane 

tylko przez bezpośrednie wciskanie kitu 

w szczeliny a nie, jak to bywa w praktyce 

witrażowniczej, zamalowanie całej powierzchni 

witraża rozrzedzonym kitem 

i wytarcie go nim zwiąże. 

Ostatnim etapem konserwacji pola 

jest, stosowane teraz powszechnie, oprawienie 

go w ramki metalowe, najczęściej 

miedziane, mosiężne lub z brązu. Ramki te usztywniają pole i zabezpieczają je podczas 

transportu, montażu i demontażu. 

Po zakończeniu prac na obiekcie należy oczywiście dokończyć i zamknąć dokumentację 

konserwatorską. 

5. OSZKLENIA OCHRONNE 

Po konserwacji witraże powinny wrócić na swoje miejsce w oknie. Tu również 

pojawiają się zagadnienia konserwatorskie o aspekcie technicznym. Przed wszystkim 

należy podjąć decyzję, czy okno witrażowe będzie zabezpieczone zewnętrznym 

ochronnym oszkleniem lub czy istniejące nie powinno być wymienione. W obu przypadkach 

konieczny jest remont albo wykonanie nowej konstrukcji nośnej dla witraży 

i oszklenia. Oczywistym jest, że zewnętrzne oszklenie wpłynie wyraźnie na wygląd 

elewacji budowli wprowadzając zamiast przestrzennej, zróżnicowanej formy witrażu 

gładkie i uporządkowane powierzchnie szkła. Z drugie strony jednak zewnętrzne 

oszklenie chroni witraż przed czynnikami szkodliwymi a wnętrze budowli przed 

ucieczką ciepła, chociaż zmienia układ wentylacji wnętrza, często je nadmiernie 

uszczelniając. 

Patrząc z punku widzenia ochrony witrażu zewnętrzne oszklenie powinno mieć 

jedną ważną cechę: musi być wentylowane, to znaczy musi występować przepływ 

powietrza (w polskim klimacie od wnętrza) pomiędzy oszkleniem zewnętrznym 

123

a witrażem. Dzięki temu na witrażu nie wystąpi kondensacja, a ewentualny nadmiar 

pary wodnej osiada na szkle zewnętrznym, skąd odparowuje. 

Obecnie zewnętrzne oszklenia stosowane są rutynowo, a ich umiejętne projektowanie 

to jedno z trudniejszych zadań w konserwacji witraży. 

6. ZAKOŃCZENIE 

Nowoczesna konserwacja witraży daleko już odeszła od popularnych jeszcze niedawno 

praktyk rzemieślniczych. Dlatego powinno się śledzić literaturę i uzupełniać 

wiedzę. Na przykład warto zobaczyć stronę internetową międzynarodowego organizacji 

CVMA [1] (Corpus Vitrearum Medii Aevi) zrzeszającej specjalistów zajmujących 

się witrażami. Na stronie tej można również znaleźć artykuły o podstawach 

konserwacji witraży. 

124 

Literatura 

1. Strona CVMA: www.cvma.ac.uk

dr Paweł Karaszkiewicz 

Výzkumně vzdělávací centrum konzervace památek v Nyse 

PROBLEMATIKA KONZERVACE VITRÁŽÍ 

1. ÚVOD 

Vitráže (fot.1) – okenní prosklení vytvářené 

spojováním barevných a malovaných 

skleněných destiček pomocí letovaných 

olověných profi lů ve tvaru H – jsou 

běžně potkávanou výzdobou sakrálních 

interiérů. Zařazené do monumentálního 

umění působí velmi silně na vzhled a 

charakter interiérů a také vnášejí zásadní 

náboženský a historický odkaz. Umění 

vytváření vitráže je neodlučně spojeno 

s křesťanstvím, především s jeho západním 

směrem. Vitráže jako umělecká díla 

podléhají konzervátorské ochraně. 

Vitrážová okna nejsou ale pouze čistým 

uměním – zajišťují osvětlení vnitřku 

a také, jako stavební příčka, chrání interiér 

budovy proti vnějším vlivům. Proto ochrana 

vitrážových oken není pouze úlohou 

umělecké konzervace, ale také technické 

v plném významu tohoto slova. 

2. CO JE TO VITRÁŽ 

Klasická vitráž se v podstatě skládá ze dvou hlavních prvků: vhodně nařezaných 

skleněných tabulek a profi lů ve tvaru H spojujících tabulky, provedených z olova, 

které po sletování tvoří mřížku udržující vitráž jako celek. S ohledem na hmotnost 

takové sestavy a pevnost olova rozměry jednotlivých vitráží – vitrážových (okenních) 

dílů – zásadně nepřekračují rozměry 1x1m a takovýmito díly nadzvedávanými 

vhodnými nosnými konstrukcemi se zaplňují větší okna. Umělecký ráz vitráže se 

získává výběrem tvarů a barvy skla, jeho malováním a také konstrukcí a tloušťkou 

linie olova. Umění vitráže je neodlučně spojeno s vitrážovým řemeslem – řezání skla, 

skládání vitráže, dokonce malování provádějí specializovaní řemeslníci, naopak pro- 

125


126 

jekt a umělecký dohled provádějí umělci 

rozumějící odlišnosti vitrážového umění 

– relativně skromná škála barev, agresivní 

linie olova a optické jevy vytvářené světlem 

procházejícím skrze vitráž. 

3. KONZERVÁTORSKÁ 

PROBLEMATIKA 

Oba prvky vitráže – sklo a olovo podléhají 

destrukci vyplývající z jejich fyzikálních 

a chemických vlastností. Hlavními 

příčinami destrukce skla jsou: 

1. Náchylnost skla na reakci s vodou, 

jejíž důsledkem je podpovrchová koroze 

skla. Tato koroze se objevuje v závislosti 

na stupni pokročilosti takových jevů 

jako: duhový povlak na povrchu, jeho 

zmatnění, bílé nánosy a dokonce důlky. 

Navíc na povrch skla působí znečištění 

vzduchu: plynové, reagující s iontovými 

složkami skla a pevné, trvale se spojující 

s povrchem skla poškozeným vodou. 

Tyto jevy se obvykle vyskytují na vnější straně vystavené přímému působení srážkových 

vod. Na vnitřní straně, kde se voda vyskytuje v kondenzační formě, nejčastěji 

koroduje malířská vrstva (je to také druh látky ve sklovitém stavu), ale i základní sklo 

podléhá takové korozi. Na starém skle se koroze obvykle projevuje důlky. 

2. Při vysoké tvrdosti a tuhosti je sklo křehké a lehce praská. Tato popraskání mohou 

vznikat jak spontánně, následkem např. chvění způsobeného náporem větru, tak i následkem 

vandalismu. Výsledkem jsou nejen popraskané výplně, ale také jejich chybění 

nebo výměna. 

Druhý prvek vitráže – olovo je známé na jedné straně svou chemickou odolností, 

koroze na něm vzniká ve výjimečných případech při vysoké vlhkosti a přítomnosti 

výparů organických kyselin, ale na druhé straně se vyznačuje nízkou mechanickou 

pevností, časem se snižující. Takže v důsledku se může vitrážový díl deformovat, 

prohnout a dokonce v krajních případech mohou jednotlivá skla vypadnout. Proto se 

zřídka stává, aby starší vitráže měly zachovanou originální olověnou mřížku.


Výše popsané vlastnosti vitráží způsobují, že konzervátorské činnosti zahrnují 

různé úlohy od poznání historie vitráže přes zpracování metod čištění výplní, případně 

doplňování malířských vrstev, opravy olověné mřížky a zabezpečení vitráže 

proti další destrukci. Takže konzervátor vitráží musí disponovat znalostmi jak vitrážisty–řemeslníka, 

tak i dovednostmi vitrážisty–umělce. Je třeba také pamatovat, že 

vitráž je architektonicky a konstrukčně těsně spojená s budovou, ve které se nachází, 

jelikož okno s vitráží je neoddělitelnou částí fasády budovy a zároveň důležitým prvkem 

výzdoby interiéru, ovlivňujícím jeho barvu a charakter. Kromě toho vitráž plní 

funkci obyčejného okna a tedy ovlivňuje také atmosféru interiéru. Tyto vzájemné 

závislosti způsobují, že cílevědomá konzervace vitráží vyžaduje spolupráci konzervátora 

se specialisty z mnoha oborů: s architektem, historikem umění, chemikem nebo 

konstruktorem. 

4. ZÁKLADNÍ ZÁSADY KONZERVÁTORSKÉHO POSTUPU 

S ohledem na mnohonásobné funkce, jaké splňuje okenní vitráž, se používají také 

odlišné postupy její konzervace. Avšak základní zásadou týkající se ostatně jiných 

oborů konzervace je zásada minimálního zásahu do originální struktury objektu. 

Obvykle, především u vitráží dávno nerekonstruovaných, se díly demontují z oken. 

127


Není to snadná činnost, a navíc nebezpečná 

pro skla na okrajích vitrážových 

dílů, a proto tuto práci musí provádět 

kvalifi kovaní vitrážisté. Úplná konzervace 

dílů se provádí v dílně. Tam se zhotovuje 

úplná fotografi cká, obrázková a 

popisná dokumentace vitráží a také se 

rozhoduje o dalším postupu. Mnoho 

rozhodnutí, kdysi samozřejmých, je nyní 

přijímáno s velkou obezřetností. Například 

výměna olověné mřížky se má provádět 

pouze tehdy, když skutečně již nemůže 

splňovat svou funkci, ale dokonce 

ani tehdy se nedemontuje celá vitráž, ale 

pouze ty díly, které je třeba vyměnit. Podobně 

se přistupuje k čištění výplní – již 

dávno bylo upuštěno od jejich opětovného žíhání (většina znečištění shořela nebo 

vyprchala, avšak část reagovala se sklem a vytvářela trvalé, viditelné, obvykle duhové 

povlaky měnící vzhled výplní). Znečištění se odstraňuje rozpouštědly, detergenty 

pomocí mechanického působení, ale bez použití tvrdých materiálů – např. štětců se 

skelnými nebo ocelovými vlákny. Také se nemají používat aktivní chemická činidla 

(kyseliny, zásady) ani dlouhodobé máčení vitrážových polí ve vodě. Poškozená malířská 

vrstva se fi xuje pomocí technik používaných při konzervaci v malířství, a chybějící 

fragmenty, pouze tehdy, když je to nezbytné z estetického hlediska, se doplňují 

„za studena”, bez opětovného žíhání. 

Důležitou součástí vitrážování je „tmelení” – utěsňování spár mezi sklem a olovem 

sklenářským tmelem. Tmelení nejenom utěsňuje vitráž, ale značně jej zesiluje, proto 

musí být vždy používáno. V případě památkových vitráží musí být tmelení prováděno 

pouze přímým vtlačováním tmelu do spáry, a nikoli, jak to chodí v běžné praxi, zamalováním 

celého povrchu vitráže řídkým tmelem a jeho následným utřením, které 

spojí tmel s vitráží. 

Poslední etapou konzervace vitrážového dílu je, nyní obecně používané, jeho zarámování 

do ocelových rámků, nejčastěji měděných, mosazných nebo z bronzu. Tyto 

rámky zpevňují díly a zabezpečují je během dopravy, montáže a demontáže. 

Po ukončení prací na objektu je třeba samozřejmě ukončit a uzavřít konzervátorskou 

dokumentaci. 

128


5. OCHRANNÁ ZASKLENÍ 

Po konzervaci se vitráže musí vrátit na 

své místo do okna. Zde se rovněž objevují 

konzervátorské úlohy s technickým 

aspektem. Především je třeba se rozhodnout, 

zda vitrážové okno bude zabezpečeno 

vnějším ochranným zasklením nebo 

zda existující nemá být vyměněno. V obou 

případech je nutná oprava nebo zhotovení 

nové nosné konstrukce pro vitráž a zasklení. 

Je samozřejmostí, že vnější zasklení 

výrazně ovlivní vzhled fasády budovy 

umístěním hladké a jednotné skleněné 

plochy místo prostorové různorodé formy 

vitráže. Avšak na druhé straně vnější 

zasklení chrání vitráž proti škodlivým vlivům 

a interiér budovy proti úniku tepla, i když mění ventilační systém vnitřku, často 

jej nadměrně utěsňuje. 

Při pohledu z hlediska ochrany vitráže musí mít vnější zasklení jednu důležitou 

vlastnost: musí mít systém větrání, to znamená, že musí vznikat průtok vzduchu (v 

polském klimatu z vnitřku) mezi vnějším zasklením a vitráží. Díky tomu se na vitráži 

nevyskytne kondenzace, a eventuální nadbytek vodní páry se sráží na vnějším skle, 

odkud se vypařuje. 

Nyní se vnější zasklení používá běžně a jeho vyprojektování patří k jedněm z náročnějších 

úkolů při konzervaci vitráží. 

6. ZÁVĚR 

Moderní konzervace vitráží již dalece předstihla donedávna populární řemeslné 

způsoby. Proto je třeba sledovat literaturu a doplňovat znalosti. Například stojí za to 

podívat se na webovou stránku mezinárodní organizace CVMA [1] (Corpus Vitrearum 

Medii Aevi) sdružující specialisty zabývající se vitrážemi. Na této stránce lze 

rovněž nalézt články s tematikou základů konzervace vitráží. 

Literatura 

1. Stránka CVMA: www.cvma.ac.uk 

129

130 

Dr. Paweł Karaszkiewicz 

Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków w Nysie 

(Denkmalpfl ege Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa) 

PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON 

GLASMALEREIEN 

1. EINLEITUNG 

Glasmalereien (Foto 1) – bemalte 

Bleiglasfenster, die durch verlötete Hförmige 

Bleiprofi le zusammengefügt 

wurden, sind in sakralen Innenräumen 

im Allgemeinen als Dekoration anzutreff 

en. Zur Monumentalkunst zählend, 

üben sie einen überwältigenden Einfl uss 

auf das Aussehen und den Charakter 

von Innenräumen aus, und tragen auch 

wesentliche religiöse und historische 

Überlieferungen. Die Kunst der Glasmalerei 

ist unzertrennlich, vor allem 

mit der westlichen Variante des Christentums 

verbunden, und unterliegt als 

Kunstwerk dem Denkmalschutz. 

Jedoch sind Bleiglasfenster nicht 

nur reine Kunst – sie gewährleisten 

die Beleuchtung des Inneren, und sind 

auch bauliche Trennung zum Schutz 

des Gebäudeinneren vor äußeren Einflussfaktoren. Deshalb ist der Schutz von 

Bleiglasfenstern nicht nur ein Problem der Kunstkonservierung, sondern im 

vollen Wortsinn auch ein technisches. 

2. WAS IST EIN BLEIGLASFENSTER 

Ein klassisches Bleiglasfenster setzt sich aus zwei Hauptelementen zusammen: 

entsprechend zugeschnittene Glasscheiben, die durch H-förmige Bleiprofi le verbunden 

sind, und nach dem Löten ein Netz bilden die das Bleiglasfenster zur Gänze 

zusammenhalten. Mit Rücksicht auf das Gewicht einer derartigen Zusammensetzung, 

übersteigen die Abmessungen von Bleiglasfenstern 1 x 1 m nicht, und werden

von entsprechenden Konstruktionen 

getragen, zu größeren Fenstern zusammengefügt. 

Der künstlerische Ausdruck 

von Bleiglasfenstern wird durch die 

Wahl der Formen und Farben des Glases, 

dessen Bemalung, sowie der Anordnung 

und Stärke der Bleiprofi le erreicht. 

Die Bleiglasfensterkunst ist unzertrennlich 

mit der Glasmalerei verbunden 

– Glasschneiden, Zusammensetzung des 

Bleiglases, und sogar das Malen, führen 

spezialisierte Handwerker aus. Die 

Entwürfe und künstlerische Aufsicht 

hingegen führen Künstler durch, die die 

Mannigfaltigkeit der Bleiglaskunst, deren 

relativ sparsamen Farbpallette, die 

aggressiven Bleiprofi llinien, und auch 

die durch das einfallende Licht auftretenden 

Erscheinungen verstehen. 

3. KONSERVIERUNGSPROBLEME 

Beide Elemente des Bleiglasfensters, also Blei und Glas, sind wegen ihrer physischen 

und chemischen Eigenschaften zerstörungsanfällig. Die Hauptzerstörungsursachen 

bei Glas sind: 

1. Die Anfälligkeit von Glas zu Reaktionen mit Wasser, woraus die Oberfl ächenkorrosion 

auf dem Glas resultiert. Die Korrosion erfolgt in Abhängigkeit des 

Fortschrittsgrads von Erscheinungen wie z.B.: Oberfl ächenverfärbung in Regenbogenfarben, 

Mattierung der Oberfl äche, weißer Beschlag und sogar Lochfraß. Zusätzlich 

wirken sich Luftverschmutzungen auf die Glasoberfl äche aus: gasförmige 

reagieren mit ionisierten Glasbestandteilen, und feste verbinden sich mit der durch 

Wasser beschädigten Glasoberfl äche. Diese Erscheinungen treten gewöhnlich an 

der den Einwirkungen von Niederschlagswässern direkt ausgesetzten Außenseite 

auf. An der Innenseite, an der Wasser in Form von Kondensat auftritt, korrodiert 

häufi g die Farbschicht (sie ist ebenfalls eine Art von glasförmiger Substanz), aber 

auch die Glasunterlage unterliegt solchen Korrosionen, die in alten Gläsern gewöhnlich 

als Lochfraß auftritt. 

131

DR. PAWEŁ KARASZKIEWICZ 

2. Bei hoher Härte und Steifheit, ist Glas spröde, und bricht leicht, was sowohl 

spontan oder von durch Wind auftretenden Schwingungen, aber auch durch Vandalismus 

verursacht werden kann. Die Konsequenz ist nicht nur gebrochenes Glas, 

sondern auch Mangel und Austausch. 

Der zweite Bestandteil von Bleiglas – Blei, ist einerseits für seine chemische Widerstandsfähigkeit 

bekannt, bei dem Korrosion nur bei besonders hoher Luftfeuchtigkeit 

und Vorhandensein organischer Dämpfe auftritt, sich jedoch andererseits 

durch geringe mechanische Festigkeit charakterisiert, und sich mit der Zeit verkleinert. 

In Folge dessen, kann sich das Bleiglasfenster verformen, verbiegen und 

in Extremfällen das Glas herausfallen. Deshalb kommt es selten vor, dass bei alten 

Bleiglasfenstern das originale Bleiprofi lnetz erhalten ist. 

Die oben beschriebenen Eigenschaften von Bleiglasfenstern verursachen, dass 

die Konservierungstätigkeiten eine Vielfalt von Problemen umfasst, vom kennen 

lernen der Geschichte des Bleiglasfensters, über Ausarbeitung von Methoden 

zur Glasreinigung, eventueller Ergänzung von Farbschichten, Reparatur der 

Bleiprofi le, bis hin zum Schutz des Bleiglasfensters vor weiteren Zerstörungen. 

Deshalb muss der Denkmalpfl eger sowohl über handwerkliche als auch künstlerische 

Fähigkeiten verfügen. Es ist auch zu beachten, dass Bleiglasfenster eng 

132

mit der Architektur und Konstruktion 

des Bauwerks in dem sie sich befi nden 

verbunden sind, weil Bleiglasfenster 

ein integrierter Bestandteil in der 

Gebäudefassade sowie gleichzeitig ein 

wichtiges Innenausstattungselement 

sind, und Einfl uss auf dessen Farbe und 

Charakter nehmen. Darüber hinaus 

erfüllen Bleiglasfenster die Funktion 

eines normalen Fensters, also nimmt 

es Einfl uss auf das Innenraumklima. 

Diese Zusammenhänge bewirken, dass 

die bewusste Konservierung von Bleiglasfenstern 

die Zusammenarbeit des 

Denkmalpfl egers mit Fachleuten aus 

vielen Bereichen erfordert, wie z.B. mit 

Architekten, Kunsthistorikern, Chemikern 

oder Konstrukteuren. 

PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON GLASMALEREIEN 

4. GRUNDSÄTZE BEIM KONSERVIERUNGSVERFAHREN 

So vielfältig wie die Funktionsvielfalt von Bleiglasfenstern, sind auch die 

Wege bei deren Konservierung. Der Hauptgrundsatz betriff t jedoch eigentlich 

einen anderen Konservierungsbereich, und zwar, möglichst wenig in die originale 

Objektstruktur einzugreifen. Vor allem bei langer Zeit nicht renovierten 

Bleiglasfenstern, werden für gewöhnlich nur Felder des Fensters abmontiert. Das 

ist keine einfache Aufgabe, und außerdem kann dabei das Glas an den Kanten 

des Fensterfeldes beschädigt werden, weshalb diese Arbeit nur von qualifi zierten 

Fachleuten ausgeführt werden sollte. Die Konservierung der Fensterfelder wird in 

der Werkstätte durchgeführt, in der eine volle Foto- und Zeichnungsdokumentation 

sowie eine Beschreibung angefertigt wird, und weitere Verfahrensvorgänge 

festgelegt werden. Viele einstige Routineentscheidungen, werden jetzt mit großer 

Vorsicht gefasst. Der Austausch der Bleiprofi le sollte zum Beispiel nur dann 

vorgenommen werden, wenn feststeht, dass diese ihre Funktion tatsächlich nicht 

mehr erfüllen können, und auch dann wird nicht das gesamte Bleiglasfenster 

zerlegt, sondern nur Teile getauscht, bei denen es notwendig ist. Ähnlich erfolgt 

die Reinigung des Glases – das schon lange wiederholtem Einbrennen ausgesetzt 

133

DR. PAWEŁ KARASZKIEWICZ 

war (der Großteil der Verunreinigungen 

verbrennt oder verfl üchtigt sich, 

ein Teil jedoch reagierte mit dem Glas, 

und bildete eine dauerhafte, sichtbare 

und gewöhnlich regenbogenfarbige 

Schicht, die das Aussehen des Glases 

verändert). Verunreinigungen werden 

mit Lösungsmitteln, Detergenzien und 

mechanischer Einwirkung beseitigt, jedoch 

ohne dabei harte Materialien wie 

z.B. Glasfaser- oder Drahtbürsten zu 

verwenden. Es sollten auch keine chemischen 

Reagenzien (Säuren, Basen) 

verwendet werden, oder langfristiges 

Einweichen im Wasser erfolgen. Beschädigte 

Farbschichten werden unter 

Anwendung spezieller Techniken fi xiert, und fehlende Fragmente, falls aus ästhetischen 

Gründen notwendig, ohne neuerliches Einbrennen im „Kaltverfahren“ 

ergänzt. 

Eine wichtige Tätigkeit des Restaurators ist das „Kitten“ – die Abdichtung der 

Spalten zwischen Glas und Blei mit Glaserkitt. Dies sollte immer durchgeführt werden, 

weil das Kitten Bleiglasfenster nicht nur abdichtet, sondern auch dieses auch 

hervorragend verstärkt. Bei historischen Bleiglasfenstern, sollte das Kitten jedoch nur 

durch direktes Eindrücken des Kitts in die Spalten erfolgen, und nicht wie es bisher 

praktiziert, indem verdünnter Kitt auf der gesamten Fläche aufgetragen wurde. 

Die letzte Konservierungsetappe an einem Bleiglasfensterfeld ist dessen Einfassung 

in einem Metallrahmen, der im Allgemeinen aus Messing Kupfer oder Bronze 

gefertigt wird. Diese Rahmen versteifen die Fensterfelder, und schützen sie während 

des Transports, Montage und Demontage. 

Nach Fertigstellung der Arbeiten ist selbstverständlich eine abschließende Dokumentation 

anzufertigen. 

5. SCHUTZVERGLASUNG 

Nach der Konservierung des Bleiglasfensters sollte es wieder an seinen Platz 

zurückkehren. Auch hier erwarten den Restaurator Aufgaben mit technischen 

Aspekten. Vor allem muss entschieden werden, ob das Bleiglasfenster durch eine 

134

PROBLEME BEI DER KONSERVIERUNG VON GLASMALEREIEN 

Schutzverglasung geschützt werden soll, oder eine schon bestehende auszutauschen 

ist. In beiden Fällen ist eine Renovierung oder Neuanfertigung der Konstruktion 

erforderlich. Dass eine Außenverglasung, die statt der unterschiedlichen Form eines 

Bleiglasfensters eine glatte, ebenmäßige Oberfl äche aufweist, und dadurch einen 

deutlichen Einfl uss auf das Aussehen der Gebäudefassade nimmt, versteht sich von 

selbst. Andererseits jedoch schützt eine Außenverglasung das Bleiglasfenster vor 

schädlichen Faktoren, und das Gebäudeinnere vor Wärmeverlust, ändert also das 

innere Ventilationssystem. Im Hinblick auf den Schutz des Bleiglasfensters, sollte 

eine Außenverglasung eine wichtige Eigenschaft haben: sie muss belüftet sein, das 

heißt, es muss ein Luftdurchfl uss zwischen der Außenverglasung und dem Bleiglasfenster 

vorhanden sein (beim polnischen Klima von innen). Dank dessen tritt 

keine Kondensation auf dem Bleiglasfenster auf, und ein eventueller Wasserdampf 

Überschuss setzt sich am Außenglas fest, von wo er verdampft. 

Außenverglasungen werden heute routinemäßig angewendet, und ihre umfassende 

Planung ist eine der schwierigsten Aufgaben bei der Konservierung der Bleiglasfenster. 

6. SCHLUSSANMERKUNG 

Von bis in die jüngste Vergangenheit populäre Handwerkspraktiken ist die moderne 

Konservierung von Bleiglasfenstern schon weit entfernt, weshalb es wichtig 

ist, die Literatur zu verfolgen und das Wissen zu ergänzen. Es ist wert, sich zum 

Beispiel die Webseite der CVMA [1] (Corpus Vitrearum Medii Aevi) anzusehen, 

einer internationalen Organisation von Fachleuten, die mit dem Th ema vertraut 

sind. Auf dieser Webseite befi nden sich Artikel über die Grundlagen der Bleiglasfensterkonservierung. 

Literatur: 

1. CVMA Webseite: www.cvma.ac.uk 

135

136

inż. Jerzy Siwek 

PRZYCZYNY ZAWILGOCEŃ BUDOWLI 

Obiekty budowlane oraz ich elementy narażone są na działanie opadów atmosferycznych, 

wody gruntowej, pary wodnej. Podziemne części budynków stykają się 

ciągle z wilgotnym podłożem. Woda dostająca się do budynku pochodzi z wód opadowych, 

od rozbryzgów, wody infi ltracyjne, wilgoci gruntowej. W części fundamentowej 

budowli woda z gruntu przedostawać się może przez podciąganie kapilarne 

w ścianach i poprzez pobór higroskopijny wody z wilgotnych pomieszczeń. Bardzo 

często niedoceniany jest przez projektantów i przez ekipy wykonawcze fakt mocnego 

zawilgocenia gruntu, na którym posadowiony jest budynek. Określany przez służby 

geologiczne grunt jako suchy, posiada duże ilości wody w stosunku do wymagań stawianych 

ścianom budowli. Wilgotność ścian w budynkach nie powinna przekraczać 

4%. Przy takiej wilgotności muru nie zachodzą procesy wpływające na destrukcję 

muru. Grunt rodzimy posiada zawsze o wiele wyższą wilgotność i na zasadzie wyrównywania 

stężeń woda przedostaje się do konstrukcji budowli. Najczęściej występującym 

problemem jest podciąganie kapilarne wody poprzez mury fundamentowe 

budynku. W zależności od grubości muru i od sposobu wykończenia ścian wysokość 

podciągania kapilarnego jest różna dla murów z okładziną i bez okładziny. Woda 

stanowi zagrożenie dla konstrukcji i powoduje zagrożenia korozyjne budowli. 

Na skutek oddziaływania wody na budynek mamy do czynienia z korozją chemiczną, 

korozją fi zyczną i korozją biologiczną. 

Korozja chemiczna powstaje na skutek oddziaływania środowiska zarówno gazowego 

jak i ciekłego. Powoduje uszkodzenia ścian konstrukcyjnych lub wykładzin 

zewnętrznych poprze reakcje chemiczne. 

Korozja fi zyczna występuje najczęściej w wyniku procesów wysalania. W czasie 

transportu wody w kapilarach muru, rozpuszczane są sole budowlane stanowiące 

składnik konstrukcji muru. Z roztworu wodnego soli znajdującego się przy 

powierzchni muru woda paruje. Następuje zagęszczenie roztworu i w roztworze 

zaczynają krystalizować sole. W czasie krystalizacji sole powiększają swoją objętość 

krusząc strefy przypowierzchniowe muru. W obrębie wysoleń podwyższona 

jest również wilgotność muru dając dobre warunki do rozwoju grzybów – powodując 

korozję biologiczną. 

Organizmami powodującymi korozję biologiczna są bakterie, glony, grzyby niedoskonałe 

– pleśnie, grzyby doskonałe – budowlane i owady – techniczne szkodniki 

drewna. 

137

INŻ. JERZY SIWEK 

Najczęstszymi przyczynami korozji biologicznej są : 

• Błędy projektowe i wykonawcze 

• Brak lub niewłaściwie wykonana izolacja przeciwwilgociowa budowli 

• Brak wentylacji przestrzeni konstrukcyjnych stropów, podłóg, ścian, połaci 

dachowych i pomieszczeń 

• Wbudowanie do budowli drewna o zbyt dużej wilgotności 

• Wprowadzenie do budowli zagrzybionych lub porażonych przez owady materiałów 

• Nieszczelności pokrycia dachowego i usterki systemu odprowadzania wody 

• Nie zauważone i nie usunięte w porę awarie instalacji wod-kan i c.o. 

• Niezgodne z przeznaczeniem użytkowanie pomieszczeń budowli 

• Brak należytej bieżącej i okresowej konserwacji budowli 

Najczęściej spotykamy porażenie budowli grzybami pleśniowymi. Zabarwienie 

powierzchni ścian spowodowane jest zazwyczaj przez liczne zarodniki konidialne, 

tworzące się na trzonkach konidialnych. Źródłem pożywienia dla tych grzybów 

są wszelkiego rodzaju materiały organiczne. Rozwój pleśni ograniczony jest na ścianach 

ściśle do miejsc zawilgoconych. Przy długotrwałym rozwoju mogą przyczyniać 

się również do stopniowej korozji muru. Grzyby pleśnie pod względem systematycznym 

zaliczane są do klasy workowców i grzybów niedoskonałych. Są to najczęściej 

grzyby z rodzaju Penicilinum, Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium i inne. 

Niebezpieczeństwo występowania grzybów pleśni związane jest z faktem wytwarzania 

przez nie ogromnych ilości zarodników, których znaczenie jako czynnika zagrażającego 

zdrowiu osób przebywających w pomieszczeniach przez nie zaatakowanych 

wzrosło ostatnio do niebezpiecznych granic. Grzyby te atakują między innymi płuca, 

układ nerwowy, gałkę oczną, mięsień serca i wywołują inne schorzenia, ogólnie 

objęte nazwą aspergilozy. Jak stwierdzono choroby wywołane trującym działaniem 

mykotoksyn, czyli metabolitów pleśni (grzyby zwane rakotwórczymi) mają ścisły 

związek z powstawaniem chorób nowotworowych takich jak: rak wątroby, rak płuc, 

rak przełyku, żołądka, guzy mózgu i białaczki. 

Grzyby doskonałe – budowlane występują tylko na drewnianych elementach budowli. 

Najbardziej pospolitym grzybem jest grzyb domowy właściwy (Serpula lacrymans). 

Występuje prawie wyłącznie w budynkach, rzadko w składach drewna, częściej 

w kopalniach. Atakuje drewno rodzajów iglastych i liściastych. W budynkach występuje 

w stropach drewnianych, w elementach podłogowych, na futrynach, boazeriach 

i więźbie dachowej. Wywołuje szybki i intensywny rozkład drewna o typie zgnilizny 

brunatnej. Na powierzchni powstają spękania , zarówno w kierunku poprzecznym jak 

138

PRZYCZYNY ZAWILGOCEŃ BUDOWLI 

i podłużnym. Spękania szybko pogłębiają się i dzielą zniszczone drewno na pryzmatyczne 

klocki. Porażone drewno staje się lekkie i kruche. Grzyb ten ma małe wymagania 

co do wilgotności drewna, gdyż może ją sobie wytwarzać w dużych ilościach. 

Rozwój grzybni może odbywać się w ciemności. Zaliczany jest do pierwszej grupy 

grzybów budowlanych – najbardziej szkodliwych, powodujących silny i szybki rozkład 

drewna. Ubytek suchej masy drewna po 6 miesiącach wynosi 50%, a wytrzymałość 

na ściskanie zmniejsza się w tym czasie do 3% wytrzymałości drewna zdrowego. 

Oprócz szkód technicznych, grzyby domowe wywierają również niekorzystny wpływ 

na zdrowotność pomieszczeń, a tym samym na zdrowie ich mieszkańców. Rozwojowi 

grzybów towarzyszy duża wilgotność, która może być przyczyną schorzeń stawów 

itp. Przy rozkładzie drewna, oprócz wody wydzielana jest duża ilość dwutlenku węgla, 

kwasy organiczne i substancje cuchnące. Przykre zapachy mogą powodować stany 

złego samopoczucia, a u osób szczególnie wrażliwych bóle głowy, nudności, zawroty 

głowy, senność, a także mogą spowodować zmianę rytmu oddechowego. Taki stan 

rzeczy, może spowodować niedotlenienie krwi, zmniejszenie apetytu, podrażnienie 

nerwowe, anemię, a nawet zaburzenia żołądkowe. Rozsiewające się z owocnika zarodniki 

mogą spowodować astmę oskrzelową i inne schorzenia płuc. 

Korozję biologiczną powodują także owady – techniczne szkodniki drewna. 

Najczęściej występującymi owadami to Spuszczel – atakującym przede wszystkim 

konstrukcję budowli, oraz Kołatek domowy zwany potocznie kornikiem atakującym 

wnętrza i wyposażenie budowli. Owady te różnią się sposobem żerowania i wielkością. 

Rozpoznać je można po wielkości i kształcie otworów wylotowych w drewnie. 

Spuszczel tworzy owalne otwory wylotowe, a Kołatek okrągłe. 

Jak zwalczać korozję w budynkach ? Czy likwidować przyczyny czy skutki ? 

Zwykle inwestorzy skłaniają się do likwidacji skutków. Łatwiej jest wykonać zabiegi 

grzybobójcze czy też owadobójcze niż wykonać złożone prace mające na celu eliminacje 

przyczyn powstawania korozji. Prawidłowe działanie powinno polegać na wykonaniu 

dobrego rozeznania przyczyn korozji. W tym celu wykonuje się Ekspertyzę 

Mykologiczną. Przy opracowaniu ekspertyzy wymagane są następujące działania : 

• Przeprowadzenie oględzin budowli 

• Zapoznanie się z istniejącą dokumentacją 

• Uzyskanie informacji od użytkownika 

• Wykonanie niezbędnych pomiarów 

• Wykonanie dokumentacji fotografi cznej 

• Wykonanie niezbędnych odkrywek konstrukcji 

• Opracowanie zaleceń remontowych 

139

Przy opracowaniu zaleceń remontowych należy dobierać materiały w zależności 

od agresywności środowiska jak i od trwałości planowanego remontu. 

Do wykonania izolacji pionowych na wilgotnych murach stosuje się materiały 

powłokowe przeznaczone do takich aplikacji. Błędem jest stosowanie materiałów 

rolowych przeznaczonych do suchych podłoży np. pap termozgrzewalnych. Firma 

MAPEI posiada w swojej ofercie materiały powłokowe takie jak ; Plastimul, Plastimul 

2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, lub materiał rolowy – folię samoprzylepną 

Polyglass Spider P. 

Z izolacjami pionowymi musza w budynku współpracować izolacje poziome. 

W nowo wznoszonych budowlach izolacje takie powinny być zaprojektowane tak 

aby ich trwałość była taka sama jak trwałość projektowana wznoszonej budowli. Założenie 

izolacji poziomej w trakcie remontu jest bardzo kosztowne, a czasami wręcz 

niemożliwe. Obecnie najbardziej rozpowszechnioną metoda na założenie izolacji 

poziomej jest metoda iniekcyjna. Wykonanie przepony metodą iniekcyjną wymaga 

jednak doświadczonej fi rmy wykonawczej. Firma MAPEI posiada w ofercie materiały 

do wykonania przepon poziomych – Mapestop i Mapestop PL. 

Jeśli nie ma możliwości technicznych założenia izolacji poziomych, w niektórych 

przypadkach, w celu likwidacji wysoleń zakłada się tynki renowacyjne jako tzw tynki 

ofi arne. Tynki te magazynują w swojej strukturze Krzyształy soli budowlanych, 

uwalniając parę wodną. Po pewnym okresie tynki wypełnią się solami i wówczas 

należy je usunąć i założyć nowe tynki. Firma MAPEI posiada w swojej ofercie tynki 

renowacyjne systemu PoroMap i system MapeAntique. System PoroMap są to tynki 

renowacyjne siarczanoodporne wapienno-cementowe. Tynki systemu MapeAntique 

są to tynki bezcementowe na bazie naturalnych pucolan. W uzupełnieniu systemów 

renowacyjnych występują także materiału do wzmocnień konstrukcji poprzez iniekcje 

zaczynami czy też wzmocnienia z użyciem siatek z włókien szklanych alkaloodpornych, 

lub siatek z włókien węglowych. Systemy takie stosowano między innymi 

w Bazylice św. Ambrożego w Mediolanie, czy też przy rekonstrukcji po trzęsieniu 

ziemi elementów Bazylik św. Franciszka w Asyżu. 

140

inż. Jerzy Siwek 

PŘÍČINY ZAVLHNUTÍ STAVEB 

Stavební objekty a jejich prvky jsou vystaveny působení atmosférických srážek, 

spodních vod, vodní páry. Podzemní části budov se neustále stýkají s vlhkým podložím. 

Voda pronikající do budovy pochází z dešťových srážek, rozstřiků, infi ltračních 

vod, půdní vlhkosti. V základové části budovy může spodní voda pronikat kapilární 

vzlínavostí ve stěnách a hygroskopickou adsorpcí vody z vlhkých místností. Projektanty 

a prováděcími četami je velmi často podceňována skutečnost silného zavlhnutí 

základové půdy, na níž je založena stavba. Základová půda určená na základě geologického 

průzkumu jako suchá obsahuje velké množství vody v poměru k požadavkům 

kladeným na stěny budovy. Vlhkost stěn v budovách nemá překračovat 4%. Při 

takové vlhkosti zdiva nevznikají procesy ovlivňující destrukci zdiva. Přírodní půda 

má vždy mnohem vyšší vlhkost a podle zásady vyrovnávání koncentrace voda proniká 

do konstrukce budovy. Nejčastěji se vyskytujícím problémem je kapilární vzlínavost 

vody z podzákladí budovy. V závislosti na tloušťce zdiva a způsobu zakončení 

stěn je výška kapilární vzlínavosti různá pro stěny s vyzdívkou a bez vyzdívky. Voda 

znamená ohrožení pro konstrukci a způsobuje korozní ohrožení stavby. 

V důsledku působení vody na budovu máme co do činění s chemickou, fyzikální 

a biologickou korozí. 

Chemická koroze vzniká v důsledku působení plynného a kapalného prostředí. Způsobuje 

poškození konstrukčních stěn nebo vnějších vyzdívek chemickými reakcemi. 

Fyzikální koroze nejčastěji vzniká v důsledku procesu vysolování. Během vzlínání 

vody v kapilárách zdiva se rozpouštějí stavební soli, které tvoří konstrukční složku 

zdiva. Z vodního roztoku soli nacházejícího se na povrchu zdiva se odpařuje voda. 

Následuje zahuštění roztoku a v roztoku krystalizuje sůl. Během krystalizace sůl 

zvětšuje svůj objem a drolí přípovrchové vrstvy zdiva. V okruhu vysolení je také 

zvýšená vlhkost zdiva a tímto vytváří příznivé podmínky pro rozvoj hub – způsobuje 

biologickou korozi. 

Organismy způsobujícími biologickou korozi jsou bakterie, řasy, houby nedokonalé 

– plísně, biotičtí škůdci – dřevokazné houby a techničtí škůdci dřeva – hmyz. 

Nejčastějšími příčinami biologické koroze jsou : 

• chyby v projektu a realizaci 

• chybějící nebo nesprávně provedená izolace proti zavlhnutí stavby 

• chybějící ventilace konstrukčních systémů stropů, podlah, stěn, střešní plochy 

a místností 

141

INŻ. JERZY SIWEK 

• zabudování dřeva s příliš velkou vlhkostí do budovy 

• použití zaplísněných nebo hmyzem napadených materiálů 

• netěsnosti střešní krytiny a závady v systému odvádění vody 

• nepovšimnuty a neodstraněny včas závady vodovodního a kanalizačního systému 

a centrálního ohřevu 

• využívání místností budovy neshodné s určením 

• chybějící patřičná běžná a periodická konzervace budovy 

Nejčastěji se setkáváme s napadením budovy plísňovými houbami. Zbarvení povrchu 

stěn je obvykle způsobeno velkým množstvím konidií tvořících se na hyfě. 

Zdrojem obživy těchto hub je veškerá neživá organická hmota. Nárůst plísní na 

stěnách se přesně omezuje na zavlhlá místa. V případě dlouhodobého rozvoje se 

mohou také přičinit k postupné korozi zdiva. Plísňové houby se systematicky řadí do 

třídy vřeckovýtrusných a nedokonalých hub. Jsou to nejčastěji houby druhu Penicilinum, 

Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium a jiné. Nebezpečí výskytu plísňových 

hub je spojeno s obrovským množstvím sporů jimi vytvářených, jejichž význam 

jako faktoru ohrožujícího zdraví osob obývajících jimi napadené místnosti dosáhl 

v poslední době nebezpečných rozměrů. Tyto houby napadají mezi jinými plíce, nervový 

systém, oční bulvu, srdeční sval a vyvolávají jiné nemoci, všeobecně nazývané 

aspergilóza. Jak bylo zjištěno, choroby vyvolané jedovatým působením mykotoxinů 

neboli metabolitů plísní (houby nazývané rakovinotvorné) těsně souvisejí se vznikem 

nádorových nemocí, takových jako: rakovina jater, plic, jícnu, žaludku, nádory 

na mozku a leukémie. 

Biotičtí škůdci – dřevokazné houby se vyskytují pouze na dřevěných prvcích 

budovy. Mezi nejběžnější houby patří specifi cká houba dřevomorka domácí (Serpula 

lacrymans). Vyskytuje se pouze výlučně v budovách, zřídka ve skladech dřeva, 

častěji v dolech. Napadá dřevo jehličnatých a listnatých stromů. V budovách roste 

na dřevěných stropech, v podlahových prvcích, na zárubních, obkladech a ve střešním 

krovu. Vyvolává rychlý a intenzivní rozklad dřeva s typem hnědé hniloby. Na 

povrchu vznikají trhliny, jak v příčném, tak i podélném směru. Trhliny se rychle 

prohlubují a dřevo se rozpadá ve velkých kusech. Napadené dřevo se stává lehkým a 

křehkým. Tato houba má malé nároky na vlhkost dřeva, protože si ji může vytvářet 

ve velkém množství. Rozvoj mycelia může probíhat za tmy. Houba se řadí do první 

skupiny dřevokazných hub – nejškodlivějších, způsobujících silný a rychlý rozklad 

dřeva. Úbytek suché dřevní hmoty po 6 měsících činí 50% a pevnost dřeva v tahu 

se v tomto období snižuje na 3% pevnosti zdravého dřeva. Kromě technických škod 

dřevokazné houby nepříznivě ovlivňují kvalitu ovzduší místností a tímto působí na 

142

PŘÍČINY ZAVLHNUTÍ STAVEB 

zdravotní stav obývajících osob. Vývoj hub doprovází velká vlhkost, která může být 

příčinou onemocnění kloubů atp. Při rozkladu dřeva se kromě vody uvolňuje velké 

množství oxidu uhličitého, organických kyselin a zápachové látky. Nepříjemné 

zápachy mohou způsobovat stavy mrzutosti a u osob zvláště citlivých bolesti hlavy, 

nevolnost, závratě, ospalost a také mohou způsobit změnu rytmu dýchání. Takovéto 

stavy mohou způsobit nedostatečné okysličení krve, snížení chuti k jídlu, nervové 

podráždění, anémii a dokonce žaludeční potíže. Spory uvolňované z nárůstu plísní 

mohou vyvolat bronchiální astma a jiná plicní onemocnění. 

Biologickou korozi způsobují rovněž techničtí škůdci dřeva – hmyz. Nejčastěji 

se vyskytujícím hmyzem je tesařík krovový – napadající především stavební 

konstrukci budovy a červotoč proužkovaný napadající interiéry a vybavení budov. 

Tento hmyz se liší způsobem obživy a velikostí. Lze je rozeznat podle velikosti a 

tvaru výletových otvorů ve dřevě. Tesařík krovový vytváří oválné otvory a červotoč 

proužkovaný kruhové. 

Jak bojovat s korozí v budovách? Likvidovat příčinu nebo důsledky? Obvykle se 

investoři přiklánějí k likvidaci důsledků. Je snadnější provést opatření proti plísni 

nebo proti hmyzu než provést složité činnosti odstraňující příčiny vznikání koroze. 

Správné opatření musí spočívat v provedení vhodného rozpoznání příčin koroze. Za 

tímto účelem se provádí mykologický průzkum. Pro zpracování průzkumu je třeba 

provést následující činnosti: 

• vykonání prohlídky budovy 

• seznámení se se stávající dokumentací 

• získání informací od uživatele 

• provedení nutných měření 

• provedení fotografi cké dokumentace 

• provedení nutných odkrývek konstrukce 

• vypracování opatření pro údržbu 

Při zpracování opatření pro údržbu je třeba volit materiály v závislosti na agresivitě 

prostředí a také na délce plánované údržby. 

Pro zhotovení svislé izolace do vlhkého zdiva se používají krycí hmoty určené 

pro takové aplikace. Je chybou používání rolovaných materiálů určených pro suché 

podklady, např. teplem svařitelných lepenek. Firma MAPEI má ve své nabídce krycí 

hmoty, takové jako; Plastimul, Plastimul 2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, nebo 

rolovaný materiál – samolepicí fólie Polyglass Spider P. 

V budově musí být zajištěna součinnost vodorovné izolace se svislou izolací. V 

novostavbách musí být takové izolace vyprojektovány tak, aby jejich životnost byla 

143

stejná jako projektová životnost stavby. Vložení vodorovné izolace během opravy je 

velmi nákladné a někdy dokonce nemožné. Nyní nejrozšířenější metodou vložení 

vodorovné izolace je metoda injektáže. Provedení přepážky pomocí injektáže musí 

být svěřeno zkušené fi rmě. Firma MAPEI nabízí hmoty pro provedení vodorovných 

přepážek – Mapestop a Mapestop PL. 

Pokud nejsou technické možnosti pro vložení vodorovné izolace, v některých případech 

se za účelem likvidace vysolování natahují renovační omítky jako tzv. obětní 

omítky. Tyto omítky ve své struktuře uskladňují krystaly stavebních solí a uvolňují 

vodní páru. Po jisté době se omítky vyplní solí a tehdy se odstraní a natáhnou nové 

omítky. Firma MAPEI má ve své nabídce renovační omítky systému PoroMap a 

systém MapeAntique. Systém PoroMap jsou renovační síranovzdorné vápenocementové 

omítky. Omítky systému MapeAntique jsou bezcementové omítky na bázi 

přírodních pucolánů. Doplňkem renovačních systémů jsou kompozitní materiály 

pro zesílení konstrukce pomocí injektáže kaší nebo také zesílení s použitím sítěk ze 

skleněných vláken odolných proti alkáliím nebo sítěk z uhlíkových vláken. Takové 

systémy byly použity mezi jinými v bazilice sv. Ambrosiuse v Miláně nebo při rekonstrukci 

prvků baziliky sv. Františka z Assisi po zemětřesení. 

144

Ing. Jerzy Siwek 

URSACHEN DER FEUCHTIGKEITSBILDUNG 

AN BAUWERKEN 

Bauobjekte und deren Elemente sind den Einwirkungen von Niederschlägen, 

Grundwasser und Wasserdämpfen ausgesetzt. Unterirdische Gebäudeteile sind 

ständig mit der Bodenfeuchtigkeit in Kontakt. Niederschlagswässer, Sickerwasser 

und Bodenfeuchtigkeit dringen in das Gebäude ein. Durch kapillares Hochziehen 

in Wänden und hygroskopische Aufnahme aus feuchten Räumen, kann Wasser in 

Teile des Gebäudefundaments gelangen. Planer und Bauausführende unterschätzen 

sehr häufi g die starke Bodenfeuchtigkeit des Baugrunds auf dem Gebäude errichtet 

werden. Die von geologischen Diensten als trocken bezeichneten Böden, enthalten 

im Vergleich zu Gebäudewänden große Wassermengen. In Gebäudewänden sollte 

die Feuchtigkeit nicht höher als 4% sein, ein Wert, bei dem keine zerstörenden Einfl 

üsse auf Mauern eintreten. Natürliche Böden verfügen immer über eine viel höhere 

Feuchtigkeit, und auf Grundlage des Konzentrationsausgleichs gelangt Wasser in 

die Bauwerkskonstruktion. 

Die kapillare Wasseraufnahme durch das Gebäudefundament, ist das am häufi 

gsten auftretende Problem. Die Höhe der kapillaren Aufnahme für Mauern mit 

und ohne Verkleidung, ist von der Mauerstärke und der Fertigungsart der Mauer 

abhängig. Wasser stellt eine Gefahr für die Konstruktion dar, und verursacht Korrosionsgefahr 

am Bauwerk. 

Infolge der Wassereinwirkung auf Gebäude, treten chemische, physische und 

biologische Korrosionen auf. 

Chemische Korrosionen entstehen sowohl durch gasförmige als auch fl üssige 

Umwelteinfl üsse, die die Beschädigung tragender Wände oder Außenverkleidungen 

durch chemische Reaktionen verursachen. 

Physische Korrosion tritt häufi g in Folge von Salzabscheidungsprozessen auf. 

Während Wasser durch die Kapillaren der Mauer transportiert wird, lösen sich 

Salze, die Bestandteile der Mauerkonstruktion sind. Aus den Salzlösungen bei 

der Maueroberfl äche verdampft das Wasser, wodurch eine konzentrierte Lösung 

entsteht, und die Salze zu kristallisieren beginnen. Während der Kristallisierung 

vergrößern die Salze ihr Volumen im Oberfl ächenbereich der Mauer. In Salzabsonderungsbereichen 

ist auch die Mauerfeuchtigkeit erhöht, wodurch gute 

Bedingungen zur Schimmelbildung entstehen – die Ursache der biologischen 

Korrosion. 

145

ING. JERZY SIWEK 

Biologische Korrosion verursachende Organismen sind Bakterien, Algen, imperfekte 

Pilze – Schimmel, perfekte Pilze und Insekten – Holzschädlinge. 

Die häufi gsten Ursachen für biologische Korrosion sind: 

• Planungs- und Ausführungsfehler 

• Fehlende oder unkorrekt ausgeführte Feuchtigkeitsisolation am Bauwerk 

• Fehlende Belüftung an Konstruktionsfl ächen, Decken, Fußböden, Wänden, 

Dach- und Raumfl ächen 

• Anbauten aus Holz mit zu hoher Feuchtigkeit 

• Einführung von Pilz- oder Insektenbefallenen Materialien ins Bauwerk 

• Undichte Dachdeckung und mangelhaftes Entwässerungssystem 

• Nicht entdeckte und nicht reparierte Defekte an der Wasser-, Kanal- oder 

Zentralheizungsinstallation 

• Zweckentfremdete Nutzung der Gebäuderäumlichkeiten 

• Fehlende laufende und periodische Gebäudekonservierung 

Am häufi gsten sind Gebäude von Schimmelpilzen befallen. Gewöhnlich sind 

Verfärbungen auf Wandfl ächen durch zahlreiche Konidien Sporen verursacht, die 

sich an Konidienstielen bilden. Sämtliche organische Stoff e sind Nahrungsquellen 

für diese Pilze. Die Schimmelentwicklung beschränkt sich auf feuchte Stellen, wobei 

langdauernde Entwicklung auch zur stufenweisen Mauerkorrosion führen kann. 

Schimmelpilze zählen zur Gruppe der Schlauchpilze und imperfekten Pilze, und 

sind am häufi gsten Penicilinum, Aspergillus, Trichderma, Torula, Chaetomium Pilze 

und sonstige Arten. Die durch Schimmelpilze auftretende Gefahr ist mit der enormen 

Anzahl der durch sie geschaff enen Sporen verbunden, deren Bedeutung als 

gesundheitsgefährdender Faktor für die durch sie befallenen Personen, in letzter 

Zeit gefährliche Ausmaße annimmt. Diese Pilze befallen unter anderem Lunge, 

Nervensystem, Augäpfel, Herzmuskel, und verursachen andere, allgemein unter der 

Bezeichnung Aspergillose umfasste Krankheiten. Wie sich zeigte, entstehen die 

Krankheiten durch die toxische Wirkung von Mykotoxin, also Schimmel Metaboliten, 

die mit der Entstehung von Krebserkrankungen wie z.B. Leber-, Lungen- und 

Magenkrebs, sowie Gehirntumoren und Leukämie in enger Verbindung stehen. 

Perfekte Pilze treten nur an Bauelementen aus Holz auf. Die meistverbreitete 

Pilzart ist der Serpula lacrymans, der fast ausschließlich in Gebäuden auftritt. Er 

befällt Nadel- und Blattholzarten. In Gebäuden tritt er auf Holztreppen, Fußbodenelementen, 

Fensterrahmen und Dachstühlen auf, und verursacht eine rasche 

und intensive Holzfäule. Dabei entstehen sowohl in Quer- als auch Längsrichtung 

Sprünge. Diese Sprünge vertiefen sich schnell, und teilen das befallene Holz 

146

URSACHEN DER FEUCHTIGKEITSBILDUNG AN BAUWERKEN 

in prismatische Würfel. Das Zerstörte Holz wird leicht und brüchig. Dieser Pilz 

benötigt nur wenig Holzfeuchtigkeit, weshalb er sich in großer Zahl vermehren 

kann. Die Pilzentwicklung kann im Dunklen erfolgen, und zählt zu den schädlichsten 

Gruppen der Gebäudepilze, einen starken und schnellen Holzverfall 

verursachend. Der Verlust an trockenem Holzgewicht beträgt nach 6 Monaten 

50%, und die Tragfähigkeit des Holzes verringert sich auf 3% im Vergleich zu 

gesundem Holz. Außer den technischen Schäden, wirken sich Hauspilze auch 

schädlich auf das Raumklima, und gleichzeitig auf die Gesundheit der Bewohner 

aus. Die Pilzentwicklung geht mit großer Feuchtigkeit einher, die Ursache 

von Gelenkserkrankungen etc. sein kann. Beim Holzverfall werden außer Wasser 

auch große Mengen Kohlenstoff dioxid, organische Säuren und stinkende Substanzen 

abgesondert. Unangenehme Gerüche können das Wohlbefi nden stören, 

und bei empfi ndlichen Personen Kopfschmerzen, Schwindelgefühl, Schläfrigkeit 

und Atemstörungen verursachen. Ein solcher Sachbestend kann auch zu Sauerstoff 

mangel im Blut, verringertem Appetit, Nervenstörungen, Anämie und sogar 

Magenstörungen führen. Das Einatmen der Pilzsporen kann Asthma und andere 

Lungenkrankheiten hervorrufen. 

Biologische Korrosion ist ein Nährboden für Insekten – Holzschädlinge. Am 

häufi gsten tritt der Bockkäfer in Erscheinung, der vor allem Baukonstruktionen 

befällt, und der gemeine Nagekäfer, der Innenräume und Gebäudeeinrichtungen 

attackiert. Diese Insekten unterscheiden sich durch Ernährungsart und Größe, 

und können an der Größe und Form der Ausgangsöff nungen erkannt werden. Der 

Bockkäfer hinterlässt ovale, und der Nagekäfer runde Öff nungen. 

Wie bekämpft man Korrosion im Gebäude? Wie sind Ursachen und Auswirkungen 

zu beseitigen? Gewöhnlich beschränken sich Bauherrn auf die Beseitigung der 

Auswirkungen, weil es einfacher ist, Pilz- oder Insektenvertilgungsbehandlungen, als 

Arbeiten zur Beseitigung der Ursachen zur Entstehung der Korrosion durchzuführen. 

Korrektes Vorgehen sollte in der genauen Analyse der Korrosionsursachen liegen. Bei 

der Ausarbeitung eines Gutachtens sind folgende Handlungen erforderlich: 

• Gebäudebesichtigung 

• Kennenlernen der bestehenden Dokumentation 

• Durchführung der erforderlichen Messungen 

• Anfertigung einer fotographischen Dokumentation 

• Anfertigung notwendiger Konstruktionsentwürfe 

• Ausarbeitung von Renovierungsempfehlungen 

147

Bei der Ausarbeitung der Renovierungsempfehlungen sind Materialien in Abhängigkeit 

von der Umweltaggressivität und von der geplanten Haltbarkeit der Renovierung 

auszuwählen. 

Zur Fertigung der senkrechten Feuchtigkeitsisolation an Mauern, werden für 

diesen Zweck bestimmte Beschichtungsmaterialien verwendet. Für trockene Untergründe 

bestimmte Rollenmaterialen wie z.B. Th ermoisolierpappe ist ein Fehler. 

Die Firma MAPEI bietet Beschichtungsmaterialien wie z.B. Plastimul, Plastimul 

2K, Plastimul 2K Super, Mapelastic, oder Rollenmaterialien wie die Selbstklebefolie 

Polyglass Spider P. 

Die senkrechte Gebäudeisolierung muss mit der waagrechten Isolierung zusammenwirken. 

In neuerrichteten Gebäuden sollte diese Isolation so geplant sein, dass 

ihre Dauerhaftigkeit der gleichen geplanten Dauerhaftigkeit des neu errichteten 

Gebäudes entspricht. Die Verlegung der senkrechten Isolierung bei der Renovierung 

ist sehr kostspielig, und manchmal überhaupt nicht möglich. Die gegenwärtig 

am häufi gsten angewandte Verlegungsmethode von Vertikalisolierungen ist die Injektionsmethode, 

bei deren Ausführung jedoch eine erfahrene Firma erforderlich 

ist. Die Firma MAPEI bietet Materialien zur Fertigung von Vertikalisolierungen an 

- Mapestop und Mapestop PL. 

Wenn die technischen Voraussetzungen zur Verlegung einer Vertikalisolierung 

nicht gegeben sind, werden zur Beseitigung von Salzausscheidungen, in einigen Fällen 

Renovierungsputze, als s.g. Opferputze verwendet. Dieser Verputz hat wasserdampfdurchlässige 

Salzkristalle in seiner Struktur eingelagert. Nach einem gewissen 

Zeitraum ist dieser Verputz mit Salzen gesättigt, und ist dann durch neuen zu ersetzen. 

Die Firme MAPEI bietet solche Renovierungsputze, das PoroMap System 

und das MapeAntique System. Das PoroMap System besteht aus sulfatbestädigem 

Kalkzement Renovierungsverputz, das MapeAntique System aus zementfreien 

Verputzen. Als Ergänzung der Renovierungssysteme treten auch Materialien zur 

Konstruktionsverstärkung durch Injektion, und neuerdings auch alkalibeständige 

Glasfasergewebegitter oder Kohlefasergewebegitter auf. Solche Systeme wurden 

unter anderem auch in der Basilika des Hl. Ambrosius in Mailand, oder auch bei 

der Rekonstruktion der nach einem Erdbeben zerstörten Basilika des Hl. Franz von 

Assisi angewendet. 

148

dr Katarzyna Słyk 

Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie 

LABORATORIA BADAWCZE I KONSERWATORSKIE 

W CENTRUM BADAWCZO-EDUKACYJNYM 

KONSERWACJI ZABYTKÓW PWSZ W NYSIE 

Działalność Centrum Badawczo- 

Edukacyjnego Konserwacji Zabytków 

w zakresie konserwacji zabytków ruchomych 

i architektonicznych obejmuje 

badania konserwatorskie, inwentaryzację 

obiektów zabytkowych, prace konserwatorskie 

i restauracyjne, nadzór konserwatorski 

nad pracami renowacyjnymi, 

a także dokumentację fotografi czną, rysunkową 

i opisową. 

Badania konserwatorskie wykonywane 

w Centrum mają na celu identyfi kację 

składu materiałowego warstw malarskich, 

zapraw, kamienia, drewna oraz podobrazi 

jak i analizę budowy stratygrafi cznej 

oraz konstrukcji obiektów zabytkowych. 

Główną pracownią badań konserwatorskich 

jest laboratorium mikroskopu 

skaningowego wyposażone w elektronowy 

mikroskop skaningowy ze spektrometrem 

rentgenowskim. Instrument ten 

pozwala na analizę powierzchniową próbek, 

a więc badanie morfologii, mikrouszkodzeń, 

wtrąceń oraz niejednorodno- 

Elektronowy mikroskop skaningowy ze spektrometrem 

rentgenowskim 

Kamera widikonowa 

ści składu. Mikroskop ten charakteryzuje się wysoką zdolnością rozdzielczą, dużym 

zakresem powiększeń oraz głębią ostrości tak, iż otrzymywany obraz przypomina 

obraz 3-wymiarowy. 

Dzięki spektrometrowi, przy użyciu mikroskopu skaningowego możliwa jest także 

analiza mikrochemiczna próbek polegająca na identyfi kacji pierwiastków zawartych 

w próbce oraz określeniu ich ilościowej zawartości. Istnieje także możliwość 

149

DR KATARZYNA SŁYK 

Użycie lasera Smart Clean 

Laser Rafaello 

150 

wykonywania map rozłożenia poszczególnych 

pierwiastków w próbce. Ma 

to duże zastosowanie w badaniach przekrojów 

fragmentów polichromii rzeźb 

i obrazów, gdzie bardzo często na oryginalnych 

warstwach malarskich znajdują 

się późniejsze przemalowania. 

Badania malowideł wykonywane 

są także w pracowni fotografi cznej, gdzie 

oprócz aparatów rejestrujących obrazy 

w świetle widzialnym znajduje się kamera 

widikonowa rejestrująca światło 

podczerwone. Obraz z kamery przekazywany 

jest bezpośrednio do komputera, 

gdzie może on być dalej przetwarzany 

i analizowany. Badania obrazów w świetle 

podczerwonym powala zajrzeć w głąb 

obrazu i zobaczyć ewentualny szkic, 

przemalowania czy też zmiany koncepcyjne 

naniesione na płótno. 

Pracownia konserwacji malarstwa 

wyposażona jest w dwa stoły dublażowe 

o wielkości 1 × 1.25 m oraz 2 × 3m. 

Na stołach tych możliwe jest wykonywanie 

zabiegów dublażu (czyli podklejania 

na dodatkowe płótno) oraz konsolidacji 

(scalania warstw łuszczącej się farby) obrazów. 

Centrum Konserwacji Zabytków 

posiada również pracownię konserwacji 

rzeźby kamiennej i detalu architektonicznego, 

gdzie wykonuje się oczyszczanie 

elementów z kamienia zarówno metodami 

fi zycznymi (poprzez ścieranie) 

przy pomocy piaskowania oraz mikropiaskowania, 

jak i metodami chemiczny-

LABORATORIA BADAWCZE I KONSERWATORSKIE... 

mi przy pomocy środków chemicznych. 

Do bardziej precyzyjnych prac konserwatorskich 

przy elementach kamiennych, 

przeznaczone są dwa lasery: laser Smart 

Clean (emitujący wiązkę o długości fali 

1064 nm) oraz laser Rafaello (emitujący 

wiązkę o czterech dostępnych długościach 

fali: 1064, 532, 355, 266 nm). 

Dodatkowo Centrum posiada laboratorium 

analityczne wyposażone w ko- 

Stół dublażowy 

morę starzeniową, komorę klimatyczną, 

suszarkę próżniową, mikroskopy optyczne 

oraz wagi cyfrowe. W laboratorium tym badaniom, m.in. na odporność na warunki 

pogodowe, mogą podlegać rozmaite materiały oraz technologie konserwatorskie 

przed dopuszczeniem do użytku. 

Oprócz szerokiego zaplecza laboratoryjnego, Centrum Badawczo-Edukacyjne 

Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie dysponuje również wykwalifi kowaną kadrą 

specjalistów z zakresu konserwacji zabytków, chemii oraz fi zyki. Dzięki temu powierzone 

Centrum zadania wykonywane są kompleksowo oraz w pełni profesjonalnie. 

151

Skenovací elektronový mikroskop s rentgenovým spektrometrem 

Vidikonová kamera 

152 

dr Katarzyna Słyk 

Výzkumně vzdělávací centrum konzervace památek PWSZ v Nyse 

VÝZKUMNÉ A KONZERVÁTORSKÉ LABORATOŘE 

VE VÝZKUMNĚ VZDĚLÁVACÍM 

CENTRU KONZERVACE PAMÁTEK PWSZ V NYSE 

Činnost Výzkumně vzdělávacího 

centra konzervace památek v rozsahu 

konzervace movitých a architektonických 

památek zahrnuje konzervátorský 

výzkum, inventarizace památkových objektů, 

konzervátorské a restaurátorské 

práce, konzervátorský dohled nad renovačními 

pracemi a také fotografi ckou, 

obrázkovou a popisnou dokumentaci. 

Konzervátorský výzkum prováděný 

v centru má za cíl identifi kaci materiálového 

složení malířských vrstev, omítek, 

kamene, dřeva a malířských podkladů, 

jakož i analýzu statigrafi cké stavby a 

konstrukce památkových objektů. 

Hlavním pracovištěm konzervátorského 

výzkumu je laboratoř skenovacího 

mikroskopu vybavená elektronickým 

skenovacím mikroskopem s rentgenovým 

spektrometrem. Tento přístroj 

umožňuje povrchovou analýzu vzorku, a 

tedy zkoumání morfologie, mikropoškození, 

vměstků a nestejnorodosti složení. 

Tento mikroskop se vyznačuje takovou 

vysokou rozlišovací schopností, velkým rozsahem zvětšení a hloubkou ostrosti, že 

získávaný obraz připomíná trojrozměrný obraz. 

Díky spektrometru, s použitím skenovacího mikroskopu, lze také provést mikrochemickou 

analýzu vzorků spočívající v identifi kaci prvků obsažených ve vzorku a 

určení jejich množstevního obsahu. Existuje také možnost pořizování map rozložení 

jednotlivých prvků ve vzorku. Má to široké použití ve výzkumu průřezu fragmentů

polychromií plastik a obrazů, kde se velmi 

často na originálních malířských vrstvách 

nacházejí pozdější přemalování. 

Zkoumání maleb se provádějí také 

ve fotografi cké pracovně, kde se kromě 

přístrojů zaznamenávajících obraz ve viditelném 

spektru světla nachází vidikonová 

kamera zaznamenávající infračervené 

světlo. Obraz z kamery je přenášen 

přímo do počítače, v němž může být dále 

zpracováván a analyzován. Zkoumání 

obrazů v infračerveném světle umožňuje 

podívat se do hloubi obrazu a vidět eventuální 

náčrt, přemalování nebo také koncepční 

změny zanesené na plátno. 

Pracovna konzervace uměleckého 

malování je vybavena dvěma vakuovými 

stoly o rozměrech 1 × 1,25 m a 2 × 3m. 

Na těchto stolech je možné provádění 

činností dubláže (neboli přelepování na 

dodatečné plátno) a konsolidace (scelování 

vrstev odlupující se barvy) obrazů. 

Centrum konzervace památek má 

rovněž pracovnu konzervace kamenných 

plastik a architektonických detailů, kde 

se provádí čištění kamenných prvků jak 

fyzikálními metodami (obrušování) pomocí 

pískování a mikropískování, tak i 

chemickými metodami pomocí chemických 

prostředků. K preciznějším konzervátorským 

pracím na kamenných prvcích 

jsou určeny dva lasery: laser Smart 

Clean (vyzařující paprsek s vlnovou délkou 

1064 nm) a laser Rafaello (vyzařující 

paprsek se čtyřmi dostupnými vlnovými 

délkami: 1064, 532, 355, 266 nm). 

Centrum má navíc analytickou laboratoř 

vybavenou komorou pro UV 

Použití laseru Smart Clean 

Laser Rafaello 

153

zkoušky, klimatickou komorou, vakuovou 

sušičkou, optickými mikroskopy 

a digitálními váhami. V této laboratoři 

mohou být zkouškám, mj. na odolnost 

vůči atmosférickým vlivům, podrobeny 

různé materiály a konzervátorské technologie 

před uvedením do použití. 

Kromě širokého laboratorního zázemí 

má Výzkumně vzdělávací centrum 

konzervace památek PWSZ v Nyse 

Vakuový stůl 

rovněž kvalifi kovaný personál specialistů 

v rozsahu konzervace památek, chemie a fyziky. Díky tomu úkoly svěřené Centru 

jsou prováděny komplexně a zcela profesionálně. 

154

Dr. Katarzyna Słyk 

Centrum Badawczo-Edukacyjne Konserwacji Zabytków PWSZ w Nysie 

(Denkmalpfl ege Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa) 

PRÜF - UND KONSERVIERUNGSLABOR IM 

DENKMALPFLEGE 

PRÜF - UND AUSBILDUNGSZENTRUM NYSA 

Die Tätigkeiten des Denkmalpfl ege 

Prüf- und Ausbildungszentrum im Bereich 

der Konservierung von mobilen 

und immobilen Denkmälern umfassen 

Zustandsprüfungen, Inventarisierung 

von Denkmalobjekten, Konservierungs- 

und Restaurierungsarbeiten, Aufsicht 

über Renovierungsarbeiten, und auch 

fotographische, zeichnerische und beschreibende 

Dokumentationen. 

Die im Zentrum durchgeführten 

Zustandsprüfungen haben die Identifi 

kation der Materialzusammensetzung 

von Farb-, Verputz-, Stein- und Holzschichten, 

sowie von Untermalungen, 

aber auch die Analyse der Stratigraphie 

und Konstruktion von Denkmalobjekten 

zur Aufgabe. 

Hauptwerkstatt für die Konservierungsprüfungen, 

ist ein mit einem 

elektronischen Scanner Mikroskop mit 

Röntgenspektrometer ausgestattetes 

Labor. Dieses Instrument erlaubt die 

Oberfl ächenanalyse an Proben, morpho- 

Elektronenscanner-Mikroskop mit Röntgenspektrometer 

Vidicon Kamera 

logische Untersuchungen, sowie die Analyse von Mikroschäden, Einschlüssen und 

uneinheitlichen Zusammensetzungen. Dieses Mikroskop zeichnet sich durch eine 

hohe Aufl ösung, großem Vergrößerungsbereich und Tiefenschärfe aus, sodass die 

erhaltenen Bilder an 3D Aufnahmen erinnern. 

155

DR KATARZYNA SŁYK 

Smart Clean Laser in Gebrauch 

Rafaello Laser 

156 

Dank des Spektrometers sind bei 

der Anwendung des Scanner Mikroskops 

auch die Analysen mikrochemischer 

Proben möglich, die zur 

Identifikation von in den Proben enthaltener 

chemischer Elemente, und 

der Bestimmung ihrer Inhaltsmenge 

dienen. Es besteht auch die Möglichkeit 

zur Anfertigung eines Plans über 

die Verteilung der einzelnen Elemente 

in den Proben. Dies findet häufig 

bei Untersuchungen von Fragmenten 

der Polychromie von Skulpturen und 

Gemälden Anwendung, wo sich sehr 

häufig auf den originalen Farbschichten, 

spätere Übermalungen befinden. 

Die Untersuchung von Gemälden 

wird häufi g auch in der Fotowerkstatt 

durchgeführt, wo außer Apparaten für 

Lichtspektralaufnahmen auch eine Vidicon 

Kamera für Infrarotaufnahmen 

zur Verfügung steht. Die Kamerabilder 

werden direkt an einen Computer übermittelt, 

wo sie weiterverarbeitet und 

analysiert werden. Die Untersuchung 

von Bildern bei Infrarot Licht erlaubt 

einen tiefen Einblick in die Bilder und 

macht eventuelle Skizzen, Übermalungen 

oder aber auch Konzeptänderungen 

auf der Leinwand sichtbar. 

Die Gemäldekonservierungswerkstätte 

ist mit zwei Dubliertischen in den 

Größen 1 x 1,25 m und 2 x 3 m ausgestattet. 

Auf diesen Tischen sind Dublierbehandlungen 

(also das Aufkleben 

auf eine zusätzliche Leinwand), und die

PRÜF - UND KONSERVIERUNGSLABOR... 

Konsolidierung (Zusammenfügen von 

sich ablösenden Farbschichten) von Gemälden 

möglich. 

Das Denkmalkonservierungszentrum 

verfügt auch über eine Werkstätte 

zur Konservierung von Steinskulpturen 

und Architekturdetails, in der die Reinigung 

von Steinelementen sowohl mit 

physischen Methoden (durch Schleifen) 

mit Hilfe der Sandstrahlung oder 

Dubliertisch 

Mikrosandstrahlung, als auch mit Hilfe 

chemischer Mittel erfolgt. Zu den sehr 

präzisen Konservierungsarbeiten an den Steinelementen kommen zwei Laser zur 

Anwendung: Smart Clean Laser (emittiert Strahlen mit einer Wellenlänge von 1064 

nm) und ein Rafaello Laser (emittiert Strahlen in vier verfügbaren Wellenlängen: 

1064, 532, 355, 266 nm). 

Zusätzlich verfügt das Zentrum über ein analytisches Labor, in dem je eine 

Alterungs- und Klimakammer, sowie Vakuumtrockner, optische Mikroskope und 

Digitalwaagen zur Verfügung stehen. Im Labor können Werkstoff e und Konservierungstechnologien 

vor der Gebrauchszulassung unter anderem auf ihre Witterungsbeständigkeit 

geprüft werden. 

Außer den umfangreichen Laborräumlichkeiten, stehen im Denkmalpfl ege 

Prüf- und Ausbildungszentrum Nysa auch qualifi zierte Fachleute in den Bereichen 

Denkmalkonservierung, Chemie und Physik bereit, weshalb die dem Zentrum anvertrauten 

Aufgaben, komplex und professionell durchgeführt werden. 

157

158

Grażyna Grabowska 

MARIA LUIZA MERKERT 

BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY 

Najstarsze kroniki opisują istnienie Nysy, jako osady, już w X wieku. Usadowienie 

w dolinie rzeki o tej samej nazwie, stanowiło bardzo dogodne warunki dla osadnictwa, 

rozwoju handlu, rzemiosła i rolnictwa. Wraz z rozwojem osady, wzrastała liczba 

jej mieszkańców. 

Od XII wieku Nysa stała się własnością biskupów wrocławskich, którzy otoczyli 

ją szczególną opieką. Dzięki ich hojnej fundacji rozbudowano miasto. Powstało wiele 

ważnych budynków sakralnych i świeckich. Z inicjatywy biskupów sprowadzono 

liczne zgromadzenia zakonne, których zadaniem była m.in. opieka nad społecznością 

miasta. 

Położenie i bogactwo rozwijającej się Nysy nęciło wielu najeźdźców. W XV wieku 

nie ominęły jej konfl ikty, oblężenia, pogromy i epidemie. Pustoszącymi te tereny 

były wojny husyckie (1419-1439). Szczególnie tragiczny dla Nysy był rok 1428. 

Dlatego już w średniowieczu powstało kilka szpitali i domów opieki ufundowanych 

przez biskupów. W 1417 roku proboszcz kościoła św. Jakuba Pudweck ufundował 

sierociniec, tzw. dom mendykantów. Zamieszkałe w nim sieroty musiały same troszczyć 

się o utrzymanie przez pobieranie różnych darowizn (mendicare - łac. żebrać). 1 

W XVI w. nastąpiły istotne zmiany religijno-społeczne. Reformacja, do której 

biskupi podchodzili pierwotnie bardzo tolerancyjnie, spowodowała wzrost sił protestanckich, 

szczególnie we Wrocławiu. Dlatego z czasem stolicę księstwa przeniesiono 

właśnie do Nysy. Podniosło to jeszcze bardziej jej znaczenie. Wraz z kontrreformacją 

przyszła jeszcze większa rozbudowa miasta. 

W tych czasach Nysa należała do monarchii Habsburgów. W I połowie XVII w. 

biskupstwo przypadło arcyksięciu Karolowi Habsburgowi. W 1622 roku kontynuując 

politykę kontrreformacji sprowadził do Nysy zakon jezuitów. W jego planach Nysa 

miała stać się najważniejszym na Śląsku ośrodkiem politycznym, naukowym i gospodarczym. 

Dlatego biskup Karol Habsburg ufundował w roku 1623 dla jezuitów olbrzymi 

kompleks, który na cześć założyciela otrzymał nazwę „Carolinum”. Uroczyste 

otwarcie miało miejsce 23 kwietnia 1624 r. Jednak w tym samym 1624 roku Karol 

Habsburg otrzymał od króla Hiszpanii, Filipa IV urząd wicekróla Portugalii. Niestety 

w drodze do Madrytu zmarł na febrę. Pochowany został w Escurialu. Jednak jego 

serce złożono w ufundowanym przez niego kościele jezuickim obok „Carolinum”. 

1 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl 

159

GRAŻYNA GRABOWSKA 

Dom altarzystów na Placu Kościelnym 

W tym samym czasie w Europie szalała wojna trzydziestoletnia (1618-1648), 

która również nie ominęła Nysy. W latach 1620-1642 miasto najechały protestanckie 

wojska saskie, szwedzkie i duńskie, dokonując wielkich zniszczeń. Mieszkańcy 

Nysy ponosili koszty: gwałtów, pożarów, grabieży, wysokiej kontrybucji i przyniesionej 

przez wojnę zarazy. 

Nie lepiej żyło się mieszkańcom w XVIII w. Wraz z początkiem wojen śląskich 

(1740-1763), spadły na Nysę zniszczenia i nowe panowanie, nieprzychylnego katolicyzmowi 

państwa pruskiego. Z prężnego ośrodka handlowego, Nysa stała się zamkniętą 

twierdzą, zajmując bardzo ważne miejsce w planach strategicznych królów pruskich. 

W 1807 r. walczące w kampanii pruskiej wojska napoleońskie, przez 4 miesiące 

oblegały miasto. Znowu cierpiała ludność Nysy. 

Spośród innych klęsk, miasto nękały liczne powodzie, szczególnie niszczące miały miejsce 

w latach 1783 i 1829, dopóki w 1890 nie przeprowadzono regulacji Nysy Kłodzkiej. 2 

W 1810 roku przestało istnieć Nyskie księstwo biskupie, protestanckie władze 

pruskie dokonały sekularyzacji całego terenu. Wraz z tym wydarzeniem, defi nitywnie 

skończyła się w Nysie kilkuwiekowa historia mecenatu, opieki i rządów biskupów 

wrocławskich. 3 Rozpoczęła się brutalna rozprawa z Kościołem Katolickim. 

W wyniku sekularyzacji zakonów wiele budynków straciło swoich gospodarzy albo 

zmieniło przeznaczenie. Przeważnie stały się magazynami albo lazaretami. Wiele 

z nich uległo rozbiórce, stanowiąc źródło taniego budulca. 

2 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. 

Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I. s. 45 


160

MARIA LUIZA MERKERT - BŁOGOSŁAWIONA Z NYSY 

Istotne dla rozwoju gospodarczego 

i społecznego zmiany, przyszły w wieku 

XIX, wraz z rozwojem przemysłowym 

Europy. Mimo, że poważnym ograniczeniem 

dla rozbudowy miasta były nadal istniejące 

mury obronne, to z dnia na dzień 

przybywało wiele zakładów produkcyjnych. 

I chociaż nie były to fabryki zatrudniające 

setki robotników, to i tak do Nysy 

ściągały rzesze bezrobotnych rolników 

i emigrantów. Dopiero w 1877 r. władze 

wojskowe zezwoliły na rozebranie części 

wałów, a w 1898 r. zniesiono ograniczenia 

budowlane w obrębie umocnień zewnętrznych 

(w 1903 r. ostatecznie zlikwidowano 

twierdzę nyską, chociaż miasto nadal było ważną bazą wojskową). Równocześnie 

przyłączano do miasta okoliczne wioski i osiedla. W rezultacie zagęszczenie 

ludności w śródmieściu osiągnęło poziom wielkomiejski, jednak 1/3 wszystkich 

mieszkań była pozbawiona światła i powietrza. 4 

Dom Macierzysty 

Należy również pamiętać, że wiek XIX to dla Niemiec okres jednoczenia państwa. 

Dążenia mocarstwowe doprowadziły do poważnych konfl iktów wewnętrznych 

jak i zewnętrznych. Motorem tych działań były Prusy. Pierwsza połowa XIX wieku 

kończy się tragicznym bilansem europejskiej wiosny ludów, która nie ominęła 

również Śląska. Tu dotarły nieszczęścia wojny prusko-duńskiej (1864-1865), prusko-austriackiej 

(1864 -1866) i prusko-francuskiej (1870-1871), która uwieńczyła 

zjednoczenie Niemiec, wykazując równocześnie potęgę Prus. W cieniu chwały legły 

tysiące niewinnych ofi ar tych wojen. 

Wszystkie te wydarzenia wpłynęły poważnie na sytuację społeczno-gospodarczą 

mieszkańców Nysy. Spowodowały masową migrację, wyzysk, biedę i opuszczenie 

najuboższych. „Nysa stała się widownią wielu ludzkich nieszczęść. Brak mieszkań, 

pitnej wody, fatalne warunki sanitarne, częste klęski żywiołowe były ciągłym źródłem 

głodu i epidemii tyfusu oraz cholery. W mieście i okolicy brakowało lekarzy, 

pielęgniarek, szpitali. To potęgowało ilość ofi ar. W mieszkaniach pozostawali chorzy 

bez opieki, a ulice były pełne porzuconych i osieroconych dzieci. W czasie epidemii 

pieczętowano domy z policyjnym zakazem wstępu nie bacząc, że w ich wnętrzu, 

4 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I.. s. 45-46 

161


Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III: 

− Budynek Domu Klasztornego przy ul. Słowiańskiej (stan dzisiejszy), 

− plan sytuacyjny rozmieszczenia zabudowań przy ul. Słowiańskiej, 

− plany domu klasztornego (rzut), 

− mapka Nysy, położenie ul. Słowiańskiej. 

umiera pozbawiona opieki i nadziei rodzina. Do tego nieszczęścia dochodziły liczne 

wojny, zrywy rewolucyjne, bezrobocie, zakaz zrzeszania się i zbierania jałmużny, 

obwarowany karą więzienia. Dopiero w 1842 r. władze pruskie wydały ustawę zobowiązującą 

gminy do tworzenia czasowych szpitali oraz udzielania doraźnej pomocy 

biednym. Stworzone przy magistratach tzw. dyrekcje ubogich, miały bardzo ograniczoną 

możliwość działania”. 5 

W takich warunkach swoją działalność w roku 1842 rozpoczęła Maria Merkert. 

Maria urodziła się w Nysie 21 września 1817 r. w mieszczańskiej rodzinie Karola 

Antoniego Merkert i Barbary z domu Pfi tzner. W rok po jej narodzinach zmarł oj- 

5 Sławne postacie pogranicza polsko - czeskiego. Wspólne dziedzictwo historyczne. Starostwo Powiatowe w Nysie 2007. „Życie 

i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, s. Margarita 

Cebula CSSE.s. 99 

162


ciec. Marię i jej starszą siostrę Matyldę wychowywała matka. Obie siostry ukończyły 

w Nysie-Katolicką Szkołę dla Dziewcząt. W 1842 r. młode dziewczyny, z pobudek 

religijnych postanowiły poświęcić swoje życie najbardziej potrzebującym. Po śmierci 

matki, wraz z innymi towarzyszkami; Franciszką Werner i Klarą Wolff , swój cały 

wolny od pracy zarobkowej czas, poświęciły służbie chorym i opuszczonym. Tak 

zaczęła się trwająca ponad ćwierć wieku samarytańska posługa błogosławionej Marii 

Merkert. 

Zmieniały się czasy ale ubogich i chorych przybywało. Potrzeby rosły. Losy młodych 

kobiet na pewien czas, rzuciły je w odległe miejsca. Jednak mieszkańcy Nysy 

nie zapomnieli ich starań. W 1849 Maria Merkert powróciła do Nysy, przywracając 

do życia ideę Szarych Sióstr, 19 listopada 1850 r. obrała za patronkę stowarzyszenia 

– św. Elżbietę Węgierską (patronkę dzieł miłosierdzia), 22 grudnia 1850 r. przedstawiła 

zarządowi miasta Nysy spis członkiń i statuty Stowarzyszenia Sióstr św. Elżbiety 

dla pielęgnacji opuszczonych chorych. 6 Dom altarzystów na Placu Kościelnym 

(1842-1848), który wynajmowała poprzednio był za mały na potrzeby Zgromadzenia. 

Podobnie było z mieszkaniem u stolarza przy ul. św. Józefa, dzisiaj ul. Karola 

Miarki (1850-1852). 7 

Dlatego w 1852 r. Maria Merkert zakupiła (za pieniądze zgromadzone z darowizn) 

obszerny budynek, przy ówczesnej ul. Szkolnej (obecnie Sobieskiego 7). 

Siostry zamieszkały tam od dnia l maja ( jedenaście lat później w 1863 r. przy Rynku 

Solnym, obok wcześniej zakupionych budynków, rozpoczęto wznoszenie nowej 

budowli, którą nazwano Domem Macierzystym). „W uro czystość św. Józefa, dnia 

19 marca 1853 roku wmurowano kamień węgielny poświęcony w kościele świętych 

Piotra i Pawła. Projektantem i kierownikiem prac budowlanych przy Domu 

Macierzystym był F. Pohl - mistrz budowlany z Nysy. Matka Maria czuwała nad 

wszystkimi operacjami - od projektu, aż do oddania do użytku w pełni wyposażonego 

budynku. 

Uwieńczeniem budowy była uroczystość poświęcenia kaplicy i domu Zgromadzenia. 

Dokonał tego ks. bp Adrian Włodarski, sufragan wrocławski w dniu 21 listopada 

1865 r., w uroczystość Ofi arowania NMP”. 8 

Budynek Zgromadzenia, mimo tragicznych wydarzeń II wojny światowej zachował 

się do dzisiaj praktycznie nietknięty. Klasztor jest typową budowlą eklektyczną 

(z greckiego słowa eklektikós - „wybierający”). W architekturze XIX w. bardzo modnym 

było łączenie, w jednej budowli w sposób swobodny, elementów wybranych 

6 „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, s. 

Margarita Cebula CSSE. s. 101 

7 „Śladami Marii Luizy Merkert”, s. M. Margarita Cebula. Urząd Miejski w Nysie, 2008, s. 7. 

8 Śladami Marii Luizy Merkert”, s. 7 

163


Dom Macierzysty przy ul. Sobieskiego 7, ściana boczna z głównym wejściem 

http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_sobieskiego/index_u.htm 

ze stylów historycznych. W pierwszej połowie tego wieku w sztuce dominował mediawizm, 

zwany neo-gotykiem, stąd liczne odniesienia do tego stylu. Neo-gotyk miał 

bezpośredni związek z XIX–wiecznymi przemianami. Wzrastająca potęga państw 

Europy zachodniej (w tym Niemiec), źródła swojej potęgi wywodziła ze średniowiecza, 

dlatego tak bardzo je akcentowano. 

Jednak planując architekturę klasztoru, należało pamiętać, że sąsiadujące budowle 

oparte były na innych wzorcach, tak jak w przypadku seminarium św. Anny (budynek 

dzisiejszej szkoły muzycznej) reprezentował późny renesans i wczesny barok. 

Współgrało to z barokowym kompleksem „Carolinum” i kościołem jezuitow. 

Dom Prowincjonalny Sióstr św. Elżbiety stanowi do dziś, zespół połączonych 

ze sobą budynków, które w planie geometrycznym usytuowane są w kształcie litery 

,,C’, z niewielkim dziedzińcem od zachodu. Trzon budynku stanowi obiekt klasz- 

164


torno-sakralny. Wewnątrz domu zlokalizowano: kaplicę, refektarz, pomieszczenia 

klauzuli dla sióstr i przełożonych prowincji. W przyległych do niego pozostałych 

budynkach zlokalizowano: kuchnię pomieszczenia pomocnicze takie jak pralnia, suszarnia, 

szwalnia oraz pomieszczenia mieszkalne z przeznaczeniem dla przebywających 

tam zakonnic, jak również pokoje gościnne dla osób odwiedzających klasztor. 

Wszystkie budynki wybudowano z podpiwniczeniem, składają się z trzech kondygnacji 

nadziemnych i jednej piwnicy. Nad budynkiem wykonano dach o zróżnicowanej 

konstrukcji drewnianej, częściowo płaski, a częściowo mansardowy. Taki dach ma 

charakter łamany, zbudowany z dwóch oddzielonych od siebie gzymsem powierzchni 

dachowych (ten typ zadaszenia upowszechnił się szczególnie we Francji w okresie 

baroku). 9 Budując klasztor starano się wykorzystać jak największą powierzchnię 

do użytku, dzięki czemu można było zagospodarować poddasze. Pierwotnie cały 

dach był pokryty dachówką (obecnie częściowo dachówką, blachą stalową i papą 

bitumiczną). 

Wewnątrz budynku znajduje się trójbiegowa klatka schodowa, wykonana z marmuru 

sławniowickiego, który w okresie budowy był najtańszym materiałem budowlanym. 

Cała konstrukcja budynku jest murowana o zróżnicowanej formie architektonicznej. 

Ściany na poszczególnych kondygnacjach mają zróżnicowaną grubość od 1,50 m 

do 0,25 cm, wykonane są z cegły pełnej, palonej. Stropy między kondygnacyjne wykonane 

są jako drewniane i częściowo murarskie w formie sklepień Kleina. W klatce 

schodowej i w pomieszczeniu kaplicy głównej, strop wykonano jako sklepienia żebrowe, 

walcowe i eliptyczne. 10 

Jednym z ciekawszych elementów odróżniających tę budowlę od pozostałych 

na Rynku Solnym, jest charakterystyczna elewacja ściany północnej, gdzie usytuowany 

jest balkon z fi larami i stylowymi obramowaniami okiennymi.. Całość 

elewacji północnej przedzielona jest czterema dominującymi pilastrami i pięcioma 

poziomami gzymsów. Szczyty bocznych ścian wieńczy koronkowa attyka.. „Narożniki 

budynku ozdobiono fi gurami z piaskowca przedstawiającymi Archanioła 

Michała w środkowej elewacji - św. Hieronima i św. Jana Nepomucena. Szczyt 

wieńczy żelazny krzyż, wymieniony na nowy we wrześniu 1999 roku. W centralnej 

części ściany znajduje się okno trójdzielne, zamknięte półkoliście. Są to okna kaplicy 

klasztornej. Pierwsze barwne witraże zamontowane w 1903 r. przedstawiały 

Ofi arowanie NMP i scenę Nawiedzenia św. Elżbiety, zostały zniszczone pod koniec 

II wojny światowej. Obecne, wykonane zostały w Głogówku w 1982 roku przez 

9 Dach mansardowy /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ 

10 Metryka projektu budowlanego szybu windowego w budynku Domu Prowincjonalnego Zgromadzenia św. Elżbiety. Sygn. 

4189, s.3 

165


Dom Macierzysty, widok ściany północnej od strony 

Rynku Solnego, http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/index_u.htm 

166 

T. Cubera, przedstawiają św. Franciszka 

i św. Elżbietę. 

W 1897 roku kamienice przy ul. 

Szkolnej rozebrano i na ich miejscu wybudowano 

budynek stylowo dostosowany 

do Domu Macierzystego, powiększając 

tym samym jego metraż” 11 . 

Jednym z najciekawszych pomieszczeń 

Domu Prowincjonalnego jest Kaplica 

pod wezwaniem Świętej Rodziny. 

„Jest ona jedną z naj piękniejszych kaplic 

zakonnych na Śląsku powstałych w XIX 

wieku. Wyposażenie kaplicy prawie w całości 

pochodzi z drugiej połowy XIX w. 

(ołtarz, wieczna lampka, żyrandol, ławki, 

obrazy). W centralnej części kaplicy 

znajduje się ołtarz z ozdobnym monogramem 

maryjnym rzeźbionym w drewnie. 

Drzwiczki tabernakulum ozdobiono 

motywem kielicha z hostią i ornamentem 

roślinnym. Całość wieńczy; w środku 

subtelnie rzeźbiony krucyfi ks. Obok 

tabernakulum umieszczono dwie postacie 

aniels kie w klęczącej postawie; nad 

tabernakulum dwie mniejsze klęczące 

postacie anielskie trzymające świeczniki. 

Nadstawę ołtarza tworzy olejny obraz 

Świętej Rodziny (1865), artysty malarza 

Jana Bochenka (1831-1909) z Moraw. 

W południowym przęśle wznosi się chór 

muzyczny z romańskimi organami, które 

wykonał w 1865 r. A. Hoff mann, organomistrz 

z Nysy (…) 12 . 

Cennym wyposażeniem kaplicy są „podarowane 

Matce Marii Luizie Merkert: 

11 Śladami Marii Luizy Merkert”, s. 8 

12 Tamże, s.12


obrazy: „Zesłanie Ducha Świętego” - obraz na desce ze starszej szkoły mediolańskiej, 

dar króla Wilhelma I, który wraz z cesarzową Augustą w czerwcu 1865 r. złożył wizytę 

w Domu Macierzystym; - „Ukrzyżowanie” - obraz na płótnie, dar cesa rzowej Augusty 

w 1871 r. W kaplicy umieszczono obraz Najświętszego Serca Pana Jezu sa przełomu XVII/ 

XVIII wieku z domu rodzinnego Matki Franciszki Werner. Przed tym obrazem w dniu 

27 września 1842 r. Założycielki ofi arowały siebie, rodziny, z któ rych wyszły, działalność 

apostolsko - charytatywną i wszystkich potrzebujących - Naj świętszemu Sercu Pana Jezusa. 

Marmurową posadzkę do kaplicy podarował hrabia Praschma z Niemodlina.” 13 

Do wnętrza domu prowadzą szerokie, na całe pomieszczenie marmurowe schody, 

u ich szczytu znajduje się żelazna krata z bramą wejściową zwaną-furtą. W głębi 

wejścia wisi duży krzyż. 

Ważnym dla klasztoru pomieszczeniem jest kapitularz, „miejsce wyboru Matki 

Marii Luizy Merkert i kolejnych sióstr na przełożoną generalną zgromadzenia. 

Ostatnia kapituła generalna odbyła się tu 6 kwietnia 1889 r. W 1890 roku zarząd 

generalny przeniesiono do Wrocła wia. Dom Macierzysty nadal pełnił funkcję domu 

forma cyjnego, od 1920 roku jest również domem prowincjonalnym. Neogotyckie 

sklepienie kapitularza jest podtrzymane kla syczną smukłą kolumną z marmuru 

sławniowickiego. Na kapitelu kolumny widoczne są rurki z pierwotnego oświe tlenia 

gazowego” 14 , w tamtych czasach (1865) oświetlenie gazowe było absolutną nowinkę 

techniczną. „Na zachodniej ścianie kapitularza, w go tyckiej ramie obraz św. Elżbiety 

(zamówiony do kaplicy przez Matkę Marię Luizę) oraz dwa portrety Matek Założycielek: 

Marii Luizy Merkert z 1891 r. i Matki Franciszki Werner z 1892 r. malowane 

na płótnie i sygnowane P. Adler Breslau (Wrocław). 

W drugim przęśle święci Kosma i Damian, pierwsi mę czennicy lekarze. Obraz 

olejny malowany na płótnie w 1971 r. przez siostrę M. Rafaelę Szymkowiak z prowincji 

poznańskiej oraz zdjęcia współczesnych portretów: Matyldy Merkert (1813- 

1846) i Klary Wolf (1805-1853).” 15 

Warty uwagi jest również „pokój pamięci, nazywany za życia Matki Marii Luizy 

Merkert - Sancta Maria, pełnił funkcję jej sekretariatu. Znajduje się tu oryginalne 

biurko, przy którym pracowała Błogosławiona. Skrzynia do przechowania ważnych 

dokumentów, a w gablotach cenne pamiątki: m.in. listy, pierwsze statuty, porządek 

dzienny i najwcześniejsza krótka historia Zgromadzenia -w rękopisach, krzyż zasługi, 

kryształowy puchar z dedykacją, talerz z posagu, talerz pamiątkowy z okazji 

25-lecia założenia Zgromadzenia i różne XIX-wieczne naczynia, które otrzymała 

13 Tamże, s.12 



167


w darze, pieczęcie łąkowe używane przez Matkę, pierwszy relikwiarzyk z grudnia 

1872 r. W gablocie umieszczono także Pozycję o życiu i Pozycję o cudzie, dekrety: 

o heroiczności cnót promulgowany przez papieża Jana Pawła II w dniu 20 grudnia 

2004 roku i o cudzie promulgowany przez Ojca Świętego Benedykta XVI w dniu l 

czerwca 2007 roku(…). Na północnej ścianie - portrety: owalny - ks. bpa Adriana 

Włodarskiego (1807-1875), od 1860 roku kuratora Zgromadzenia; od lewej ks. prałata 

Klemensa Hagemanna, który wprowadził siostry do Norwegii i ks. Franciszka 

Fischera pierwszego opiekuna sióstr. Na wschodniej ścianie zdjęcia 9 kolejnych 

przełożonych generalnych zgromadzenia.” 16 Ponadto ściany sekretariatu zdobią 

liczne fotogramy: Matki Marii Luizy Merkert , Matki Franciszki Werner, Matki 

Melchiory Klammt - trzeciej przełożonej generalnej z M. Teresą Lorenz - pierwszą 

mistrzynią nowicjatu. 

Ten piękny dom był schronieniem dla wielu potrzebujących, stał się też ośrodkiem 

działalności charytatywnej. „W ciągu następnych 22 lat pracy, Błogosławiona 

Matka Maria Merkert, przygotowała do życia zakonnego blisko 500 sióstr - głównie 

z Ziemi Śląskiej, założyła 90 domów zakonnych, 12 szpitali, wiele domów opieki dla 

osób w podeszłym wieku, liczne placówki wychowawczo - oświatowe (przedszkola, 

żłobki, sierocińce, szkoły elementarne, zawodowe itp.)”. 17 

Matka Maria Merkert myślała również o starszych siostrach i o ich przyszłości. 

Dlatego pod koniec 1870 roku rozpoczęła budowę nowego Domu, na ulicy Słowiańskiej. 

Obiekt ten od roku 1872 zamieszkany przez siostry Elżbietanki, był częścią 

większej nieruchomo ści Prowincji Nyskiej. Budowla w założeniu architektonicznym 

podobnie jak dom macierzysty prezentowała typowy dla tego wieku eklektyzm, 

z dominującymi elementami neobaroku. Niestety architekta i budowniczych 

nie ustalono. Na wykupionej parceli przy dzisiejszej ulicy Słowiańskiej wybudowano 

kilka budynków, z których cześć ( w tym budynek główny) istnieje do dziś. 

Budynek przed wojną spełniał funkcje domu zakonnego z półpubliczną kaplicą, 

a także bursą, zakładem dobroczynności i szkołą dla dziewcząt. Niestety po 1945 roku 

budynek ten został odebrany Sios trom i przeznaczony na cele mieszkalne. Ostatecznie 

zamieszkało w nim kilkanaście rodzin. Do lat 90-ch, budynek służył jeszcze 

celom mieszkaniowym. 

Zgromadzeniu został zwrócony dopiero w roku 1991 i przeznaczony na cele 

charytatywne. Pierwotnie planowano umieścić w nim schronisko dla bezdomnych. 

Obecnie jest wydzierżawiony nyskiemu Caritas i niestety nieużytkowany, 


17 „Czcigodna Służebnica Boża Maria Merkert (1817-1872), s. Margarita Cebula, Nysa 2006, s. 14 

168


ze względu na olbrzymią dewastację. Po 1945 roku podejmowano kilkakrotnie 

prace remontowe, miały tu miejsce niewielkie prace elewacyjne, wymiany obróbek 

blaszanych, tynkowanie wnętrz ; także zmiany wewnętrznych podziałów. 

Po 1990 r., kiedy to obiekt zwrócono Elżbietankom, w związku z projektowanym 

nowym użytkowaniem budynku i zmianą jego charakteru, rozpoczęto większe 

prace - niestety nie zostały one dokończone; wymieniono część stropów (nad 

II piętrem ) ; wyremontowano strop nad kaplicą; rozpoczęto przebudowę dachu. 

Obiekt czeka na zagospodarowanie. 18 

Jak widać starania Matki Marii Merkert przynosiły wielkie owoce. Ta skromna 

i pobożna kobieta stała się pod koniec swojego życia jedną z najbardziej znanych 

postaci Śląska. Zdobyła popularność nie tylko dlatego, że z uporem i konsekwentnie 

potrafi ła realizować swoje zamierzenia ale przede wszystkim czyniła to z myślą 

o innych - ubogich i potrzebujących. Dla wszystkich zadających sobie pytanie, w jaki 

sposób zostawić po sobie chociażby mały ślad na tej ziemi, odpowiedzi należy szukać 

w dziele Matki Marii. W tej skromnej, śląskiej kobiecie było wielkie, niezwykłe serce, 

jak wielkie - świadczą o tym jej dzieła. 

18 Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III- katalog zabytków, sygn. 3831/III, s. 1 

169

170 


MARIA LUIZA MERKERT 

BLAHOSLAVENÁ Z NYSY 

Zápisy o existenci Nysy jako osady jsou dochovány v nejstarších kronikách již 

z X. století. Osídlení údolí řeky se stejným názvem vytvořilo velmi příznivé podmínky 

pro kolonizaci, rozvoj obchodu, řemesla a zemědělství. Společně s rozvojem osady 

se zvyšoval její počet obyvatel. 

Od XII. století byla Nysa vlastnictvím wroclawských biskupů, kteří jí věnovali 

zvláštní pozornost. Díky jejich štědré nadaci bylo město rozšiřováno. Vzniklo mnoho 

důležitých sakrálních a světských budov. Z iniciativy biskupů se usadily mnohé 

řeholní řády, jejichž úkolem byla mj. péče o městskou pospolitost. 

Poloha a bohatství rozvíjející se Nysy lákaly mnoho nájezdníků. V XV. století se 

Nyse nevyhnuly konfl ikty, obležení, pogromy a epidemie. Tato území byla pleněna za 

husitských válek (1419-1439). Obzvlášť tragický pro Nysu byl rok 1428. Proto již ve 

středověku vzniklo několik špitálů a hospiců, které založili biskupové. V roce 1417 farář 

kostela sv. Jakuba Pudweck založil sirotčinec, tzv. dům mendikantů. Sirotci v něm 

bydlící se museli starat o živobytí přijímáním různých darů (mendicare - lat. žebrat). 1 

V XVI. století nastaly zásadní náboženské a společenské změny. Reformace, k níž 

biskupové zprvu přistupovali velmi tolerantně, způsobila růst protestantského vlivu, 

zejména ve Wroclawi. A proto časem bylo hlavní město knížectví přeneseno právě 

do Nysy. Vyzvedlo to ještě víc její význam. Zároveň s protireformací nastala ještě 

větší výstavba a rozvoj města. 

V té době byla Nysa součástí Habsburské monarchie. V I. polovině XVII. stol. 

biskupství převzal arcikníže Karel Habsburský. V roce 1622 v důsledku pokračování 

protireformační politiky usadil v Nyse jezuitský řád. Podle jeho plánů se Nysa 

měla stát nejdůležitějším politickým, vědeckým a hospodářským centrem ve Slezsku. 

Proto biskup Karel Habsburský založil pro jezuity v roce 1623 obrovský komplex 

budov, který na počest zakladatele dostal název „Carolinum”. Slavnostní otevření 

se uskutečnilo 23. dubna 1624. Avšak v tomtéž roce byl Karel Habsburský povolán 

španělským králem Filipem IV. do úřadu vicekrále Portugalska. Bohužel na cestě 

do Madridu zemřel na zimnici. Byl pohřben v Escurialu. Jeho srdce bylo uloženo v 

jezuitském kostele jím založeném, vedle „Carolinum”. 

Ve stejném období v Evropě řádila třicetiletá válka (1618-1648), která se také 

nevyhnula Nyse. V letech 1620-1642 město napadla saská, švédská a dánská pro- 

1 Internetový magazín hista-zone www.hista-zone.rar.pl

testantská vojska, která způsobila velké škody. Obyvatelé Nysy nesli následky násilí, 

požárů, loupení, vysoké kontribuce a epidemie přivlečené válkou. 

Lepší život neměli obyvatelé ani v XVIII. století. Současně se začátkem slezských 

válek (1740-1763) postihly Nysu škody a nová nadvláda pruského státu, nepříznivá 

pro katolictví. Z pružného obchodního centra se Nysa stala uzavřenou pevností a 

zaujala velmi důležité místo ve strategických plánech pruských králů. 

V roce 1807 napoleonská armáda bojující v pruském tažení 4 měsíce obléhala 

město. Znovu trpělo obyvatelstvo Nysy. 

Z dalších neštěstí sužujících město byly mnohé povodně, obzvlášť destrukční se staly v 

letech 1783 a 1829, dokud nebyla v roce 1890 provedena regulace řeky Nysy Kłodzkiej. 2 

V roce 1810 přestalo existovat Nyské biskupské knížectví, pruské protestantské 

úřady provedly sekularizaci celého území. Společně s touto událostí v Nyse defi nitivně 

skončila několik století trvající historie mecenášství, ochrany a vlády wroclawských 

biskupů. 3 Začalo brutální zúčtování s Katolickou církví. V důsledku sekularizace 

řádů mnoho budov zůstalo bez svých majitelů nebo změnilo určení. Převážně 

v nich byly zřízeny sklady nebo lazarety. Mnoho z nich bylo rozebráno a stalo se 

zdrojem levného stavebního materiálu. 

Zásadní změny pro hospodářský a společenský rozvoj nastaly v XIX. století 

společně s průmyslovým rozvojem Evropy. Přesto, že vážným omezením výstavby a 

rozvoje města byly nadále existující hradby, ze dne na den přibývalo mnoho výrobních 

závodů. Ačkoli to nebyly továrny zaměstnávající stovky dělníků, i přesto se do 

Nysy stahovaly zástupy nezaměstnaných rolníků a emigrantů. Teprve v roce 1877 

vojenská správa dovolila rozebrat části hradeb a v roce 1898 bylo zrušeno stavební 

omezení v okruhu vnějšího opevnění (v roce 1903 byla defi nitivně zlikvidována 

nyská pevnost, i když město bylo nadále důležitou vojenskou základnou). Zároveň 

byly k městu připojovány okolní vesnice a osady. Ve výsledku hustota osídlení ve 

středu města dosáhla velkoměstské úrovně, avšak 1/3 všech bytů byla bez světla a 

vzduchu. 4 

Je třeba také pamatovat, že XIX. století je pro Německo obdobím sjednocování 

státu. Mocenské snahy způsobily vážné vnitřní a vnější konfl ikty. Motorem tohoto 

dění bylo Prusko. První polovina XIX. století je ukončena tragickou bilancí evropského 

jara lidu, které se také nevyhnulo Slezsku. Zde dopadly útrapy válek pruskodánské 

(1864-1865), prusko-rakouské (1864 -1866) a prusko-francouzské (1870- 

1871), které završovaly sjednocení Německa s dominantním vlivem Pruska. Ve stínu 

slávy padly za oběť těchto válek tisíce nevinných lidí. 

2 Historické a urbanistické studie. Sign. 3831/I. Památkové studium města Nysy. Svazek I. str. 45 

3 Internetový magazín hista-zone www.hista-zone.rar.pl 

4 Historické a urbanistické studie. Sign. 3831/I. Památkové studium města Nysy. Svazek I. str. 45-46 

171


Dům altaristů na Kostelním náměstí 

Všechny tyto události vážně ovlivnily společenskou a hospodářskou situaci obyvatel 

Nysy. Způsobily hromadnou emigraci, vykořisťování, bídu a opuštění nejubožejších. 

„Nysa se stala hledištěm mnoha lidského neštěstí. Nedostatek bydlení, pitné vody, špatné 

sanitární podmínky, časté živelní pohromy byly neustálým zdrojem hladu a epidemie tyfu 

a cholery. Ve městě a v okolí chyběli lékaři, ošetřovatelky a nemocnice. To znásobovalo 

počet obětí. V obydlí zůstávali nemocní bez péče a ulice byly plné opuštěných a osiřelých 

dětí. Během epidemie byly domy pečetěny s policejním zákazem vstupu bez ohledu na 

to, že uvnitř umírá rodina bez pomoci a naděje. K těmto útrapám se přidávaly mnohé 

války, revoluční vření, nezaměstnanost, zákaz shromažďování a žebrání pod sankcí trestu 

vězení. Teprve v roce 1842 pruské úřady vydaly zákon zavazující obce k zakládání dočasných 

nemocnic a udělování příležitostné pomoci chudým. Tak zvaná ředitelství chudých 

ustanovená při magistrátech měla velmi omezené možnosti působení”. 5 

Za takovýchto podmínek začala své působení v roce 1842 Maria Merkert. Maria 

se narodila v Nyse 21. září 1817 v měšťanské rodině Karola Antoniego Merkerta 

a Barbary, za svobodna Pfi tzner. Za rok po jejím narození zemřel otec. Marii a její 

starší sestru Matyldu vychovávala matka. Obě sestry ukončily katolickou školu pro 

děvčata v Nyse. V roce 1842 se mladá děvčata z náboženského podnětu rozhodla 

věnovat svůj život nejpotřebnějším. Po smrti matky společně s jinými kolegyněmi; 

Franciszkou Werner a Klarou Wolff celý svůj volný čas po zaměstnání zasvětila službě 

nemocným a opuštěným. Takto začala samaritánská posluha blahoslavené Marie 

Merkert trvající více než čtvrt století. 

5 Slavné postavy polsko - českého pohraničí. Společné historické dědictví. Starostwo Powiatowe v Nyse 2007. „Život a působení 

Matky Marie Luizy Merkert, spoluzakladatelky Kongregace Sester sv. Alžběty”. G. Grabowska, s. Margarita Cebula CSSE. str. 99 

172

MARIA LUIZA MERKERT - BLAHOSLAVENÁ Z NYSY 

Časy se měnily, ale ubohých a nemocných 

přibývalo. Potřeby narůstaly. 

Osud zavál mladé ženy na určitou dobu 

do odlehlých míst. Ale obyvatelé Nysy 

nezapomněli na jejich úsilí. V roce 1849 

se Maria Merkert vrátila do Nysy a obnovila 

k životu myšlenku Šedých sester, 

19. listopadu 1850 si zvolila za patronku 

společenství – sv. Alžbětu Uherskou (patronku 

aktů milosrdenství), 22. prosince 

1850 představila městské radě města 

Nysy soupis členek a status Kongregace 

sester sv. Alžběty pro péči o opuštěné a 

nemocné. 6 Dům altaristů na Kostelním 

náměstí (1842-1848), který dříve pronajímala, 

byl příliš malý pro potřeby Kongregace. Stejné to bylo s obydlím u truhláře 

na ul. sv. Josefa, nyní ul. Karola Miarki (1850-1852). 7 

Z těchto důvodů Maria Merkert v roce 1852 koupila (za peníze získané z fi - 

nančních darů) rozlehlou budovu v tehdejší Školní ulici (nyní Sobieskiego 7). 

Sestry se tam zabydlely od l. května (o jedenáct let později v roce 1863 na Solném 

rynku, vedle dříve zakoupených budov, byla zahájena stavba nové budovy, která 

byla pojmenována Matiční dům). „Na slavnost sv. Josefa, dne 19. března 1853, byl 

zazděn základní kámen posvěcený v kostele sv. Petra a Pavla. Projektantem a mistrem 

stavebních prací Matičního domu byl F. Pohl - stavební mistr z Nysy. Matka 

Maria dohlížela na všechny činnosti - počínaje projektem až po předání k užívání 

plně vybavené budovy. 

Završením stavby byla slavnost posvěcení kaple a budovy Kongregace. Provedl to 

biskup monsignore Adrian Włodarski, wroclawský sufragán dne 21. listopadu 1865 

na slavnosti Obětování Nejsvatější Panny Marie” 8 Matiční dům 

. 

Budova Kongregace se i přes tragické události II. světové války dochovala do 

současnosti prakticky nedotčená. Klášter je typickou eklektickou stavbou (pochází 

z řeckého slova eklektikós - „vybírající“). V architektuře XIX. stol. bylo velmi módní 

spojování prvků vybraných z historických slohů libovolným způsobem do jedné 

budovy. V první polovině téhož století umění dominoval medievalismus, nazý- 

6 „Život a působení Matky Marie Luizy Merkert, spoluzakladatelky Kongregace Sester sv. Alžběty”. G. Grabowska, s. Margarita 

Cebula CSSE. str. 101 

7 „Po stopách Marie Luizy Merkert”, s. M. Margarita Cebula. Městský úřad v Nyse, 2008, str. 7. 

8 „Po stopách Marie Luizy Merkert”, s. 7 

173


Památková studie města Nysy, Bílá karta klášterního domu, Svazek III: 

− Budova Klášterního domu na ul. Słowiańskiej (dnešní stav), 

− situační plán rozmístění zástavby na ul. Słowiańskiej, 

− plány klášterního domu (pohled), 

− mapka Nysy, poloha ul. Słowiańskiej. 

ván neogotikou, odtud mnohé vztažnosti k tomuto slohu. Neogotika měla přímou 

souvislost s přeměnami XIX. století. Státy západní Evropy s narůstajícím vlivem 

(včetně Německa) hledaly počátky svého vlivu ve středověku, a proto byl tak velmi 

zdůrazňován. 

Avšak u architektonického řešení kláštera bylo třeba pamatovat, že sousedící budovy 

měly základ v jiných vzorcích, tak jako v případě semináře sv. Anny (budova 

nynější hudební školy), který představoval pozdní renesanci a rané baroko. Ladilo to 

s barokním komplexem „Carolinum” a jezuitským kostelem. 

Provinční dům Sester sv. Alžběty je do dnešní doby komplexem vzájemně spojených 

budov, které jsou v geometrickém plánu situovány do tvaru písmene ,,C‘ s nevelkým 

dvorkem od západní strany. Základem budovy je klášterně-církevní objekt. Uvnitř budovy 

byly umístěny: kaple, refektář, klauzurní místnosti pro sestry a představené pro- 

174


vincií. V budovách k němu přilehlých byly umístěny: kuchyně, hospodářské místnosti 

takové jako prádelna, sušička, krejčovská dílna a obytné místnosti určené pro zdržující 

se tam řádové sestry, jakož i obývací pokoje pro osoby navštěvující klášter. Všechny budovy 

byly vybudovány s podsklepením, skládají se ze tří nadzemních podlaží a jednoho 

sklepu. Na budově byla zhotovena střecha s různorodou dřevěnou konstrukcí, částečně 

plochá a částečně mansardová. Taková střecha má lomený tvar, postavený ze dvou 

střešních ploch vzájemně rozdělených římsou (tento typ zastřešení se rozšířil zejména 

ve Francii v době baroka). 9 Při stavbě kláštera bylo usilováno o využití co největší plochy, 

díky čemu bylo možné zařídit podkroví. Zprvu byla celá střecha pokrytá taškami 

(nyní částečně taškami, ocelovým plechem a živičnou lepenkou). 

Uvnitř budovy se nachází široké schodiště, zhotovené ze sławniowickiego mramoru, 

který byl v období výstavby nejlevnějším stavebním materiálem. 

Celá konstrukce budovy je zděná s různorodým architektonickým vzhledem. Stěny 

na jednotlivých podlažích mají různou tloušťku od 1,50 m do 0,25 cm, jsou provedeny 

z plné, vypálené cihly. Mezipodlažní stropy jsou částečně dřevěné a částečně 

zděné ve formě Kleinových kleneb. Na schodišti a v místnosti hlavní kaple byl strop 

proveden ve formě žebrové, válcové a eliptické klenby. 10 

Jedním ze zajímavějších prvků odlišujících tuto budovu od ostatních na Solném 

rynku je charakteristická fasáda severní stěny, kde je situován balkón s pilíři a slohovým 

okenním orámováním. Celek severní fasády je předělen čtyřmi dominantními 

pilastry a římsami v pěti úrovních. Štíty bočních stěn ukončuje krajková atika. „Rohy“ 

budovy byly ozdobeny sochami z pískovce představujícími Michala Archanděla, ve 

střední části fasády - sv. Jeronýma a sv. Jana Nepomuckého. 

Štít ukončuje železný kříž, vyměněn za nový v září roku 1999. Ve střední části stěny 

se nachází trojdílné okno, ukončené půlkruhově. Jsou to okna klášterní kaple. První 

barevné vitráže byly zasazeny v roce 1903 a představovaly Obětování Nejsvatější Panny 

Marie a scénu Navštívení sv. Alžběty, byly zničeny na konci II. světové války. Současné 

zhotovil v Głogówku v roce 1982 T. Cuber, představují sv. Františka a sv. Alžbětu. 

V roce 1897 byly kamenné domy na ul. Szkolnej rozebrány a na jejich místě byla 

postavena budova slohově přizpůsobena Matičnímu domu, takto zvětšující její užitnou 

plochu” 11 . 

Jedním z nejzajímavějších místností Provinčního domu je Kaple zasvěcená svaté 

Rodině. „Je jednou z nejkrásnějších řeholních kaplí ve Slezsku, které vznikly v XIX. 

století. Skoro celé vybavení kaple pochází ze druhé poloviny XIX. století (oltář, věč- 

9 Mansardová střecha /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ 

10 Metrika stavebního projektu výtahové šachty v budově Provinčního domu Kongregace v. Alžběty. Sign. 4189, str.3 

11 Po stopách Marie Luizy Merkert”, str. 8 

175


Matiční dům na ul. Sobieskiego 7, boční stěna s hlavním vchodem 


né světlo, lustr, lavice, obrazy). V centrální části kaple se nachází oltář se zdobeným 

mariánským monogramem vyřezaným do dřeva. Dvířka svatostánku byla ozdobena 

motivem kalicha s hostií a rostlinným ornamentem. Celek je ukončen ve středu jemně 

vyřezávaným krucifi xem. Vedle svatostánku byly umístěny dvě klečící andělské 

postavy; nad svatostánkem dvě menší klečící andělské postavy držící svícny. Nadoltářní 

obraz tvoří olejomalba svaté Rodiny (1865), umělce malíře Jana Bochenka 

(1831-1909) z Moravy. V jižním oblouku se tyčí pěvecký kůr s románskými varhany, 

které zhotovil v roce 1865 A. Hoff mann, varhanický mistr z Nysy (…) 12 . 

Drahocenným vybavením kaple jsou „obrazy darované Matce Marii Luize Merkert: 

„Seslání Ducha svatého“ - obraz na desce ze starší milánské školy, dar krále 

Wilhelma I., který společně s císařovnou Augustou v červnu roku 1865 navštívili 

Matiční dům; - „Ukřižování“ - obraz na plátně, dar císařovny Augusty z roku 1871. 

12 Tamtéž, str.12 

176


V kapli byl umístěn obraz Nejsvatější Srdce Pána Ježíše z přelomu XVII. a XVIII. 

století pocházející z rodného domu Matky Franciszki Werner. Před tímto obrazem 

dne 27. září 1842 zakladatelky obětovaly sebe, rodiny, ze kterých pocházely, apoštolsko 

- charitativní činnost a všechny potřebné - Nejsvatějšímu Srdci Pána Ježíše. 

Mramorovou podlahu do kaple věnoval hrabě Praschma z Niemodlina.” 13 

Do domu vedou široké, prostorné mramorové schody, na jejich konci se nachází 

železná mříž se vstupní bránou nazývanou - brankou. Uvnitř vchodu visí velký kříž. 

Důležitou místností kláštera je kapitulář, „volební místo Matky Marie Luizy 

Merkert a dalších sester na generální představenou kongregace. Poslední generální 

kapitula se zde uskutečnila 6. dubna roku 1889. V roce 1890 byla generální správa 

přenesena do Wrocła wi. Matiční dům nadále plnil funkci formačního domu, od 

roku 1920 je také provinčním domem. Neogotická klenba kapituláře je podepřená 

kla sickým tenkým sloupem ze sławniowickiego mramoru. Na hlavici sloupu jsou 

viditelné trubky z prvotního plynového osvětlení” 14 , v tamtěch časech (1865) plynové 

osvětlení bylo absolutní technickou novinkou. „Na západní stěně kapituláře, v gotickém 

rámu obraz sv. Alžběty (objednán do kaple Matkou Marií Luizou) a dva portréty 

Matek Zakladatelek: Marie Luizy Merkert z roku 1891 a Matky Franciszki Werner 

z roku 1892 namalovány na plátno a signovány P. Adler Breslau (Wrocław). 

Ve druhém oblouku svatí Kosma a Damián, první lékaři mučedníci. Olejomalba 

na plátně z roku 1971 namalována sestrou M. Rafaelou Szymkowiak z poznańské 

provincie a fotografi e současných portrétů: Matyldy Merkert (1813-1846) a Klary 

Wolf (1805-1853).” 15 

Pozoruhodný je rovněž „památná místnost , nazývána za života Matky Marii 

Luizy Merkert - Sancta Maria, plnila funkci jejího sekretariátu. Nachází se zde originální 

psací stůl, na němž pracovala Blahoslavená. Skříň pro uchovávání důležitých 

dokumentů, a ve vitrínách cenné památky: mj. dopisy, první statuty, denní řád a nejranější 

krátká historie Kongregace - v rukopisech, kříž za zásluhy, křišťálový pohár 

s věnováním, talíř z věna, památkový talíř u příležitosti 25 let založení Kongregace 

a různé nádobí z XIX. století, které jí bylo darováno, lakové pečetě používané Matkou, 

první relikviářík z prosince roku 1872. Do vitríny byla rovněž vložena Pozice 

o životě a Pozice o zázraku, dekrety: o heroičnosti ctností promulgován papežem 

Janem Pawlem II. dne 20. prosince 2004 a o zázraku promulgován Svatým Otcem 

Benedyktem XVI. dne l. června 2007 (…). Na severní stěně - portréty: oválný - kněze 

biskupa Adriana Włodarskiego (1807-1875), od roku 1860 kurátora Kongrega- 




177


Matiční dům, pohled na severní stěnu ze strany Solného 

Rynku, http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/ 

index_u.htm 

178 

ce; z levé strany kněze preláta Klemense 

Hagemanna, který usadil sestry v Norsku 

a kněze Franciszka Fischera, prvního 

ochránce sester. Na východní stěně 

fotografi e 9 dalších generálních představených 

kongregace.” 16 Kromě toho stěny 

sekretariátu zdobí mnohé fotogramy: 

Matky Marie Luizy Merkert, Matky 

Franciszki Werner, Matky Melchiory 

Klammt - třetí generální představené s 

M. Teresou Lorenz - první mistrovou 

noviciátu. 

Tento krásný dům byl útočištěm pro 

mnoho potřebných, stal se rovněž centrem 

charitativní činnosti. „Během dalších 22 

let práce připravila Blahoslavená Matka 

Maria Merkert pro řeholní život skoro 

500 sester - hlavně ze Slezské země, založila 

90 řeholních domů, 12 nemocnic, 

mnoho pečovatelských domů pro starší 

osoby, početná výchovně - osvětová pracoviště 

(mateřské školky, jesle, sirotčince, 

základní, odborné školy atp.)”. 17 

Matka Maria Merkert pamatovala 

také na starší sestry a jejich budoucnost. 

Proto koncem roku 1870 začala s výstavbou 

nového Domu na ulici Słowiańskiej. 

Tento objekt od roku 1872, obydlen 

sestrami Alžbětinkami, byl součástí větší 

nemovitosti nyské provincie. Budova 

v architektonickém řešení stejně jako 

matiční dům představovala eklektismus 

typický pro toto století, s dominantními 

prvky neobaroku. Bohužel architekt a 


17 „Ctihodná Boží Služebnice Maria Merkert (1817-1872), 

s. Margarita Cebula, Nysa 2006, str. 14


stavbyvedoucí nebyli zjištěni. Na zakoupeném pozemku při dnešní Słowiańské ulici 

bylo postaveno několik budov, z nichž část (včetně hlavní budovy) stojí dodnes. 

Budova před válkou plnila funkci řeholního domu s poloveřejnou kaplí a také s 

internátem, ústavem dobročinnosti a školou pro děvčata. Bohužel po roce 1945 byla 

budova Sestrám odebrána a určena pro bytové účely. Defi nitivně se v něm zabydlelo 

několik rodin. Do konce 80-tých let ještě budova sloužila bytovým účelům. 

Kongregaci byla vrácena teprve v roce 1991 a určena pro charitativní účely. Prvotně 

bylo plánováno zřízení útulku pro bezdomé. Nyní je pronajata nyskému Caritasu 

a bohužel není využívána s ohledem na obrovskou devastaci. Po roce 1945 byly 

několikrát zahajovány rekonstrukční práce, byly zde prováděny malé fasádní práce, 

výměny oplechování, omítání vnitřků; také změny vnitřního uspořádání. Po roce 

1990, když byl objekt vrácen Alžbětinkám, byly v souvislosti s navrhovaným novým 

využitím budovy a změnou jeho charakteru zahájeny větší práce - bohužel nebyly 

dokončeny; byla vyměněna část stropů (nad II. patrem); byl opraven strop nad kaplí; 

byla zahájena přestavba střechy. Objekt čeká na nové využití. 18 

Jak je vidět, úsilí Matky Marie Merkert přinášelo velké ovoce. Tato skromná a 

pobožná žena se na zlomku svého života stala jednou z nejznámějších osobností 

Slezska. Získala popularitu nejenom proto, že s umíněností a důsledností dovedla 

realizovat své záměry, ale především činila to s myšlenkou na jiné - ubohé a potřebné. 

Pro všechny, kteří si kladou otázku, jak po sobě zanechat alespoň malou stopu na této 

zemi, odpověď je třeba hledat v díle Matky Marie. V této skromné, slezské ženě bylo 

velké, neobvyklé srdce, jak velké - to dokazují její díla. 

18 Památková studie města Nysy, Bílá karta klášterní budovy, Svazek III. - katalog památek, sign. 3831/III, str. 1 

179

180 


MARIA LUISE MERKERT 

DIE SELIGE AUS NEISSE 

Die ältesten Chroniken beschreiben das Bestehen von Neiße als einer Siedlung 

schon im 10. Jh. Der Standort im Tal eines Flusses, welcher den gleichen Namen 

trug, stellte sehr gute Bedingungen für Ansiedlungen, die Entwicklung des Handels, 

des Handwerks und der Landwirtschaft dar. Zusammen mit der Entwicklung der 

Siedlung erhöhte sich auch ihre Einwohnerzahl. 

Ab dem 12. Jh. wurde Neiße zum Eigentum der Breslauer Bischöfe, die die Ortschaft 

besonderer Fürsorge umgaben. Dank ihrer großzügigen Stiftung wurde die 

Stadt ausgebaut. Es entstanden viele wichtige kirchliche und Laien-Einrichtungen. 

Auf Treiben der Bischöfe wurden viele Ordensvereinigungen nach Neiße geholt, 

deren Aufgaben u.a. die Stadteinwohnerfürsorge war. 

Die Lage und der Reichtum der sich weiterentwickelnden Neiße haben viele 

Eindringlinge gelockt. Im 15. Jh. wurde die Stadt auch nicht von Konfl ikten, Belagerungen, 

Pogromen und Epidemien verschont. Diese Gebiete wurden unter andrem 

von den Hussitenkriegen (1419 bis 1439) verwüstet. Für Neiße war besonders 

das Jahr 1428 verheerend. Deshalb auch entstanden schon im Mittelalter einige 

Krankenhäuser und Pfl egeheime, die von den Bischöfen gestiftet wurden. 1417 hat 

der Pfarrer der St.-Jakobs-Kirche ein Waisenhaus, das sog. Mendikantenhaus, gestiftet. 

Die dieses Heim bewohnenden Waisen mussten sich selbst um ihre Verpfl egung 

kümmern, was sie dank verschiedner Schenkungen geschaff t haben (mendicare 

– Lat. betteln) 1 . 

Im 16. Jh. traten bedeutende religiös-soziale Veränderungen ein. Die Reformation, 

welcher die Bischöfe erst sehr tolerant gegenüber standen, hat das Wachstum 

der protestantischen Kräfte bewirkt, besonders in Breslau. Deshalb hat man mit 

der Zeit die Hauptstadt des Herzogtums nach Neiße verlegt. Dies hat der Stadt 

bedeutend mehr Prestige verliehen. Zusammen mit der Gegenreformation wuchs 

die Stadt weiter. 

In diesen Zeiten gehörte Neiße zu der Habsburgermonarchie. In der ersten 

Hälfte des 17. Jh. wurde das Bistum dem Erzherzog Karl von Habsburg zugeteilt. 

1622 hat er, indem er die Politik der Gegenreformation fortsetzte, nach Neiße den 

Jesuitenorden geholt. In seinen Plänen sollte Neiße das wichtigsten politische, wissenschaftliche 

und wirtschaftliche Zentrum Schlesiens werden. Deshalb auch hat 

1 Magazyn internetowy hista-zone www.hista-zone.rar.pl

Bischof Karl von Habsburg 1623 den Jesuiten einen riesigen Gebäudekomplex gestiftet, 

der zu Ehren des Stifters als „Carolinum“ benannt wurde. Die feierliche Eröff 

nung fand am 23. April 1624 statt. Karl von Habsburg erhielt jedoch im selben 

Jahr von Spaniens König Philipp IV. das Amt des Vizekönigs von Portugal. Leider 

verstarb er an Malaria auf dem Weg nach Madrid. Er wurde in Escurial beigesetzt. 

Sein Herz hat man jedoch in der von ihm gestifteten Jesuitenkirche neben dem 

„Carolinum“ begraben. 

In der gleichen Zeit dauerte in Europa der Dreißigjährige Krieg (1618-1648), 

der Neiße auch nicht verschonte. In den Jahren 1620 bis 1642 wurde die Stadt 

von protestantischen sächsischen, schwedischen und dänischen Heeren überfallen, 

die viel vernichtet haben. Die Einwohner von Neiße haben große Kosten tragen 

müssen: Vergewaltigungen, Brände, Plünderungen, Kontributionszahlungen und 

Krankheiten, die der Krieg über sie gebracht hatte. 

Nicht besser erging es den Menschen im 18 Jh. Am Anfang der Schlesischen 

Kriege (1740 bis 1763) machten sich in Neiße Vernichtungen und die neue Herrschaft 

Preußens breit, die dem Katholizismus widersprach. Aus einem Handelszentrum 

wurde Neiße in eine verschlossene Festung umgewandelt, und hat in den 

strategischen Plänen der preußischen Könige eine hohe Stellung eingenommen. 

1807 belagerten Neiße über 4 Wochen lang die in der preußischen Kampagne 

kämpfenden napoleonischen Armeen. 

Unter anderen Niederlagen muss man erwähnen, dass die Stadt von zahlreichen 

Hochwassern heimgesucht wurde, besonders vernichtend waren die in den Jahren 

1783 und 1829, bis man 1890 den Fluss Neiße 2 reguliert hatte. 

1810 wurde das Bischofsherzogtum Neiße aufgelöst, die protestantische Obrigkeit 

Preußens hat das gesamte gebiet säkularisiert. Zusammen mit diesen Ereignissen 

wurde defi nitiv die hunderte Jahre andauernde Unterstützung, Fürsorge und Herrschaft 

der Breslauer Bischöfe beendet. 3 Man begann mit einer blutigen Abrechnung 

mit der Katholischen Kirche. Ale Ergebnis der Säkularisierung der Orden und Klöster 

verloren viele Gebäude ihre Hausherren oder änderten den Verwendungszweck. 

Sie wurden vorwiegend in Lagerhäuser oder Lazarette umgewandelt. Viele wurden 

auseinander genommen und stellten eine Quelle preiswerter Baustoff e dar. 

Bedeutende für die wirtschaftliche und soziale Entwicklung Veränderungen, kamen 

im 19. Jh., zusammen mit der industriellen Entwicklung Europas. Obwohl, dass 

die bestehenden Wehrmauern für die Erweiterung der Stadt ein großes Problem 

darstellten, entstanden von Tag zu Tag viele neue Produktionsbetriebe. Und trotzt 

dessen, dass dies keine Fabriken waren, die hunderte Arbeiter beschäftigen, kamen 

2 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I. Seite 45 


181


Das Haus der Altaristen am Kirchenplatz 

nach Neiße scharenweise arbeitslose Bauern und Emigranten. Erst 1877 willigte 

das Militär ein, Teile des Walls abzutragen, und 1898 wurden Baueinschränkungen 

im Bereich der Außenbefestigung zurückgenommen (1903 wurde die Festung Neiße 

endgültig aufgelöst, obwohl die Stadt weiterhin ein wichtiger Militärstützpunkt 

blieb). Gleichzeitig wurden der Stadt umliegende Dörfer und Siedlungen angegliedert. 

Als Ergebnis erreichte die Einwohnerdichte in der Innenstadt ein Großstadtniveau, 

jedoch 1/3 aller Wohnungen hatten keinen Licht- oder Luftzutritt 4 . 

Mann muss auch in Erinnerung behalten, dass das 19. Jh. ein Zeitraum der Vereinigung 

des deutschen Staates war. Das Großmachtstreben hat zu vielen Inner- 

wie auch Außenkonfl ikten geführt. Die Triebkraft dieser Handlungen war Preußen. 

Die erste Hälfte des 19. Jh. endet mit einer tragischen Bilanz des Frühlings der 

Völker, dem auch Schlesien nicht entging. Hier spielten sich auch die tragischen 

Ereignisse des preußisch-dänischen (1864-1865), preußisch-österreichischen (1864 

– 1866) und preußisch-französischen (1870 – 1871) Kriege ab, wobei der letzte die 

Vereinigung Deutschland krönte und zugleich die Macht Preußens präsentierte. Im 

Schatten des Ruhmes fi elen tausende unschuldige Kriegsopfer. 

Alle diese Ereignisse nahmen großen Einfl uss auf die sozial-wirtschaftliche 

Situation der Einwohner von Neiße. Sie bewirkten Massenmigration, Ausbeutung, 

Armut und das Verlassen der Ärmsten. „Neiße wurde zum Schauplatz vieler 

menschlicher Missgeschicke. Das Fehlen von Wohnungen, Trinkwasser wie 

4 Studia historyczno-urbanistyczne. Syg. 3831/I. Studium konserwatorskie miasta Nysy. Tom I.. Seite 45-46 

182

MARIA LUISE MERKERT - DIE SELIGE AUS NEISSE 

auch die fatalen sanitären Bedingungen, 

häufi ge Naturkatastrophen waren eine 

Quelle des Hungers und der Typhusund 

Choleraepidemien. In der Stadt und 

Umgebung fehlte es an Ärzten, Krankenschwestern 

und Krankenhäusern. 

Dies vermährte die Opferzahlen. In den 

Wohnungen blieben Kranken ohne jegliche 

Pfl ege und die Straßen waren voller 

zurückgelassener und verwaister Kinder. 

Während der Epidemie wurden Häuser 

mit einem polizeilichen Eintrittsverbot 

gekennzeichnet ohne darauf zu achten, 

dass im Innern dieser Häuser Familien 

ohne jegliche Pfl ege und Hoff nung starben. 

Außer diesem Unglück kamen noch viele Kriege, Aufstände, Arbeitslosigkeit, 

das Vereinigungs- und Almosensammelverbot, das mit einer Gefängnisstrafe verbunden 

war, hinzu. Erst 1842 hat die preußische Verwaltung ein Gesetz erlassen, 

das die Gemeinden zum Einrichten von zeitweiligen Krankenhäusern und Behelfssozialleistungen 

verpfl ichtete. Die bei den Verwaltungsämtern eingerichteten Armendirektionen, 

hatten nur geringere Handlungsmöglichkeiten“. 5 

Stammhaus 

In solchen Bedingungen begann 1842 Maria Merkert ihre Tätigkeit. Sie kam zur 

Welt in Neiße am 21. September 1817 in der bürgerlichen Familie von Karl Anton 

Merkert und Barbara geborne Pfi tzner. Der Vater verstarb nach ihrer Geburt. Maria 

und ihre ältere Schwester wurden von der Mutter großgezogen. Beide Schwestern 

schlossen die Katholische Mädchenschule in Neiße ab. 1842 beschlossen die jungen 

Mädchen, aus religiösen Gründen, ihr Leben den am meisten Bedürftigen zu 

widmen. Nach dem Tod der Mutter, zusammen mit anderen Kameradin, Franziska 

Werner und Klara Wolff , haben sie sich entschlossen die von der Berufsarbeit freie 

Lebenszeit den Kranken und Verlassenen zu widmen. So begann die über ein viertel 

Jahrhundert andauernde Samariterdienst der seligen Maria Merkert. 

Die Zeiten änderten sich, aber Arme und Kranke gab es immer mehr. Die Bedürfnisse 

wuchsen. Das Schicksal hat der jungen Frauen für eine gewisse Zeit in entferne Orte 

geführt. Jedoch haben die Einwohner von Neiße ihre Bemühungen nicht vergessen. 1849 

5 Sławne postacie pogranicza polsko - czeskiego. Wspólne dziedzictwo historyczne. Starostwo Powiatowe w Nysie 2007. „Życie i 

działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. 

G. Grabowska, S. Margarita Cebula CSSE.Seite 99 

183


Denkmalpfl egestudium der Stadt Neiße, Weiße Karte des Klosterhauses, Band III: 

− Gebäude des Klosters an der Straße ulica Słowiańska (heutiger Zustand), 

− Lageplan der Bebauungen (ul. Słowniańska), 

− Plan des Klostergebäudes (Grundriss) 

− kleine Stadtkarte von Neiße, Lage von ul. Słowiańska. 

kam Maria Merkert nach Neiße zurück und erweckte die Idee der Grauen Schwester 

wieder zum Leben, am 19. November 1850 hat sie für die Schirmherrin des Vereins die 

Heilige Elisabeth von Ungarn gewählt (die Schutzheilige der barmherzigen Einrichtungen), 

am 22. Dezember 1850 hat sie der Stadtverwaltung von Neiße das Mitgliederverzeichnis 

und die Satzungen der Vereinigung der Schwestern von der heiligen Elisabeth 

zum Zwecke der Pfl ege von verlassenen Kranken vorgelegt. 6 Das Haus der Altaristen 

auf dem Kirchenplatz (1842-1848), das sie vorher gemietet hatte, war zu klein, um die 

Bedürfnisse der Vereinigung zu stillen. Zur ähnlichen Situation kam es in der Wohnung 

bei dem Schreiner an der St.-Josef-Straße, heute ul. Karola Miarki (1850-1852). 7 

6 „Życie i działalność Matki Marii Luizy Merkert, współzałożycielki zgromadzenia sióstr św. Elżbiety”. G. Grabowska, S. 

Margarita Cebula CSSE.Seite 101 

7 „Śladami Marii Luizy Merkert”, S. M. Margarita Cebula. Urząd Miejski w Nysie, 2008, Seite 7. 

184


Deshalb hat Maria Merkert 1852 (für Gelder, die sie gesammelt hat) ein großräumiges 

Gebäude an der damaligen Schulstraße (heute ul. Sobieskiego 7) gekauft. Die 

Schwestern bewohnten dieses Haus ab dem 1. Mai (elf Jahre später 1863 begann man 

an dem Salzmarkt, neben den früher gekauften Gebäuden, mit dem Bau eines weiteren 

Objekts, welches man als das Stammhaus bezeichnete). „Am Heilig-Josefs-Tag, 

am 19. März 1853, hat man den Grundstein, der in der Kirche der Heiligen Petrus 

und Paul geweiht wurde, gelegt. Der Projektant und Bauleiter des Stammhauses war 

F. Pohl – Baumeister aus Neiße. Maria hat über allen Arbeiten gewacht – vom Projekt 

angefangen, bis auf die Inbetriebnahme des vollständig ausgestatteten Hauses. 

Die Krönung des Baus war die Einweihung der Kapelle des Vereinigungshauses. 

Dies hat der Breslauer Weihbischof Adrian Włodarski am 21. November 1865, dem 

Tag des Mariä Tempelgangs, vollbracht. 8 

Das Vereinigungsgebäude blieb, trotz der tragischen Ereignisse des II. Weltkriegs, 

praktisch unversehrt. Das Kloster ist ein typisch eklektischer Bau (aus dem 

Griechischen eklektikós – „auswählende“). In der Architektur des 19. Jh. war es sehr 

populär in einem Gebäude auf freie Weise ausgewählte Elemente historischer Stile 

zu vereinigen. 

In der ersten Hälfte dieses Jh. dominierte in der Kunst der Mediävismus, der als 

Neo-Gotik bezeichnet wurde, deshalb auch so viele Bezugspunkte zu diesem Stil. 

Der Neo-Gotik war unmittelbar mit den Veränderungen des 19. Jh. verbunden. Die 

steigende Macht der Saaten Westeuropas (darunter Deutschlands) nahm ihre Quelle 

im Mittelalter, deshalb auch wurde sie so akzentuiert. 

Jedoch als man die Klosterarchitektur plante, konnte man auch nicht vergessen, 

dass die benachbarten Gebäude auf anderen Mustern basieren, wie im Fall des St.- 

Anna-Seminars (Gebäude der heutigen Musikschule), welches späte Renaissance 

und frühen Barock repräsentierte. Dies passte zu dem barocken Gebäudekomplex 

„Carolinum“ und der Jesuitenkirche. 

Das Provinzhaus der Schwester von der heiligen Elisabeth besteht bis heute 

aus einem Komplex mit einander verbundener Gebäude, die geometrisch in Form 

des Buchstabens „C“ gelegen sind, mit einem kleinen Hof in westlicher Richtung. 

Den Gebäudestamm stellt ein Kloster- und sakrales Gebäude dar. Im Inneren des 

Hauses befi nden sich: Kapelle, Refektorium, Klauselräume der Schwester und Provinzoberinen. 

In den anderen angrenzenden Gebäuden wurden folgende Räume 

eingerichtet: Küche, Hilfsräume wie der Waschraum, Trocknerei, Nähwerkstatt und 

Wohnräume für die sich dort aufhaltenden Nonnen, wie auch Gästezimmer für 

8 Śladami Marii Luizy Merkert”, Seite 7. 

185


Das Stammhaus an der ul. Sobieskiego 7, Seitenwand mit Haupteingang 


Personen, die das Kloster besuchen. Alle Gebäude wurden samt Keller erbaut und 

bestehen aus drei überirdischen Stockwerken und einem unterirdischen Stockwerk. 

Das sich über dem Gebäude befi ndende Dach hat eine diff erenzierte Holzkonstruktion, 

es ist teilweise fl ach und teilweise ein Mansardendach. So ein Dach hat einen 

gebrochnen Charakter, gebaut aus zwei von einander mit einem Gesims getrennten 

Dachfl ächen (dieser Dachtyp hat sich vor allem in Frankreich während des Barocks 

verbreitet). 9 Als man ein Kloster baute, hat man versucht die größtmögliche Fläche 

zu nutzen, dank dem konnte man auch das Dachgeschoss verwenden. Ursprünglich 

war das gesamte Dach mit Dachkacheln bedeckt (zurzeit teilweise mit Dachkacheln, 

Stahlblech und bituminöser Dachpappe). 

Im Gebäudeinneren befi ndet sich ein dreigängiges Treppenhaus, das aus Kunzendörfer 

Marmor angefertigt wurde, der in der Bauzeit der billigste Baustoff war. 

9 Mansardendach /http//www.wikipedia.org/wiki/pl/ 

186


Die gesamte Gebäudekonstruktion besteht aus Ziegeln und, was die architektonische 

Form anbetriff t, ist diff erenziert. Die Wände haben auf verschiedenen 

Stockwerken unterschiedliche Dicke, von 1,50 m bis zu 0,25 cm und wurden aus 

vollständigen, gebrannten Ziegeln angefertigt. Die Decken zwischen den Stockwerken 

wurden aus Holz und teilweise aus Ziegeln in Form von Klein-Gewölben 

angefertigt. Im Treppenhaus und dem Raum der Hauptkapelle, wurde die Decke als 

Rippen-, Walz- und Ellipse-Gewölbe angefertigt. 10 

Eines der interessantesten Elemente, das den Bau von anderen Gebäuden des 

Salzmarktes unterscheidet, ist die charakteristische Fassade der nördlichen Wand, 

wo sich ein Balkon mit Pfeilern und stilvollen Fensterrahmen befi ndet. Die Gesamtheit 

der nördlichen Fassade ist durch vier dominierende Pilaster und fünf Gesimsebene 

geteilt. Die Giebel der Seitenwände sind mit kunstvoller Attika verziert. 

„Die Gebäudeecken wurden mit Figuren aus Sandstein verziert, die Michael Angelo 

in der Mittelfassade – den heiligen Hieronymus und den heiligen Johannes Nepomuk 

darstellen. 

Der Giebel wird von einem eisernen Kreuz verziert, der 1999 ausgetauscht wurde. 

Im zentralen Teil der Wand befi ndet sich ein dreiteiliges, halbkreisförmig verschlossenes 

Fenster. Dies sind die Fenster der Klosterkapelle. Die ersten farbigen 

Kirchenfenster wurden 1903 eingesetzt und stellten den Mariä Tempelgang und die 

Szene der Mariä Heimsuchung dar, sie wurden Ende des 2. Weltkriegs vernichtet. 

Die jetzigen Fenstermalereien wurden 1982 in Głogówek von T. Cuber angefertigt 

und stellen den heiligen Franz und die heilige Elisabeth dar. 

1897 wurden die Bürgerhäuser an der Schulstraße auseinander genommen und 

auf ihrer Stelle hat man ein stilgerechtes Gebäude des Stammhauses errichtet, womit 

man seine Fläche vergrößerte“ 11 . 

Einer der interessantesten Räume des Provinzhauses ist die Kapelle der Heiligen 

Familie. „Sie ist eine der schönsten Klosterkapellen Schlesiens, die im 19. Jh. 

entstand. Ihre Ausstattung kommt fast ausschließlich aus der zweiten Hälfte des 

19. Jh. (Altar, Ewiges Licht, Kronleuchter, Bänke, Gemälde). Im zentralen Teil der 

Kapelle befi ndet sich der Altar mit schmuckvollem Mariamonogram, in Holz geschnitten. 

Die Tabernakeltür wurde mit einem Kelchmotiv und Pfl anzenornament 

verziert. Das Gesamte wird in der Mitte mit einem fein im Stein gehaunem Kreuz 

verziert. Neben dem Tabernakel befi nden sich zwei kniende Engelsgestalten und 

über dem Tabernakel zwei kleinere Engelsgestalten, die Leuchter halten. Über dem 

10 Metryka projektu budowlanego szybu windowego w budynku Domu Prowincjonalnego Zgromadzenia św. Elżbiety. Sygn. 

4189, Seite3 

11 Śladami Marii Luizy Merkert”, Seite 8 

187


Stammhaus, Nordwand vom Salzmarkt gesehen, 

http://www.plan.nasza.nysa.pl/u_solny/index_u.htm 

188 

Altar befi ndet sich ein Ölgemälde der 

Heiligen Familie (1865), gemalt von Jan 

Bochenek (1831-1909) aus Böhmen. In 

der südlichen Stützweite befi ndet sich 

ein Musikchor mit romanischen Orgeln, 

die 1865 von A. Hoff mann, einem Orgelmeister 

aus Neiße, angefertigt wurden 

(…) 12 . 

Eine Wertvolle Ausstattung der Kapelle 

stellen die der Marie Luise Merkert 

geschenkten Gemälde dar: „Ausgießung 

des Heiligen Geistes” –Bild auf einem 

Brett aus der älteren Mailänder Schule, 

Geschenk von König Wilhelm I., der 

zusammen mit Kaiserin Auguste 1865 

das Stammhaus besuchte; - „Die Kreuzigung” 

– ein Ölgemälde, Geschenk von 

Kaiserin Auguste von 1871. 

In der Kapelle wurde ein Gemälde 

des Heiligsten Herzens Christi angebracht 

aus der Wende des 17./18. Jh. 

aus dem Familienhaus von Franziska 

Werner. Vor diesem Gemälde haben 

die Gründerinnen am 27. September 

1842 sich, ihre Familien, die Apostel- 

und Wohlfahrtstätigkeit dem Heiligen 

Herzen Jesu Christi geopfert. Der 

Ziegelfußboden für die Kapelle wurde 

vom Grafen Praschma aus Niemodlin 

geschenkt.” 13 

In das Hausinnere führen breite 

Treppen, an deren Ende sich ein eisernes 

Eingangsgitter befi ndet, das als die Pforte 

bezeichnet wird. Im Eingangshintergrund 

hängt ein großes Kreuz. 

12 Ebenda, Seite 12 

13 Ebenda, Seite12


Ein für das Kloster sehr wichtiger Raum ist der Kapitelsaal, „wo Maria Luise 

Merkert zur Oberin der Vereinigung gewählt wurde. Die letzte Generalversammlung 

fand hier am 6. April 1889 statt. 1890 wurde der Generalvorstand nach Breslau 

verlegt. Das Stammhaus erfüllt weiterhin die Funktion des Formationshauses, ab 

1920 ist es zugleich ein Provinzhaus. Das neugotische Gewölbe des Kapitelsaals 

wird mit schlanker Säule aus Kunzendörfer Marmor gehalten. Auf dem Säulenkapitel 

sind Rohren der Gasbeleuchtung zu sehen” 14 , in diesen Zeiten (1865) waren 

Gaslampen eine absolute technische Neuheit. „Auf der westlichen Wand des Kapitelsaals, 

befi nden sich im gotischen Rahmen das Bild der hl. Elisabeth (bestellt von 

Maria Luise) und zwei Porträts der Gründermütter: Marie Luise Merkert aus dem 

Jahr 1891 und Mutter Franziska Werner aus dem Jahr 1892, die mit dem Text: P. 

Adler Breslau signiert wurden. 

In der zweiten Stützweite die Heiligen Kosma und Damian, die ersten Märtyrer-Ärzte. 

Ein Ölgemälde, das 1971 die Schwester M. Rafaela Szymkowiak aus der 

Posener Provinz gemalt hat und Fotos zeitgenössischer Porträts: Matilde Merkert 

(1813-1846) und Klara Wolf (1805-1853).“ 15 

Bemerkenswert ist auch „das Gedenkzimmer, das zu Lebzeiten von Maria Luise 

Merkert als Sancta Maria bezeichnet wurde und die Rolle eines Sekretariats erfüllte. 

Hier befi ndet sich der Originalschreibtisch, an dem die Selige gearbeitet hatte. 

Die Dokumentenkiste und in den Vitrinen kostbare Andenken: u.a. Briefe, erste 

Satzungen, die Tagesordnung und die früheste kurze Geschichte der Vereinigung 

– in Handschrift, Verdienstkreuz, ein Kristallkelch mit Widmung, ein Teller aus 

der Aussteuer, ein Erinnerungsteller zum 25. Jubiläum der Vereinigungsgründung 

und verschiedenes Geschirr, das sie als Geschenk erhalten hatte, Wiesenstempel, die 

sie verwendet hatte, erster Reliquiar vom Dezember 1872. In der Vitrine wurden 

auch die Stellung zum Leben und die Stellung zum Wunder, die Verordnung über 

die heroischen Tugenden, die vom Papst Johannes Paul II. am 20. Dezember 2004 

promulgiert wurde und die Verordnung über das Wunder, das vom Heiligen Vater 

Benedikt XVI. am .1 Juni 2007 promulgiert wurde (…) ausgestellt. Auf der nördlichen 

Wand folgende Porträts: oval – des Bischofs Adrian Włodarski (1807-1875), 

der von 1860 Kurator der Vereinigung war; von Links des Priesters Klemens Hagemann, 

der die Schwester in Norwegen angesiedelt hatte und des Priesters Franz 

Fischer, des ersten Betreuers der Schwestern. Auf der östlichen Wand 9 Fotos nachfolgender 

Oberinen der Vereinigung.” 16 Darüber hinaus werden die Sekretariats- 

14 Ebenda, Seite14 



189


wände von vielen Fotogrammen verziert: Maria Luise Merkert, Franziska Werner, 

Melchiora Klammt – der dritten Generaloberin mit Teresa Lorenz – der ersten 

Meisterin des Noviziats. 

Dieses schöne Haus gab Obhut vielen Bedürftigen, es wurde zum Zentrum der 

Wohlfahrtstätigkeit. „Innerhalb nächster 22 Jahre ihrer Arbeit, hat die Selige Mutter 

Maria Merkert fast 500 Schwestern auf das Nonnenleben vorbereitet – hauptsächlich 

aus Schlesien, sie hat 90 Klosterhäuser gegründet, 12 Krankenhäuser, viele 

Pfl egeheime für ältere Menschen, zahlreiche Bildungs- und Erziehungsanstalten 

(Kindergärten, Krippen, Waisenhäuser, Grund- und Berufsschulen usw.)”. 17 

Mutter Maria Merkert dachte auch an die ältern Schwestern und ihre Zukunft. 

Deshalb begann sie auch Ende 1870 an der Straße ulica Słowiańska mit dem Bau 

eines neuen Hauses. 

Dieses Gebäude wurde ab 1872 von den Schwestern von der hl. Elisabeth bewohnt, 

es war ein Teil einer größeren Liegenschaft der Provinz Neiße. Es präsentierte 

in den architektonischen Vorraussetzungen, ähnlich wie das Stammhaus, den 

typischen für dieses Jahrhundert Eklektismus, mit dominierenden Elementen des 

Neobarocks. Leider konnte man den Architekten und die Erbauer nicht ermitteln. 

Auf einem gekauften Grundstück an der heutigen Straße ulica Słowiańska hat man 

einpaar Gebäude erbaut, von denen einige bis heute existieren (darunter das Hauptgebäude). 

Vor dem Krieg befand sich hier das Klosterhaus mit einer halböff entlichen Kapelle, 

wie auch einer Wohlfahrtseinrichtung und Mädchenschule. Leider haben die 

Schwestern dieses Objekt nach 1945 verloren und man hat es für Wohnzwecke genutzt. 

Letztendlich wohnten dort mehrere Familien. Bis in die 90-jahre diente das 

Gebäude noch für Wohnzwecke. 

Die Vereinigung bekam es erst 1991 zurück und hat für Wohlfahrtszwecke verwendet. 

Ursprünglich sollte dort ein Obdachlosenheim eingerichtet werden. Zurzeit 

wird es an das Caritas-Zentrum Neiße vermietet und leider nicht genutzt, 

weil es zu sehr verwüstet ist. Nach 1945 wurden mehrere Male Sanierungsarbeiten 

aufgenommen, es fanden unbedeutende Fassadenrenovierungsarbeiten, Austausch 

von Blechelementen, Verputzarbeiten der Innenräume; auch Änderung der inneren 

Aufteilung statt. Nach 1990 als das Gebäude den Schwestern von der hl. Elisabeth 

zurück gegeben wurde, begann man mit größeren Arbeiten, dies aufgrund der neu 

geplanten Nutzung des Gebäudes und der Änderung seines Charakters – leider 

wurden diese nicht abgeschlossen; es wurde ein Teil der Decken ausgewechselt (über 

17 „Czcigodna Służebnica Boża Maria Merkert (1817-1872), S. Margarita Cebula, Nysa 2006, Seite 14 

190


dem II. Stockwerk); die Decke über der Kapelle wurde renoviert; man begann mit 

dem Umbau des Dachs. Das Objekt wartet, um wieder genutzt zu werden. 18 

Wie man sieht hat das Treiben der Mutter Maria Merkert große Früchte getragen. 

Diese bescheidene und fromme Frau wurde am Ende ihres Lebens zu einem 

der bekanntesten Menschen Schlesiens. Sie hat Popularität nicht nur deshalb 

erlangt, dass sie hartnäckig und konsequent ihre Ziele realisieren konnte, aber vor 

allem deshalb, dass sie während ihrer Handlungen an andere dachte – an Arme und 

Bedürftige. Alle, die sich fragen, wie man wenigstens irgendetwas auf dieser Erde 

als Erinnerung an sich hinterlassen kann, müssen die Antwort im Werk von Maria 

suchen. Diese bescheidene, schlesische Frau hatte ein großes, außergewöhnliches 

Herz, wie groß – davon zeugen ihre Werke. 

18 Studium konserwatorskie miasta Nysy, Biała karta domu klasztornego, Tom III- katalog zabytków, sygn. 3831/III, Seite 1 

191

192 

Paweł Sekieta 

Powiatowy Konserwator Zabytków 

ZABYTKI SAKRALNE POWIATU NYSKIEGO 

WPISANE DO REJESTRU ZABYTKÓW 

WOJEWÓDZTWA OPOLSKIEGO 

zgodnie z rejestrem zabytków nieruchomych KOBiDZ - 

stan na 30 września 2009 r., www.zabytek.pl 

GŁUCHOŁAZY – gm. 

Biskupów 

− kościół par. p.w. Zwiastowania NMP, 1 poł. XIV, XVIII, 

nr rej.: 31/50 z 20.02.1950 

Bodzanów 

− kościół par. p.w. św. Józefa, XVIII, pocz. XIX, nr rej.: 30/50 z 20.02.1950 

− klasztor jezuitów, ob. oblatów, XVIII, 1931, nr rej. A-2345/95 z 06.02.1995 

Burgrabice 

− kościół par. p.w. św. Bartłomieja, XVI, XVIII, 1914, nr rej.: 29/50 z 20.02.1950 

Charbielin 

− kościół fi l. p.w. św. Jana Chrzciciela, 1780, nr rej.: 1109/66 z 05.02.1966 

Gierałcice 

− kościół par. p.w. św. Michała Arch., 1615, XIX, nr rej.: 1110/66 z 05.02.1966 

Głuchołazy 

− kościół par. p.w. św. Wawrzyńca, XIII-XX, nr rej.: 28/50 

(brak decyzji w ODZ) z 20.02.1950 

− kościół cmentarny p.w. św. Rocha, 1626, XIX, nr rej.: 1111/66 z 05.02.1960 

Jarnołtówek 

− kościół parafi alny p.w. św. Bartłomieja Apostoła, 1907 r., 

nr rej. 59/2008 z 29.02.2008 r. 

Nowy Las 

− kościół par. p.w. św. Jadwigi, XIX, nr rej.: 124/54 z 08.09.1954 (wypis z księgi rejestru) 

Nowy Świętów 

− kościół par. p.w. Chrystusa Króla, poł. XIII, 1419, XX, nr rej.: 1115/66 z 05.02.1966

Stary Las 

− kościół par. p.w. św. Marcina, XIII/XIV, 1913, nr rej.: 193/56 z 11.04.1956 

(wypis z księgi rejestru) 

− plebania, XVIII, nr rej. 1704/66 z 27.09.1966 

Świętów Polski 

− plebania, XVIII/XIX, nr rej.: 1708/66 z 28.02.1966 

KAMIENNIK – gm. 

Goworowice 

− kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, 1806, 1902, nr rej.: 1146/66 z 12.02.1966 

Kamiennik 

− kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1794, 1900, nr rej.: 1147/66 z 12.02.1966 

Karłowice Wielkie 

− kościół par. p.w. św. Marii Magdaleny, 1758, nr rej.: 1148/66 z 12.02.1966 

Lipniki 

− kościół par. p.w. św. Marcina, 1775, nr rej.: 1151/66 z 16.02.1966 

Szklary 

− kościół par. p.w. św. Michała Arch., 1752-65, nr rej.: 1157/66 z 17.02.1966 

KORFANTÓW – gm. 

Gryżów 

− kościół fi l. p.w. św. Mateusza, 2 poł. XIII, XVII/XVIII, 

nr rej.: 932/64 z 03.06.1964 

Korfantów 

− kościół par. p.w. św. Trójcy, XIII, XVIII, XX, nr rej.: 1070/66 z 20.01.1966 

Przechód 

− kościół par. p.w. św. Jana Chrzciciela, 1793, nr rej.: 628/59 z 13.11.1959 


− ogrodzenie z bramą, nr rej.: 629/59 z 13.11.1959 (wypis z księgi rejestru) 

− plebania, 1 poł. XVIII, 1864, nr rej.: 1658/66 z 22.09.1966 

− kaplica, k. XVIII, nr rej.: 1657/66 z 22.09.1966 

193

Przydroże Małe 

− zespół kościoła odpustowego „Na Szwedzkiej Górce”, XVIII-XIX, 

nr rej.: 1119/66 z 08.02.1966: 

− kościół p.w. MB Bolesnej 

− dom stróża 

− 6 kaplic 

− ambona 

− 14 stacji drogi krzyżowej 

Przydroże Wielkie 

− kościół fi l., XIX, nr rej.: 627/59 z 13.11.1959 

− kaplica cmentarna, 1823, nr rej.: 1093/65 z 01.08.1965 

Rynarcice 

− kościół fi l. p.w. św. Mikołaja, 1 poł. XVII - XIX, 

nr rej.: 1122/66 z 08.02.1966 

Ścinawa Mała 

− kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, XIV, XVIII, 1896, 

nr rej.: 1124/66 z 08.02.1966 

Ścinawa Nyska 

− kościół fi l. p.w. śś. Piotra i Pawła, XVI-XVIII, nr rej.: 929/64 z 02.06.1964 

Węża 

− kościół fi l. p.w. Chrystusa Króla, 1767, 1828, nr rej.: 1125/66 z 08.02.1966 

Włodary 

− kościół par. p.w. Narodzenia NMP, 1749-54, nr rej.: 1199/66 z 12.03.1966 

ŁAMBINOWICE – gm. 

Bielice 

− kościół par. p.w. św. Katarzyny, XV/XVI, XVIII, 1833, 

nr rej.: 550/59 z 24.02.1959 

− plebania, 1 poł. XIX, nr rej.: 1639/66 z 22.09.1966 

− kaplica, nr rej.: 623/59 (brak decyzji w ODZ) 

Jasienica Dolna 

− kościół par. p.w. św. Marcina, XV, XVIII, XX, nr rej.: 26/50 


194

Lasocice 

− kościół fi l. p.w. św. Franciszka z Asyżu, XVII, nr rej.: 921/64 z 30.05.1964 

Łambinowice 

− dom zakonny zgromadzenia sióstr św. Elżbiety, ul. Budzieszowicka 4, 1919, 

nr rej.: 2292/91 z 03.12.1991 

Malerzowice 

− kościół fi l. p.w. św. Wawrzyńca, XVI, nr rej.: 1071/66 z 20.01.1966 

Mańkowice 

− kościół fi l. p.w. św. Mateusza, XIII, XVIII, nr rej.: 936/64 z 03.06.1964 

Wierzbie 

− kaplica cmentarna, XVIII, nr rej.: 1663/66 z 23.09.1966 

NYSA – gm. 

Biała Nyska 

− cmentarz par., k. XIX, nr rej.: 264/90 z 31.07.1990 

− kościół na cmentarzu, 1892, nr rej.: j.w. 

− ogrodzenie, k. XVI, nr rej.: j.w. 

Domaszkowice 

− cmentarz par., nr rej.: 266/90 z 31.07.1990 

− kościół p.w. św. Jerzego, XIV, XVII, nr rej.: 397/58 z 01.07.1958 

Hajduki Nyskie 

− kościół fi l. p.w. św. Jerzego, ok. 1300, nr rej.: 919/64 z 30.05.1964 

Kępnica 

− kościół par. p.w. Wniebowzięcia NMP, XIII, XVIII, 1 poł. XIX, nr rej.: 25/50 


Koperniki 

− cmentarz par., k. XIX, nr rej.: 265/90 z 31.07.1990 

− kaplica, nr rej.: j.w. 

− bramka, nr rej.: j.w 

Kubice 

− kościół fi l. p.w. Wniebowzięcia NMP, 1806, k. XIX, 

nr rej.: 1112/66 z 05.02.1966 

195

Lipowa 

− kościół par. p.w. św. Katarzyny, 1587, 1729, nr rej.: 24/50 


− cmentarz par. (przy kościele św. Katarzyny ?), nr rej.: 267/90 z 07.08.1990 

Niwnica 

− kościół par. p.w. Podwyższenia Krzyża, XV, XVII/XVIII, 

nr rej.: 1113/66 z 05.02.1966 

Nysa 

− kościół par. p.w. św. Jakuba Starszego, pl. Katedralny., 1 poł. XV - XIX, po 1945, 

nr rej.: 172/55 z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) 

− dzwonnica 1474, 1960, nr rej.: 173/55 z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) 

− zespół kościoła par. p.w. św. Jana Chrzciciela, ul. Księdza Ściegiennego, XVIII-XIX, 

nr rej.: 1926/67 z 31.10.1967 

− kościół 1770, 1900 

− plebania 1770, XIX 

− szkoła parafi alna, 1827 

− kościół fi l. p.w. Zwiastowania NMP, ul. Celna, XIV, 1743 , XIX, 

nr rej.: 1925/67 z 31.10.1967 

− kościół cmentarny p.w. Świętego Krzyża, tzw. Jerozolimski, ul. Mieczysława I, 

XVII 1633, nr rej.: 569/59 z 03.04.1959 (wypis z księgi rejestru) 

− kościół cmentarny p.w. św. Rocha, ul. Wojska Polskiego, 1637, nr rej.: 1964/72 

z 15.11.1972 

− kościół franciszkanów, ob. ewangelicki p.w. św. Barbary ul. Rynek Garncarski, 

1428, XVIII, 1810, nr rej.: 937/64 z 03.06.1964 

− zespół klasztorny bożogrobców, ul. Bracka, 1 poł. XVIII, nr rej.: 922/64 

z 30.05.1964: 

− kościół p.w. śś. Piotra i Pawła 

− klasztor 

− zespół klasztorny dominikanów, XVIII, ul. Głowackiego / Ujejskiego 12: 

− kościół, ob. par. p.w. św. Dominika, nr rej.: 187/56 z 20.02.1956 


− klasztor, ob. szkoła, nr rej.: 2397/2000 z 22.02.2000 

− zespół klasztorny franciszkanów, Al. Wojska Polskiego 31, 1902-11, 

nr rej.: 35/2004 z 10.12.2004: 

− kościół p.w. św. Elżbiety Turyngskiej 

− klasztor 

− kolegium 

196

− piekarnia 

− stolarnia 

− rzeźnia-masarnia, 

− sala gimnastyczna 

− cieplarnia 

− ogrodzenie 

− zespół klasztorny jezuitów, pl. Solny, XVII-XVIII: 

− kościół p.w. Wniebowzięcia NMP, 1688-1692, 1820, nr rej.: 174/55 

z 28.09.1955 (wypis z księgi rejestru) 

− kolegium „Carolinum”, 1669-1686, nr rej.: 2004/73 z 26.11.1973 

− gimnazjum, 1722-1725, nr rej.: j.w. 

− brama, 1725, nr rej.: j.w. 

− zespół klasztorny kapucynów, ul. Grodzka 5 (Bramy Grodkowskiej ?), XVII-XIX, 

nr rej.: 22/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w ODZ): 

− kościół p.w. św. Franciszka z Asyżu, 1660 

− klasztor, ob. dom księży emerytów, 2 poł. XVII, XVIII/XIX 

− dom zakonny zgromadzenia sióstr św. Elżbiety, ul. Słowiańska 25/27, k. XIX, 

nr rej.: 2250/90 z 29.12.1990 

− kolegium św. Anny, pl. Solny, 1614, XIX, po 1945, nr rej.: 491/58 z 15.10.1958 


− kościół w zespole klasztornym oo. Werbistów, ob. parafi alny, pw. Matki Boskiej 

Bolesnej, ul. Rodziewiczówny 3 (1907 r., neogotyk), nr rej. 82/2009 z 16.02.2009 r. 

Przełęk 

− kościół fi l. p.w. św. Mikołaja, pocz. XVII-XIX, nr rej.: 1118/66 z 09.02.1966 

Radzikowice 

− kościół par. p.w. św. Bartłomieja, XIV-XVII, nr rej.: 927/64 z 02.06.1964 

− cmentarz, nr rej.: 271/90 z 03.09.1990 

− ogrodzenie z 2 bramkami, nr rej.: j.w. 

Rusocin 

− kościół par. p.w. św. Klemensa, (XVII), 1897, nr rej.: A-38/2005 z 21.04.2005 

− cmentarz kościelny, j.w. 

Wierzbięcice 

− kościół par. p.w. św. Mikołaja, poł. XIII, XVI, XVIII, nr rej.: 930/64 z 02.06.1964 

− cmentarz przykościelny par., nr rej.: 269/90 z 03.09.1990 

− ogrodzenie, nr rej.: jw. 


197

Złotogłowice 

− kościół par. p.w. św. Katarzyny, XV-XVI, 1904, nr rej.: 1126/66 z 08.02.1966 

− cmentarz przykościelny parafi alny, 2 poł. XIX, nr rej.: 273/90 z 06.10.1990 

− kaplica, nr rej.: j.w. 

OTMUCHÓW – gm. 

Jasienica Górna 

− kościół par. pw. św. Mikołaja, 1835-1936, 

nr rej. 27/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w KOBiDZ) 

Jodłów 

− kaplica, XVIII, nr rej.: 1677/66 z 24.09.1966 

Kałków 

− kościół par. p.w. Nawiedzenia NMP, XIII-XX, nr rej.: I-920/64 z 30.05.1964 

− plebania, XIX, nr rej.: II-1678/66 z 26.02.1966 

− cmentarz par., 1 poł. XIX, nr rej.: 278/90 z 02.11.1990 

Lasowice 

− kościół par. p.w. Wniebowzięcia NMP, XVIII, nr rej.: 1150/66 z 16.02.1966 

Lubiatów 

− kościół par. p.w. św. Mikołaja, poł. XVIII, nr rej.: 1152/66 z 16.02.1966 

Łąka 

− kościół par. p.w. św. Katarzyny, XIII, 1561, 1778, nr rej.: 23/50 z 20.02.1950 

(brak decyzji w KOBiDZ) 


Otmuchów 

− kościół par. p.w. śś. Mikołaja i Franciszka Ksawerego, 1690-1701, 

nr rej.: 43/49 z 16.04.1949 (brak decyzji w KOBiDZ) 

− kościół ewangelicki, XIX, nr rej.: 1154/66 z 17.02.1966 (do skreślenia ?) 

− kaplica p.w. św. Krzyża, ul. Krakowska, XVIII, nr rej.: 1392/66 z 10.05.1966 

− cmentarz par., XIX, nr rej.: 274/90 z 4.10.1990 

− kościół cmentarny p.w. św. Anny, 2 poł. XIX, nr rej.: j.w. 

− kaplica, 1 poł. XIX, nr rej.: j.w. 

− cmentarz żydowski (na terenie parku „Bażanciarnia”), 1830-1935, 

nr rej.: 234/89 z 28.12.1989 r.; 

198

Ratnowice 

− kościół par. p.w. św. Marcina, XVI/XVII - XX, nr rej.: 1120/66 z 08.02.1966 

Ulanowice 

− kaplica, ok. 1800, nr rej.: 1586/66 z 13.09.1966 

Wójcice 

− kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1816-18, nr rej.: 1160/66 z 17.02.1966 

− cmentarz, 1 poł. XIX, nr rej.: 275/90 z 08.10.1990 

− ogrodzenie, nr rej.: j.w. 

PACZKÓW – gm. 

Gościce 

− kościół par. p.w. św. Mikołaja, XVII, 1853, nr rej.: 18/50 z 20.02.1950 

(brak decyzji w ODZ) 

Kamienica 

− kościół par.,p.w. św. Jerzego, 1914, nr rej.: A-86/2009 z 24.03.2009 

− ogrodzenie z bramkami, mur., XVI, XVIII, nr rej.: 1680/66 z 26.09.1966 

Paczków 

− kościół par. p.w. św. Jana Ewangelisty, 1361-89, XV, XVI, 

nr rej.: 17/50 z 20.02.1950 (brak decyzji w KOBiDZ) 

− ruina kościoła cmentarnego p.w. św. Jana Ewangelisty, 1604-1606, 

nr rej.: 1116/66 z 05.02.1966 

− kaplica p.w. św. Mikołaja, XIX, nr rej.: 1536/66 z 12.08.1966 

− Kościół zakonny Zgromadzenia Najświętszego Odkupiciela pw. Matki Bożej 

Nieustającej Pomocy w Paczkowie, ul. Staszica (1902-1903 neogotyk) 

nr rej. 83/2009 z 28.02.2009 r. 

Stary Paczków 

− kościół par. p.w. Wszystkich Świętych, XV, XIX, nr rej.: 1123/66 z 08.02.1966 

Unikowice 

− kaplica, 1774, nr rej.: 1710/66 z 28.09.1966 r. 

PAKOSŁAWICE – gm. 

Nowaki 

− kościół par. p.w. św. Andrzeja, 1505, XX, nr rej.: 1114/66 z 05.02.1966 r. 

199

Pakosławice 

− kościół par. p.w. śś. Piotra i Pawła, poł. XIII, XIX, nr rej.: 310/56 z 11.04.1956 


− cmentarz przykościelny (grzebalny), nr rej.: 299/95 z 21.06.1995 r. 

Prusinowice 

− kościół par. p.w. św. Michała Arch., XV, XIX, nr rej.: 1117/66 z 05.02.1966 

Reńska Wieś 

− kościół par. p.w. św. Małgorzaty, XVII-XVIII, nr rej.: 1121/66 z 08.02.1966 

SKOROSZYCE – gm. 

Brzeziny 

− kościół fi l. p.w. św. Marcina, XVI/XVII, nr rej.: 1142/66 z 12.02.1966 

Chróścina Nyska 

− kościół par. p.w. św. Michała Arch., XV/XVI, 1820, 

nr rej.: 1143/66 z 12.02.1966 

Makowice 

− kościół par. p.w. św. Andrzeja Apostoła, 1450, nr rej.: A-33/2004 z 8.11.2004 

Pniew 

− ruina kościoła, XV, nr rej.: 945/65 z 18.01.1965 

Sidzina 

− kościół par. p.w. śś. Piotra i Pawła, XIV, XVII, 1824, 

nr rej.: 1155/66 z 17.02.1966 

Skoroszyce 

− kościół par. p.w. św. Jadwigi, XIV-XIX, po 1949, nr rej.: 1056/65 z 31.03.1965 

− cmentarz par. (przykościelny), nr rej.: 280/90 z 05.11.1990 

− ogrodzenie z 3 kapliczkami, nr rej.: j.w. 

Stary Grodków 

− kościół par. p.w. św. Trójcy, XIII, 1910, nr rej.: 1156/66 z 17.02.1966 

i z 19.04.1972 

− ogrodzenie, XVI, nr rej.: j.w. 

200

MATERIAŁY POKONFERENCYJNE Zabytki Sakralne - Starostwo ...

Erfolgreiche ePaper selbst erstellen

Template löschen?

Als Template speichern?