Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

1945–1950, které vymezovaly okruh uznaných německy
mluvících antifašistů v principu poměrně úzce, odpovídají
na tuto otázku rozdílně. I když budeme vycházet z centrálního
antifašistického paragrafu dekretu č. 33/1945 – tak
jak to učinila česká vláda v roce 2005 při iniciování od té
doby realizovaného výzkumného a dokumentačního projektu
–, narazíme v mnoha individuálních případech na
téměř neřešitelné problémy, vycházející z charakteru
dochovaných informací. Odhlédneme-li od toho, že odbojová
činnost, popř. pronásledování nacistickým režimem
nejsou svědeckými výpověďmi nebo dokumenty vždy jasně
doložitelné, je třeba vzít také v úvahu, že nemálo antifašistů
mělo tento status oficiálně jen po určitou dobu, než
jim ho úřady více či méně svévolným rozhodnutím zase
odebraly. Dále by se nemělo zapomínat ani na to, že nemalá
část přesvědčených odpůrců Hitlera, většinou nesocialistických
nebo politicky neorganizovaných, nebyla úřady
v obnoveném Československu nikdy uznána za antifašisty.
Konečně zůstává dodnes choulostivou politickou otázkou,
zda si uznání zaslouží také ti nepochybně antinacisticky
smýšlející a jednající sudetští Němci, kteří se během druhé
světové války vyslovili pro jiné řešení národnostního problému
než československá exilová vláda prezidenta Beneše
a domácí české odbojové organizace.
Die Beantwortung der Frage, ob ein Sudetendeutscher
ein Antifaschist war, hängt also vor allem von der gewählten
Definition ab. Selbst die offiziellen tschechoslowakischen
Normen des Zeitraums zwischen 1945 und 1950, die
den Kreis der anerkannten deutschsprachigen Antifaschisten
grundsätzlich relativ eng zogen, beantworteten die Frage
unterschiedlich. Auch wenn man – wie die tschechische
Regierung 2005 bei der Initiierung des seither realisierten
Forschungs- und Dokumentationsprojekts – vom zentralen
Antifa-Paragrafen des Staatsbürgerschaftsdekrets Nr.
33/1945 ausgeht, so stößt man in vielen individuellen Fällen
auf schier unlösbare Probleme, die sich aus der Überlieferung
ergeben. Abgesehen vom Problem der durch Zeugenaussagen
oder Dokumente nicht immer schlüssig nachweisbaren
Widerstandstätigkeit bzw. Verfolgung unter dem
NS-Regime muss auch berücksichtigt werden, dass nicht
wenige Antifaschisten diesen Status offiziell nur zeitweise
inne hatten, bevor die Behörden ihnen diesen in mehr oder
weniger willkürlichen Entscheidungen wieder aberkannten.
Beachtet werden sollte daneben, dass ein nicht kleiner
Teil von überzeugten, meistens nicht-sozialistischen oder
politisch nicht organisierten Hitler-Gegnern von den Behörden
der wiedererrichteten Tschechoslowakei niemals als
Antifaschisten anerkannt wurde. Schließlich bleibt bis zur
Gegenwart ein heikles Politikum die Frage, ob auch diejenigen
klar antinazistisch gesinnten und agierenden Sudetendeutschen
als Antifaschisten Anerkennung verdienen, die
sich während des Zweiten Weltkriegs für eine andere
Lösung des Nationalitätenproblems ausgesprochen hatten
als die tschechoslowakische Exilregierung von Präsident
Edvard Beneš und die einheimischen tschechischen Widerstandsorganisationen.
24