Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

vysídlování, dohodnuté vítěznými mocnostmi v Postupimi,
prakticky u konce, vlastnilo pouze 12 985 Němců předběžné
potvrzení o „zachování“ československého státního
občanství. Celkově bylo v českých zemích státními úřady po
válce v té či oné formě uznáno za antifašisty maximálně
150 000 Němců (jako dočasně chránění v prvních měsících
po válce, přihlášení k vycestování nebo majitelé předběžného
potvrzení o „zachování“ státního občanství), to je necelých
pět procent celkového německého obyvatelstva, které
přežilo válku. Zároveň lze konstatovat, že toto číslo odpovídá
nanejvýš polovině německých „antifašistů“, kteří v roce
1938 zůstali věrni demokracii a republice.
Pro více než 30 000 Němců přihlášených ke zvláštnímu
vystěhování – primárně sociálních demokratů – znamenalo
předčasné zastavení odsunu do Německa americkými
okupačními úřady v Německu na konci roku 1946 nechtěné
setrvání v bývalé vlasti, která se jim odcizila. Asi polovině
z nich se do konce roku 1948 ještě podařilo polooficiální
cestou se vystěhovat. Když bylo zřejmé, že většina z více
než 220 000 lidí, kteří byli úřady na konci roku 1946 ještě
považováni za Němce, by kvůli nedostatečné ochotě orgánů
v Německu k jejich přijímání zůstala chtě nechtě
v republice, provedly úřady přísnou revizi antifašistických
legitimací, která byla za podmínek neklidných měsíců bezprostředně
před únorovým převratem 1948 a po něm prováděna
v mnoha okresech bez individuálního přezkoušení.
Tak se stalo, že při posledním úředním sčítání německého
obyvatelstva v únoru 1949 mělo tento status v českých
zemích nadále přesně 6 080 Němců. To nebylo o mnoho
víc než šest procent z celkového počtu Němců, kteří tehdy
ještě v zemi zůstali nebo jim bylo bráněno ve vystěhování,
když byli, většinou z důvodů hospodářských (horníci,
odborní pracovníci v průmyslu) a národnostních (německo-české
rodiny), vyjmuti z obecně platné povinnosti
vystěhovat se.
Brzy poté se prosadila – hlavně ze zahraničněpolitických
důvodů (založení NDR) – markantní změna kurzu státní
národnostní politiky, která měla ve znamení „proletářského
internacionalismu“ potlačit jakoukoli nerovnost při
zacházení s národnostními menšinami. S touto novou linií,
Deutsche in der einen oder anderen Form jemals als Antifaschisten
anerkannt (als vorübergehend Geschützte in
den ersten Nachkriegsmonaten, Angemeldete für die Ausreiseaktion
oder Inhaber einer vorläufigen Bescheinigung
über die „Bewahrung“ der Staatsbürgerschaft) – das sind
knapp fünf Prozent der gesamten deutschen Bevölkerung,
die den Krieg überlebt hatte. Gleichzeitig kann festgehalten
werden, dass diese Zahl höchstens der Hälfte der im
Jahre 1938 demokratisch und republikstreu gebliebenen
„antifaschistischen“ Deutschen entspricht.
Für über 30 000 zur Sonderaussiedlung angemeldete
Deutsche – primär Sozialdemokraten – bedeutete die vorzeitige
Einstellung der Aussiedlungen nach Deutschland
durch die amerikanischen Besatzungsbehörden in Deutschland
Ende 1946 ein nicht gewolltes Verbleiben in der früheren
Heimat, die für sie zur Fremde geworden war. Etwa der
Hälfte von ihnen gelang bis Ende 1948 auf halboffiziellem
Weg doch noch die Auswanderung. Als sich deutlich
abzeichnete, dass die Mehrheit der über 220 000 Menschen,
die die Behörden Ende 1946 noch als Deutsche betrachteten,
wegen des fehlenden Aufnahmenwillens der Organe in
Deutschland wohl oder übel in der Republik verbleiben
würden, führten die Behörden eine strenge Revision der
Antifa-Legitimationen durch, die unter Bedingungen der
unruhigen Monate unmittelbar vor und nach dem Februar-
Umsturz 1948 in vielen Bezirken ohne individuelle Prüfung
durchgeführt wurde. So kam es, dass bei der letzten amtlichen
Zählung der deutschen Bevölkerung im Februar
1949 in den böhmischen Ländern gerade noch 6 080 Deutsche
weiterhin diesen Status genossen. Das waren nicht viel
mehr als sechs Prozent der damals insgesamt noch im Lande
verbliebenen oder an der Ausreise gehinderten Deutschen,
die in der Mehrheit aus wirtschaftlichen (Bergbauarbeiter,
Industriefachkräfte) und nationalen (deutschtschechische
Familien) Gründen von der generell geltenden
Aussiedlungspflicht ausgenommen worden waren.
Bald danach setzte sich – vor allem aus außenpolitischen
Gründen (Gründung der DDR) – eine markante Kursänderung
der staatlichen Nationalitätenpolitik durch, die im
Zeichen des „proletarischen Internationalismus“ jegliche
22