Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

a státoprávního uspořádání střední Evropy po válce. Pouze
menšina německých sociálních demokratů v exilu, tzv.
Zinnerova skupina, podporovala nadále linii raženou
Benešem a jeho vládou – včetně postulátu dalekosáhlého
vysídlení německého obyvatelstva a zřízení „národního
státu Čechů a Slováků“. Podle znění dekretu o státním
občanství nezůstala tedy velká část německých sociálních
demokratů „věrná republice“, protože si přáli setrvání
v budoucím demokratickém Německu nebo zřízení jiného
Československa. Ačkoli se v mnoha případech jednalo
nepochybně o přesvědčené odpůrce nacistického režimu
(tedy o antifašisty v pravém slova smyslu), mělo jim být
podle rigidních ustanovení dekretu č. 33 znemožněno
„zachování“ československého státního občanství.
Za zmínku přitom stojí důležitá skutečnost, že pro osoby
české nebo slovenské národnosti neplatily žádné podmínky,
které by byly srovnatelné s antifašistickými paragrafy
dekretu o státním občanství. I pokud se Čech
během okupace „politicky provinil“, nesměl být podle
platných předpisů nuceně vysídlen, nýbrž byl soudně stíhán.
Jestliže se navíc během okupace nikdy dobrovolně
nepřihlásil k německé národnosti, neexistovala ani žádná
možnost zbavit ho československého státního občanství.
Proti německému a proti českému obyvatelstvu tak
byl na normativní i praktické správní úrovni uplatňován
zcela odlišný postup.
V meziválečném období se nadnárodně organizovaní
komunisté dlouho zasazovali o „spravedlivé řešení“ národnostní
otázky. Po skončení druhé světové války patřila ale
komunistická strana – asi především z oportunistických
důvodů – k nejvehementnějším propagátorům pokud možno
úplného nuceného vysídlení německého obyvatelstva.
Brzy bylo bývalým německým spolubojovníkům dáno na
vědomí, že jejich místo už není v republice, nýbrž v Německu.
Tam měli teď pokračovat ve své politické práci. A poněvadž
záměr „řešit německou otázku“ v zemi především co
nejrozsáhlejším vysídlením místního německého obyvatelstva
sdílely i ostatní povolené strany, vydala vláda v půlce
února 1946 ustanovení, která umožňovala „dobrovolné“
vystěhování německých antifašistů za zvláštních podmífen
des Staatsbürgerschaftsdekrets vergleichbaren Bedingungen
galten. Selbst wenn sich ein Tscheche während der
Okkupation „politisch schuldig“ gemacht hatte, durfte er
nach den geltenden Bestimmungen nicht zwangsausgesiedelt,
wohl aber gerichtlich belangt werden. Hatte er sich
zudem während der Okkupation nie freiwillig zur deutschen
Nationalität bekannt, so bestand auch keine Möglichkeit,
ihm die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft
abzuerkennen. Gegenüber der deutschen und tschechischen
Bevölkerung wurde somit auf normativer wie verwaltungspraktischer
Ebene eine ganz und gar unterschiedliche
Gangart gewählt.
In der Zwischenkriegszeit hatten sich die übernational
organisierten Kommunisten noch lange für eine „gerechte
Lösung“ der Nationalitätenfrage eingesetzt. Nach Ende des
Zweiten Weltkriegs gehörte die Kommunistische Partei
aber – vor allem wohl aus opportunistischen Gründen – zu
den vehementesten Propagatoren einer möglichst integralen
Zwangsaussiedlung der deutschen Bevölkerung. Früh
wurde den ehemaligen deutschen Kampfgenossen klar
gemacht, dass ihr Platz nun nicht mehr in der Republik,
sondern in Deutschland sei. Dort sollten sie nun ihre politische
Arbeit fortsetzen. Da die Absicht, die „Deutsche Frage“
im Land vor allem durch möglichst weitgehende Aussiedlung
der einheimischen Deutschen zu „lösen“, auch
von den anderen zugelassenen Parteien geteilt wurde, verabschiedete
die Regierung Mitte Februar 1946 Bestimmungen,
die eine „freiwillige“ Aussiedlung von deutschen
Antifaschisten zu Sonderbedingungen erlaubten. Diese
sollte aber nur ehemaligen Mitgliedern der deutschen
Sozialdemokraten und Kommunistischen Partei offen stehen.
Nicht-sozialistische oder politisch nicht organisierte
Hitler-Gegner hatten das Nachsehen. Gesuche, vor allem
von katholischen deutschen Kreisen, um Inanspruchnahme
der Ausreiseprivilegien wurden strikt abgelehnt. Diese
Deutschen wurden zusammen mit der Mehrheit der einstigen
Mitläufer des Nationalsozialismus in die normalen
Zwangsaussiedlungstransporte eingereiht.
Im Bewusstsein, in der Heimat auf längere Sicht höchstens
Staatsbürger zweiter Klasse sein zu können, hatte sich
20