Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ 

vergessene helden


vergessene helden 

Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích 

Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern 

Tomáš Okurka (ed.) 

Ústí nad Labem 2008

Kniha vychází jako doprovodná publikace k výstavě 

„Zapomenutí hrdinové“ v rámci projektu „Dokumentace 

osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení 

druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními 

uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému 

obyvatelstvu“. 

Das Buch erscheint als Begleitpublikation zur Ausstellung 

„Vergessene Helden“ im Rahmen des Projektes: 

„Dokumentation der Schicksale aktiver NS-Gegner, die 

nach dem Zweiten Weltkrieg von den in der Tschechoslowakei 

angewendeten Maßnahmen gegen die sog. feindliche 

Bevölkerung betroffen waren“. 

© Muzeum města Ústí nad Labem, 2008 

ISBN 978-80-86475-18-9

Obsah 

Inhalt 

ÚVODEM 

EINLEITUNG 5 

(Tomáš Okurka) 

KDO BYL NĚMECKÝM ANTIFAŠISTOU? 

WER WAR EIN DEUTSCHER ANTIFASCHIST? 9 

(Adrian von Arburg) 

OSUDOVÁ LÉTA. CESTA SUDETONĚMECKÝCH ODPŮRCŮ NACISMU 1933–1938 

SCHICKSALSJAHRE. DER WEG DER SUDETENDEUTSCHEN GEGNER 

DES NATIONALSOZIALISMUS 1933 bis 1938 25 

(Thomas Oellermann) 

NA STRANĚ SPOJENCŮ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ V LETECH DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY 

AUF DER SEITE DER ALLIIERTEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN IN DEN 

JAHREN DES ZWEITEN WELTKRIEGES 37 

(Stanislav Kokoška) 

NEOSLAVOVANÍ HRDINOVÉ. NĚMEČTÍ ANTIFAŠISTÉ PO ROCE 1945 

UNGERÜHMTE HELDEN. DEUTSCHE ANTIFASCHISTEN NACH 1945 43 

(David Kovařík) 

3

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ 

ZEITZEUGENGESCHICHTEN 51 

Otto Seidl 52 

Herbert Löwit 54 

Edith Kroupová 56 

Hedvika Hurníková 58 

Olga Sippl 60 

Alexander Stefanescu 62 

Herta Sedláčková 64 

(Martin Krsek, Tomáš Okurka) 

TŘI PŘÍBĚHY Z ÚSTÍ NAD LABEM 

DREI GESCHICHTEN AUS AUSSIG 67 

Ernst Neuschul 68 

Leopold Pölzl 70 

Rudolf Sieber 72 

(Václav Houfek, Martin Krsek) 

VÝTVARNÉ UMĚNÍ PROTI NACISMU 

BILDENDE KUNST GEGEN DEN NATIONALSOZIALISMUS 75 

(Václav Houfek) 

SEZNAM ZKRATEK 

ABKÜRZUNGSVERZEICHNIS 95 

4

Úvodem 

Einleitung 

Mezi německy hovořícími občany bývalého Československa 

byli též odpůrci nacismu. Vystupovali jako protivníci 

henleinovců, v době ohrožení Československé republiky 

v roce 1938 prokazovali ochotu ji bránit, během nacistické 

okupace se doma či v emigraci zapojili do odbojové činnosti, 

mnozí z nich byli nacistickým režimem vězněni nebo 

popraveni. Z největší části se jednalo o sociální demokraty 

a komunisty, mezi německými antifašisty najdeme ale 

i nesocialistické a politicky neorganizované odpůrce Hitlera, 

například katolické duchovní. Tito lidé se po válce zpravidla 

nedočkali zaslouženého uznání, ale byli naopak 

jakožto příslušníci „provinilého“ německého národa vystaveni 

nenávisti české společnosti a znovu perzekvováni. 

Spravedlivé zhodnocení role německých antifašistů bylo 

v poválečném Československu vzhledem k dobovým okolnostem 

nemyslitelné. K převládající protiněmecké náladě 

po skončení války přibylo v roce 1948 nastolení totalitního 

komunistického režimu. Hovořilo-li se o německých 

odpůrcích nacismu, byli k nim počítáni téměř výhradně 

komunisté. Po roce 1989 nastaly svobodnější podmínky 

k debatě o československých Němcích, dějiny Němců v českých 

zemích se obecně staly jedním z nejdůležitějších 

témat české historiografie, otázka německých antifašistů 

však po dlouhou dobu stála spíše na okraji tohoto zájmu. 

Unter den deutschsprachigen Bürgern der ehemaligen 

Tschechoslowakei waren auch NS-Gegner. Sie traten 

gegen Henlein auf und waren in der Zeit, als 1938 die 

Tschechoslowakische Republik bedroht war, bereit, sie zu 

verteidigen. Während der Okkupation durch die Nationalsozialisten 

beteiligten sie sich zu Hause und in der Emigration 

am Widerstand, viele von ihnen wurden vom NS-Regime 

inhaftiert oder hingerichtet. Größtenteils handelte es 

sich um Sozialdemokraten und Kommunisten, doch unter 

den deutschen Antifaschisten sind auch nichtsozialistische 

und politisch nicht organisierte Hitler-Gegner zu finden, 

zum Beispiel katholische Geistliche. Diese Menschen 

erfuhren nach dem Krieg in der Regel nicht die verdiente 

Anerkennung, im Gegenteil, sie waren als Angehörige des 

„schuldig gewordenen“ deutschen Volkes dem Hass der 

tschechischen Bevölkerung und erneut der Verfolgung 

ausgesetzt. 

Eine gerechte Beurteilung der Rolle der deutschen Antifaschisten 

war in der Tschechoslowakei der Nachkriegszeit 

aufgrund der damaligen Umstände undenkbar. Zur vorherrschenden 

antideutschen Stimmung nach dem Ende 

des Krieges kam nach 1948 das totalitäre kommunistische 

System. Wenn man von deutschen NS-Gegnern sprach, 

rechnete man diesen fast ausschließlich Kommunisten zu. 

5

V srpnu 2005 vydala vláda České republiky usnesení, 

v němž německým antifašistům z Československa vyjádřila 

své hluboké uznání a omluvu. Součástí vládního usnesení 

bylo i uvolnění finanční částky na projekt „Dokumentace 

osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení 

druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními 

uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému 

obyvatelstvu“. Jeho hlavním nositelem a realizátorem se 

stal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, spoluřešiteli 

Muzeum města Ústí nad Labem a Národní archiv. 

V rámci projektu se v Česku, Německu a dalších státech 

uskutečnily desítky životopisných rozhovorů s pamětníky, 

při nichž byly pořízeny zvukové a zčásti i obrazové záznamy. 

V českých i zahraničních archivech byl proveden rozsáhlý 

archivní výzkum. Vznikla databáze německých anti- 

Nach 1989 entstanden dann freiere Bedingungen für eine 

Debatte über die tschechoslowakischen Deutschen, die 

Geschichte der Deutschen in den böhmischen Ländern 

wurde allgemein zu einem der wichtigsten Themen der 

tschechischen Historiographie, die Frage deutscher Antifaschisten 

stand aber lange Zeit nur am Rande dieses 

Interesses. 

Im August 2005 gab die Regierung der Tschechischen 

Republik eine Erklärung heraus, in der sie den deutschen 

Antifaschisten in der Tschechoslowakei hohe Anerkennung 

zollte und sich bei ihnen entschuldigte. Bestandteil der 

Regierungserklärung war auch die Zurverfügungstellung 

finanzieller Mittel für das Projekt „Dokumentation der 

Schicksale aktiver NS-Gegner, die nach dem Zweiten Weltkrieg 

von den in der Tschechoslowakei angewendeten 

Maßnahmen gegen die sog. feindliche Bevölkerung betroffen 

waren“. Hauptträger und Realisator des Projektes war 

das Institut für Zeitgeschichte der Akademie der Wissenschaften 

der Tschechischen Republik in enger Zusammenarbeit 

mit dem Museum der Stadt Aussig (Ústí nad Labem) 

und dem Nationalarchiv. Im Rahmen dieses Projekts fanden 

in Tschechien, in Deutschland und in weiteren Staaten 

Dutzende Interviews mit Zeitzeugen statt, bei denen 

Audio- und teilweise auch Videoaufzeichnungen angefertigt 

wurden. In tschechischen und ausländischen Archiven 

begann man mit umfangreichen Quellenstudien. Es entstand 

eine Datenbank deutscher Antifaschisten in der 

Tschechoslowakei. Aus Projektmitteln wurden viele Publikationen, 

mehrere Dokumentarfilme, wissenschaftliche 

Konferenzen, Vorträge für die Öffentlichkeit und weitere 

Veranstaltungen gefördert. Dabei wird darauf geachtet, 

dass das Thema der deutschen Antifaschisten in der Tschechoslowakischen 

Republik in geeigneter Weise der Schuljugend 

vorgestellt wird, was ein Schulprogramm gewährleisten 

soll. Nicht zuletzt muss auch der Internetauftritt auf 

den Seiten www.zapomenutihrdinove.cz erwähnt werden. 

Zu den wichtigsten Ergebnissen des Projektes gehören 

Ausstellungen. Zuerst entstand eine kleine Informationsausstellung, 

die es sich zum Ziel gesetzt hat, vor allem die 

Öffentlichkeit im Ausland mit der Erklärung der Regierung 

6

fašistů z Československa. Za přispění 

projektu bylo vydáno množství 

publikací, natočeno několik 

dokumentárních filmů, uspořádány 

vědecké konference, přednášky 

pro veřejnost a další akce. 

Velký význam je přikládán tomu, 

aby bylo téma německých antifašistů 

z ČSR představeno vhodným 

způsobem také školní mládeži, 

což má za cíl realizovaný školní 

program. V neposlední řadě je třeba zmínit webovou prezentaci 

na stránkách www.zapomenutihrdinove.cz. 

K nejdůležitějším výstupům projektu patří výstavní činnost. 

Nejprve vznikla malá informační výstava, která si 

kladla za cíl seznámit především zahraniční veřejnost 

s prohlášením vlády ČR a oslovit pamětníky událostí. Na 

podzim roku 2007 měla v Ústí nad Labem vernisáž velká 

putovní výstava, která již zúročila dílčí výsledky probíhajícího 

projektu. Od té doby navštívila několik měst v Česku 

a Německu a s jejím putováním se počítá i v příštích letech. 

Vyvrcholením výstavních aktivit je stálá expozice Zapomenutí 

hrdinové, otevřená v Ústí nad Labem od září 2008. 

Zpracovává výsledky vědeckého bádání a představuje je 

široké veřejnosti. Vedle obecné části, která návštěvníky 

seznamuje s problematikou německých antifašistů v českých 

zemích od období první Československé republiky až 

po poválečnou dobu, věnuje výstava velký prostor svědectvím 

pamětníků. Jejich dramatické osudy jsou zde vylíčeny 

prostřednictvím textů s fotografiemi, komiksu a zvukových 

i obrazových nahrávek. Na výstavě jsou dále představeny 

dobové filmové záběry, autentické předměty, plakáty, 

obrazy a podobně. 

U příležitosti otevření stálé výstavy vznikla i tato doprovodná 

publikace. Obsahuje příspěvky čtyř historiků, které 

sloužily jako podklad při tvorbě výstavních textů. V první 

studii se Adrian von Arburg zabývá pojmem „německý antifašista“ 

a upozorňuje na potíže s přesným určením okruhu 

osob, které do této kategorie v prostředí českých zemí patří. 

V následující studii popisuje Thomas Oellermann klíčové 

der Tschechischen Republik vertraut zu machen und Zeitzeugen 

der Ereignisse anzusprechen. Im Herbst 2007 fand 

in Aussig die Vernissage zu einer großen Wanderausstellung 

statt, die bereits Teilergebnisse des laufenden Projektes 

nutzen konnte. Ab dieser Zeit war die Ausstellung in 

mehreren Städten Tschechiens und Deutschlands zu 

sehen, und auch in den nächsten Jahren soll sie an weiteren 

Orten gezeigt werden. 

Den Höhepunkt der Ausstellungsaktivitäten bildet die 

ständige Ausstellung Vergessene Helden, die seit September 

2008 in Aussig zu sehen ist. Sie verarbeitet die Ergebnisse 

der wissenschaftlichen Forschungen und stellt sie der 

breiten Öffentlichkeit vor. Neben einem allgemeinen Teil, 

der die Besucher in die Problematik der deutschen Antifaschisten 

in den böhmischen Ländern von der Ersten tschechoslowakischen 

Republik bis in die Nachkriegszeit einführt, 

wird im Rahmen der Ausstellung auch Erinnerungen 

von Zeitzeugen viel Platz eingeräumt. Ihre dramatischen 

Schicksale werden hier mithilfe von Texten, Fotografien, 

Comics sowie Audio- und Videoaufnahmen erzählt. Auf der 

Ausstellung werden des Weiteren Filmdokumente, authentische 

Gegenstände, Plakate, Bilder u. a. vorgestellt. 

Anlässlich der Eröffnung der ständigen Ausstellung entstand 

auch diese Begleitpublikation. Sie enthält Beiträge 

von vier Historikern, die als Grundlage für die Ausstellungstexte 

dienten. In der ersten Studie befasst sich Adrian 

von Arburg mit dem Begriff „deutscher Antifaschist“ und 

macht auf die Schwierigkeiten mit der genauen Bestimmung 

des Personenkreises, der zu dieser Kategorie in den 

böhmischen Ländern gehört, aufmerksam. In der folgenden 

Studie beschreibt Thomas Oellermann den entscheidenden 

Zeitraum 1933–1938, als das Lager der Sudetendeutschen 

grundlegend in der Frage der Annahme oder 

der Ablehnung des Nationalsozialismus im benachbarten 

Deutschland und der Henlein-Bewegung in der Tschechoslowakei 

gespalten war. Stanislav Kokoška analysiert im 

weiteren Text die Kriegsjahre: die Verfolgung der sudetendeutschen 

Antifaschisten durch die Nationalsozialisten, 

den antifaschistischen Widerstand in den Sudeten und die 

Tätigkeit der Sudetendeutschen im Exil. Im letzten Beitrag 

7

období let 1933–1938, kdy byl tábor sudetských Němců 

zásadním způsobem rozdělen otázkou přijetí, nebo odmítnutí 

nacismu v sousedním Německu a Henleinova hnutí 

v Československu. Stanislav Kokoška v dalším textu rozebírá 

válečná léta: perzekuci sudetoněmeckých antifašistů 

nacisty, protinacistický odboj v Sudetech a činnost sudetských 

Němců v exilu. V posledním příspěvku si David Kovařík 

všímá poválečného období, kdy byli němečtí odpůrci 

nacismu v Československu mnohdy vystaveni další diskriminaci, 

a většina z nich se nakonec rozhodla pro odchod do 

Německa. Předkládané texty se v některých pasážích 

navzájem překrývají, vzhledem k jejich srozumitelnosti 

a logice jejich závěrů je však v této publikaci otiskujeme 

všechny v nezkrácené podobě. 

K tématu německých antifašistů patří i díla výtvarných 

umělců. Mnozí z nich byli nacisty pronásledováni nejen 

za své politické názory, ale také kvůli způsobu umělecké 

tvorby, která byla označována za „zvrhlé umění“. Bezprostřední 

vztah k tématu naší výstavy mají přitom jak 

němečtí umělci narození v Čechách, tak tvůrci z Německa 

a Rakouska, kteří v Československu nalezli ve 30. letech 

azyl. Do publikace jsme zařadili výběr z děl umělců obou 

těchto skupin a opatřili jej krátkým komentářem. Obrazovou 

složku této knihy pak dotvářejí dobové fotografie, plakáty 

a dokumenty. 

Konečně dáváme v této publikaci prostor i vylíčení několika 

konkrétních životních osudů. Vedle tří příběhů lidí, 

kteří se narodili či žili v Ústí nad Labem, jsou to příběhy 

dosud žijících pamětníků. Právě zaznamenaná svědectví 

lidí, kteří se s nacismem utkali nebo jím byli za své smýšlení 

pronásledováni, patří k nejcennějším výsledkům celého 

projektu. Tyto životní osudy jsou dodnes velmi působivé 

a inspirativní. Antifašisté tvořili mezi českými Němci menšinu, 

jejich postoje a osobní statečnost by však neměly být 

zapomenuty. Proto také vznikla výstava Zapomenutí hrdinové 

a tato kniha. 

Tomáš Okurka 

Muzeum města Ústí nad Labem 

září 2008 

betrachtet David Kovařík die Nachkriegszeit, als die deutschen 

NS-Gegner in der Tschechoslowakei oftmals einer 

weiteren Verfolgung ausgesetzt waren und sich dann meistens 

für einen Weggang nach Deutschland entschlossen. 

Die vorgelegten Texte überschneiden sich in einigen Passagen, 

doch zum besseren Verständnis und wegen der 

Logik ihrer Schlüsse werden sie in dieser Publikation vollständig 

in ungekürzter Form abgedruckt. 

Zum Thema deutsche Antifaschisten gehören auch Werke 

bildender Künstler. Viele von ihnen wurden von Seiten 

der Nationalsozialisten nicht nur wegen ihrer politischen 

Überzeugungen, sondern auch wegen der Art ihres künstlerischen 

Schaffens verfolgt: man bezeichnete ihre Werke 

als „entartete Kunst“. Eine unmittelbare Beziehung zum 

Thema der Ausstellung haben dabei sowohl deutsche 

Künstler, die in Böhmen geboren wurden, als auch Künstler 

aus Deutschland und Österreich, die in den 30er Jahren 

in der Tschechoslowakei Asyl fanden. In die Publikation 

aufgenommen wurde auch eine Auswahl an Werken von 

Künstlern dieser beiden Gruppen, die mit einem kurzen 

Kommentar versehen wurde. Das Bildmaterial zu diesem 

Buch besteht weiter aus Fotografien, Plakaten und Dokumenten 

aus der damaligen Zeit. 

Schließlich wird in dieser Publikation auch Platz konkreten 

Lebensschicksalen eingeräumt. Neben drei Geschichten 

von Menschen, die in Aussig geboren wurden oder hier 

lebten, handelt es sich um Geschichten lebender Zeitzeugen. 

Gerade die aufgenommenen Berichte von Menschen, 

die gegen das NS-Regime kämpften oder von ihm aufgrund 

ihrer Gesinnung verfolgt wurden, gehören zu den wertvollsten 

Ergebnissen dieses Projektes. Diese Lebensschicksale 

sind bis heute sehr beeindruckend und inspirativ. Die Antifaschisten 

waren unter den böhmischen Deutschen in der 

Minderzahl, ihre Haltungen und ihr persönlicher Mut aber 

sollten nie vergessen werden. Auch aus diesem Grunde 

entstanden die Ausstellung Vergessene Helden und dieses 

Buch. 

Tomáš Okurka 

Museum der Stadt Aussig 

September 2008 

8

Kdo byl německým antifašistou? 

Wer war ein deutscher Antifaschist? 

Adrian von Arburg 

Pod pojmem „němečtí antifašisté“ se v kontextu českých 

zemí, západní části někdejšího Československa, všeobecně 

rozumějí lidé hovořící německým jazykem, kteří přinejmenším 

do roku 1938/39 měli československé státní 

občanství a vystupovali před nacistickou okupací a během 

ní kontinuálně jako odpůrci hitlerovského režimu a jeho 

spojenců. Kvůli měnícím se dobovým okolnostem, nestejným 

praktikám úřadů i jejich rozdílným pokusům o definici 

nemůže být otázka, kdo platí pro dobu třicátých a čtyřicátých 

let 20. století za německého antifašistu, ani dnes 

jednoznačně zodpovězena. 

Označení „antifašista“, jehož se po roce 1945 v československém 

prostředí užívalo nejčastěji, upomíná na fašistické 

hnutí Benita Mussoliniho, které se po první světové válce 

stále více rozmáhalo a zakrátko se stalo dominantním 

hnutím v Itálii. Německy hovořící „antifašisté“ z českých 

zemí se však stavěli na odpor především proti nacismu, 

který se dostal k moci o celé desetiletí později v Německu. 

Výstižnější by proto asi bylo označení „antinacista“, s nímž 

se v dobových pramenech někdy setkáváme. To, že se 

základem pojmu stal fašismus, lze velmi pravděpodobně 

vysvětlit skutečností, že především v Sovětském svazu byl 

po roce 1925 fašismus chápán jako nadřazený pojem pro 

nacismus („hitlerovský fašismus“), italský fašismus a další 

Allgemein versteht man unter dem Begriff „deutsche 

Antifaschisten“ im Kontext der böhmischen Länder, des 

westlichen Teils der einstmaligen Tschechoslowakei, Menschen 

deutscher Zunge, die zumindest bis 1938/39 die 

tschechoslowakische Staatsbürgerschaft besessen hatten 

sowie vor und während der nationalsozialistischen Okkupation 

ununterbrochen als Gegner des Hitler-Regimes und 

seiner Verbündeten auftraten. Wegen sich wandelnden 

Zeitumständen sowie unterschiedlichen Definitionsversuchen 

und Praktiken der Behörden kann die Frage, wer mit 

Blick auf die dreißiger und vierziger Jahre des 20. Jahrhunderts 

als deutscher Antifaschist gilt, auch heute nicht 

eindeutig beantwortet werden. 

Obwohl die nach 1945 im tschechoslowakischen Milieu 

vorherrschende Bezeichnung „Antifaschist“ an die seit 

Ende des Ersten Weltkriegs immer mehr erstarkende und 

schließlich alsbald dominierende faschistische Bewegung 

von Benito Mussolini in Italien erinnert, war es der mit 

einem vollen Jahrzehnt Verspätung in Deutschland an die 

Macht gekommene Nationalsozialismus, gegen den sich 

die deutschsprachigen „Antifaschisten“ aus den böhmischen 

Ländern hauptsächlich stellten. Treffender wäre 

also wohl die manchmal in zeitgenössischen Quellen anzutreffende 

Bezeichnung „Antinazist“. Die begriffliche 

9

Plakátovací sloup s předvolebními plakáty, Ústí nad Labem, 1935 

Litfaßsäule mit Wahlplakaten, Aussig, 1935 

jim příbuzné protikomunistické ideologie, režimy a systémy. 

Tento výklad se po roce 1945 prosadil v celé části Evropy, 

která byla pod sovětským vlivem, a zčásti byl převzat 

i v západní Evropě. 

V první Československé republice (1918–1938) tvořili 

Němci, jichž bylo přes tři miliony, podstatně více než čtvrtinu 

celkového obyvatelstva českých zemí. Převážně 

německy mluvícím obyvatelstvem byly osídleny pohraniční 

oblasti Čech, Moravy a českého Slezska, takzvané 

„sudetské oblasti“. Při pohledu na Československo před 

rokem 1933 má jen malý smysl dělit německé obyvatelstvo 

Anlehnung an den Faschismus ist sehr wahrscheinlich mit 

einem vor allem in der Sowjetunion seit 1925 gepflegten 

Verständnis des Faschismus als Oberbegriff für den Nationalsozialismus 

(„Hitlerfaschismus“), den italienischen 

Faschismus und andere ihnen verwandte antikommunistische 

Ideologien, Regimes und Systeme zu erklären. Diese 

Deutung setzte sich nach 1945 im ganzen sowjetisch 

beeinflussten Europa durch und wurde teilweise auch in 

Westeuropa übernommen. 

In der Ersten tschechoslowakischen Republik (1918– 

1938) stellten die Deutschen mit über drei Millionen Menschen 

deutlich mehr als einen Viertel der Gesamtbevölkerung 

der böhmischen Länder dar. Überwiegend deutschsprachig 

besiedelt waren die Randgebiete Böhmens, Mährens 

und Böhmisch-Schlesiens, die sog. „Sudetengebiete“. 

Mit Blick auf die Tschechoslowakei und die Zeit bis 1933 

macht es nur beschränkt Sinn, die deutsche Bevölkerung in 

„Antifaschisten“ und „Nicht-Antifaschisten“ einzuteilen, da 

sowohl die deutsche, geschweige die italienische nationalsozialistische 

bzw. faschistische Bewegung damals in 

Mitteleuropa keine bedeutende Rolle spielten. Zwar gab es 

auch in der Tschechoslowakei zwei völkisch orientierte Parteien 

– die programmatisch eng mit der deutschen NSDAP 

verbundene Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei 

(DNSAP) und die Deutsche Nationalpartei (DNP) –, doch 

errangen diese unter der deutschen Bevölkerung in den 

20er Jahren nur einen gemeinsamen Stimmenanteil von 

ungefähr 20 %. Unmittelbar nach Gründung der Tschechoslowakei 

1918 umfasste das Lager derjenigen Deutschen, 

die den neuen Staat ablehnten oder erhebliche Vorbehalte 

gegen seine verfassungsmäßige Ausgestaltung hegten, 

trotzdem die Mehrheit der sog. Sudetendeutschen 

(überwiegende, aber nicht einhellig geteilte Selbstbezeichnung 

der in den böhmischen Ländern beheimateten 

deutschsprachigen Bevölkerung). So fanden sich am 

Anfang nebst dem Großteil der deutschen Kommunisten 

auch die meisten Sozialdemokraten nicht mit der Inkorporation 

der mehrheitlich deutsch besiedelten Gebiete der 

böhmischen Länder in die Tschechoslowakei ab. Zumindest 

aus tschechischer Sicht definierte sich somit die politisch 

10

Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933 

Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933 

na „antifašisty“ a „ne-antifašisty“, neboť ani německé, 

natož pak italské nacistické, popř. fašistické hnutí nehrálo 

v tehdejší střední Evropě žádnou významnou úlohu. V ČSR 

sice také existovaly dvě nacionálně orientované strany – 

Německá nacionálně socialistická dělnická strana (Deutsche 

Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP), která 

byla programově úzce spojena s německou NSDAP, 

a Německá nacionální strana (Deutsche Nationalpartei, 

DNP), ale tyto strany dosahovaly mezi německým obyvatelstvem 

ve 20. letech dohromady jen asi 20 % hlasů. Bezprostředně 

po založení Československa v roce 1918 zahrnoval 

přesto tábor těch Němců, kteří nový stát odmítali 

nebo měli značné výhrady vůči jeho ústavnímu zřízení, 

většinu tzv. sudetských Němců (převažující, i když ne všeobecně 

přijímané sebeoznačení německého obyvatelstva 

žijícího v českých zemích). Zpočátku se tak vedle velké části 

německých komunistů nesmířila ani většina sociálních 

demokratů se začleněním převážně německých oblastí českých 

zemí k Československu. Přinejmenším z českého 

relevanteste Trennlinie zwischen 

den Deutschen durch die Frage nach 

„Negativismus“ oder „Aktivismus“, 

wobei letzterer die aktive Partizipierung 

am politischen Leben der 

Republik und deren grundsätzliche 

Akzeptanz bedeutete. 

Bei den zweiten Parlamentswahlen 

von 1925 konnten die grundsätzlich 

staatsbejahenden deutschen 

Parteien mehr als 70 % der 

deutschen Wählerstimmen auf sich 

vereinigen. Von nun an überwog 

unter der deutschen Bevölkerung 

knapp zehn Jahre die aktivistische 

Tendenz. Zwischen 1926 und 1938 

gehörten der tschechoslowakischen 

Regierung immer auch deutschsprachige 

Minister an. Sie stammten 

aus der Deutschen Christlichsozialen 

Volkspartei (DCV), dem 

Bund der Landwirte (BdL) und der Deutschen Sozialdemokratischen 

Arbeiterpartei (DSAP). Einer erfolgreichen 

Integration in den tschechoslowakischen Staat, als dessen 

Staatssprachen nur das Tschechische und Slowakische galten, 

standen aber trotz eines vergleichsweise großzügigen 

individuellen Schutzes von anderssprachigen und andersnationalen 

Bürgern beträchtliche Hindernisse entgegen. 

Viele Deutschen konnten es kaum hinnehmen, nach dem 

Untergang der Donaumonarchie in der neuen Republik 

nicht mehr der gesellschaftlich und politisch dominierenden 

Nationalität, sondern nur mehr einer „nationalen Minderheit“ 

anzugehören, deren Status als autochthone 

Bewohner der böhmischen Länder zudem nicht von allen 

Vertretern des tschechischen politischen Spektrums als 

selbstverständlich betrachtet wurde. 

1933 verschwanden beide völkisch ausgerichteten deutschen 

Parteien durch Verbot bzw. Selbstauflösung von der 

Bildfläche. Die politische Ideologie einer deutschen nationalen 

Sammelbewegung wurde freilich umgehend von 

11

pohledu byla tedy politicky nejdůležitější dělící linie mezi 

Němci definována otázkou „negativismu“, nebo „aktivismu“, 

přičemž posledně jmenovaný znamenal aktivní účast 

na politickém životě republiky a její principiální přijetí. 

Při druhých parlamentních volbách v roce 1925 získaly 

principiálně státotvorné německé strany více než 70 % hlasů 

německých voličů. Od této chvíle převažovala mezi 

německým obyvatelstvem téměř deset let aktivistická tendence. 

Mezi lety 1926 a 1938 zasedali v československé 

vládě vždy také německy mluvící ministři. Náleželi 

k Německé křesťanskosociální straně lidové (Deutsche 

Christlichsoziale Volkspartei, DCV), Svazu zemědělců 

(Bund der Landwirte, BdL) a Německé sociálnědemokratické 

straně dělnické (Deutsche Sozialdemokratische 

Arbeiterpartei, DSAP). Úspěšné integraci do československého 

státu v době, kdy za jeho státní jazyky platily pouze 

čeština a slovenština, stály ale přes poměrně velkorysou 

individuální ochranu občanů jiného jazyka a jiné národnosti 

v cestě značné překážky. Mnoho Němců se nemohlo 

smířit s tím, že po zániku podunajské monarchie už nepatří 

v nové republice ke společensky a politicky dominantní 

národnosti, nýbrž k pouhé „národnostní menšině“, jejíž 

status autochtonního obyvatelstva českých zemí navíc 

nebyl všemi představiteli českého politického spektra 

považován za samozřejmý. 

V roce 1933 zmizely obě nacionálně zaměřené strany 

kvůli zákazu popř. seberozpuštění ze světa. Politická ideologie 

německého nacionálního sjednocovacího hnutí byla 

však ihned převzata Konradem Henleinem, který v říjnu 

1933 založil rychle sílící Sudetoněmeckou vlasteneckou 

frontu (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF), v roce 1935 

přejmenovanou na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche 

Partei, SdP). Jednou z důležitých příčin velkého 

úspěchu Henleinova hnutí byla vedle hospodářské krize 

(nezaměstnanosti), jejíž důsledky lidé v sudetských oblastech 

pociťovali obzvláště silně, také skutečnost, že poté co 

se v sousedním Německu ujal v březnu 1933 moci Hitler, 

byla i v Československu stále větší část místních Němců 

fascinována jeho zřejmými hospodářskými a zahraničněpolitickými 

úspěchy. V roce 1935 získala Henleinova SdP 

Demonstrace přívrženců nacismu, 1938 

Demonstration der Anhänger des Nationalsozialismus, 1938 

Konrad Henlein adoptiert, der im Oktober 1933 die rasch 

erstarkende Sudetendeutsche Heimatfront (SHF; 1935 

umbenannt in Sudetendeutsche Partei, SdP) ins Leben ruf. 

Ein wichtiger Grund für den großen Erfolg von Henleins 

Bewegung war nebst den in den Sudetengebieten 

besonders spürbaren Folgen der Weltwirtschaftskrise 

(Arbeitslosigkeit), dass sich nach Hitlers Machtantritt im 

benachbarten Deutschland im März 1933 auch in der 

Tschechoslowakei ein immer größerer Teil der Deutschen 

von dessen scheinbaren wirtschaftlichen und außenpolitischen 

Erfolgen in den Bann ziehen ließen. 1935 gewann 

Henleins SdP zwei Drittel aller deutschen Stimmen. Zu diesem 

Zeitpunkt hatte er sich noch nicht offen zum Nationalsozialismus 

oder gar zum Ziel eines Anschluss ans Deutsche 

Reich bekannt. Stattdessen gab sich Henlein republikstreu, 

trat aber für eine gerechtere Lösung der nationalen Frage 

innerhalb der Tschechoslowakei ein. Trotz des Erdrutschsieges 

der SdP wählten 1935 immerhin noch über 600 000 

Wähler eine der drei Parteien, deren Anhängerschaft freilich 

immer mehr in den Sog von Henleins Bewegung geriet. 

Es handelte sich dabei um die Deutsche Sozialdemokratische 

Arbeiterpartei, die Deutsche Christlichsoziale Volks- 

12

dvě třetiny všech německých hlasů. 

V této době se Henlein k nacismu, 

nebo dokonce k cíli připojit sudetské 

oblasti k Německé říši ještě 

otevřeně nehlásil. Naopak zdůrazňoval 

svoji věrnost republice, zasazoval 

se však o spravedlivější řešení 

národnostní otázky v rámci Československa. 

Ačkoli vítězství SdP ve 

volbách roku 1935 bylo drtivé, přesto 

volilo ještě přes 600 000 voličů 

některou ze tří ostatních německých 

stran, jejichž přívrženci se 

ovšem dostávali stále více do vleku 

Henleinova hnutí. Jednalo se 

o Německou sociálnědemokratickou 

stranu dělnickou, Německou 

křesťanskosociální stranu lidovou 

a Svaz zemědělců. K tomu by bylo 

možno připočíst německé hlasy pro 

komunisty, kteří byli organizováni 

nadnárodně a v některých průmyslových 

oblastech, jako například 

na Liberecku, měli velmi silnou 

voličskou základnu. 

Poté co se Henlein na jaře 1938 

otevřeně přihlásil k nacistickému 

světonázoru a bez obalu přijal program 

připojení sudetských oblastí k Německé říši, hlasovala 

při obecních volbách na jaře 1938 ještě mnohem výraznější 

většina německých voličů (okolo 90 %) pro jeho stranu. 

Když křesťanští sociálové a členové Svazu zemědělců 

po anšlusu Rakouska (březen 1938) buď přešli do SdP, 

anebo se stáhli z politiky, bránili již jen němečtí sociální 

demokraté a komunisté (nebereme-li v úvahu několik roztříštěných 

uskupení na regionální úrovni) republiku před 

fašistickým nebezpečím. V mnichovské dohodě dosáhl Hitler 

koncem září 1938 nakonec souhlasu evropských velmocí 

Francie a Velké Británie s obsazením pohraničí. O půl 

roku později získal také zbývající část Čech a Moravy. 

Každý dobrý Němec volí Německou sociálnědemokratickou 

stranu dělnickou, plakát DSAP, 1938 

Plakat der DSAP, 1938 

partei und den Bund der Landwirte. 

Dazuzuzählen wären die 

deutschen Stimmen für die übernational 

organisierten Kommunisten, 

die in einigen stark industrialisierten 

Gegenden – so im 

Gebiet von Reichenberg (Liberec) 

über eine starke Anhängerbasis 

verfügten. 

Nachdem sich Henlein erst im 

Frühling 1938 offen zur nationalsozialistischen 

Weltanschauung 

bekannt hatte und sich unumwunden 

das Programm eines 

Anschlusses der Sudetengebiete 

ans Deutsche Reich zu eigen 

gemacht hatte, stimmte bei den 

Gemeindewahlen im Frühling 

1938 eine noch viel deutlichere 

Mehrheit der deutschen Wähler 

(an die 90 %) für seine Partei. 

Nachdem die Mitglieder der 

Christlich-Sozialen und des Bundes 

der Landwirte nach dem 

„Anschluss“ Österreichs ans 

Reich (März 1938) entweder in 

die SdP übergelaufen waren oder 

sich aus der Politik zurückzogen 

hatten, hatten nur noch die deutschen Sozialdemokraten 

und Kommunisten (abgesehen von einigen Splittergruppierungen 

mit nur regionaler Machtbasis) für die Verteidigung 

der Republik vor der faschistischen Gefahr gekämpft. 

Im „Münchner Abkommen“ erreichte Hitler Ende September 

1938 schließlich das Einverständnis der europäischen 

Großmächte Frankreich und Großbritannien mit der Besetzung 

der Grenzgebiete. Ein halbes Jahr später eroberte er 

auch den übrig gebliebenen Teil Böhmens und Mährens. 

Es kann nicht näher beziffert werden, wie viele Deutsche 

sich noch unmittelbar vor dem Ende der Tschechoslowakei 

gegen die nationalsozialistische Ideologie zur 

13

Není možné přesněji vyčíslit, kolik Němců se ještě bezprostředně 

před koncem Československa postavilo proti 

nacistické ideologii, a mohli bychom je tak bez pochyb 

označit za „antifašisty“. Jisté je, že před druhou světovou 

válkou bylo zhruba 13 000 Němců členy komunistické strany 

a přes 80 000 členy DSAP, jejíž odborová organizace čítala 

dokonce okolo 218 000 členů. K nim je třeba připočíst 

těžko vyčíslitelný počet protivníků nacismu z řad zaniklých 

„občanských“ stran a vedle toho např. i z církevních kruhů. 

Wehr setzten und so zweifelsfrei als „Antifaschisten“ zu 

bezeichnen wären. Fest steht, dass es vor dem Zweiten 

Weltkrieg etwa 13 000 in der Kommunistischen Partei 

organisierte Deutsche gab, daneben über 80 000 Mitglieder 

der DSAP, deren Gewerkschaftsorganisation gar an 

die 218 000 Mitglieder gezählt hatte. Dazu zu zählen wäre 

eine kaum zu beziffernde Anzahl von NS-Gegnern aus 

den aufgelösten „bürgerlichen“ Parteien und daneben 

v. a. aus kirchlichen Kreisen. 

Přesně v duchu Henleinova ohlášení ze začátku října 

1938, že „zavřeme politické protivníky, až zčernají“, byly 

bezprostředně po příchodu německých vojsk tisíce německých 

odpůrců Hitlera zatčeny, poslány do koncentračních 

táborů nebo alespoň pozorně sledovány a společensky 

šikanovány. Vzhledem k časně započatému rozsáhlému 

odstavení politických protivníků a důsledné policejní kontrole 

společenského života, ale i v důsledku všeobecného 

nadšení obyvatelstva válkou a Hitlerem, které začalo ochabovat 

až přibližně na konci roku 1942, zde byly na účinný 

sudetoněmecký odboj špatné podmínky. Přesto se téměř 

ve všech částech přímo k říši připojeného pohraničí vytvořily 

aktivní, byť co do počtu členů velmi skromné odbojové 

buňky, často ve spolupráci s Čechy, západoevropskými 

a východoevropskými válečnými zajatci a rekruty nucených 

prací. Mnoho z jejich členů – převažovali mezi nimi 

komunisté a sociální demokraté – zaplatilo za tuto statečnou 

činnost svým životem. 

Vedle toho nemůže být v podmínkách totalitarismu podceňován 

ani význam pasivního, nenápadného odporu, spočívajícího 

v poslechu spojeneckého rozhlasu či tajné pomoci 

pronásledovaným a uvězněným lidem a jejich rodinám. 

Prakticky všichni němečtí obyvatelé Říšské župy Sudety 

a dalších přímo k říši připojených sudetských oblastí se 

museli obávat drsného pronásledování ze strany okupačních 

úřadů, především všemocného gestapa s jeho rozvětvenou 

sítí špiclů, pokud svými výroky, nebo dokonce činy 

zpochybnili nějakým způsobem legitimitu nacistického 

Ganz getreu der Ankündigung Henleins von Anfang 

Oktober 1938 „Wir wollen die politischen Gegner einsperren, 

bis sie schwarz werden“ wurden umgehend nach dem 

Einmarsch der deutschen Truppen Tausende von deutschen 

Hitler-Gegnern verhaftet, in Konzentrationslager 

gesteckt oder zumindest aufmerksam beobachtet und 

gesellschaftlich schikaniert. Für einen wirksamen sudetendeutschen 

Widerstand bestanden durch die früh einsetzende 

großflächige Ausschaltung der politischen Gegner 

und die gründliche polizeiliche Überwachung des 

Gesellschaftslebens, aber auch infolge der erst ungefähr 

ab Ende 1942 unter der Bevölkerung im Sinken begriffene 

allgemeine Kriegs- und Hitler-Begeisterung, ungünstige 

Bedingungen. Trotzdem wurden in fast allen Teilen der 

direkt reichsangeschlossenen Grenzgebiete aktive, freilich 

personell äußerst dünn ausgestattete Widerstandzellen 

gebildet, oft in Zusammenarbeit mit Tschechen, westund 

osteuropäischen Kriegsgefangenen und rekrutierten 

Zwangsarbeitern. Viele ihrer Angehörigen – es überwogen 

Kommunisten und Sozialdemokraten – bezahlten diesen 

mutigen Einsatz mit ihrem Leben. 

Unter den Bedingungen des Totalitarismus darf daneben 

nicht die Bedeutung des passiven, unscheinbareren Widerstands 

durch Abhören des alliierten Rundfunks, geheime 

Hilfeleistung an vom Regime verfolgte oder gefangene 

Personen und deren Familien unterschätzt werden. Harsche 

Verfolgungsmaßnahmen seitens der Besatzungsbehörden, 

allen voran der allmächtigen Gestapo mit ihrem 

14

Zatýkání antifašistů po připojení Sudet k Německu, Aš, 1938 

Verhaftung von Antifaschisten nach der Angliederung der Sudetengebiete an Deutschland, Asch, 1938 

režimu. Zákonný podklad tvořila řada příslušných represivních 

zákonů, mimo jiné zákon o zákeřných útocích proti 

státu a straně („Heimtückegesetz“), na jehož základě bylo 

soudy odsouzeno mnoho osob např. za údajné rozšiřování 

„rozvratných“ pomluv. K likvidaci odboje sloužilo v neposlední 

řadě také cílené posílání mladých německých antifašistů 

na frontu, zčásti do speciálních oddílů, kde velká část 

z nich nalezla smrt. Několik tisíc uprchlých sudetských 

Němců také bojovalo buď na západní, nebo na východní 

frontě v československých zahraničních jednotkách či 

v armádách spojenců, mimo jiné v britské Royal Air Force. 

V mnoha městech, obcích a okresních správách přispěli 

němečtí odpůrci Hitlera po porážce nacistické moci na jaře 

1945 významným způsobem k obnovení československé 

správy a ke všeobecné konsolidaci poměrů. Netrvalo ale 

dlouho, a nová česká vládnoucí vrstva státu se postarala 

weitverzweigten Netz an Spitzeln, 

hatten praktisch alle deutschen 

Bewohner im „Reichsgau Sudetenland“ 

und den übrigen direkt 

reichsangeschlossenen Sudetengebiete 

zu befürchten, sofern sie 

mit Äußerungen oder gar Handlungen 

irgendwie die Legitimität 

des NS-Regimes anzweifelten. 

Handhabe boten eine Reihe von 

einschlägigen Repressionsgesetzen, 

so auch das sog. Heimtückegesetz, 

auf dessen Grundlage 

zahlreiche Personen von den 

Gerichten z. B. wegen der angeblichen 

Verbreitung von „zersetzenden“ 

Gerüchten verurteilt 

wurde. Zur Liquidierung von 

Widerstand diente nicht zuletzt 

auch die gezielte Verschickung 

von jungen deutschen Antifaschisten 

an die Front, teils in spezielle Verbände, wo ein 

großer Teil von ihnen den Tod fand. Mehrere Tausend exilierte 

Sudetendeutsche kämpften zudem entweder an der 

West- oder Ostfront in den tschechoslowakischen Auslandsverbänden 

oder in den Armeen der Kriegsalliierten, 

darunter auch in der britischen Royal Air Force. 

In zahlreichen Städten, Gemeinden und Bezirksverwaltungen 

leisteten deutsche Hitler-Gegner nach der Beseitigung 

der nationalsozialistischen Herrschaft im Frühling 

1945 einen essentiellen Beitrag zur Widerherstellung der 

tschechoslowakischen Verwaltung und allgemeinen Konsolidierung 

der Verhältnisse. Es dauerte aber nicht lange, bis 

die neue tschechische Führungsschicht des Staates dafür 

sorgte, dass auch zweifelsfrei antifaschistisch gesinnte 

Deutsche vom öffentlichen Dienst und jeglicher politischer 

Aktivität ausgeschlossen wurden, dass mancherorts spon- 

15

Visačka na rádio s výstrahou, že poslech zahraničních stanic se přísně trestá, 1939–1945 

Radio-Anhängeetikett, 1939–1945 

o to, že také nepochybně antifašisticky smýšlející Němci 

byli vyloučeni z veřejných služeb a veškeré politické aktivity, 

že na mnoha místech spontánně vydávané německé 

nebo německo-české noviny byly brzy zastaveny a celý 

systém školství v německém jazyce byl zrušen. Naděje, jež 

mnoho demokraticky smýšlejících a republice věrných 

Němců vkládalo do obnoveného Československa, brzy 

ustoupily rostoucí deziluzi a pocitu, že jsou vystaveni dalšímu 

pronásledování. Jestliže za Hitlera se tak dělo kvůli 

jejich politickému smýšlení, nyní byli odstaveni jenom kvůli 

skutečnosti, že jejich mateřštinou byla němčina. 

tan deutsch oder deutsch-tschechisch erschienene Zeitungen 

eilends eingestellt wurden wie auch das ganze deutschsprachige 

Schulsystem aufgehoben wurde. Die Hoffnungen, 

die viele innerlich immer demokratisch und republikstreu 

gebliebene Deutsche in eine wiedererrichtete Tschechoslowakei 

gesetzt hatten, wichen somit bald einer zunehmenden 

Desillusionierung und dem Gefühl, einer neuerlichen 

Verfolgung ausgesetzt zu sein. Waren sie dieser 

unter Hitler wegen ihrer politischen Gesinnung ausgesetzt 

gewesen, so wurden sie nun allein wegen der Tatsache, 

dass ihre Muttersprache das Deutsche war, ausgeschlossen. 

16

Přesto se na pozadí všeobecných represí a opatření 

odplaty vůči Němcům a kolaborantům mělo podle znění 

řady centrálních direktiv nakládat s určitou skupinou 

Němců se zvláštním ohledem. Už 16. května 1945 nařídil 

ministr vnitra, že zvláštní ohled se má týkat Němců, kteří 

republiku nikdy nezradili a před Mnichovem i po něm se 

aktivně zapojili do boje za zachování republiky. Teprve 

o tři týdny později byli ovšem pod ochranu postaveni i ti 

Němci, kteří sice aktivně nebojovali, ale bylo u nich doložitelné, 

že trpěli pod nacistickým terorem. Až do pozdního 

léta 1945 neobsahovaly různé směrnice centrálních, zemských 

a okresních orgánů žádnou jednotnou definici statusu 

antifašisty. Zejména interní nařízení armády, jež se rozhodujícím 

způsobem podílela na tzv. „divokém odsunu“ 

minimálně 700 000 lidí mezi koncem května a podzimem 

1945, neobsahovala žádná jasná ustanovení o výjimce 

Trotzdem sollte vor dem Hintergrund der allgemeinen 

Repressions- und Vergeltungsmaßnahmen gegen Deutsche 

und Kollaboranten nach dem Wortlaut einer Reihe 

von zentralen Direktiven eine bestimmte Gruppe von 

Deutschen mit besonderer Rücksicht behandelt werden. 

Bereits am 16. Mai 1945 hatte Innenminister Nosek 

erlassen, dass dies für Deutsche gelten solle, die die 

Republik nie verraten und sich vor und nach „München“ 

aktiv im Kampf für die Erhaltung der Republik eingesetzt 

hatten. Erst drei Wochen später freilich wurden 

auch solche Deutsche unter Schutz gestellt, die zwar 

nicht aktiv gekämpft hatten, aber nachweislich unter 

dem NS-Terror gelitten hatten. Bis in den Spätsommer 

1945 enthielten die verschiedenen Anweisungen der 

Zentral-, Landes- und Bezirksorgane keine einheitliche 

Definition des Antifaschisten-Status. Besonders die 

Osvědčení antifašistické komise, 1945 

Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945 

17

Osvědčení antifašistické komise, 1945 

Bescheinigung einer antifaschistischen Kommission, 1945 

německých antifašistů. Dne 3. srpna 1945 podepsal prezident 

Edvard Beneš dekret o úpravě státního občanství osob 

německé a maďarské národnosti (č. 33/1945). V něm 

zahrnutý paragraf č. 2 obsahoval úřední definici statusu 

antifašisty, která zůstala platná po celou poválečnou dobu. 

Kdo chtěl být uznán jako německý antifašista, nesměl 

nikdy zradit věrnost republice, provinit se proti českému 

a slovenskému národu a musel splňovat podmínku, že buď 

aktivně bojoval za obnovení nezávislosti ČSR, nebo že 

během nacistického režimu trpěl z politických či „rasových“ 

důvodů. Identicky určoval dekret č. 108 z konce října 

1945, kterým Němcům nemá být konfiskován jejich 

nezemědělský majetek. Nejednotnost „shora“ vydávaných 

nařízení ovšem ukazuje skutečnost, že již v červnu vydaný 

dekret o konfiskaci německého zemědělského majetku 

chránil antifašisty jenom v případě, že bojovali aktivně – tj. 

se zbraní v ruce. Němec, který byl jakožto odpůrce Hitlera 

po léta zavřen v koncentračním táboře, přišel tedy přesto 

o svoje statky. Sjednocení a rozšíření antifašistické definice 

bylo navrženo v březnu 1946 sociálnědemokratickým 

premiérem Zdeňkem Fierlingerem, avšak komunistickým 

ministrem vnitra Václavem Noskem bylo odmítnuto 

internen Weisungen der Armee, die maßgeblich an der 

sog. „wilden Vertreibung“ von mindestens 700 000 Menschen 

zwischen Ende Mai und Herbst 1945 beteiligt war, 

enthielten kaum klare Bestimmungen über die Ausnahme 

von deutschen Antifaschisten. Am 3. August 1945 

unterzeichnete Präsident Edvard Beneš das Dekret über 

die Regelung der Staatsbürgerschaft von Personen deutscher 

und magyarischer Nationalität (Nr. 33/1945). Der 

darin enthaltene Paragraf Nr. 2 enthielt die für die ganze 

Nachkriegszeit gültig bleibende behördliche Definition 

des Antifa-Status. Wer als deutscher Antifaschist 

anerkannt werden wollte, durfte der Republik nie 

untreu geworden sein, sich nie gegenüber der tschechischen 

und slowakischen Nation schuldig gemacht haben 

und musste entweder die Bedingung erfüllen, dass er 

aktiv für die Wiederherstellung der Unabhängigkeit der 

ČSR gekämpft hatte oder dass er aus politischen oder 

„rassischen“ Gründen unter der nationalsozialistischen 

Herrschaft gelitten hatte. Identisch bestimmte Dekret 

Nr. 108 von Ende Oktober 1945, welchen Deutschen ihr 

nicht-landwirtschaftlicher Besitz nicht konfisziert werden 

sollte. Die Uneinheitlichkeit der „von oben“ erlassenen 

Bestimmungen zeigt aber, dass das bereits im Juni 

erlassene Dekret über die Konfiszierung des landwirtschaftlichen 

deutschen Vermögens Antifaschisten nur 

dann verschonte, wenn sie aktiv – d. h. mit der Waffe in 

der Hand – gekämpft hatten. Ein Deutscher, der als Hitler-Gegner 

jahrelang im KZ interniert war, verlor seinen 

Hof und Besitz also trotzdem. Eine Vereinheitlichung 

und Ausweitung der Antifa-Definition wurde vom sozialdemokratischen 

Premier Zdeněk Fierlinger im März 

1946 vorgeschlagen, vom kommunistischen Innenminister 

Václav Nosek aber abgelehnt und auch in der Folge 

nie vorgenommen. Interne Richtlinien des Innenministeriums 

vom 24. August und vor allem vom 13. November 

1945 hatten zumindest in der zentralen Staatsbürgerschaftsfrage 

die behördliche Definition des deutschen 

Antifaschisten relativ klar und – auf Drängen der 

deutschen Kommunisten – auch breit angelegt (berücksichtigt 

wurden de facto neben dem aktiven Kampf bzw. 

18

a v důsledku k němu nikdy nedošlo. Interní směrnice 

ministerstva vnitra z 24. srpna a především z 13. listopadu 

1945 obsahovaly alespoň ve stěžejní otázce státního 

občanství poměrně jasnou a – na naléhání německých 

komunistů – také širokou úřední definici německých antifašistů 

(vedle aktivního boje, popř. pasivního utrpení pod 

okupačním terorem byly de facto zohledněny takové činy 

jako pomoc válečným zajatcům a partyzánským skupinám 

nebo systematický poslech a rozšiřování rozhlasových 

zpráv). Studium osobních spisů však ukazuje, že kompetentní 

okresní orgány se na tyto normy sotva kdy odvolávaly, 

pokud je vůbec znaly. 

Pro situaci německých sociálních demokratů nemělo po 

konci války zůstat bez důsledků, že se exilový prezident 

Beneš v Londýně politicky znesvářil s organizací německých 

sociálních demokratů v exilu vedenou Wenzelem 

Jakschem kvůli budoucímu řešení národnostní otázky 

Antifašistický průkaz, 1945 

Antifa-Ausweis, 1945 

dem passiven Leiden unter dem Besatzungsterror auch 

Handlungen wie die Hilfeleistung an Kriegsgefangene, 

Partisanengruppen oder das systematische Abhören und 

Verbreiten von Rundfunknachrichten). Das Studium der 

Individualakten zeigt jedoch, dass die kompetenten 

Bezirksorgane sich kaum jemals auf diese Normen beriefen, 

sofern sie sie überhaupt kannten. 

Für die Situation der deutschen Sozialdemokraten sollte 

nach Kriegsende nicht folgenlos bleiben, dass Exilpräsident 

Beneš und die Sammelorganisation der exilierten deutschen 

Sozialdemokraten unter Führung von Wenzel Jaksch 

sich in London wegen der zukünftigen Lösung der nationalen 

Frage und der staatsrechtlichen Organisation Mitteleuropas 

nach Kriegsende politisch überworfen hatten. Nur 

eine Minderheit der deutschen Sozialdemokraten im Exil, 

die sog. „Zinner-Gruppe“, unterstützte weiterhin die Linie 

von Beneš und seiner Regierung – mitsamt dem Postulat 

nach einer weitgehenden Aussiedlung 

der deutschen Bevölkerung und Errichtung 

eines „Nationalstaats der Tschechen 

und Slowaken“. Nach Wortlaut des 

Staatsbürgerschaftsdekrets war also ein 

großer Teil der deutschen Sozialdemokraten 

nicht „republikstreu“ geblieben, 

da sie sich entweder den Verbleib in 

einem fortan demokratisch regierten 

Deutschland oder die Errichtung einer 

anderen Tschechoslowakei gewünscht 

hatten. Auch wenn es sich bei vielen von 

ihnen zweifellos um überzeugte Gegner 

des NS-Regimes (also um Antifaschisten 

im eigentlichen Wortsinne) handelte, 

sollte ihnen nach den rigiden Bestimmungen 

von Dekret Nr. 33 die „Erhaltung“ 

der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft 

verwehrt bleiben. 

Erwähnung verdient zudem der nicht 

unbedeutende Umstand, dass für Personen 

tschechischer oder slowakischer 

Nationalität keine dem Antifa-Paragra- 

19

a státoprávního uspořádání střední Evropy po válce. Pouze 

menšina německých sociálních demokratů v exilu, tzv. 

Zinnerova skupina, podporovala nadále linii raženou 

Benešem a jeho vládou – včetně postulátu dalekosáhlého 

vysídlení německého obyvatelstva a zřízení „národního 

státu Čechů a Slováků“. Podle znění dekretu o státním 

občanství nezůstala tedy velká část německých sociálních 

demokratů „věrná republice“, protože si přáli setrvání 

v budoucím demokratickém Německu nebo zřízení jiného 

Československa. Ačkoli se v mnoha případech jednalo 

nepochybně o přesvědčené odpůrce nacistického režimu 

(tedy o antifašisty v pravém slova smyslu), mělo jim být 

podle rigidních ustanovení dekretu č. 33 znemožněno 

„zachování“ československého státního občanství. 

Za zmínku přitom stojí důležitá skutečnost, že pro osoby 

české nebo slovenské národnosti neplatily žádné podmínky, 

které by byly srovnatelné s antifašistickými paragrafy 

dekretu o státním občanství. I pokud se Čech 

během okupace „politicky provinil“, nesměl být podle 

platných předpisů nuceně vysídlen, nýbrž byl soudně stíhán. 

Jestliže se navíc během okupace nikdy dobrovolně 

nepřihlásil k německé národnosti, neexistovala ani žádná 

možnost zbavit ho československého státního občanství. 

Proti německému a proti českému obyvatelstvu tak 

byl na normativní i praktické správní úrovni uplatňován 

zcela odlišný postup. 

V meziválečném období se nadnárodně organizovaní 

komunisté dlouho zasazovali o „spravedlivé řešení“ národnostní 

otázky. Po skončení druhé světové války patřila ale 

komunistická strana – asi především z oportunistických 

důvodů – k nejvehementnějším propagátorům pokud možno 

úplného nuceného vysídlení německého obyvatelstva. 

Brzy bylo bývalým německým spolubojovníkům dáno na 

vědomí, že jejich místo už není v republice, nýbrž v Německu. 

Tam měli teď pokračovat ve své politické práci. A poněvadž 

záměr „řešit německou otázku“ v zemi především co 

nejrozsáhlejším vysídlením místního německého obyvatelstva 

sdílely i ostatní povolené strany, vydala vláda v půlce 

února 1946 ustanovení, která umožňovala „dobrovolné“ 

vystěhování německých antifašistů za zvláštních podmífen 

des Staatsbürgerschaftsdekrets vergleichbaren Bedingungen 

galten. Selbst wenn sich ein Tscheche während der 

Okkupation „politisch schuldig“ gemacht hatte, durfte er 

nach den geltenden Bestimmungen nicht zwangsausgesiedelt, 

wohl aber gerichtlich belangt werden. Hatte er sich 

zudem während der Okkupation nie freiwillig zur deutschen 

Nationalität bekannt, so bestand auch keine Möglichkeit, 

ihm die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft 

abzuerkennen. Gegenüber der deutschen und tschechischen 

Bevölkerung wurde somit auf normativer wie verwaltungspraktischer 

Ebene eine ganz und gar unterschiedliche 

Gangart gewählt. 

In der Zwischenkriegszeit hatten sich die übernational 

organisierten Kommunisten noch lange für eine „gerechte 

Lösung“ der Nationalitätenfrage eingesetzt. Nach Ende des 

Zweiten Weltkriegs gehörte die Kommunistische Partei 

aber – vor allem wohl aus opportunistischen Gründen – zu 

den vehementesten Propagatoren einer möglichst integralen 

Zwangsaussiedlung der deutschen Bevölkerung. Früh 

wurde den ehemaligen deutschen Kampfgenossen klar 

gemacht, dass ihr Platz nun nicht mehr in der Republik, 

sondern in Deutschland sei. Dort sollten sie nun ihre politische 

Arbeit fortsetzen. Da die Absicht, die „Deutsche Frage“ 

im Land vor allem durch möglichst weitgehende Aussiedlung 

der einheimischen Deutschen zu „lösen“, auch 

von den anderen zugelassenen Parteien geteilt wurde, verabschiedete 

die Regierung Mitte Februar 1946 Bestimmungen, 

die eine „freiwillige“ Aussiedlung von deutschen 

Antifaschisten zu Sonderbedingungen erlaubten. Diese 

sollte aber nur ehemaligen Mitgliedern der deutschen 

Sozialdemokraten und Kommunistischen Partei offen stehen. 

Nicht-sozialistische oder politisch nicht organisierte 

Hitler-Gegner hatten das Nachsehen. Gesuche, vor allem 

von katholischen deutschen Kreisen, um Inanspruchnahme 

der Ausreiseprivilegien wurden strikt abgelehnt. Diese 

Deutschen wurden zusammen mit der Mehrheit der einstigen 

Mitläufer des Nationalsozialismus in die normalen 

Zwangsaussiedlungstransporte eingereiht. 

Im Bewusstsein, in der Heimat auf längere Sicht höchstens 

Staatsbürger zweiter Klasse sein zu können, hatte sich 

20

nek. Ta se měla týkat ale jen 

bývalých členů německé sociální 

demokracie a komunistické 

strany. Nesocialističtí či politicky 

neorganizovaní odpůrci Hitlera 

měli smůlu. Žádosti, především 

z německých katolických 

kruhů, o přiznání privilegií při 

vycestování byly striktně odmítány. 

Tito Němci byli zařazeni 

společně s většinou dřívějších 

přívrženců nacismu do normálních 

odsunových transportů. 

S vědomím, že ve své vlasti by 

dlouhodobě mohli zůstat nanejvýš 

jako občané druhé kategorie, 

rozhodla se převážná část 

der überwiegende Teil der deutschen 

Antifaschisten für die eher 

situationsbedingt als „freiwillig“ 

zu charakterisierende Aussiedlung 

entschieden. Getreu der 

Maxime nach möglichst großer 

Verminderung der deutschen 

Bevölkerung wurden 1946 die 

Anträge auf Aussiedlung im 

Rahmen der Antifa-Transporte 

nach Deutschland von den meisten 

Behörden relativ liberal 

bearbeitet, obwohl im Grunde 

auch hier die strengen Auflagen 

des Staatsbürgerschaftsdekrets 

hätten angewendet werden sollen. 

Umgekehrt wurde die Gruppe 

německých antifašistů pro 

der Deutschen, denen unter 

vystěhování, které lze charakterizovat 

spíše jako situací podmíněné 

než „dobrovolné“. Většina 

úřadů byla věrná snaze snížit co 

nejvíce počet německého obyvatelstva 

dem Titel von „Antifaschisten“ 

die tschechoslowakische Staatsbürgerschaft 

„bewahrt“ bleiben 

sollte, durch strenge Beurteilung 

entsprechender Gesuche 

v zemi a vyřizovala 

und Verzögerung von deren 

v roce 1946 žádosti o vystěhování 

v rámci antifa-transportů do 

Německa poměrně liberálně, 

ačkoli i zde měly být v zásadě 

uplatňovány přísné podmínky 

dekretu o státním občanství. 

Naopak skupině Němců, jimž 

Průkaz člena KSČ, 1945 

Mitgliedsausweis der KPTsch, 1945 

Bearbeitung klein gehalten. 

Zieht man die amtlichen 

tschechoslowakischen Angaben 

heran, so sind im Rahmen der 

Antifa-Sondertransporte nach 

Deutschland 96 176 Personen 

nach Sachsen und nach Bayern 

jakožto „antifašistům“ měla být „zachována“ československá 

státní příslušnost, byl život znepříjemňován přísným 

posuzováním příslušných žádostí a průtahy při jejich vyřizování. 

Podle úředních československých údajů se v rámci zvláštních 

antifa-transportů do Německa vystěhovalo 96 176 

osob do Saska a Bavorska. To je jen necelých deset procent 

z celkového počtu Němců vysídlených v roce 1946. Pro 

srovnání: na počátku listopadu 1946, když bylo nucené 

ausgesiedelt. Dies macht weniger als 10 Prozent der 1946 

insgesamt ausgesiedelten Deutschen aus. Zum Vergleich: 

Anfang November 1946, als die in Potsdam von den Großen 

Kriegsalliierten beschlossene Zwangsaussiedlung 

praktisch zu Ende war, befanden sich nur gerade 12 985 

Deutsche im Besitz einer vorläufigen Bescheinigung über 

die „Bewahrung“ der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft. 

Insgesamt wurden in den böhmischen Ländern von 

den Staatsbehörden nach dem Krieg maximal 150 000 

21

vysídlování, dohodnuté vítěznými mocnostmi v Postupimi, 

prakticky u konce, vlastnilo pouze 12 985 Němců předběžné 

potvrzení o „zachování“ československého státního 

občanství. Celkově bylo v českých zemích státními úřady po 

válce v té či oné formě uznáno za antifašisty maximálně 

150 000 Němců (jako dočasně chránění v prvních měsících 

po válce, přihlášení k vycestování nebo majitelé předběžného 

potvrzení o „zachování“ státního občanství), to je necelých 

pět procent celkového německého obyvatelstva, které 

přežilo válku. Zároveň lze konstatovat, že toto číslo odpovídá 

nanejvýš polovině německých „antifašistů“, kteří v roce 

1938 zůstali věrni demokracii a republice. 

Pro více než 30 000 Němců přihlášených ke zvláštnímu 

vystěhování – primárně sociálních demokratů – znamenalo 

předčasné zastavení odsunu do Německa americkými 

okupačními úřady v Německu na konci roku 1946 nechtěné 

setrvání v bývalé vlasti, která se jim odcizila. Asi polovině 

z nich se do konce roku 1948 ještě podařilo polooficiální 

cestou se vystěhovat. Když bylo zřejmé, že většina z více 

než 220 000 lidí, kteří byli úřady na konci roku 1946 ještě 

považováni za Němce, by kvůli nedostatečné ochotě orgánů 

v Německu k jejich přijímání zůstala chtě nechtě 

v republice, provedly úřady přísnou revizi antifašistických 

legitimací, která byla za podmínek neklidných měsíců bezprostředně 

před únorovým převratem 1948 a po něm prováděna 

v mnoha okresech bez individuálního přezkoušení. 

Tak se stalo, že při posledním úředním sčítání německého 

obyvatelstva v únoru 1949 mělo tento status v českých 

zemích nadále přesně 6 080 Němců. To nebylo o mnoho 

víc než šest procent z celkového počtu Němců, kteří tehdy 

ještě v zemi zůstali nebo jim bylo bráněno ve vystěhování, 

když byli, většinou z důvodů hospodářských (horníci, 

odborní pracovníci v průmyslu) a národnostních (německo-české 

rodiny), vyjmuti z obecně platné povinnosti 

vystěhovat se. 

Brzy poté se prosadila – hlavně ze zahraničněpolitických 

důvodů (založení NDR) – markantní změna kurzu státní 

národnostní politiky, která měla ve znamení „proletářského 

internacionalismu“ potlačit jakoukoli nerovnost při 

zacházení s národnostními menšinami. S touto novou linií, 

Deutsche in der einen oder anderen Form jemals als Antifaschisten 

anerkannt (als vorübergehend Geschützte in 

den ersten Nachkriegsmonaten, Angemeldete für die Ausreiseaktion 

oder Inhaber einer vorläufigen Bescheinigung 

über die „Bewahrung“ der Staatsbürgerschaft) – das sind 

knapp fünf Prozent der gesamten deutschen Bevölkerung, 

die den Krieg überlebt hatte. Gleichzeitig kann festgehalten 

werden, dass diese Zahl höchstens der Hälfte der im 

Jahre 1938 demokratisch und republikstreu gebliebenen 

„antifaschistischen“ Deutschen entspricht. 

Für über 30 000 zur Sonderaussiedlung angemeldete 

Deutsche – primär Sozialdemokraten – bedeutete die vorzeitige 

Einstellung der Aussiedlungen nach Deutschland 

durch die amerikanischen Besatzungsbehörden in Deutschland 

Ende 1946 ein nicht gewolltes Verbleiben in der früheren 

Heimat, die für sie zur Fremde geworden war. Etwa der 

Hälfte von ihnen gelang bis Ende 1948 auf halboffiziellem 

Weg doch noch die Auswanderung. Als sich deutlich 

abzeichnete, dass die Mehrheit der über 220 000 Menschen, 

die die Behörden Ende 1946 noch als Deutsche betrachteten, 

wegen des fehlenden Aufnahmenwillens der Organe in 

Deutschland wohl oder übel in der Republik verbleiben 

würden, führten die Behörden eine strenge Revision der 

Antifa-Legitimationen durch, die unter Bedingungen der 

unruhigen Monate unmittelbar vor und nach dem Februar- 

Umsturz 1948 in vielen Bezirken ohne individuelle Prüfung 

durchgeführt wurde. So kam es, dass bei der letzten amtlichen 

Zählung der deutschen Bevölkerung im Februar 

1949 in den böhmischen Ländern gerade noch 6 080 Deutsche 

weiterhin diesen Status genossen. Das waren nicht viel 

mehr als sechs Prozent der damals insgesamt noch im Lande 

verbliebenen oder an der Ausreise gehinderten Deutschen, 

die in der Mehrheit aus wirtschaftlichen (Bergbauarbeiter, 

Industriefachkräfte) und nationalen (deutschtschechische 

Familien) Gründen von der generell geltenden 

Aussiedlungspflicht ausgenommen worden waren. 

Bald danach setzte sich – vor allem aus außenpolitischen 

Gründen (Gründung der DDR) – eine markante Kursänderung 

der staatlichen Nationalitätenpolitik durch, die im 

Zeichen des „proletarischen Internationalismus“ jegliche 

22

Průkaz člena bývalé DSAP, 1946 

Mitgliedsausweis der ehemaligen DSAP, 1946 

jejíž realizace ve skutečnosti ještě dlouho narážela na velké 

překážky, ztratilo rozlišování mezi antifašisty a ostatními 

Němci rychle svůj význam. Za podmínek totalitního 

komunistického režimu platila už zcela jiná kritéria politického 

dělení obyvatelstva. 

Jednoznačné zodpovězení otázky, zda byl určitý sudetský 

Němec antifašistou, závisí tedy především na zvolené 

definici. Samy oficiální československé normy z období 

Ungleichbehandlung von nationalen Minderheiten beseitigen 

sollte. Mit dieser neuen Linie, deren Umsetzung vor 

Ort noch lange oft auf große Hindernisse stieß, verlor die 

Unterscheidung zwischen Antifaschisten und übrigen 

Deutschen schnell ihre Bedeutung. Unter den Bedingungen 

des totalitären kommunistischen Regimes galten nun 

schon ganz andere Kriterien für die politische Einteilung 

der Bevölkerung. 

23

1945–1950, které vymezovaly okruh uznaných německy 

mluvících antifašistů v principu poměrně úzce, odpovídají 

na tuto otázku rozdílně. I když budeme vycházet z centrálního 

antifašistického paragrafu dekretu č. 33/1945 – tak 

jak to učinila česká vláda v roce 2005 při iniciování od té 

doby realizovaného výzkumného a dokumentačního projektu 

–, narazíme v mnoha individuálních případech na 

téměř neřešitelné problémy, vycházející z charakteru 

dochovaných informací. Odhlédneme-li od toho, že odbojová 

činnost, popř. pronásledování nacistickým režimem 

nejsou svědeckými výpověďmi nebo dokumenty vždy jasně 

doložitelné, je třeba vzít také v úvahu, že nemálo antifašistů 

mělo tento status oficiálně jen po určitou dobu, než 

jim ho úřady více či méně svévolným rozhodnutím zase 

odebraly. Dále by se nemělo zapomínat ani na to, že nemalá 

část přesvědčených odpůrců Hitlera, většinou nesocialistických 

nebo politicky neorganizovaných, nebyla úřady 

v obnoveném Československu nikdy uznána za antifašisty. 

Konečně zůstává dodnes choulostivou politickou otázkou, 

zda si uznání zaslouží také ti nepochybně antinacisticky 

smýšlející a jednající sudetští Němci, kteří se během druhé 

světové války vyslovili pro jiné řešení národnostního problému 

než československá exilová vláda prezidenta Beneše 

a domácí české odbojové organizace. 

Die Beantwortung der Frage, ob ein Sudetendeutscher 

ein Antifaschist war, hängt also vor allem von der gewählten 

Definition ab. Selbst die offiziellen tschechoslowakischen 

Normen des Zeitraums zwischen 1945 und 1950, die 

den Kreis der anerkannten deutschsprachigen Antifaschisten 

grundsätzlich relativ eng zogen, beantworteten die Frage 

unterschiedlich. Auch wenn man – wie die tschechische 

Regierung 2005 bei der Initiierung des seither realisierten 

Forschungs- und Dokumentationsprojekts – vom zentralen 

Antifa-Paragrafen des Staatsbürgerschaftsdekrets Nr. 

33/1945 ausgeht, so stößt man in vielen individuellen Fällen 

auf schier unlösbare Probleme, die sich aus der Überlieferung 

ergeben. Abgesehen vom Problem der durch Zeugenaussagen 

oder Dokumente nicht immer schlüssig nachweisbaren 

Widerstandstätigkeit bzw. Verfolgung unter dem 

NS-Regime muss auch berücksichtigt werden, dass nicht 

wenige Antifaschisten diesen Status offiziell nur zeitweise 

inne hatten, bevor die Behörden ihnen diesen in mehr oder 

weniger willkürlichen Entscheidungen wieder aberkannten. 

Beachtet werden sollte daneben, dass ein nicht kleiner 

Teil von überzeugten, meistens nicht-sozialistischen oder 

politisch nicht organisierten Hitler-Gegnern von den Behörden 

der wiedererrichteten Tschechoslowakei niemals als 

Antifaschisten anerkannt wurde. Schließlich bleibt bis zur 

Gegenwart ein heikles Politikum die Frage, ob auch diejenigen 

klar antinazistisch gesinnten und agierenden Sudetendeutschen 

als Antifaschisten Anerkennung verdienen, die 

sich während des Zweiten Weltkriegs für eine andere 

Lösung des Nationalitätenproblems ausgesprochen hatten 

als die tschechoslowakische Exilregierung von Präsident 

Edvard Beneš und die einheimischen tschechischen Widerstandsorganisationen. 

24

Osudová léta. Cesta sudetoněmeckých 

odpůrců nacismu 1933–1938 

Schicksalsjahre. Der Weg der 

sudetendeutschen Gegner des 

Nationalsozialismus von 1933 bis 1938 

Thomas Oellermann 

Uchopení moci v Německu nacisty v čele s Adolfem Hitlerem 

30. ledna 1933 mělo také vliv na politické poměry 

v táboře tří milionů německy mluvících občanů Československé 

republiky. Nacismus v Německé říši se tak stal základem 

pro pozdější vzestup Konrada Henleina a jeho Sudetoněmecké 

strany, který měl nakonec přivodit zánik ČSR. 

Ačkoli byl vývoj v Německu sudetoněmeckou politickou 

scénou pozorně sledován, v popředí přece jen stály nejprve 

vnitřní československé události. Světová hospodářská 

krize, která vypukla na „černý pátek“ 25. října 1929 na 

newyorské burze, způsobila právě v německém pohraničí 

Československa velkou bídu. Tamější drobný a lehký průmysl 

se po vzniku Československa nepodařilo zmodernizovat, 

takže byl krizí postižen obzvláště silně. Propouštění, 

zkracování pracovní doby a zavírání podniků vedly k velké 

nezaměstnanosti, která byla výzvou především pro sociální 

demokraty a komunisty jakožto klasické strany dělnictva. 

Ještě předtím, než se světová hospodářská krize mohla 

v Československu se všemi svými důsledky projevit, došlo 

po říjnových volbách v prosinci 1929 ke vzniku nové vlády, 

v níž zaujal předseda Německé sociálnědemokratické strany 

dělnické dr. Ludwig Czech post ministra sociální péče. 

Die Machtergreifung des Nationalsozialismus durch 

Adolf Hitler am 30. Januar 1933 wirkte sich auch auf die 

politischen Verhältnisse innerhalb der deutschsprachigen 

Minderheit der Tschechoslowakischen Republik aus. So 

stellte der Nationalsozialismus im Deutschen Reich die 

Grundlage für den späteren Aufstieg Konrad Henleins und 

seiner Sudetendeutschen Partei, der letztendlich zum 

Ende der Tschechoslowakischen Republik führen sollte. 

Wenngleich die Entwicklung in Deutschland von der 

sudetendeutschen politischen Szene aufmerksam beobachtet 

wurde, standen doch inner-tschechoslowakische 

Ereignisse zunächst einmal im Vordergrund. Die durch 

den „Schwarzen Freitag“ an der New Yorker Börse am 

25. Oktober 1929 ausgelöste Weltwirtschaftskrise verursachte 

gerade in den deutschsprachigen Grenzgebieten 

der Tschechoslowakei eine große Not. Der dortigen Kleinund 

Leichtindustrie war es nach der Gründung der Tschechoslowakei 

nicht gelungen, sich zu modernisieren, so 

dass sie besonders stark von der Krise betroffen war. Entlassungen, 

Kurzarbeit und Betriebsschließungen führten 

zu einer großen Arbeitslosigkeit, die besonders Sozialdemokraten 

und Kommunisten, als klassische Parteien der 

25

Propagační koláž DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933 

Propagandacollage der DSAP, Arbeiter-Jahrbuch, 1933 

Od této účasti ve vládě, k níž došlo také na základě přiblížení 

se československým sociálním demokratům, si němečtí 

sociální demokraté slibovali – také právě převzetím tohoto 

rezortu – zlepšení sociálních poměrů v německých 

oblastech a obecně proměnu menšinového statusu Němců 

v Československu. 

Do následující hospodářské krize, která dosáhla svého 

vrcholu v letech 1930 až 1935, se němečtí sociální demokraté 

a komunisté ovšem „zamotali“ také na základě jedné 

Arbeiterschaft, forderte. Noch bevor sich die Weltwirtschaftskrise 

mit all ihren Folgeerscheinungen in der Tschechoslowakei 

auswirken konnte, war es nach den Wahlen 

im Oktober im Dezember 1929 zu einer Neubildung der 

Regierung gekommen, die den Vorsitzenden der Deutschen 

Sozialdemokratischen Arbeiterpartei Ludwig Czech 

das Amt des Ministers für soziale Fürsorge einbrachte. Von 

dieser Regierungsbeteiligung, die auch aufgrund einer 

Annäherung an die tschechoslowakischen Sozialdemokraten 

zustande gekommen war, versprachen sich die deutschen 

Sozialdemokraten – auch gerade durch die Übernahme 

dieses Ressorts – eine Verbesserung der sozialen 

Verhältnisse in den deutschen Gebieten und allgemeiner 

eine Neugestaltung des Minderheitenstatus der Deutschen 

in der Tschechoslowakei. 

In die folgende Wirtschaftskrise, die ihren Höhepunkt in 

den Jahren 1930 bis 1935 erlebte, waren deutsche Sozialdemokraten 

und Kommunisten allerdings auch noch aufgrund 

einer tschechoslowakischen Besonderheit „verwickelt“. 

In der Tschechoslowakischen Republik gab es keine 

Arbeitslosenversicherung. Ein staatliches Arbeitslosengeld 

wurde zusammen mit einer Unterstützung der Gewerkschaften 

durch diese und nur an Gewerkschaftsmitglieder 

ausgezahlt. Diese „Genter System“ genannte Arbeitslosenfürsorge 

verband also die Gewerkschaften – und hier 

zumeist die im Deutschen Gewerkschaftsbund organisierten 

sozialdemokratischen – mit dem Staat. Den Unmut 

über die auf dem Höhepunkt der Wirtschaftskrise eingeschränkte 

Arbeitslosenhilfe zogen sich damit also oftmals 

die lokalen Funktionäre zu, erschienen sie doch geradezu 

als verlängerter Arm des Staates. Die Gewerkschaften 

selbst brachte der erhöhte Verwaltungsaufwand an den 

Rand des Bankrottes und schränkte sie vor allem in ihrer 

eigentlichen gewerkschaftlichen Arbeit ein. Den Kommunisten 

bot das Genter System wiederum eine gute Angriffsfläche 

gegen die Sozialdemokraten. Der als „Sozialfaschismus“ 

geäußerte Vorwurf einer der Arbeiterschaft 

schädigenden Teilnahme an der Regierung konnte durch 

diese Form der Arbeitslosenfürsorge gestärkt werden. 

Gerade für die sudetendeutschen Sozialdemokraten ergab 

26

československé zvláštnosti. V ČSR 

neexistovalo pojištění pro případ 

nezaměstnanosti. Státní příspěvek 

v nezaměstnanosti byl vyplácen 

odbory společně s jejich podporou, 

a to pouze jejich členům. Tato podpora 

v nezaměstnanosti, zvaná gentský 

systém, spojovala tedy odbory – 

a zde většinou sociálnědemokratické, 

sdružené v Německém odborovém 

svazu – se státem. V době vrcholící 

hospodářské krize tak nespokojenost 

s takto omezenou podporou 

v nezaměstnanosti mířila často i na 

lokální funkcionáře, neboť ti vystupovali 

jako prodloužená ruka státu. 

Zvýšené správní náklady přivedly 

samotné odbory na pokraj bankrotu 

a omezovaly je především v jejich Konrad Henlein 

vlastní odborářské činnosti. Komunistům 

nabídl gentský systém zase 

dobrou příležitost k útokům proti sociálním demokratům. 

Tato forma podpory v nezaměstnanosti posilovala hlasy, 

které kritizovaly účast ve vládě jako „sociálfašismus“ škodící 

dělnictvu. Právě pro sudetoněmecké sociální demokraty 

tím vznikl konflikt mezi zájmem státu a účastí na vládě 

či hospodářskou nouzí a např. dělnickými boji. Tento 

konflikt v důsledcích zajisté nepomáhal snaze o zastavení 

vzestupu SdP. 

Když v říjnu 1933 vyzval Konrad Henlein ke sjednocení 

všech Němců z Československa v Sudetoněmecké vlastenecké 

frontě, byli němečtí komunisté a především němečtí 

sociální demokraté zaměstnáni nejen zmírňováním 

sociální nouze, ale také přijímáním uprchlíků z Německé 

říše. Právě pro funkcionáře Sociálnědemokratické strany 

Německa (SPD) a jejích početných přidružených organizací 

bylo Československo nejdůležitější azylovou zemí. 

Sudetoněmečtí sociální demokraté jim zprostředkovávali 

ubytování, finanční prostředky, pracovní příležitosti 

a pomáhali při ilegálních přechodech hranic a pašování 

sich somit ein Konflikt zwischen 

Staatsräson und Teilnahme an der 

Regierung sowie wirtschaftlicher 

Not und z. B. Arbeitskämpfen. Dieser 

Konflikt sollte in der Folge zumindest 

nicht hilfreich bei der Abwehr 

des Aufstiegs der Sudetendeutschen 

Partei sein. 

Als Henlein im Oktober 1933 zur 

Sammlung aller Deutschen der 

Tschechoslowakei in der Sudetendeutschen 

Heimatfront aufrief, 

waren die deutschen Kommunisten 

und vor allem die deutschen Sozialdemokraten 

nicht nur mit der Linderung 

der sozialen Not beschäftigt, 

sondern auch mit der Aufnahme von 

Flüchtlingen aus dem Deutschen 

Reich. Gerade für die Funktionäre 

der Sozialdemokratischen Partei 

Deutschlands (SPD) und ihrer zahlreichen 

angegliederten Organisationen war die Tschechoslowakei 

das wichtigste Aufnahmeland. Die sudetendeutschen 

Sozialdemokraten vermittelten hierbei Unterkünfte, 

finanzielle Unterstützung, Arbeitsmöglichkeiten und halfen 

bei illegalen Grenzübertritten und dem Schmuggel von 

Schriften in das nationalsozialistische Deutschland. Diese 

Aktivitäten in der Flüchtlingshilfe führten bei den sudetendeutschen 

Sozialdemokraten, aber auch bei anderen 

liberalen und demokratischen Gruppen und Initiativen zu 

einer großen finanziellen Belastung. Diese erfuhr im Jahre 

1934 nochmals eine Steigerung, als nach dem gewaltsamen 

Ende der österreichischen Sozialdemokratie weitere 

Flüchtlinge in der Tschechoslowakei eintrafen, für die 

ebenso Hilfsleistungen erbracht wurden. 

Die Tschechoslowakische Republik wurde zu einer „Insel 

der Demokratie“, umgeben von Diktaturen und autoritären 

Herrschaftssystemen. Dies wirkte sich auch auf die 

sudetendeutschen Antifaschisten, die Gegner von Hitler 

und Henlein aus. So bekannten sich etwa die deutschen 

27

Protifašistická demonstrace, Ústí nad Labem, 1933 

Antifaschistische Demonstration, Aussig, 1933 

písemností do nacistického Německa. Tyto aktivity 

v pomoci uprchlíkům znamenaly pro sudetoněmecké sociální 

demokraty, ale i pro jiné liberální a demokratické skupiny 

a iniciativy obrovskou finanční zátěž. Ta se ještě zvýšila 

v roce 1934, když po násilném konci rakouské sociální 

demokracie přicházeli do Československa další uprchlíci, 

jimž byla rovněž poskytována pomoc. 

Československá republika se stala „ostrovem demokracie“ 

obklopeným diktaturami a autoritářskými mocenskými 

systémy. To mělo vliv i na sudetoněmecké antifašisty, 

odpůrce Hitlera a Henleina. Tak se například němečtí sociální 

demokraté hlásili jasně k ČSR, ačkoli i nadále kritizovali 

sociální poměry nebo třeba znevýhodňování Němců 

při zaměstnávání ve státní službě. Němečtí komunisté rea- 

Sozialdemokraten klar zur tschechoslowakischen 

Republik, wenngleich sie 

auch weiterhin die sozialen Verhältnisse 

und etwa bei der Frage von Einstellungen 

in den Staatsdienst die Benachteiligung 

der Deutschen kritisierten. Die 

deutschen Kommunisten reagierten auf 

die gewaltsamen Ereignisse in Österreich 

1934 mit Angeboten an die Sozialdemokraten 

zur Bildung einer Einheitsfront 

gegen die äußere und innere 

Bedrohung, stießen aber sowohl bei der 

DSAP, als auch bei den sozialdemokratischen 

Gewerkschaften und anderen Verbänden 

auf Ablehnung, was eine Folge 

der Spaltung der Arbeiterbewegung in 

den 20er Jahren war, als kommunistische 

Gruppen versucht hatten, sich 

zuweilen gewalttätig Einfluss zu verschaffen 

und sich dann letztendlich von 

der sozialdemokratischen Arbeiterbewegung 

gelöst hatten. Eine Zusammenarbeit 

von sudetendeutschen Kommunisten 

und Sozialdemokraten war von 

daher höchstens auf lokaler Ebene und 

in einigen wenigen Organisationen 

möglich. Daran änderte auch nichts der Beschluss des Kongresses 

der kommunistischen Internationalen im Sommer 

1935 in Moskau, der die kommunistischen Parteien zu 

einer Zusammenarbeit mit den sozialdemokratischen Parteien 

gegen den Faschismus verpflichtete. 

Als Reaktion auf den wachsenden Einfluss Henleins und 

die weiterhin große soziale Not in den sudetendeutschen 

Gebieten der Tschechoslowakei, verabschiedete die DSAP 

im Oktober 1934 ein Aktionsprogramm, in dem sie Reformen 

in der Wirtschaft, wie etwa die Vierzigstundenwoche 

und die Stärkung des staatlichen Arbeitssektors, einforderte. 

Flankiert wurden diese Forderungen am 4. November 

1934 durch große Aufmärsche in Karlsbad (Karlovy Vary, 

25 000 Teilnehmer), Bodenbach (Podmokly, 20 000 Teil- 

28

govali na násilné události v Rakousku z roku 1934 tak, že 

nabídli sociálním demokratům vytvoření jednotné fronty 

proti vnějšímu a vnitřnímu nebezpečí. Narazili však jak 

u DSAP, tak u sociálnědemokratických odborů a jiných 

svazů na odmítnutí, což byl důsledek rozštěpení dělnického 

hnutí ve 20. letech, kdy se komunistické skupiny občas 

pokoušely získat si násilnou cestou vliv a nakonec se oddělily 

od sociálnědemokratického dělnického hnutí. Spolupráce 

sudetoněmeckých komunistů a sociálních demokratů 

byla od té doby možná jen na lokální úrovni a v několika 

málo organizacích. Na tom nic nezměnilo ani rozhodnutí 

kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v létě 

roku 1935, které zavazovalo komunistické strany ke spolupráci 

se sociálnědemokratickými stranami proti fašismu. 

Jako reakci na rostoucí vliv Henleina a pokračující velkou 

sociální nouzi v sudetoněmeckých oblastech ČSR 

schválila DSAP v říjnu 1934 akční program, v němž požadovala 

hospodářské reformy, jako např. 40hodinový pracovní 

týden a posílení státního sektoru. Tyto požadavky 

byly podpořeny 4. listopadu 1934 velkými pochody v Karlových 

Varech (25 000 účastníků), Děčíně-Podmoklech 

(20 000 účastníků), Chomutově (10 000 účastníků), Teplicích-Šanově 

(12 000 účastníků), Ostravě (20 000 účastníků) 

a Krnově (15 000 účastníků). 

Ale ani tyto působivé manifestace na podporu sociální 

demokracie a proti Henleinovi a Hitlerovi nemohly zabránit 

velkému volebnímu vítězství SdP 19. května 1935. Henlein 

získal dvě třetiny všech německých hlasů a 44 mandátů, 

zatímco DSAP klesla v českých zemích na 299 942 hlasů 

a 11 mandátů (1929 – 501 937 hlasů). Další v té době 

ještě aktivistické, tj. státotvorné strany – Německá křesťanskosociální 

strana lidová a Svaz zemědělců – také v porovnání 

s volbami v roce 1929 ztratily a dostaly pouze 162 781 

(1929 – 348 066), resp. 142 147 hlasů (1929 – v koalici 

388 532). Komunisté, jejichž výsledky se nedají dělit na 

německé a české hlasy, měli především v průmyslových 

regionech, třeba v jejich metropoli Liberci, poměrně stabilní 

počty hlasů, zvláště když se v nich nacházely větší české 

menšiny. S tímto větrem v zádech dokázala SdP o dva týdny 

později při senátních volbách svůj volební zisk zvýšit 

nehmer), Komotau (Chomutov, 10 000 Teilnehmer), 

Teplitz-Schönau (Teplice-Šanov, 12 000 Teilnehmer), 

M.-Ostrau (Ostrava, 20 000 Teilnehmer) und Jägerndorf 

(Krnov, 15 000 Teilnehmer). 

Aber auch diese eindrucksvollen Manifestationen für 

die Sozialdemokratie und gegen Henlein und Hitler konnten 

den Erdrutschwahlsieg der Sudetendeutschen Partei 

vom 19. Mai 1935 nicht verhindern. Henlein errang zwei 

Drittel aller deutschen Stimmen sowie 44 Mandate, während 

die DSAP in den böhmischen Ländern auf 299 942 

Stimmen und 11 Mandate (1929 – 501 937 Stimmen) 

schrumpfte. Die ebenfalls zu diesem Zeitpunkt noch aktivistischen, 

d. h. staatsbejahenden, Parteien, die Deutsche 

Christlichsoziale Volkspartei und der Bund der Landwirte, 

verloren ebenso im Verhältnis zu den Wahlen von 1929 

und kamen nur noch auf 162 781 (1929 – 348 066) bzw. 

auf 142 147 Stimmen (1929 in einem Wahlbündnis 

388 532). Die Kommunisten, deren Ergebnisse sich nicht 

nach deutschen und tschechischen Stimmen trennen lassen, 

hatten vor allem in industriellen Regionen, etwa in 

ihrer Hochburg Reichenberg (Liberec), relativ stabile 

Stimmenzahlen, zumal wenn es dort größere tschechische 

Minderheiten gab. Mit diesem Rückenwind konnte 

die SdP bei den zwei Wochen später durchgeführten Wahlen 

zum Senat ihren Stimmenanteil nochmals um 5 Prozent 

steigern. Die Reaktionen im deutschen politischen 

Lager auf diesen Wahltriumph Henleins waren sehr unterschiedlich. 

Verstärkte das Resultat die Sogwirkung der 

sudetendeutschen nationalen Sammelbewegung auf bürgerliche 

und kleinbürgerliche Kreise, ließ es die Kommunisten 

wiederum zu starken Vorwürfen gegen die Sozialdemokraten, 

denen sie das Wahlergebnis als Folge ihrer 

reformistischen staatsbejahenden Politik vorwarfen, kommen. 

Diese zogen sich in der Nachbetrachtung der Wahl 

argumentativ auf eine durch äußere Einflüsse, wie Weltwirtschaftskrise 

und Nationalsozialismus in Deutschland, 

verursachte Ausweglosigkeit der Situation zurück. Wenngleich 

man auch dieses Ergebnis als einen Schicksalsschlag 

dieser schlechten Zeiten betrachtete, war doch die 

Tatsache, dass auch viele Mitglieder der sozialdemokrati- 

29

ještě o pět procent. Reakce na tento Henleinův volební triumf 

byly v německém politickém táboře velmi rozdílné. 

Posílil-li tento volební výsledek přitažlivou sílu sudetoněmeckého 

nacionálního sjednocovacího hnutí na buržoazní 

a maloburžoazní kruhy, přiměl komunisty opět k silné kritice 

vůči sociálním demokratům, jejichž reformní a státotvorná 

politika měla být jeho příčinou. Sociální demokraté 

se při rozebírání volebních výsledků uchylovali svými 

argumenty k tomu, že poukazovali na bezvýchodnost situace 

způsobenou vnějšími vlivy, jako byla světová hospodářská 

krize a nacismus v Německu. Ačkoli byl výsledek 

považován za ránu osudu v této nepříznivé době, skutečnost, 

že i mnoho členů sociálnědemokratických odborů, 

družstev a části kulturních svazů dalo svůj hlas Henleinovi, 

byla právě pro funkcionáře na lokální úrovni bolestným 

zjištěním. Za této situace musely volby do závodních rad, 

které se v mnoha podnicích uskutečnily na konci roku 

1935 a v nichž většinou zvítězily sociálnědemokratické 

odbory, působit jako obrat, popř. jako ústup SdP. 

V této době docházelo ke změně, byť pomalé, ve vedení 

DSAP. Na brněnském sjezdu strany v červnu 1935 byl předsedou 

zvolen opět Ludwig Czech, zároveň ale postoupil do 

vedení strany Wenzel Jaksch. Ten zastával, též pod vlivem 

vnitřních a vnějších událostí, jinou sociálnědemokratickou 

politiku. Tak volal již ve 20. letech po intenzivnějším oslovení 

venkovského obyvatelstva sociálnědemokratickou 

stranou, která se ve své práci soustředila spíše na průmyslové 

dělnictvo. Mnohem radikálnější byly ovšem jeho 

požadavky, aby se strana odklonila od sociální otázky 

jakožto smyslu a účelu své práce a mnohem více postavila 

do popředí národnostní problematiku, tedy otázku postavení 

Němců v československém státě. Byl to také Jaksch, 

kdo se s mladšími zástupci dalších německých demokratických 

stran pokusil v únoru 1936 pod označením „novoaktivismus“ 

chopit iniciativy v národnostní otázce Němců. 

Novoaktivisté například požadovali, aby se z Němců v Československu 

stal třetí státní národ. Následující jednání 

s vládou, v níž byli i nadále sociální demokraté a další 

německé aktivistické strany, však nepřinesla v mnoha otázkách 

žádný průlom. 

schen Gewerkschaften, der Genossenschaften und teilweise 

der Kulturverbände für Henlein gestimmt hatten, 

gerade für die Funktionäre auf lokaler Ebene eine einschneidende 

Erfahrung. Vor diesem Hintergrund müssen 

die Betriebsratswahlen, die Ende 1935 in zahlreichen 

Betrieben durchgeführt wurden und bei denen zumeist 

die sozialdemokratischen Gewerkschaften gewannen, wie 

ein Umschwung bzw. wie ein Abschwung der Sudetendeutschen 

Partei gewirkt haben. 

Wenn auch langsam vollzog sich zu dieser Zeit ein Wechsel 

in der Führung der DSAP. Auf dem Parteitag im Juni 

1935 in Brünn (Brno) wurde wiederum Ludwig Czech zum 

Vorsitzenden gewählt. Gleichzeitig rückte aber Wenzel 

Jaksch in die Führungsebene der Partei auf. Jaksch stand, 

auch als Ergebnis der inneren und äußeren Ereignisse, für 

eine andere sozialdemokratische Politik. So plädierte er 

schon in den 20er Jahren für eine intensivere Ansprache 

der Landbevölkerung durch die Sozialdemokraten, die 

sich in ihrer Arbeit eher auf die Industriearbeiterschaft 

konzentrierten. Geradezu radikaler waren aber noch seine 

Forderungen, von der sozialen Frage als Sinn und Zweck 

der Partei abzurücken und viel mehr die nationale Frage, 

also die Frage der Stellung der Deutschen im Tschechoslowakischen 

Staat in den Vordergrund zu stellen. Jaksch war 

es auch, der mit jüngeren Vertretern anderer deutscher 

und demokratischer Parteien unter der Bezeichnung 

„Jungaktivismus“ im Februar 1936 versuchte, die Initiative 

in der nationalen Frage der Deutschen zu ergreifen. So forderten 

die Jungaktivisten etwa, die Deutschen der Tschechoslowakei 

zu einem dritten Staatsvolk zu erheben. 

Anschließende Verhandlungen mit der Regierung, der die 

Sozialdemokraten und andere aktivistische deutsche Parteien 

noch immer angehörten, brachten allerdings in vielen 

Fragen keinen Durchbruch. 

Zu dieser Zeit standen aber nicht allein innenpolitische 

Verhältnisse im Vordergrund des politischen Lebens der 

sudetendeutschen Sozialdemokraten und Kommunisten. 

Als Mitgliedsparteien der jeweiligen Internationalen beteiligten 

sich einige ihrer Mitglieder auch auf Seiten der 

Republikaner am Spanischen Bürgerkrieg. 

30

Republikanische Wehr, Mikulov 

Republikanische Wehr, Nikolsburg 

V této době nestály ovšem v popředí politického života 

sudetoněmeckých sociálních demokratů a komunistů pouze 

vnitropolitické poměry. Někteří příslušníci těchto stran, 

jakožto členských stran příslušných internacionál, se zúčastnili 

v táboře republikánů občanské války ve Španělsku. 

Vzestup Sudetoněmecké strany se mezitím vyvinul z problému 

politického také a především v problém veřejného 

pořádku. Podobně jako v Německu bezprostředně před 

nacistickým uchopením moci střetávali se i v Československu 

němečtí sociální demokraté, popř. komunisté s přívrženci 

SdP ve rvačkách a násilných přepadeních, navzájem 

si ničili majetek a narušovali akce protivníků. Již na konci 

20. let založila DSAP na ochranu svých akcí pořádkovou 

službu Rote Wehr, později nazývanou Republikanische 

Wehr (Obrana republiky), jejíž jádro tvořili mladí sociální 

demokraté a členové dělnických tělovýchovných spolků. 

Pochod 7 000 uniformovaných příslušníků Republikanische 

Wehr v Ústí nad Labem na začátku července 1937 se stal 

dokladem připravenosti německé sociální demokracie bránit 

Československo. Podobně silný symbolický charakter 

měly také početné smuteční akce po smrti bývalého československého 

prezidenta Masaryka 14. září 1937. 

In der Zwischenzeit hatte sich der Aufstieg der Sudetendeutschen 

Partei von einem politischen Problem auch und 

vor allem zu einem Problem der öffentlichen Ordnung entwickelt. 

Ähnlich wie unmittelbar vor der nationalsozialistischen 

Machtergreifung in Deutschland bekämpften sich 

auch in der Tschechoslowakei deutsche Sozialdemokraten 

bzw. Kommunisten und Anhänger der SdP mit Saalschlachten, 

Störaktionen, gewalttätigen Übergriffen und 

Sachbeschädigungen. Schon Ende der 20er Jahre hatte die 

DSAP zum Schutz ihrer Veranstaltungen einen Ordnerdienst, 

die „Rote“ später dann „Republikanische Wehr“ 

gegründet, dessen Kern jüngere Sozialdemokraten und 

Mitglieder der Arbeiterturnvereine bildeten. Der Aufmarsch 

von 7 000 uniformierten Mitgliedern der Republikanischen 

Wehr in Aussig (Ústí nad Labem) Anfang Juli 

1937 wurde somit auch zu einem Zeugnis der Wehrbereitschaft 

der deutschen Sozialdemokratie in der Tschechoslowakei. 

Einen ähnlich starken Symbolcharakter hatten 

auch die zahlreichen Trauerbekundungen zum Tode des 

ehemaligen tschechoslowakischen Staatspräsidenten 

Masaryk am 14. September 1937. 

Der Anschluss Österreichs an das Deutsche Reich am 

12. März 1938 verschärfte nochmals die innenpolitische 

Situation in der Tschechoslowakei dahingehend, dass sich 

nun auch die vormals demokratischen deutschen bürgerlichen 

Parteien Henlein zuwandten und am 23. März die 

Regierung verließen. Mit Ausnahme kleinerer Gruppen 

gingen diese Parteien dann in der Folge in der Sudetendeutschen 

Partei auf. 

Bezeichnend ist in diesem Zusammenhang etwa der 

Werdegang des Bundes der Landwirte in den 30er Jahren. 

Als staatsbejahende Partei mit ungefähr 100 000 Mitgliedern 

bereits seit 1926 in der Regierung, konnte der BdL in 

der Regierungsverantwortung von der Unterstützung 

durch die starken tschechischen Agrarier profitieren. Auf 

die Machtergreifung Hitlers in Deutschland und das Aufkommen 

Henleins in der Tschechoslowakei reagierte der 

BdL sehr unterschiedlich, was auch auf innere Flügelkämpfe 

hindeutet. Anfänglich war der Vorsitzende Franz 

Spina bemüht, diejenigen Kreise der Partei, die für Hen- 

31

Občanská válka ve Španělsku, boje o Madrid, 1937 

Bürgerkrieg in Spanien, Kämpfe um Madrid, 1937 

Po připojení Rakouska k Německé říši 12. března 1938 

se vnitropolitická situace v ČSR zostřila natolik, že do té 

doby demokratické německé občanské strany se přiklonily 

k Henleinovi a 23. března opustily vládu. S výjimkou menších 

skupin se tyto strany potom rozplynuly v SdP. 

Příznačný je v této souvislosti například vývoj Svazu 

zemědělců ve 30. letech. Jakožto státotvorná strana s přibližně 

100 000 členy byl BdL již od roku 1926 ve vládě a při 

své vládní zodpovědnosti těžil z podpory silných českých 

agrárníků. Na Hitlerovo uchopení moci v Německu a na 

vzestup Henleina v ČSR reagoval BdL velmi rozdílně, což 

svědčí o rozbrojích uvnitř strany. Zpočátku se její předseda 

Franz Spina snažil ony stranické kruhy, které sympatizovaly 

s Henleinovou politikou (jmenovat lze například mládeleins 

Politik Sympathien empfanden (zu nennen sei hier 

etwa die Jugendorganisation „Landjugend“), für den Aktivismus, 

also für ein aktives Bekenntnis zur Tschechoslowakei, 

und für die eigene Partei zurückzugewinnen. Zugleich 

führte Spina aber auch mit Henlein Gespräche, um eine 

mögliche Zusammenarbeit der beiden Parteien zu sondieren. 

Zu solchen Gesprächen kam es auch in den Folgejahren. 

Für Spina ging es dabei aber keinesfalls um eine Eingliederung 

in die SHF und später SdP, sondern um Fragen 

der Kooperation. Für den BdL als Partei der deutschen 

Landbevölkerung ging es vor allem auch darum, die SdP 

von Aktivitäten auf dem Lande abzuhalten. Diese defensive 

Strategie wurde ab Mitte der 30er Jahre von einer im 

BdL aufkommenden jüngeren Generation umgedeutet 

32

žnickou organizaci Venkovská mládež – Landjugend), získat 

zpět pro aktivismus, tedy pro aktivní přihlášení se 

k Československu, a pro vlastní stranu. Zároveň však Spina 

jednal také s Henleinem, aby zjistil možnosti případné spolupráce 

obou stran. K takovým rozhovorům docházelo 

Ernst Neuschul – Dej se k nám! (Propagační pohlednice DSAP) 

Ernst Neuschul – Komme zu uns! (Propagandakarte der DSAP) 

hinzu einer möglichen Absprache mit der SdP. Führender 

Vertreter dieser Linie war der Führer der Landjugend Gustav 

Hacker, der 1936 auch Parteivorsitzender wurde. In 

seinem Vorgehen wird die Zwiespältigkeit des BdL in den 

30er Jahren deutlich. Während er zum einen eine Aufteilung 

von Stadt (SdP) und Land (BdL) bei den gemeinsamen 

Bemühungen dieser beiden Parteien propagierte, 

beteiligte er sich zum anderen aber auch am von Wenzel 

Jaksch initiierten „Jungaktivismus“. Diese Haltung schien 

die Sogwirkung, die die SdP auf die Mitglieder des BdL 

hatte, noch zu verstärken, so dass die Auflösung des BdL 

durch Hacker nach dem Anschluss Österreichs 1938 und 

die Überführung der Mitgliedschaft in die SdP nur als eine 

logische Folge dieser Entwicklung zu sehen ist. Eine kleine 

Minderheit innerhalb des BdL war allerdings der Neuorientierung 

der Partei durch Hacker nicht gefolgt. Zu 

nennen sei hier Toni Köhler, der sich als BdL-Abgeordneter 

noch im September 1938 an einem Aufruf Jakschs und 

anderer zur Bildung eines „Nationalrates aller friedliebenden 

Sudetendeutschen“ beteiligte. Wiederum andere Henlein-Gegner 

aus den Reihen des BdL engagierten sich mit 

Vertretern anderer politischer Gruppierungen in der Organisation 

„die Tat“. 

Eine den Geschehnissen im BdL ähnliche Entwicklung 

durchlief die Deutsche Christlichsoziale Volkspartei. Auch 

sie gehörte zu den deutschen staatsbejahenden Parteien 

und trat somit ebenfalls 1926 in die Regierung ein, aus der 

sie 1929 wieder in die Opposition wechselte. Auch in der 

DCV waren es gerade Jüngere, die eine Annäherung an die 

SHF und später SdP suchten. Eine Mehrheit der Partei 

bekannte sich aber weiterhin, auch gerade unter dem Eindruck 

des Vorgehens nationalsozialistischer Organe in 

Deutschland gegen Katholiken und den politischen Katholizismus, 

zur Demokratie und zur Tschechoslowakischen 

Republik, so dass die DCV trotz der Niederlage bei den 

Wahlen 1935 im folgenden Jahr wieder in die Regierung 

zurückkehrte. Einige führende Vertreter beteiligten sich 

auch am Jungaktivismus (Hans Schütz), übergaben 

zusammen mit DSAP und BdL im Januar 1937 ein Memorandum 

mit Forderungen an die Regierung und engagier- 

33

také v následujících letech. Spinovi ovšem v žádném případě 

nešlo o začlenění do SHF a později SdP, nýbrž o otázky 

spolupráce. Pro BdL jakožto stranu německého venkovského 

lidu bylo především důležité, aby zamezila aktivitám 

SdP na venkově. Této defenzivní strategii chtěli od poloviny 

30. let dát představitelé mladší generace v BdL nový 

význam ve smyslu možné dohody s SdP. Hlavním představitelem 

této linie byl vedoucí Venkovské mládeže Gustav 

Hacker, který se v roce 1936 stal také předsedou strany. 

V jeho počínání se zřetelně odráží rozpolcenost BdL ve 

30. letech. Zatímco na jedné straně propagoval, aby si SdP 

a BdL rozdělily při společných snahách pole působnosti na 

města (SdP) a venkov (BdL), podílel se na druhé straně 

také na novoaktivismu, jehož iniciátorem byl Wenzel 

Jaksch. Tento postoj zřejmě ještě zvětšil přitažlivou sílu, 

kterou měla SdP na členy BdL, takže rozpuštění BdL Hackerem 

po anšlusu Rakouska v roce 1938 a převedení členstva 

do SdP je třeba vidět jen jako logický důsledek tohoto 

vývoje. Malá menšina uvnitř BdL ovšem nešla novým směrem, 

který vytyčil Hacker. Jmenovat tu lze Toniho Köhlera, 

který se jako poslanec za BdL podílel ještě v září 1938 na 

výzvě Jaksche a dalších k vytvoření „Národní rady všech 

mírumilovných sudetských Němců“. Další protivníci Henleina 

z řad BdL se zase angažovali společně se zástupci 

jiných politických uskupení v organizaci Čin (Die Tat). 

Podobným vývojem jako Svaz zemědělců prošla také 

Německá křesťanskosociální strana lidová. I ona patřila 

k německým státotvorným stranám, a tak vstoupila v roce 

1926 rovněž do vlády, z níž v roce 1929 přešla zpět do opozice. 

Také v případě DCV to byli právě její mladší členové, 

kteří usilovali o přiblížení k SHF a později SdP. Většina 

strany se však nadále hlásila k demokracii a Československé 

republice, což bylo mimo jiné způsobeno dojmem, jaký 

v ní zanechal postup nacistických orgánů v Německu vůči 

katolíkům a politickému katolicismu. DCV proto přes 

porážku ve volbách v roce 1935 vstoupila následujícího 

roku znovu do vlády. Někteří čelní představitelé strany se 

podíleli také na novoaktivismu (Hans Schütz), předali společně 

s DSAP a BdL v lednu 1937 vládě memorandum se 

svými požadavky a angažovali se v organizaci Čin. Někteří 

Kandidátní listina Svazu zemědělců, 1925 

Kandidatenliste des Bundes der Landwirte, 1925 

ten sich in der Organisation „die Tat“. Es waren gerade 

jene Christlich-Sozialen, die der Selbstauflösung der Partei 

im März 1938 nicht folgten und die bei den Kommunalwahlen 

am 22. Mai 1938 in Prag und anderen Städten 

zusammen mit Sozialdemokraten und anderen deutschen 

Demokraten antraten, die in den folgenden Jahren einer 

Verfolgung durch nationalsozialistische Organe ausgesetzt 

sein sollten. 

34

křesťanští sociálové neakceptovali seberozpuštění strany 

v březnu 1938 a kandidovali při komunálních volbách 

22. května 1938 společně s kandidáty sociální demokracie 

a dalšími německými demokraty v Praze a jiných městech. 

Tito lidé byli v následujících letech vystaveni pronásledování 

ze strany nacistických orgánů. 

K sudetským Němcům, kteří se do poslední chvíle hlásili 

k Československé republice a stavěli se na odpor Henleinovým 

snahám, je třeba počítat i část členů liberální Německé 

demokratické svobodomyslné strany (Deutschdemokratische 

Freiheitspartei, DDFP). Tato strana, která měla 

malou členskou základnu a silně se opírala o Židy v Praze 

a Brně, se v roce 1928 z taktických důvodů spojila s dalšími 

skupinami v Německém pracovním a volebním společenství 

(Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft, DAWG). 

Z něj však státotvorné křídlo DDFP v roce 1933, když se 

DAWG příliš přiblížila Henleinovi, opět vystoupilo. Vedoucím 

představitelem této demokratické části strany byl liberecký 

starosta Karl Kostka, který se v roce 1938 podílel na 

výzvě k vytvoření „Národní rady všech mírumilovných 

sudetských Němců“. Při komunálních volbách v roce 1938 

kandidovali členové DDFP v některých městech společně 

se sociálními demokraty a křesťanskými sociály. 

Další volební úspěch SdP, která v těchto volbách získala 

90 % německých hlasů, byl předehrou událostí ze září 

1938, kdy téměř 30 000 německých antifašistů, často pod 

ochranou Republikanische Wehr, odešlo z nebezpečného 

pohraničí do vnitrozemí. S příchodem německé armády do 

sudetských oblastí 1. října 1938 se legální činnost sudetoněmeckých 

odpůrců Henleina stala nemožnou. V následujících 

sedmi letech se jejich životy odvíjely ve znamení 

odboje, pronásledování a exilu. 

Zu jenen Sudetendeutschen, die sich bis zuletzt zur 

Tschechoslowakischen Republik bekannten und sich den 

Bestrebungen Henleins entgegenstellten, sind auch Teile 

der liberalen Deutschdemokratischen Freiheitspartei 

(DDFP) zu rechnen. Diese kleine in ihrer Mitgliedschaft 

stark auf deutschen Juden Prags und Brünns beruhende 

Partei hatte sich 1928 aus wahltaktischen Gründen mit 

anderen Gruppen zur Deutschen Arbeits- und Wahlgemeinschaft 

(DAWG) zusammengeschlossen, aus der ein 

staatsbejahender Flügel der DDFP 1933 aber wieder austrat, 

als sich die DAWG zu sehr Henlein annäherte. Als führender 

Vertreter dieses demokratischen Teils der Partei ist 

der Bürgermeister von Reichenberg Karl Kostka zu nennen, 

der sich 1938 am Aufruf zur Bildung des „Nationalrates 

aller friedliebenden Sudetendeutschen“ beteiligte. Bei 

den Kommunalwahlen 1938 kandidierten DDFP-Mitglieder 

in einigen Städten zusammen mit Sozialdemokraten 

und Christlich-Sozialen. 

Der erneute Wahlerfolg der SdP bei jenen Wahlen mit 

einem Anteil von 90 Prozent der deutschen Stimmen kann 

als Vorspiel für die Ereignisse im September 1938 gesehen 

werden, als sich nahezu 30 000 deutsche Antifaschisten, 

oft geschützt durch die Republikanische Wehr, aus den 

unsicheren Grenzgebieten in das Landesinnere absetzten. 

Mit dem Einmarsch der deutschen Wehrmacht in die 

Sudetengebiete am 1. Oktober 1938 war eine legale Weiterarbeit 

der sudetendeutschen Henlein-Gegner unmöglich 

geworden. Für die folgenden sieben Jahre sollte das 

Schicksal dieser sudetendeutschen Antifaschisten durch 

Exil, Verfolgung und Widerstand gekennzeichnet sein. 

35

Braňte vlast!, předvolební plakát DSAP, 1938 

Wahlplakat der DSAP, 1938

Na straně Spojenců. Němečtí antifašisté 

v letech druhé světové války 

Auf der Seite der Alliierten. 

Deutsche Antifaschisten in den 

Jahren des Zweiten Weltkrieges 

Stanislav Kokoška 

Němečtí antifašisté žijící v českém pohraničí, které bylo 

Německu postoupeno mnichovskou dohodou, patřili 

k prvním obětem nacistického režimu. Hned při obsazování 

tohoto území bylo pozatýkáno více než 10 000 lidí, 

z nichž zhruba dvě třetiny tvořili němečtí sociální demokraté. 

Většina zadržených byla sice propuštěna na svobodu, 

nicméně 2 500 z nich bylo posláno do koncentračního 

tábora Dachau. K systematickému pronásledování nacistických 

odpůrců pak docházelo po celou dobu existence 

Říšské župy Sudety, která zahrnovala převážnou část okupovaného 

pohraničí. Odhaduje se, že jenom z řad sociálních 

demokratů a komunistů bylo v letech 1938–1945 

zatčeno 22 000 lidí. Velká část z nich byla popravena nebo 

zahynula v koncentračních táborech a nacistických věznicích. 

Byl mezi nimi i bývalý předseda německé sociálnědemokratické 

strany a československý ministr Ludwig Czech, 

který zemřel v srpnu 1942 krátce po své deportaci do terezínského 

ghetta. 

Právě systematické pronásledování všech bývalých, 

nových nebo jen potenciálních odpůrců představovalo 

jeden z hlavních důvodů, proč v sudetské župě nedošlo ke 

vzniku významnějšího odbojového hnutí. Nepříznivě 

Die im aufgrund des Münchner Abkommens abgetretenen 

böhmischen Grenzgebiet lebenden deutschen Antifaschisten 

gehörten zu den ersten Opfern des nationalsozialistischen 

Regimes. Gleich bei der Besetzung dieses 

Gebiets wurden mehr als 10 000 Menschen verhaftet. 

Ungefähr zwei Drittel davon waren deutsche Sozialdemokraten. 

Die Mehrheit der Festgenommenen wurde zwar 

wieder freigelassen, dennoch wurden 2 500 von ihnen in 

das Konzentrationslager Dachau deportiert. Die Gegner 

des Nationalsozialismus wurden in der Folge während des 

gesamten Fortdauerns des den überwiegenden Teil des 

okkupierten Grenzgebiets einschließenden Reichsgaus 

Sudetenland systematisch verfolgt. Es wird vermutet, dass 

allein unter den sudetendeutschen Sozialdemokraten und 

Kommunisten in den Jahren 1938–1945 22 000 Menschen 

verhaftet wurden. Ein großer Teil von ihnen wurde hingerichtet 

oder starb in Konzentrationslagern und nationalsozialistischen 

Gefängnissen. Unter ihnen war auch der ehemalige 

Vorsitzende der deutschen sozialdemokratischen 

Partei und tschechoslowakische Minister Ludwig Czech, 

der kurz nach seiner Deportation in das Ghetto Theresienstadt 

im August 1942 starb. 

37

Doplňovací volby do říšského sněmu, Ústí nad Labem, prosinec 1938 

Ergänzungswahlen zum Reichstag, Aussig, Dezember 1938 

ovšem působila i skutečnost, že převážná část německého 

obyvatelstva nový režim podporovala, protože připojení 

k třetí říši vnímala jako naplnění svých dlouhodobých 

národnostních tužeb. Přesto však i zde existovalo ilegální 

hnutí. Jednou z významnějších protifašistických organizací 

byla skupina Leopolda Pölzla v Ústí nad Labem. Skupina 

podporovala rodiny zatčených, pomáhala vojenským zajatcům 

a vyráběla protinacistické letáky. Obdobnou skupinu 

vytvořil na Karlovarsku bývalý tajemník komunistických 

odborů Valentin Meerwald. K odpůrcům nacistického režimu 

patřili i mnozí katoličtí kněží, z nichž některé rovněž 

vyslýchalo gestapo nebo byli dokonce vězněni v koncentračních 

táborech. Pronásledován byl i litoměřický biskup 

Anton Alois Weber, který důsledně hájil zájmy katolické 

církve a za svých cest do protektorátu kázal v českém jazyce. 

Ostatní vrstvy sudetoněmeckého obyvatelstva se začaly 

k nacistickému režimu stavět kriticky až v závěru války. 

Avšak ani v této fázi německý protinacistický odboj nesehrál 

žádnou významnější roli. Jednalo se zpravidla pouze 

o místní izolované akce, jejichž cílem bylo co nejdříve předat 

moc postupujícím spojeneckým jednotkám a zabránit 

tak zbytečným bojům a nesmyslnému ničení. 

Gerade die systematische Verfolgung aller ehemaligen, 

neuen oder nur potenziellen Gegner war einer der Hauptgründe 

für die Tatsache, dass es im Sudetengau nicht zur 

Entstehung einer bedeutsameren Widerstandsbewegung 

kam. Nachteilig wirkte sich allerdings auch die Tatsache 

aus, dass der überwiegende Teil der deutschen Bevölkerung 

das neue Regime unterstützte, denn er nahm den 

Anschluss an das Dritte Reich als Erfüllung seiner langfristigen 

nationalen Träume wahr. Jedoch existierte auch hier 

eine illegale Bewegung. Eine der bedeutenderen antifaschistischen 

Organisationen war Leopold Pölzls Gruppe in 

Aussig (Ústí nad Labem). Die Gruppe unterstützte die 

Familien der Verhafteten, sie half den Kriegsgefangenen 

und gab antifaschistische Flugblätter heraus. Auch der 

ehemalige Sekretär der kommunistischen Gewerkschaften 

Valentin Meerwald gründete eine ähnliche Gruppe im 

Karlsbader Gebiet (Karlovy Vary). Zu den Gegnern des 

nationalsozialistischen Regimes gehörten auch viele 

katholische Priester, von denen einige auch Verhöre durch 

die Gestapo durchlitten oder in Konzentrationslagern 

gefangen gehalten wurden. Der Bischof von Leitmeritz 

(Litoměřice) Alois Anton Weber, der konsequent die Interessen 

der katholischen Kirche vertrat und auf seinen Reisen 

in das Protektorat auf Tschechisch predigte, wurde 

auch verfolgt. Die anderen Bevölkerungsgruppen fingen 

erst am Ende des Kriegs an, sich dem NS-Regime kritisch 

gegenüberzustellen. Jedoch nicht einmal in dieser Phase 

spielte der deutsche Widerstand gegen den Nationalsozialismus 

eine wesentliche Rolle. Es handelte sich in der 

Regel nur um regional isolierte Aktionen, deren Ziel es 

war, schnellstens die Macht an die vorrückenden alliierten 

Truppen zu übergeben und dadurch einen vergeblichen 

Kampf und sinnlose Zerstörung zu vermeiden. 

Von wesentlich größerer Bedeutung war die Tätigkeit 

der deutschen Antifaschisten im ausländischen Widerstand. 

Es handelte sich wiederum besonders um die deutschen 

Sozialdemokraten, die hauptsächlich nach Schweden, 

Großbritannien und Kanada emigrierten, und um 

Kommunisten, die große Enklaven in der Sowjetunion und 

auch in Großbritannien bildeten. Die sudetendeutschen 

38

Výrazně větší význam mělo působení německých antifašistů 

v zahraničním odboji. Opět šlo v první řadě o německé 

sociální demokraty, kteří odcházeli hlavně do Švédska, 

Velké Británie a Kanady, a komunisty, kteří vedle Sovětského 

svazu vytvořili další velkou enklávu ve Velké Británii. 

Sudetoněmečtí komunisté v exilu ovšem žádnou vlastní 

politickou linii nesledovali. Plně se podřizovali zájmům 

Kominterny a působili na různých pozicích v rámci Gottwaldova 

zahraničního vedení KSČ. Tuto „jednotnou linii“ 

prosazovali i v moskevském zahraničním rozhlasovém 

vysílaní a v rámci tzv. Antifa škol, jimiž v Sovětském svazu 

procházeli levicově orientovaní němečtí vojenští zajatci. 

Mnohem složitěji probíhal vývoj v německém exilovém 

sociálnědemokratickém hnutí. Ani v emigraci totiž nemohlo 

zcela zmizet politické dilema této strany, které vyvstalo 

na sklonku první republiky: pokud měla být německá sociální 

demokracie schopna prosazovat svůj vliv, pak nemohla 

pouze stát na antinacistických pozicích a nepodporovat 

zároveň sudetoněmecké národnostní požadavky. Toto 

dilema se naplno projevilo po vypuknutí druhé světové vál- 

Německá odbojová skupina Lindenbrüder z Teplic, 40. léta 20. stol. 

Deutsche Widerstandsgruppe Lindenbrüder aus Teplitz, 1940er Jahre 

Kommunisten im Exil folgten allerdings keiner eigenen 

politischen Linie. Sie ordneten sich voll den Interessen der 

Komintern unter und wirkten auf verschiedenen Posten im 

Rahmen der Exil-Führung der KPTsch von Klement Gottwald. 

Diese „einheitliche Linie“ setzten sie auch in den 

Moskauer Rundfunksendungen für das Ausland durch und 

im Rahmen der so genannten Antifa-Schulen, die in der 

Sowjetunion die linksorientierten deutschen Kriegsgefangenen 

absolvierten. 

Viel schwieriger war die Entwicklung in der deutschen 

sozialdemokratischen Exilbewegung. Nicht einmal in der 

Emigration konnte das politische Dilemma dieser Partei 

ganz verschwinden, das am Ende der Ersten Republik zutage 

getreten war: Sollte die Sozialdemokratie in der Lage 

sein, ihren Einfluss durchzusetzen, dann konnte sie nicht 

nur auf antifaschistischen Positionen verharren und gleichzeitig 

die sudetendeutschen Nationalitätenforderungen 

nicht unterstützen. Dieses Dilemma zeigte sich in seiner 

Gänze nach Ausbruch des Zweiten Weltkrieges, als sich die 

Hauptströmung der sudetendeutschen Sozialdemokraten 

mit dem Parteivorsitzenden Wenzel 

Jaksch an der Spitze nicht bedingungslos 

dem tschechoslowakischen 

ausländischen Widerstand anschließen 

und seiner Leitung unterordnen 

wollte. Jaksch´ Gruppe (Treuegemeinschaft 

sudetendeutscher Sozialdemokraten) 

verabschiedete dann auf ihrer 

Sitzung vom 9.–10. März 1940 im britischen 

Loughton die sog. Resolution 

von Holmhurst. Darin war eine Bedingung 

für eine Zusammenarbeit mit 

dem tschechoslowakischen ausländischen 

Widerstand in Form einer Vereinbarung 

über die Nachkriegsordnung 

der Tschechoslowakei enthalten, in der 

bereits die künftige Stellung der sudetendeutschen 

nationalen Minderheit 

geregelt sein sollte. Präsident Edvard 

Beneš lehnte diese Forderung nicht ab 

39

Váleční zajatci v chemické továrně, Ústí nad Labem, 1943 

Kriegsgefangene in einer chemischen Fabrik, Aussig, 1943 

ky, kdy se hlavní proud sudetoněmeckých sociálních 

demokratů v čele s předsedou strany Wenzelem Jakschem 

nechtěl bezvýhradně připojit k československému zahraničnímu 

odboji a podřídit se jeho vedení. Jakschova skupina 

(Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten) 

pak na svém zasedání, které se uskutečnilo 9.–10. 

března 1940 v britském Loughtonu, přijala tzv. holmhurstskou 

rezoluci. V ní se spolupráce s československým zahraničním 

odbojem podmiňovala dohodou o poválečném 

uspořádání ČSR, ve které by bylo již nyní vymezeno 

budoucí postavení sudetoněmecké národnostní menšiny. 

Prezident Edvard Beneš tento požadavek neodmítl a byl 

ochoten považovat holmhurstskou rezoluci za platformu 

pro další jednání. Po uznání prozatímní vlády v létě 1940 

nabízel sudetoněmeckým exilovým politikům šest míst ve 

Státní radě včetně místopředsedy a byl ochoten uvažovat 

und war gleichzeitig bereit, die Resolution von Holmhurst 

als Plattform für weitere Verhandlungen zu akzeptieren. 

Nach der Anerkennung der Interimsregierung im Jahre 

1940 bot er den sudetendeutschen Exilpolitikern sechs Posten 

im Staatsrat an, einschließlich den des stellvertretenden 

Vorsitzenden, und er war bereit, auch über eine solche 

künftige Ordnung der Republik nachzudenken, die den 

Vorstellungen der Jaksch-Gruppe deutlich entgegen kam. 

Diese am Anfang viel versprechende Entwicklung stieß 

aber auf den Umstand, dass der tschechoslowakische 

Widerstand im Zweiten Weltkrieg ausgeprägte nationalistische 

Positionen vertrat. Gegen die Verhandlungen mit 

W. Jaksch stellten sich sowohl die Vertreter des heimischen 

Widerstandes als auch die nächsten Mitarbeiter des Präsidenten 

Beneš im Exil. Die Situation wurde gleichfalls 

durch die Entwicklung in der sich schon im Frühling 1940 

40

i o takovém budoucím uspořádání 

republiky, které by výrazně vycházelo 

vstříc představám Jakschovy 

skupiny. 

Tento počáteční příznivý vývoj 

však narazil na skutečnost, že československý 

odboj za druhé světové 

války stál na vyhraněných nacionalistických 

pozicích. Proti vyjednávání 

s W. Jakschem se stavěli jak 

představitelé domácí rezistence, 

tak i Benešovi nejbližší exiloví spolupracovníci. 

Situaci rovněž komplikoval 

vývoj v sudetoněmecké 

exilové sociální demokracii, která 

se už na jaře 1940 rozštěpila. Vedle 

Treuegemeinschaftu se v ní brzy 

zformovala i tzv. Zinnerova skupina, 

která pod vedením předválečného 

člena představenstva strany 

Josefa Zinnera prosazovala bezvýhradnou 

spolupráci s československým 

exilovým vedením. Jednání 

mezi E. Benešem a W. Jakschem 

sice pokračovala až do jara 1943, 

Sudetoněmečtí přeběhlíci, Francie, 1944 

Sudetendeutsche Überläufer, Frankreich, 1944 

spaltenden sudetendeutschen Sozialdemokratie 

im Exil verkompliziert. 

Neben der Treuegemeinschaft 

formierte sich innerhalb der 

Partei auch die so genannte Zinner- 

Gruppe, die unter der Leitung des 

Vorkriegs-Vorstandsmitglieds Josef 

Zinner eine Zusammenarbeit mit 

der tschechoslowakischen Exilregierung 

ohne weitere Bedingung 

unterstützte. Die Verhandlungen 

zwischen E. Beneš und W. Jaksch 

setzten sich zwar bis zum Frühling 

1943 fort, hatten aber immer mehr 

einen nur formalen Charakter. Diese 

Entwicklung hing sowohl mit 

brutalen NS-Repressionen im Protektorat 

zusammen, als auch mit 

der Tatsache, dass sich im tschechoslowakischen 

Exil der Gedanke 

der Nachkriegs-Aussiedlung der 

sudetendeutschen Bevölkerung als 

einzig mögliche Lösung der nationalen 

Problematik schon voll 

durchgesetzt hatte. Zu einem offiziellen 

ale měla stále více jen formální charakter. Tento stav souvisel 

jak s brutálními nacistickými represáliemi v protektorátu, 

tak se skutečností, že v československém exilu se již 

zcela prosadila myšlenka poválečného odsunu sudetoněmeckého 

obyvatelstva jako jediného možného řešení 

národnostní problematiky. K oficiální roztržce pak došlo 

na jaře 1943, kdy W. Jaksch zahájil tiskovou kampaň, v níž 

obvinil československou vládu z toho, že jednání ztroskotala 

kvůli ní. Vedení Treuegemeinschaftu zároveň doporučilo 

svým členům, aby nevstupovali do československé 

zahraniční armády, ale do britských vojenských jednotek. 

Přes odmítavé stanovisko Jakschovy skupiny sloužila 

v československých zahraničních jednotkách celá řada 

osob německé národnosti. Šlo především o československou 

brigádu ve Velké Británii, která vznikla již v roce 1940 

Konflikt kam es im Frühling 1943, als W. Jaksch 

eine Pressekampagne in Angriff nahm, in der er die tschechoslowakische 

Regierung des Scheiterns der Verhandlungen 

bezichtigte. Die Leitung der Treuegemeinschaft empfahl 

gleichzeitig ihren Mitgliedern, nicht in die tschechoslowakische 

Armee im Ausland einzutreten, sondern sich 

den britischen Truppen anzuschließen. 

Trotz der ablehnenden Stellungnahme der Jaksch-Gruppe 

kämpfte in den tschechoslowakischen Auslandstruppen 

eine Reihe von Soldaten deutscher Nationalität. Es handelte 

sich vor allem um die tschechoslowakische Brigade 

in Großbritannien, die schon im Jahr 1940 entstand und 

dann an den Kämpfen in Frankreich teilnahm. Die Stellung 

der deutschen Soldaten war anfangs keinesfalls einfach, 

weil die Offiziere ihnen oft verboten, in ihrer Mutterspra- 

41

a účastnila se pak bojů ve Francii. Postavení německých 

vojáků nebylo zpočátku nijak jednoduché, protože důstojníci 

jim často zakazovali používání mateřského jazyka 

a i jinak je diskriminovali. Pro postoj československého 

armádního velení bylo příznačné, že sudetští Němci prakticky 

vůbec nesloužili u letectva a jen v malém počtu 

dosáhli důstojnických hodností. V československých jednotkách 

na Západě sloužilo v roce 1944 více než 500 osob 

hlásících se k německé národnosti. Naproti tomu do útvarů, 

které se formovaly na sovětském území, byli z řad 

sudetských Němců zařazeni pouze jednotlivci. 

Desítky bývalých československých občanů německé 

národnosti naproti tomu působily v partyzánských jednotkách 

a ve zpravodajských výsadcích. Například v noci 

z 21. na 22. ledna 1945 byla nedaleko Svitav u obce Pohledy 

vysazena desetičlenná partyzánská skupina Komenský. 

Vedle příslušníků Rudé armády ji tvořili Gustav Schneider 

z Hazlova (velitel), Robert Reich z Brna (komisař), Helmuth 

Morche z Jílového u Podmokel a Rudolf Walter z Dětřichova 

u Frýdlantu. Výsadek byl však brzy po seskoku 

objeven a pronásledován až na protektorátní území, kde 

25. ledna nedaleko Horního Křenova většina jeho příslušníků 

zahynula v boji. Zachránil se pouze náčelník štábu 

I. K. Čerepenko, který se později připojil k partyzánskému 

oddílu Jermak. V podstatě neúspěchem skončila i operace 

Albert, kterou s pomocí britské organizace SOE připravoval 

W. Jaksch. Ze tří parašutistů, kteří byli v noci z 3. na 

4. května 1944 vysazeni v sudetské župě, byli brzy po 

seskoku dva dopadeni a unikl pouze Albert Exner. Jeho 

mise se zpočátku vyvíjela úspěšně, dokonce se mu podařilo 

navázat spojení s ilegální skupinou Leopolda Pölzla, která 

působila v Ústí nad Labem. Avšak i Exner byl na jaře 

1945 nakonec zatčen gestapem, aniž by se mu podařilo splnit 

hlavní úkol: připravit v sudetské župě protinacistické 

povstání. 

che zu sprechen, und sie auch auf andere Weise diskriminierten. 

Für die Einstellung der tschechoslowakischen 

Armeeführung war kennzeichnend, dass die Sudetendeutschen 

fast gar nicht in der Luftwaffe dienten und nur eine 

geringe Zahl von ihnen einen Offiziersrang erreichte. 

Mehr als 500 sich zur deutschen Nationalität bekennende 

Personen kämpften im Jahre 1944 in den tschechoslowakischen 

Truppen im Westen. In den Truppen dagegen, die 

sich auf dem sowjetischen Gebiet formierten, waren es nur 

vereinzelte Sudetendeutsche. 

Einige Dutzend ehemalige tschechoslowakische Bürger 

deutscher Nationalität wirkten auch in Partisanengruppen 

und in Fallschirm-Nachrichten-Gruppen. Die zehnköpfige 

Fallschirmjägergruppe „Komenský“ landete beispielsweise 

in der Nacht vom 21. zum 22. Januar 1945 unweit von 

Zwittau (Svitavy) bei der Gemeinde Pohler (Pohledy). 

Neben den Soldaten der Roten Armee waren in der Gruppe 

auch Gustav Schneider aus Haslau (Hazlov, Kommandant), 

Robert Reich aus Brünn (Brno, Komissar), Helmut 

Morche aus Eulau bei Bodenbach (Jílové u Podmokel) und 

Rudolf Walter aus Dittersbach bei Friedland (Dětřichov 

u Frýdlantu). Die Fallschirmjägergruppe wurde aber bald 

nach der Landung entdeckt und bis auf das Protektoratsgebiet 

verfolgt, wo die meisten der Mitglieder am 25. 

Januar nicht weit von Horní Křenov im Kampf starben. 

Lediglich der Stabshauptmann I. K. Čerepenko, der später 

Mitglied der Partisanengruppe Jermak wurde, rettete sich. 

Mit einem Misserfolg endete im Grunde auch die Operation 

Albert, die mit der Hilfe der britischen Organisation 

SOE Wenzel Jaksch vorbereitete. Von den drei Fallschirmjägern, 

die in der Nacht vom 3. zum 4. Mai 1944 im Sudetengau 

gelandet waren, wurde nur Albert Exner nicht 

gleich nach dem Absprung aufgegriffen. Seine Mission hat 

sich zuerst erfolgreich entwickelt und es gelang ihm sogar, 

eine Verbindung zu der in Aussig wirkenden illegalen Leopold 

Pölzls Gruppe zu knüpfen. Jedoch wurde auch Exner 

im Frühling 1945 durch die Gestapo verhaftet, ohne dass 

es ihm gelungen wäre, die Hauptaufgabe zu erfüllen: im 

Sudetengau einen Aufstand gegen die Nationalsozialisten 

vorzubereiten. 

42

Neoslavovaní hrdinové. 

Němečtí antifašisté po roce 1945 

Ungerühmte Helden. 

Deutsche Antifaschisten nach 1945 

David Kovařík 

Po skončení druhé světové války a pádu nacismu se 

němečtí antifašisté v Československu dostali do zvláštní 

situace. Na jedné straně se zbavili pronásledování a perzekuce 

ze strany nacistů, na druhé straně jako příslušníci 

poraženého německého národa nebyli ušetřeni kolektivní 

nenávisti české společnosti a v mnoha případech museli 

znovu prožívat příkoří, veřejnou izolaci i nové projevy diskriminace. 

Většina německých antifašistů zůstávala na konci války 

ve svých bydlištích, část se jich vracela z koncentračních 

táborů, věznic nebo nucených prací. Mnoho mužů z řad 

antifašistů se v roce 1945 nacházelo v armádě. Řízením 

osudu zde bojovali na obou stranách válečné fronty. 

Zatímco tisíce odpůrců nacismu musely nedobrovolně 

sloužit ve wehrmachtu, jiní bojovali proti Hitlerovi v uniformách 

československého zahraničního vojska nebo 

některé z dalších spojeneckých armád. Několik tisíc 

německých antifašistů přivítalo konec války a porážku 

nacismu v zahraničním exilu. Část německé emigrace se 

však již do poválečné republiky odmítla nebo nemohla vrátit, 

především z důvodu zamýšleného odsunu velké části 

svých krajanů a dalších protiněmeckých opatření, jež se 

chystala v poválečném Československu. 

Tisíce německých antifašistů se však chtěly a snažily 

zapojit do nové výstavby československého státu. V prv- 

Nach dem Ende des Zweiten Weltkriegs und nach dem 

Untergang des Nationalsozialismus waren die deutschen 

Antifaschisten in der Tschechoslowakei in einer besonderen 

Situation: Einerseits endeten die Verfolgungen und 

Repressionen durch die Nationalsozialisten, andererseits 

waren die Antifaschisten als Angehörige der besiegten 

deutschen Nation einem kollektiv gegen Deutsche gerichteten 

Hass innerhalb der tschechischen Gesellschaft ausgesetzt. 

In vielen Fällen erfuhren sie wiederum Unrecht, 

öffentliche Isolation und erneute Diskriminierung. 

Die meisten deutschen Antifaschisten waren am Ende 

des Weltkriegs in ihren Wohnorten, manche kehrten aus 

den Konzentrationslagern, Gefängnissen oder von der 

Zwangsarbeit zurück. Viele Männer waren im Jahr 1945 

in der Armee. Sie kämpften hier auf beiden Seiten der 

Kriegsfront. Während Tausende von NS-Gegnern in der 

Wehrmacht dienen mussten, kämpften andere in der 

tschechoslowakischen Auslandsarmee oder in einer der 

anderen Alliierten Armeen gegen das NS-Regime. Einige 

Tausende deutsche Antifaschisten erlebten das Ende des 

Zweiten Weltkriegs und die Niederlage des Nationalsozialismus 

im Exil. Ein Teil der deutschen Emigranten verweigerte 

die Rückkehr in die Nachkriegsrepublik, andere 

konnten nicht zurückkommen, insbesondere wegen der 

geplanten Aussiedlung eines großen Teils der Sudeten- 

43

Ústí nad Labem po válce, květen 1945 

Aussig nach dem Krieg, Mai 1945 

ních poválečných týdnech vznikaly v pohraničí smíšené 

česko-německé národní výbory a správní komise, ve kterých 

působili také němečtí občané. V některých menších 

obcích, zejména v bývalé sudetské župě, se antinacisticky 

a demokraticky smýšlející Němci ujímali po nacistech řízení 

uvolněných místních samospráv. Etablování československých 

úřadů v pohraničí a příchod nového českého 

a dalšího slovanského obyvatelstva do těchto míst však 

s sebou přinesly odstavení německých antifašistů a jejich 

postupnou izolaci. 

Československá vláda a státní úřady se k otázce německých 

antifašistů stavěly rezervovaně. Přesto bylo v prvních 

poválečných měsících vydáno několik úředních opatření 

k zajištění ochrany a práv této skupiny obyvatel. První 

deutschen und wegen anderer antideutscher Maßnahmen, 

die in der Nachkriegs-Tschechoslowakei durchgeführt 

wurden. 

Tausende von deutschen Antifaschisten wünschten sich 

eine Beteiligung am Neuaufbau des tschechoslowakischen 

Staats. In den ersten Nachkriegswochen entstanden im 

Grenzgebiet gemischt deutsch-tschechische Nationalausschüsse 

und Verwaltungskommissionen, in denen auch 

deutsche Bürger tätig waren. In einigen kleineren Gemeinden, 

besonders im ehemaligen Sudetengau, übernahmen 

Deutsche antifaschistischer und demokratischer Gesinnung 

die Leitung der zuvor von den Nationalsozialisten 

geführten Gemeindeverwaltungen. Im Zuge der Etablierung 

der tschechoslowakischen Behörden im Grenzgebiet 

44

vládní nařízení na podporu 

und der Ankunft der neuen tschechischen 

německých antifašistů vstoupilo 

v platnost 17. května 1945 výnosem 

ministra vnitra o vynětí aktivních 

odpůrců nacistů z protiněmeckých 

opatření. Podrobnější 

und anderer slawischer 

Bevölkerung wurden die deutschen 

Antifaschisten jedoch ausgeschlossen 

und zunehmend isoliert. 

a přesnější stanovy v otázce 

Die tschechoslowakische Regierung 

německých antifašistů přinesl 

prezidentský dekret č. 33/1945, 

o úpravě československého státního 

občanství osob národnosti 

německé a maďarské, a jeho doplňující 

směrnice, vydané 24. srpna 

a 13. listopadu 1945. 

Hlavním úkolem, s nímž se němečtí 

antifašisté museli v poválečném 

Československu vypořádat, 

bylo dokázat vlastní odbojovou 

činnost nebo pronásledování ze 

und die Staatsbehörden 

waren in der Frage der deutschen 

Antifaschisten reserviert. Dennoch 

wurden in den ersten Nachkriegsmonaten 

einige amtliche 

Verordnungen zur Sicherstellung 

des Schutzes und der Rechte dieser 

Bevölkerungsgruppe erlassen. 

Die erste Regierungsverordnung 

trat am 17. Mai 1945 mit einem 

Erlass des Innenministers in Kraft, 

der aktive NS-Gegner von antideutschen 

strany nacistů. Na mnoha místech 

Maßnahmen aus- 

proto vznikaly při národních výborech 

a správních komisích antifašistické 

komise, které prověřovaly 

německé obyvatele a následně jim 

po případném kladném vyřízení 

Sběrný tábor v Liberci, 1946 

Sammellager in Reichenberg, 1946 

nahm. Ausführlichere und genauere 

Regeln in der Frage der deutschen 

Antifaschisten brachten das 

Präsidentendekret Nr. 33/1945 

über die Regelung der tschechoslowakischen 

udělovaly antifašistické legitimace. Tato osvědčení poskytovala 

svým držitelům osobní ochranu, vyjímala je z různých 

diskriminačních opatření uplatňovaných na ostatním 

německém obyvatelstvu a stávala se rovněž nutným předpokladem 

pro získání československého státního občanství. 

Získání statusu antifašisty a užívání příslušné legitimace 

však ještě nezaručovaly Němcům vždy a všude rovnoprávné 

postavení. V poválečném Československu tito lidé zůstávali 

v mnoha ohledech i nadále občany „druhé kategorie“. 

Museli čelit zejména silné protiněmecké náladě a také hlasům 

volajícím po tom, aby se mezi Němci nedělaly rozdíly 

a nevydávala se jim ani žádná antifašistická osvědčení. Protiněmecké 

projevy byly po roce 1945 slyšet skoro na všech 

veřejných shromážděních, tiskla je rovněž většina dobových 

novin a časopisů (k několika málo výjimkám patřil 

Staatsbürgerschaft bei Personen deutscher 

und magyarischer Nationalität und seine Ergänzungen 

vom 24. August und 13. November 1945. 

Ein wesentliches Unterfangen für die deutschen Antifaschisten 

war, dass sie ihre Tätigkeit im Widerstand oder 

ihre Verfolgung durch die Nationalsozialisten beweisen 

mussten. Mancherorts entstanden bei den Nationalausschüssen 

und Verwaltungskommissionen antifaschistische 

Kommissionen, die die deutschen Einwohner untersuchten 

und ihnen nach einem entsprechend positiven Ergebnis 

antifaschistische Legitimationen ausstellten. Diese 

Bescheinigungen gewährten ihren Trägern einen persönlichen 

Schutz, nahmen sie von den gegen die restliche 

deutsche Bevölkerung vorgenommenen Diskriminierungsmaßnahmen 

aus und wurden auch zur notwendigen Vor- 

45

Němci odklízejí trosky, Ústí nad Labem, asi 1945 

Deutsche bei Räumungsarbeiten, Aussig, um 1945 

žurnalista Michal Mareš se svými reportážemi v týdeníku 

Dnešek). Také žádný vysoký český politik nebyl schopen ani 

ochoten utlumit nacionalistické vášně v tehdejší společnosti, 

odmítnout princip kolektivní viny a zastat se tak v Československu 

žijících německých antifašistů, z nichž mnozí 

trpěli pod nacistickým režimem déle a více než mnoho 

jejich českých spoluobčanů. Nechyběly dokonce ani hlasy, 

které německé antifašisty odmítaly uznat, zpochybňovaly 

jejich protinacistickou činnost a prožitá utrpení a stavěly je 

na stejnou úroveň s ostatními, „provinilými“ Němci (takové 

názory si můžeme přečíst například v dobové brožurce 

Ďábel mluví německy od národněsocialistického politika 

a novináře Ivana Herbana). 

Němečtí antifašisté si na své postavení ve společnosti 

a trpké životní zkušenosti stěžovali v řadě kritických dopisů 

a protestních memorand, které byly adresovány na stranické 

sekretariáty KSČ a Československé sociální demokracie, 

místní samosprávy, úřad vlády i do kanceláře prezidenta 

republiky. Aby nedocházelo k diskriminaci němecaussetzung 

für den Erwerb der tschechoslowakischen 

Staatsbürgerschaft. 

Der Erwerb eines Antifa-Status und der 

entsprechenden antifaschistischen Legitimation 

garantierte den Deutschen jedoch 

nicht zwangsläufig eine gleichberechtigte 

Stellung. In der Nachkriegs-Tschechoslowakei 

blieben diese Personen in mancher 

Hinsicht auch weiterhin Bürger zweiter 

Klasse. Sie waren mit einer stark antideutschen 

Stimmung konfrontiert und auch 

mit der Einstellung, man solle unter den 

Deutschen keine Unterschiede machen 

und ihnen auch keine antifaschistischen 

Bescheinigungen ausstellen. Antideutsche 

Äußerungen waren nach 1945 bei fast 

allen öffentlichen Versammlungen zu 

hören. Sie wurden auch in den meisten 

zeitgenössischen Zeitungen und Zeitschriften 

gedruckt. (Zu einigen wenigen 

Ausnahmen gehörte der Journalist Michal 

Mareš mit seinen Reportagen im Wochenblatt „Dnešek“.) 

Ebenfalls war kein damaliger hochrangiger tschechischer 

Politiker imstande oder bereit den Nationalismus in der 

Gesellschaft zu dämpfen, das Prinzip der kollektiven 

Schuld abzulehnen und sich dabei für die in der Tschechoslowakei 

lebenden deutschen Antifaschisten einzusetzen, 

die unter dem nationalsozialistischen Regime gelitten 

hatten, oft auch länger und mehr als viele ihrer tschechischen 

Mitbewohner. Es fehlte auch nicht an Stimmen, die 

eine Anerkennung der deutschen Antifaschisten ablehnten, 

die deren antifaschistische Tätigkeit und die erlebten 

Leiden in Frage stellten und die keinen Unterschied zwischen 

den antifaschistischen und anderen Deutschen 

machten. (Entsprechende Äußerungen sind beispielsweise 

in der zeitgenössischen Broschüre „Ďábel mluví německy“ 

[Der Teufel spricht deutsch] von dem nationalsozialistischen 

Politiker und Journalist Ivan Herban zu lesen). 

Die deutschen Antifaschisten klagten über ihre Stellung 

in der Gesellschaft und über ihre Lebenserfahrungen in 

46

kých antifašistů, vznikaly antifašistické výbory (zkráceně 

nazývané antify), které zakládali převážně předváleční 

sociální demokraté a komunisté. Antifašistický výbor byl 

jedinou úředně povolenou a tolerovanou organizací v českých 

zemích, ve které se po roce 1945 mohli sdružovat 

občané německé národnosti. Antify měly v mezích možností 

chránit odpůrce a oběti nacismu z řad českých Němců 

v neklidném poválečném období a pečovat o ně. Nejznámějšími 

představiteli antifašistických výborů byli předseda 

její pražské organizace Johann Wolfgang Brügel 

(1905–1986) a v Brně Wilhelm Niessner (1873–1953). 

Dalšími významnými německými antifašisty, kteří se 

v rámci omezených možností pokoušeli v prvních poválečných 

měsících na území Československa veřejně angažovat 

ve prospěch svých krajanů, byli bývalí političtí vězni 

a navrátilci z koncentračních táborů Franz Macoun 

(1881–1951), Anton Langer (1907–1957) nebo Alois Ullmann 

(1888–1957). 

Po trpkých každodenních zkušenostech a bez praktické 

možnosti zapojit se do veřejné činnosti a společenského 

života byla nakonec většina antifašistů nucena svoji zemi 

opustit a vystěhovat se do Německa. Antifašistické transporty 

byly sice dobrovolnou, avšak nepříznivými okolnostmi 

v podstatě vynucenou vysidlovací akcí, organizovanou 

národními výbory, místními organizacemi KSČ a sociální 

demokracie a antifašistickými výbory. Vysídlení 

němečtí antifašisté si směli vzít s sebou část movitého 

majetku a omezenou finanční hotovost 500–1 000 marek 

na osobu. Doma ovšem museli zanechat cennosti a vkladní 

knížky. Jejich v Československu zanechaný majetek neměl 

být konfiskován na základě tehdejších Benešových dekretů, 

ale byl formálně svěřen do péče „pověřeným osobám“ 

a místním organizacím KSČ nebo sociální demokracie. 

V pozdějších letech byl ovšem také tento majetek německých 

antifašistů „v tichosti“ bez náhrady zkonfiskován. 

Antifašistické transporty probíhaly od října 1945 do 

sovětské okupační zóny a od května 1946 také do západních 

okupačních pásem. Vypravovaly se většinou vlakem, 

v některých případech převozem v automobilech nebo 

loděmi po Labi. Zatímco do sovětského pásma směřovali 

einer Vielzahl von kritischen Briefen und Memoranden, 

die an die Sekretariate der KPTsch und der tschechoslowakischen 

Sozialdemokratie, an die örtlichen Selbstverwaltungen, 

an das Regierungsamt sowie an die Präsidentenkanzlei 

geschickt wurden. Um der Diskriminierung der 

deutschen Antifaschisten entgegenzuwirken, entstanden 

antifaschistische Komitees, die kurz als Antifa bezeichnet 

wurden. Sie wurden vorwiegend von Kommunisten und 

Sozialdemokraten gegründet. Antifa war die einzige amtlich 

bewilligte und tolerierte Organisation dieser Art in 

den böhmischen Ländern, in der sich nach 1945 die Bürger 

deutscher Nationalität vereinigen durften. Antifa-Komitees 

sollten sich im Rahmen des Möglichen für die Gegner 

und Opfer des Nationalsozialismus unter den Deutschen 

in Böhmen in der unruhigen Nachkriegszeit einsetzen und 

für ihren Schutz sorgen. Die bekanntesten Vertreter der 

Antifa-Komitees waren der Vorsitzende der Prager Organisation 

Johann Wolfgang Brügel (1905–1986) und in Brünn 

Wilhelm Niessner (1873–1953). Weitere bedeutende deutsche 

Antifaschisten, die im Rahmen der beschränkten 

Möglichkeiten in den ersten Nachkriegsmonaten auf dem 

Gebiet der Tschechoslowakei versuchten, sich zugunsten 

ihrer Landsleute öffentlich zu engagieren, waren ehemalige 

politische Gefangene und Rückkehrer aus den Konzentrationslagern 

wie Franz Macoun (1881–1951), Anton 

Langer (1907–1957) oder Alois Ullmann (1888–1957). 

Nach den alltäglichen Unrechtserfahrungen und ohne 

eine praktische Möglichkeit, sich am öffentlichen und 

gesellschaftlichen Leben zu beteiligen, waren schließlich 

die meisten deutschen Antifaschisten gezwungen, ihr Land 

zu verlassen und nach Deutschland auszusiedeln. Die antifaschistischen 

Transporte waren eine zwar freiwillige, 

jedoch durch die ungünstigen Umstände erzwungene Aussiedlungsaktion, 

die durch die Nationalausschüsse, 

Gemeindeorganisationen der KPTsch und der Sozialdemokratie 

und durch die antifaschistischen Komitees organisiert 

wurde. Die ausgesiedelten deutschen Antifaschisten 

durften einen Teil des beweglichen Vermögens und Bargeld 

in der Höhe von 500–1 000 Mark pro Person mitnehmen. 

Wertgegenstände und Sparbücher mussten sie aller- 

47

většinou antifašisté organizovaní v KSČ, do západních zón 

odcházeli zejména sociální demokraté. Zjistit přesný počet 

vystěhovaných německých antifašistů a jejich rodinných 

příslušníků je složité, neboť dochované údaje o jejich počtu 

se liší. Podle úředních československých statistik se jednalo 

o 96 176 osob, některé prameny uvádějí až 120 000 

osob. Z toho se v západních okupačních zónách (od roku 

1949 Spolkové republice Německo) usadil o něco větší 

počet těchto přesídlenců než v sovětské okupační zóně (od 

roku 1949 Německé demokratické republice). Malá část 

německých antifašistů se vystěhovala také do Rakouska, 

Švédska, Velké Británie nebo do zámoří (Kanada, USA, Jižní 

Amerika). Na konci čtyřicátých let zůstalo v Československu 

jen 5–7 tisíc německých antifašistů. 

Sběrný tábor v Německu, Brüheim, 1946–1947 

Sammellager in Deutschland, Brüheim, 1946–1947 

dings in der ehemaligen Heimat zurücklassen. Ihr in der 

Tschechoslowakei zurückgelassenes Vermögen durfte auf 

Grund der Beneš–Dekrete nicht konfisziert werden, sondern 

wurde in die Obhut „beauftragter Personen“ und örtlicher 

Organisationen der KPTsch oder der Sozialdemokratie 

gegeben. In späteren Jahren wurde aber auch dieses 

Vermögen der deutschen Antifaschisten „im Stillen“ ohne 

Ersatz konfisziert. 

Die antifaschistischen Transporte wurden von Oktober 

1945 an in die sowjetische Besatzungszone geführt. Im 

Mai 1946 setzten auch Transporte in die westlichen Besatzungszonen 

ein. Hauptsächlich wurden Züge, in einigen 

Fällen auch Autos oder auf der Elbe verkehrende Schiffe 

genutzt. Während sich vor allem die in der KPTsch organisierten 

Antifaschisten für die sowjetische Zone entschieden, 

gingen besonders die Sozialdemokraten in die West- 

Zonen. Es ist schwierig, die genaue Zahl der ausgesiedelten 

deutschen Antifaschisten festzustellen, weil die überlieferten 

Angaben Unterschiede aufweisen. Laut den offiziellen 

tschechoslowakischen Statistiken handelte es sich 

um 96 176 Personen, einige Quellen geben bis 120 000 

Personen an. Insgesamt ließen sich in den West-Zonen 

(seit 1949 BRD) etwas mehr Ausgesiedelte als in der 

sowjetischen Besatzungszone (seit 1949 DDR) nieder. Ein 

kleiner Teil ging auch nach Österreich, Schweden, Großbritannien 

oder nach Übersee (nach Kanada, in die USA, 

nach Südamerika). In der Tschechoslowakei befanden sich 

am Ende der 40er Jahre nur noch ungefähr 5 000–7 000 

deutsche Antifaschisten. 

Die Lebensschicksale der deutschen Antifaschisten nach 

ihrer Aussiedlung aus der Tschechoslowakei waren unterschiedlich. 

Die Besatzungsmächte konnten die politisch 

erfahrenen Antifaschisten in den entnazifizierten Staatsbehörden 

einsetzen. Ein Teil der Antifaschisten nahm auch 

an der Tätigkeit der sudetendeutschen Landsmannschaften 

teil. Die ehemaligen DSAP-Mitglieder gründeten im 

Jahr 1951 in der BRD die Seliger-Gemeinde. Zu ihren 

Gründern und Hauptvertretern gehörten Wenzel Jaksch 

(1896–1966) und Ernst Paul (1897–1978). In den sechziger 

und siebziger Jahren war in der BRD auch die „Arbeits- 

48

Životní osudy německých antifašistů po odchodu z Československa 

byly různé. Okupační mocnosti v poválečném 

Německu mohly využít těchto politicky zkušených a prověřených 

osob v denacifikovaných státních úřadech. Část 

antifašistů se také zapojila do činnosti sudetoněmeckých 

krajanských spolků. Bývalí členové DSAP založili v roce 

1951 v Západním Německu organizaci Seliger-Gemeinde 

(Seligerova obec). K jejím zakladatelům a hlavním představitelům 

patřili Wenzel Jaksch (1896–1966) a Ernst Paul 

(1897–1978). V 60. a 70. letech byla činná také organizace 

Arbeitsgemeinschaft ehemaliger Funktionäre und Mitglieder 

der DSAP in der Tschechoslowakei (Pracovní souručenství 

bývalých funkcionářů a členů DSAP v Českoslovengemeinschaft 

ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der 

DSAP in der Tschechoslowakei“ tätig, gegründet von 

Rudolf Zischka (1895–1980). Nachkriegstätigkeit der 

deutschen Antifaschisten ist auch in Kanada, Norwegen, 

Österreich, Schweden oder Großbritannien zu beobachten. 

In der Deutschen Demokratischen Republik wurde ein 

Teil der „sudetendeutschen“, kommunistischen Antifaschisten 

in hohen Staats- und Parteifunktionen und in der 

Staatsverwaltung tätig, wie Rudolf Appelt (1900–1955), 

Robert Korb (1900–1972), Josef Schütz (1910–1989) und 

andere. 

Die Lage der deutschen Antifaschisten, die in der Nachkriegstschechoslowakei 

blieben, war kompliziert. Der 

Antifašistický transport, Odry, 1946 

Antifa-Transport, Odrau, 1946 

49

sku), kterou založil Rudolf Zischka (1895–1980). Poválečné 

působení německých antifašistů je možné vysledovat 

také v Kanadě, Norsku, Rakousku, Švédsku nebo Velké Británii. 

V Německé demokratické republice se uplatnilo mnoho 

„sudetoněmeckých“ antifašistů – komunistů ve vysokých 

státních, stranických a diplomatických funkcích, např. 

Rudolf Appelt (1900–1955), Robert Korb (1900–1972), 

Josef Schütz (1910–1989) a jiní. 

Postavení německých antifašistů, kteří zůstali v poválečném 

Československu, bylo složité. Navíc od konce roku 

1949 přestal československý stát ve své politice vůči neodsunutým 

Němcům rozlišovat antifašisty od jiných příslušníků 

tohoto národa. Další osudy těchto osob tak již většinou 

splývají s postavením ostatních Němců v zemi. Komunistický 

režim dlouhodobě upíral českým Němcům politická 

a menšinová práva. Na druhé straně došlo se vznikem 

Německé demokratické republiky k navázání přátelských 

kontaktů alespoň s východní částí Německa a negativní 

pohled na Němce částečně ustupoval. V roce 1953 bylo 

Němcům žijícím v Československu kolektivně uděleno státní 

občanství a v roce 1968 došlo k jejich plnému zrovnoprávnění 

s ostatním obyvatelstvem, kdy Němci mohli znovu 

užívat také některých menšinových práv. Přesto se jen 

malá část německých antifašistů mohla dále uplatnit 

v politickém a veřejném životě. Většinou se pak jednalo 

o osoby, které již nehájily zájmy Němců, ale poslušně sloužily 

komunistické totalitní moci. Patřili k nim například 

Bruno Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1985) nebo 

Pavel Reiman (1902–1976). Většina německých antifašistů 

ovšem dožívala v celkovém ústraní a zapomnění. 

tschechoslowakische Staat hörte mit Ende 1949 auf, in seiner 

Politik den nicht ausgesiedelten Deutschen gegenüber 

zwischen antifaschistischen und nicht-antifaschistischen 

Volksangehörigen zu unterscheiden. Die Situation der 

Antifaschisten unterscheidet sich daher in der Folge meist 

nicht mehr von der Situation anderer Deutscher im Land. 

Das kommunistische Regime weigerte sich, die politischen 

Rechte und die Minderheitenrechte der Deutschen in der 

Tschechoslowakei anzuerkennen. Andererseits kam es im 

Zusammenhang mit der Entstehung der DDR zum Aufbau 

freundschaftlicher Kontakte zumindest mit dem östlichen 

Teil Deutschlands, und deutschfeindliche Einstellungen 

traten teilweise in den Hintergrund. Im Jahre 1953 wurde 

den in der Tschechoslowakei lebenden Deutschen kollektiv 

die Staatsbürgerschaft erteilt und im Jahre 1968 wurden 

sie voll mit der übrigen Bevölkerung gleichberechtigt; 

ihnen wurden nun auch ihre Minderheitenrechte zugestanden. 

Jedoch wirkte nur ein kleiner Teil der deutschen 

Antifaschisten im politischen und öffentlichen Leben der 

Nachkriegstschechoslowakei. Meist verstanden sich diese 

Personen nicht als Instanz für die Interessensvertretung 

der Deutschen. Sie ordneten sich meist der kommunistischen 

totalitären Macht unter. Zu ihnen gehörten z. B. Bruno 

Köhler (1900–1989), Josef Lenk (1902–1986) oder 

Pavel Reiman (1902–1976). Die meisten deutschen Antifaschisten 

beendeten ihr Leben jedoch in völliger Isolation, 

Zurückgezogenheit und Vergessenheit. 

50

Příběhy pamětníků 

Zeitzeugengeschichten 

Otto Seidl 

Herbert Löwit 

Edith Kroupová (roz. / geb. Mayer) 

Hedvika Hurníková (roz. / geb. Walter) 

Olga Sippl (roz. / geb. Stowasser) 

Alexander Stefanescu 

Herta Sedláčková (roz. / geb. Stach)

Otto Seidl 

* 

1913 v Kraslicích, 

současné bydliště Eskilstuna, Švédsko 

* 

1913 in Graslitz (Kraslice), 

derzeit wohnhaft in Eskilstuna, Schweden 

Jako předseda Socialistické mládeže v Kraslicích a kolportér 

sociálnědemokratických novin Volkswille se Otto 

Seidl s henleinovci rád neměl. Když v srpnu 1938 zavítal 

do Kraslic sám Henlein, podařilo se Seidlovi s dalšími antifašisty 

zabránit mu v projevu. Na plakáty „Henlein hovoří“ 

pak dolepovali cedulku s nápisem „NE“ – „Henlein NEhovoří“. 

Každý večer se scházeli v místním Lidovém domě, 

aby jej chránili před útoky henleinovců a radili se o dalším 

Měšťanská škola v Kraslicích, 1925–1926 

Bürgerschule in Graslitz, 1925–1926 

Als Vorsitzender der Sozialistischen Jugend in Graslitz 

und Kolporteur der sozialdemokratischen Zeitung Volkswille 

mochten die Henlein-Anhänger Otto Seidl nicht. Als 

Henlein selbst im August 1938 nach Graslitz kam, gelang 

es Seidl und weiteren Antifaschisten, ihn an einer Ansprache 

zu hindern. Auf die Plakate „Henlein spricht“ klebten 

sie einen Zusatzzettel mit der Aufschrift „NICHT“ – also 

„Henlein spricht NICHT“. Jeden Abend kamen sie im 

Volkshaus zusammen, um es vor Angriffen den Henlein- 

Anhänger zu schützen und über das weitere Vorgehen zu 

beraten. Ende September fiel die Entscheidung, dass sie 

die Stadt augenblicklich verlassen mussten. Otto Seidl 

ging völlig unvorbereitet, nur mit einer Brottasche über 

der Schulter. Sein Haus sah er erst nach mehr als fünfzig 

Jahren wieder. 

Sie gingen ins böhmische Binnenland und kamen dann 

in ein Flüchtlingslager in der Nähe von Písek. Kurz nach 

dem Münchener Abkommen wurden sie von tschechischen 

Polizisten in einen Zug gesetzt und zurück in die Sudeten 

geschickt, die bereits von der deutschen Armee besetzt 

waren. Otto Seidl und seine Frau sprangen kurz vor der 

Grenze aus dem Zug und flüchteten. In Prag ließen sie sich 

in der Zentrale der deutschen Sozialdemokratie registrieren 

und wurden nach zwei Monaten Wartezeit einem 

52

postupu. Koncem září zde padlo rozhodnutí, že musí město 

okamžitě opustit. Otto Seidl odcházel zcela bez přípravy, 

jen s chlebníkem přes rameno. Svůj dům znovu uviděl 

až po více než padesáti letech. 

Odešli do českého vnitrozemí a byli umístěni do uprchlického 

tábora nedaleko Písku. Krátce po Mnichovu je čeští 

četníci posadili do vlaku a poslali zpátky do Sudet, které již 

byly obsazeny německou armádou. Otto Seidl a jeho žena 

těsně před novou hranicí z vlaku vyskočili a uprchli. V Praze 

se registrovali v centrále německé sociální demokracie 

a po dvou měsících čekání byli zařazeni do transportu do 

Švédska. Do Stockholmu připluli na Štědrý večer 1938. 

Možnosti zapojit se do protinacistického odboje byly ve 

Švédsku, mimo jiné s ohledem na přání švédské vlády, velmi 

omezené. Exulanti ovšem s napětím sledovali diskuse 

o plánovaném odsunu Němců z Československa. Otto Seidl 

se paradoxně stal jednou z jeho prvních obětí. Ještě před 

koncem války mu bylo sděleno, že je kvůli německé národnosti 

„propuštěn ze státního svazku československého“. 

Naděje, že se vrátí do své vlasti, tak vzala definitivně za 

své. Po válce získal švédské občanství a pracoval jako učitel 

v hudební škole. V Československu zůstal až do roku 1989 

nežádoucí osobou. 

Transport nach Schweden zugeordnet. In Stockholm 

kamen sie am Heiligabend 1938 an. 

Die Möglichkeiten, sich in Schweden in den antifaschistischen 

Widerstandskampf einzubringen, waren – unter 

anderem auch mit Rücksicht auf den Wunsch der schwedischen 

Regierung – sehr begrenzt. Die Exulanten verfolgten 

jedoch interessiert die Diskussionen über die geplante Aussiedlung 

der Deutschen aus der Tschechoslowakei. Otto 

Seidl wurde paradoxerweise eines der ersten Opfer. Noch 

vor Kriegsende wurde ihm mitgeteilt, er werde wegen der 

Zugehörigkeit zur deutschen Nationalität „aus dem tschechoslowakischen 

Staatsverband entlassen“. Die Hoffnung, 

in seine Heimat zurückkehren zu können, musste er somit 

endgültig begraben. Nach dem Krieg erlangte er die 

schwedische Staatsangehörigkeit und arbeitete als Lehrer 

in einer Musikschule. In der Tschechoslowakei galt er bis 

1989 als persona non grata. 

Socialistická mládež Kraslice, 1932 (O. S. vpředu vpravo) 

Sozialistische Jugend in Graslitz, 1932 (O. S. vorn rechts) 

1. máj ve Švédsku, 1939 nebo 1940 (O. S. vpravo) 

1. Mai in Schweden, 1939 oder 1940 (O. S. rechts) 

53

Herbert Löwit 

* 

1923 v Teplicích v Čechách, 

současné bydliště Woodford Green, Velká Británie 

* 

1923 in Teplitz (Teplice v Čechách), 

derzeit wohnhaft in Woodford Green, Großbritannien 

Rodina, do které se Herbert Löwit v roce 1923 narodil, 

měla v politice jasno. Otec byl odborář a člen městského 

zastupitelstva za sociální demokracii, starší sourozenci byli 

aktivní v Socialistické mládeži, v levicové organizaci byla 

i matka. Jeho dětské vzpomínky jsou spojeny především se 

sudetskou metropolí Libercem, kam se rodina na konci 20. 

let přestěhovala. Liberec byl však pro antifašistickou rodinu 

stále nebezpečnější a když se na konci září 1938 stal 

součástí nacistického Německa, bylo Löwitovým jasné, že 

musí okamžitě pryč. Jejich dům v té době už hlídali henleinovci. 

Utekli nejprve k příbuzným do českého vnitrozemí 

a otci se s pomocí sociálnědemokratické strany brzy podařilo 

dostat rodinu do Anglie. 

Jakmile Herbert dosáhl osmnácti let, vstoupil v Anglii do 

československé armády. Česky ale uměl dost špatně, a tak 

když se stal příslušníkem československé brigády, musel se 

nejprve naučit jazyk. Po roce už česky mluvil celkem dobře. 

Jeho jednotka se vylodila ve Francii, nejprve byla poslána 

k Falaise a poté k Dunkerque. Tam se Herbert Löwit 

zúčastnil slavné operace, při níž byla německá armáda 

držena v Dunkerque v obklíčení až do konce války. 

Po válce Herbert Löwit ztratil motivaci být vojákem. 

Navíc si uvědomil, že v nové československé armádě budované 

podle sovětského vzoru pro něj místo nebude. Praco- 

Die Familie, in der Herbert Löwit 1923 geboren wurde, 

hatte eine klare politische Einstellung. Der Vater war ein 

Gewerkschaftler und vertrat die Sozialdemokratie im 

Stadtrat, Herberts ältere Geschwister waren in der Sozialistischen 

Jugend aktiv, die Mutter war ebenfalls in einer 

linken Organisation. Seine Kindheitserinnerung sind vor 

allem mit der sudetendeutschen Metropole Reichenberg 

verbunden, wohin die Familie Ende der 1920er Jahre 

Rodina Löwitových, 1945 (H. L. uprostřed) 

Familie Löwit, 1945 (H. L. in der Mitte) 

54

val poté jako učitel angličtiny, ale angličtina byla stále více 

nahrazována ruštinou a kurzů ubývalo. Hrozilo mu, že přijde 

o práci. Jako Němec nemohl v Československu očekávat 

žádné zajímavé uplatnění. Navíc se schylovalo k nastolení 

komunistické totality. Když odjel na dovolenou za 

rodiči do Anglie, seznámil se tam se svou budoucí ženou, 

původem také z Čech. Spolu se nakonec rozhodli, že 

v Anglii zůstanou. Československo považoval Herbert 

Löwit sice i nadále za svůj domov, ale nebyla to země, v níž 

by mohl žít. 

Na táboře socialistické mládežnické organizace „Rote Falken“, 

okolo 1935 

Im Ferienlager der sozialistischen Jugendorganisation „Rote Falken“, 

um 1935 

umgezogen ist. Für die antifaschistische Familie wurde 

Reichenberg jedoch immer gefährlicher und als die Stadt 

Ende September 1938 an NS-Deutschland angeschlossen 

wurde, wurde den Löwits klar, dass sie sogleich weg müssen. 

Ihr Haus wurde schon von den Leuten Henleins beobachtet. 

Sie flohen zuerst zu Verwandten in das Landesinnere 

und bald gelang es dem Vater, die Familie mit Hilfe 

der Sozialdemokratischen Partei nach England zu bringen. 

Sobald Herbert 18 Jahre alt war, trat er in die tschechoslowakische 

Armee in England ein. Tschechisch sprach er 

jedoch ziemlich schlecht und deshalb musste er zuerst die 

Sprache lernen. Nach einem Jahr sprach er Tschechisch 

ganz passabel. Seine Einheit landete in Frankreich und 

wurde zuerst nach Falaise und dann nach Dünkirchen 

geschickt. Dort beteiligte sich Herbert Löwit an der 

berühmten Aktion, bei der die deutsche Armee in der Stadt 

bis zum Kriegsende eingekesselt war. 

Nach dem Krieg war Herbert Löwit nicht mehr motiviert, 

Soldat zu sein. Es wurde ihm auch bewusst, dass es 

in der neuen tschechoslowakischen Armee nach sowjetischem 

Muster keinen Platz mehr für ihn geben würde. Er 

arbeitete dann als Englischlehrer. Englisch wurde jedoch 

immer mehr durch Russisch ersetzt und es gab immer 

weniger Englischkurse. Sein Arbeitsplatz war sehr unsicher. 

Als Deutscher konnte er in der Tschechoslowakei 

keine interessante Betätigung für sich erhoffen. Darüber 

hinaus deutete alles auf die Errichtung einer kommunistischen 

Diktatur hin. Während des Urlaubs bei seinen 

Eltern in England lernte er seine zukünftige Frau kennen, 

die ebenfalls aus Böhmen stammte. Gemeinsam beschlossen 

sie, in England zu bleiben. Die Tschechoslowakei blieb 

für Herbert Löwit zwar weiterhin seine Heimat, leben 

konnte er dort jedoch nicht. 

55

Edith Kroupová 

(roz. / geb. Mayer) 

* 

1927 v Bílině, 

současné bydliště Litvínov 

* 

1927 in Bilin (Bílina), 

derzeit wohnhaft in Leutensdorf (Litvínov), Tschechien 

„Míšenec prvního stupně“, takové rasové zařazení připadlo 

za okupace na Edith Mayerovou. Její otec Karl byl 

totiž Němec a matka Irma židovka. Sotva týden po okupaci 

pohraničí už zažili Mayerovi první domovní prohlídku. 

Maminka musela nosit židovskou hvězdu, a tak raději ani 

Oznámení o zákazu užívání radiopřijímačů, září 1939 

Bekanntmachung über das Verbot des Betriebs von Radiogeräten, 

September 1939 

„Mischling ersten Grades“, diese Rassenbezeichnung 

traf während der Okkupation auch auf Edith Mayer zu. Ihr 

Vater Karl war nämlich Deutscher, ihre Mutter Irma Jüdin. 

Nicht einmal eine Woche nach der Okkupation der Grenzgebiete 

erlebten die Mayers bereits die erste Haussuchung. 

Die Mutter musste den Judenstern tragen, und so verließ 

sie lieber gar nicht das Haus. Im Jahre 1942 musste Edith 

aus Rassengründen das deutsche Gymnasium in Dux 

(Duchcov) verlassen und Zwangsarbeit bei einem Bauern 

verrichten. 

Die Nazis verstärkten den Druck insbesondere auf den 

Vater. Sie drängten ihn zu einer Scheidung und hielten 

ihm seine tschechischen Freunde vor. Schließlich wurde 

der Vater verhaftet und zur Sklavenarbeit in Kaligruben 

nach Hessen verschleppt. Im Februar 1945, an Ediths 

achtzehntem Geburtstag, kam ihre Mutter in einen 

Transport nach Theresienstadt. Alle Verwandten mütterlicherseits 

waren damals bereits tot. Schon Anfang der 

vierziger Jahre waren sie in Vernichtungslagern umgekommen. 

Der erbitterte Widerstand des Vaters konnte 

die Internierung der Mutter um fünf Jahre hinauszögern, 

wodurch er ihr das Leben rettete. Auch Edith drohte der 

Transport, doch Verwandte versteckten sie. Die letzten 

Kriegsmonate verbrachte sie in einer kleinen Kammer auf 

56

nevycházela z domu. V roce 1942 musela Edith z rasových 

důvodů opustit německé gymnázium v Duchcově a nastoupit 

na nucené práce k sedlákovi. 

Nacisté stupňovali tlak zejména na otce. Nutili ho k rozvodu 

a vyčítali mu české kamarády. Nakonec byl otec 

zatčen a odvlečen na otrocké práce do dolů na draselnou 

sůl v Hesensku. V únoru 1945, v den Editiných osmnáctých 

narozenin, nastoupila matka k transportu do Terezína. 

Všichni příbuzní z matčiny rodiny v té době byli dávno mrtví. 

Už počátkem čtyřicátých let skončili ve vyhlazovacích 

táborech. Urputný odpor otce dokázal oddálit matčinu 

internaci o pět let, čímž jí zachránil život. I Editě hrozil 

transport, ale příbuzní ji ukryli. Poslední měsíce války prožila 

v malé místnůstce na půdě, kde bylo v teplých dnech 

nesnesitelné vedro. 

Nejdříve se vrátila domů maminka. Přijela v pruhovaném 

vězeňském mundúru na sovětském tanku a vážila sotva 

30 kilogramů. Otcova cesta byla méně pompézní. 

V Chebu si chtěl koupit jízdenku, ale jako Němci mu ji 

odmítl český železničář prodat. Musel si nasadit bílou pásku 

a dojít do Bíliny pěšky. Protifašistický postoj rodiny 

vzhledem k prožitému utrpení nikdo nezpochybňoval. 

Ale v odsunu skončila většina přátel 

- i těch, kteří rodinu za války statečně podpořili. 

Jejich ztrátu nesl těžce zejména otec. Přesto 

odmítal opustit vlast, když matka usilovala 

o vystěhování do Palestiny. Dva roky trvalo, než 

rodina získala československé státní občanství 

a občanská práva. Edith kvůli tomu musela 

odkládat svatbu se svým vyvoleným. Později se 

usadila v Litvínově, kde žije dodnes. 

dem Dachboden, wo es an warmen Tagen unerträglich 

heiß wurde. 

Zuerst kam die Mutter heim, in gestreifter Häftlingskleidung 

auf einem sowjetischen Panzer. Sie wog gerade einmal 

noch 30 Kilogramm. Die Reise des Vaters war weniger 

pompös. In Eger (Cheb) wollte er sich eine Fahrkarte kaufen, 

doch da er Deutscher war, weigerte sich der tschechische 

Eisenbahner, ihm eine solche zu verkaufen. Er musste 

eine weiße Armbinde tragen und zu Fuß nach Bilin laufen. 

Die antifaschistische Haltung der Familie bezweifelte 

angesichts des durchgemachten Leids niemand. Vertrieben 

wurden jedoch die meisten Freunde – auch die, die die 

Familie während des Krieges mutig unterstützt hatten. 

Diesen Verlust ertrug vor allem der Vater nur schwer. Trotz 

allem lehnte er es ab, seine Heimat zu verlassen, als die 

Mutter versuchte, nach Palästina auszureisen. Es dauerte 

zwei Jahre, ehe die Familie die tschechoslowakische 

Staatsangehörigkeit und die Bürgerrechte erhielt. Edith 

musste aus diesem Grunde die Hochzeit mit ihrem Auserwählten 

aufschieben. Später ließ sie sich in Leutensdorf 

nieder, wo sie bis heute lebt. 

Potvrzení o nuceném nasazení otce v Německu, květen 1945 

Bestätigung über Zwangsarbeit des Vaters in Deutschland, Mai 1945 

57

Hedvika Hurníková 

(roz. / geb. Walter) 

* 

1926 v Hoře Svatého Šebestiána, 

současné bydliště Chomutov 

* 

1926 in Sebastiansberg (Hora Svatého Šebestiána), 

derzeit wohnhaft in Komotau (Chomutov), Tschechien 

Otec Hedviky se přiženil do krušnohorské obce Hora 

Svatého Šebestiána v polovině 20. let a po tchánovi převzal 

místo listonoše. Jako státní zaměstnanec byl loajální 

k Československu. Pilně se učil česky, přátelil se těmi několika 

málo Čechy, kteří v obci žili, a poslal dokonce dceru do 

české školy. Když se navíc angažoval v dělnickém sportov- 

Rodinné foto, okolo 1933 (H. H. vpravo vpředu) 

Familienfoto, um 1933 (H. H. rechts vorn) 

Der Vater von Hedvika heiratete Mitte der 20er Jahre in 

eine Familie aus der Erzgebirgsgemeinde Sebastiansberg 

ein, er übernahm von seinem Schwiegervater die Stelle 

des Briefträgers. Als Staatsbeamter war er gegenüber der 

Tschechoslowakei loyal. Er lernte fleißig Tschechisch, 

freundete sich mit den wenigen Tschechen, die in der 

Gemeinde lebten, an, und schickte seine Tochter sogar auf 

eine tschechische Schule. Als er sich darüber hinaus noch 

im Arbeitersportverein ATUS engagierte und sich wie seine 

ganze Familie auch zur Sozialdemokratie bekannte, 

waren seine Probleme im Jahre 1938 vorprogrammiert. Im 

September brachte er seine Familie deshalb lieber in das 

sicherere Binnenland. Er selbst rückte dann im Rahmen 

der Mobilmachung zur tschechoslowakischen Armee ein. 

Nach dem Münchner Abkommen wurde die Familie von 

den tschechoslowakischen Behörden angewiesen, sie solle 

wieder nach Sebastiansberg zurückkehren. Die Gemeinde 

gehörte damals schon zu NS-Deutschland. Der Großvater, 

der Onkel und der Vater von Hedvika wurden als Sozialdemokraten 

sofort festgenommen. Der Onkel durchlief die 

Konzentrationslager in Buchenwald, Flossenbürg und 

Dachau. Ihren Vater ließ man zwar nach zwei Wochen frei, 

doch er verlor seine Arbeit. Er fand mehrmals eine neue 

Stelle, wurde aber stets wegen „Unzuverlässigkeit“ wenig 

58

ním spolku ATUS a stejně jako celá rodina se hlásil k sociálním 

demokratům, měl v roce 1938 o problémy postaráno. 

V září proto raději odvedl rodinu do bezpečnějšího 

vnitrozemí. Sám pak při mobilizaci narukoval do československé 

armády. 

Po Mnichovu nařídily československé úřady rodině, aby 

se vrátila zpátky do Hory Sv. Šebestiána. Ta již v té době 

byla součástí nacistického Německa. Dědeček, strýc a otec 

Hedviky byli jako sociální demokraté ihned zatčeni. Strýc 

poté prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Flossenbürgu 

a Dachau. Otce sice po dvou týdnech pustili na 

svobodu, ale přišel o práci. Několikrát si našel nové 

zaměstnání, ale vždy byl po krátké době pro „nespolehlivost“ 

propuštěn. Když získal práci v chomutovské Mannesmannce, 

věřil, že se na něj konečně usmálo štěstí. Po krátké 

době zde však utrpěl těžký pracovní úraz a přišel 

o nohu. Mladá Hedvika byla v té době zaměstnána v Chomutově 

v továrně Herold. Válečným zajatcům, kteří zde 

pracovali, tajně nosila jídlo. 

Zlá léta pro rodinu neskončila ani po konci války. Tentokrát 

byli šikanováni ze strany Čechů. „Němci na konec 

fronty!“ křičeli na matku stále dokola při nakupování, a tak 

trvalo celé hodiny, než byla konečně obsloužena. Hedvice 

a jejímu otci zase hrozili vězením za to, že spolu na veřejnosti 

mluvili německy. Jejich dům v Hoře Sv. Šebestiána 

byl celý rozebrán a převezen na jiné místo. Většina příbuzných 

Československo opustila. Hedvika právě poznala svého 

budoucího muže, a proto se rozhodla zůstat. Dnes je 

předsedkyní Kulturního sdružení občanů německé národnosti 

v Chomutově a členkou Výboru pro národnostní 

menšiny při chomutovském magistrátu. 

später entlassen. Nachdem er eine Anstellung bei Mannesmann 

in Komotau bekommen hatte, glaubte er, nun endlich 

Glück zu haben. Doch kurze Zeit später erlitt er einen 

schweren Arbeitsunfall und verlor ein Bein. Die junge Hedvika 

war damals bei den Herold-Werken in Komotau 

beschäftigt. Den Kriegsgefangenen, die hier arbeiteten, 

brachte sie heimlich Essen. 

Die schlimmen Jahre waren für die Familie auch nach 

Kriegsende nicht vorbei. Dann nämlich wurden sie von Seiten 

der Tschechen schikaniert. „Deutsche ans Ende der 

Schlange!“ schrien sie die Mutter beim Einkaufen an, und 

so dauerte es manchmal Stunden, ehe sie endlich bedient 

wurde. Hedvika und ihrem Vater drohte man sogar mit 

Gefängnis, weil sie in der Öffentlichkeit deutsch gesprochen 

hatten. Ihr Haus in Sebastiansberg wurde vollständig 

demontiert und an einen anderen Ort verbracht. Die meisten 

Verwandten verließen damals die Tschechoslowakei. 

Hedvika aber hatte gerade ihren künftigen Mann kennengelernt 

und entschloss sich deshalb zu bleiben. Heute ist 

sie Vorsitzende der Kulturvereinigung von Bürgern deutscher 

Nationalität in Komotau und Mitglied im Ausschuss 

für nationale Minderheiten beim Magistrat der Stadt 

Komotau. 

Škola v Hoře Sv. Šebestiána, okolo 1937 (H. H. v první řadě druhá zleva) 

Schule in Sebastiansberg, um 1937 (H. H. erste Reihe, zweite von links) 

59

Olga Sippl 

(roz. / geb. Stowasser) 

* 

1920 ve Staré Roli u Karlových Varů, 

současné bydliště Mnichov, Německo 

* 

1920 in Altrohlau bei Karlsbad (Stará Role u Karlových Varů), 

derzeit wohnhaft in München, Deutschland 

Vypjatá 30. léta dolehla na Olgu v době jejího dospívání. 

Otec byl školníkem, byt měli přímo nad tělocvičnou, kam 

chodívali cvičit mladí henleinovci. Když cvičenci zpívali 

nacistické písně, bouchal otec kladivem do topení, a když 

neopustili tělocvičnu do deseti večer, odšrouboval pojistky. 

Odpor k nacismu přešel i na Olgu. Vstoupila do Socialistické 

mládeže a v roce 1938 odjela do Prahy pomáhat lidem, 

kteří utíkali před nacisty z pohraničí. Prchnout museli také 

její rodiče, kterým se nakonec podařilo emigrovat do Anglie. 

Olga takové štěstí neměla. Po příjezdu německé armády 

do Prahy se vrátila zpátky do Karlových Varů. 

Našla si práci v kanceláři dr. Bechera, syna bývalého 

sociálnědemokratického starosty. Jak se ukázalo, byl jeho 

úřad hnízdem antifašistů. Díky jeho ochraně se Olga 

nemusela účastnit žádných nacistických shromáždění 

a slavností. V kritických chvílích se ochrany dočkala i od 

jiných lidí. Když jednou nesla jídlo ruským válečným zajatcům, 

přistihla ji vedoucí nacistického ženského spolku. 

Kdyby ji prozradila, čekaly by Olgu velké nepříjemnosti. 

Naštěstí se tak nestalo. 

Po skončení války byla Olga povolána do antifašistického 

výboru v Karlových Varech. Jeho členové pomáhali 

chránit německé antifašisty před represivními opatřeními 

československých úřadů a spoluorganizovali antifašistické 

Die angespannten 30er Jahre erlebte Olga in der Pubertät. 

Ihr Vater war Schulpedell, ihre Wohnung lag direkt 

über einer Turnhalle, in der die jungen Henlein-Anhänger 

turnten. Wenn die Turner Nazilieder sangen, schlug der 

Vater mit einem Hammer gegen die Heizungsrohre, und 

Se členy dělnického tělocvičného spolku ATUS, 1934 

(O. S. vpředu, druhá zprava) 

Mit Mitgliedern des Arbeiter-Turn- und Sportvereins, 1934 

(O. S. vorn, zweite von rechts) 

60

transporty do Německa. Když Olga zjistila, že s Němci se 

v novém státě nepočítá, že by nemohla používat svého 

mateřského jazyka a nesměla se hlásit ke své německé 

národnosti, rozhodla se Československo rovněž opustit. 

Odjela posledním antifašistickým transportem z Karlových 

Varů v listopadu 1946. V Německu se na počátku 50. let 

podílela na založení nástupnické organizace německé sociální 

demokracie v Československu, která byla pojmenována 

Seliger Gemeinde. Dnes je její jedinou žijící zakládající 

členkou. 

Olga Sippl v roce 1934 

Olga Sippl im Jahre 1934 

wenn sie die Turnhalle nicht bis zehn Uhr abends verlassen 

hatten, schraubte er die Sicherungen heraus. Die Abneigung 

gegen die Nazis schwappte auch auf Olga über. Sie 

trat in die Sozialistische Jugend ein und reiste 1938 nach 

Prag, um Menschen zu helfen, die vor den Nazis aus den 

Grenzgebieten geflüchtet waren. Flüchten mussten auch 

ihre Eltern, denen es schließlich gelang, nach England zu 

emigrieren. Olga hat dieses Glück nicht. Nachdem die 

deutsche Armee in Prag eingezogen war, kehrte sie nach 

Karlsbad zurück. 

Sie fand eine Stelle in einem Büro von Dr. Becher, dem 

Sohn des ehemaligen sozialdemokratischen Bürgermeisters. 

Wie sich herausstellte, war sein Büro eine Zelle von 

Antifaschisten. Dank seines Schutzes musste Olga an keinen 

Naziversammlungen und –festen teilnehmen. In kritischen 

Situationen ließen ihr auch andere ihren Schutz 

angedeihen. Als sie einmal russischen Kriegsgefangenen 

Essen brachte, wurde sie dabei von der Leiterin eines NS- 

Frauenvereins überrascht. Hätte diese sie verraten, hätte 

Olga viele Unannehmlichkeiten gehabt. Glücklicherweise 

geschah dies nicht. 

Nach dem Ende des Krieges wurde Olga in den antifaschistischen 

Ausschuss in Karlsbad einberufen. Dessen 

Mitglieder waren bemüht, deutsche Antifaschisten vor den 

Repressionsmaßnahmen der tschechoslowakischen Behörden 

zu bewahren, und organisierten antifaschistische 

Transporte nach Deutschland. Als Olga merkte, dass man 

mit den Deutschen im neuen Staat nicht rechnete, dass sie 

ihre Muttersprache nicht hätte benutzen und sich auch 

nicht zu ihrer deutschen Nationalität hätte bekennen dürfen, 

entschloss auch sie sich, die Tschechoslowakei zu verlassen. 

Sie reiste mit dem letzten antifaschistischen Transport 

im November 1946 aus Karlsbad ab. In Deutschland 

beteiligte sie sich Anfang der 50er Jahre an der Gründung 

der Nachfolgeorganisation der deutschen Sozialdemokratie 

in der Tschechoslowakei, die als Seliger-Gemeinde 

bezeichnet wurde. Heute ist sie deren einziges noch lebendes 

Gründungsmitglied. 

61

Alexander Stefanescu 

* 

1924 v Šumperku, 

současné bydliště Praha 

* 

1924 in Mährisch Schönberg (Šumperk), 

derzeit wohnhaft in Prag, Tschechien 

Rodina Alexandra Stefanescu působila na obyvatele 

Šumperka dosti exotickým dojmem. Otec pocházel 

z Rumunska a měl výrazně snědou pleť, matka náležela 

k místní majetné německé rodině. Pro přívržence nacismu 

šlo o neárijský svazek. Rodina byla kvůli tomu terčem útoků, 

které byly jednou z příčin, proč matka v roce 1933 spáchala 

sebevraždu. 

Výpis ze sčítacího archu sčítání lidu v roce 1939, srpen 1948 

Auszug aus dem Zählungsbogen der Volkszählung 1939, August 1948 

Die Familie von Alexander Stefanescu wirkte auf die Einwohner 

von Mährisch Schönberg recht exotisch. Der Vater 

stammte aus Rumänien und hatte eine sehr dunkle Haut, 

die Mutter gehörte zu einer ortsansässigen vermögenden 

deutschen Familie. Für die NS-Anhänger war dies eine 

nichtarische Verbindung. Die Familie war aus diesem 

Grunde Angriffen ausgesetzt, die einer der Gründe dafür 

waren, dass die Mutter im Jahre 1933 Selbstmord beging. 

Am Beginn der Okkupation der Tschechoslowakei wurde 

Alexander als Schüler einer Industrieschule in ein 

Wehrlager geschickt. Beim Abschlussappell forderte der 

Lagerleiter die Anwesenden zum Eintritt in die SS auf. Alexander 

lehnte mit der Ausrede ab, er melde sich zur Luftwaffe. 

Nach seiner Rückkehr nach Hause erhielt er trotzdem 

eine Vorladung, er solle zur Waffen-SS eingezogen 

werden. Er telegrafierte, er habe sich im Lager nicht registrieren 

lassen, und konnte die Gefahr für eine Weile 

abwenden. Er meldete sich im deutschen Technikum in 

Brünn an, doch ein Jahr später wurde er erneut aufgefordert, 

er solle sich bei der SS melden. Er begann zu manövrieren 

und seine rumänische Nationalität herauszustreichen, 

die er von seinem Vater hatte. Den Nazis war der junge 

Rumäne, der der „Ehre“ auswich, bei der SS zu dienen, 

langsam verdächtig. So machte man ihm das weitere Stu- 

62

Na počátku okupace Československa byl Alexander jako 

student průmyslové školy poslán na branný tábor. Při závěrečném 

nástupu vyzval vedoucí tábora přítomné ke vstupu 

do SS. Alexander odmítl s výmluvou, že se hlásí k letectvu. 

Po návratu domů přesto dostal předvolání k odvodu do 

zbraní SS. Telegraficky poukázal na to, že se v táboře nenechal 

registrovat a hrozbu na čas odvrátil. Přihlásil se na 

německou techniku v Brně, ale po roce byl opět vyzván, 

aby se hlásil u SS. Začal manévrovat a zdůrazňovat svou 

rumunskou národnost po otci. Nacistům začal být mladý 

Rumun vyhýbající se „cti“ sloužit u SS podezřelý. Další studium 

mu bylo znemožněno, musel změnit bydliště. Když 

poté odmítl nastoupit i do rumunské jednotky SS, zaštítěné 

uprchlou fašistickou vládou Rumunska, došla nacistickým 

úřadům trpělivost. Byl zatčen a uvězněn. 

Po osvobození se vrátil domů do Šumperka. S doklady 

politického vězně a znalostí češtiny chránil otce a další členy 

rodiny před poválečnou perzekucí. Nálady vůči rodině 

nebyly ani v českém prostředí přívětivé. Babička byla zařazena 

do odsunu, což Alexander odvrátil na poslední chvíli. 

Majetek po matce se mu ale před konfiskací zachránit 

nepodařilo. Sám musel kvůli své rumunské národnosti 

a rumunské státní příslušností v Československu řešit řadu 

problémů. Dokonce jednu dobu hrozilo jemu a otci vystěhování 

do Rumunska. Aby se mohl oženit se svou přítelkyní, 

přijal nakonec československou státní příslušnost. Po 

roce 1989 pokračoval ve snahách o vyrovnání majetkových 

škod způsobených jeho rodině po válce. Dosáhl zatím jen 

částečného úspěchu. 

dium unmöglich, er musste seinen Wohnsitz ändern. Als er 

es später ablehnte, der rumänischen Einheit der SS beizutreten, 

die unter dem Patronat der geflohenen faschistischen 

Regierung Rumäniens stand, ging den NS-Behörden 

die Geduld aus. Er wurde verhaftet und inhaftiert. 

Nach der Befreiung kehrte er heim nach Mährisch Schönberg. 

Mit den Dokumenten eines politischen Häftlings und 

seinen Tschechischkenntnissen rettete er seinen Vater und 

weitere Familienmitglieder vor der Verfolgung nach dem 

Krieg. Die Stimmung gegenüber der Familie war auch im 

tschechischen Umfeld nicht besonders freundlich. Die 

Großmutter sollte ausgesiedelt werden, was Alexander im 

letzten Moment verhindern konnte. Doch das Vermögen, 

das er von seiner Mutter geerbt hatte, konnte er nicht vor 

der Konfiszierung retten. Er selbst musste aufgrund seiner 

rumänischen Nationalität und der rumänischen Staatsangehörigkeit 

in der Tschechoslowakei mit vielen Problemen 

klarkommen. Einmal sogar drohte ihm und seinem Vater 

die Ausweisung nach Rumänien. Um seine Freundin heiraten 

zu können, nahm er schließlich die tschechoslowakische 

Staatsangehörigkeit an. Nach dem Jahre 1989 setzte 

er sich weiter für eine Wiedergutmachung der Schäden am 

Vermögen seiner Familie nach dem Krieg ein. Bislang 

erreichte er nur einen Teilerfolg. 

Propouštěcí list z donucovací pracovny, květen 1945 

Entlassungsschein aus der Zwangsarbeitanstalt, Mai 1945 

63

Herta Sedláčková 

(roz. / geb. Stach) 

* 

1923 v Odrách, 

současné bydliště tamtéž 

* 

1923 in Odrau (Odry), 

derzeitiger Wohnsitz ebenda 

Předkové Herty žili v severomoravském městečku Odry 

již po mnoho generací. Oba její rodiče pracovali v místním 

gumárenském podniku a angažovali se v dělnickém hnutí. 

Otec Hermann Stach zakládal v roce 1921 v Odrách komunistickou 

stranu, matka Elisabeth byla činná v odborech 

a ve vypjaté době roku 1938 vstoupila rovněž do KSČ. 

Nacisté ji za to bezprostředně po zabrání Sudet poslali na 

šest týdnů za mříže. 

Když se matka vrátila z vězení, pomáhali Stachovi nejprve 

ostatním postiženým rodinám a později hlavně válečným 

zajatcům. Nosili jim jídlo a připravovali je k útěku. To 

se jim stalo osudným. V červnu 1944, krátce poté co byl 

otec povolán do armády, pomohla matka s dcerou Hertou 

na svobodu čtyřem Rusům. Ti byli však zanedlouho dopadeni 

a při výslechu své zachránkyně prozradili. Obě byly 

poslány do vězení, kde matka zemřela – údajně se oběsila. 

Herta byla zavřená až do konce války. 

Ačkoli byla antifašistická činnost Stachových zřejmá, byli 

přesto po válce postiženi protiněmeckými opatřeními. 

Jejich dům byl dočasně zkonfiskován a museli žádat 

o navrácení československého občanství. Krom toho musela 

Herta snášet poznámky jako: „Každý dobrý Němec dva metry 

pod zemí“, což jí při vzpomínce na matku vhánělo slzy do 

očí. Většina známých z Oder byla odsunutá. Herta právě 

Hertas Vorfahren lebten bereits über mehrere Generation 

in der nordmährischen Kleinstadt Odrau. Beide Eltern 

arbeiteten in einem dort ansässigen Gummibetrieb und 

engagierten sich in der Arbeiterbewegung. Der Vater, Hermann 

Stach, gründete 1921 in Odrau die kommunistische 

Partei, die Mutter Elisabeth war in der Gewerkschaft aktiv 

Antifašistický průkaz Herty Sedláčkové, 1945 

Antifa-Ausweis von Herta Sedláčková, 1945 

64

poznala svého budoucího muže a rozhodla se zůstat. Když 

většina německých odpůrců nacismu odjížděla antifašistickými 

transporty, připravovala se Herta na narození prvního 

dítěte. Dodnes žije v Odrách v domě, kde se narodila. 

S rodiči a sestřenicí, 1935 (H. S. vpravo) 

Mit Eltern und Cousine, 1935 (H. S. rechts) 

und trat in der angespannten Zeit des Jahres 1938 ebenfalls 

in die KPTsch ein. Die Nazis schickten sie dafür 

unmittelbar nach der Annexion der Sudeten für sechs 

Wochen hinter Gitter. 

Als die Mutter aus dem Gefängnis heimkam, halfen die 

Stachs zuerst anderen betroffenen Personen und später 

vor allem Kriegsgefangenen. Sie brachten ihnen Essen und 

bereiteten sie auf die Flucht vor. Das wurde ihnen zum Verhängnis. 

Im Juni 1944, kurz nachdem der Vater in die 

Armee einberufen wurde, verhalfen die Mutter und Tochter 

Herta vier Russen in die Freiheit. Diese wurden jedoch 

wenig später gefasst und verrieten bei einem Verhör ihre 

Retterinnen. Beide kamen ins Gefängnis, wo die Mutter 

starb – sie soll sich erhängt haben. Herta war bis zum Ende 

des Krieges inhaftiert. 

Wenngleich die antifaschistische Haltung der Stachs 

offensichtlich war, waren sie trotz allem nach dem Krieg 

von den antideutschen Maßnahmen betroffen. Ihr Haus 

wurde vorübergehend konfisziert, und sie mussten um die 

Rückerteilung der tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft 

ersuchen. Außerdem hatte Herta Bemerkungen zu 

ertragen wie: „Jeder gute Deutsche liegt zwei Meter unter 

dem Erdboden“, was ihr bei der Erinnerung an ihre Mutter 

Tränen in die Augen trieb. Die meisten Bekannten aus 

Odrau wurden ausgesiedelt. Herta aber hatte gerade ihren 

künftigen Mann kennengelernt und entschloss sich zu 

bleiben. Als die meisten deutschen Antifaschisten mit antifaschistischen 

Transporten abreisten, bereitete sich Herta 

auf die Geburt ihres ersten Kindes vor. Bis heute lebt sie in 

Odrau in ihrem Geburtshaus. 

Odjezd na dělnickou olympiádu do Vídně, 1931 (H. S. s vlajkou) 

Abfahrt zur Arbeiterolympiade in Wien, 1931 (H. S. mit der Fahne) 

65

Tři příběhy z Ústí nad Labem 

Drei Geschichten aus Aussig 

Ernst Neuschul 

Leopold Pölzl 

Rudolf Sieber

Ernst Neuschul 

* 

* 

17. 5. 1895, Ústí nad Labem 

11. 9. 1968, Londýn, Velká Británie 

17. 5. 1895, Aussig (Ústí nad Labem) 

11. 9. 1968, London, Großbritannien 

Ernst Neuschul se narodil v Ústí nad Labem v německé 

židovské rodině. Po absolvování ústeckého gymnázia studoval 

v letech 1913–1919 malířství postupně v Praze, Vídni, 

Krakově a opět Praze. Od roku 1920 žil a tvořil v prostředí 

německé avantgardy v Berlíně, kde se věnoval kromě 

malby také fotografii, filmu a tanci. V letech 1922 až 

1926 realizoval se svou první ženou ojedinělou performanci, 

když jako „javánský“ taneční pár absolvovali úspěšná 

turné po Evropě, Spojených státech amerických a Kanadě. 

V Berlíně působil Neuschul až do nástupu nacismu, poté 

se vrátil do Ústí nad Labem. Jeho obrazy byly v roce 1933 

v Berlíně veřejně spáleny nacisty jako neárijské „zvrhlé“ 

umění. Po celou dobu se věnoval veřejné politické práci 

v sociálnědemokratickém a antifašistickém hnutí. Pomáhal 

také německým exulantům, jako byl například malíř 

Oskar Kokoschka. 

V letech 1935 až 1936 pobýval Ernst Neuschul na oficiální 

pozvání v Sovětském svazu. Po osobních zkušenostech 

se stalinským režimem odmítl nabídku zůstat v SSSR a vrátil 

se do Československa. Zde ho ale také čekala vyhrocená 

politická situace. I v motivech jeho obrazů se objevovala 

témata inspirovaná dobou a věnovaná například demokratickým 

silám v občanské válce ve Španělsku. Sám se nakonec 

stal terčem nacistické nenávisti, když v roce 1937 

Ernst Neuschul kam in Aussig in einer deutschen jüdischen 

Familie zur Welt. Nach dem Abschluss des Gymnasiums 

in Aussig studierte er in den Jahren 1913–1919 Malerei 

in Prag, Wien, Krakau und wieder Prag. Ab dem Jahre 

1920 lebte und arbeitete er im Umfeld der deutschen 

Avantgarde in Berlin, wo er sich neben der Malerei auch 

der Fotografie, dem Film und dem Tanz widmete. In den 

Jahren 1922 bis 1926 realisierte er zusammen mit seiner 

ersten Frau eine einzigartige Performance, als sie als 

„jawanisches“ Tanzpaar eine erfolgreiche Tournee durch 

Europa, die Vereinigten Staaten und Kanada absolvierten. 

Ernst Neuschul při vítání pěveckého sboru Rudé armády v Ústí nad Labem, 1937 

Ernst Neuschul bei der Begrüßung des Chors der Roten Armee, Aussig, 1937 

68

neznámí pachatelé vandalsky poničili jeho obrazy na 

výstavě v Ústí nad Labem. Svoji vlast opustil Ernst Neuschul 

na poslední chvíli v březnu 1939. Zachránil sebe, 

manželku a děti, ale jeho rodiče a další příbuzní se stali 

během následujících let oběťmi nacistického vraždění. 

Od roku 1939 až do své smrti žil Neuschul ve Velké Británii. 

Ani v letech válečných nepřestal být aktivní v sudetoněmeckém 

antifašistickém hnutí vedeném Wenzlem Jakschem 

a těžce nesl jeho rozpory s Edvardem Benešem. Do 

poslední chvíle doufal, že se po válce vrátí zpět domů, ale 

zprávy o poválečném odsunu Němců a varování, kterého 

se mu dostalo například od komunisty Karla Kreibicha, ho 

nakonec donutily změnit zásadně svůj život. Tato radikální 

změna je symbolizována i změnou příjmení Neuschul na 

Norland v roce 1946. Do své vlasti se již nikdy nevrátil. 

Ernst Neuschul, okolo 1930 

Ernst Neuschul, um 1930 

In Berlin wirkte Neuschul bis zum Aufstieg des Nationalsozialismus, 

dann kam er nach Aussig zurück. Seine Bilder 

wurden 1933 von den Nationalsozialisten in Berlin öffentlich 

als nichtarische „entartete“ Kunst verbrannt. Die ganze 

Zeit engagierte sich Ernst Neuschul in der öffentlichen 

politischen Arbeit in der sozialdemokratischen und der 

antifaschistischen Bewegung. Er half auch deutschen Exulanten 

wie zum Beispiel dem Maler Oskar Kokoschka. 

In den Jahren 1935 bis 1936 weilte Ernst Neuschul auf 

offizielle Einladung in der Sowjetunion. Nach persönlichen 

Erfahrungen mit dem Stalin´schen Regime schlug er 

das Angebot, in der UdSSR zu bleiben, aus und kehrte in 

die Tschechoslowakei zurück. Hier aber erwartete ihn 

ebenfalls eine zugespitzte politische Situation. Auch in den 

Motiven seiner Bilder tauchten Themen auf, die von der 

Zeit inspiriert waren und die er beispielsweise den demokratischen 

Kräften im Spanischen Bürgerkrieg widmete. 

Er selbst wurde schließlich auch zur Zielscheibe des nationalsozialistischen 

Hasses, als im Jahre 1937 unbekannte 

Vandalen auf einer Ausstellung in Aussig seine Bilder zerstörten. 

Seine Heimat verließ Ernst Neuschul im letzten 

Moment, im März 1939. Er rettete sich, seine Frau und Kinder, 

doch seine Eltern und weitere Verwandte wurden in 

den folgenden Jahren Opfer des Völkermords durch die 

Nationalsozialisten. 

Von 1939 bis zu seinem Tode lebte Neuschul in Großbritannien. 

Auch in den Kriegsjahren hörte er nicht auf, sich 

in der sudetendeutschen antifaschistischen Bewegung 

unter der Leitung von Wenzel Jaksch zu engagieren, und 

dessen Dispute mit Edvard Beneš ertrug er nur schwer. Bis 

zum letzten Moment hoffte er, er werde nach dem Krieg 

nach Hause zurückkehren können, doch die Berichte von 

der Vertreibung der Deutschen nach dem Krieg und die 

Warnungen, die ihm von dem Kommunisten Karl Kreibich 

zugespielt wurden, brachten ihn schließlich dazu, sein 

Leben radikal zu ändern. Dazu gehörte auch die symbolische 

Änderung seines Familiennamens Neuschul in Norland im 

Jahre 1946. Bis zu seinem Tode hat er seine Heimat nie 

wieder gesehen. 

69

Leopold Pölzl 

* 

* 

14. 11. 1879, St.Ägyd, Rakousko 


14. 11. 1879, St.Ägyd, Österreich 


Leopold Pölzl se narodil v rakouském městě St. Ägyd 

14. listopadu 1879. Do Ústí nad Labem přišel v roce 1913 

již jako známý představitel sociálnědemokratického hnutí. 

Do komunální politiky se úspěšně zapojil od konce roku 

1918. V letech 1920–1923 a 1931–1938 byl starostou města, 

v letech 1923–1931 místostarostou. Byla to také jeho 

Leopold Pölzl (vlevo) s Jaroslavem Kubistou a Edvardem Benešem 

v Ústí nad Labem, 1936 

Leopold Pölzl (links) mit Jaroslav Kubista und Edvard Beneš in Aussig, 1936 

Leopold Pölzl wurde am 14. November 1879 im österreichischen 

St. Ägyd geboren. Nach Aussig kam er im Jahre 

1913, bereits als bekannter Vertreter der sozialdemokratischen 

Bewegung. Er brachte sich erfolgreich ab Ende 1918 

in die Kommunalpolitik ein. In den Jahren 1920–1923 und 

1931–1938 war er Bürgermeister und in den Jahren 

1923–1931 stellvertretender Bürgermeister. Es war auch 

sein Verdienst, dass sich Aussig nach den grundlegenden 

Veränderungen, zu denen es nach dem Ende des Ersten 

Weltkrieges in Mitteleuropa gekommen war, wirtschaftlich 

und sozial stabilisierte. Aktiv war Leopold Pölzl auch 

auf Kreisebene und als Vertreter der Selbstverwaltungen 

in der gesamtstaatlichen Politik. 

Als bedeutender Vertreter der Deutschen sozialdemokratischen 

Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei gehörte 

Leopold Pölzl ab dem Beginn der dreißiger Jahre zu denjenigen, 

die den deutschen Nationalsozialismus von Grund 

auf ablehnten. Er engagierte sich in bedeutenden Demonstrationen 

gegen den Faschismus wie zum Beispiel beim 

Auftritt des Chors der Roten Armee in Aussig im Jahre 

1937 oder bei der Hilfe für deutsche Exulanten, die in der 

Tschechoslowakei vor dem Hitler-Terror Asyl suchten. Zu 

seinen Freunden in Aussig gehörte zum Beispiel der 

bekannte Maler Ernst Neuschul, der Pölzl porträtierte und 

70

zásluha, že se Ústí nad Labem dokázalo hospodářsky 

a sociálně stabilizovat po zásadních změnách, ke kterým 

ve střední Evropě došlo po skončení 1. světové války. Aktivní 

byl Leopold Pölzl rovněž na okresní úrovni a jako 

zástupce samospráv také v celostátní politice. 

Jako významný představitel Německé sociálnědemokratické 

strany dělnické v Československu patřil Leopold Pölzl 

od počátku třicátých let k zásadním odpůrcům německého 

nacionálního socialismu. Angažoval se ve významných 

demonstracích proti fašismu, jako bylo například vystoupení 

pěveckého souboru Rudé armády v Ústí nad Labem 

v roce 1937, nebo v pomoci německým exulantům, kteří 

v Československu hledali azyl před hitlerovským terorem. 

K jeho přátelům v Ústí nad Labem patřil například známý 

malíř Ernst Neuschul, který Pölzla portrétoval a na jeho 

zakázku také namaloval portréty československých prezidentů 

T. G. Masaryka a E. Beneše pro ústeckou radnici. 

Pölzl se rovněž zasadil o jmenování 

T. G. Masaryka čestným 

občanem města Ústí nad Labem. 

Jeho veřejné aktivity mu samozřejmě 

nacisté nemohli odpustit, 

a tak byl od samého počátku okupace 

pohraničí v roce 1938 pronásledován. 

Přesto, že jeho dcera 

byla v koncentračním táboře a on 

sám pod stálým dozorem gestapa, 

vytrval až do své smrti ve 

svých demokratických zásadách. 

Zemřel 1. září 1944 a přes snahu 

nacistické správy města se jeho 

pohřeb stal významnou demonstrací 

sudetoněmecké občanské 

veřejnosti. Počátkem roku 1945 

pak na Ústecku působila významná 

odbojová „Skupina Leopolda 

Pölzla“, jejímiž členy byli němečtí 

odpůrci nacismu. 

dem er auch den Auftrag erteilte, die Porträts der tschechoslowakischen 

Präsidenten T. G. Masaryk und E. Beneš 

für das Rathaus in Aussig anzufertigen. Pölzl setzte sich 

auch für die Ernennung T. G. Masaryks zum Ehrenbürger 

der Stadt Aussig ein. 

Die Nationalsozialisten konnten ihm freilich seine 

öffentlichen Aktivitäten nicht verzeihen, und so wurde er 

gleich ab der Besetzung der Grenzgebiete im Jahre 1938 

verfolgt. Wenngleich seine Tochter im KZ war und er unter 

ständiger Aufsicht der Gestapo stand, blieb er bis zu seinem 

Tode seinen demokratischen Grundsätzen treu. Er 

starb am 1. September 1944, und trotz Boykottversuchen 

der NS-Verwaltung der Stadt wurde sein Begräbnis zu 

einer bedeutenden Demonstration der sudetendeutschen 

bürgerlichen Öffentlichkeit. Anfang 1945 wirkte im Aussiger 

Gebiet eine wichtige Widerstandsgruppe „Leopold 

Pölzl“, deren Mitglieder deutsche NS-Gegner waren. 

Leopold Pölzl otevírá most Edvarda Beneše v Ústí nad Labem, 1936 

Leopold Pölzl eröffnet die Edvard Beneš-Brücke in Aussig, 1936 

71

Rudolf Sieber 

* 

* 


24. 6. 1976, Sylmar, USA 


24. 6. 1976, Sylmar, USA 

Největší filmová hvězda Německa Marlene Dietrichová 

se za 2. světové války otevřeně postavila proti nacismu. 

Svým herectvím a šarmem povzbuzovala bojovou morálku 

amerických vojáků přímo na frontě. Svět ji za to miloval. 

Málokdo ale věděl, že její obdivované politické postoje byly 

významně ovlivněny názory jejího manžela Rudolfa Siebera, 

syna německé rodiny z Ústí nad Labem. Ten už na 

počátku 30. let pochopil, že se Německo řítí do záhuby. 

Politický vývoj sledoval bezprostředně z Berlína, kam se 

roku 1919 přestěhoval jako filmový producent a režisér za 

prací. Německo přijal za svůj nový domov. V roce 1923 se 

oženil s mladou německou herečkou Marlene Dietrichovou 

a o rok později se jim narodila dcera Marie. Roku 1925 

přijal německé státní občanství. Se sílícím politickým vlivem 

nacistů však svého rozhodnutí začal brzy litovat. 

Po uchopení moci Adolfem Hitlerem se rodina Německu 

vyhýbala, žila střídavě v Paříži a v Hollywoodu. Marlene 

toužila navštívit Berlín, ale Rudolf jí to vždy rozmluvil. 

Začali pečovat o herce, kteří prchali z Německa před nacismem. 

Když nakonec přijali občanství Spojených států amerických, 

označil je šéf nacistické propagandy Joseph Goebbels 

za zrádce. 

Nenávisti nacistů museli během okupace československého 

pohraničí čelit i Sieberovi rodiče v Ústí nad Labem. 

Der größte Filmstar Deutschlands, Marlene Dietrich, 

stellte sich während des Zweiten Weltkrieges offen gegen 

das NS-Regime. Durch ihre Schauspielkunst und ihrem 

Charme unterstützte sie die Kampfmoral der amerikanischen 

Soldaten direkt an der Front. Die Welt liebte sie dafür. 

Rudolf Sieber, Marlene Dietrichová a jejich dcera Marie, okolo 1933 

Rudolf Sieber, Marlene Dietrich und ihre Tochter Marie, um 1933 

72

Pro ty válka znamenala strach o osudy nejbližších, hlavně 

o mladšího syna Ernsta, který musel narukovat do německé 

armády. Marlene mezitím dobrovolně oblékla uniformu 

americké armády. V této uniformě také naposledy navštívila 

Ústí nad Labem hned po skončení války v květnu 1945. 

Osvobození přineslo pro rodiče Rudolfa Siebera úlevu, ale 

jen na krátký čas. Už v září 1945 se Sieberovi rodiče ocitli 

s dalšími odsunutými Němci z Československa v nuzných 

podmínkách internačního tábora v Lipsku. Dietrichová 

proto využila svého vlivu v americké armádě, aby jim zajistila 

lepší životní podmínky. 

Marlene Dietrichová s americkými vojáky u Velebudic, 

květen 1945 

Marlene Dietrich mit amerikanischen Soldaten bei Welbuditz, 

Mai 1945 

Doch nur wenige wissen, dass ihre so bewunderten politischen 

Haltungen in bedeutendem Maße von den Ansichten 

ihres Mannes Rudolf Sieber, des Sohnes einer deutschen 

Familie aus Aussig, beeinflusst waren. Dieser hatte bereits 

am Beginn der 30er Jahre verstanden, dass Deutschland in 

sein Verderben schlitterte. Er verfolgte die politische Entwicklung 

direkt von Berlin aus, wohin er 1919 als Filmproduzent 

und Regisseur kam. Deutschland nahm er als seine 

neue Heimat an. Im Jahre 1923 heiratete er die junge 

deutsche Schauspielerin Marlene, ein Jahr später kam ihre 

Tochter Marie zur Welt. Im Jahre 1925 nahm er die deutsche 

Staatsangehörigkeit an. Mit dem stärker werdenden 

politischen Einfluss der Nationalsozialisten bereute er 

jedoch seine Entscheidung schon sehr bald. 

Nach der Machtübernahme durch Adolf Hitler machte 

seine Familie um Deutschland einen Bogen, sie lebte 

abwechselnd in Paris und in Hollywood. Marlene sehnte 

sich nach Berlin, doch Rudolf redete es ihr immer wieder 

aus. Sie kümmerten sich um Schauspieler, die vor den 

Nationalsozialisten aus Deutschland geflohen waren. Als 

sie schließlich die Staatsbürgerschaft der Vereinigten Staaten 

von Amerika annahmen, bezeichnete sie der Chef der 

Nazipropaganda Joseph Goebbels als Verräter. Den Hass der 

Nationalsozialisten bekamen während der Okkupation der 

tschechoslowakischen Grenzgebiete auch Siebers Eltern in 

Aussig zu spüren. Für diese bedeutete der Krieg vor allem 

Angst um die Schicksale ihrer Nächsten, insbesondere um 

den jüngsten Sohn Ernst, der zur deutschen Armee einrücken 

musste. Marlene zog inzwischen freiwillig die amerikanische 

Armeeuniform an. In dieser Uniform besuchte sie 

auch zum letzten Mal Aussig, gleich nach Kriegsende im 

Mai 1945. Die Befreiung brachte eine Erleichterung für 

Rudolf Siebers Eltern, jedoch nur für kurze Zeit. Schon im 

September 1945 kamen sie zusammen mit weiteren aus 

der Tschechoslowakei ausgesiedelten Deutschen in ein 

Internierungslager in Leipzig, wo schlimmste Bedingungen 

herrschten. Die Dietrich nutzte deshalb ihren Einfluss 

in der amerikanischen Armee, um für sie bessere Lebensbedingungen 

herauszuschlagen. 

73

Výtvarné umění proti nacismu 

Bildende Kunst gegen den 

Nationalsozialismus 

Václav Houfek 

Německé výtvarné umění v českých zemích v první polovině 

20. století je historickou kapitolou, která se bohužel 

zatím nedočkala systematického zpracování. Teprve od 

konce osmdesátých let 20. století se začaly objevovat studie 

a výstavy, které navracely do kulturního dědictví českých 

zemí výtvarné umělce – „Čechy německého jazyka“. Jenom 

částečně tento nedostatek napravila velká výstava z let 

1994 až 1995 „Mezery v historii 1890–1938“. Naštěstí systematická 

práce muzejních a výstavních kurátorů, která na 

výstavu navázala, postupně obnovuje historickou paměť. 

Výtvarné umění meziválečného období je spojeno nejen 

s rozvojem moderních uměleckých směrů, ale také s vyhrocenou 

politickou a sociální situací. Na ni se váží dramatické 

osudy mnohých umělců a stejně tak osudy jejich díla. 

Řada z významných osobností výtvarného života se musela 

vyrovnat s tíhou doby, ve které žila, nejenom svým dílem 

uměleckým, ale také svými aktivitami veřejnými. Desítky 

z nich dokázaly včas rozpoznat zlo, které s sebou nesl 

německý nacismus a jeho přisluhovači. Mnozí dokázali 

postavit do boje za demokracii nejen své dílo, ale také své 

životy. 

Ve třicátých letech, po nástupu hitlerovského nacismu 

k moci v Německu, přicházela do Československa řada 

osobností evropského významu, které zde hledaly politic- 

Die deutsche bildende Kunst in den böhmischen Ländern 

in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts ist ein historisches 

Kapitel, das leider bislang noch nicht systematisch aufgearbeitet 

wurde. Erst seit dem Ende der achtziger Jahre des 20. 

Jahrhunderts tauchen Studien auf und werden Ausstellungen 

organisiert, die dem kulturellen Erbe der böhmischen 

Länder bildende Künstler zurückgeben – „Böhmen deutscher 

Zunge“. Nur teilweise konnte dieser weiße Fleck von 

der großen Ausstellung aus den Jahren 1994–1995 „Lücken 

in der Geschichte 1890–1938“ ausgefüllt werden. Glücklicherweise 

erneuert die systematische Arbeit von Museumsund 

Ausstellungskuratoren, die an diese Ausstellung 

anknüpfte, Stück für Stück das historische Gedächtnis. 

Die bildende Kunst der Zwischenkriegszeit ist nicht nur 

mit der Entwicklung moderner Kunstrichtungen, sondern 

auch mit einer zugespitzten politischen und sozialen Situation 

verbunden. Auf sie beziehen sich die dramatischen 

Schicksale vieler Künstler, ebenso die Schicksale ihrer Werke. 

Viele bedeutende Persönlichkeiten aus dem Bereich bildende 

Kunst mussten mit der Last der Zeit, in der sie lebten, 

klar kommen, nicht nur mit ihrem künstlerischen Werk, sondern 

auch mit ihren öffentlichen Aktivitäten. Dutzende von 

ihnen waren in der Lage, das Übel, das der deutsche 

Nazismus und seine Steigbügelhalter mit sich brachten, 

75

ký azyl. Mezi nimi můžeme jmenovat z výtvarných umělců 

například Oskara Kokoschku (1886–1980), Gottharda 

Johnny Friedlaendera (1912–1992) nebo Johna Heartfielda 

(1891–1968). Pro ně se stalo demokratické meziválečné 

Československo alespoň dočasným místem bezpečí, za 

které v následujících letech aktivně bojovali. A to přesto, že 

ani v Československu nebyla jednoduchá situace: například 

John Heartfield se dočkal cenzurních zásahů na své 

výstavě antifašistických koláží v Praze v roce 1934, a to na 

základě protestů velvyslanců Německa a Itálie u československé 

vlády. V roce 1937 zaútočili nacističtí vandalové na 

výstavu obrazů Ernsta Neuschula v Ústí nad Labem, plátna 

pořezali nebo pomalovali hákovými kříži. Výstava pokračovala 

i po tomto útoku, poškozená díla se stala autentickým 

svědectvím dramatické doby. 

Jeden z mála, který se dočkal ve své vlasti možnosti 

působení i po válce, byl spoluzakladatel avantgardní skupiny 

Osma Willy Nowak (1886–1977), ale již jeho kolega 

z téže významné umělecké skupiny Friedrich Feigl 

(1884–1965) se nikdy do vlasti nevrátil z exilu ve Velké 

Británii. Obdobný osud měl také malíř Ernst Neuschul 

(1895–1968), který se po zjištění skutečné situace v Československu 

po roce 1945 raději radikálně odřízl od minulosti 

změnou svého příjmení na Norland a zůstal v exilu ve 

Velké Británii. V emigraci v USA zemřel evropsky proslulý 

grafik a ilustrátor Hugo Steiner-Prag (1880–1945). 

Válku přečkal v Čechách významný grafik a malíř Josef 

Hegenbarth (1884–1962), který se stal v roce 1946 profesorem 

v Drážďanech. Svědkem hrůz nacistických koncentračních 

táborů byl Leo Haas (1901–1983), rodák 

z Opavy. Ten se stal v roce 1955 profesorem na Akademii 

výtvarných umění v Berlíně. Během války zahynuli v koncentračním 

táboře malíř Richard Pollak-Karlín a jeho 

žena malířka Hilda Pollaková. Ale ani ti, kteří se dočkali 

mírových let, se mnohdy nedokázali vyrovnat s tragédií 

válečných let a skončili svůj život dobrovolně. Tak již 

v roce 1945 skončil svůj život ve švýcarském exilu Georg 

Kars (1880–1945), v pařížském exilu ukončil svůj život 

o sedm let později šternberský rodák Kurt Gröger 

(1905–1952). 

rechtzeitig zu erkennen. Viele schickten nicht nur ihr Werk, 

sondern auch ihr Leben in den Kampf für die Demokratie. 

In den dreißiger Jahren, nach Hitlers Machtantritt in 

Deutschland, kamen viele Persönlichkeiten europäischer 

Bedeutung in die Tschechoslowakei und ersuchten um politisches 

Asyl. Unter ihnen seien von den bildenden Künstlern 

zum Beispiel Oskar Kokoschka (1886–1980), Gotthard 

Johnny Friedlaender (1912–1992) oder John Heartfield 

(1891–1968) genannt. Für sie wurde die demokratische 

Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit zumindest vorübergehend 

ein sicherer Ort, für den sie in den darauffolgenden 

Jahren aktiv kämpften. Und zwar obwohl auch in 

der Tschechoslowakei die Situation nicht einfach war: so 

erlebte beispielsweise John Heartfield Eingriffe der Zensur 

auf seiner Ausstellung antifaschistischer Kollagen in Prag 

im Jahre 1934, und zwar auf der Basis von Protesten der 

Botschafter Deutschlands und Italiens bei der tschechoslowakischen 

Regierung. Im Jahre 1937 griffen NS-Vandalen 

eine Ausstellung von Bildern von Ernst Neuschul in Aussig 

an, sie zerstachen die Leinwände oder beschmierten sie mit 

Hakenkreuzen. Die Ausstellung lief auch nach dem Angriff 

weiter, die beschädigten Werke wurden zu einem authentischen 

Zeugnis der dramatischen Zeit. 

Einer der wenigen, der in seiner Heimat auch nach dem 

Krieg weiter wirken durfte, war der Mitbegründer der 

Avantgarde-Gruppe Osma Willy Nowak (1886–1977), doch 

bereits sein Kollege aus derselben bedeutenden Künstlergruppe 

Friedrich Feigl (1884–1965) kehrte von Großbritannien, 

wo er im Exil lebte, nie wieder in seine Heimat 

zurück. Ein ähnliches Schicksal hatte auch der Maler Ernst 

Neuschul (1895–1968), der, nachdem er die wahre Situation 

in der Tschechoslowakei nach 1945 erkannt hatte, 

einen radikalen Bruch mit der Vergangenheit vollzog, 

indem er seinen Familiennamen in Norland änderte und in 

Großbritannien im Exil blieb. In der Emigration in den USA 

starb der im europäischen Maßstab bekannte Graphiker 

und Illustrator Hugo Steiner-Prag (1880–1945). 

Den Krieg überdauerte in Böhmen der bedeutende Graphiker 

und Maler Josef Hegenbarth (1884–1962), der 

1946 Professor in Dresden wurde. Zeuge der Schrecken 

76

Dobové okolnosti způsobily, že se mnoho děl těchto 

autorů právě ze třicátých let nezachovalo. Řada z nich byla 

ničena nacisty jako tzv. zvrhlé nebo neárijské umění - 

například Ernst Neuschul se stejně jako Oskar Kokoschka 

a řada další umělců dočkal veřejného pálení a ničení svých 

děl. Ale ani konec války nepřinesl bezpečí, když vše 

německé bylo šmahem označováno jako bezcenné. Tak 

zmizela řada děl Kurta Grögera i dalších autorů. Dnes se 

proto jen pomalu skládají zlomky minulosti do celistvých 

obrazů. 

von NS-Konzentrationslagern war Leo Haas (1901–1983) 

aus Troppau (Opava). Er wurde 1955 Professor an der 

Akademie für bildende Künste in Berlin. Während des 

Krieges kamen im Konzentrationslager der Maler Richard 

Pollak-Karlín und seine Frau, die Malerin Hilda Pollak, 

ums Leben. Doch auch diejenigen, die den Frieden erlebten, 

wurden oftmals mit der Tragödie der Kriegsjahre nicht 

fertig und beendeten ihr Leben aus freien Stücken. So 

nahm sich bereits 1945 im Schweizer Exil Georg Kars 

(1880–1945) das Leben, im Exil in Paris dann sieben Jahre 

später Kurt Gröger (1905–1952), der aus Sternberg 

(Šternberk) stammte. 

Die Umstände der Zeit bewirkten, dass viele Werke dieser 

Künstler gerade aus den dreißiger Jahren nicht mehr 

erhalten geblieben sind. Viele von ihnen wurden von den 

Nazis als sog. entartete oder nichtarische Kunst zerstört – 

so wurden beispielsweise Werke von Neuschul, Oskar 

Kokoschka und einigen anderen öffentlich verbrannt und 

zerstört. Doch auch das Kriegsende brachte keine Sicherheit, 

als man alles, was deutsch war, auf einmal als wertlos 

bezeichnete. So verschwand eine Reihe von Werken Kurt 

Grögers und weiterer Künstler. Deshalb kann man heute 

nur langsam Bruchstücke der Vergangenheit zu ganzheitlichen 

Bildern zusammensetzen. 

77

Norbert Hochsieder, Zmar 

(olej na dřevěné desce, kolem roku 1930) 

Norbert Hochsieder, Vergehen 

(Öl auf Spanplatte, um 1930) 

78

Kurt Gröger, Zátiší (olej na dřevěné desce, kolem roku 1935) 

Kurt Gröger, Stillleben (Öl auf Spanplatte, um 1935) 

79

Leo Haas, Mrtví a méně mrtví (litografie, 1947) 

Leo Haas, Die Toten und die weniger Toten (Litographie, 1947) 

80

Leo Haas, Apelplac (litografie, 1947) 

Leo Haas, Appellplatz (Litographie, 1947) 

81

Hugo Steiner-Prag, Návrh ilustrace 

k Čapkově Bílé nemoci 

(kresba tuší, kvaš, 1937) 

Hugo Steiner-Prag, Entwurf einer 

Illustration zu Čapek´s 

„Die weiße Krankheit“ 

(Tuschzeichnung, Gouache, 1937) 

82

Willy Nowak, V lese (olej na dřevěné desce) 

Willy Nowak, Im Wald (Öl auf Spanplatte) 

83

Oskar Kokoschka, Z cyklu Kolumbus - Připoutaný (litografie, 1916) 

Oskar Kokoschka, Aus dem Zyklus Kolumbus – der Angekettete (Litographie, 1916) 

84

Hugo Steiner-Prag, Na Karlově mostě (litografie, 1935) 

Hugo Steiner-Prag, Auf der Karlsbrücke (Litographie, 1935) 

85

Friedrich Feigl, Přístav (kombinovaná technika, 1932) 

Friedrich Feigl, Hafen (Kombitechnik, 1932) 

86

Ernst Neuschul, Odpočinek 

(olej na plátně, 1928) 

Ernst Neuschul, Rast 

(Öl auf Leinwand, 1928) 

87

Ernst Neuschul, Mrzák 

(olej na plátně, kolem 1933) 

Ernst Neuschul, Krüppel 

(Öl auf Leinwand, um 1933) 

88

Ernst Neuschul, Autoportrét 

(olej na plátně, kolem 1935) 

Ernst Neuschul, Selbstporträt 

(Öl auf Leinwand, um 1935) 

89

Richard Pollak-Karlín, 

Portrét Hildy Pollakové 

(pastel na kartonu, 1937) 

Richard Pollak-Karlín, 

Porträt Hilda Pollaks 

(Pastell auf Karton, 1937) 

90

Gotthard Johnny Friedlaender, Pouliční žebráci (lept, 1935) 

Gotthard Johnny Friedlaender, Straßenbettler (Radierung, 1935) 

91

John Heartfield, Berlín svolává 

k olympiádě, fotomontáž, 

AIZ, 24. 6. 1936 

John Heartfield, Berlin ruft 

zur Olympiade, Fotomontage, 

AIZ, 24. 6. 1936 

92

John Heartfield, A po Hitlerových 

nabídkách míru přijdou ihned jeho 

holubice míru, fotomontáž, 

AIZ, 5. 4. 1936 

John Heartfield, Und auf Hitlers 

Friedensangebote folgen alsbald seine 

Friedenstauben, Fotomontage, 

AIZ, 5. 4. 1936 

93

John Heartfield, Válka. 

Sudetští Němci, vás to zasáhne jako první!, 

fotomontáž, AIZ, 13. 9. 1938 

John Heartfield, Krieg. 

Sudetendeutsche, euch trifft es zuerst!, 

Fotomontage, AIZ, 13. 9. 1938 

94

Seznam zkratek 

Abkürzungsverzeichnis 

ATUS – Arbeiter-Turn- und Sportverein 

(Dělnický tělocvičný a sportovní spolek) 

BdL – Bund der Landwirte 

(Svaz zemědělců) 

BRD – Bundesrepublik Deutschland 

ČSR – Československá republika 

(Tschechoslowakische Republik) 

DAWG – Deutsche Arbeits- und Wahlgemeinschaft 

(Německé pracovní a volební společenství) 

DCV – Deutsche Christlichsoziale Volkspartei 

(Německá křesťanskosociální strana lidová) 

DDFP – Deutschdemokratische Freiheitspartei 

(Německá demokratická svobodomyslná strana) 

DDR – Deutsche Demokratische Republik 

DNP – Deutsche Nationalpartei 

(Německá nacionální strana) 

DNSAP – Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei 

(Německá nacionálně socialistická dělnická 

strana) 

DSAP – Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei 

(Německá sociálnědemokratická strana 

dělnická) 

KPTsch – Kommunistische Partei der Tschechoslowakei 

KSČ – Komunistická strana Československa 

NDR – Německá demokratická republika 

NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei 

(Nacionálně socialistická německá dělnická 

strana) 

SdP – Sudetendeutsche Partei 

(Sudetoněmecká strana) 

SHF – Sudetendeutsche Heimatfront 

(Sudetoněmecká vlastenecká fronta) 

SOE – Special Operations Executive 

(Oddělení pro zvláštní operace / Abteilung 

für besondere Unternehmungen) 

SPD – Sozialdemokratische Partei Deutschlands 

(Sociálnědemokratická strana Německa) 

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik 

UdSSR – Union der Sozialistischen Sowjetrepubliken 

USA – Spojené státy americké / Vereinigte Staaten 

von Amerika 

Obrazové materiály / Bildnachweis 

Muzeum města Ústí nad Labem, Národní archiv, Filmmuseum Berlin, Archiv města Ústí nad Labem, ČTK, SOkA Mikulov, 

SOkA Liberec, SOkA Cheb, Archiv bezpečnostních složek, soukromé archivy / Privatarchive: O. Seidl, H. Löwit, 

E. Kroupová, H. Hurníková, O. Sippl, A. Stefanescu, H. Sedláčková, Z. Mateiciuc 

95



Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích 

Deutsche NS-Gegner in den böhmischen Ländern 

Editor: Tomáš Okurka 

Autoři textů / Autoren der Texte: Adrian von Arburg, Václav Houfek, Stanislav Kokoška, 

David Kovařík, Martin Krsek, Thomas Oellermann, Tomáš Okurka 

Překlady / Übersetzungen: Gabriela Brudzynska-Němec, Silke Klein, Eva Krovová, Tomáš Okurka 

Obálka, sazba a grafická úprava / Umschlag, Satz und grafische Gestaltung: 

FKK Company, v. o. s., Ústí nad Labem 

Tisk / Druck: Ústecké tiskárny, s. r. o., Ústí nad Labem 

Vydalo Muzeum města Ústí nad Labem v roce 2008 

Herausgegeben vom Museum der Stadt Aussig im Jahre 2008 

Vydání první / Erstausgabe



ISBN 978-80-86475-18-9

Zapomenutí hrdinové - Collegium Bohemicum

Erfolgreiche ePaper selbst erstellen

Template löschen?

Als Template speichern?