Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
tolik ďáblů jako tašek na střechách domů, i tak bych tam šel.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap.
7) {VDV 105.2}
Když dorazil do Wormsu, vítal ho u brány obrovský zástup lidí. Tak velký dav se nesešel
ani na uvítanou císaři. Zavládlo velké vzrušení. Ze zástupu se ozval pronikavý, naříkavý
hlas zpívající pohřební žalozpěv, jako by chtěl Luthera varovat před údělem, který ho
očekává. „Bůh bude mou ochranou,“ prohlásil Luther, když vystoupil z vozu. {VDV 105.3}
Papeženci se zhrozili — vůbec nedoufali, že si Luther troufne do Wormsu přijít. Císař
ihned svolal své rádce, aby uvážili, jaká opatření mají podniknout. Jeden z biskupů, horlivý
obhájce papežství, prohlásil: „Dlouho jsme se už o tom radili. Vaše císařská milost by se
měla zbavit toho člověka co nejrychleji. Což nedal Zikmund upálit Jana Husa? Nejsme
povinni vydávat ochranné listy kacířům, ani nejsme povinni takové listy dodržovat.“
„Nikoli,“ odpověděl císař, „svůj slib musíme dodržet.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8) Proto bylo
rozhodnuto, že Luther může předstoupit před sněm. {VDV 105.4}
Celé město chtělo vidět toho podivuhodného muže, a tak zástup návštěvníků brzy naplnil
pokoje, ve kterých se ubytoval. Luther se sotva zotavil po své nedávné nemoci a byl unaven
putováním, které trvalo celé dva týdny; musel se také připravit na zítřejší závažné události a
k tomu potřeboval klid a odpočinek. Lidé si však tolik přáli ho spatřit, že si mohl dopřát jen
několik hodin odpočinku. Pak už se kolem něho shromáždili zase šlechtici, rytíři, kněží,
měšťané. Mezi nimi byli mnozí šlechtici, kteří požadovali na císaři nápravu zlořádů v církvi
a kteří — jak prohlásil Luther — „byli všichni vysvobozeni mým evangeliem“ (Martyn, str.
393). Přátelé, ale i nepřátelé přicházeli, aby se podívali na toho statečného mnicha. Luther je
přijímal s neochvějným klidem a všem odpovídal moudře a důstojně. Z jeho jednání bylo
cítit rozhodnost a odhodlání; z jeho bledé, vyhublé tváře, jež nesla stopy nedávné nemoci a
vyčerpání, bylo možné vyčíst hřejivost a laskavost. Zvláštní velebnost jeho projevu a
opravdovost jeho slov mu dodávala sílu, které nedokázali odolat ani jeho nepřátelé. Někteří
se domnívali, že je naplněn Boží mocí, jiní prohlašovali, jako kdysi farizeové o Kristu: „Je
posedlý ďáblem.“ {VDV 105.5}
Následujícího dne byl Luther vyzván, aby se dostavil na sněm. Určený císařský úředník
ho měl přivést do sálu. Podařilo se mu to však jen s velkými obtížemi. Všechny ulice
zaplnili diváci — každý chtěl vidět mnicha, který se odvážil odporovat papežské
moci. {VDV 106.1}
Než Luther předstoupil před své soudce, přitočil se k němu ještě stařičký generál, hrdina
mnoha bitev, a laskavě k němu promluvil: „Ubohý mnichu, ubohý mnichu, nyní vstupuješ
na vznešenější stanoviště, než jaké jsem já nebo kterýkoli jiný velitel kdy zaujímal v
nejkrvavější z našich bitev. Je-li však tvá věc spravedlivá a máš-li jistotu, kráčej vpřed v
Božím jménu a ničeho se neboj. Bůh tě neopustí.“ (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8) {VDV 106.2}
91