Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
oporou a záštitou. S vírou a odvahou mučedníka napsal: „Nevím, co se stane a ani se o to
nestarám… Ať už rána padne, kam padne, nebojím se. Vždyť ani jediný lístek nespadne bez
vůle našeho Otce. Oč více se postará o nás. Je snadné zemřít za Slovo, neboť Slovo, které se
stalo tělem, samo podstoupilo smrt. Zemřeme-li s ním, budeme s ním žít, a podstoupíme-li
to, co podstoupil Kristus před námi, budeme tam, kde je on a budeme s ním žít věčně.“
(D’Aubigné, sv. 6, kap. 9) {VDV 97.8}
Když se Luther dozvěděl o papežské bule, prohlásil: „Odmítám ji a jsem proti ní, protože
je bezbožná a nesprávná… V ní je odsouzen sám Kristus… Raduji se, že takové zlo mohu
snášet pro to nejlepší na světě. Nyní cítím ve svém srdci větší volnost, protože konečně vím,
že papež je antikrist, že jeho trůn je trůnem samého satana.“ (D’Aubigné, sv. 6, kap.
9) {VDV 98.1}
Dokument vydaný Římem však nezůstal bez účinku. Vězení, mučení a popravčí meč
byly zbraně, jimiž bylo možné vynutit si poslušnost. Slabí a pověrčiví se třásli před
papežovým nařízením. A tak zatímco se Luther těšil všeobecné oblibě, cítili mnozí, že život
je příliš drahý, než aby se dával v sázku pro věc reformace. Všechno zdánlivě nasvědčovalo
tomu, že Lutherovo dílo brzy skončí. {VDV 98.2}
Luther vystupuje z církve
Luther však zůstal klidný. Řím proti němu vytasil své klatby a svět přihlížel, aniž by
jakkoli pochyboval, že Luther zahyne nebo bude přinucen se podvolit. Luther však
odpověděl Římu na odsouzení stejně rozhodně a veřejně prohlásil, že se rozhodl navždy se s
ním rozejít. Před zástupem univerzitních studentů, učitelů a občanů ze všech společenských
vrstev spálil papežovu bulu spolu s církevními zákony, dekretáliemi (tj. papežskými listy o
právních otázkách) a několika spisy podporujícími papežskou autoritu. Prohlásil: „Moji
nepřátelé mohou spálením mých knih poškodit věc pravdy v myslích prostých lidí a přivést
jejich duše do zkázy. Z toho důvodu pálím na oplátku jejich knihy. Právě začal skutečný
boj. Dosud jsem si s papežem jen hrál. Začal jsem toto dílo v Božím jménu. Skončí beze
mne, ale s Boží mocí.“ (D’Aubigné, sv. 6, kap. 10) {VDV 98.3}
Na urážky svých odpůrců, kteří se mu vysmívali, že jeho věc nemá dostatek zastánců,
Luther odpovídal: „Kdo ví, zda si mne Bůh nevyvolil a nepovolal a zda se oni nemají obávat
toho, že když pohrdají mnou, pohrdají samým Bohem? Mojžíš byl sám při odchodu z
Egypta. Elijáš byl sám za vlády krále Achaba. Izajáš byl sám v Jeruzalémě a Ezechiel byl
sám v Babylóně… Bůh nikdy nevyvolil za proroka velekněze nebo nějakou jinou velkou
osobnost. Obvykle volil prosté muže, jimiž ostatní lidé pohrdali, jednou dokonce pastýře
Amose. V každé době museli svatí lidé kárat velké tohoto světa, krále, knížata, kněze a
moudré, a vystavovali se tím nebezpečí života… Neříkám, že jsem prorok. Říkám však, že
by se měli bát právě proto, že já jsem sám, a jich je mnoho. Jsem si jist, že Boží slovo je se
mnou, a ne s nimi.“ (D’Aubigné, sv. 6, kap. 10) {VDV 98.4}
83