Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Do té doby toho kurfiřt o reformačním učení moc nevěděl. Otevřenost, síla a jasnost
Lutherových myšlenek však na něj hluboce zapůsobila. Fridrich se rozhodl, že bude Luthera
chránit, dokud se neprokáže, že se mýlí. Na vyslancovu žádost odpověděl dopisem, v němž
napsal: „Mělo by vám stačit, že k vám dr. Martin Luther přijel do Augsburku. Nečekali
jsme, že po něm budete požadovat ‚odvolání‘, aniž ho přesvědčíte o jeho bludech. Žádný z
učenců našeho knížectví mi neoznámil, že Lutherovo učení je bezbožné, protikřesťanské
nebo kacířské.“ (D’Aubigné, sv. 4, kap. 10) Kurfiřt odmítl poslat Luthera do Říma nebo ho
vypovědět ze své země. {VDV 96.3}
Uvědomoval si, že ve společnosti nastal všeobecný mravní úpadek a že je potřebné
provést zásadní reformu. Nebylo by třeba podnikat složitá a nákladná opatření k omezení
zločinnosti, kdyby lidé uznali Boží požadavky a příkazy osvíceného svědomí a řídili se jimi.
Věděl, že Lutherova činnost sleduje tento cíl, a vlastně ho těšilo, že se její vliv začíná
projevovat v církvi. {VDV 96.4}
Věděl také, že jako univerzitní profesor je Luther mimořádně úspěšný. Ode dne, kdy
Luther přibil své články na dveře zámeckého kostela, uplynul sice pouhý rok, za tu dobu
však viditelně poklesl počet poutníků, kteří navštěvovali tento kostel o svátku Všech
svatých. Řím tak byl připraven o ctitele a o jejich dary. Jejich místo však zaujali jiní lidé,
kteří přicházeli do Wittenberku. Nebyli to poutníci, přicházející do Wittenberku uctívat
ostatky, ale studenti, kteří plnili univerzitní posluchárny. Lutherovy spisy vzbuzovaly všude
nový zájem o Písmo a na univerzitu ve Wittenberku se hlásili studenti nejen ze všech částí
Německa, ale i z jiných zemí. Mladí muži, když poprvé přicházeli k Wittenberku, „zvedali
ruce k nebesům a děkovali Bohu, že dal zazářit světlu pravdy z tohoto města — jako kdysi
dávno ze Sióna — a že se odtud světlo šíří do nejvzdálenějších zemí“ (D’Aubigné, sv. 4,
kap. 10). {VDV 96.5}
Do té doby se Luther jen částečně vzdal bludů, které hlásala římská církev. Při
porovnávání Písma svatého s papežskými dekrety a ustanoveními však došel k mnoha
překvapivým zjištěním. Příležitostně k tomu poznamenal: „Právě čtu papežova nařízení a …
nevím, je-li papež sám antikrist nebo jeho apoštol, tak velice je v nich Kristus zkreslován a
křižován.“ (D’Aubigné, sv. 5, kap. 1) V té době byl však Luther stále ještě stoupencem
římské církve a ani v nejmenším ho nenapadlo, že by se od ní mohl někdy odloučit. {VDV
96.6}
Šíření Lutherova učení
Lutherovy spisy a jeho učení postupně pronikly do všech křesťanských zemí. Jeho vliv se
rozšířil do Švýcarska a Holandska, opisy jeho prací se dostaly do Francie a Španělska; v
Anglii bylo jeho učení přijato jako slovo života; pravda se rozšířila také do Belgie a Itálie.
Tisíce lidí jako by se probudily ze smrtelné strnulosti k radosti a naději života víry. {VDV
97.1}
81