Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Když vyslanec poznal, že Lutherovy důkazy jsou nenapadnutelné, přestal se ovládat a
vztekle se rozkřičel: „Odvolej, nebo tě pošlu do Říma před soudce, kteří jsou příslušní
rozhodnout o tvé věci. Exkomunikují z církve tebe a všechny tvé přívržence i každého, kdo
by se tě chtěl zastat. Odvolej, nebo se už nevracej!“ (D’Aubigné, sv. 4, kap. 8) {VDV 95.2}
Luther se svými přáteli okamžitě odešel, a tím dal jasně najevo, že z jeho strany nelze s
„odvoláním“ počítat. Situace se vyvinula jinak, než kardinál zamýšlel. Namlouval si, že
Luthera dokáže zastrašit násilím, a přinutí ho tak k poslušnosti. Když potom zůstal sám se
svými pomocníky, díval se z jednoho na druhého a cítil, že tenhle nezdar ho pořádně vyvedl
z míry. {VDV 95.3}
Lutherovo úsilí při jednání s papežovým vyslancem přineslo dobré plody. Jednání se
účastnilo mnoho lidí, a ti měli příležitost porovnat oba muže a udělat si úsudek o duchu,
který projevovali, o síle a pravdivosti jejich argumentů. Jak pronikavě se lišili. Hlasatel
reformace — prostý, skromný, avšak pevný — tu stál v Boží síle a měl na své straně pravdu.
Zástupce papeže, domýšlivý, panovačný, ukvapený, nepředložil jediný důkaz z Písma,
jenom volal: „Odvolej, nebo budeš poslán do Říma a trest tě nemine.“ {VDV 95.4}
Přestože Luther měl ochranný císařský list, jeho odpůrci usilovně přemýšleli, jak by ho
mohli zatknout a uvěznit. Přátelé na něj naléhali, aby se okamžitě vrátil do Wittenberku,
protože jeho další pobyt v Augsburku je už zbytečný, a aby záměr odejít co nejpečlivěji
utajil. Luther jejich rady uposlechl a odjel z Augsburku před svítáním na koni, pouze v
doprovodu stráže, kterou mu dal na cestu městský úřad. Tížily ho obavy, když tajně
projížděl temnými a tichými ulicemi města, vždyť jeho nepřátelé ho stále sledovali a
připravovali mu záhubu. Podaří se uniknout nástrahám, které na něho nachystali? Byly to
pro něj chvíle úzkosti a opravdových modliteb. Dorazil k malé brance v městské hradbě.
Branka se otevřela a Luther i se svou stráží projel bez problémů. Jakmile se bezpečně dostali
z města, zrychlili uprchlíci jízdu a dříve než se papežův vyslanec dozvěděl o Lutherově
odjezdu, byl již mimo dosah pronásledovatelů. Satan a jeho náhončí byli poraženi. Ten, o
kterém si mysleli, že je v jejich moci, jim unikl jako pták z klece. {VDV 95.5}
Papežský legát byl vzteky bez sebe, když se dověděl, že Luther utekl. Očekával, že se mu
dostane řádné pocty za moudrost a rozhodnost, s jakou jednal s tímto „rušitelem“ církve.
Jeho naděje však vzaly za své. Svůj hněv si vylil v dopisu saskému kurfiřtu Fridrichovi, ve
kterém si na Luthera stěžoval a žádal, aby ho poslal do Říma nebo ho vypověděl ze
Saska. {VDV 96.1}
Na svou obhajobu Luther žádal, aby mu papežský legát nebo i sám papež dokázali jeho
bludy z Písma. Slavnostně se zavázal, že své učení odvolá, když mu předloží důkazy, že je v
rozporu s Božím slovem. Vyslovil také vděčnost Bohu za to, že byl uznán za hodného trpět
za svatou věc. {VDV 96.2}
80