Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
s mocnějším a činorodějším intelektem, muže vznešenějších zásad, než jaké kdy připravilo
to nejlepší vzdělání, které může poskytnout lidská moudrost. „Kam tvá slova proniknou,“
zvolal žalmista, „tam vzchází světlo, nezkušení nabývají rozumnosti.“ Žalm 119,130. {VDV
65.5}
Viklefovo učení se šířilo ještě nějakou dobu po jeho smrti. Jeho stoupenci, známí jako
viklefovci nebo lolardi, prošli nejen Anglií, ale rozešli se i do dalších zemí a všude přinesli
poznání evangelia. Po smrti reformátora působili kazatelé s ještě větší horlivostí než předtím
a jejich kázání přicházely poslouchat velké zástupy. Mezi obrácenými byli také někteří
šlechtici, dokonce i manželka krále. V životě mnohých došlo k pronikavým změnám.
Všeobecně se i zvyky lidu měnily k lepšímu. Z mnoha kostelů zmizely modloslužebné
symboly. Záhy však začalo zběsilé pronásledování namířené proti všem, kdo se opovážili
přijmout Bibli za svého „průvodce“. Angličtí panovníci, kteří chtěli posílit svou moc
podporou ze strany Říma, neváhali obětovat životy reformátorů. Poprvé v dějinách Anglie
byly pro vyznavače evangelia stavěny hranice. Přibývalo mučedníků — obhájci pravdy se
mohli dovolávat jen Hospodina zástupů. Přestože byli pronásledováni jako nepřátelé církve
a zrádci království, kázali dále na tajných místech. Úkryt jim přitom poskytovaly jeskyně či
doupata, někdy našli přístřeší u chudých lidí. {VDV 66.1}
Zběsilé pronásledování ovšem nikdy zcela neumlčelo vzdor namířený proti falešnému
náboženství. Po staletí bylo slyšet varovné hlasy, které klidně, avšak vytrvale upozorňovaly
na zkaženost, jíž je křesťanství prostoupeno. Přestože křesťané tehdejší doby znali pravdu
jen zčásti, naučili se milovat Boží slovo; řídili se jeho zásadami a ochotně pro ně trpěli.
Podobně jako věřící v době apoštolů obětovali mnozí z nich pro Kristovu věc svůj
pozemský majetek. Ti, kdo mohli dále bydlet ve svých domovech, rádi poskytovali přístřeší
svým pronásledovaným bratrům, a když pak byli sami vyhnáni, radostně přijímali úděl
vyhnanců. Ovšem mnozí se také nechali zastrašit běsněním pronásledovatelů a vykoupili si
svobodu tím, že obětovali svou víru. Takoví lidé vycházeli z žalářů oblečeni do rouch
kajícníků, aby veřejně odvolali své dřívější přesvědčení. Nemálo však bylo těch — a byli
mezi nimi jak muži urozeného původu, tak i poddaní a chudí —, kteří se nevzdali „pravdy“
ani ve vězení ani v „lolardských věžích“, ani na mučidlech ani v plamenech. Působilo jim
radost mít „podíl na Kristově utrpení“. {VDV 66.2}
Představitelům církve se nepodařilo prosadit své záměry za Viklefova života a jejich
nenávist se nemohla nasytit, ani když jeho tělo už klidně odpočívalo v hrobě. Rozhodnutím
koncilu v Kostnici — vydaném více než čtyřicet let po jeho smrti — byly Viklefovy kosti
vyzdviženy z hrobu, veřejně spáleny a popel vhozen do místního potoka. „Tento potok,“
napsal jeden starý spisovatel, „odnesl jeho popel do řeky Avon, řeka Avon do řeky Severn,
řeka Severn do moře. A tak je Viklefův popel symbolem jeho učení, které je dnes rozšířeno
po celém světě.“ (T. Fuller, Církevní dějiny Británie, sv. 4, odd. 2, odst. 54) Sotva si jeho
nepřátelé mohli uvědomit symboliku svého pomstychtivého činu. {VDV 66.3}
53