Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Pak se představitelé římské církve pokusili Viklefa znovu umlčet. Předvolali ho postupně
třikrát před soud, avšak bezvýsledně. Nejdříve sněm biskupů prohlásil jeho spisy za
kacířské. Biskupové získali na svou stranu mladého krále Richarda II. a přiměli ho, aby
vydal královský dekret, podle něhož měli být vsazeni do vězení všichni, kdo budou nadále
vyznávat odsouzené učení. {VDV 63.1}
Viklef se odvolal k parlamentu. Nebojácně obžaloval církevní hodnostáře před národní
radou a žádal nápravu hrozných zlořádů, které církev schvalovala. Přesvědčivě vylíčil touhu
po moci a zkaženost papežství. Své odpůrce tím přivedl do úzkých. Viklefovi přátelé a
přívrženci byli už předtím násilně přinuceni k poslušnosti, a proto očekávali, že se i starý a
osamělý Viklef skloní před spojenou mocí koruny a mitry. Místo toho však zástupci církve
poznali, že utrpěli porážku. Parlament, pobouřený Viklefovými burcujícími slovy, odvolal
dekret o stíhání jeho přívrženců a Viklef byl opět volný. {VDV 63.2}
Pak byl ovšem předvolán potřetí, a to před nejvyšší církevní tribunál v království.
Stoupenci papežství předpokládali, že nyní již kacířství nebude ani v nejmenším tolerováno
— podle nich již Viklef nemá šanci; vítězem bude Řím. Kdyby to bylo možné, nejraději by
Viklefa přinutili, aby odvolal své učení, nebo by mu nechali postavit hranici. {VDV 63.3}
Viklef však neodvolal, nebyl ochoten se přetvařovat. Trval na svém učení a odmítl
obvinění svých pronásledovatelů. Zapomněl na sebe, na situaci, v jaké se nachází, i na to, že
stojí před soudem, a povolal své posluchače před Boží soud, který zváží jejich výmysly a
klamy na váhách věčné pravdy. Všichni v soudní síni pocítili moc Ducha svatého. Poznali,
že na ně působí Bůh. Zdálo se, že nemají sílu odejít ze soudní síně. Viklefova slova jim
pronikala do srdce, jako kdyby to byly „šípy z Božího toulce“. Obvinění z kacířství, které
vznesli proti němu, přesvědčivě obrátil proti nim. Jak to, ptal se, že mají odvahu šířit bludy a
kupčit s Boží milostí? {VDV 63.4}
„S kým, myslíte, že vedete spor?“ zeptal se jich nakonec. „Se starým mužem na pokraji
hrobu? Ne. S pravdou. S pravdou, která je silnější než vy, a proto vás porazí.“ (Wylie, sv. 2,
kap. 13) S těmito slovy opustil shromáždění a žádný z jeho odpůrců se nepokusil mu v tom
zabránit. {VDV 63.5}
Viklefův boj vrcholí
Viklefovo dílo bylo téměř dovršeno. „Prapor pravdy“, který tak dlouho třímal, měl
zanedlouho vypadnout z jeho rukou. Ještě jednou však měl vydat svědectví o evangeliu.
Pravda měla být hlásána ze samé pevnosti království bludu. Viklef byl povolán k soudu před
papežský tribunál v Římě, který tak často proléval krev svatých. Nebyl slepý, aby neviděl
nebezpečí, které mu hrozilo. Přesto by byl uposlechl, kdyby nebyl postižen mrtvicí. To mu
znemožnilo vydat se na cestu. I když jeho hlas v Římě nemohl zaznít, mohl své názory
vyjádřit písemně. Ze své fary tak poslal papeži dopis, v němž uctivě, v křesťanském duchu,
ale otevřeně káral okázalost a pýchu papežského dvora. {VDV 63.6}
50