Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
seznámit se svým Tvůrcem a poznat jeho vůli. Bible je prostředkem komunikace mezi
Bohem a člověkem. {VDV 49.4}
I když valdenští považovali „bázeň před Hospodinem“ za počátek moudrosti, nepřehlíželi
význam styku se světem, důležitost poznání lidí i života, a proto stále rozšiřovali své
vědomosti a zdokonalovali své poznání. Ze svých škol v horách vysílali některé mladé lidi
do vzdělávacích ústavů ve městech ve Francii nebo v Itálii, kde získali větší možnost
studovat, přemýšlet a pozorovat než v rodných Alpách. Tito mladí lidé byli vystaveni
pokušení, viděli různé neřesti, setkali se se lstivými satanovými pomocníky, kteří je sváděli
nejnebezpečnějšími klamy a nejrafinovanějšími bludy. Díky výchově, kterou dostali v
dětství, však na to byli dobře připraveni. {VDV 50.1}
Ve školách, do nichž přicházeli, si nesměli udělat z nikoho důvěrníka. Oděv měli
upravený tak, aby v něm mohli ukrýt svůj největší poklad — vzácné opisy Písma. Tyto
rukopisy, výsledky usilovné práce trvající řadu měsíců, ba roků, nosili stále u sebe, aniž
vzbudili podezření. Opatrně svěřovali části těchto opisů lidem, o kterých se domnívali, že
jsou ochotni přijmout pravdu. Už na klíně svých matek byli mladí valdenští vychováváni k
tomuto cíli; svůj úkol pochopili a věrně plnili: ve vzdělávacích ústavech získávali stoupence
pravé víry a často se stalo, že se její zásady rozšířily po celé škole. Stoupencům papežství se
přitom ani po nejpečlivějším pátrání nepodařilo zjistit, odkud takzvané „zhoubné kacířství“
pochází. {VDV 50.2}
Misie valdenských
Kristův duch je duch misijní. Prvním přáním obráceného srdce je přivést jiné lidi ke
Spasiteli. To byl postoj valdenských křesťanů. Cítili, že Bůh od nich žádá více, než aby
pouze uchovali čistou pravdu ve svých sborech; pochopili svou odpovědnost za šíření světla
mezi lidmi, kteří žijí ve tmě. Mocí Božího slova se snažili zlomit jho, které na ně uvalil
Řím. Valdenští kazatelé byli vychováváni k misijní práci. Od každého, kdo se chtěl stát
kazatelem, se očekávalo, že nejdříve získá zkušenosti jako evangelista. Každý musel sloužit
tři roky jako misionář, než se mohl ujmout práce ve sboru doma. Misijní služba vyžadovala
sebezapření a oběti. Byla to vhodná příprava pro kazatelskou práci v době, kdy každý
člověk bude vystaven zkouškám. Mladí lidé, kteří byli vysvěceni k duchovenské službě,
neměli před sebou vyhlídky na pozemské bohatství nebo slávu. V životě je čekala těžká
práce a nejrůznější nebezpečí — snad i úděl mučedníků. Valdenští misionáři chodili vždy ve
dvojicích, tak jako Pán Ježíš vyslal své učedníky. S každým mladým mužem obvykle
odcházel starší a zkušenější pracovník, který ho vedl a odpovídal za jeho další rozvoj. Od
mladého pracovníka se očekávalo, že se bude řídit pokyny staršího. Tito spolupracovníci
nebyli stále jen spolu; často se ale scházeli, společně se modlili a radili, a tak posilovali
jeden druhého ve víře. {VDV 50.3}
Kdyby prozradili účel svého působení, znamenalo by to jejich konec. Proto tak pečlivě
tajili, o co jim vlastně jde. Každý kazatel ovládal nějaké řemeslo nebo živnost a „pod
38