Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
přijmout nic, co by odporovalo věrouce nebo zvykům jejich církve, i kdyby to Písmo říkalo
naprosto jasně a srozumitelně. {VDV 386.2}
Ačkoli Bible mnohokrát varuje před falešnými učiteli, přenechávají mnozí lidé péči o své
spasení duchovním. Tisíce učitelů křesťanství přitom nemohou pro svou víru uvést žádný
jiný důvod, než že tak byli vedeni svými předchůdci. Učení Spasitele přecházejí takřka bez
povšimnutí, zatímco slovům duchovních bezvýhradně důvěřují. Jsou však duchovní
neomylní? Jak můžeme svěřit svůj věčný úděl do jejich rukou, jestliže jsme díky Božímu
slovu nezískali jistotu, že jsou nositeli pravého poznání? Nedostatek mravní odvahy
vystoupit z vyšlapané cesty vede mnohé lidi k tomu, že následují učené muže. Jejich nechuť
studovat Písmo je nechává beznadějně spoutané v okovech bludu. Vidí, že Bible jasně
představuje aktuální pravdu pro tuto dobu, cítí, že její hlásání provází moc Ducha svatého, a
přesto se nechávají od pravého poznání odvést negativním postojem duchovenstva. I když
jejich rozum a svědomí jsou přesvědčeny, neodvažují se tito zaslepení lidé myslet jinak než
jejich duchovní. Svůj vlastní úsudek, svůj věčný prospěch obětují nevěře, pýše a
předsudkům druhých lidí. {VDV 386.3}
Satan využívá vliv lidí, aby spoutal své zajatce. Na svoji stranu získává tisíce lidí tím, že
je jemnými nitkami náklonnosti připoutává k nepřátelům Kristova kříže. Nezáleží na tom,
ke komu svou oběť připoutá, zda k rodičům, dětem, manželovi nebo k přátelům. Výsledek
je vždy stejný. Odpůrci pravdy se snaží ovládnout jejich svědomí, a ti, které ovládají, nemají
dost odvahy nebo nezávislosti, aby se řídili vlastním vědomím povinnosti. {VDV 386.4}
Boží pravda a sláva jsou neoddělitelné. Není možné uctívat Boha bludnými názory,
máme-li po ruce Bibli. Někteří lidé prohlašují, že nezáleží na tom, čemu člověk věří, jen
když žije spravedlivě. Víra však utváří náš život. Jestliže máme „světlo a pravdu“ na dosah
ruky, a přitom nevyužíváme příležitostí, kdy je můžeme slyšet či vidět, pak je vlastně
zavrhujeme — volíme raději tmu než světlo. {VDV 386.5}
„Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ Přísloví 16,25.
Nevědomost není omluvou pro blud nebo hřích, když má člověk možnost poznat Boží vůli.
Když poutník dorazí na rozcestí, ukazatel mu vysvětlí, kam vedou cesty, které odtud
vychází. Jestliže jej však ignoruje a vybere si tu cestu, která se mu zdá pravá, pak — bez
ohledu na to, jak dalece je upřímný — pravděpodobně zvolí nesprávnou cestu. {VDV
386.6}
Bůh nám dal své slovo, abychom se mohli seznámit s jeho učením a abychom věděli, co
od nás požaduje. Když za Ježíšem přišel znalec zákona s dotazem: „Co mám dělat, abych
měl podíl na věčném životě?“, Spasitel ho odkázal na Písmo a řekl: „Co je psáno v Zákoně?
Jak to tam čteš?“ Nevědomost nebude omluvou pro mladé ani staré, nezprostí je trestu za
přestupování Božího zákona, protože mají v rukou znění toho zákona, jeho zásad a
požadavků. Nestačí mít dobré úmysly, nestačí konat to, co člověk pokládá za správné nebo
co mu kazatel řekne, že je správné. Jde o věčný život a každý by měl sám studovat Písmo.
363