Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Golgotě. Ve skutečnosti tento podvrh vznikl v papežském paláci. Podvrhy a podvody, které
sloužily k posílení moci a autority církve, pokládala kněžská moc ve všech dobách za
legitimní. {VDV 372.5}
Svitek zakazoval veškerou práci od tří hodin v sobotu odpoledne do východu slunce v
pondělí. Přitom se tvrdilo, že jeho pravost potvrdila řada zázraků. Lidé, kteří pracovali
během vymezené doby, byli údajně postižení mrtvicí. Mlynář, který chtěl mlít obilí, viděl,
že místo mouky vytéká proud krve a mlýnské kolo se zastavilo, přestože voda tekla silným
proudem. Žena, která dala do pece těsto, je po čase vyndala syrové, přestože pec byla
roztopená. Jiná žena si připravila těsto k pečení, ale v sobotu ve tři hodiny se rozhodla, že je
nechá stát až do pondělí. Následujícího dne však zjistila, že se Boží mocí přetvořilo v
upečené bochníky chleba. Jeden muž, který si upekl chleba v sobotu po třetí hodině, příštího
rána — když chléb rozkrojil — zjistil, že z něho vytéká krev. Takovými výmysly a
pověrami se obhájci neděle pokoušeli odůvodnit její svatost (viz Roger de Hoveden, Annals,
díl II, str. 528—530). {VDV 373.1}
Ve Skotsku a v Anglii získala církev větší respekt pro neděli tím, že k ní přidala část
starobylé soboty. Doba, kdy se měla světit, se však lišila. Skotský král vydal příkaz, že „za
svatou se má pokládat sobota od dvanácti hodin v poledne“ a že nikdo se od této hodiny až
do pondělního rána nesmí zabývat světskými záležitostmi (Morer, str. 290.291). {VDV
373.2}
Přestože se představitelé církve usilovně snažili prosadit svěcení neděle, sami veřejně
uznávali, že sobota byla dána Boží autoritou, zatímco neděle je lidské ustanovení, které má
sobotu nahradit. Tak v šestnáctém století papežská rada prohlásila: „Nechť všichni křesťané
mají na mysli, že sedmý den je posvěcen Bohem a je uznáván a zachováván nejen Židy,
nýbrž i všemi ostatními, kteří uctívají Boha, ačkoli jsme my, křesťané, změnili jejich sabat
na Den Páně.“ (Morer, str. 281.282) Lidé, kteří změnili Boží zákon, dobře věděli, co dělají.
Opovážlivě se vyvýšili nad Boha. {VDV 373.3}
Názornou ukázkou postoje Říma vůči těm, kdo s ním nesouhlasili, je dlouhotrvající
krvavé pronásledování valdenských, z nichž někteří zachovávali sobotu. Podobně však pro
svou věrnost čtvrtému přikázání trpěli i mnozí další. V tomto směru jsou významné zvláště
dějiny církve v Etiopii. V temném středověku totiž svět zapomněl na křesťany ve střední
Africe, kteří tak po celá staletí mohli svobodně vyznávat svou víru. Když se pak Řím o nich
dověděl, vyvinul na etiopského císaře nátlak, aby uznal papeže jako Kristova zástupce. Poté
následovaly další ústupky. Nakonec císař vydal nařízení, zakazující zachovávání soboty pod
pohrůžkou nejpřísnějších trestů (viz Michael Geddes, Church History of Ethiopia, str.
311.312). Papežská tyranie se však záhy stala tak tíživým břemen, že se Etiopané rozhodli
setřást je se svých ramen. Po urputných bojích byli katolíci vyhnáni ze svých pozic a byla
obnovena stará víra. Etiopská církev znovu získala svobodu. Už nikdy pak nezapomněla na
350