Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
a tím přivolával satanovo pokušení. Postupně převládly nesprávné rysy jeho povahy.
Dovolil, aby jeho mysl ovládly temné síly, rozčílil se, když mu někdo vytkl jeho chyby, a
tím postupně spěl k největšímu zločinu, ke zradě svého Mistra. Tak jednají všichni, kdo se
ústy hlásí ke zbožnosti, ale ve skutečnosti mají rádi zlo. Nenávidí všechny, kteří ruší jejich
pokoj tím, že je upozorňují na jejich hříšnost. Jakmile se jim naskytne vhodná příležitost,
podobně jako Jidáš zradí ty, kdo jim v zájmu jejich dobra něco vytkli. {VDV 31.6}
Apoštolové se v církvi setkávali s lidmi, kteří předstírali svou zbožnost, ale v skrytu měli
sklon k zločinnosti. Ananiáš a Safira jednali jako podvodníci, předstírali, že dávají Bohu
všechno, zatímco si lakotně ponechali část pro sebe. Duch pravdy ukázal apoštolům
skutečnou povahu těchto pokrytců a Boží soud zbavil církev této poskvrny na její čistotě.
Byl to jasný důkaz, že v církvi působí Kristův Duch, který umí rozpoznat skutečnost.
Nahnal strach všem pokrytcům a pachatelům zla. Nemohli nadlouho zůstat spojeni s lidmi,
v jejichž návycích a postojích se zrcadlil vliv Pána Ježíše. Když pak na církev dolehly
zkoušky a pronásledování, stali se Kristovými následovníky pouze lidé, kteří byli ochotni
pro pravdu opustit všechno. Proto dokud trvalo pronásledování, zůstávala církev poměrně
čistá. Jakmile však pronásledování odeznělo, přidávali se k církvi lidé, kteří byli ne zcela
obrácení a oddaní, a tím se otevřela satanu možnost, aby v církvi zaujal pevné
pozice. {VDV 32.1}
Mezi Knížetem světla a knížetem temna nemůže nastat jednota; a stejně tak se nemohou
sjednotit ani jejich následovníci. Když křesťané přistoupili na sjednocení s poloobrácenými
pohany, vydali se na cestu, která je vedla od pravdy stále dál. Satan jásal, že se mu podařilo
oklamat tolik Kristových následovníků. Ještě intenzivněji pak působil na polovičatě
obrácené a vedl je, aby začali pronásledovat ty, kdo zůstali Bohu věrni. Nikdo nedokázal tak
dobře potírat křesťanství jako lidé, kteří dříve vystupovali jako jeho obhájci. Odpadlí
křesťané spolu s polopohanskými spojenci zaměřili svůj útok na nejpodstatnější prvky
Kristova učení. {VDV 32.2}
Ti, kdo chtěli zůstat věrni, se museli pustit do zoufalého boje a pevně se postavit proti
všem klamům a ohavnostem, které se zamaskovaly do kněžských rouch a vkrádaly se do
církve. Bible nebyla uznávána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo
označeno za blud, a lidé, kteří se k němu hlásili, se stali terčem nenávisti a
pronásledování. {VDV 33.1}
Nutnost rozdělení
Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit veškeré kontakty s
odpadlou církví, pokud neprojeví ochotu rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že
rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat věrni Božímu slovu. Neměli odvahu přehlížet
bludy, které ohrožovaly jejich spasení, a dát tak příklad, který by ohrožoval víru jejich dětí a
vnuků. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby
zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování
22