Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
Když Jób uslyšel Boží hlas z vichru, prohlásil: „Odvolávám a lituji všeho v prachu a
popelu.“ Jób 42,6. Když Izaiáš spatřil Boží slávu a zaslechl volání cherubína: „Svatý, svatý,
svatý je Hospodin zástupů,“ zvolal: „Běda mi, jsem ztracen.“ Izajáš 6,3.5. Apoštol Pavel
poté, co byl vtržen do třetího nebe a slyšel věci, které žádný člověk nemůže vyslovit, mluví
o sobě jako o někom, kdo je „daleko nejmenší ze všech bratří“. 2. Korintským 12,2-
4; Efezským 3,8. Milovaný Jan, který se kdysi opíral o Ježíšovu hruď, padl jako mrtvý k
nohám Syna člověka, když uviděl jeho slávu (Zjevení 1,17). {VDV 308.2}
Lidé, kteří chodí ve stínu golgotského kříže, se nepovyšují, ani se nevychloubají, že
zvítězili nad hříchem. Uvědomují si, že jejich hřích zavinil smrtelný zápas, který zlomil
srdce Božího Syna. A tyto myšlenky je vedou k pokoře. Ti, kdo žijí v blízkosti Pána Ježíše,
nejlépe poznávají, jak je člověk křehký a hříšný; zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného
Spasitele jsou pak jejich jedinou nadějí. {VDV 308.3}
Posvěcení, jak mu dnes rozumí křesťanský svět, je naprosto cizí biblickému náboženství.
Přináší sebepovyšování a pohrdání Božím zákonem. Obhájci tohoto pojetí učí, že posvěcení
je dílo okamžiku a člověk dosahuje svatosti jen vírou. „Jen věř,“ říkají, „a dostaneš Boží
požehnání.“ Posvěcení podle nich nevyžaduje žádné další úsilí. Tvrdí-li ovšem, že jsou
osvobozeni od povinnosti zachovávat přikázání, popírají tím závaznost Božího zákona.
Může však být člověk svatý a žít v souladu s Boží vůlí a povahou, aniž by se ztotožnil se
zásadami, které jsou projevem Boží povahy i vůle a ukazují, co se Bohu líbí? {VDV 308.4}
Víra a skutky v díle posvěcení
Touha po snadném a pohodlném náboženství, které nevyžaduje žádnou námahu,
sebezapření a zřeknutí se nesmyslnosti světa, významně zpopularizovala učení o víře jako
jediné podmínce. Co však o tom říká Boží slovo? Apoštol Jakub napsal: „Co je platné, moji
bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? …
Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec
Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra
působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? … Vidíte, že ze skutků
je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!“ Jakubův 2,14-24. {VDV 308.5}
Boží slovo svědčí tedy zcela jasně proti tomuto falešnému učení o víře bez skutků.
Požadovat přízeň nebes, a přitom neuznávat podmínky, za nichž Bůh milosrdenství uděluje,
to není víra, ale troufalost. Pravá víra je založena na zaslíbeních a nařízeních Písma
svatého. {VDV 309.1}
Ať se nikdo neklame přesvědčením, že se může stát svatým, když svévolně porušuje byť
jediný Boží požadavek. Vnitřní souhlas s jediným vědomým hříchem umlčuje hlas Ducha
svatého a odlučuje člověka od Boha. „Hřích je přestoupení zákona.“ A „každý, kdo hřeší
(přestupuje zákon), Boha neviděl ani nepoznal.“ 1. Janův 3,6. I když Jan ve svých listech
mluví tak obšírně o lásce, neváhá odhalit skutečnou povahu lidí, kteří tvrdí, že jsou
286