Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
následovníky a vést je, aby se znelíbili Bohu, jistě by ztratili i svou sílu, odhodlanost a
vytrvalost a stali by se jeho snadnou kořistí. {VDV 31.2}
Velký odpůrce se pak snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo získat silou.
Pronásledování skončilo a místo něho se objevilo nebezpečné pokušení časného blahobytu a
světských poct. Pohané byli vedeni, aby částečně přijali křesťanskou víru, zatímco odmítali
některé její základní důrazy. Vyznávali, že přijali Ježíše jako Božího Syna, že věří v jeho
smrt a zmrtvýchvstání, nebyli však přesvědčeni, že jsou hříšní, a necítili potřebu činit pokání
nebo změnit svá srdce. Udělali určité ústupky a navrhovali křesťanům, aby rovněž v něčem
ustoupili, aby se všichni mohli sjednotit na společném základě víry v Ježíše Krista. {VDV
31.3}
Tím se církev ocitla v hrozném nebezpečí. Vězení, mučení, oheň a meč byly ve srovnání
s tím požehnáním. Někteří křesťané zůstali pevní a prohlásili, že nemohou udělat žádný
kompromis. Jiní souhlasili, aby některé body víry byly upraveny nebo odstraněny. — Tak se
spojili s lidmi, kteří přijali křesťanství jen částečně, v přesvědčení, že tímto způsobem je
přivedou k plnému obrácení. Pro věrné Kristovy následovníky to byla doba nesmírného
zármutku a úzkosti. Pod pláštíkem předstíraného křesťanství se satan vetřel do církve,
znehodnocoval víru křesťanů a odvracel je od pravdy. {VDV 31.4}
Většina křesťanů nakonec přistoupila na to, že sleví ze svých zásad. Tak došlo ke spojení
mezi křesťanstvím a pohanstvím. Ctitelé model tvrdili, že se obrátili ke křesťanství a spojili
se s církví, ve skutečnosti však stále tíhli k modlářskému uctívání předmětů; zaměnili pouze
objekty svého uctívání — za obrazy Pána Ježíše, nebo dokonce Marie a svatých. Tak se do
církve dostal zhoubný kvas modlářství a začal působit svým rozkladným vlivem. Nesprávné
učení, projevy pověrčivosti a pohanské obřady se staly součástí víry a bohoslužby křesťanů.
Když se Kristovi následovníci spojili s modláři, začalo se křesťanství kazit, církev ztratila
svou čistotu i sílu. Ne všichni křesťané tomuto klamu podlehli. Mnozí i nadále důvěřovali
Původci pravdy a uctívali jen Boha. {VDV 31.5}
Lidé, kteří tvrdí, že následují Ježíše Krista, se vždy dělili do dvou skupin. Jedna skupina
studuje život Spasitele, snaží se odstraňovat své nedostatky a podobat se svému Vzoru,
zatímco druhá skupina odmítá i základní praktické pravdy, které odhalují jejich chyby. Ani
v nejlepších dobách netvořili církev pouze praví, čistí a upřímní členové. Ačkoli Kristus
učil, že do církve nemají být přijímáni ti, kdo vědomě setrvávají v hříchu, přesto
spolupracoval s lidmi, kteří vykazovali charakterové nedostatky, působil na ně blahodárným
vlivem svého učení a osobního příkladu, aby jim poskytl příležitost poznat a napravit jejich
nedostatky. Mezi dvanácti apoštoly byl také zrádce. Pán přijal Jidáše ne proto, že vykazoval
charakterové vady, ale navzdory tomu, že je měl. Byl přijat mezi učedníky, aby pod vlivem
učení a příkladu Pána Ježíše mohl poznat, co je to křesťanský charakter, a aby tak pochopil
své nedostatky, prožil pokání a pod vlivem Boží milosti očistil své srdce „poslušností
pravdy“. Jidáš však nechodil ve světle, které jej tak milostivě ozářilo. Hověl svým hříchům,
21