Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
musel bych být stejně čestný k Bohu i lidem… Jsem přesvědčen, že nenesu žádnou vinu za
druhé lidi. Myslím, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách, abych nenesl vinu za
odsouzení jiných lidí… I když jsem byl dvakrát zklamán, nejsem zklamán a znechucen…
Věřím v příchod Ježíše Krista stejně jako dříve. Udělal jsem jen to, co jsem po létech
poctivého studia pokládal za svou povinnost. Pokud jsem se mýlil, pak jsem se mýlil ve
jménu křesťanské lásky, lásky k bližním, ve jménu odpovědnosti vůči Bohu… Jedno vím:
Kázal jsem jen to, čemu jsem věřil. Bůh byl se mnou, jeho moc se projevovala v celém
hnutí, které přineslo mnoho dobrého… Tisíce lidí začali po kázání o konci času studovat
Písmo a skrze víru a krev Ježíše Krista došli smíření s Bohem.“ (Bliss, str. 255, 256, 277,
280, 281) „Nikdy jsem se neucházel o přízeň pyšných, ani jsem nemalomyslněl, když mi
svět spílal hrozbami. Ani teď se nebudu ucházet o jejich přízeň. Nikdy nebudu hledat svůj
život v jejich rukou, ani, jak doufám, nezaváhám, budu-li jej muset položit, jestliže to Bůh
ve své laskavé prozřetelnosti rozhodne.“ (J. White, Život Williama Millera, str. 315) {VDV
267.1}
Bůh neopustil svůj lid. Boží Duch i nadále zůstával s lidmi, kteří zbrkle neodmítli přijaté
poznání a neopustili adventní hnutí. Dopis Židům přináší povzbuzení i varování pro
zkoušené čekatele v době krize: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.
Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť
už jen ‚docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. Avšak můj spravedlivý
— říká Bůh — bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.‘ Ale
my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou
života.“ Židům 10,35-39. {VDV 267.2}
Toto napomenutí je určeno církvi v posledních dnech — a vyplývá ze slov, která ukazují
na blízkost Ježíšova příchodu: „Docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí
se.“ Text jasně naznačuje, že dojde k zdánlivému prodlení — že se Pán zdánlivě opozdí.
Toto naučení se velmi dobře hodí pro tehdejší adventisty. Lidé, na které se text obrací, byli
v nebezpečí, že jejich víra ztroskotá. Splnili Boží vůli tím, že se nechali vést Božím Duchem
a jeho slovem. Přesto nechápali, proč je Pán vedl v minulosti takovou cestou, ani kudy mají
jít dál. Byli v pokušení zapochybovat, zda je skutečně vedl Bůh. Tehdy i pro ně platilo:
„Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ Když jejich cestu ozařovalo jasné světlo
„půlnočního volání“, když sledovali, jak jsou proroctví odpečetěna a rychle se střídající
znamení svědčila, že příchod Ježíše Krista je blízko, „žili z toho, co viděli“. Ale nyní,
pokořeni zklamanými nadějemi, mohli existovat jen z víry v Boha a jeho slovo. Lidé kolem
se jim posmívali a říkali: „Byli jste podvedeni. Vzdejte se své víry a přiznejte, že adventní
hnutí pocházelo od satana.“ Boží slovo je však ujišťovalo: „Kdo by však odpadl, v tom
nenajdu zalíbení.“ Židům 10,38. Kdyby se zřekli své víry a popřeli, že hlásání poselství
provázela moc Ducha svatého, znamenalo by to, že se vrátili na cestu, která vede do záhuby.
K vytrvalosti je povzbuzovala slova apoštola Pavla: „Neztrácejte proto odvahu…,
potřebujete však vytrvalost… Vždyť už jen docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a
246