Cirkevni a Státní Militantni

Cirkevni a Státní Militantni
nerozplynul. Jakmile měli jistotu odpuštění, o to více zatoužili stát již před Pánem, kterého
tolik milovali. {VDV 265.2}
Nové zklamání
Znovu však měli prožít zklamání. Čas čekání pominul, a Ježíš nepřišel. S tak pevnou
vírou čekali na jeho příchod — a nyní prožili podobnou zkušenost jako Marie, když přišla k
hrobu Spasitele a našla jej prázdný. Tehdy zvolala: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho
položili.“ Jan 20,13. {VDV 265.3}
Pocit posvátné úcty, strach, že poselství by mohlo být pravdivé, způsobil, že se nevěřící
po nějakou dobu drželi zpátky. Dokonce i poté, kdy doba čekání již minula, jejich odstup
přetrvával — zpočátku se neodvážili posmívat zklamaným. Když se však po určitý čas
neobjevily příznaky Božího hněvu, jejich strach se rozplynul a oni znovu vyrukovali se
svými pošklebky. Mnozí z těch, kdo věřili v brzký Ježíšův příchod, se nyní zřekli své víry.
Ti, kteří překypovali jistotou, by se zase se svou raněnou pýchou nejraději schovali před
světem. Stejně jako Jonáš si stěžovali na Boha a v této chvíli by raději volili smrt než život.
Lidé, kteří svou víru zakládali na názoru druhých, a nikoli na Božím slovu, nyní opět
ochotně měnili své názory. Posměvači získali na svou stranu slabé a zbabělé, všichni se pak
shodli, že není třeba se čehokoli obávat a není ani co očekávat. Doba minula, Pán nepřišel a
svět půjde dál svou cestou po tisíce let. {VDV 265.4}
Opravdoví, upřímní věřící se vzdali všeho pro Krista a prožívali jeho blízkost jako nikdy
dříve. Věřili, že světu předali poslední varování. Protože očekávali, že brzy budou žít v
přítomnosti svého nebeského Pána a jeho andělů, přerušili do značné míry styk se všemi,
kdo poselství nepřijali. Toužebně se modlili: „Přijď, Pane Ježíši, přijď brzy!“ Ježíš však
nepřišel. Vzít nyní na sebe znovu břemeno životních starostí a těžkostí, a k tomu ještě snášet
narážky a posměch nevěřících, to pro ně bylo strašnou zkouškou víry a trpělivosti. {VDV
265.5}
Jejich zklamání však nebylo tak velké jako zklamání učedníků v době prvního příchodu
Ježíše Krista. Když Ježíš vjížděl vítězoslavně do Jeruzaléma, jeho následovníci věřili, že se
chystá nastoupit na Davidův trůn a že osvobodí Izrael od utlačovatelů. S velkými nadějemi a
s radostným očekáváním se navzájem předháněli v prokazování úcty svému Králi. Mnozí
před něj kladli své pláště a koberce, cestu mu vystlali palmovými ratolestmi. V nadšení a
radosti svorně provolávali: „Hosana Synu Davidovu!“ Když farizeové, zneklidnění a
podráždění těmito výkřiky radosti, chtěli po Pánu Ježíši, aby své učedníky pokáral, Kristus
jim odpověděl: „Budou-li oni mlčet, bude volat kamení!“ Lukáš 19,40. Proroctví se muselo
vyplnit. Přestože učedníci plnili Boží vůli, museli prožít trpké zklamání. Jen o několik dnů
později se stali očitými svědky Kristovy mučednické smrti. Pak ho uložili do hrobu. Jejich
očekávání se ani v nejmenším nesplnila. Jejich naděje zemřely s Ježíšem Kristem. Teprve
když jejich Pán vítězně vstal z hrobu, pochopili, že proroctví všechno předpověděla a „že
Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých“ Skutky 17,3. {VDV 266.1}
244